26. Druhý úkol (2.část)

A Dobby zatahal za sražený kaštanově hnědý svetr, který měl přes trenýrky."Cože?" vyjekl Harry. "Oni… oni unesli Rona?""To, o co Harry Potter v životě stojí nejvíc," kvílel Dobby. "A za hodinu -""- pak ti však černé zrcadlo -" odříkával zpaměti Harry a zděšeně na něj třeštil oči, "řekne: je marné hledat dál… Dobby, co mám dělat?""Musíte sníst tohle, pane!" zakvičel skřítek dál, sáhl do kapsy trenýrek a vytáhl jakousi kouli, jež vypadala jako slizké, šedozelené myší ocásky. "Těsně předtím, než skočíte do jezera, pane - to je žaberník!""A k čemu je to dobré?" zeptal se Harry a bedlivě si žaberník prohlížel."Když ho Harry Potter sní, dokáže dýchat pod vodou, pane!""Poslechni, Dobby," zeptal se horečně, "víš to jistě?"Ještě úplně nezapomněl, jak se mu Dobby naposled snažil "pomoci", a skončilo to tím, že v pravé ruce neměl jedinou kost."Dobby to ví naprosto jistě, pane!" řekl skřítek vážně. "Dobby leccos zaslechne, je přece domácí skřítek, a když zatápí v krbech a stírá podlahy, chodí po celém hradu. Dobby slyšel profesorku McGonagallovou a profesora Moodyho, jak se ve sborovně bavili o příštím úkolu… Dobby nemůže dopustit, aby Harry Potter přišel o svého Funíka!"Všechny Harryho pochybnosti byly rázem tytam. Vyskočil, svlékl neviditelný plášť, nacpal jej do brašny, popadl žaberník a strčil si ho do kapsy a pak už se řítil z knihovny s Dobbym v patách."Dobby už má být v kuchyni, pane!" vřískl skřítek, když vyběhli na chodbu. "Určitě ho už hledají - mnoho štěstí, Harry Pottere - pane, mnoho štěstí!""Uvidíme se potom, Dobby!" křikl Harry a hnal se chodbou a po schodech dolů, a bral je po třech.Ve vstupní síni bylo ještě pár posledních opozdilců, kteří po snídani společně vycházeli z Velké síně a dvojitou dubovou branou ven, aby zhlédli druhý úkol. Všichni vytřeštili oči, když se Harry přehnal kolem nich, cestou porazil Colina a Dennise Creeveyovy, několika skoky seběhl po kamenném schodišti a už se řítil na studené školní pozemky, zalité zimním sluncem.Když dusal po louce dolů, viděl, že sedadla, v listopadu rozestavěná kolem ohrady s draky, stojí teď stupňovitě v řadách podél protějšího břehu. Vzniklé tribuny už byly nabité k prasknutí a odrážely se dole v jezeře. Ozvěnou přes vodu kupodivu doléhalo až k němu vzrušené tlachání diváků. Harry uháněl jako s větrem o závod po opačném břehu jezera k porotcům. Seděli opět u stolu pokrytého zlatým suknem, přímo u vody. Cedric, Fleur a Krum stáli vedle stolu porotců a dívali se, jak se k nim Harry řítí."Už jsem… tu…" zasupěl,smykem zabrzdil a bezděčně postříkal Fleur její hábit bahnem."Kdes byl tak dlouho?" ozval se pánovitý, rozhořčený hlas. "Úkol už má začít!"Harry se otočil. Mezi porotci seděl Percy Weasley - pan Skrk ani tentokrát nepřijel."Ale no tak, Percy!" klidnil ho Ludo Pytloun, kterému se očividně ulevilo, když se Harry objevil. "Nech ho vydechnout!"Zatímco Brumbál se na Harryho usmál, Karkarov ani madame Maxime se netvářili nijak potěšené… bylo na nich vidět, že si oba už mysleli, že vůbec nedorazí.Harry se shýbl, opřel se dlaněmi o kolena a lapal po dechu. V boku ho píchalo, jako kdyby měl nůž mezi žebry, nebyl však čas, aby se ho zbavil. Ludo Pytloun teď chodil mezi šampióny a rozestavoval je podél břehu po třech metrech od sebe. Harry stál úplně na