30. Bílá Hrobka

Veškerá výuka byla přerušena a všechny zkoušky odloženy. Někteří rodiče si v následujících několika dnech narychlo odváželi svoje děti domů - dvojčata Parvati a Padma Patilovy zmizela hned ráno po Brumbálově smrti ještě před snídaní a Zachariáše Smithe si z hradu odvedl jeho namyšlený otec. Naproti tomu Seamus Finnigan rozhodně odmítl vrátit se domů - pohádal se s matkou ve vstupní síni a křičeli na sebe tak dlouho, dokud mu matka nedovolila, že smí zůstat na pohřeb. Harry a Ron se pak od Seamuse dozvěděli, že se jí jen s velkými problémy podařilo sehnat v Prasinkách ubytování, protože se do vesničky ze všech stran hrnou kouzelníci a čarodějky, kteří se chystající vzdát Brumbálovi naposledy úctu.Mezi mladšími studenty, kteří dosud nic podobného neviděli, zavládl den před pohřbem značný rozruch, když se náhle v pozdním odpoledni objevil na obloze šmolkově modrý kočár velikosti domu, tažený tuctem velikánských okřídlených běloušů, snesl se k zemi a přistál na okraji Zapovězeného lesa. Harry z okna sledoval, jak po schůdcích vystoupila z kočáru obrovitá pohledná žena s olivově snědou pletí a černými vlasy a vrhla se do náruče čekajícímu Hagridovi. Delegace ministerských úředníků včetně samotného ministra kouzel se ubytovala přímo na hradě. Setkání s kýmkoli z přijíždějících hostů se ovšem Harry pečlivě vyhýbal. Nepochyboval o tom, že dříve nebo později po něm někdo z nich bude chtít, aby jim znovu vylíčil Brumbálovu poslední výpravu mimo Bradavice.Harry, Ron, Hermiona a Ginny trávili veškerý čas spolu. Nádherné počasí jako by se jim škodolibě vysmívalo: Harry si dokázal živě představit, jaké by to bylo, kdyby Brumbál nezemřel a oni by společné chvíle na konci školního roku mohli prožívat s vědomím, že Ginny má zkoušky za sebou a nikoho z nich už nečekají žádné domácí úkoly… A hodinu po hodině odkládal to, co jí prostě musí říct, aby udělal podle svého názoru jedinou správnou věc. Strašně se mu nechtělo připravit se o největší útěchu ve svém žalu.Dvakrát denně chodili na ošetřovnu. Nevilla už madame Pomfreyová propustila, Billa si ale stále nechávala ve své péči. Jizvy se mu ani trochu nehojily, popravdě řečeno se nyní nápadně podobal Pošukovi Moodymu, i když mu naštěstí zůstaly obě oči a obě ruce. Na jeho chování se ale zjevně nezměnilo vůbec nic. Jediná viditelná změna spočívala v tom, že si nyní nezřízeně liboval v co nejkrvavějších biftecích."…takže má obrrovské štěstí, že si berre prrávě mě," komentovala to spokojeně Fleur a natřásala mu polštář, "prrotože u vás v Brritánii všechno maso děláte pršíšerrně prropečené, to já ršíkám odjakšiva.""Nejspíš se budu muset smířit s tím, že se s ní Bill doopravdy ožení," povzdechla si Ginny téhož dne večer, když seděla s Harrym, Ronem a Hermionou u otevřeného okna v nebelvírské společenské místnosti a pozorovala, jak se nad školními pozemky snáší soumrak."Vždyť přece není tak hrozná," namítl Harry. "I když je samozřejmě děsně ošklivá," dodal honem, když viděl, jak Ginny významně pozdvihla obočí. Teprve pak se tomu váhavě zasmála."No, když to překousne mamka, musím to nejspíš překousnout i já.""Umřel zas někdo, koho známe?" vyptával se Ron Hermiony, která listovala ve Večerním věštci.Hermiona sebou trhla, když slyšela jeho strojeně drsný tón."Ne," odpověděla káravě a složila noviny. "Pořád ještě pátrají po Snapeovi, ale zatím nemají jedinou stopu…""Kde by ji taky vzali," zavrčel Harry, kterého dokázala rozčilit i sebemenší zmínka na toto téma. "Snapea nenajdou, dokud nenajdou Voldemorta, a vzhledem k tomu, že to se jim ani po tak dlouhé době nepodařilo…""Jdu si lehnout," zívla Ginny. "Pořádně jsem se nevyspala od té doby, co… no… prostě se mi chce spát."Políbila Harryho (její bratr se od nich okázale odvrátil), mávla Ronovi a Hermioně a zamířila k dívčím ložnicím. Jakmile se za Ginny zavřely dveře, naklonila se Hermiona k Harrymu s výrazem, který u ní působil naprosto nezvykle."Harry, narazila jsem dnes dopoledne v knihovně na něco, co…""R. A. B.?" napřímil se