18. Převažování Hůlek (2.část)

"Fajn," řekla znovu reportérka, odtrhla vrchní díl pergamenu, zmačkala ho a nacpala si ho do kabelky. Potom se naklonila k Harrymu a zeptala se: "Tak, Harry… co tě přimělo, aby ses přihlásil do turnaje tří škol?""Ehm -" hlesl znovu Harry, v tu chvíli však jeho pozornost upoutal Ritin brk. Ačkoli ještě nic neřekl, brk už se řítil po pergamenu, a Harry si mohl přečíst:
Ošklivá jizva, památka na tragickou minulost,hyzdí jinak hezký obličej Harryho Pottera, jehož oči -
"Toho brku si nevšímej, Harry," řekla Rita Holoubková přísně, a tak zvedl oči k ní. "Takže znovu - proč ses rozhodl přihlásit do turnaje, Harry?""Ale já jsem se nepřihlásil," odpověděl. "Nevím, jak se mé jméno do Ohnivého poháru dostalo. Já jsem tam žádný lístek nehodil."Rita Holoubková povytáhla výrazně namalované obočí. "No tak, Harry, vždyť se kvůli tomu nemusíš bát žádných nepříjemností. Všichni víme, že ses vlastně vůbec neměl hlásit, ale s tím si nedělej starosti. Naši čtenáři milují rebely.""Ale já se fakt nepřihlásil," opakoval Harry. "A opravdu nevím, kdo -""S jakými pocity myslíš na úkoly, které tě čekají?" zeptala se reportérka. "Vzrušuje tě to? Jsi nervózní?""Vlastně jsem o tom ještě neuvažoval… ano, řekl bych, že jsem nervózní," přisvědčil a žaludek se mu obracel naruby."V minulosti ovšem někteří šampióni při turnajích zahynuli, že?" připomněla Rita Holoubková rázně. "Myslel jsi na to vůbec?""Totiž… letos prý to tak nebezpečné nebude," řekl.Brk svištěl po pergamenu mezi nimi, dopředu i dozadu, jako by po něm bruslil."Ty ses ovšem už díval smrti do tváře někdy dřív, že?" a reportérka se do něj vpíjela očima. Jak to na tebe zapůsobilo?""Ehm," hlesl Harry znovu."Myslíš, že právě to trauma z minulosti může za to, proč neustále toužíš všem předvést, co dokážeš? Chovat se tak, aby to bylo hodno tvého jména? Myslíš, že tě třeba zlákalo přihlásit se do turnaje, protože -""Já jsem se nepřihlásil!" opakoval Harry. Začínal být podrážděný."Pamatuješ se vůbec na svoje rodiče?" ptala se dál Rita Holoubková, jako by ani neslyšela, co řekl."Ne," odpověděl."Kdyby věděli, že se zúčastníš poháru tří kouzelnických škol, co by tomu asi říkali? Byli by na tebe hrdí? Měli by o tebe starost, nebo by se zlobili?"Její otázky ho už opravdu rozčilovaly. Jak měl proboha vědět, co by si mysleli jeho rodiče, kdyby byli naživu? Cítil, jak bedlivě ho Rita Holoubková pozoruje. Zamračil se, vyhnul se jejímu pohledu a přečetl si, co brk právě napsal:
Ve chvíli, kdy se náš rozhovor stočil na jeho rodiče, na něž se sotva pamatuje, vhrkly mu do překvapivě zelených očí slzy.