konci, vedle Kruma, který na sobě měl plavky a v ruce držel připravenou hůlku."Všechno v pořádku, Harry?" zašeptal Pytloun a posunul ho ještě o tři metry dál od Kruma. "Víš, jak na to půjdeš?""J-jo," lapal po dechu Harry a masíroval si žebra.Pytloun ho přátelsky klepl po rameni a vrátil se ke stolu porotců; poté si namířil hůlkou na hrdlo, stejně jako tenkrát na mistrovství světa, zvolal "Sonorus!" a jeho hlas zahřímal přes temné jezero k tribunám."Nuže - všichni naši šampióni jsou hotovi vykonat svůj druhý úkol a pustí se do něj, jakmile zapískám. Mají přesně hodinu na to, aby získali zpět to, o co přišli. Takže počítám do tří - raz… dva… tři!"Hvizd píšťalky ostře prořízl nehybný, studený vzduch a tribuny propukly v jásavý potlesk a křik. Harry se ani nepodíval, co dělají ostatní šampióni: sundal si boty a ponožky, vytáhl z kapsy hrst žaberníku, strčil si ho do úst a vkročil do vody.Jezero bylo tak studené, že cítil, jak ho kůže na nohou pálí, jako by vstoupil do ohně a ne do ledové vody. Jakmile zašel hloub, zmáčený hábit ho začal stahovat dolů; teď už mu voda sahala nad kolena a chodidla, v nichž rychle ztrácel cit, se mu smekala v bahně a po plochých, kluzkých kamenech. Žvýkal žaberník ostošest, úporně a rychle; chutnal nepříjemně slizce a gumovitě, asi jako chapadla chobotnice. Když už byl v mrazivé vodě po pás, zůstal stát, polkl a čekal, co se bude dít.Zaslechl mezi diváky smích a věděl, že musí vypadat hloupě, když jen tak vkročil do jezera a nepředvedl žádné kouzlo. Od pasu nahoru, kde byl ještě suchý, mu naskočila husí kůže, a jak byl napolo v ledové vodě a nelítostný vítr mu čuchal vlasy, začal se prudce třást. Na tribuny se raději ani nedíval; smích nabýval na síle a z míst, kde seděli studenti ze Zmijozelu, bylo slyšet pískot a posměšky…A pak měl Harry zničehonic pocit, jako by mu někdo přitiskl na ústa a na nos neviditelný polštář. Pokoušel se nadechnout, začala se mu však točit hlava: plíce měl prázdné, a posléze po obou stranách krku pocítil řezavou bolest -Přitiskl ruce k hrdlu a přímo pod ušima nahmatal dvě veliké štěrbiny, jejichž okraje pleskaly do studeného větru… narostly mu žábry! Nerozmýšlel se ani chvíli a udělal jedinou rozumnou věc - šipkou se vrhl vpřed.S prvním douškem ledové jezerní vody jako by do sebe vdechl život. Hlava se mu přestala točit; znovu si mocně lokl a cítil, jak mu voda hladce prochází žábrami a znovu dodává jeho mozku kyslík. Natáhl obě ruce před sebe a uviděl, že pod vodou jsou zelené a strašidelné a že dostaly plovací blány. Převrátil se a pohlédl na své bosé nohy - byly delší než předtím a mezi prsty také měly plovací blány - jako kdyby mu narostly ploutve.Ani voda už mu nepřipadala ledová… naopak, příjemně chladila a nadnášela ho jako pírko… Harry se rozmáchl k dalšímu tempu, aby zjistil, jak daleko a jak rychle ho jeho ploutvovité nohy zanesou, a přitom si uvědomil, jak jasně vidí a že už vůbec nepotřebuje přivírat oči. Zakrátko doplaval tak daleko, že už nedohlédl na dno. Převrátil se a střemhlav zamířil dolů.Ticho ho tlačilo do uší, jak plul nad onou podivnou, temnou a nezřetelnou krajinou. Viděl jen na tři metry kolem sebe, a jak se řítil vodou dál, vynořovaly se ze tmy před ním bez ustání nové a nové výjevy: porosty rozvlněných i spletených černých řas a rozlehlé bažinaté plochy posázené kameny, jež se matně blyštěly. Plaval hloub a hloub, k samému středu jezera, s očima dokořán, a skrze všeobjímající vodu, prozářenou neskutečně šedavým světlem, se pokoušel dohlédnout do šera za ní, kde už přestávala být průzračná.Kolem se jako stříbrné šipky míhaly drobné rybičky. Jednou dvakrát měl dojem, že se před ním pohybuje něco většího, ale když doplul blíž, zjistil, že je to jen velká zčernalá kláda nebo hustý trs chaluh. Nikde ani stopa po ostatních šampiónech, jezerních lidech a Ronovi - a bohudík, ani po obří sépii.Kam až dohlédl, prostíraly se teď před ním světlezelené vodní rostliny asi půl metru vysoké, jako nějaká louka s hodně přerostlou trávou. Harry bez mrknutí zíral bedlivě před sebe, aby v tom přítmí zachytil každý stín… a pak ho nečekaně chňaplo něco za kotník.Prudce se otočil a spatřil ďasovce - malého rohatého vodního raracha, který si ho vyčíhl z podrostu, dlouhými prsty ho pevně držel za nohu a cenil špičaté zuby - Harry honem zašmátral rukou s plovací blánou po své hůlce, kterou měl v hábitu - ale dřív než ji stačil popadnout, vyletěli z chaluh další dva ďasovci, drapli ho za hábit a pokoušeli se ho stáhnout dolů."Relashio!" zvolal Harry, ale žádný zvuk se neozval… zato z úst mu vyklouzla veliká bublina a jeho hůlka, místo aby ďasovce zasypala jiskrami, vyslala proti nim cosi jako proud vařící vody: tam, kde je zasáhl, jim totiž na zelené kůži naskákaly zlostné červené skvrny. Harry vyprostil kotník z ďasovcova sevření a plaval pryč, jak nejrychleji dovedl, jen tu a tam bez míření vyslal přes rameno další proudy horké vody. Co chvíli mu nějaký ďasovec vždy znovu chňapl po noze a on po něm vší silou kopl; nakonec ucítil, jak nohou narazil na rohatou lebku, a když se ohlédl, viděl, jak omráčeného a zmateného raracha odnáší voda pryč. Jeho druhové ještě zahrozili Harrymu pěstmi a pak zahučeli zpátky do podrostu.Harry malinko zpomalil. Schoval si hůlku do hábitu, rozhlédl se a znovu se zaposlouchal. Otočil se ve vodě kolem dokola a ticho mu bušilo do ušních bubínků ještě víc než předtím. Věděl, že tak hluboko se v jezeře do této chvíle nedostal, až na rozvlněné chaluhy se v něm však nic nepohnulo."Tak jak jsi na tom?"Harry myslel, že ho snad raní mrtvice. Bleskurychle se otočil a uviděl, jak se před ním nezřetelně vznáší Ufňukaná Uršula a civí na něj přes tlusté perleťové brýle."Uršulo!" pokusil se na ni křiknout, znovu mu však místo slov vyšla z úst jen veliká bublina. Ufňukaná Uršula se doopravdy zahihňala."Zkus to tamhletudy!" ukázala mu rukou směr. "Ale já s tebou nepoplavu… nemám je ráda, vždycky mě ženou pryč, když se objevím moc blízko…"Harry ji místo poděkování pozdravil zvednutými palci a pustil se dál; z opatrnosti teď plaval o trochu výš nad vodním podrostem, aby se vyhnul dalším ďasovcům, kteří by tam mohli číhat.Měl pocit, že plave už aspoň dvacet minut. Vznášel se teď nad rozlehlými plochami černého bahna, jež kalně vířilo, jak čeřil vodu. A potom k němu konečně dolehl útržek jezerního zpěvu, který se mu neodbytně vracel na mysl:
"Máš hodinu, jen krátký čas,abys to získal zpátky zas…"
Znovu plaval rychleji a zanedlouho uviděl, jak se z kalné vody před ním vynořil veliký útes. Byli na něm vyobrazeni jezerní lidé: měli v rukou oštěpy a pronásledovali něco, co vypadalo jako obří sépie. Harry proplul kolem útesu a dál mířil za jezerním zpěvem.
