20. První Úkol (1.část)

V neděli ráno Harry vstal a oblékal se tak bezmyšlenkovitě, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že se snaží natáhnout si na nohu místo ponožky kouzelnickou čapku. Když se konečně řádně ustrojil, honem se vydal hledat Hermionu; našel ji ve Velké síni u nebelvírského stolu, kde snídala společně s Ginny. On sám měl pocit, že má žaludek jako na vodě, a tak počkal, až Hermiona spolkla poslední lžíci ovesné kaše, a pak ji vytáhl ven na školní pozemky; a zatímco se dlouho procházeli kolem jezera, pověděl jí o dracích a o všem, co mu řekl Sirius.Siriusovo varování před Karkarovem sice Hermionu polekalo, ale draky přece jen považovala v tu chvíli za mnohem tíživější problém."Teď se prostě musíme snažit, abys ten úterek přežil," řekla zoufale, "a pak si můžeme lámat hlavu kvůli Karkarovovi."Obešli jezero celkem třikrát a celou tu dobu se snažili přijít na nějaké jednoduché kouzlo, které by mohlo draka zkrotit. Žádné je ale nenapadlo, takže se uchýlili do knihovny. Harry vytahal z regálů všechny knihy o dracích, které tam objevil, a pak se oba pustili do práce a celou tu haldu prolistovávali."Stříhání drápů pomocí kouzel… jak zabránit puchření šupin… to není k ničemu, to je pro takové cvoky, jako je Hagrid, kterým záleží na tom, aby měli zdravé draky…"Draky je neobyčejně těžké zabít; příčinou je čaromocná síla z dávných časů, obsažená v jejich silné kůži, kterou jsou s to proniknout jen ta nejmocnější kouzla… ale Sirius přece říkal, že na to stačí něco úplně jednoduchého…""Tak zkusíme příručky nějakých jednoduchých kouzel," navrhl Harry a odhodil brožurkuBlázni do draků.Vrátil se s hromadou příruček kouzelných slov a zaklínadel, položil je na stůl a začal jimi listovat, zatímco Hermiona vedle něj nepřetržitě šeptala: "Takže tu máme proměňovací kouzla… ale co si tím pomůžeš? Jestli mu ovšem místo zubů nepřičaruješ tmavočervené dásně nebo něco takového, aby byl míň nebezpečný… potíž je v tom, jak píšou, že dračí kůží pronikne jen málokteré kouzlo… Řekla bych, aby ses ho pokusil přeměnit, ovšem když jsou tak obrovští, to fakt nemáš šanci, pochybuji dokonce, že by se to povedlo profesorce McGonagallové - a nejde spíš o to, abys to kouzlo udělal na sobě? Abys sis dodal schopnosti, které teď nemáš? Jenže to nejsou jednoduchá kouzla. Ve škole jsme zatím žádná neprobírali a vím o nich jen proto, že jsem si zkoušela otázky na NKÚ…""Hermiono," procedil Harry skrze zaťaté zuby, "nemohla bys prosím tě být chvíli zticha? Snažím se soustředit."Hermiona opravdu zmlkla, jediný výsledek však byl, že se Harryho mozek naplnil jakýmsi otupujícím hukotem, takže se soustředit vůbec nedokázal, jenom zoufale zíral na seznamZákladních zaklínadel pro zaneprázdněné a rozzlobené: okamžité skalpování… jenomže draci neměli na hlavě vlasy… pepřový dech… potom by nejspíš mohli ještě víc chrlit oheň…jazyk jako z rohoviny… to by tak zrovna potřeboval, aby drak měl o zbraň víc…"Ne, to snad ne - už je tu zas! Proč si nemůže číst na té jejich hloupé lodi?" řekla Hermiona podrážděně, když nahrbeně vešel Viktor Krum, změřil si je oba nevrlým pohledem a s hromadou knih se usadil v tom nejvzdálenějším koutě. "Pojď, Harry, radši se vrátíme do společenské místnosti… za chvilku se sem nahrnou ty jeho fanynky a budou si šuškat a hihňat se…"Ve chvíli, kdy vyšli z knihovny, se opravdu kolem nich po špičkách vplížila dovnitř celá tlupa dívek; jedna z nich měla kolem pasu šerpu v bulharských barvách.
