24. Sólokapr Rity Holoubkové (2.část)

V hostinci bylo nabito jako vždy, Harrymu však stačil jediný spěšný pohled, aby zjistil, že Hagrid není ani tady. S těžkým srdcem zamířil s kamarády k výčepu, objednal si u madame Rosmerty tři máslové ležáky a sklesle si pomyslel, že vážně mohl zůstat raději na hradě a zkoumat jekot zlatého vejce."Copak on vůbec nechodí do kanceláře?" šeptla najednou Hermiona. "Vidíte ho přece taky?"Ukázala do zrcadla za výčepním pultem, v němž Harry spatřil odraz Luda Pytlouna, jak sedí v tmavém koutě se skupinou skřetů. Pytloun jim cosi spěšně a potichu vykládal; skřetové seděli se založenýma rukama a vypadali dost výhružně.To je opravdu divné, říkal si Harry, že sedí tady U Tří košťat, teď, o víkendu, kdy se v turnaji tří škol nic neděje a porotce nikdo nepotřebuje. Důkladně si Pytlouna v zrcadle prohlédl: už zase vypadal uštvaně, stejně jako tehdy večer v lese, než se na obloze objevilo Znamení zla. Vtom se však Pytloun podíval přes výčepní pult, a jakmile spatřil Harryho, vstal."Okamžik, okamžik, prosím!" slyšel, jak příkře říká skřetům, a hnal se přes celý hostinec k Harrymu, ve tváři svůj typický chlapecký úsměv."Harry!" rozplýval se. Jak se máš? Já to tušil, že na tebe natrefím! Tak jak, všecko v pořádku?""Hmm, děkuji," přisvědčil Harry."Mohl bych si s tebou popovídat mezi čtyřma očima, Harry?" zeptal se Pytloun dychtivě. "Mohli byste nás vy dva nechat chvilku o samotě?""Ehm - tak dobrá," souhlasil Ron a odešel s Hermionou najít si jiný stůl.Pytloun však odvedl Harryho kolem výčepu co nejdál od madame Rosmerty."Víš, chtěl jsem ti ještě jednou pogratulovat, jak fantasticky jsi zvládl toho maďarského trnoocasého draka," začal. "To bylo fakt úžasné!""Díky," řekl Harry, ale bylo mu jasné, že to jistě není všechno, co mu Pytloun chtěl říci, protože poblahopřát mu mohl i před Ronem a Hermionou. Rozhodně však nepůsobil dojmem, že by to mínil vyklopit hned. Harrymu neušlo, jak se přes zrcadlo nad výčepem dívá na skřety, kteří je mlčky pozorovali svýma tmavýma, šikmýma očima."Ti jsou můj zlý sen," ztlumil Pytloun hlas, když si všiml, že Harry také skřety pozoruje. "Po našem moc neumějí, a tak si znovu připadám jako s těmi Bulhary na mistrovství světa ve famfrpálu… jenže ti aspoň používali posunčinu, ta se dá pochopit. Tihle pořád jen kvákají hudrovsky… a já hudrovsky umím jediné slovo, Bladvak. To znamená krumpáč, ale nechci ho použít, aby si nemysleli, že jim vyhrožuji." A krátce, dunivě se zařehtal."Co vůbec chtějí?" zeptal se Harry. Neušlo mu, že skřetové Pytlouna velice bedlivě sledují."Ehm - jak bych to řekl…" Pytloun se najednou zatvářil nervózně. "Oni totiž… ehm… hledají Bartyho Skrka.""A proč ho hledají tady?" podivil se Harry. "Ten je přece v Londýně na ministerstvu, ne?""Ehm… abych řekl pravdu, vůbec nemám tušení, kde je," přiznal Pytloun. "On totiž… prostě přestal chodit do práce. Už několik týdnů se tam vůbec neukázal. Mladý Percy, jeho asistent, tvrdí, že je nemocný. Barty mu zřejmě jenom posílá pokyny soví poštou. Byl bys ovšem tak laskav a nikomu to neříkal, Harry? Protože Rita Holoubková strká nos všude a vsadím se, že by z Bartyho nemoci udělala něco zlověstného. Nejspíš by řekla, že je nezvěstný stejně jako Berta Jorkinsová.""A o