9. Znamení Zla (2.část)

S výjimkou pana Skrka však zřejmě nikdo z ministerských kouzelníků nebyl sebemíň ochoten uvěřit, že by tu lebku vykouzlili Harry, Ron nebo Hermiona. Ti naopak po jejích slovech znovu zvedli hůlky, namířili je směrem, kterým ukazovala, a snažili se proniknout mezi temné stromy pohledem."Přišli jsme pozdě," zavrtěla hlavou čarodějka ve vlněném županu. "Určitě se už stačilipřemístit.""Myslím, že ne," mínil kouzelník s ježatou hnědou bradkou. Byl to Amos Diggory, Cedrikův otec. "Naše omračovací paprsky mířily právě tam… existuje naděje, že jsme je zasáhli…""Opatrně, Amosi!" vykřiklo hned několik kouzelníků varovně, když se pan Diggory napřímil, zvedl hůlku, přešel přes mýtinu a ztratil se ve tmě. Hermiona se dívala, jak zmizel, a zakrývala si rukama ústa.Několik vteřin poté už ho slyšeli, jak křičí.Je to tak! Dostali jsme je! Někdo tady leží! Je v bezvědomí! Je to - ale to není možné - hrom do toho…""Našel jsi někoho?" křikl pan Skrk, jako když tomu vůbec nevěří. "A koho? Kdo je to?"Slyšeli praskám větviček, šustění listí a potom těžké kroky - to se pan Diggory znovu vynořil mezi stromy. V náručí nesl maličkou, bezvládnou postavu. Ubrousek, jakým se přikrývá čajník, už Harry viděl a okamžitě ho poznal. Byla to Winky.Pan Skrk nehnul brvou a nepromluvil ani slovo, když mu pan Diggory složil k nohám jeho vlastní skřítku. Ostatní kouzelníci z ministerstva na něj teď upřeně zírali. Několik vteřin stál jako přimrazený, a jak se díval na Winky, oči v mrtvolně bledém obličeji mu žhnuly. Nakonec se přece jen vzpamatoval."To - není - možné," vypravil ze sebe s námahou. "Přece ne -"Kvapně obešel pana Diggoryho a dlouhými kroky zamířil k místu, kde Amos skřítku Winky našel."To je zbytečné, pane Skrku," křikl za ním pan Diggory. "Nikdo jiný tam není."Pan Skrk však zřejmě nebyl ochoten uvěřit mu jen tak. Slyšeli jeho kroky mezi stromy a šustění listí, když rozhrnoval křoví a usilovně hledal."Jsem z toho trochu rozpačitý," řekl zachmuřeně pan Diggory a díval se na bezvědomou Winky. "Domácí skřítka Bartyho Skrka… abych pravdu řekl…""Počkej, Amosi," ozval se rozvážně pan Weasley, "přece si vážně nemyslíš, že to mohla udělat skřítka? Znamení zla dokáže přivolat jediné kouzelník. Musí k tomu mít hůlku.""To jistě," řekl pan Diggory, "Winky ji totiž měla.""Cože?" ztuhl pan Weasley."Podívej se sám," pan Diggory zvedl kouzelnickou hůlku a ukázal ji panu Weasleymu. "Držela ji v ruce. Takže pro začátek bychom tu měli přestupek proti článku tři Zákona o používání hůlek: Žádné stvoření, jež není lidského původu, nesmí u sebe mít ani používat hůlku."Právě v tu chvíli se ozval další pleskavý zvuk a přímo vedle pana Weasleyho se přemístilLudo Pytloun. Sotva popadal dech a tvářil se zmateně. Otočil se kolem dokola a vyjeveně zíral na smaragdově zelenou lebku."To je přece Znamení zla!" zasupěl a málem šlápl na Winky, když se tázavě otáčel ke svým kolegům. "Kdo to udělal? Chytili jste ho? Barty! Co se to tu děje?"Pan Skrk se vrátil