Harry tu noc sotva zamhouřil oko. Když se v pondělí ráno probudil, poprvé za celou tu dobu ho vážně napadlo, jestli z Bradavic nemá uprchnout; ale když se při snídani rozhlédl po Velké síni a představil si, co by pro něj znamenalo, kdyby hrad opustil, pochopil, že to nemůže udělat. Bradavice byly jediné místo, kde se kdy v životě cítil šťastný… jistě, předpokládal, že byl šťastný i u svých rodičů, na to se však nepamatoval.Svým způsobem bylo dobré, že si uvědomil, že raději zůstane tady a postaví se drakovi, než aby byl zpátky v Zobí ulici s Dudleym; to ho aspoň trochu uklidnilo. S přemáháním dojedl slaninu (nepolykalo se mu nejlépe) a ve chvíli, kdy se on i Hermiona zvedli, viděl, že od mrzimorského stolu právě odchází Cedric Diggory.Cedric ještě o dracích nevěděl… jako jediný ze šampiónů, aspoň pokud se Harry nemýlil; domyslel se totiž, že madame Maxime a Karkarov to Fleur a Krumovi určitě prozradili…"Sejdeme se ve skleníku, Hermiono," řekl Harry, který se bleskově rozhodl, když viděl Cedrika odcházet ze síně. "Běž, já tě dohoním.""Přijdeš pozdě, Harry, každou chvíli bude zvonit…""Říkám přece, že tě dohoním, ne?"Když doběhl k mramorovému schodišti, byl už Cedric nahoře. Doprovázel ho celý houf kamarádů z šestého ročníku. Před nimi ovšem s Cedrikem mluvit nechtěl. Patřili k těm, kteří mu hlasitě citovali z článku Rity Holoubkové pokaždé, když se k nim přiblížil. Proto sledoval Cedrika zpovzdálí, a když zjistil, že míří do chodby, kde byla učebna kouzelných formulí, dostal nápad: kousek od nich zůstal stát, vytáhl svoji hůlku a pečlivě zamířil."Diffindo!"Vzápětí se Cedrikovi roztrhla brašna. Pergameny, brky a učebnice se mu vysypaly na zem a rozbilo se mu i několik lahviček inkoustu."Nechte to být!" řekl Cedric popuzeně, když se kamarádi sehnuli a chtěli mu pomáhat. Jděte do třídy a řekněte Kratiknotovi, že hned přijdu…"Právě v to Harry doufal. Zastrčil hůlku do hábitu, počkal, až Cedrikovi kamarádi zmizeli v učebně, a pak k němu spěšně zamířil. Byli teď na chodbě sami."Ahoj," řekl Cedric. Zvedal právě svou Příručku přeměňování pro pokročilé, která teď byla celá pocákaná inkoustem. "Roztrhla se mi brašna… a přitom byla úplně nová…""Cedriku," přerušil ho Harry, "první úkol jsou draci!""Cože?" a jeho soupeř zvedl hlavu."Draci!" Harry to ze sebe vyklopil bleskovou rychlostí, kdyby náhodou profesor Kratiknot vyšel ze třídy, aby se po Cedrikovi podíval. Jsou celkem čtyři, pro každého z nás je nachystaný jeden, a my se jim máme dostat za záda."Cedric se do něho vpil pohledem, a Harry v jeho šedých očích spatřil blikotat stejný strach, jaký od sobotního večera cítil on sám."Víš to jistě?" zeptal se přiškrceným hlasem."Docela jistě," přisvědčil Harry. "Já jsem je viděl.""Ale jak jsi to zjistil? Přece se nemáme nic dozvědět…""Co na tom záleží," zamlouval to honem Harry - věděl, že Hagrid bude mít problémy, jestliže přizná pravdu. "Ale nejsem sám, kdo to ví. Fleur a Krum to už určitě vědí také - vždyť ty draky viděli i Maxime a