Bertě Jorkinsové už něco víte?" zeptal se Harry."Ne," přiznal Pytloun a znovu se zatvářil uštvaně. "Mám samozřejmě lidi, kteří ji hledají…" (Už bylo načase, pomyslil si Harry) "…ale je to všechno velice podivné. Do Albánie určitě dorazila, protože se tam setkala se svým bratrancem z druhého kolena. A potom od něj odjela na jih za nějakou tetičkou… a cestou beze stopy zmizela. Ať se propadnu, jestli vím, kam se poděla… přitom nemyslím, že by byla z těch, co se najednou seberou a utečou… Ale proč se my dva bavíme o skřetech a o Bertě Jorkinsové? Doopravdy jsem se tě chtěl zeptat," a ztlumil hlas, "jak jsi daleko s tím zlatým vejcem?""Ehm… není to nejhorší," zalhal Harry.Pytloun jako by věděl, že nemluví pravdu."Poslechni, Harry," řekl ještě tišeji, "mám z toho všeho velice nepříjemný pocit… ty ses do turnaje dostal proti své vůli, nepřihlásil ses dobrovolně… a jestli -" (teď už mluvil tak potichu, že se Harry musel naklonit blíž, aby ho slyšel) "jestli ti můžu nějak pomoci… jenom tě postrčit správným směrem… opravdu se mi totiž líbíš… už jen tím, jak jsi dokázal obejít toho draka…! Takže stačí, když řekneš."Harry se zadíval do jeho kulatého, růžového obličeje a širokých, chlapecky modrých očí."Ale ten klíč máme přece každý rozluštit sám?" namítl a dal si záležet, aby to znělo jen tak, a ne jako kdyby vedoucího odboru kouzelných her a sportů obviňoval, že porušuje pravidla."No to ano… ovšem, jistě," přisvědčil Pytloun netrpělivě, "ale… všichni přece chceme, aby Bradavice zvítězily, Harry!""Cedrikovi jste také nabídl, že mu pomůžete?" zeptal se Harry.Na Pytlounově hladkém čele se objevila nepatrná vráska."Ne, to ne," připustil. Já totiž - jak už jsem říkal, opravdu se mi líbíš. Myslel jsem jenom, že ti nabídnu…""Hmm, tak vám moc děkuji," řekl Harry, "ale myslím, že s tím vejcem to už skoro mám… potřebuju nejvýš dva tři dny, abych to rozluštil."Nevěděl úplně přesně, proč vlastně odmítá, leda že Pytloun pro něj byl skoro cizí člověk, a kdyby přijal jeho pomoc, měl by daleko horší pocit, že podvádí, než kdyby požádal o radu Rona, Hermionu nebo Siriuse.Pytloun se tvářil málem dotčeně, nestačil však nic namítnout, protože v tu chvíli se tam objevili Fred a George."Brýden, pane Pytloune," pozdravil Fred rozverně. "Můžeme vás pozvat na něco k pití?""Ehm… ne," odmítl Pytloun a ještě jednou rozčarovaně pohlédl na Harryho. "Ne, chlapci, děkuji.Fred a George se tvářili stejně rozčarovaně jako Pytloun, který zíral na Harryho, jako kdyby ho kdovíjak zklamal."Už musím letět," prohlásil. Jsem rád, že jsem vás všechny viděl. Zlom vaz, Harry."Spěšně vyrazil z hostince, načež všichni skřetové okamžitě sklouzli ze židlí a vyrazili za ním. Harry se vrátil k Ronovi a k Hermioně."Co ti chtěl?" zeptal se Ron, jakmile si k nim přisedl."Nabídl mi, že mně pomůže s tím zlatým vejcem," vysvětlil Harry."To snad ne!" řekla Hermiona a zatvářila se pohoršené. Je přece členem poroty! A ty už jsi ten klíč stejně rozluštil, že ano?""Ehm… skoro," přikývl Harry."Tedy, já si fakt myslím, že by se Brumbálovi nelíbilo, kdyby se mu doneslo, že se tě Pytloun snažil přemluvit k takovému podvodu!" horlila Hermiona a vrtěla odmítavě hlavou. "Doufám, že se stejně snaží pomoct i Cedrikovi!""Ne, to ne. Já jsem se ho