Harry.Nenacházel v sobě ani kapku toho pocitu, který se ho dřív zmocňoval, nehořel vzrušením, zvědavostí ani touhou přijít nějaké záhadě na kloub. Věděl jen, že pravdu o skutečném viteálu bude muset odhalit dřív, než postoupí o pár kroků kupředu po oné temné a spletité cestě, která se mu teď ztrácí v dáli, po cestě, na kterou se vydali s Brumbálem a po níž teď bude muset kráčet sám. Někde tam venku ve světě jsou stále ještě možná až čtyři další viteály a Harry věděl, že všechny musí objevit a zneškodnit, aby získal alespoň nepatrnou naději, že se mu podaří Voldemorta zabít. Znovu a znovu si v duchu předpokládané viteály opakoval v přehledném pořadí, jako by se k nim tak mohl přiblížit na dosah: "medailonek… šálek… had… něco, co patřilo Godriku Nebelvírovi nebo Roweně z Havraspáru… medailonek… šálek… had… něco, co patřilo Godriku Nebelvírovi nebo Roweně z Havraspáru…"Tenhle opakující se výčet mu bušil v hlavě pokaždé, když večer usínal, a jeho sny se hemžily šálky, medailonky a záhadnými předměty, které ustavičně zůstávaly těsně mimo jeho dosah. A když mu Brumbál nabídl provazový žebřík, aby mu pomohl, proměnily se jeho příčky v hady, jakmile po něm začal Harry šplhat…Lístek, který našel v medailonku, ukázal Hermioně ráno po Brumbálově smrti. Iniciály jí sice nepřipomněly jméno žádného kouzelníka, o kterém by třeba kdysi někde četla, ale od té doby chodila do knihovny o něco častěji, než nutně musel někdo, kdo už neměl žádné domácí úkoly."Ne," zavrtěla sklesle hlavou. "Snažím se, Harry, ale zatím jsem nic nenašla… objevila jsem pár poměrně známých kouzelníků, ke kterým by ty iniciály seděly - třeba Rosalindu Antigonu Bungsovou nebo Ruperta Anarchistu Brookstantona. Žádný z nich to ale podle mého názoru být nemůže. Podle toho vzkazu spíš soudím, že ten, kdo viteál ukradl, se s Voldemortem znal, a já nemůžu najít sebemenší důkaz, že s ním Bungsová nebo Brookstanton měli někdy něco společného. Ne, abych pravdu řekla, jde mi teď o… no, o Snapea."Zatvářila se znepokojeně, už když vyslovila jeho jméno."Co je s ním?" zeptal se otráveně Harry a sklouzl zase do křesla."Víš, chci ti jen říct, že s tím princem dvojí krve jsem měla v jistém smyslu pravdu," prohlásila váhavě."Snad bys to nemusela ještě rozmazávat, Hermiono. Jak myslíš, že si teď připadám?""Ne, ne, Harry, takhle jsem to nemyslela!" vysvětlovala honem a rozhlížela se, aby se přesvědčila, že je nikdo neslyší. "Jde jen o to, že jsem měla pravdu, když jsem říkala, že ta učebnice možná kdysi patřila nějaké holce. Totiž… byla to Snapeova matka, Eileen Prince-Lloydová.""Vždyť jsem říkal, že to není žádná krasavice," ozval se Ron. Hermiona však jeho poznámku ignorovala."Procházela jsem staré ročníky Věštce, které jsem ještě nečetla, a našla jsem nenápadné oznámení o svatbě Eileen Prince-Lloydové a jakéhosi Tobiáše Snapea a pak další, kde stálo, že se Eileen narodil -""Vrah," sykl Harry."No… ano," přikývla Hermiona. "Takže… takže jsem v jistém smyslu měla pravdu. Snape byl nejspíš hrdý na to, že je poloviční Prince, chápeš? Podle toho, co se psalo ve Věštci,byl Tobiáš Snape mudla.""Jo, to by souhlasilo," uvažoval Harry. "Určitě chtěl zdůraznit, že je po matce čistokrevného původu, aby se dostal do společnosti Luciuse Malfoye a těch ostatních… V tom je úplně stejný jako Voldemort. Matka z čistokrevného kouzelnického rodu a mudlovský otec… za příbuzenstvo z otcovy strany se oba styděli, v černé magii hledali prostředek, jak lidem kolem sebe nahánět strach, dali si působivá nová jména - lordVoldemort, princ dvojí krve… Jak je možné, že si Brumbál neuvědomil - ?"Nedopověděl a mlčky hleděl z okna. Neustále musel přemýšlet o ničím neomluvitelné Brumbálově víře ve Snapea… a teď ho Hermiona bezděčně upozornila na to, že on sám se nechal oklamat úplně stejně… nedbal na stupňující se podlost a nebezpečnost těch rukou psaných zaklínadel, odmítal vidět něco špatného na chlapci, který mu připadal tak chytrý, který mu tolik pomohl…Tolik mu pomohl… Tohle pomyšlení teď pro něj bylo téměř