28. Princův Útěk

Harry měl pocit, jako by i on padal do prázdna: To se přece nestalo… ne, to se nemohlo stát…"Pojďme, rychle!" vyštěkl Snape.Popadl Malfoye za zátylek a strčil ho do dveří před všemi ostatními, Šedohřbet a oba vzrušeně oddechující zavalití sourozenci je následovali. Sotva proběhli dveřmi a zmizeli na schodišti, Harry si uvědomil, že se zase může hýbat - teď už ho nedrželo přišpendleného ke zdi žádné kouzlo, jenom hrůza a šok. Odhodil neviditelný plášť v okamžiku, kdy se do dveří nejvyššího věžního ochozu dral poslední ze Smrtijedů, muž s brutálním obličejem."Petrificus totalus!"Smrtijed se zapotácel, jako by ho do zad udeřilo těžké závaží, a tuhý jako prkno se skácel k zemi. Harry sotva počkal, než tělo dopadlo - rychle je přeskočil a rozběhl se po temném schodišti dolů.Srdce mu svíral nepopsatelný děs… Cítil, že musí najít Brumbála a chytit Snapea… oba tyto úkoly se mu v mysli jaksi spojily… Pokud se mu podaří zastihnout je pohromadě, může ještě to, k čemu došlo, zvrátit… Brumbál přece nemůže zemřít…Posledních deset stupňů točitého schodiště zdolal Harry jediným velikým skokem, a když dopadl na zem, zastavil se s hůlkou zdviženou nad hlavou. Matně osvětlená chodba byla plná prachu, polovina stropu se zjevně propadla a přímo před jeho očima zuřila bitva. Ještě se mu ale ani nepodařilo rozeznat, kdo s kým vlastně bojuje, když zaslechl nenáviděný hlas: "Je po všem, honem pryč!" - a zahlédl Snapea mizet za rohem na vzdáleném konci chodby. Jak se zdálo, proklestili si s Malfoyem cestu potyčkou živí a bez zranění. Harry se okamžitě vrhl za nimi, z klubka bojujících se ale oddělila čísi postava a vyrazila proti němu - byl to vlkodlak Šedohřbet. Útočníkovo tělo narazilo do Harryho dřív, než stačil zvednout hůlku. Harry se svalil na záda, do obličeje ho pleskly špinavé slepené vlasy, nos i ústa mu zaplnil pach potu a krve, hrdlo mu ovanul horký, nedočkavý dech…"Petrificus totalus!"Harry cítil, jak se Šedohřbet zhroutil a bezvládně na něj dopadl. Musel vynaložit obrovské úsilí, aby se mu podařilo tělo vlkodlaka odvalit, a vyskočil na nohy přesně v okamžiku, kdy k němu odkudsi zamířil paprsek zeleného světla. Přikrčil se, kletbě se vyhnul a bez rozmýšlení se vrhl přímo do středu boje. Pod nohama ucítil něco lepkavého a kluzkého a zapotácel se - pohlédl na podlahu a spatřil dvě těla ležící tváří v kaluži krve, neměl ale čas zjišťovat, o koho jde. Přímo před sebou totiž zahlédl rudé vlasy, rozevláté jako tančící plameny: Ginny zápolila se zavalitým Smrtijedem Amycusem a uskakovala před kletbami, které po ní metal jednu po druhé. Amycus se hlasitě pochechtával, jako by se náramně bavil. "Crucio - Crucio - nemůžeš takhle tancovat věčně, krasotinko…""Impedimenta!" zaburácel Harry.Kletba zasáhla Amycuse do prsou. Smrtijed zavřeštěl bolestí jako podřezávaný vepř, síla úderu ho zvedla do vzduchu a mrštila jím na protější stěnu, po níž bezvládně sklouzl a zůstal ležet za bojujícími Ronem, profesorkou McGonagallovou a Lupinem. Každý z nich proti sobě měl dalšího Smrtijeda. Za nimi uviděl Harry Tonksovou, která sváděla