Karkarov."Cedric se napřímil. V náruči držel plno brků, pergamenů a učebnic politých inkoustem, na rameni mu visela roztržená brašna. Civěl na Harryho a v očích měl popletený, téměř podezíravý výraz."A proč mi to říkáš?" zeptal se.Harry na něj nevěřícně pohlédl. Byl si jistý, že Cedric by se takhle neptal, kdyby ty draky viděl na vlastní oči. Ale i kdyby šlo o toho nejhoršího nepřítele, Harry by prostě nepřipustil, aby musel čelit takovým netvorům nepřipravený… ledaže by to byl Malfoy nebo Snape…"No… protože je to fér, nemyslíš?" řekl na vysvětlenou. "Teď to víme všichni a stojíme si stejně…"Cedric na něho přesto dál zíral poněkud podezřívavě. Vtom za sebou Harry zaslechl známé klapavé kroky. Otočil se a uviděl Pošuka Moodyho, jak vychází z nedaleké učebny."Pojďte se mnou, Pottere," zavrčel. "Diggory, vy si běžte po svých."Harry na profesora polekaně pohlédl. Mohl je snad slyšet? "Ehm - pane profesore, ale já už jsem měl být na hodině bylinkářství -""S tím si nedělejte starosti, Pottere. Pojďte ke mně do kabinetu, buďte tak laskav…"Harry vykročil za ním a cestou uvažoval, co ho asi čeká. Co když Moody bude chtít vědět, jak to o těch dracích zjistil? Půjde za Brumbálem a bude na Hagrida žalovat, nebo prostě promění Harryho ve fretku? Koneckonců, jako fretka by se možná drakovi za záda dostal snáz, pomyslel si sklesle. Byl by aspoň menší a z výšky padesáti stop by ho nebylo tolik vidět…Vešel za Moodym do jeho kabinetu. Profesor zavřel dveře, otočil se k Harrymu a upřel na něj obě oči, to čarodějné, i to obyčejné."Právě jste se zachoval velice slušně, Pottere," poznamenal tichým hlasem.Harry s něčím takovým vůbec nepočítal a celý zrozpačitěl."Posaďte se," vybídl ho profesor, a tak si sedl a rozhlížel se kolem. Byl už tady, ještě když kabinet patřil Moodyho dvěma předchůdcům. Za časů profesora Lockharta byly stěny polepené jeho fotografiemi, které se na každého zářivě usmívaly a pomrkávaly. Když tu sídlil Lupin, dalo se tu narazit spíš na exemplář nějakého nového zlověstného stvoření, které opatřil, aby ho při hodině mohli studenti prozkoumat. Teď však byl kabinet plný kromobyčejně podivných předmětů a Harry předpokládal, že je Moody nejspíš používal, když ještě býval bystrozorem.Na jeho psacím stole stálo cosi jako veliká popraskaná skleněná káča; Harry v ní okamžitě poznal lotroskop, poněvadž sám ho měl také, i když o hodně menší. Na malém stolku v koutě stálo něco, co připomínalo úplně zkroucenou zlatou televizní anténu a potichu to bzučelo; na stěně proti Harrymu zase viselo cosi podobného zrcadlu, nic z místnosti se v něm ovšem nezrcadlilo. Místo toho se tam míhaly jakési přízračné postavy, žádnou z nich však nebyl s to zřetelně rozeznat."Tak co říkáte mým detektorům černé magie?" zeptal se Moody, který ho bedlivě sledoval."Co je tohle?" odpověděl mu otázkou Harry a ukázal na pokroucenou televizní anténu."To je čidlo tajností. Rozkmitá se, jakmile zjistí, že někdo něco zatajuje nebo lže… tady je samozřejmě nepoužitelné, protože ho pořád něco ruší - všude kolem studenti lžou, proč nepřinesli domácí cvičení. Co jsem tady, pořád jen bzučí a bzučí - a lotroskop jsem musel odstavit úplně, protože v jednom kuse pískal. Je totiž velice citlivý; zachytí všechno na