ptal," přiznal Harry."Co je nám do toho, jestli někdo pomůže Diggorymu?" řekl Ron a Harry s ním v duchu souhlasil."Ti skřetové nevypadali zrovna moc přátelsky," mínila Hermiona a usrkávala svůj máslový ležák. "Co tu vůbec dělají?""Podle toho, co Pytloun říkal, hledají Skrka," vysvětlil Harry. "Údajně pořád marodí. Nechodí do práce.""Třeba mu Percy podává nějaký jed," nadhodil Ron. "Nejspíš si myslí, že kdyby Skrk natáh bačkory, stal by se vedoucím odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci on."Hermiona ho zpražila pohledem o-takových-věcech-se-přece-nežertuje a řekla: "To je vlastně divné, že skřetové hledají pana Skrka… normálně by měli jednat s odborem pro dohled nad kouzelnými tvory.""Skrk přece umí spoustu jazyků," připomněl Harry. "Možná potřebují tlumočníka.""Snad ti teď neleží na srdci chudáčci skřetové?" zeptal se Ron Hermiony. "Že bys pro změnu založila SOOS nebo tak? Nějakou Společnost na ochranu ošklivých skřetů?""Chacha," řekla Hermiona uštěpačně. "Skřetové žádnou ochranu nepotřebují. Copak jste neposlouchali, co nám profesor Binns vykládal o jejich povstáních?""Ne," odpověděli svorně oba kamarádi."Skřetové si s kouzelníky a čarodějkami vždycky dokázali poradit," vysvětlila Hermiona a znovu si usrkla máslového ležáku. Jsou velice chytří. Vůbec nejsou jako domácí skřítkové, kteří se nedovedou postavit za vlastní zájmy.""No ne," vydechl Ron s očima upřenýma ke dveřím.Do hostince právě vstoupila Rita Holoubková. Tentokrát měla na sobě banánově žlutý hábit a na dlouhých nehtech příšerný růžový lak. Doprovázel ji její břichatý fotograf. Rita koupila něco k pití a pak se oba tlačili k nedalekému stolu. Harry, Ron i Hermiona je nasupeně sledovali, jak se blíží. Reportérka mluvila rychle a vypadala, že má z něčeho ukrutnou radost."…neměl dvakrát chuť se s námi vybavovat, že, Bozo? Ostatně proč taky, co říkáš? A co tu vůbec pohledává s celým tím houfem skřetů v patách? Že prý jim ukazuje, co všechno se v Prasinkách dá vidět… takový nesmysl… nikdy neuměl pořádně lhát. Co říkáš, znamená to, že se něco děje? Myslíš, že bychom se na to měli trochu podívat? Bývalý šéf odboru kouzelných sportů Ludo Pytloun v nemilosti… to je bezvadný titulek, Bozo - teď už jen sesmolit článek, který by se k němu hodil -""To už zas chcete někomu zničit život?" zahalasil Harry.Několik lidí se po něm ohlédlo. Rita Holoubková vykulila oči za svými brýlemi s drahokamy, když zjistila, kdo to byl."Harry!" obdařila ho zářivým úsměvem. "To je fantastické! Proč si nejdeš sednout k nám a -""K vám ani na třímetrovém koštěti," odsekl Harry rozzuřeně. "Proč jste to Hagridovi provedla?"Rita Holoubková povytáhla silně nalíčené obočí."Naši čtenáři mají právo dozvědět se pravdu, Harry, já pouze konám svou…""Co je komu do toho, že Hagrid je napůl obr?" rozkřikl se. "Vždyť nic špatného nedělá!"V hostinci najednou zavládlo úplné ticho. Madame Rosmerta stála za výčepním pultem a soustředěně se rozhlížela po místnosti. Vůbec si přitom nevšimla, že korbel, který plnila medovinou, už přetéká.Na zlomek vteřiny zmizel Ritě Holoubkové úsměv ze rtů, okamžitě ho však nasadila znovu. Kvapně otevřela kabelku z krokodýlí kůže, vytáhla z ní svůj Bleskobrk a řekla: "A co kdybys mi poskytl rozhovor o Hagridovi, jak