nesnesitelné."Pořád nedokážu pochopit, proč tě přede všemi neobvinil, že používáš tu učebnici," přemítal Ron. "Musel přece vědět, kam na to všechno chodíš.""To víš, že to věděl," ušklíbl se hořce Harry "A stoprocentně to musel vědět od chvíle, kdy jsem použil zaklínadlo Sectumsempra. Ani nepotřeboval nitrozpyt… řekl bych, že si to uvědomil dokonce ještě dřív, když mě Křiklan vychvaloval, jak jsem v lektvarech skvělý… Neměl ovšem nechat na dně té skříně svou starou učebnici válet, že ne?""Proč na tebe ale nežaloval?""Podle mě nechtěl, aby se vědělo, že má s tou učebnicí něco společného," prohlásila Hermiona. "Řekla bych, že kdyby se o ní dozvěděl Brumbál, určitě by se mu to nelíbilo. A i kdyby Snape předstíral, že mu nepatřila, Křiklan by hned poznal jeho rukopis. Tak či tak, ta učebnice zůstala zapomenutá ve Snapeově bývalé třídě a Brumbál nepochybně věděl, jak se jmenovala jeho matka.""Měl jsem tu učebnici Brumbálovi ukázat," vyčítal si Harry. "Celou dobu mi předváděl svědectví o tom, že Voldemort propadl zlu už v době, kdy chodil do školy, a já měl v ruce důkaz, že mu propadl i Snape…""Zlo je možná příliš silné slovo," namítla tiše Hermiona."Sama jsi mě přece v jednom kuse varovala, že je ta učebnice nebezpečná!""Snažím se jen říct, Harry, že si vyčítáš příliš mnoho věcí. Měla jsem dojem, že ten tvůj princ měl poněkud zvrácený smysl pro humor, v životě by mě ale nenapadlo, že by se z něj mohl vyklubat vrah…""Nikdo z nás přece nemohl tušit, že Snape… však víš," hlesl Ron.Zavládlo mezi nimi mlčení. Všichni tři se pohroužili do vlastních myšlenek, Harry nepochyboval o tom, že i oni myslí na zítřejší ráno, kdy bude Brumbálovo tělo uloženo k poslednímu odpočinku. Harry ještě nikdy na žádném pohřbu nebyl - když totiž zemřel Sirius, nezanechal po sobě tělo, které by bylo možno pohřbít. Nevěděl tedy, co může čekat, a trochu mu dělalo starosti, co asi při pohřbu uvidí a jak se bude cítit. Byl by rád věděl, jestli mu po pohřbu bude Brumbálova smrt připadat skutečnější. Přestože prožíval okamžiky, kdy měl dojem, že se tím strašlivým faktem jeho úmrtí zahltí a zalkne, střídala je období prázdné otupělosti. Ačkoli v celém hradu nikdo nemluvil o ničem jiném, Harrymu se v takových chvílích nechtělo věřit, že je Brumbál doopravdy navždy pryč. Na rozdíl od Siriusovy smrti už však ze zoufalství nehledal nějakou zapomenutou skulinku či snad nepravděpodobnou možnost, že by se Brumbál mohl vrátit. Nahmatal v kapse studivý řetízek falešného viteálu, který teď u sebe neustále nosil - ne jako talisman, ale jako připomínku toho, co jeho nalezení stálo a co ještě zbývá udělat.Druhý den ráno Harry brzy vstal, aby měl čas se sbalit. Odjezd bradavického spěšného vlaku byl stanoven na jednu hodinu po pohřbu. Když sešel dolů, panovala ve Velké síni pochmurná nálada. Všichni si oblékli společenské hábity a nikdo zjevně neměl valnou chuť k jídlu. Profesorka McGonagallová nechala velké, trůnu podobné křeslo uprostřed učitelského stolu prázdné. Také Hagridova židle zůstala neobsazená - Harry si pomyslel, že se Hagrid nejspíš na snídani neodvážil přijít. Na Snapeovo místo si zato bez okolků sedl Rufus Brousek. Harry se záměrně vyhýbal jeho žlutavým očím, jež pátravě přejížděly po celé síni, a měl nepříjemný pocit, že Brousek hledá právě jeho. V ministrově doprovodu zahlédl i rudé vlasy a brýle s kostěnou obroučkou, patřící Percymu Weasleymu. Ron ani náznakem nedal najevo, že si je Percyho přítomnosti vědom, jen bodal vidličkou obzvlášť zuřivě do slanečka na talíři.U zmijozelského stolu si něco huhlali Crabbe s Goylem. Byli to sice ramenáči, teď však působili podivně opuštěným dojmem, když mezi sebou neměli vytáhlého bledého Malfoye, který by je komandoval, co mají dělat. Úvahami o Malfoyovi se však Harry příliš nezabýval. Veškerou svoji nenávist soustředil na Snapea, ovšem nezapomínal ani na strach, který tam nahoře v astronomické věži zaslechl z Malfoyova hlasu, ani na to, že Malfoy před příchodem ostatních Smrtijedů sklonil hůlku. Nevěřil, že by byl Malfoy