21. Fronta osvobození domácích skřítků (2.část)

"Já už vím," řekl Harry pomalu, když byli v polovině chodby. "Počkej chvilku, Hermiono…""Cože?" Otočila se na něj s tváří plnou naděje."Už vím, kam jdeme," prohlásil Harry, šťouchl do Rona a ukazoval na obraz přímo za jejími zády. Byla na něm obrovská stříbrná mísa s ovocem."Hermiono!" ozval se Ron, kterému to už také došlo. "Ty nás chceš znovu zatáhnout do toho svého spožúsu!""Ne, nechci!" vyhrkla kvapné. "A není to žádný spožús, Rone -""Takže jsi ho přejmenovala, co?" zaškaredil se na ni Ron. "A jak si teď říkáme, Fronta osvobození domácích skřítků? Nemysli si, že vtrhnu do kuchyně a začnu je přesvědčovat, aby přestali pracovat, to prostě neudělám-""Nic takového po tobě nechci!" řekla Hermiona netrpělivě. "Byla jsem tu dnes večer poprvé, abych si s nimi promluvila, a zjistila jsem - prosím tě, Harry, pojď, chci ti to ukázat!"Znovu ho popadla za ruku, dovlekla ho před obraz obrovské mísy s ovocem a pak se natáhla a ukazováčkem přejela po velké zelené hrušce. Ta se začala kroutit a potichu se hihňala, až se najednou proměnila ve velkou zelenou kliku. Hermiona za ni vzala, otevřela dveře, vší silou šťouchla Harryho do zad a strčila ho dovnitř.Sotva stačil letmo obhlédnout obrovskou místnost s vysokým stropem, stejně rozlehlou jako Velká síň nahoře, se spoustou naleštěných mosazných pánví a hrnců rozvěšených na kamenných stěnách a s velkým cihlovým ohništěm na protější straně, když uprostřed kuchyně vyskočilo jakési malé stvoření, a jak se k němu hnalo, hlasitě vřeštělo: "Harry Pottere! Pane Harry Pottere!"Vteřinku nato ho vřískající skřítek uhodil do bránice tak prudce, že mu úplně vyrazil dech, a objal ho s takovou silou, až si Harry myslel, že mu snad poláme žebra."Do-Dobby, jsi to ty?" zajíkal se."Ano, je to Dobby, pane, jistě že je to Dobby!" pištěl mu hlásek kdesi u pupíku. "Dobby celou dobu doufal, že Harryho Pottera zase uvidí, pane, a Harry Potter se na něj sám přišel podívat, pane!"Skřítek ho konečně pustil, ustoupil o pár krůčků dozadu a zadíval se na něj rozzářeným pohledem. V zelených očích, velikých jako tenisové míče, mu stály blažené slzy. Vypadal téměř stejně, jak si ho Harry pamatoval: nos špičatý jako tužka, netopýří uši a dlouhé prsty a chodidla - jen jeho oblečení se velice změnilo.Dokud Dobby sloužil u Malfoyových, nosil pořád tentýž starý špinavý povlak na polštář; teď však na sobě měl tu nejroztodivnější sbírku svršků, jakou Harry kdy viděl. Vystrojil se dokonce ještě ztřeštěněji než kouzelníci na mistrovství světa. Místo čapky měl ubrousek a připíchl si na něj celou hromadu nablýskaných odznaků. Na holých prsou se mu houpala kravata se vzorem koňských podkov a pak měl cosi jako chlapecké fotbalové trenky a ještě ponožky, každou jinou. Harry okamžitě postřehl, že jedna z nich byla ta černá, kterou si svého času sundal on sám a lstí přiměl pana Malfoye, aby ji dal Dobbymu a tak ho propustil na svobodu. Druhá byla oranžově a růžově proužkovaná."Dobby, co tady děláš?" zeptal se skřítka užasle."Dobby přišel