souboj s hromotluckým plavovlasým kouzelníkem, metajícím kolem sebe kletby na všechny strany, takže se jejich paprsky odrážely od stěn, tříštily kámen, rozbily nejbližší okno…"Harry, kde se tu bereš?" křikla Ginny, Harry ale neměl čas jí odpovědět. Sklonil hlavu, tryskem se rozběhl kupředu a sotva se přitom stačil vyhnout kletbě, která výbušně narazila do zdi těsně nad jeho hlavou a všechny je zasypala úlomky kamene. Snape nesmí uprchnout, musí Snapea dohonit…"Tumáš!" vřískla profesorka McGonagallová a Harry koutkem oka zahlédl Smrtijedku Alektu prchat chodbou pryč - oběma rukama si kryla hlavu a bratr jí pádil těsně v patách. Harry se rozběhl za nimi, chodidlem se ale do něčeho zamotal a v příštím okamžiku už ležel jak dlouhý tak široký na podlaze na něčích nohou. Podíval se, kdo to je, a spatřil Nevillův bledý kulatý obličej přimáčknutý k zemi."Neville, nejsi -""Nic mi není," zachrčel a držel se za břicho. "Harry… Snape a Malfoy… proběhli tudy…""Já vím, běžím za nimi!" křikl Harry a vyslal z podlahy kletbu proti obrovitému plavovlasému Smrtijedovi, který působil největší spoušť. Hromotluk zavyl bolestí, když ho zaklínadlo trefilo přímo do obličeje, otočil se, zavrávoral a rozběhl se za oběma sourozenci.Harry se vyškrábal na nohy a vyrazil chodbou za nimi. Nevšímal si hromových ran, které mu duněly za zády, neodpovídal na pokřik ostatních, aby se vrátil, a nereagoval ani na němé prosby těch, kteří leželi nehybně na zemi a o jejichž osudu zatím nic nevěděl…Smykem prosvištěl za roh chodby, tenisky nasáklé krví mu klouzaly. Snape měl před ním velikánský náskok - je snad možné, že už stačil skočit do skříně v Komnatě nejvyšší potřeby, nebo se Řádu podařilo tuhle únikovou cestu zabezpečit a zabránit tak Smrtijedům, aby jí uprchli do bezpečí? Neslyšel nic kromě dusotu vlastních nohou a hlasitého bušení srdce ve své hrudi. Jako o závod se hnal další prázdnou chodbou, když vtom zahlédl na zemi krvavou stopu, která mu prozrazovala, že přinejmenším jeden z prchajících Smrtijedů měl namířeno k hlavní bráně hradu… Možná že Komnata nejvyšší potřeby je doopravdy zablokovaná…Bez zastavení vybral zatáčku kolem dalšího rohu a nad hlavou mu prolétla čísi kletba. Skokem se ukryl za brněním, které vzápětí rozmetal výbuch na kusy. Zahlédl zavalitého Smrtijeda a jeho sestru, jak sbíhají po mramorovém schodišti, a vyslal za nimi několik kleteb, trefil ale jen pár čarodějek v ozdobných parukách na jednom z portrétů na odpočívadle, které se s jekotem rozběhly schovat do sousedních obrazů. Přeskočil úlomky brnění a slyšel sílící křik a lomoz - bitevní vřava patrně probudila další obyvatele hradu.Zamířil k jedné ze svých zkratek a doufal, že se mu podaří sourozence předběhnout a dostihnout Snapea s Malfoyem, kteří už nepochybně museli být venku na školních pozemcích. Včas si vzpomněl a přeskočil mizící schod v polovině skrytého schodiště, prolétl kolem gobelínu na jeho spodním konci a vynořil se na chodbě, kde postávalo v pyžamech několik užaslých mrzimorských studentů."Harry! Slyšeli jsme děsný randál a kdosi říkal něco o Znamení zla -" začal Ernie Macmillan."Uhněte mi!" zařval Harry, odstrčil dva chlapce stranou, hnal se k odpočívadlu a pak dál po zbývajících stupních mramorového schodiště. Dubová hlavní brána hradu byla vyvrácená z pantů, na dlažebních kamenech se leskly krvavé šmouhy a u stěn vstupní síně se bázlivě krčilo několik vyděšených studentů - jeden nebo dva si rukama zakrývali obličej. Obří nebelvírské přesýpací hodiny trefila nějaká kletba a na dlaždice pod nimi se dosud chřestivě sypaly rubíny…Harry přeletěl vstupní síň a vyřítil se ven na temné školní pozemky. Daleko před ním se nezřetelně rýsovaly tři postavy, které se zběsile hnaly po trávníku a mířily k bráně, za níž by se mohly přemístit a zmizet. Měl dojem, že poznává hromotluckého plavovlasého Smrtijeda a kus před ním Snapea s Malfoyem.Harry přidal - rozehnal se za nimi a v plicích ho zaštípal studený noční vzduch. V dáli před ním vybuchl světelný záblesk a na okamžik ozářil siluety prchajících. Harry nevěděl, co se tam děje, běžel ale dál. Pořád ještě nebyl dost blízko, aby mohl s dostatečnou přesností zamířit…Znovu se zablesklo - zazněly výkřiky a vyšlehly odvetné světelné paprsky. Teď Harrymu došlo, co se děje: z hájenky vyšel Hagrid a snažil se Smrtijedům zabránit v úniku. Přestože měl pocit, že každý další nádech mu roztrhne plíce a na prsou ho snad pálí pekelný oheň, Harry ještě přidal na rychlosti a hnal se kupředu. Jakýsi hlásek v hlavě mu samovolně našeptával: Hagrida ne… nesmějí zabít taky Hagrida…Vtom ho něco tvrdě udeřilo do kříže. Svalil se na zem, tváří se zaryl do trávy a z nosních dírek se mu vyvalila krev. Překulil se s hůlkou připravenou k akci - došlo mu, že se k němu zezadu blíží tlustí sourozenci, které předběhl, když použil svoji zkratku."Impedimenta!" vykřikl, ještě jednou se překulil a zůstal ležet přitisknutý k temné zemi. Viděl, že kletba jako zázrakem neminula cíl - jeden ze sourozenců zavrávoral, upadl a srazil přitom pod sebe druhého. Harry vyskočil a znovu se rozběhl za Snapem.Teď už před sebou viděl obrovitou Hagridovu siluetu ozářenou světlem půlměsíce, který se náhle vynořil z mraků.Plavovlasý Smrtijed metal po bradavickém šafářovi jednu kletbu za druhou, Hagridova nadlidská síla a kůže jako houžev, kterou zdědil po své matce obryni, ho však zřejmě dostatečně chránily. Snape s Malfoyem ale běželi dál a Harry viděl, že za chviličku proběhnou branou a budou se moci přemístit.Jako blesk prolétl kolem Hagrida a jeho protivníka, zamířil na Snapeova záda a vykřikl:"Mdloby na tebe!"Minul. Paprsek rudého světla syčivě prosvištěl kolem Snapeovy hlavy. "Utíkej, Draco!"zahulákal Snape a otočil se. Stáli s Harrym dvacet metrů od sebe, hleděli si do očí a pak oba současně pozvedli hůlky."Cruc…"Snape ale kletbu odrazil, a ještě než Harry stačil zaklínadlo doříct, srazil ho na záda do trávy. Harry se převalil a vyškrábal se na nohy v okamžiku, kdy za ním hromotlucký Smrtijed zahulákal: "Incendio!" Harrymu zazněl v uších výbušný třesk a celé okolí náhle zalilo poskakující oranžové světlo. Hagridova hájenka hořela."Je tam Tesák, ty zatracenej…!" zavyl