nakonec Brumbála zabil. Stále vůči němu cítil nevraživost za to, že se zapletl do černé magie, teď se ale do jeho nepřátelských pocitů vmísila i drobná kapička soucitu. Byl by rád věděl, kde asi Malfoy právě je a k čemu ho Voldemort nutí pod hrozbou, že zabije jeho samého i jeho rodiče.Ze zamyšlení ho vytrhla Ginny, která ho šťouchla do žeber. Profesorka McGonagallová vstala a zasmušilý šum v síni okamžitě utichl."Už je skoro čas," oznámila. "Jděte prosím ven a následujte ředitele svých kolejí. Nebelvírští půjdou za mnou."Téměř neslyšně vstali z lavic a seřadili se. V čele zmijozelského průvodu zahlédl Harry Křiklana v nádherném smaragdově zeleném hábitu se stříbrnými výšivkami. Profesorku Prýtovou, ředitelku Mrzimoru, ještě nikdy neviděl tak čistou a upravenou, neměla na klobouku jedinou šmouhu od hlíny. Když pak došli do vstupní síně, uviděli tam stát madame Pinceovou s Filchem. Knihovnice byla zahalena hustým černým závojem, který jí spadal až na kolena, školník měl na sobě starodávný černý oblek s kravatou a byl celý pročpělý naftalínem.Vyšli na schodiště před hlavní bránou a Harry zjistil, že všichni směřují k jezeru. Po tvářích ho laskaly teplé sluneční paprsky, když mlčky kráčeli za profesorkou McGonagallovou ke břehu, kde byly v pravidelných řadách rozestaveny stovky židlí. Jejich středem se táhla ulička, na jejímž konci stál vpředu před židlemi mramorový katafalk. Byl nádherný letní den.Polovinu židlí už obsadila neobyčejně pestrá a různorodá společnost: byli tu lidé ošumělí i elegantní, staří i mladí. Většinu z nich Harry nepoznával, zahlédl ale i několik známých tváří, včetně členů Fénixova řádu. Seděli tam Kingsley Pastorek, Pošuk Moody, Tonksová s vlasy už zase jako zázrakem přebarvenými na ten nejkřiklavější růžový odstín, Remus Lupin, který se s ní zjevně držel za ruku, pan a paní Weasleyovi, Bill přidržovaný Fleur a za nimi Fred s Georgem, kteří na sobě měli černá saka z dračí kůže. Byla tu i madame Maxime, která obsadila celé dvě židle a ještě půlku třetí, hostinský Tom od Děravého kotle, Harryho motácká sousedka Arabella Figgová, vlasatý baskytarista z kouzelnické hudební skupiny Sudičky, řidič záchranného autobusu Ernie Bourák, madame Malkinová z prodejny hábitů v Příčné ulici a pár dalších lidí, které Harry znal jen od vidění, jako například výčepní od Prasečí hlavy a čarodějka, která v bradavickém spěšném vlaku nabízela z vozíku občerstvení. Přítomni byli i hradní duchové, v prudkém slunečním svědě sotva viditelní; rozeznat je bylo možné jen tehdy, když se pohnuli a jejich nehmotné siluety se zaleskly v prozářeném vzduchu.Harry, Ron, Hermiona a Ginny se usadili na kraji jedné řady přímo u jezera. Shromáždění si tiše šeptali - znělo to jako vánek v rozvlněné trávě, ale ptačí zpěv byl mnohem hlasitější. Dav smutečních hostů se stále rozrůstal. Harry zahlédl Nevilla a Lenku, která mu pomáhala posadit se, a zalil ho náhlý příval láskyplného vděku. Jako jediní dva z celé Brumbálovy armády se toho večera, kdy Brumbál zemřel, dostavili na Hermioninu výzvu a Harry věděl, proč přišli. Právě jim totiž BA nejvíc chyběla… Pravděpodobně kontrolovali svoje mince pravidelně, protože doufali, že bude svolána další schůzka…Cestou kamsi do předních řad kolem nich prošel se zkormouceným výrazem Kornelius Popletal a jako obvykle v rukou otáčel svou zelenou buřinkou. Za ním Harry rozeznal Ritu Holoubkovou a popuzeně si všiml, že v ruce s dlouhými rudými nehty svírá zápisník. Mnohem víc ho ale dopálilo, když o chvíli později zahlédl Dolores Umbridgeovou s nepřesvědčivou maskou zármutku na ropuší tváři a s černou sametovou mašlí v ocelově šedých kadeřích. Když uviděla kentaura Firenzeho, který jako na stráži stál u břehu jezera, poplašeně sebou škubla a honem odcupitala k židli co nejdál od něj.Jako poslední se usadili členové profesorského sboru. Harry viděl Brouska, který zasedl s vážným a důstojným výrazem do první řady vedle profesorky McGonagallové. Byl by rád věděl, jestli Brousek nebo kdokoli další z těch významných