"Čas letí, co ti drahé je,když nenajdeš, zde zetleje…"
Z příšeří, které ho ze všech stran obklopovalo, se náhle vynořil shluk neumělých kamenných obydlí, porostlých řasami. Tu a tam v temných oknech zahlédl tváře… tváře, jež se ani v nejmenším nepodobaly obrazu jezerní panny v koupelně prefektů…Jezerní lidé měli našedlou pleť a dlouhé, temně zelené rozcuchané vlasy. Oči měli žluté, stejně jako polámané zuby, a kolem krku jim visely šňůry plné oblázků. Potměšile si ho prohlíželi, když plaval kolem, a jeden či dva dokonce opustili svoji jeskyni, aby si ho mohli lépe prohlédnout. Mohutnými stříbrnými rybími ocasy přitom bičovali vodu a v rukou svírali oštěpy.Harry zrychlil a rozhlížel se. Zakrátko začalo příbytků jezerních lidí přibývat; u některých byly i zahrady vodních rostlin a před jedněmi dveřmi zahlédl dokonce malého ďasovce, uvázaného u kolíku. Jezerní lidé se teď vynořovali ze všech stran a zvědavě si ho prohlíželi, ukazovali si na jeho žábry a ruce s plovacími blánami, zakrývali si ústa rukama a šuškali si mezi sebou. Harry spěšně obeplul roh jednoho domu, a tu se jeho očím naskytla velice podivná podívaná.Před domy vroubícími jakousi jezerní obecní náves, plavaly davy jezerních lidí. Uprostřed návsi zpíval sbor, jenž měl přivolat šampióny, a za ním se tyčila jakási neumělá socha: obrovitý příslušník jezerního národa, vytesaný z omletého balvanu. K ocasu sochy byli pevně připoutáni čtyři lidé.Ron byl uvázaný mezi Hermionou a Cho Changovou a čtvrtým zajatcem byla dívenka, které nemohlo být víc než osm let. Podle záplavy stříbřitých vlasů si Harry domyslel, že to nejspíš bude sestra Fleur Delacourové. Všichni čtyři vypadali, že jsou pohrouženi do hlubokého spánku: hlavy jim padaly na ramena a z úst jim ustavičně proudily úzké pramínky bublinek.Harry si pospíšil k zajatcům. Napůl očekával, že jezerní lidé skloní své oštěpy a zaútočí na něj, zůstali však nehybně stát. Provazy z chaluh, jimiž byli zajatci připoutáni k soše, byly tlusté, slizké a velice pevné. Na zlomek vteřiny si Harry vzpomněl na nůž, který mu Sirius přinesl k Vánocům - měl ho zamčený v kufru na hradě čtvrt míle odtud, takže mu nebyl nic platný.Rozhlédl se. Mnozí jezerní lidé kolem měli v rukou oštěpy. Kvapně doplaval k dvoumetrovému muži s dlouhou zelenou bradou a náhrdelníkem ze žralocích zubů a posunky se mu pokoušel naznačit, aby mu svůj oštěp půjčil. Muž se však jenom zasmál a zavrtěl hlavou."My tu nejsme od toho, abychom někomu pomáhali," odmítl ostrým, kvákavým hlasem."No tak, prosím!" zaúpěl Harry (z úst mu však vytryskly zase jen bublinky) a pokusil se mu oštěp vytrhnout, dlouhán se mu však vzepřel, smál se a vrtěl hlavou dál.Harry se otočil jako káča a pátral očima kolem. Potřeboval něco ostrého… cokoli…Dno jezera pokrývaly celé haldy kamenů. Harry se tam spustil, zvedl jeden obzvlášť zubatý a vrátil se k soše. Začal jím sekat do provazů, jimiž byl Ron spoutaný, a po několika minutách houževnaté práce je opravdu přesekal. Ron se bezduše vznášel pár čísel nad jezerním dnem a proud ho pomalu unášel pryč.Harry se rozhlédl. Po ostatních šampiónech nikde ani vidu. Nač si to hrají? Proč si nepospíší? Obrátil se k Hermioně, znovu uchopil zubatý kámen a začal přeřezávat pouta i jí -A