do Bradavic pracovat, pane!" zavřískl skřítek vzrušeně. "Profesor Brumbál dal Dobbymu a Winky práci, pane!""Winky?" zeptal se Harry. "Copak ona je tu taky?""Ano, pane, samozřejmě!" přisvědčil Dobby, chytil Harryho za ruku a táhl ho mezi čtyři dlouhé dřevěné kuchyňské stoly. Harry postřehl, když mezi nimi procházel, že všechny čtyři stály přesně pod stoly jednotlivých kolejí nahoře ve Velké síni. Teď už na nich nebylo žádné jídlo, protože bylo po večeři. Domyslel si však, že sotva před hodinou byly plné talířů, které pak stropem poslali na stoly nahoře.V kuchyni postávalo přinejmenším sto malých skřítků, a když je Harry s Dobbym míjeli, zářivě se usmívali a uctivě se klaněli. Všichni na sobě měli stejné oblečení: ubrousek na čajník, orazítkovaný bradavickým znakem a uvázaný jako tóga - tak to svého času viděl u Winky.Dobby se zastavil před cihlovým ohništěm a ukázal před sebe."Tady máte Winky, pane!"Malá skřítka seděla u ohniště na stoličce. Na rozdíl od Dobbyho se nesnažila být nějak zvlášť nastrojená: měla na sobě krátkou sukýnku, modrou blůzičku a k tomu čapku stejné barvy, ve které měla díry na veliké uši. Zatímco Dobbyho svérázné svršky byly čisté a udržované a vypadaly zbrusu nově, Winky na své oblečení očividně nedbala. Blůzičku měla samou skvrnu od polévky a sukni propálenou."Nazdar, Winky," pozdravil ji Harry.Skřítce se zachvěly rty a propukla v pláč - slzy se jí řinuly z velikých hnědých očí a stékaly jí po tvářích jako tenkrát, na mistrovství světa ve famfrpálu."No tak, maličká," domlouvala jí Hermiona. Právě sem dozadu k ohništi dorazila s Ronem, těsně za Harrym a Dobbym."Prosím tě, Winky, neplač, no tak…"Skřítka však vzlykala a kvílela, zatímco Dobby se na Harryho zářivě usmál."Dal by si Harry Potter šálek čaje?" zapištěl co nejhlasitěji, aby přehlušil skřítčin nářek."Ehm - ano, docela rád," přisvědčil Harry.Rázem k nim zezadu přiběhlo snad půl tuctu domácích skřítků s velikým stříbrným podnosem, na němž stál čajník, šálky pro Harryho, Rona i Hermionu, konvička s mlékem a velký talíř sušenek."Tak tomu říkám obsluha!" prohlásil Ron uznale. Hermiona se na něj zaškaredila, ale skřítkové se tvářili potěšeně. Uklonili se jim až po pás a hned se zase vytratili."Jak dlouho už jsi tady, Dobby?" zeptal se Harry, zatímco jim všem naléval čaj."Teprve týden, Harry Pottere, pane!" prohlásil skřítek šťastně. "Dobby přišel za profesorem Brumbálem, pane. Domácí skřítek, kterého propustí, totiž velice těžko hledá jiné místo, pane, opravdu velice těžko -"Při těch slovech Winky zakvílela ještě srdceryvněji a z nosu, který připomínal rozmačkané rajče, jí kapalo na blůzičku. Ani se nepokoušela ten proud nějak zastavit."Dobby dva roky putoval po celé Británii, pane, a hledal práci!" zapištěl skřítek. "A za celou dobu žádnou nenašel, pane, protože teď za ni chce dostávat plat!"Ostatní domácí skřítkové v kuchyni, kteří je zaujatě pozorovali a poslouchali, se při těch slovech rázem odvrátili, jako kdyby řekl něco neslušného, co je přivádělo do rozpaků."To děláš správně, Dobby!" pochválila