osobností nad Brumbálovou smrtí skutečně upřímně truchlí. Pak ale zaslechl hudbu - podivné tóny, jež přicházely jakoby z jiného světa - a v tu ránu na nevraživost vůči ministerstvu zapomněl a začal pátrat, odkud se line. Nebyl sám, poněkud vylekaně se otáčely i mnohé další hlavy."Támhle odtud," šeptla mu do ucha Ginny.A pak je Harry uviděl - byli v průzračně zelené a sluncem prozářené vodě - a pouhých pár centimetrů pod hladinou mu na okamžik děsivě připomněli neživé. Sbor jezerních lidí zpíval v neznámém jazyce píseň, jíž nerozuměl, bledé tváře se jim pod vodou vlnily a načervenalé vlasy vířily kolem dokola. Z nápěvu té písně se Harrymu ježily vlasy v zátylku, ačkoli nebyl nepříjemný, jen velmi výrazně vyjadřoval ztrátu a zoufalství. Když Harry shlížel do divých tváří zpěváků, měl pocit, že alespoň oni také upřímně želí Brumbálova odchodu. Pak do něj znovu šťouchla Ginny a Harry se otočil.Uličkou mezi židlemi pomalu kráčel Hagrid. Nehlasně plakal, tváře se mu leskly slzami a v náručí nesl břímě zahalené pláštěm z purpurového sametu posetého zlatými hvězdami - Harry věděl, že je pod ním Brumbálovo tělo. V hrdle mu při pohledu na něj zadrhlo pronikavou bolestí: na okamžik se mu zdálo, že ta nepozemská melodie a blízkost Brumbálova těla připravují letní den o všechno teplo. Otřesený Ron v obličeji úplně zbělel a Ginny i Hermioně kanuly do klína proudy slz. Neviděli přesně, co se vepředu děje, Hagrid zřejmě položil tělo opatrně na katafalk. Teď se už vracel uličkou zpět a troubil do kapesníku tak silně, že si vysloužil pohoršené pohledy několika přítomných, včetně - jak si Harry všiml - Dolores Umbridgeové… Harry ovšem věděl, že Brumbálovi by nějaké troubení vůbec nevadilo. Když šel Hagrid kolem něj, pokusil se mu přátelsky mávnout, Hagridovy oči byly ale tak opuchlé pláčem, že bylo téměř nepochopitelné, jak vůbec vidí, kam jde. Harry se ohlédl do poslední řady, kam Hagrid mířil, a uvědomil si, podle čeho se orientuje: v saku a kalhotách velikosti menšího cirkusového stanu tam totiž seděl obr Dráp. S ošklivou hlavou, která se podobala obrovskému balvanu a již měl poslušně skloněnou, vypadal téměř lidsky. Hagrid si k nevlastnímu bratrovi přisedl a Dráp ho popleskal po hlavě takovou silou, až se židle pod ním zabořila do země. Na kratičký nádherný okamžik měl Harry chuť hlasitě se rozesmát. Vtom hudba ustala, a tak se opět zadíval před sebe.Jakýsi mužík s chomáčovitými vlasy se zvedl ze židle a nyní stál před Brumbálovým tělem. Harry neslyšel, co říká, přes stovky hlav k němu jen sem a tam dolétlo pár slov. "Ušlechtilost ducha"… "intelektuální přispění"… "velké srdce"… Žádná z řečníkových frází pro něj mnoho neznamenala. S tím Brumbálem, kterého znal, měly pramálo společného. Najednou si vzpomněl na pár výrazů typických pro Brumbálovo stručné, neokázalé vyjadřování - "trouba", "haraburdí", "blábol" a "tahat za nos" - a znovu musel potlačit pobavený úsměšek… Co se to s ním proboha děje?Potom se zleva ozvalo tlumené šplouchání a Harry viděl, že se jezerní lidé vynořili nad hladinu a také poslouchají. Vzpomněl si, jak se před dvěma lety Brumbál krčil u kraje vody velice blízko místa, kde teď právě seděl, a jezersky rozmlouval s náčelnicí jezerních lidí. Přemýšlel, kde se asi ředitel naučil jezersky. Bylo tolik věcí, na které se ho nikdy nezeptal, a tolik dalších, které mu chtěl povědět…Náhle na něj bez sebemenšího varování mnohem důrazněji a nepopiratelněji dolehla ta strašlivá pravda: Brumbál je mrtvý, už tu není… Sevřel v dlani studený medailonek tak pevně, až ho to zabolelo, nedokázal však zastavit horké slzy, jež se mu valily z očí. Odvrátil se od Ginny i od ostatních, zahleděl se přes jezero do dáli k Zapovězenému lesu, a zatímco mužík v černém mluvil a mluvil, Harry zahlédl mezi stromy nějaký pohyb. To kentaurové přišli vzdát mrtvému čest. Nevyšli ven na volné prostranství, Harry viděl, jak stojí nehybně jako sochy, napůl ukrytí v lesních stínech, s luky skloněnými po boku, a pozorují shromážděné kouzelníky. Vzpomněl