s prázdnýma rukama. Obličej měl bílý jako duch, a ruce i knírek, připomínající kartáček na zuby, mu nervózně škubaly."Kde jsi byl celou dobu, Barty?" zeptal se Pytloun. "Proč jsi nepřišel na zápas? Ta tvoje skřítka ti přece držela místo… U všech chrličů!" Teprve teď si všiml Winky, která mu ležela u nohou. "Co se jí proboha stalo?""Měl jsem spoustu práce, Ludo," řekl pan Skrk; stále ze sebe soukal každé slovo a sotva přitom pohyboval rty. "A moji skřítku tu omráčili.""Omráčili? Chceš říct, že to udělal někdo z vás? Ale proč -"V kulatém, lesklém obličeji mu najednou svitlo: podíval se nahoru na lebku, pak dolů na Winky a nakonec na pana Skrka."To snad ne!" namítl. "Že by Winky vykouzlila Znamení zla? To by přece nedokázala! A napřed by musela mít hůlku!""Tu právě měla," vysvětlil mu pan Diggory. "Když jsem ji našel, držela ji v ruce. Pokud s tím souhlasíte, pane Skrku, myslím, že bychom si měli poslechnout, co nám o tom řekne sama."Pan Skrk nedal najevo, že by ho slyšel, pan Diggory si však jeho mlčení vyložil jako souhlas. Zvedl proto hůlku, namířil s ní na Winky a pronesl: "Enervate!"Winky se chabě pohnula. Otevřela velké hnědé oči a několikrát obluzeně zamrkala. Potom se roztřeseně posadila, obklopená mlčícími kouzelníky, kteří z ní nespouštěli oči. Spatřila před sebou nohy pana Diggoryho a pomalu, bázlivě mu pohlédla do tváře; pak ještě pomaleji zdvihla oči a podívala se na oblohu. Harry viděl vznášející se lebku, jak se jí hned dvakrát odráží v obrovských skelnatých očích. Winky zalapala po dechu, divoce se rozhlédla po mýtině plné kouzelníků a zděšeně se rozvzlykala."Skřítko!" prohlásil pan Diggory přísně. "Víš, kdo já jsem? Jsem pracovník oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory!"Winky se začala pohupovat dozadu a dopředu a přerušovaně oddechovala. Harrymu připadala úplně jako Dobby ve chvílích, kdy se choval proti vůli svých pánů a sám se toho děsil."Jak vidíš, skřítko, někdo tu před chvílí vykouzlil Znamení zla," řekl pan Diggory. "A tebe jsme našli krátce nato, přímo pod ním! Buď tak laskavá a vysvětli nám to!""Já - já to neudělala, pane!" vyjekla Winky. Já bych ani nevěděla jak, pane!""Ale našli tě s hůlkou v ruce!" vyjel na ni pan Diggory a zamával jí hůlkou před očima. Ve chvíli, kdy na hůlku dopadlo zelené světlo z lebky nahoře, jež ozařovalo celou mýtinu, ji Harry poznal."Počkejte - ta je moje!" ozval se.Rázem se zraky všech kouzelníků na mýtině upřely na něj.Jak prosím?" zeptal se Cedrikův otec nevěřícně."To je má hůlka!" řekl Harry. "Někde mi vypadla!""Vypadla ti?" opakoval pan Diggory užasle. "To má být přiznání? Vykouzlil jsi Znamení zla a pak jsi ji zahodil?""Amosi, nezapomínej, s kým mluvíš!" řekl pan Weasley pobouřeně. "Ty si vážně myslíš, že zrovna Harry Potter by vykouzlil Znamení zla?""Ehm - ovšemže ne," zamumlal pan Diggory. "Promiň - nejspíš jsem se dal strhnout."Ostatně tamhle mi určitě nevypadla," pokračoval Harry a ukázal mezi stromy pod lebkou. "Zjistil jsem, že ji