ho samozřejmě Hermiona."Děkuji vám, slečno!" zazubil se na ni Dobby. Jenomže o skřítka, který chce dostávat plat, většina kouzelníků nestojí, slečno. ,Takhle se domácí skřítkové přece nechovají,' řeknou a zabouchnou mu dveře před nosem! Dobby pracuje rád, ale chce chodit pěkně oblečený a chce dostávat plat, Harry Pottere… Dobby je rád, že je svobodný!"Bradavičtí domácí skřítkové teď od něj couvali co nejdál, jako kdyby měl nějakou nakažlivou nemoc. Winky však zůstala sedět na své stoličce, i když rozhodně plakala ještě víc než předtím."A potom, Harry Pottere, se Dobby vydal navštívit Winky, a zjistil, že ji propustili taky, pane!" řekl skřítek potěšeně.Nato se Winky vrhla ze stoličky na zem a zůstala ležet tváří dolů na podlaze z kamenných dlaždic, bušila do ní malými pěstičkami a skučela čirým zoufalstvím. Hermiona k ní honem přiklekla a pokoušela se ji utěšit, ale její slova na skřítku sebemíň nezapůsobila.Dobby pokračoval ve svém vyprávění a hlasitě křičel, aby přehlušil její hořekování. "A pak to Dobbyho zničehonic napadlo, Harry Pottere, pane! ,Proč by Dobby a Winky nehledali práci společně?' řekl Dobby. Jenže kde se najde dost práce pro dva domácí skřítky?' namítla Winky. Dobby začal přemýšlet a pak ho to napadlo, pane! V Bradavicích! A tak Dobby a Winky přišli za profesorem Brumbálem, pane, a profesor Brumbál nás přijal!"Dobby se rozzářil jak vánoční stromeček a z očí mu znovu vyhrkly šťastné slzy."A profesor Brumbál řekl, že Dobby bude dostávat plat, pane, když si to přeje! Takže Dobby je teď svobodný skřítek, pane, a dostává galeon týdně a jeden den v měsíci má volno!""To není zrovna moc!" ozvala se Hermiona pohoršené z podlahy od Winky, která dál hořekovala a tloukla pěstičkami kolem sebe."Totiž, profesor Brumbál nabízel Dobbymu deset galeonů týdně a volné soboty i neděle," řekl Dobby a maličko se zachvěl, jako by mu pouhé pomyšlení na takové bohatství a tolik volného času nahánělo strach, "Dobby to s ním ale usmlouval, slečno… Dobby je rád svobodný, slečno, jenže tolik svobodný zase být nechce, záleží mu víc na práci než na penězích.""A kolik profesor Brumbál platí tobě, Winky?" zeptala se Hermiona vlídně.Pokud se domnívala, že tím skřítku povzbudí, krutě se zmýlila. Winky sice přestala plakat, ale když se napřímila, tvář ještě úplně mokrou od slz, zlobně upřela na Hermionu své veliké hnědé oči."Winky je před ostatními skřítky hanba, ale platit si ještě nedává!" zapištěla. "Tak hluboko ještě neklesla! Winky se upřímně stydí za to, že je na svobodě!"Ty se za to stydíš?" zeptala se Hermiona nechápavě. "Počkej přece, Winky! Stydět by ses neměla ty, ale pan Skrk! Ty jsi nic špatného neudělala, to on se k tobě choval doopravdy hrozně -"Když to Winky slyšela, připleskla si honem ruce na díry v čapce a stiskla si uši tak, aby neslyšela ani slovo. "Tak to ne, slečno, mého pána urážet nebudete!" zavřeštěla. "Pana Skrka urážet nesmíte! Pan Skrk je dobrý kouzelník, slečno! Pan Skrk udělal správně, když neřádnou Winky vyhodil!""Winky si na to ještě pořád nemůže zvyknout, Harry