si na svou první strašidelnou výpravu do lesa, na své první setkání s tím, co tehdy bylo Voldemortem, a jak tomu stanul tváří v tvář, i na to, jak s Brumbálem posléze rozmlouvali, proč je třeba svést i zdánlivě prohranou bitvu. Brumbál tehdy tvrdil, že důležité je bojovat a znovu bojovat, nikdy v boji neustávat, protože jen tak je možné zlo alespoň omezit, třebaže je nikdy nevymýtíme úplně…Harry tu seděl pod pražícím sluncem a najednou zřetelně viděl, jak ti, kterým na něm záleželo, nasazovali vlastní život, aby ho ochránili: nejprve matka s otcem, pak jeho kmotr a nakonec i Brumbál. S tím už je teď ale konec. Nemůže nikomu dalšímu dovolit, aby se ho snažil před Voldemortem ochraňovat, musí se jednou provždy zbavit iluze, že rodičovská náruč znamená, že mu nic nemůže ublížit. O tu iluzi měl správně přijít už dávno, když mu byl jeden rok. Neexistuje nic, co by ho mohlo z jeho noční můry probudit, žádné konejšivé šeptání ve tmě ho nepřesvědčí, že mu nic nehrozí a že všechno je jen výplod jeho fantazie. Poslední a největší jeho ochránce zemřel a on je teď tak sám, jak si to dřív ani nedokázal představit.Mužík v černém konečně domluvil a šel se posadit. Harry předpokládal, že budou následovat další projevy a možná promluví i ministr, nikdo se však nehýbal.Pak zaznělo několik vylekaných výkřiků. Kolem Brumbálova těla a katafalku, na němž spočívalo, vyšlehly zářivě bílé plameny, jež stoupaly výš a výš, dokud tělo úplně nezakryly. Do vzduchu se ve spirálách vznášel bílý dým a stáčel se do podivných tvarů - Harrymu se na okamžik málem zastavilo srdce, protože měl dojem, že vidí k modré obloze jásavě vzlétat velkého fénixe, avšak v příští vteřině plameny pohasly. Na jejich místě se tyčila bílá mramorová hrobka, jež do sebe pojala katafalk s Brumbálovým tělem.A znovu se ozvaly bázlivé výkřiky - to prořízla vzduch sprška šípů, všechny se ale zaryly do země daleko před smutečním shromážděním. Harry věděl, že to kentauři vystřelili čestnou salvu, a viděl, jak se právě otočili a zmizeli mezi chladivými stromy. Také jezerní lidé se opět ponořili do zelené vody a ztratili se v ní.Harry se zadíval na Ginny, Rona a Hermionu. Ron kroutil obličejem, jako by ho oslepovaly sluneční paprsky, a Hermioniny tváře se leskly slzami. Ginny už neplakala. Podívala se na Harryho stejně tvrdýma a planoucíma očima jako tenkrát, kdy získali školní pohár ve famfrpálu i bez něj, a věděl, že právě teď si dokonale rozumějí. Až jí řekne, co má nyní v úmyslu, nebude ho nabádat k opatrnosti a nebude mu jeho plány rozmlouvat. Smíří se s jeho rozhodnutím, protože nic míň by od něj ani nečekala. A tak tedy sebral veškerou odvahu, aby dokázal vyslovit to, co už ode dne Brumbálovy smrti věděl, že musí vyslovit."Ginny," šeptl tichounce, když lidé kolem nich začali vstávat a všude šuměl čím dál hlasitější hovor. "Já už s tebou nemůžu chodit. Musíme se přestat stýkat. Nesmíme být spolu."Podívala se na něj s podivně pokřiveným úsměvem: "A máš pro to jistě nějaký připitomělý ušlechtilý důvod, co?""Víš, připadal jsem si… těch posledních pár týdnů s tebou jsem si připadal, že žiju v nějakém jiném světě," vysvětloval jí. "Nemůžu ale… nemůžeme… Na to, co teď budu dělat, musím být sám."Neplakala, prostě se na něj jen dívala."Voldemort využívá lidi, kteří jsou jeho nepřátelům blízcí. I tebe už kdysi použil jako návnadu, a to jen proto, žes byla sestra mého nejlepšího kamaráda. Zkus si představit, jaké by ti hrozilo nebezpečí, kdybychom spolu dál chodili. Dozvěděl by se o tom, určitě by to zjistil. A pak by se pokusil dostat se mi pod kůži přes tebe.""A co když je mi to jedno?" rozhorlila se Ginny."Mně to není jedno," zarazil ji. "Jak myslíš, že bych si připadal, kdyby tohle byl tvůj pohřeb… a já bych na tom měl vinu…""Nikdy jsem se tě doopravdy nevzdala," řekla pevně. "Nikdy. Vždycky jsem doufala… Hermiona mi radila, ať si prostě žiju podle svého, ať třeba klidně chodím s někým jiným, abych se naučila vedle tebe chovat trochu uvolněněji, protože když jsem s tebou byla v jedné místnosti, nikdy jsem ze sebe nedostala kloudné slovo, pamatuješ? Ona si totiž myslela, že si mě možná spíš všimneš, když budu trochu víc… víc sama sebou.""Hermiona je chytrá holka," přikývl Harry a pokusil se usmát. "Škoda jen, že jsem se neosmělil dřív. Mohli jsme pro sebe mít celou věčnost… měsíce… dokonce roky…""Jenže tys měl pořád plno práce se zachraňováním kouzelnického světa," napůl se zasmála Ginny. "No a co… Vlastně mě to nijak nepřekvapuje. Tušila jsem, že to takhle skončí. Věděla jsem, že nebudeš v klidu, dokud Voldemorta nedostaneš. Možná právě proto tě mám tak ráda."Harry už to nemohl poslouchat - vždyť si ani nebyl jistý, zda jeho odvaha nevyprchá, pokud vedle Ginny zůstane sedět. Viděl, jak Ron objímá Hermionu, hladí ji po vlasech a nechává ji, aby se mu vyplakala na rameni. Ostatně Ronovi z dlouhého nosu také odkapávaly slzy, jak si všiml. Nakonec sklíčeně vstal, otočil se k Ginny i k Brumbálově hrobce zády a vyrazil k jezeru. Hýbat se mu připadalo mnohem snesitelnější než nečinně sedět. Stejně měl pocit, že udělá nejlépe, když nebude na nic čekat a vydá se co nejdřív pátrat po viteálech a zabije Voldemorta, než…"Harry!"Otočil se. Po břehu k němu rychlou chůzí kulhal Rufus Brousek a opíral se o vycházkovou hůl."Doufal jsem, že se najde chvilka, abychom si spolu promluvili… nebude ti vadit, když tě kousek doprovodím?""Ne," zabručel lhostejně Harry a znovu vyrazil."Tohle všechno je strašlivá tragédie, Harry," začal tiše Brousek. "Ani ti nedokážu vypovědět, jak mě sebralo, když mě o tom informovali. Brumbál byl vynikající kouzelník. Jak víš, v některých věcech jsme spolu nesouhlasili, ale nikdo neví líp než já -""O co vám jde?" skočil mu do řeči Harry.Brousek se zatvářil popuzeně, avšak stejně jako při minulém setkání i tentokrát honem nasadil lítostivě chápavý výraz."Ovšemže tě to úplně zdrtilo," pokývl. "Vím, že jsi byl Brumbálovi velice blízký, možná jsi dokonce byl nejoblíbenějším žákem, jakého kdy měl. Pouto mezi vámi dvěma -""Tak o co vám jde?" opakoval Harry a zastavil se.Brousek také zůstal stát, opřel se o hůl a zadíval se na Harryho vypočítavýma očima."Kolují řeči, že tu noc, kdy zemřel, jsi byl s ním, když odcházel z Bradavic.""Kdo to říká?" chtěl vědět Harry."Když Brumbál zemřel, zneškodnil někdo na astronomické věži jednoho Smrtijeda ochromujícím kouzlem. Taky se tam nahoře našla dvě košťata. Ministerstvo si umí dát dvě a dvě dohromady, Harry.""To rád slyším," přikývl Harry. "Jinak ale - kam jsem s Brumbálem šel a co jsme dělali, to je jen moje věc. Nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl.""Taková věrnost je samozřejmě obdivuhodná," ocenil Harryho Brousek, přestože zjevně jen stěží držel na uzdě svoji podrážděnost, "jenže Brumbál už není mezi námi, Harry. Opustil nás.""Tuhle školu opustí teprve tehdy, až se tu nenajde nikdo, kdo mu byl a je věrný," prohlásil Harry a bezděčně se pousmál."Chlapče drahý… vždyť ani Brumbál se nedokáže vrátit z -""Já neříkám, že to dokáže. Tomu byste však nerozuměl. Nemám vám prostě co říct."Brousek zaváhal. Když po chvíli znovu promluvil, zvolil tón, který zřejmě považoval za ohleduplný. "Měl bys vědět, Harry, že ti ministerstvo může nabídnout všemožnou ochranu. Já osobně pro tebe s největším potěšením vyčlením dva bystrozory, aby ti byli k dispozici -"Harry se rozesmál."Mě chce přece zabít sám Voldemort, v tom mu nějací bystrozorové nezabrání. Takže díky za nabídku, nemám zájem.""