"Ale já žádné slzy v očích NEMÁM!" zaprotestoval nahlas.Než Rita Holoubková stačila říct jediné slovo, dveře přístěnku na košťata se nečekaně otevřely. Harry se otočil a v jasném světle zamrkal. Na prahu stál Albus Brumbál a díval se na ně, jak se tam tísní."Brumbále!" vykřikla Rita Holoubková, jako by z toho měla upřímné potěšení - Harrymu však neušlo, že její brk i pergamen z bedny s čističem kouzelných nečistot rázem zmizely a prsty s dlouhými drápy spěšně zaklaply přezku kabelky z krokodýlí kůže. Jak se máte?" řekla, vstala a podávala Brumbálovi dlouhou, téměř mužskou ruku. "Doufám, že jste v létě četl můj článek o zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků?""Byl obdivuhodně nechutný," odpověděl Brumbál úsečně a v očích mu studeně zajiskřilo. "Obzvlášť jsem ocenil, když jste mě popsala jako morouse, který už patří do starého železa."Ritu Holoubkovou to ovšem ani trochu nepřivedlo do rozpaků. "Chtěla jsem jenom poukázat na to, že některé vaše představy jsou poněkud starosvětské, Brumbále, a že mnoho obyčejných kouzelníků -""Milerád si vyslechnu argumenty, kvůli kterým jste tu sprosťárnu napsala, Rito," usmál se Brumbál a zdvořile se jí uklonil, "obávám se však, že se k tomu budeme muset vrátit později. Za okamžik má začít převažování hůlek, a dokud je jeden z šampiónů schovaný v přístěnku na košťata, zahájení se odkládá."Harry byl opravdu rád, že reportérce konečně unikne, a spěchal zpátky do učebny. Ostatní šampióni už seděli na židlích u dveří. Honem se posadil vedle Cedrika a podíval se na improvizovaný stůl přikrytý sametem, za nímž teď seděli čtyři z pěti členů poroty - profesor Karkarov, madame Maxime, pan Skrk a Ludo Pytloun. Rita Holoubková se usadila v koutě; Harry viděl, jak nenápadně vytáhla opět pergamen, rozložila si ho na koleně, olízla špičku Bleskobrku a znovu ho na něj postavila."Dovolte, abych vám představil pana Ollivandera," řekl šampiónům Brumbál, který už také zaujal místo u stolu poroty. "Překontroluje vaše hůlky, abychom měli jistotu, že je máte před turnajem v naprostém pořádku."Harry se otočil a překvapeně sebou trhl, když u okna uviděl starého kouzelníka s velkýma bledýma očima. Harry se s panem Ollivanderem už setkal - byl to výrobce hůlek, u kterého si před víc než třemi lety na Příčné ulici koupil tu svou."Mademoiselle Delacourová, můžeme začít od vás, prosím?" řekl pan Ollivander. Stál teď na volném prostranství uprostřed místnosti.Fleur Delacourová k němu důstojně přistoupila a podala mu svoji hůlku."Hmm…" ocenil ji beze slov.Potom dlouhými prsty hůlkou zatočil, jako kdyby to byla taktovka, a z jejího konce vytryskly růžové a zlaté jiskry. Přidržel si hůlku před očima a chvíli ji bedlivě zkoumal."Ano," řekl klidně, "devět a půl palce… tuhá… z růžového dřeva… a uvnitř je… můj ty bože…""Vlas s hlavy víly," přisvědčila Fleur. "Patrršil jedné s mých babičšek."Fleur tedy opravdu byla zčásti víla, pochopil Harry a pomyslel si, že to musí říct Ronovi… ale potom si vzpomněl, že s ním Ron přece nemluví."Ano," řekl pan Ollivander, "ano, já sám jsem ovšem vlasů víly nikdy nepoužil. Podle mého názoru jsou takové hůlky příliš temperamentní a rozmarné… každý ovšem musí volit podle svého, a pokud vám to vyhovuje…"Přejel prsty po hůlce a zřejmě zjišťoval, jestli není poškrábaná nebo otlučená; potom zamumlal: "Orchidejovou!" a ze špičky okamžitě vyletěla veliká kytice."Výborně, výborně, máte ji v naprostém pořádku," přikývl pan Ollivander, přitáhl květiny k sobě a podal je Fleur i s hůlkou. "Pane Diggory, jste na řadě."Fleur se ladným krokem vrátila na místo, a když se míjela s Cedrikem, usmála se na něj."