nemám, hned jak jsme přišli do lesa.""Dobrá tedy," řekl pan Diggory a jeho pohled ztvrdl, když znovu pohlédl na Winky, jež se mu choulila u nohou. "A tys ji našla, skřítko, že? Sebrala jsi ji a řekla sis, že si s ní užiješ trochu legrace, viď?""Já s ní nedělala žádná kouzla, pane!" zaječela Winky a podél baňatého, rozplesklého nosu se jí řinuly slzy. Já jsem… Já… Já ji jen sebrala, pane! Já to Znamení zla neudělala, pane, já bych ani nevěděla jak!""Ona to neudělala!" ozvala se Hermiona. Vypadala velice nervózně, když se rozhodla vyslovit svůj názor před všemi těmi kouzelníky z ministerstva, ale na odhodlání jí to neubralo. "Winky má slabý, pisklavý hlásek, a ten hlas, který jsme slyšeli říct to zaklínadlo, byl mnohem hlubší!" Obrátila se k Harrymu a Ronovi, jako by se dovolávala jejich svědectví. "Že ten hlas vůbec nezněl jako hlásek Winky?""To tedy nezněl," pokýval hlavou Harry. "Určitě nezněl jako hlas domácího skřítka.""To určitě ne, byl to lidský hlas," podpořil ho Ron."To se brzy dozvíme," zavrčel pan Diggory, na kterého jejich tvrzení zřejmě nijak nezapůsobila. Je totiž docela jednoduché zjistit, jaké kouzlo hůlka dělala naposled, skřítko. To jsi nevěděla, co?"Winky se zachvěla, zděšeně zavrtěla hlavou a uši jí hlasitě pleskaly, když se pan Diggory znovu chopil hůlky a zvedl ji tak, aby se špičkou dotýkala té, kterou u skřítky nalezli."Prior incantato!" zahřměl pan Diggory.Harry slyšel, jak Hermiona zděšeně vyjekla, když se ve vzduchu, kde se hůlky dotýkaly, náhle objevila obrovitá lebka s hadím jazykem. Byl to však jen odraz zelené lebky vysoko nad jejich hlavami a vypadal, jako by byl z hustého šedého kouře: pouhý stín původního kouzla."Deletrius!" vykřikl pan Diggory, a stínová lebka zmizela v obláčku kouře."A máme to," pronesl dále s jakousi krutou vítězoslávou a hleděl přitom na Winky, jež se mu pořád křečovitě zmítala u nohou."Já to neudělala!" vřeštěla a zděšeně koulela očima. Já ne, já ne, já nevěděla jak! Já dobrá skřítka, pane, já nepoužívám hůlky, já nevím jak!""Přistihli jsme tě přímo při činu, skřítko!" obořil se na ni pan Diggory. "Přistihli jsme tě s hůlkou, která to vše způsobila!""Amosi," ozval se pan Weasley hlasitě, "uvažuj přece… jen velice málo kouzelníků ví, jak to kouzlo provést… kde by se mu mohla naučit?""Možná chce Amos naznačit," řekl pan Skrk s chladným hněvem v každé slabice, "že běžně učím své služebníky, jak se vyvolává Znamení zla."Po jeho slovech zavládlo na mýtině trapné ticho.Amos Diggory se zatvářil zděšeně: "To ne, pane Skrku… nic takového…""Mnoho nechybělo, abyste tu obvinil hned dva lidi, u nichž se nejmíň dá předpokládat, že by Znamení vykouzlili!" vyštěkl pan Skrk. "Harryho Pottera - a mě! Životní příběh toho chlapce snad znáte, Amosi?""Samozřejmě… ten přece zná každý…" zamumlal pan Diggory a tvářil se nanejvýš rozpačitě."Doufám, že si stejně dobře pamatujete, kolikrát už jsem za ta dlouhá léta, co na ministerstvu pracuji, prokázal, že hluboce opovrhuji černou magií a všemi, kdo