29. Sen

Jinak se to prostě vysvětlit nedá," mínila Hermiona a mnula si čelo. "Buď Viktora napadl pan Skrk, nebo je oba dva napadl někdo jiný, když se Viktor nedíval.""Určitě to udělal Skrk," prohlásil Ron okamžitě. "Proto už byl pryč, když tam Harry s Brumbálem dorazili. Prostě utekl.""Tak to si nemyslím," zakroutil hlavou Harry. "Vypadal opravdu zesláblý - pochybuji, že by se mohl přemístit nebo něco takového.""Nikde v Bradavicích se nemůžete přemístit, kolikrát jsem vám to už říkala?" namítla Hermiona."Dobrá… a co byste řekli tomuhle?" navrhl Ron vzrušeně. "Krum napadl Skrka - no tak počkejte - a potom se sám omráčil!""A pan Skrk se prostě vypařil, viď," poznamenala chladně Hermiona."Ach jo…"Začínalo svítat. