26. Druhý úkol (1.část)

Říkal jsi přece, že jsi ten klíč už rozluštil!" rozčilila se Hermiona."Nemluv tak nahlas!" okřikl ji naštvaně Harry. "Potřebuju to už jen - tak trochu doladit, rozumíš?"Seděli všichni tři v učebně kouzelných formulí úplně vzadu a měli stůl sami pro sebe. V dnešní hodině si měli vyzkoušet opak povolávacího kouzla, to jest kouzlo zapuzovací. Jelikož předměty létající po místnosti by mohly někoho ošklivě zranit, dal profesor Kratiknot každému studentovi stoh polštářů, s nimiž to měli zkoušet. Teoreticky nemohly nikomu ublížit, i kdyby minuly cíl, v praxi to však příliš nefungovalo: Neville mířil tak špatně, že každou chvíli létaly po učebně daleko těžší předměty - například profesor Kratiknot."Prostě to vejce na chvilku pusť z hlavy, jasný?" syčel na ni Harry, když profesor Kratiknot odevzdaně prosvištěl kolem nich a skončil nahoře na velké skříni. "Snažím se vám říct, jak to bylo se Snapem a s Moodym…"Hodina formulí byla ideální pro důvěrný rozhovor, protože se všichni kolem příliš dobře bavili, než aby si jich všímali. Harry oběma kamarádům už dobrou půl hodinu na pokračování šeptem líčil, co zažil včera večer."Takže Snape tvrdí, že jeho kabinet prohledal i Pošuk?" zašeptal Ron a oči mu zasvítily; mávnutím hůlky přitom stačil zapudit jeden z polštářů, ten se vznesl vzhůru a srazil Parvati čapku. "No a… ty si myslíš, že Moody má za úkol dávat bacha nejen na Karkarova, ale i na Snapea?""Co já vím, jestli ho Brumbál o něco takového požádal, ale rozhodně to dělá," přikývl Harry a dost nepozorně se rozmáchl hůlkou, až jeho polštář dopadl na plocho kus od stolu. "Moody říkal, že Brumbál nechává Snapea ve škole jen proto, aby mu dal znovu šanci, nebo něco na ten způsob…""Cože?" Ron vyvalil oči a jeho další polštář vyletěl vysoko vzhůru, odrazil se od lustru a ztěžka dopadl na Kratiknotovu katedru. "Harry… třeba si Moody myslí, že to byl Snape, kdo vložil tvé jméno do Ohnivého poháru!""Počkej, Rone," zakroutila Hermiona pochybovačně hlavou, "to už jsme si jednou mysleli, že se Snape pokouší Harryho zabít, a nakonec se ukázalo, že mu chtěl zachránit život, vzpomínáš si?"Zapuzovacím kouzlem odrazila další polštář a ten přeletěl místnost a přistál v bedně, na kterou měli mířit všichni. Harry na svou kamarádku zamyšleně pohlédl… Ano, Snape mu opravdu kdysi zachránil život, podivné na tom však bylo, že ho vysloveně nemohl vystát, stejně jako nemohl vystát jeho otce, Jamese Pottera, když spolu chodili sem do školy. Snape se v tom přímo vyžíval, když mohl Harrymu srazit body, a nenechal si ujít jedinou příležitost, aby ho potrestal nebo dokonce navrhl, aby ho vyloučili ze školy."Ať si Moody říká co chce," pokračovala Hermiona, "ale Brumbál není žádný hlupák. Udělal dobře, když vsadil na Hagrida a na profesora Lupina, přestože spousta lidí by jim ta místa nesvěřila. A proč by nemohl mít pravdu zrovna tak se Snapem, i když je dost -""- dost zlý," doplnil ji Ron. "Dejme tomu, Hermiono - ale proč mu potom všichni ti lovci černokněžníků prohledávají kabinet?""Proč pan Skrk dělal, že je nemocný?" zeptala se Hermiona, která jeho otázku ignorovala. Je to trochu divné, ne, když nemůže přijet na vánoční ples, ale když chce, dostane se sem klidně uprostřed noci?""Ty prostě Skrka nemáš ráda kvůli té jeho skřítce Winky," mínil Ron a zapudil polštář nahoru do okna."Zato ty si prostě chceš myslet, že Snape chystá něco nekalého," řekla Hermiona a její polštář hladce přistál v bedně."Já bych jen rád věděl, co Snape udělal se svou první šancí, když to teď zkouší znovu," nasupil se Harry, a k jeho krajnímu překvapení přeletěl jeho polštář celou učebnu a hladce dopadl na ten Hermionin.
Harry nezapomněl na Siriusovu žádost, aby ho informoval o všem podivném, co by se v Bradavicích stalo, a ještě ten večer za ním poslal kalouse s dopisem. Vylíčil mu v něm, jak se pan Skrk vloupal do Snapeova kabinetu a jak spolu Moody a Snape mluvili. Potom se však už plně soustředil na to nejožehavější: co udělá, aby čtyřiadvacátého února přežil tu hodinu pod vodou.Ronovi se docela zamlouvala představa, že by znovu použil přivolávací kouzlo - Harry mu totiž vylíčil, jak fungují potápěčské dýchací přístroje, a tak nechápal, proč by si takový akvalung nemohl přivolat z nejbližšího mudlovského města. Hermiona jeho nápad smetla. Poukázala na to, že i kdyby se Harry během hodiny, kterou na to měl, naučil s akvalungem zacházet - což bylo krajně nepravděpodobné -, určitě by ho ze soutěže vyloučili za to, že porušil Mezinárodní zákoník o utajení kouzel. Sotva by mohli spoléhat na to, že si žádný mudla nepovšimne akvalungu, který by přes pole a louky letěl k Bradavicím."Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ses mohl přeměnit v ponorku nebo v něco podobného," řekla. "Mít už tak přeměňování lidí, to by byla paráda! Jenže k tomu se myslím dostaneme až v šestém ročníku, a kdybys nevěděl, co děláš, mohlo by to dopadnout hodně zle…""To určitě, představa, že by mi z hlavy trčel periskop, se mi ani trochu nelíbí," přisvědčil Harry. "Třeba bych ale mohl na někoho zaútočit, když by u toho byl Moody, a ten by mi to už zařídil…""Sotva by ale dovolil, aby sis vybral, v co tě má proměnit," namítla Hermiona věcně. "To ne. Myslím, že nejlepší bude nějaké kouzlo."A tak se Harry - i když si říkal, že brzo bude mít knihovny plné zuby na celý život - znovu pohroužil do zaprášených knih a hledal jakékoli zaklínadlo, umožňující člověku přežít bez kyslíku. Ale ať už on sám, Ron nebo Hermiona pátrali v knihách během poledních přestávek, po večerech i celé víkendy a Harry požádal profesorku McGonagallovou o písemný souhlas, aby směl do oddělení s omezeným přístupem, a dokonce požádal o pomoc i knihovnici madame Pinceovou, popudlivou ženštinu, která vypadala jako sup, nenašli vůbec nic, co by mu dalo šanci strávit hodinu pod vodou a zůstat naživu.Znovu ho začaly přepadat návaly strachu a při vyučování se už zas jen stěží dokázal soustředit. Jezero, které vždy pokládal za samozřejmou součást školních pozemků, ho teď k sobě připoutávalo jako magnet, jakmile se octl někde u okna. Vnímal obrovskou, ocelově šedou spoustu studené vody, jejíž temné a ledové hlubiny se mu zdály stejně vzdálené jako měsíc.Stejně jako tenkrát, než se utkal s trnoocasým drakem, mu teď čas doslova letěl, jako kdyby někdo očaroval hodiny, aby nasadily tu nejvyšší rychlost. Do čtyřiadvacátého února zbýval týden (ještě pořad měl čas)… pět dnů (musí rychle něco vymyslet)… tři dny (ať na něco přijdu… prosím… prosím!)…Když už mu zbývaly pouhé dva dny, opět přestal jíst. V pondělí při snídani ho potěšilo jen to, že se vrátil kalous, kterého poslal Siriusovi. Vzal si od něj pergamen, rozvinul ho a uviděl nejkratší dopis, jaký od svého kmotra kdy dostal.

Sděl obratem, který víkend půjdete příště do Prasinek!

Harry pergamen otočil a podíval se na rub - doufal, že tam ještě něco najde, ale byl prázdný."Přespříští víkend," šeptla Hermiona, která si vzkaz přečetla Harrymu přes rameno. "Tady máš brk - a pošli tu sovu hned zpátky."Harry načmáral víkendový termín na rub Siriusova dopisu, znovu přivázal pergamen kalousovi na nožku a díval se za ním, jak odlétá. Co vlastně od Siriuse čekal? Radu, jak přežít pod vodou? Natolik se předtím soustředil na to, aby mu sdělil vše o Snapeovi a Moodym, že se úplně zapomněl zmínit o klíči, který rozluštil."Proč vlastně chce vědět, kdy příště půjdeme do Prasinek?" zeptal se Ron."To nevím," přiznal Harry sklesle. Radost, kterou pocítil ve chvíli, kdy uviděl sovu, ho už opustila. "Pojďte… jdeme na péči o kouzelné tvory."Zda se Hagrid snažil odškodnit je nějak za třaskavé skvorejše, nebo to dělal proto, že už mu zbyli jen dva, nebo se pokoušel dokázat, že dovede totéž co profesorka Červotočková, to Harry nevěděl. Od té doby, kdy se vrátil do práce, však pokračoval v jejím výkladu o jednorožcích. Ukázalo se, že toho o nich ví stejně jako o nebezpečných nestvůrách, i když bylo vidět, jak ho mrzí, že nemají aspoň jedovaté zuby.Na dnešní hodinu se Hagridovi podařilo chytit dvě hříbata. Na rozdíl od dospělých jednorožců měla úplně zlatou srst. Parvati a Levandule na nich doslova visely očima, a Pansy Parkinsonové dalo pořadně zabrat, aby nedala najevo, jak se jí líbí."Daj se najít snáz než dospělý," vysvětlil jim Hagrid. "Začnou bejt stříbrný, když jsou jim asi dva roky, a ve čtyřech jim naroste roh. Úplně bílý budou až dospělý, asi tak v sedmi letech. Jako mladý jsou vo dost důvěřivější… ani kluci jim tak nevaděj… tak poďte blíž, můžete si je pohladit, esli chcete, a tady máte pár kostek cukru, ty jim můžete dát…""Jak jsi na tom, Harry, dobrý?" zamumlal potom a ustoupil malinko stranou, zatímco většina studentů se nahrnula kolem jednorožcích mláďat."Jo," přikývl."Jenom jseš nervózní, co?" zeptal se ho Hagrid."Trochu," přiznal."Harry," oslovil chlapce a obrovskou rukou ho popleskal tak mocně po rameni, až z toho chudák poklesl v kolenou, "do tý doby, než jsem tě viděl, jak jsi zvládnul toho trnovocasýho draka, jsem vo tebe měl starost, ale teď vím, že si poradíš se vším, do čeho se pustíš, a žádný starosti si nedělám. Prostě to bude paráda. Ten klíč máš už rozluštěnej, ne?"Harry přikývl, ačkoli měl zároveň zoufalé nutkání přiznat, že nemá nejmenší tušení, jak přežije na dně jezera celou hodinu. Vzhlédl k Hagridovi - třeba někdy musel dolů do jezera a měl co dělat s tvory, kteří tam žijí. Ostatně se stará o všechno, co je na školních pozemcích -"Však to vyhraješ," zabručel Hagrid a znovu ho popleskal tak mocně po rameni, až Harry cítil, že se doopravdy zabořil pěkných pár čísel do rozblácené půdy. Já to vím. Cejtím to.Ty to vyhraješ, Harry."Úplně ho to odzbrojilo: nenašel v sobě sílu, aby smazal ten blažený, důvěřivý úsměv z obrovy tváře. Na oplátku se také usmál, i když nuceně, a pak předstíral, že ho zaujali mladí jednorožci a šel si je pohladit s ostatními.Večer před druhým úkolem měl Harry pocit, jako by na něj sedla tíživá noční můra. Uvědomoval si, že i kdyby nějakým zázrakem příhodné kouzlo objevil, sotva by se ho přes noc naučil používat. Jak něco takového vůbec mohl připustit? Proč nerozluštil ten klíč dřív? A proč při vyučování nedával vždycky pozor - co když se některý z učitelů někdy zmínil o tom, jak se má dýchat pod vodou?Zatímco venku zapadalo slunce, on seděl s Ronem a s Hermionou v knihovně a všichni tři horečně listovali příručkami zaklínadel. Každý měl na stole před sebou takovou haldu knih, že jeden na druhého ani neviděli. Harrymu pokaždé poskočilo srdce, když na některé stránce zahlédl slovo voda, obvykle to ovšem bylo jen takové "Vezmi dvě pinty vody, půl libry strouhaných listů z mandragory a jednoho čolka."Myslím, že s tím prostě nic nenaděláme," ozval se na opačné straně stolu rozhodným hlasem Ron. "Nikde nic. Vůbec nic. Nejblíž ze všeho byl ten návod, jak vysušit kaluže a rybníky - myslím to vysušovací kouzlo - ale ani to není tak mocné, aby vyprázdnilo celé jezero.""Něco na to být musí," mumlala Hermiona a přitáhla si blíž svíci. Oči už měla tak unavené, že na maličká písmenka v Zaříkáních a kouzleních starobylých a zapomenutých koukala s nosem skoro přilepeným do stránky. "Přece by nezadali úkol, který je neproveditelný.""A vidíš, zadali," řekl Ron. "Prostě jdi zítra k jezeru, Harry, strč hlavu pod vodu, zařvi na jezerní lidi, ať ti vrátí, co ti šlohli, a uvidíš, jestli to z nich vypadne. To je to nejlepší, co můžeš udělat, kamaráde.""Určitě existuje způsob, jak na to vyzrát!" utrhla se na něj Hermiona. "Něco na to prostě být musí!"Brala to jako osobní urážku, že v knihovně nedokázali najít potřebnou informaci - až dosud ji knihovna nikdy nezklamala."Vím, co jsem měl udělat," řekl Harry a položil si hlavu na Fajn finty pro fikané frajery. "Měl jsem se naučit, jak se stát zvěromágem jako Sirius.""No jasně, to by ses mohl proměnit ve zlatou rybku, kdykoli by se ti zachtělo!" řekl Ron."Anebo v žábu," zívl Harry. Byl úplně vyčerpaný."To trvá celé roky, než se někdo stane zvěromágem, a taky by ses musel přihlásit a to všechno okolo," namítla neurčitě Hermiona. Právě pročítala s přimhouřenýma očima rejstřík příručky Jak na taje navzájem se vylučujících kouzel a čárů. "Profesorka McGonagallová nám to přece říkala… musíte se přihlásit u odboru nepatřičného užívání kouzel… v jaké zvíře se proměňujete a jaké máte poznávací znaky, abyste toho nemohli zneužít…""Vždyť jsem si dělal jenom legraci, Hermiono," řekl Harry unaveně. "Vím, že to nejde, abych se do rána proměnil v žábu…""Tohle není k ničemu," prohlásila Hermiona a Jak na taje sklapla. "Kdo by si proboha přál, aby se mu chloupky v nose kroutily do prstýnků?""Mně by to nevadilo," ozval se hlas Freda Weasleyho. "Aspoň by si lidi měli o čem povídat, nemyslíš?"Celá trojice zvedla hlavu. Za knižními policemi se právě vynořili Fred a George."Co tu děláte?" zeptal se Ron."Hledáme vás," řekl George. "McGonagallová s tebou chce mluvit, Rone. A s tebou taky, Hermiono.""A proč?" podivila se Hermiona."To nevím… ale moc přívětivě se netvářila," odpověděl Fred."Máme vás přivést k ní do kabinetu," dodal George.Ron s Hermionou upřeně pohlédli na Harryho a ten pocítil nečekanou tíhu v žaludku. Chce snad profesorka Ronovi a Hermioně doporučit, aby šli od toho? Možná si všimla, jak mu usilovně pomáhají, ačkoli na to, jak bude úkol řešit, měl přijít sám."Sejdeme se ve společenské místnosti," řekla mu Hermiona, když se s Ronem zvedli - oba vypadali znepokojeně. "Vezmi s sebou všechny knížky, co pobereš, jasný?""Dobrá," hlesl rozpačitě Harry.V osm hodin pozhasínala madame Pinceová všechny lampy a přišla ho z knihovny vystrnadit. Pod tíhou knih, které si s sebou odnášel, se doslova prohýbal. Když dorazil do nebelvírské společenské místnosti, odtáhl si do kouta stolek a pokračoval v hledání. V Kujónských kouzlech pro čaroděje čímany však nic neobjevil, v Průvodci středověkým kouzelným uměním jakbysmet… a zrovna tak nenašel jedinou zmínku o životě pod vodou ve Výboru ze zaklínadel osmnáctého století, v Hrůzných hlídačích hlubin, či ve Schopnostech, o nichž jste netušili, že je máte, a jak s nimi teď naložit, když o nich konečně víte.Křivonožka mu vylezl na klín, stočil se do klubíčka a hlasitě předl. Společenská místnost se pozvolna vyprazdňovala: odcházející spolužáci mu přáli na zítřek mnoho štěstí a říkali to stejně radostně a důvěřivě jako Hagrid. Všichni byli očividně přesvědčení, že zítra znovu předvede hotovou senzaci jako při prvním úkolu. Harry jim nebyl s to nic říct - vždycky jen přikývl, jako kdyby měl v krku golfový míček. Deset minut před půlnocí zůstal ve společenské místnosti s Křivonožkou sám. Měl už prolistované všechny zbývající knihy, a Ron s Hermionou pořád nikde.To je konec, pomyslel si. Nedokážeš to, a hotovo. Ráno budeš muset sejít k jezeru a říct to porotcům…Představoval si, jak jim vysvětluje, že ten úkol nezvládne. Jako živé měl před očima Pytlouna s ohromeným výrazem a Karkarova se spokojeným úsměvem, který odhalil jeho žluté zuby. Téměř už slyšel Fleur Delacourovou, jak říká: "Já jssem to hned rršíkala… je prršílíš mladý, je to ještě chlapečšek." Viděl Malfoye, jak ukazuje divákům svůj odznak POTTER JE HNUSÁK, a sklíčeného Hagrida a jeho nevěřící výraz v obličeji…Zapomněl, že má na klíně Křivonožku, a prudce vstal. Kocour na něho vztekle sykl, jak přistál na podlaze, znechuceně si ho změřil a kráčel pryč; ocasem, který připomínal štětku na čištění lahví, mával ve vzduchu. To však už Harry běžel po točitých schodech nahoru do ložnice… Vezme si neviditelný plášť, vrátí se do knihovny a zůstane tam třeba celou noc, když to bude potřeba…"Lumos," zašeptal čtvrt hodiny nato, když otevřel dveře knihovny.S rozsvícenou hůlkou se plížil kolem polic a vytahoval z nich jeden svazek po druhém - sbírky uřknutí a zaklínadel, knihy o jezerních lidech a vodních příšerách, knihy o slavných čarodějkách a kouzelnících, o kouzelných vynálezech, jakékoli knihy, kde by se mohla objevit aspoň letmá zmínka, jak přežít pod vodou. Odnesl si je ke stolu a dal se do práce. Nahlížel do nich v úzkém paprsku světla z hůlky a občas pohlédl na hodinky…Jedna hodina po půlnoci… dvě po půlnoci… aby se přinutil pokračovat dál, opakoval si znovu a znovu: V téhleté už to bude… teď už určitě… tak hned v té další…
Jezerní panna na obrazu v koupelně prefektů se smála. Harry se jako zátka pohupoval v bublinkové koupeli vedle jejího útesu, a panna držela nad hlavou jeho Kulový blesk."Tak si pro něj pojď!" hihňala se škodolibě. "No tak, vyskoč!""Nemůžu," zasupěl Harry, sápal se po koštěti a dělal přitom co mohl, aby se nepotopil. "Dej ho sem!"Panna ho však jen násadou koštěte bolestně šťouchla do boku a smála se mu."To bolí - nech mě - au -""Harry Potter se musí probudit, pane!""Přestaň do mě šťouchat -""Dobby musí do Harryho Pottera šťouchat, pane, protože Harry Potter se musí probudit!"Harry otevřel oči. Byl ještě pořád v knihovně; neviditelný plášť mu ve spánku sklouzl z hlavy a tvář měl přitisknutou ke stránkám knihy S hůlkou jde všechno. Posadil se, narovnal si brýle a zamrkal do jasného denního světla."Harry Potter si musí pospíšit!" vřískl Dobby. "Druhý úkol začíná za deset minut, a Harry Potter -""Za deset minut?" zakrákal Harry. "Cože - za deset minut?"Podíval se na hodinky. Dobby měl pravdu: bylo dvacet minut po deváté. Jakási nesmírná, drtivá tíha jako by mu z prsou spadla rovnou do žaludku."Pospěšte si, Harry Portere!" vřeštěl Dobby a tahal ho za rukáv. "Už máte být s ostatními šampióny dole u jezera, pane!""Na to je pozdě, Dobby," řekl Harry zoufale. "Ani k tomu úkolu nenastoupím, vůbec nevím, jak bych to -""Harry Potter tam půjde a ten úkol zvládne!" vřeštěl skřítek. "Dobby věděl, že Harry nenašel tu správnou knihu, a tak ji našel za něho!""Cože?" strnul Harry. "Vždyť ani nevíš, co při tom druhém úkolu máme -""Dobby to ví, pane! Harry Potter musí do jezera, musí tam najít svého Funíka -""Svého co?""- a odvést svého Funíka od jezerních lidí nazpátek!""Co je to, ten Funík?""Přece váš Funík, pane - Funík, co Dobbymu dal tenhle svetr!"