tu ho draplo několik párů silných šedých rukou. Snad půl tuctu jezerních lidí se ho snažilo od Hermiony odtrhnout - kroutili zelenými hlavami a smáli se."Ty si vezmi svého zajatce," řekl mu jeden z nich, "těch ostatních si nevšímej …""A to zas ne!" vybuchl Harry hněvivě - z úst mu však vyklouzly jen dvě velké bubliny."Tvým úkolem je zachránit kamaráda… ty ostatní nech být…""Jenže ona je taky kamarádka!" křičel Harry, posunky ukazoval na Hermionu a z úst mu nezvučně vyplula obrovská stříbrná bublina. "Přeju si, aby neumřely ani tyhle tři!"Hlava Cho Changové spočívala na rameni Hermioně a malé stříbrovlasé děvčátko bylo přízračně zelené a bledé. Harry se pokusil jezerní lidi ze sebe setřást, ti se však smáli ještě víc a pevně ho drželi, aby k zajatým dívkám nemohl. Rozhlédl se kolem jako šílený. Kde jsou ostatní šampióni? Stačil by doplavat s Ronem na hladinu a pak se vrátit pro Hermionu a pro ostatní? Dokázal by je vůbec znovu najít? Pohlédl na hodinky, kolik mu zbývá času - zastavily se mu.Vtom si jezerní lidé začali vzrušeně ukazovat někam nad jeho hlavu. Vzhlédl a spatřil Cedrika, jak plave směrem k nim. Obrovská bublina, kterou měl kolem hlavy, způsobila, že jeho obličej vypadal podivně rozšířený strachem a vypětím."Zabloudil jsem!" vysvětlil Harrymu nehlasně a tvářil se zděšeně. "Fleur a Krum tu musí být každou chvíli!"V Harryho očích se objevila obrovská úleva. Díval se, jak Cedric vytáhl z kapsy nůž, přeřezal Cho pouta, přitáhl si ji k sobě, zamířil s ní vzhůru a zmizel.Harry jezdil očima sem tam a čekal. Kde jsou Fleur a Krum? Čas se rychle krátil - podle písně měli zajatci po uplynutí hodiny propadnout životem…A tu začali jezerní lidé rozčileně vřískat. Ti, kteří Harryho drželi, ho pustili a vytřeštěně zírali kamsi za jeho záda. Otočil se - řítila se k nim nestvůra - lidské tělo v plavkách, ale se žraločí hlavou… Byl to Krum. Očividně se přeměnil, avšak příliš se mu to nepovedlo.Člověk-žralok doplul přímo k Hermioně, začal chňapat po provazech, které ji poutaly, a snažil se je přehryznout. Neštěstí bylo, že zuby měl teď tak nevhodně narostlé, že cokoli menšího než delfína by spíš rozsápal, a Harry nepochyboval, že pokud si Krum nedá pozor, překousne Hermionu na dvě půlky. Vrhl se k němu, důrazně ho klepl do ramene a ukázal na zubatý kámen. Krum po něm okamžitě chňapl a začal Hermioně přeřezávat pouta. Během několika vteřin se mu to povedlo - uchopil ji kolem pasu a bez jediného ohlédnutí s ní jako o závod plaval vzhůru k hladině.A co teď? pomyslel si Harry zoufale. Kdyby měl jistotu, že Fleur opravdu dorazí… Stále po ní nebylo ani stopy. Nic jiného mu nezbývalo…Zdvihl kámen, který Krum předtím upustil, ale jezerní lidé se ihned natlačili kolem Rona a toho malého děvčátka a nesouhlasně kroutili hlavami.Harry vytáhl hůlku. "Uhněte, všichni!"Opět mu z úst vytryskly pouze bublinky, měl však zřetelný pocit, že mu rozumějí, protože se náhle přestali smát. Nažloutlýma očima viseli na jeho hůlce a tvářili se vylekaně. Byli samozřejmě v přesile, podle výrazu v jejich tvářích se však Harry dovtípil, že neznají o nic víc kouzel než obří sépie."Počítám do tří!" rozkřikl se a z úst mu vyrazil mohutný proud bublinek. Aby měl jistotu, že mu rozumějí, zvedl tři prsty: "Raz…" (zalomil jeden prst) - "dva…" (zalomil druhý) -Jezerní lidé