Pottere," zapištěl Dobby, ale tak, aby ho skřítka neslyšela. "Winky zapomíná, že už k panu Skrkovi nemá žádné závazky. Smí teď říkat, co si myslí, ale neudělá to.""Copak domácí skřítkové nesmějí říkat, co si o svých pánech myslí?" zeptal se Harry."To ne, pane, ovšemže ne," a Dobby se najednou zatvářil vážně. "To patří k naší porobě, pane. Zachováváme jejich tajemství a mlčíme, pane, dbáme na čest rodiny a nikdy o nich neřekneme nic špatného - ačkoli profesor Brumbál Dobbymu vysvětlil, že on na tom netrvá. Profesor Brumbál říkal, že o něm klidně můžeme - že -"Dobby se náhle zatvářil nervózně a kývnutím Harrymu naznačil, že mu chce sdělit něco důvěrného.Harry se k němu naklonil a Dobby zašeptal: "Prý o něm klidně můžeme říkat, že je - že je poťapaný starý morous, pane, jestli budeme chtít, pane!"A ustrašeně se zahihňal."Dobby ovšem nic takového nechce, Harry Pottere," mluvil už zase jako jindy a kroutil hlavou, až mu uši pleskaly. "Dobby má profesora Brumbála moc rád, pane, a bude hrdý na to, když bude zachovávat jeho tajemství.""Ale o Malfoyových už můžeš říkat, co chceš?" ušklíbl se Harry.V Dobbyho obrovských očích se nakrátko objevil výraz zděšení. "To by - to by Dobby mohl," hlesl nejistě a napřímil maličká ramínka. "Dobby by mohl Harrymu Potterovi říct, že jeho bývalí pánové byli - že to byli - zlí černokněžníci!"Chviličku ještě zůstal stát a chvěl se po celém těle, vystrašený vlastní odvahou. Pak se však vrhl k nejbližšímu stolu, vší silou do něj začal bušit hlavou a kvílel přitom: "Ten neřád Dobby! Neřád Dobby!"Harry ho chytil zezadu za kravatu a odtáhl ho od stolu."Děkuji vám, Harry Pottere, děkuji vám," Dobby ještě sotva popadal dech a mnul si hlavu."Musíš to zkoušet častěji, aby sis zvyknul, Dobby," řekl Harry."Aby si zvyknul?" zapištěla Winky zuřivě. "Měl by ses stydět, Dobby, takhle mluvit o svých pánech!""Moji pánové už to nejsou, Winky!" odsekl skřítek vzdorovitě. "Dobbymu už nezáleží na tom, co si myslí!""Ty jsi špatný skřítek, Dobby!" zasténala Winky a po tváři se jí znovu řinuly slzy. "Chudák pan Skrk, co si bez Winky počne? Vždyť mě přece potřebuje, potřebuje moji pomoc! Starala jsem se o jejich rodinu celý život, a moje matka předtím zrovna tak, a ještě před ní má babička… Co by tomu řekly, kdyby se dozvěděly, že Winky propustili na svobodu? Taková hanba, to je taková hanba!" Zabořila si tvář do sukénky a hlasitě se rozeštkala."Winky," řekla Hermiona rázně. Jsem si jistá, že pan Skrk se bez tebe docela dobře obejde. My jsme ho totiž viděli -""Vy jste viděli mého pána?" vyhrkla Winky bez dechu, zvedla uslzenou tvářičku a vypoulila na Hermionu své veliké oči. "To jste ho viděli tady v Bradavicích?""Ano," přisvědčila Hermiona. "On a pan Pytloun jsou v porotě turnaje tří kouzelnických škol.""Takže pan Pytloun sem taky jezdí?" vypískla a k Harryho velkému překvapení (ostatně Ron i Hermiona na tom byli stejně) se znovu zatvářila rozzlobeně. "Pan Pytloun je špatný kouzelník! Opravdu moc špatný! A můj pán ho nemá rád, to ne, ani trochu!""Pytloun že je špatný?" podivil