ho znáš ty, Harry? Jaký člověk se skrývá pod těmi svaly? Co je příčinou vašeho neuvěřitelného přátelství? Řekl bys, že ti svým způsobem nahrazuje otce?"Hermiona se vymrštila se sklenicí máslového ležáku v ruce, jako by to byl granát."Vy ženská jedna příšerná," procedila skrze zaťaté zuby, "vy se nezastavíte před ničím, hlavně když máte o čem psát, a poslouží vám každý, že? Dokonce i Ludo Pytloun -""Sklapni, ty malá hloupá holko, a nemluv o věcech, kterým nerozumíš," usadila ji reportérka chladně a oči jí ztvrdly. "O Pytlounovi vím věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou na hlavě… Tedy ne že bys to potřebovala -" dodala, když se podívala na její rozježenou hřívu."Pojďme pryč," řekla Hermiona. "Pojďte - Harry, Rone…"Odcházeli a spousta hostů se za nimi dívala. Harry se ode dveří ještě ohlédl: Ritin Bleskobrk svištěl dozadu dopředu po kusu pergamenu, položeném na stole."Příště půjde po tobě, Hermiono," řekl Ron tichým, ustaraným hlasem, když spěšně kráčeli ulicí pryč."Jen ať to zkusí!" vřískla Hermiona a třásla se vzteky. Já jí ukážu! Já že jsem malá hloupá holka? Tak tohle si s ní vyřídím - napřed Harry, pak Hagrid…""Prosím tě, jen se s Ritou Holoubkovou nepouštěj do žádných sporů," řekl Ron nervózně. "To myslím vážně, Hermiono, něco proti tobě vyslídí -""Moji rodiče Denního věštce nečtou, takže se kvůli ní schovávat nezačnu!" řekla Hermiona a přidala do kroku, až jí Harry s Ronem skoro nestačili. Harry ji naposledy viděl takhle rozčilenou, když uhodila Draca Malfoye do tváře. "A Hagrid už se dál schovávat nebude! Vůbec neměl připustit, aby ho taková napodobenina člověka vyvedla z míry! Pojďte!"Dala se do běhu a celou cestu se držela v čele, proběhla branami s okřídlenými kanci a po školních pozemcích zamířila vzhůru k Hagridově boudě.Záclony měl pořád zatažené, a když se přiblížili víc, slyšeli, jak se Tesák rozštěkal."Hagride!" křikla Hermiona a zabušila na vchodové dveře. "Hagride, nech už toho! My víme, že jsi doma! Do toho nikomu nic není, jestli tvá máma byla obryně, slyšíš? Nenech tu hnusnou ženskou Holoubkovou, aby tě takhle deptala! Vylez ven, Hagride, vždyť jsi -"Dveře se otevřely. Hermiona vyhrkla "No koneč…" a vzápětí zmlkla, protože se ocitla tváří v tvář nikoli Hagridovi, nýbrž Albusovi Brumbálovi."Dobré odpoledne," popřál jim vlídně a usmíval se."My - ehm - my jsme přišli za Hagridem," vypravila ze sebe Hermiona přiškrceně."To předpokládám," přikývl Brumbál a v očích mu zablýskaly jiskřičky. "Proč nejdete dál?""Och… hm… ano, jistě," špitla Hermiona.A tak všichni tři vstoupili. Jakmile Harry překročil práh. Tesák se na něho vrhl, zběsile štěkal a pokoušel se olíznout mu uši. Harry ho odstrčil a rozhlédl se.Hagrid seděl u stolu, na kterém stály dva obrovské hrnky čaje. Vypadal hrozně: tvář samá skvrna, oči napuchlé, a co se týkalo vlasů, místo aby se je pokoušel hladce učesat, vypadaly jako paruka z pokroucených drátů."Ahoj, Hagride," řekl Harry.Obr zvedl hlavu."Hoj," odpověděl chraplavě."Nejspíš by nám přišlo vhod ještě trochu čaje," mínil Brumbál. Zavřel za trojicí dveře, vytáhl hůlku, zatočil s ní a vzápětí zakroužil vzduchem podnos s čajem a s mísou sušenek. Brumbál ho hůlkou dopravil na stůl a všichni se posadili. Po chvíli ticha se