ji používají?" křičel pan Skrk a oči mu div nevylezly z důlků."Pane Skrku… nikdy jsem ani slovem nenaznačil, že byste s tím měl něco společného!" zamumlal Amos Diggory, který teď pod ježatou hnědou bradkou zrudl."Pokud obviňujete mou skřítku, obviňujete i mě, Diggory!" vykřikl pan Skrk. "Kde jinde by se mohla naučit, jak Znamení vyvolat?""Co já vím - mohla to objevit bůhvíkde -""Naprosto správně, Amosi," řekl pan Weasley, "mohla to objevit bůhvíkde… Winky?" otočil se vlídně ke skřítce. Ta sebou však cukla, jako kdyby na ni křičel také. "Pověz nám přesně, kde jsi našla Harryho hůlku."Winky žmoulala lem svého ubrousku na čajník tak úporně, že se jí třepil v prstech."Já - já ji našla… já ji našla tamhle, pane…" zašeptala, "tamhle … mezi stromy, pane…""Už chápeš, Amosi?" řekl pan Weasley. "Ten, kdo vykouzlil Znamení zla, ať už to byl kdokoli, se nejspíš ze všeho hned potom přemístil jinam a Harryho hůlku tam nechal ležet. Byl natolik mazaný, že nepoužil svou vlastní hůlku, poněvadž by se tím prozradil. A tady Winky měla tu smůlu, že na ni jen chvilku nato narazila a sebrala ji.""To ovšem znamená, že byla jen několik kroků od skutečného viníka!" prohlásil pan Diggory netrpělivě. "Řekni nám, skřítko, zahlédla jsi někoho?"Winky se začala třást ještě víc než předtím a obrovskýma očima těkala od pana Diggoryho k Ludovi Pytlounovi a potom k panu Skrkovi.Pak naprázdno polkla a řekla: "Já neviděla nikoho, pane… vůbec nikoho…""Amosi," řekl pan Skrk úsečně, "plně si uvědomuji, že za normálních okolností byste si Winky chtěl odvést k výslechu do vašeho oddělení. Přesto bych vás rád požádal, abych to s ní mohl vyřídit sám."Na panu Diggorym bylo vidět, že tím nápadem není ani trochu nadšen, Harrymu však bylo jasné, že pan Skrk zastává na ministerstvu příliš důležité místo, než aby se odvážil jeho návrh zamítnout."Můžete se spolehnout, že ji potrestám," dodal pan Skrk chladně."Pa-pane," koktala Winky a vzhlížela na pana Skrka s očima plnýma slz, "pa-pane, p-prosím, prosím -"Pan Skrk se na ni také upřeně zahleděl; rysy mu ztvrdly a každou vrásku v obličeji měl o dost hlubší. V jeho očích nebylo ani trochu slitování. "Winky se dnes večer zachovala způsobem, jaký bych od ní nikdy nečekal," pronesl pomalu. "Nakázal jsem jí, aby zůstala ve stanu. Nakázal jsem jí, aby tam zůstala, po tu dobu, kdy budu venku zjednávat pořádek. Vidím, že mě neposlechla, takže dostane něco na sebe.""To ne!" zakvílela Winky a vrhla se mu k nohám. "To ne, pane, to ne, ne něco na sebe!"Harry věděl, že jediný způsob, jak propustit domácího skřítka, je darovat mu něco z vlastního oblečení. Když viděl, jak Winky křečovitě svírá svůj ubrousek na čajník a panu Skrkovi vzlyká u nohou, přišlo mu jí upřímně líto."Jenomže Winky byla vystrašená!" vybuchla Hermiona a probodla pana Skrka zlobným pohledem. "Vaše skřítka se bojí výšky, a ti zakuklení kouzelníci drželi ty lidi ve vzduchu nad sebou! Nemůžete jí vyčítat, že před nimi chtěla utéct!"Pan Skrk ustoupil o krok dozadu a