míli daleko. Samozřejmě by mohl zachytit i jiné věci než dětské hračičky," zavrčel ještě."A nač máte to zrcadlo?""To je mé slídivé kukátko. Vidíte v něm ty plíživce, co tu jsou všude kolem? Opravdové nebezpečí mi ovšem začne hrozit teprve ve chvíli, kdy uzřím bělma jejich očí, a v tom případě otevřu svoji truhlu."Krátce, drsně se zachechtal a ukázal na velikou truhlu, která stála pod oknem. Měla sedm klíčových dírek, jednu vedle druhé, a Harry přemítal, co asi je uvnitř, ale Moodyho další otázka ho vrátila zpátky na zem."Takže… o těch dracích už víte, že ano?"Harry zaváhal. Právě toho se bál - Cedrikovi před chvílí nepřiznal, že Hagrid porušil pravidla, a rozhodně to nehodlal vykládat Moodymu."To je v pořádku," prohlásil profesor, posadil se a s hlasitým heknutím před sebe natáhl dřevěnou nohu. "Podvádění k turnaji tří škol patřilo odjakživa a zůstane to tak napořád.""Ale já jsem nepodváděl," ohradil se rázně Harry. "Že jsem se to dozvěděl, to bylo vlastně spíš náhodou."Moody se zašklebil. Já jsem vás z ničeho neobviňoval, chlapče. Od samého začátku ale Brumbálovi říkám, že může být velkorysý, jak chce, ale vsadím se, že náš milý Karkarov ani Maxime takoví rozhodně nebudou. Určitě už svým šampiónům řekli všechno, co mohli. Chtějí zvítězit. Chtějí Brumbála porazit. Rádi by mu dokázali, že je také jen člověk."Moody se znovu drsně zachechtal a jeho čarodějné oko se otáčelo dokola tak rychle, až se Harrymu rozhoupal žaludek, když to uviděl."Tak co… máte už představu, jak se tomu vašemu drakovi dostat za záda?" zeptal se profesor."Nemám," přiznal Harry."Já vám to samozřejmě neřeknu," zdůraznil Moody nevrle. "Co se mě týče, nehodlám nadržovat nikomu. Chci vám jen dát pár všeobecných dobrých rad. A první z nich je -využijte toho, v čem vynikáte.""Jenže já v ničem nevynikám," namítl Harry dřív, než to stačil spolknout."Nezlobte se na mě," zavrčel Moody, "ale když říkám, že v něčem vynikáte, je to pravda. Uvažujte trochu. V čem jste nejlepší?"Harry se pokusil soustředit. V čem byl nejlepší? Vlastně to bylo snadné…"Ve famfrpálu," řekl sklesle, "a to mi určitě pomůže…""Správně," přisvědčil profesor a tak se na něj přišpendlil pohledem, že se jeho čarodějné oko téměř nepohnulo. Jak jsem slyšel, létáte sakramentsky dobře.""Ano, ale…" Harry na něj vyvalil oči. "Vždyť koště si vzít nesmím, budu mít jenom hůlku…""Má druhá všeobecná rada je," přerušil ho Moody hlasitě, "abyste použil nějaké pěkné, jednoduché kouzlo, kterým získáte to, co budete potřebovat."Harry se na něj nechápavě podíval. Co bude potřebovat?"No tak, chlapče…" pronesl šeptem Moody. "Dejte si to dohromady… tak těžké to zas není…"V tu chvíli Harrymu svitlo. Ze všeho nejlíp umí létat. Musí se kolem draka dostat vzduchem a k tomu potřebuje svůj Kulový blesk. Jenže aby se k němu dostal…"Hermiono," zavolal na ni přidušeně, když deset minut nato doběhl do skleníku číslo tři, a když míjel profesorku Prýtovou, honem se jí omluvil. "Hermiono - potřebuji, abys mi pomohla.""A co myslíš, o co se celou dobu snažím, Harry?" odpověděla mu také šeptem, a jak se na něj dívala přes rozechvělou citlivku, kterou právě prořezávala, samou úzkostí se jí rozšířily oči."Hermiono, potřebuji do zítřka odpoledne pořádně zvládnout přivolávací kouzlo."