Brumbál zeptal: Jestlipak jsi slyšel, co křičela slečna Grangerová, Hagride?"Hermiona se mírně začervenala, ale Brumbál se na ni usmál a pokračoval: "Hermiona, Harry a Ron se k tobě očividně hlásí dál, podle toho, jak se pokoušeli vyrazit dveře.""Samozřejmě že se k tobě hlásíme!" řekl Harry a upřeně se na Hagrida podíval. "Přece bys nevěřil, že když si ta kráva Holoubková - promiňte, pane profesore," dodal honem a sklouzl očima na Brumbála."Dočasně jsem ohluchl, nemám tušení, co jsi říkal, Harry," Brumbál točil palci a zíral do stropu."Ehm - dobrá," pokračoval Harry rozpačitě. "Chtěl jsem jen říct - Hagride, jak sis mohl myslet, že bychom brali vážně, co ta - ta ženská - o tobě napsala?"Z Hagridových očí černých jako švábi se vykutálely dvě veliké slzy a zvolna mu skanuly do rozcuchaných vousů."Tady máš živoucí důkaz toho, o čem jsem mluvil, Hagride," ozval se Brumbál a zíral do stropu dál. "Ukázal jsem ti dopisy od spousty rodičů, kteří se na tebe pamatují, kdy jako děti sami chodili do Bradavic, a kteří mi píšou velice jasně, že kdybych tě vyhodil, řeknou si k tomu svoje -""Ale všichni ne," zachraplal Hagrid. "Všichni si to nepřejou, abych tu zvostal.""Tak počkej, Hagride. Jestli si myslíš, že musíš být oblíbený u všech bez výjimky, obávám se, že tu budeš takhle sedět ještě hodně dlouho," řekl Brumbál a přísně na něj pohlédl přes své půlměsícové brýle. "Od té doby, co jsem tu ředitelem, neminul jediný týden, aby nepřiletěla aspoň jedna sova se stížností, jak tu školu vedu. A co mám dělat? Zatarasit se u sebe v ředitelně a nechtít s nikým mluvit?""Jenže - jenže vy nejste polovobr!" zaskřehotal Hagrid."Tak se, Hagride, podívej, jaké příbuzné mám já!" namítl Harry vztekle. "Podívej se na Dursleyovy!""Teď jsi to vystihl, Harry," přisvědčil Brumbál. "Jen tak mimochodem - proti mému vlastnímu bratrovi Aberforthovi vedli kárné řízení kvůli tomu, že nepatřičně kouzlil s nějakou kozou. Všechno to bylo v novinách - začal se snad Aberforth skrývat? Ani ho to nenapadlo! Chodil s hlavou vztyčenou a dělal si své jako obvykle! Samozřejmě si nejsem úplně jistý, že umí číst, takže to od něj možná nebyla statečnost…""Vrať se a pojď zase učit, Hagride," domlouvala mu Hermiona rozvážně. "Vrať se, prosím, opravdu nám chybíš."Hagrid naprázdno polkl. Po tvářích mu kanuly další slzy a stékaly mu do rozcuchaných vousů. Brumbál vstal."Tvé odstoupení odmítám, Hagride, a očekávám, že v pondělí začneš znovu učit," řekl. "Sejdeme se u snídaně o půl deváté ve Velké síni. Žádné výmluvy. Přeji vám všem hezké odpoledne."Poté podrbal Tesáka za ušima a odešel. Když se za ním zavřely dveře, Hagrid složil hlavu do dlaní, velikých jako víka od popelnic, a začal hlasitě vzlykat. Hermiona ho bez přestání hladila po rameni, až konečně vzhlédl, oči úplně rudé, a řekl: "Brumbál je velkej člověk… vopravdu velkej…""Aby ne," přisvědčil Ron. "Můžu si vzít sušenku, Hagride?""Vem si, kolik chceš," vybídl ho obr a otíral si oči hřbetem ruky. "A má samozřejmě pravdu - vy všichni máte pravdu… choval jsem se jako hlupák… můj nebohej taťka by se za mě styděl, že jsem se takhle choval…" Po tváři mu už zase tekly slzy, ale teď si je setřel o dost rozhodněji a řekl: "Vobrázek mýho taťky jsem vám eště nikdy neukazoval, viďte? Koukněte