Winky už na něho nedosáhla. Díval se na ni jako na něco zkaženého a odporného, co by mu mohlo ušpinit naleštěné boty."Domácí skřítku, která mě neposlouchá, jednoduše nemohu potřebovat," pronesl ledově a díval se přitom na Hermionu. "Nemohu potřebovat služebnou, která zapomíná, čím je povinována svému pánovi a jeho pověsti."Winky plakala tak zoufale, až její vzlyky naplnily celou mýtinu.Na chvíli zavládlo rozpačité ticho, které ukončil pan Weasley, když rozšafně navrhl: "Ehm… myslím, že ty tři odvedu zpátky do stanu, pokud proti tomu nikdo nic nemáte. Amosi, ta hůlka už nám prozradila vše, co mohla - kdybys byl tak laskav a zas ji Harrymu vrátil -"Pan Diggory mu ji podal a Harry si ji zastrčil do kapsy."Tak pojďte, vy tři," vybídl je pan Weasley klidně. Hermiona jako by se však nechtěla pohnout z místa - nemohla odtrhnout oči od vzlykající skřítky. "Hermiono!" vybídl ji pan Weasley důrazněji. Otočila se tedy a spolu s Harrym a Ronem odcházela z mýtiny."Co se teď s Winky stane?" zeptala se, jakmile měli mýtinu za sebou."To nevím," přiznal pan Weasley."Nechápu, jak se k ní mohou takhle chovat!" řekla Hermiona rozzlobeně. "Pan Diggory jí celou dobu neřekl jinak než skřítka… a co teprve pan Skrk! Ví dobře, že to neudělala, a stejně ji vyhodí! Je mu úplně jedno, jestli byla vyděšená nebo jestli byla rozrušená - jako by to ani nebylo lidské stvoření!""Ale vždyť není," namítl Ron.Hermiona se k němu otočila: "To ještě neznamená, že nemá cit, Rone, a je to nechutné, jak -""Já s tebou souhlasím, Hermiono," řekl pan Weasley pohotově a kýval na ni, aby si pospíšila. "Teď ale není vhodná chvíle, abychom debatovali o právech domácích skřítků. Chci, abychom se vrátili do stanu co nejdřív. Kde zůstali ostatní?""V té tmě jsme je ztratili," řekl Ron. "Tati, proč se kvůli té lebce všichni tak vyděsili?""Až se vrátíme do stanu, všechno vám vysvětlím," řekl pan Weasley nervózně.Když však došli na kraj lesa, narazili na nečekanou překážku.Shromáždil se tam početný dav čarodějek a kouzelníků, kteří se vesměs tvářili polekaně, a když uviděli pana Weasleyho, nemálo se jich k němu vrhlo. "Co se to tam děje?" "Kdo to vykouzlil Znamení?" "Arture, řekni - není to on sám?""Samozřejmě že to není on," řekl pan Weasley netrpělivě. "Nevíme, kdo to udělal - vypadá to, že se hned někam přemístili. A teď mě prosím omluvte, rád bych si šel lehnout."Provedl Harryho, Rona i Hermionu zástupem a zamířili do kempu. Všude už zavládl klid a po zakuklených kouzelnících nebylo ani stopy, jen několik zničených stanů ještě doutnalo.Z chlapeckého stanu vystrčil hlavu Charlie."Co se děje, tati?" křikl do tmy. "Fred, George a Ginny se v pořádku vrátili, ale ostatní -""Ti přišli se mnou," řekl pan Weasley, shýbl se a vlezl do stanu. Harry, Ron a Hermiona ho následovali.Bill seděl u malého kuchyňského stolku a tiskl si prostěradlo k paži, která mu dosud krvácela. Charlie měl roztrženou košili a Percy rozbitý nos. Fredovi, Georgeovi ani Ginny se zřejmě nic nestalo, ale