Hagrid."Cruc…" chtěl podruhé vykřiknout Harry a namířil na postavu před sebou, kterou tančící plameny jasně osvětlily, Snape však zaklínadlo znovu zablokoval. Harry viděl jeho posměšný úšklebek."Na neprominutelné kletby si nechte zajít chuť, Pottere!" zahulákal do praskotu plamenů, Hagridova řevu a vystrašeného štěkotu uvězněného Tesáka. "Na to nemáte dost odvahy ani schopností…""Pouta na v…!" zaburácel Harry, Snape ale kletbu odrazil téměř lenivým mávnutím paže."Bojujte!" zavřeštěl na něj Harry "Tak přece bojujte, vy zbabělá sketo…""Vy mi budete říkat zbabělče, Pottere?" rozkřikl se Snape. "Váš otec se mě nikdy neodvážil napadnout, pokud nebyl v přesile čtyř proti jednomu, tak jak byste asi nazval jeho?""Mdloby…""Zase vás zastavím a znovu a ještě znovu, dokud se nenaučíte držet jazyk za zuby a mysl mít zavřenou, Pottere!" vysmíval se Snape a kletbu opět lehce odvrátil. "Tak dělej!"zahulákal na rozložitého Smrtijeda za Harrym. "Je načase zmizet, než dorazí posily z ministerstva…""Impedi…"Než ale Harry stačil zaklínadlo dokončit, zachvátila ho vlna nesnesitelné bolesti. V křečích se svalil do trávy, někde někdo zoufale kvílel - bylo mu jasné, že ho ta agónie zabije, že ho Snape bude mučit tak dlouho, dokud nezemře nebo nepřijde o rozum -"Ne!" rozlehl se burácivý Snapeův hlas a bolest ustala stejně náhle, jako se ho zmocnila. Stočený do klubíčka ležel v temné trávě, v ruce pevně svíral hůlku a lapal po dechu. Kdesi nad ním Snape vztekle křičel: "Zapomněls, jaké jsou rozkazy? Potter patří Pánovi zla - my ho máme nechat na pokoji! Tak už běž, běž!"A Harry cítil, jak se země pod jeho obličejem zachvěla, když oba sourozenci i obrovitý Smrtijed poslechli a rozběhli se k bráně. Harrymu se z prsou vydral přerývaný vzteklý řev. V tom okamžiku mu bylo úplně jedno, jestli zůstane naživu nebo zemře, namáhavě se znovu postavil na nohy a poslepu se vrávoravě rozběhl ke Snapeovi, k muži, kterého teď nenáviděl stejně jako samotného Voldemorta…"Sectum…"Snape švihl hůlkou a kletbu opět odrazil, Harry ale stál pouhých pár metrů od něj a konečně mu jasně viděl do obličeje. Profesor už neměl ve tváři pohrdavý úsměv ani úšklebek - zuřící plameny osvětlovaly grimasu plnou zběsilého vzteku. Harry zmobilizoval všechny svoje síly a soustředil se na jedinou myšlenku. Levi…"Ne, Pottere!" zařval divoce Snape. Ozvala se hromová rána, Harry se pozpátku vznesl do vzduchu, opět tvrdě dopadl na zem a hůlka mu tentokrát při nárazu vylétla z ruky. Slyšel Hagridův křik a Tesákovo vytí a díval se, jak Snape přistupuje blíž a sklání se k němu. Ležel a bez hůlky byl stejně bezbranný jako předtím na věži Brumbál. Snapeova bledá tvář byla ve svitu hořící hájenky zkřivená podobnou nenávistí, jaká v ní plála, než vyslal smrtící kletbu na Brumbála."Jak se opovažujete používat proti mně má vlastní zaklínadla, Pottere? To já je vymyslel - já, princ dvojí krve! A vy byste stejně jako váš ubohý otec chtěl proti mně obrátit mé vlastní zbraně? To by asi nešlo… ne!"Harry skočil a hmátl po hůlce. Snape po ní střelil zaklínadlem, hůlka odlétla několik metrů daleko a ztratila se