se rozprchli. Harry se vrhl vpřed a začal přeřezávat provazy, jimiž bylo děvčátko připoutané k soše, až je konečně také vysvobodil. Uchopil dívenku kolem pasu, Rona chytil za límec hábitu a odrazil se ode dna.Plavalo se mu velice pomalu. Teď už si nemohl pomáhat dopředu rukama, třebaže na nich měl plovací blány; místo toho ze všech sil zabíral ploutvemi, ale Ron i Fleuřina sestra byli jako pytle brambor a táhly ho nazpátek… upřel oči k obloze, i když věděl, že je ještě velice hluboko, neboť voda kolem byla úplně temná…Jezerní lidé stoupali vzhůru s ním. Viděl, jak bez nejmenší námahy krouží kolem něj a sledují, jak zápasí s vodou… že by ho stáhli zpátky ke dnu, až vyprší čas? Jedí snad lidské maso? Snažil se ze všech sil plavat dál, ale začal dostávat křeče do nohou a obě ramena ho strašlivě bolela, jak vlekl Rona i děvčátko…Lapal po dechu jen s největší námahou. Znovu ucítil bolest po obou stranách krku a najednou začal vnímat, že má zas ústa vlhká od vody… ale také tma se už rozjasňovala a nad sebou zahlédl denní světlo…Mohutně se odrazil ploutvemi a zjistil, že místo nich má opět jen chodidla… voda mu vnikala ústy do plic… Začínala se mu točit hlava, ale on věděl, že světlo a vzduch jsou pouhé tři metry nad ním… Musí se tam dostat… prostě musí…Odrazil se oběma nohama s takovou silou a tak rychle, až cítil, jak se tomu všechny svaly v jeho těle bolestně brání; dokonce i mozek jako by měl už nasáklý vodou - nemohl dýchat, potřeboval kyslík, musel plavat dál, nesměl se zastavit…Konečně vystrčil hlavu nad hladinu a nádherný, chladný a čistý vzduch ho štípal do mokré tváře. Vdechl ho, jako by nikdy předtím ještě doopravdy nedýchal, a s hlasitým funěním táhl Rona i děvčátko za sebou vzhůru. Všude kolem dokola se vynořovaly z vody hlavy s rozcuchanými zelenými vlasy, ale teď se na něj usmívaly.Diváci na tribunách v tu chvíli strhli mohutný povyk: křičeli a ječeli a všichni byli na nohou. Napadlo ho, jestli se snad nedomnívají, že Ron i děvčátko jsou mrtví, ale to by se mýlili… oba právě otevřeli oči. Děvčátko se tvářilo zmateně a vystrašeně, zato Ron vychrlil jen pořádný gejzír vody, zamrkal do jasného světla, obrátil se k Harrymu a řekl: "To je ale mokro, co?" Potom si všiml Fleuřiny sestry. "Proč jsi ji bral s sebou?""Fleur tam vůbec nedorazila," lapal po dechu Harry. "Přece jsem ji tam nemohl nechat.""Harry, ty blbečku," namítl Ron, "snad jsi tu písničku nebral vážně? Brumbál by přece nedopustil, aby se někdo z nás utopil!""Ale v té písni se přece -""Chtěli jen mít jistotu, že se za hodinu určitě vrátíte!" řekl Ron. "Doufám, že jsi tam dole nemařil čas a nehrál sis na hrdinu!"Harry si připadal jako hlupák, zároveň ho to ale naštvalo. Ronovi se to mluví, když všechno prospal a nemá tušení, jakou hrůzu tam na dně prožíval on, obklopen jezerními lidmi s oštěpy, kteří vypadali, že by jim nepřišlo nijak těžké ho zabít."Tak dělej," řekl úsečně, "a pomoz mi s ní, myslím, že moc plavat neumí."Táhli Fleuřinu sestru ke břehu, kde už stáli porotci a sledovali je, a dvacet jezerních lidí, kteří je doprovázeli jako čestná stráž, zpívalo své příšerné, ječivé písně.Harry viděl, jak madame Pomfreyová horlivě pečuje o Hermionu, Kruma, Cedrika i Cho, zabalené do silných přikrývek. Jak připlouvali blíž, Brumbál a Ludo Pytloun se na ně ze břehu