se…"Vstal, došel k prádelníku, otevřel zásuvku a vytáhl z ní fotografii maličkého kouzelníka, který měl stejně černé oči s vějíři vrásek jako on a zářivě se usmíval, jak seděl Hagridovi na rameni. Hagrid byl dobrých sedm či osm stop vysoký soudě podle jabloně, vedle níž stál, obličej však měl bezvousý, mladý, kulatý a hladký - mohlo mu být nanejvýš jedenáct."To je focený, když mě přijali do Bradavic," vysvětlil Hagrid skřehotavě. "Táta z toho byl úplně naměkko… měl strach, že ze mě žádnej kouzelník nebude, kvůli mámě… ale vzali mě. Sice když přišlo na kouzla, žádnej velkej machr jsem nebyl… aspoň se ale nedožil toho, že mě vyloučili. Umřel, když jsem byl v druhým ročníku…To Brumbál mně pak pomoh, když taťka vodešel. Dal mně místo hajnýho… von totiž lidem důvěřuje. A je vochotnej zkusit to s nima eště jednou… tím se právě liší vod jinejch ředitelů. Přijme do Bradavic každýho, když má nadání. Ví, že z nich můžou bejt výborný kouzelníci, i když jejich rodiny nejsou… jak bych to řek… nejsou tak vážený. Jenže některý lidi to nechápou. Některý vám to vždycky budou mít za zlý… a některý dokonce tvrděj, že maj jen veliký kosti, místo aby se dokázali postavit a říct - jsem takovej, jakej jsem, a nestydím se za to. ,Nikdy se za to nestyď,' říkával vždycky můj nebohej taťka. ,Najdou se takový, který ti to budou mít za zlý, ty ale nestojej za to, aby sis kvůli nim dělal těžkou hlavu.' A to měl pravdu. Choval jsem se jako pitomec. A kvůli ní si už těžkou hlavu dělat nebudu, to vám slibuju. Veliký kosti… já jí dám veliký kosti!"Harry, Ron i Hermiona se na sebe nervózně podívali. Harry by raději vyvedl na procházku padesát třaskavých skvorejšů, než aby se Hagridovi přiznal, že vyslechl jeho rozhovor s madame Maxime, Hagrid však mluvil dál a zřejmě si neuvědomoval, že vyslovil něco podivného."Víš, Harry," vzhlédl od fotografie svého otce a oči se mu najednou rozzářily, "když jsme se potkali poprvý, připomněl jsi mně tak trochu mě samotnýho. Mamka i taťka vobá po smrti, a ty sis říkal, že se do Bradavic možná ani nehodíš, pamatuješ? Nebyl sis jistej, esli na to vopravdu máš… a teď se na sebe podívej, Harry! Šampión za naši školu!"Ještě chvilku se na Harryho díval a pak velice vážně řekl: "Víš, co by mně udělalo vopravdickou radost, Harry? Kdybys vyhrál. Z toho bych měl vopravdickou radost. To by jim všem ukázalo… že nemusíš bejt z čistokrevný kouzelnický rodiny, abys vyhrál. Nemusíš se stydět za to, že jseš takovej, jakej jseš. Ukázalo by jim to, že pravdu nemaj voni, ale Brumbál, když přijímá každýho, pokud umí dělat kouzla. Jak jseš na tom s tím vejcem, Harry?""Prima," odpověděl Harry. "Fakt prima."Na Hagridově zbědovaném obličeji se objevil široký, vodnatý úsměv. "To rád slyším, hochu.,. Ty jim ukážeš, Harry, ty jim to ukážeš! Porazíš je všechny."Jenže lhát Hagridovi nebylo totéž jako lhát někomu jinému. Když se pak s Hermionou a Ronem vracel k večeru na hrad, myslel na onen blažený výraz v jeho zarostlém obličeji, když si představoval, že jeho oblíbenec Harry v turnaji zvítězí. Vejce, kterému nerozuměl, ho toho večera tolik tížilo na svědomí, že když si lehal do postele, definitivně se rozhodl - je čas odhodit pýchu stranou a zjistit, jestli na té Cedrikově radě něco je.