ve tmě."Tak mě tedy zabijte," zasípěl Harry, který necítil ani stín strachu, svírala ho jen nenávist a pohrdání. "Zabijte mě, jako jste zabil jeho, zbabělče…""NEŘÍKEJTE MI…" Snape zaječel a jeho obličej byl náhle zcela smyslů zbavený a nelidský, stejně plný bolesti jako štěkot a vytí Tesáka, uvězněného v hořícím srubu za nimi - "…ZBABĚLČE!"A prudce mávl rukou. Harry cítil, jak ho přes tvář švihlo cosi, co se podobalo doběla rozpálenému biči, a mohutná síla jím po zádech mrštila o zem. Před očima se mu rozprskly vějíře jisker a na okamžik měl dojem, že mu úder vyrazil všechen dech z těla. Pak nad sebou zaslechl zašustění křídel a hvězdy zakryl hrozitánsky veliký mrak. Proti Snapeovi se rozlétl Klofan a spáry ostrými jako břitva na něj zaútočil tak prudce, že profesor zavrávoral a málem upadl. Harry se pracně posadil - hlava se mu po posledním pádu na zem stále ještě točila, viděl ale, že Snape prchá jako o život. Obrovský hipogryf se hnal s mávajícími křídly za ním a vřeštěl tak zuřivě, jak ho ještě Harry nikdy vřeštět neslyšel.Postavil se namáhavě na nohy, omámeně se rozhlížel a hledal hůlku, aby mohl pokračovat v pronásledování. Když prsty pročesával trávu a odhazoval větévky, na které narážel, uvědomoval si, že už bude pozdě. A bylo: když konečně hůlku nahmátl a postavil se, viděl pouze hipogryfa kroužícího nad branou. Snapeovi se podařilo přemístit se, jakmile opustil hranice školního pozemku."Hagride," mumlal Harry, stále ještě napůl omámený, a otáčel se kolem dokola. "HAGRIDE?"Klopýtavě se rozběhl k hořící hájence právě ve chvíli, kdy se z plamenů vynořila obří postava a nesla na zádech Tesáka. Harry vykřikl úlevou a klesl na kolena. Třásl se po celém těle, každičký sval ho bolel a dech se mu z hrudi dral v bolestných, přerývaných stenech."Jseš v pořádku, Harry? Nic se ti nestalo? Tak řekni něco, Harry…"Hagridova veliká vlasatá hlava se nad ním vznášela a zastiňovala hvězdy. Harry cítil spálené dřevo a psí chlupy. Natáhl ruku a nahmatal vedle sebe Tesákovo konejšivě teplé, živé a chvějící se tělo."Nic mi není!" vyhrkl. "A co ty?""Jo, dobrý, samozřejmě… takový polechtání mi nemůže ublížit."Hagrid ho oběma rukama popadl pod rameny a zabral takovou silou, že se Harryho nohy na okamžik odlepily od země, než ho na ně postavil do trávy. Harry viděl, že Hagridovi po tváři stéká krev z hluboké řezné rány pod jedním okem, které začínalo rychle natékat."Měli bychom uhasit srub," řekl Harry, "je na to zaklínadlo Aguamenti…""No jo, já věděl, že to tak nějak je," zahučel Hagrid, napřáhl před sebe očouzený růžový deštník s květinovým vzorem a přikázal: "Aguamenti!"Ze špičky deštníku vytryskl proud vody. Harry zvedl ruku s hůlkou, a přestože mu hůlka připadala těžká, jako by byla z olova, také zamumlal Aguamenti. Společně pak stříkali na hájenku tak dlouho, dokud neuhasl poslední plamínek."Není to tak zlý," usoudil optimisticky Hagrid několik minut nato, když obhlížel dýmající spáleniště. "Nic, co by Brumbál nedokázal dát zase do pořádku."Když Harry zaslechl Brumbálovo jméno, sevřel se mu žaludek nečekanou prudkou bolestí. V