zářivě usmívali, ale Percy, který byl v obličeji bílý jako stěna a vypadal mnohem mladší než obvykle, se vrhl do vody a s hlasitým cákáním jim plaval naproti. Madame Maxime se mezitím snažila zadržet Fleur Delacourovou, která se chovala až nepříčetně a stůj co stůj se hodlala vrátit zpátky do vody."Gabrrielo! Gabrrielo! Je naživu? Nesstalo se jí něcco?""Ne, je živá a zdravá!" byl by jí rád odpověděl Harry, byl však natolik vyčerpaný, že mohl sotva mluvit, natož aby křičel.Percy popadl Rona a táhl ho na břeh ("Nech mě být, Percy, já jsem úplně v pořádku!"); Brumbál a Pytloun vytáhli z vody Harryho a postavili ho na nohy, a Fleur se vytrhla madame Maxime a objímala svou sestru."To vššecko ti ďassovsové… vrrhli se na mě…Gabrrielo, už jsem měla strrach… takový hrrosný strrach."Pojďte sem," zazněl hlas madame Pomfreyové. Odtáhla Harryho za ruku k Hermioně a ostatním, zabalila ho do přikrývky tak těsně, až měl pocit, že se octl ve svěrací kazajce, a vlila mu do hrdla důkladnou dávku tak horkého lektvaru, až mu z uší vyrazila pára."Byl jsi skvělý, Harry!" vykřikla Hermiona. "Dokázal jsi to a přišel jsi na to sám, jak to máš udělat!""No víš -" začal Harry. Málem se jí už svěřil, jak mu pomohl Dobby, když si povšiml, že ho pozoruje Karkarov. Jako jediný z poroty se nezvedl od stolu a neprojevil sebemenší radost ani úlevu, že se Harry, Ron i Fleuřina sestra vrátili živí a zdraví. Jasně, máš pravdu," přisvědčil a trochu zvýšil hlas, aby to Karkarov určitě slyšel."Máš ve vlasech potápníka, Herm - iou - no," ozval se Krum.Harry měl dojem, že se pokouší znovu upoutat její pozornost, snad aby jí připomněl, že ji právě vytáhl z jezera. Hermiona však brouka jen netrpělivě smetla a řekla: "Ovšem ten časový limit jsi o dost překročil, Harry… to ti trvalo tak dlouho, než jsi nás našel?""Ne… našel jsem vás docela rychle…"S každým dalším okamžikem si připadal jako stále větší hlupák. Teď, když už byl z vody venku, mu bylo naprosto jasné, že Brumbálova bezpečnostní opatření by nepřipustila, aby někdo ze zajatců přišel o život jen proto, že by k němu jeho šampión nedorazil. Proč prostě nepopadl Rona a neplaval s ním pryč? Mohl se vrátit jako první… Cedric ani Krum neztráceli čas tím, že by se starali o někoho dalšího; nebrali tu jezerní píseň vážně…Brumbál dřepěl na břehu a byl úplně zabraný do řeči s jednou obzvlášť rozcuchanou a divoce vyhlížející ženou, zřejmě náčelnicí jezerního národa. Vyrážel stejně vřeštivé zvuky jako její poddaní, když se octli nad hladinou; bylo zřejmé, že umí jezersky. Posléze se napřímil, obrátil se k ostatním porotcům a řekl: "Myslím, že bychom se ještě měli poradit, než šampióny ohodnotíme."Porotci utvořili hlouček. Madame Pomfreyová šla zachránit Rona z Percyho spárů, odvedla ho k Harrymu a k ostatním, dala mu přikrývku a trochu Životobudiče, a potom došla i pro Fleur a její sestru. Fleur měla v obličeji a na rukou spoustu škrábanců a hábit celý potrhaný, očividně jí však na tom nezáleželo a nedovolila madame Pomfreyové, aby jí rány vyčistila."Hlavně sse posstarrejte o Gabrrielu," řekla a obrátila se k Harrymu. "Tyss ji sachrránil," řekla bez dechu, "i kdyšš nebyla tvoje zajatkyně.""No jo," odtušil Harry a upřímně teď litoval, že všechny tři dívky nenechal přivázané k soše.Fleur se k němu sklonila a dvakrát ho políbila