se Harry."Ano, ovšem," přikyvovala zuřivě Winky. "Můj pán o něm Winky ledacos pověděl! Ale Winky to neřekne - Winky zachovává tajemství svých pánů…"Zase už tonula v slzách a slyšeli, jak vzlyká do sukénky. "Chudák pán, chudák můj pán, když už nemá žádnou Winky, která by mu pomáhala!"Dál už z ní nedostali jediné rozumné slovo. Nechali ji tedy lkát a dopili čaj, zatímco Dobby blaženě líčil, jaké to je, být svobodný skřítek, a co hodlá udělat s vydělanými penězi."Příště si Dobby koupí nějaký svetr, Harry Pottere!" vysvětloval šťastně a ukazoval na svá holá prsa."Víš co, Dobby," ozval se Ron, kterému se skřítek zřejmě náramně zalíbil. "Dám ti ten, co mi mamka letos uplete k Vánocům; pokaždé od ní nějaký dostanu. Nevadí ti hnědá barva, že ne?"Dobby se celý zatetelil štěstím."Asi ho budeme muset zmenšit, aby ti nebyl moc velký," dodal ještě Ron, "ale k tomu tvému ubrousku na čajník se bude hodit."Už byli na odchodu, když se k nim nahrnula znovu spousta skřítků a nabízeli jim, ať si vezmou s sebou ještě nějaké zákusky. Hermiona je samozřejmě odmítla a s bolestným výrazem se dívala, jak se jim skřítkové znovu a znovu uklánějí. Zato Harry s Ronem si šlehačkovou roládou a zákusky nacpali plné kapsy."Děkujeme vám!" řekl Harry skřítkům, kteří se teď shlukli kolem dveří, aby se s nimi rozloučili."Harry Pottere… může Dobby za vámi občas přijít, pane?" zeptal se Dobby nejistě."To víš, že ano," odpověděl Harry a Dobby se rozzářil."Něco vám povím," prohlásil Ron, když všichni tři vyšli z kuchyně a vraceli se po schodech do vstupní síně. "Až dodnes jsem opravdu obdivoval Freda a George, jak dokážou štípnout jídlo z kuchyně - ale vlastně na tom nic není, co říkáte? Vždyť se ti skřítci div nepřetrhnou, aby vám toho naložili co nejvíc!""Myslím, že nic lepšího se těm skřítkům nemohlo stát," mudrovala Hermiona, když jako první vystupovala po mramorovém schodišti. "Mám na mysli to, že mezi ně přišel Dobby. Ostatní skřítkové uvidí, jak je šťastný, když je svobodný, a časem se jim rozbřeskne, že to chtějí také!""Musíš jenom doufat, že si nebudou moc všímat Winky," podotkl Harry."Já myslím, že ji to přejde," mínila Hermiona, i když to neznělo nejjistěji. Jakmile se vzpamatuje z toho otřesu a zvykne si na Bradavice, pozná, oč na tom je líp bez toho svého pana Skrka.""Patrně ho má upřímně ráda," zahuhňal Ron (právě se totiž zakousl do smetanového zákusku)."Zato o Pytlounovi valné mínění nemá, že?" připomněl Harry. "Rád bych věděl, co o něm Skrk doma vykládá!""Nejspíš říká, že to není zrovna dobrý vedoucí odboru," soudila Hermiona, "a když to vezmete upřímně… něco na tom je, nemyslíte?""Pořád bych radši pracoval u něj než u pana Skrka," mínil Ron. "Pytloun aspoň má smysl pro humor.""Dávej pozor, ať tě neuslyší Percy," řekla Hermiona a pousmála se."To jistě. Percy by rozhodně nechtěl pracovat u někoho, kdo má smysl pro humor, co říkáte?" přisvědčil Ron a pustil se do čokoládového větrníku. "Ten by žádný vtip nepoznal, i kdyby před ním tancoval nahatý a na sobě měl jen Dobbyho ubrousek na čajník."