vypadali vyděšeně."Chytili jste je, tati?" zeptal se Bill ostře. "Toho, kdo vykouzlil Znamení zla?""Ne," zavrtěl hlavou pan Weasley. "Našli jsme skřítku Bartyho Skrka s Harryho hůlkou v ruce, ale v tom, kdo Znamení opravdu vyvolal, nejsme o nic moudřejší.""Cože?" vyhrkli svorně Bill, Charlie i Percy."S Harryho hůlkou?" zeptal se Fred."Skřítku pana Skrka?" do Percyho jako když uhodí blesk.S jistým přispěním Harryho, Rona a Hermiony pan Weasley všem vylíčil, co se v lese stalo. Když Percy vyslechl historku s Winky, pobouřeně se nafoukl."Pan Skrk udělal dobře, když se takové skřítky zbavil!" mínil. "To přece nejde, aby utekla pryč, když jí výslovně řekl, že nesmí… aby ho přivedla do rozpaků přede všemi z ministerstva… A jak by to vypadalo, kdyby ji předvolali na oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory -""Ale vždyť ona nic neudělala - prostě jen byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě!" vyjela na něj Hermiona, až to Percyho zarazilo. Hermiona s ním vždycky vycházela docela dobře - po pravdě řečeno líp než všichni ostatní."Hermiono, kouzelník v postavení pana Skrka prostě nemůže mít domácí skřítku, která začne řádit jako posedlá, když se jí dostane do ruky hůlka!" prohlásil nabubřele Percy, který se už zase vzpamatoval."Winky přece vůbec neřádila!" rozkřikla se Hermiona. Jenom tu hůlku sebrala ze země!""Heleďte, můžete mi někdo konečně vysvětlit, co znamená ta lebka?" zeptal se Ron netrpělivě. "Vždyť nikomu nic neudělala… proč je kvůli ní takový poprask?""Už jsem ti říkala, že je to symbol Ty-víš-koho, Rone," řekla Hermiona dřív, než stačil odpovědět někdo jiný. "Četla jsem to ve Vzestupu a pádu černé magie.""Tu lebku třináct let nikdo neviděl," dodal pan Weasley klidným hlasem. "Není divu, že se všichni vyděsili… To je málem totéž, jako kdyby se vrátil Vy-víte-kdo.""Tomu nerozumím," svraštil čelo Ron. "Koneckonců,pořád je to jen znak na obloze…""Rone, Ty-víš-kdo a jeho stoupenci vypouštěli Znamení zla do vzduchu vždycky, když někoho zabili," řekl pan Weasley. "Nemáš tušení, jakou budilo hrůzu… na to jsi ještě příliš mladý. Představ si ale, že by ses vracel domů, spatřil bys Znamení zla, jak se vznáší nad tvým domem, a už bys věděl, co najdeš uvnitř…" Pan Weasley zamrkal. "To, čeho se každý nejvíc bojí… čeho se bojí opravdu ze všeho nejvíc…"Na chvíli zavládlo ve stanu ticho.Potom si Bill sundal prostěradlo z paže, podíval se, jestli už nekrvácí, a řekl: "Dnes večer nám tedy nepomohlo, ať už ho vykouzlil kdo chtěl. Jakmile ho Smrtijedi spatřili, dali se na útěk. Než jsme dorazili tak blízko, abychom třeba jedinému mohli strhnout masku, stačili se všichni přemístit pryč. Aspoň Robertsovy jsme ale chytili dřív, než dopadli na zem. Právě teď jim pozměňují paměť.""Smrtijedi?" zeptal se Harry. "Kdo jsou Smrtijedi?""Tak si říkali přívrženci Ty-víš-koho," vysvětlil mu Bill. "Myslím, že jsme tu dnes večer viděli všechny, kteří zbyli - rozhodně všechny, kterým se podařilo vyhnout se Azkabanu.""Nemůžeme