na každou tvář (cítil, že mu celý obličej hoří a vůbec by se nedivil, kdyby mu z uší znovu vyrazila pára). Potom řekla Ronovi: "A ty taky, tys mu prššece pomáhal -""Jo," přitakal Ron a zřejmě doufal v nejlepší, "jo, trošinku -"Fleur se vrhla i na něj a políbila ho také. Hermiona z toho byla vzteky bez sebe, to však už vedle nich zaburácel kouzlem zesílený hlas Luda Fytlouna, takže všichni vylekaně nadskočili a davy diváků na tribunách rázem zmlkly."Dámy a pánové, dospěli jsme k následujícímu rozhodnutí. Murcus, náčelnice jezerního národa, nám zevrubně vylíčila, jak vše probíhalo dole na dně, a proto jsme se rozhodli udělit každému šampiónovi odpovídající podíl z padesáti bodů, a to následovně…Slečna Fleur Delacourová sice prokázala, že bublinové kouzlo ovládá mistrně, když však už byla téměř u cíle, zaútočili na ni ďasovci, a tudíž se jí nepodařilo její zajatkyni zachránit. Dáváme jí dvacet pět bodů."Z tribun se ozval potlesk."Nezassloužila jsem ssi ani jeden," řekla Fleur chraplavě a zakroutila svou nádhernou hlavou."Pan Cedric Diggory, jenž také použil bublinové kouzlo, se vrátil se svou zajatkyni jako první, ale povolený limit jedné hodiny o minutu překročil." Všichni z Mrzimoru na tribunách nadšeně zajásali a Harry si všiml, jak Cho na Cedrika zářivě pohlédla. "Dáváme mu tudíž čtyřicet sedm bodů."Harrymu pokleslo srdce. Jestliže Cedric překročil povolený čas, pak on určitě také."Pan Viktor Krum použil neúplnou formu přeměňování, která mu nicméně přinesla úspěch, a se svou zajatkyní se vrátil jako druhý. Dáváme mu čtyřicet bodů."Karkarov se div neutleskal a tvářil se povýšeně."Pan Harry Potter použil velice úspěšně žaberník," pokračoval Pytloun. "Vrátil se jako poslední a značně překročil povolenou hranici jedné hodiny. Náčelnice jezerních lidí nám ovšem sdělila, že se tak dlouho zdržel jen proto, že chtěl dostat do bezpečí všechny zajatce, ne jenom toho svého."Ron s Hermionou se na Harryho podívali napůl rozzlobeně, napůl soucitně."Většina porotců se domnívá -" a při těch slovech Pytloun vrhl velice ošklivý pohled na Karkarova - "že tím projevil mravní sílu a zaslouží si nejvyšší známku. Nicméně… pan Potter dostává čtyřicet pět bodů."Harrymu poskočilo srdce - dělí se s Cedrikem o první místo! Ron i Hermiona na něj překvapeně vytřeštili oči, pak se ale rozesmáli a spolu s ostatními diváky začali tleskat jako diví."A máš to, Harry!" rozkřikl se Ron, aby ho v tom rámusu bylo slyšet. "Takže ses nezachoval jako hlupák - a ještě je z tebe mravný hrdina!"Také Fleur tleskala ze všech sil, jenom Krum se netvářil ani trochu nadšeně. Znovu se pokusil zapříst s Hermionou řeč, ta však příliš tleskala Harrymu, než aby ho poslouchala."Třetí a poslední úkol se bude konat za soumraku dvacátého čtvrtého června," pokračoval Pytloun. "Šampióni se dozvědí, co je čeká, přesně o měsíc dřív. Děkuji vám všem za podporu, kterou jste jim poskytli."A je to za námi, řekl si v duchu užasle Harry, zatímco madame Pomfreyová už naháněla všechny šampióny i zajatce do houfu, aby se vrátili do hradu a převlékli se do suchého… Mají to za sebou a zvládl to… a teď si až do čtyřiadvacátého června nemusí s ničím dělat starosti…Když stoupal po kamenných schodech do hradu, umínil si, že až příště půjde do Prasinek, koupí Dobbymu pár ponožek na každý den v roce.