Ááá, tohle je jedna z mých hůlek, že ano?" řekl pan Ollivander mnohem nadšeněji, když mu ji Cedric podal. "Ovšem, dobře se na ni pamatuji. Uvnitř je jediná žíně z ohonu mimořádně krásného jednorožce… byl to samec, a musel mít na výšku sedmnáct dlaní. Když jsem mu ji vytrhl z ohonu, málem mě probodl rohem. Dvanáct a čtvrt palce… jasanové dřevo… příjemně pružná. A je ve výtečném stavu… pečujete o ni pravidelně?""Leštil jsem ji včera večer," usmál se zeširoka Cedric.Harry pohlédl na svoji hůlku. Kam se jen podíval, byly na ní otisky prstů. Shrnul si na koleně hábit a pokoušel se ji potají otřít, z hůlky však vyšlehlo několik zlatých jisker. Fleur Delacourová ho sjela tak povýšeneckým pohledem, že toho raději nechal.Pan Ollivander vyslal ze špičky Cedrikovy hůlky přes celou místnost proud kroužků ze stříbrného dýmu, potvrdil, že je s ní spokojen, a potom řekl: "Pane Krume, buďte tak laskav."Viktor Krum vstal, ještě víc nahrbil svá kulatá záda a kachní chůzí připochodoval k panu Ollivanderovi. Podal mu hůlku a zamračeně zůstal stát s rukama v kapsách hábitu."Hmm," zamumlal pan Ollivander. "Pokud se příliš nepletu, je to Gregorovičova práce? Velice dobrý výrobce hůlek, i když nikdy nejsou tak úplně, co bych já… ale přesto…"Zvedl hůlku, znovu a znovu si ji otáčel před očima a zevrubně ji prohlížel."Habrové dřevo a blána z dračího srdce, že?" zeptal se znenadání a Krum přikývl. "O dost silnější, než bývá zvykem… neprohne se ani trochu… deset a čtvrt palce… Avis!"Z habrové hůlky vyšla hlasitá rána jako z pušky, z její špice vyrazilo hejno malých čiřikajících ptáčků a otevřeným oknem vyletěli ven do mdlého slunečního svitu."Dobrá," ocenil hůlku pan Ollivander a vrátil ji kruvalskému šampiónovi. "Takže nám zbývá… pan Potter."Harry vstal, cestou minul Kruma a podal starému kouzelníkovi svou hůlku."Áááá, ovšem," řekl pan Ollivander a jeho bledé oči se náhle rozzářily. "Ano, ano, jistěže. Na tu se pamatuji velice dobře."Harry se pamatoval také. Viděl to všechno před očima, jako by se to stalo včera…Před čtyřmi lety, v den svých jedenáctých narozenin, přišel s Hagridem do obchodu pana Ollivandera, aby si koupil hůlku. Pan Ollivander mu vzal míry a pak mu začal podávat hůlky, aby si je vyzkoušel. Harrymu se zdálo, že mu snad prošly rukama všechny hůlky v krámě, nakonec však přece objevil tu, která mu vyhovovala a kterou obchodník držel nyní v ruce: byla z cesmínového dřeva, jedenáct palců dlouhá, a uvnitř měla jediné pero z ocasu ptáka fénixe. Pana Ollivandera překvapilo, jak velice s Harrym ladily dohromady. "Zvláštní," řekl tenkrát, "velice zvláštní." A teprve když se Harry zeptal, co je na tom zvláštního, vysvětlil mu pan Ollivander, že pero fénixe v té hůlce pochází od stejného ptáka jako pero v hůlce lorda Voldemorta.S tím se Harry nikdy nikomu nesvěřil. Měl svou hůlku nade vše rád, a že měla něco společného s Voldemortovou, s tím nemohl nic