A tak začali nacvičovat. Místo aby šli na oběd, našli si prázdnou učebnu a tam Harry dělal, co mohl, aby nejrůznější předměty létaly přes celou místnost až k němu. Pořád se mu to moc nedařilo: knihám i brkům jako by v půli cesty pokaždé došel dech a padaly na podlahu jako kámen."Soustřeď se, Harry, soustřeď se…""A o co se podle tebe asi snažím?" rozčílil se Harry. Jenže co nadělám, když před sebou každou chvíli uvidím hnusného velikého draka - a nejspíš mám proč… Tak pojď, zkusíme to znovu…"Býval by nejradši nešel ani na jasnovidectví, jen aby mohl trénovat dál, Hermiona však rozhodně odmítla vynechat hodinu věštění z čísel a nemělo smysl, aby to nacvičoval sám. Musel tudíž přetrpět řeči profesorky Trelawneyové, která jim dobrou polovinu hodiny vysvětlovala, že nynější postavení Marsu vůči Saturnu znamená, že lidem narozeným v červenci hrozí veliké nebezpečí, že náhle zemřou násilnou smrtí."To se mi docela zamlouvá," poznamenal nahlas Harry, který se na chvilku přestal ovládat. "Hlavně když to budu mít rychle za sebou. Nechtěl bych dlouho trpět."Ron chvíli vypadal, že vyprskne smíchy; rozhodně poprvé za spoustu dní se jejich pohledy zase setkaly. Harry však na něj měl ještě příliš velký vztek, než aby mu na tom záleželo. Zbytek hodiny strávil tím, že se pod stolkem pokoušel přivolávat k sobě hůlkou všelijaké drobné předměty. Jednou mu přímo do ruky vletěla moucha, nebyl si však úplně jistý, jestli za to vděčí své dovednosti v přivolávacích kouzlech - možná jen byla hloupá.Po hodině jasnovidectví se přinutil sníst aspoň něco k večeři a pak se s Hermionou znovu vrátili do prázdné učebny; vzali si na sebe neviditelný plášť, aby je učitelé nezahlédli. Vydrželi cvičit až přes půlnoc a bývali by tam ještě zůstali, kdyby se neobjevil Protiva. Předstíral, že si myslí, že Harry chce, aby po něm něco házeli, a začal přes celou třídu vrhat židle. Harry s Hermionou se kvapně vytratili, dřív než ten randál přivolá Filche, a vrátili se do nebelvírské společenské místnosti, která teď byla naštěstí prázdná.Ve dvě hodiny ráno stál Harry u krbu a kolem něj se povalovalo všechno možné - učebnice, brky, několik převrácených křesel, stará souprava tchoříčků a Trevor, Nevillův žabák. Teprve během této poslední hodiny přišel přivolávacímu kouzlu konečně na kloub."Už ti to jde líp, Harry, opravdu o hodně líp," pochválila ho Hermiona, vyčerpaná, ale šťastná."Aspoň už víme, jak na to, až příště nebudu schopen naučit se nějaké kouzlo," přisvědčil Harry a hodil jí zpátky slovník starobylých run, aby si to mohl vyzkoušet ještě jednou. "Stačí pohrozit mi drakem! Takže…" a znovu zvedl hůlku."Accio slovník!"Těžká kniha se Hermioně vyškubla z ruky, přeletěla místnost a Harry ji chytil."Myslím, že jsi to doopravdy zvládl, Harry!" chválila ho potěšeně Hermiona."Hlavně aby to účinkovalo zítra," řekl Harry. "Kulový blesk bude mnohem dál než všechny ty krámy tady - bude nahoře na hradě, zatímco já budu venku na louce…""To je úplně jedno," prohlásila Hermiona rázně. Jestli se na to opravdu, ale opravdu soustředíš, určitě přiletí. A teď bychom se měli aspoň trochu vyspat… budeš to vážně potřebovat."