panujícím tichu a klidu kolem na něj dolehla prožitá hrůza."Hagride…""Zrovna jsem vobvazoval párku kůrolezů nohy, když jsem slyšel Smrtijedy přibíhat," rozpomněl se smutně Hagrid a upřeně zíral na zničený srub. "Shořeli tam vevnitř na škvarek, ty mý chudinky ubohý…""Hagride…""Co se vlastně stalo, Harry? Já viděl, jak se sem Smrtijedi ženou vod hradu, ale co tu s nima u všech zatracenejch rarachů dělal Snape? A kam se vůbec poděl - taky je pronásledoval?""Snape…" Harry si musel odkašlat, v krku mu z paniky a kouře úplně vyschlo. "Hagride, on je mrtvý!""Mrtvej?" opakoval zvýšeným hlasem Hagrid a přímo se do Harryho vpíjel pohledem. "Snape že je mrtvej? Co to povídáš, Harry?""Brumbál," zachroptěl Harry. "Snape… zabil Brumbála."Hagrid na něj shlížel celý strnulý a ten kousek obličeje, na který Harry dohlédl, měl zcela nepřítomný a nechápavý výraz."Cože je s Brumbálem, Harry?""Je mrtvý! Snape ho zabil.""To neříkej," zarazil ho drsně Hagrid. "Snape že zabil Brumbála? Taková pitomost, Harry. Pročpak vykládáš takový věci?""Viděl jsem ho, když to udělal.""To není možný.""Já to viděl, Hagride!"Hagrid zavrtěl hlavou. Tvářil se sice nevěřícně, zároveň ale soucitně a Harrymu bylo jasné, co si o něm myslí: že nejspíš utrpěl nějakou ránu do hlavy a teď neví, co mluví. Hagrid to možná považuje za doznívající účinky nějaké kletby…"Jak já to vidím, Brumbál nejspíš Snapeovi nařídil, aby se k těm Smrtijedům připojil," rozumoval sebejistě Hagrid. "Nejspíš proto, aby je přesvědčil, že pořád patří k nim. Hele, vodvedu tě radši zpátky do školy. Tak pojď, Harry."Harry se nepokoušel protestovat ani mu cokoli vysvětlovat. Stále ještě se nepřestal třást, nedokázal to potlačit. Věděl, že Hagrid si brzy, velice brzy sám uvědomí, jak to všechno doopravdy je… Zamířili k hradu a Harry viděl, že se teď v mnoha oknech svítí. Živě si dokázal představit, co se uvnitř děje. Jeho obyvatelé nejspíš pobíhají z jedné místnosti do druhé a sdělují si navzájem, že do hradu pronikli Smrtijedi, že nad Bradavicemi září Znamení zla, a to znamená jedno jediné: někdo zemřel…Dubová hlavní brána před nimi byla dokořán a světlo ze vstupní síně ozařovalo příjezdovou cestu i trávník. Bradavičtí v županech sestupovali pomalu a nejistě po schodech a nervózně se rozhlíželi, zda někde nespatří nějakou stopu po Smrtijedech, kteří uprchli do noci. Harry se však upínal očima jen ke kousíčku země pod nejvyšší věží. Měl dojem, že tam v trávě vidí ležet nehybnou černou hmotu, přestože ve skutečnosti byl ještě příliš daleko, aby něco podobného rozeznal na takovou vzdálenost. Beze slova hleděl k místu, kde by podle něj mělo ležet Brumbálovo tělo, a po chvíli si všiml, že se tam postupně shlukují lidé."Na co to tam koukaj?" zabručel Hagrid, když se blížili k průčelí hradu. Tesák se jim motal pod nohama a nechtěl se od nich ani na chvíli vzdálit. "Co se to válí tam v tý trávě?" dodal podezřívavě, změnil směr a vyrazil k astronomické věži, pod níž se už seběhli zvědavci. "Vidíš to, Harry? Támhle přímo pod věží? Přesně tam bylo to znamení… Zatraceně… neříkej mi, že někoho shodili - ?"Hagrid se zarazil v půli věty. Ta představa pro něj zjevně byla natolik hrozná, že ji nedokázal vyslovit nahlas. Harry šel vedle něj a v obličeji i na nohou pociťoval bolavá a zanícená místa, do nichž ho v uplynulé půlhodině zasáhly nejrůznější kletby. Připadal si ale podivně netečný, jako by těmi bolestmi trpěl někdo jiný v jeho blízkosti. Zato až neuvěřitelně skutečně a nezvratně pociťoval hroznou tíhu, která ho tlačila na prsou…Jako ve snu se s Hagridem proplétali mezerou v tiše mumlajícím davu ohromených studentů a učitelů.Postupovali pozvolna dopředu a Harry zaslechl, jak Hagrid bolestně a šokovaně zasténal. Nezastavil se však a kráčel dál, až k místu, kde Brumbál ležel. Přidřepl si k němu.Že nezbývá ani špetička naděje, mu bylo jasné od chvíle, kdy povolilo kouzlo úplného spoutání, jímž ho Brumbál znehybnil. Věděl, že něco takového může nastat pouze v případě, kdy ten, jenž zaklínadlo vyslovil, zemře. A přesto nebyl připravený na chvíli, kdy ho před sebou uvidí ležet potlučeného, s roztaženýma rukama a nohama - Brumbála, největšího kouzelníka, jakého kdy poznal či měl poznat.Ležel před ním se zavřenýma očima a nebýt nepřirozeně rozhozených paží a nohou, mohlo se zdát, že spí. Harry natáhl ruku, narovnal Brumbálovi na zahnutém nose půlměsícové brýle a rukávem mu z úst setřel pramínek krve. Pak se zahleděl do jeho moudré staré tváře a pokoušel se přijmout tu neuvěřitelnou a nepochopitelnou pravdu, že s ním už Brumbál nikdy v životě nepromluví, že mu už nikdy v ničem nepomůže…V davu za Harrym to šumělo. Po chvíli, která mu připadala neskutečně dlouhá, si uvědomil, že klečí na něčem tvrdém, a podíval se, co to je.Byl to medailonek, který se jim před bůhvíkolika hodinami podařilo ukořistit. Vypadl Brumbálovi z kapsy, a jak prudce dopadl na zem, samovolně se otevřel. A přestože už Harry nemohl zdánlivě pocítit větší šok, hrůzu či smutek, jakmile sebral medailonek ze země, ihned poznal, že tu něco není v pořádku.Napřed si medailonek několikrát přehodil z ruky do ruky. Nebyl tak velký jako ten, na který si vzpomínal z myslánky a také nebyl zdoben žádnými ornamenty. Nikde na něm nebylo ono velké vyumělkované S, údajná Zmijozelova značka A uvnitř nebylo nic kromě kousku několikrát přeloženého pergamenu, zastrčeného pevně na místo, kde měla být podobizna.Automaticky, aniž by přemýšlel o tom, co dělá, Harry pergamen vytáhl, rozložil si jej a přečetl při světle mnoha hůlek které svítily za ním.
Pánovi zlaVím, že budu mrtev dávno předtím,než si přečtete tato slova,chci ale, abyste věděl, že sem to byl já,kdo odhalil Vaše tajemství.Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit,jakmile k tomu budu mít příležitost.Očekávám smrt v naději, že až narazíte na někoho,kdo bude schopen se Vám postavit,stanete se opět obyčejným smrtelníkem.R. A. B.
Harry nevěděl, co vzkaz znamená, a ani mu na tom nezáleželo. Pro něj bylo důležité jediné: tohle nebyl viteál. Brumbál se vysílil úplně zbytečně, když vypil ten strašlivý lektvar. Harry zmačkal pergamen do kuličky a v očích ho zaštípaly slzy, když Tesák za jeho zády teskně zavyl.