dělat - jako nemohl nic dělat třeba s tím, že je příbuzný s tetou Petunií. Upřímně však doufal, že pan Ollivander o tom nebude tady mluvit: měl legrační pocit, že kdyby to řekl, Bleskobrk Rity Holoubkové by samým vzrušením explodoval.Jeho hůlku pan Ollivander zkoumal déle než ostatní: nakonec jí však zamával, až z ní proudem vystříklo víno, a vrátil ji Harrymu se slovy, že zatím je v naprostém pořádku."Děkuji vám všem," vstal u porotního stolu Brumbál. "Můžete se vrátit do tříd - nebo snad bude rychlejší, když půjdete rovnou dolů na večeři, protože za chvilku hodina stejně skončí -"Harry měl nakonec pocit, že aspoň něco ten den dopadlo dobře. Vstal a zamířil ke dveřím, když vtom vyskočil muž s černým fotoaparátem a významně zakašlal."Fotky, Brumbále, ještě fotky!" vykřikl Pytloun vzrušeně. "Všichni členové poroty a šampióni. Co říkáš, Rito?""Ehm - ano, tím začneme," souhlasila Rita Holoubková,která už zase měla oči jen pro Harryho. "A potom možná nějaké individuální snímky."Fotografování trvalo nekonečně dlouho. Ať se madame Maxime postavila kdekoli, zastínila všechny ostatní, a fotograf si nedokázal stoupnout tak daleko od ní, aby se mu vešla do záběru: nakonec se musela posadit a všichni ostatní stáli kolem ní. Karkarov si v jednom kuse natáčel na prst svou kozí bradku, aby si na ní udělal ještě jednu kudrlinku; Krum, o kterém si Harry myslel, že je na takové věci jako fotografování zvyklý, se krčil vzadu za ostatními, takže ho málem nebylo vidět. Fotografovi zřejmě nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby dostal do čela Fleur, ale Rita Holoubková se k nim znovu a znovu vrhala a tahala dopředu Harryho. Pak si ještě prosadila samostatné snímky každého šampióna zvlášť, než konečně mohli odejít.Harry zamířil dolů na večeři. Hermiona tam nebyla - domyslel se, že jí na ošetřovně dosud dávají do pořádku ty zuby. Najedl se sám, v ústraní na konci stolu, a pak se vrátil do nebelvírské věže. Cestou přemýšlel o domácím cvičení, které dostal navíc z přivolávacích kouzel. Nahoře v ložnici se setkal s Ronem."Přiletěla ti sova," oznámil mu Ron stroze, jakmile vešel, a ukazoval na jeho postel. Na polštáři na něho čekala školní sova pálená."Á - výborně," řekl Harry."A zítra večer máme ten školní trest, dole ve Snapeově sklepení," oznámil mu ještě.Hned nato odešel a na Harryho se ani neohlédl. Harry chvíli uvažoval, že půjde za ním - nebyl si jistý, jestli by si s ním chtěl spíš promluvit nebo mu jednu vrazit, vlastně ho lákalo obojí -, Siriusová odpověď ho však zajímala nejvíc. Došel k sově pálené, sundal jí dopis z nožky a rozvinul stočený pergamen.
Harry,Bohužel ti nemohu napsat všechno, co bych chtěl, je to příliš nebezpečné - co kdyby tu sovu někde chytili - musíme si ale promluvit mezi čtyřma očima. Můžeš zajistit, abys byl 22.listopadu v jednu hodinu ráno u krbu v nebelvírské věži sám?Vím líp než kdo jiný, že se o sebe dokážeš postarat, a dokud jsou v Bradavicích Brumbál a Moody, nemyslím že by ti někdo mohl ublížit. Vypadá to ale, že se o to někdo usilovně snaží: přihlásit tě do turnaje bylo nanejvíš riskantní, zvlášť Brumbálovi rovnou pod nosem.Dávej na sebe pozor, Harry. I nadále chci vědět o všem neobvyklém, co by se stalo. A o tom 22. listopadu mi dej zprávu co nejdřív.