Během pondělního večera se Harry natolik soustředil, aby přivolávací kouzlo zvládl, že ho ten nepříčetný strach aspoň trochu opustil. Příští den ráno však na něj padl znovu, stejně hrůzný jako předtím. Celou školu opanovalo nesmírné napětí a nervozita.Vyučování skončilo už v poledne, aby všichni studenti měli dost času dostat se k ohradě s draky - i když samozřejmě dosud nevěděli, co tam vlastně uvidí.Harry si připadal podivně odloučený od všech ostatních, ať už mu přáli mnoho štěstí, nebo na něj naopak sykli "Bereme si s sebou papírové kapesníky, Pottere", když šel kolem nich. Zmocnila se ho taková nervozita, že si říkal, jestli prostě neztratí hlavu, až ho povedou k drakovi, a nepokusí se proklít všechny kolem.Čas se choval ještě podivněji než v předchozích dnech. Doslova teď letěl o překot, takže to vypadalo, že když si jednu chvíli sedal při první vyučovací hodině, na dějinách čar a kouzel, v příštím okamžiku už šel na oběd… a potom - kam jen se podělo celé dopoledne, ty poslední hodiny bez draků? - a potom už k němu ve Velké síni pospíchala před zraky téměř všech studentů profesorka McGonagallová."Pottere, šampióni se mají dostavit dolů na louku… je čas, abyste se připravili na první úkol.""Už jdu," přisvědčil a vstal. Vidlička mu při tom vypadla z ruky a hlasitě cinkla o talíř."Hodně štěstí, Harry," popřála mu Hermiona šeptem. "Neboj se, zvládneš to!"Jo," přitakal Harry jakoby cizím hlasem, který se tomu jeho téměř nepodobal.Z Velké síně vyšel společně s profesorkou McGonagallovou. Působila dojmem, že ani ona není ve své kůži - tvářila se stejně úzkostně jako Hermiona. Když ho vedla po kamenných schodech dolů a ven do chladného listopadového odpoledne, položila mu ruku na rameno."Hlavně neztrácejte hlavu," řekla, "musíte zachovat klid… máme tu kouzelníky, kteří si dokážou poradit, kdyby se nám to vymklo z rukou… důležité je, abyste předvedl vše, co umíte, a nikdo se na vás nebude dívat hůř než předtím… jak se cítíte?""Dobře," slyšel sám sebe. "Jsem v pohodě."Vedla ho k místu, kde byli draci, po okraji Zapovězeného lesa, ale když se přiblížili ke skupině stromů, za níž měla už být ohrada, Harry zjistil, že tam postavili stan. Vchod do něj byl přímo proti nim, draky teď ovšem vidět nebylo."Musíte jít s ostatními šampióny dovnitř," řekla profesorka dost rozechvělým hlasem, "a čekat, až přijdete na řadu. Je tam pan Pytloun… vysvětlí vám, co - co máte dělat… mnoho štěstí, Pottere!""Díky," řekl bezvýrazným, nepřítomným hlasem. U vchodu do stanu se s ním profesorka McGonagallová rozloučila a Harry vstoupil.Na nízké dřevěné stoličce v koutě seděla Fleur Delacourová. Ani zdaleka nevypadala klidně jako jindy; spíš byla bledá a zamlklá. Viktor Krum se tvářil ještě nevrleji než obvykle, a Harry usoudil, že podle toho se zřejmě pozná, když je nervózní. Cedric přecházel sem tam, a když Potter vešel, pousmál se na něj. Harry mu úsměv oplatil a cítil přitom, jak se mu napínají svaly v obličeji - jako kdyby už zapomněly, jak se to dělá."Harry! Vítám tě!" volal na něj Pytloun rozjařeně a prohlédl si ho od hlavy k patě. "Tak pojď, jen pojď dál a chovej se tu jako doma!"Mezi pobledlými šampióny vypadal Pytloun jako poněkud nafouklá postavička z kreslených seriálů. Na sebe si vzal zase svůj starý hábit Wimbournských vos."Skvělé - teď už