dokázat, že to byli oni, Bille," řekl pan Weasley. "I když nejspíš ano," dodal sklesle."Vsadím se s vámi, že ano!" ozval se najednou Ron. "My jsme totiž v lese potkali Draca Malfoye, tati, a on nám víceméně řekl, že jeho táta je jeden z těch cvoků v maskách! A všichni přece víme, že Malfoyovi patřili k nejbližším Vy-ví-te-koho!""Ale co Voldemortovi přívrženci?" začal Harry. Všichni sebou ihned trhli - stejně jako téměř všichni ostatní kouzelníci, i Weasleyovi Voldemortovo jméno raději nikdy nevyslovovali. "Co Voldemortovi přívrženci měli v úmyslu, když ty mudly zvedli do vzduchu? Co tím sledovali?""Co tím sledovali?" opakoval pan Weasley a dutě se zasmál. "Harry, takhle si totiž představují legraci. Polovinu mudlů, které připravili o život, když Ty-víš-kdo byl u moci, zabili jen tak pro legraci. Počítám, že dnes večer vypili pár skleniček a nedalo jim to: museli nám všem připomenout, že spousta z nich je pořád ještě na svobodě. Prostě si tu dali sraz," skončil rozhořčeně."Ale jestli to opravdu byli Smrtijedi, proč se přemístili jinam, když uviděli Znamení zla?" namítl Ron. "Spíš by měli mít radost, že ho zase vidí?""Mysli trochu, Rone," řekl Bill. Jestli to skutečně byli Smrtijedi, museli vynaložit to největší úsilí, aby unikli Azkabanu, když Ty-víš-kdo ztratil moc, a navykládali nejrůznější lži o tom, jak je nutil mučit a zabíjet. Kdyby se opravdu vrátil, vsadím se, že by je to vyděsilo ještě víc než nás ostatní. Když Ty-víš-kdo přišel o svou moc, popřeli, že by s ním kdy měli něco společného, a vrátili se ke svému všednímu životu… Nemyslím, že by je teď měl zrovna v oblibě, co říkáš?""Takže… ať už Znamení zla vykouzlil kdokoli," shrnula Hermiona pomalu, "udělal to proto, aby Smrtijedy podpořil, nebo aby jim nahnal strach?""To se oba můžeme jen domýšlet, Hermiono," odpověděl pan Weasley. "Ale jedno ti povím… nikdo jiný než oni nikdy Znamení vykouzlit neuměl. Velice by mě překvapilo, kdyby ten, kdo to udělal, v minulosti nebyl Smrtijed, i kdyby k nim teď nepatřil… Poslyšte ale, už je opravdu pozdě, a jestli se vaše matka dozví, co se stalo, bude celá vyděšená. Na pár hodin si teď zdřímneme a pak se pokusíme sehnat nějaké ranní Přenášedlo, abychom se dostali domů."Harry si vylezl nahoru na palandu a cítil, jak mu to všechno pořád víří hlavou. Věděl, že by měl být unavený; byly skoro tři hodiny ráno, on však byl úplné svěží - svěží a velmi neklidný.Před třemi dny - zdálo se mu, že to bylo mnohem dřív, byly to však pouhé tři dny - se probudil s tím, že ho pálí jizva na čele. A dnes večer se poprvé po třinácti letech na obloze objevilo znamení lorda Voldemorta. Co to má všechno znamenat?Vzpomněl si na dopis, který napsal Siriusovi, než odjel ze Zobí ulice. Jestlipak ho Sirius už dostal - a kdy mu na něj odpoví? Ležel a díval se na stanové plátno nad sebou. Teď však nepropadl žádným fantaziím o létání, které by mu pomohly usnout, a Charlieho chrápání se už drahnou dobu rozléhalo po celém stanu, než i on začal konečně klímat.