Čili," Brousek teď už nasadil chladný tón, "ta žádost, se kterou jsem se na tebe obrátil o Vánocích -""Jaká žádost? Ach tak… abych do celého světa vytruboval, jak skvěle si vedete, výměnou za -""V zájmu všeobecného posílení morálky!" štěkl Brousek.Harry se na chvíli zamyslel."Už jste pustili Stana Silničku?"Brousek v obličeji zrudl tak nepěkně, až připomínal nápadně strýce Vernona."Vidím, že jsi -""Skrz naskrz Brumbálův člověk," dořekl za něj Harry. "Přesně tak."Brousek ho ještě provrtal rozzuřeným pohledem, pak se otočil a mlčky odkulhal. Harry viděl, že na něj čeká Percy i celý zbytek ministerské delegace a že všichni nervózně pokukují po vzlykajícím Hagridovi a Drápovi, kteří dosud seděli na svých místech. Postřehl také, jak kolem vracejícího se Brouska proběhli Ron s Hermionou a spěchají k němu. Harry se otočil a jen zvolna šel dál, aby ho dohonili, což se jim podařilo právě ve stínu velkého stromu, pod nímž ve šťastnějších dobách často sedávali."Co ti Brousek chtěl?" šeptla Hermiona."Totéž co o Vánocích," pokrčil rameny Harry. "Důvěrné informace o Brumbálovi a to, abych se stal novým ministerským maskotem."Ron se chvíli tvářil, jako by sám se sebou těžce bojoval, a pak se obrátil na Hermionu: "Hele, nech mě, ať se tam vrátím a dám Percymu jednu do nosu!""To tedy ne!" odmítla rozhodně a chňapla ho za ruku."Ale mně by se ulevilo!"Harry se rozesmál a pousmála se i Hermiona, jakmile však zvedla oči k hradu, její úsměv se vytratil."Nedokážu se smířit s myšlenkou, že už se sem možná nikdy nevrátíme," hlesla tiše. "Jak můžou dát Bradavice zavřít?""Třeba je nezavřou," utěšoval ji Ron. "Nejsme tu o nic víc ohrožení, než bychom byli doma, ne? Dneska je to přece všude stejné. Řekl bych dokonce, že jsou Bradavice bezpečnější, protože je tu víc kouzelníků, kteří mohou hrad bránit. Co myslíš ty, Harry?""Já se sem nevrátím - i kdyby to tu v novém školním roce přece jen zase otevřeli," prohlásil Harry.Ron na něj zůstal ohromeně zírat, Hermiona smutně kývla hlavou. "Věděla jsem, že to řekneš. Co ale budeš dělat?""Ještě naposledy se vrátím k Dursleyovým, protože si to Brumbál přál," odpověděl. "Bude to jen krátká návštěva, pak od nich odejdu navždy.""Kam ale půjdeš, když se nevrátíš do školy?""Říkal jsem si, že bych se mohl vrátit do Godrikova dolu," zahučel Harry. Tahle představa se ho držela už od oné noci, kdy zemřel Brumbál. "Tam to pro mě začalo, úplně všechno. Mám prostě takový pocit, že bych se tam měl vypravit. A můžu přitom navštívit hroby svých rodičů, to udělám moc rád.""A dál?" zajímal se Ron."Potom musím vypátrat ty zbývající viteály, nemyslíš?" odpověděl Harry a zadíval se na Brumbálovu bílou hrobku, jež se odrážela na hladině na protějším konci jezera. "To si totiž Brumbál přál, abych to udělal, proto mi o nich všechno pověděl. Pokud měl pravdu - a já nepochybuju, že ji měl - jsou ještě čtyři z nich někde ukryté. Musím je najít a zničit a pak musím pátrat i po sedmém kousku Voldemortovy duše, který zůstává v jeho těle, protože já jsem ten, kdo má Voldemorta zabít. A jestli někde při svém pátrání narazím na Severuse Snapea," dodal, "tím líp pro mě a tím hůř pro něj."Následovala dlouhá chvíle ticha. Smuteční hosté už se téměř rozešli a pár opozdilců se širokým obloukem vyhýbalo Drápovi, který konejšil v náručí Hagrida, jehož žalostný pláč se nesl přes vodu až k nim."Budeme s tebou, Harry," ozval se Ron."Cože?""Budeme s tebou u Dursleyových," vysvětloval mu, "a pak tě budeme provázet, ať půjdeš kamkoli."

"To ne -" vyhrkl Harry. S něčím takovým nepočítal a chtěl jim dát jasně najevo, že tuhle nejnebezpečnější výpravu musí podniknout sám.

"Už jednou jsi nám říkal," připomněla mu tiše Hermiona, "že když budeme chtít, můžeme ještě couvnout. Času jsme měli dost, nemyslíš?""Zůstaneme s tebou, ať se stane cokoli," přidal se Ron. "Ale kamaráde, úplně nejdřív ze všeho, ještě než se vypravíš do Godrikova dolu, se budeš muset podívat k nám domů.""Proč?""Přece na Billovu a Fleuřinu svatbu, ty jsi zapomněl?"Harry se na něj překvapeně podíval. Představa, že ještě může existovat něco tak normálního, jako je svatba, mu připadala neuvěřitelná, ale také naprosto báječná."No tak tu bychom neměli zmeškat," ozval se konečně.Automaticky stiskl v ruce falešný viteál. Navzdory všemu, navzdory spletité a trnité cestě, jejíž zákruty před sebou viděl, navzdory konečnému střetu s Voldemortem, k němuž nevyhnutelně dojde, ať už za měsíc, za rok nebo za deset let, však cítil, jak mu srdce v hrudi radostně poskočilo. Ještě mu zbývá jeden poslední, zlatý den krásného klidu, který si může s Ronem a Hermionou vychutnat.