jsme všichni, takže nastal ten pravý čas oznámit vám, co vás čeká!" sdělil jim rozzářeně. "Až se sejdou diváci, přistoupím k vám s tímto míškem -" pozvedl malý váček z nachově červeného hedvábí a zatřásl jím - "a každý z vás si z něj postupně vybere zmenšený model tvora, s nímž se utká. Totiž - abyste tomu rozuměli - máme jeho různé druhy. A ještě něco vám musím říct… ano, správně… vaším úkolem bude zmocnit se zlatého vejce!"Harry přelétl očima po ostatních. Cedric přikývl hlavou, aby dal najevo, že pochopil, co Pytloun říká, a hned zase začal přecházet po stanu; v obličeji trochu zezelenal. Fleur Delacourová ani Krum nedali najevo vůbec nic. Možná se obávali, že by začali zvracet, kdyby otevřeli ústa. Přesně tak se cítil Harry. Jenže oni se aspoň přihlásili dobrovolně…A pak - doslova na obrátku - uslyšeli kolem stanu stovky nohou a hlasy, jež se vzrušeně bavily, vtipkovaly a smály se… Harry si připadal tak jiný než ty davy venku, jako by nepatřil ke stejnému lidskému druhu. Měl pocit, že neuplynula ani vteřina - a Pytloun už otvíral nachově červený hedvábný míšek."Dámy mají přednost," řekl a nabídl jej Fleur Delacourové.Šampionka z Krásnohůlek roztřesenou rukou sáhla dovnitř a vytáhla z váčku maličký dokonalý model draka - velšského zeleného. Na krku mu visela číslice 2 - a podle toho, že Fleur nedala najevo žádné překvapení, spíš odhodlanou smířenost, Harry pochopil, že měl pravdu: madame Maxime jí prozradila, co ji čeká.Totéž platilo o Krumovi, který si vytáhl zářivě červeného čínského ohniváče. Na krku mu visela číslice 3. Kruvalský šampión nehnul ani brvou, zíral jen upřeně do země.Pak sáhl do váčku Cedric a vytáhl si modravě šedého švédského krátkonosého draka s číslicí l kolem krku. Už bylo jasné, co zbývá na Harryho: sáhl do hedvábného míšku a vytáhl si 4, maďarského trnoocasého. Když se na něj podíval, drak roztáhl křídla a vycenil maličké zuby."To bychom tedy měli!" pochvaloval si Pytloun. "Každý z vás si vytáhl draka, s nímž se utká, a čísla udávají pořadí, v jakém se s nimi střetnete. Já se s vámi musím už za okamžik rozloučit, budu totiž celou soutěž komentovat. Pane Diggory, vy jste na řadě první. Prostě vyjděte ven do ohrady, až uslyšité zapísknutí, ano? A teď ještě… Harry… mohl bys na slovíčko? Myslím ven.""Ehm… ano," přitakal rozpačité, vstal a vyšli spolu ze stanu. Pytloun ho odvedl pár kroků mezi stromy a tam se k němu otočil s otcovským výrazem ve tváři."Cítíš se dobře, Harry? Můžu ti být nějak prospěšný?""Cože?" podivil se Harry. "Já - ale ne, to nic.""Máš nějaký plán?" zeptal se Pytloun a spiklenecky ztlumil hlas. "S největší radostí se s tebou podělím o pár dobrých tipů, pokud bys o ně stál, Harry. Abys rozuměl," pokračoval a ještě víc ztišil hlas, "všichni to berou tak, že vůbec nemáš šanci… jestli ti mohu jakkoli pomoci…""Ne!" vyhrkl tak rychle, až si dokonce připustil, že to muselo znít nezdvořile. "To ne - už jsem se rozhodl, jak to udělám, děkuji.""Nikdo by se to nedozvěděl, Harry," řekl Pytloun a zamrkal na něj."Ne, vždyť jsem v pohodě," odmítl Harry a upřímně se podivoval, proč to o sobě pořád každému tvrdí, když si vážně nepamatuje, jestli se vůbec kdy cítil hůř než teď. "Mám už svůj plán, a mám -"Odněkud se ozvala píšťalka.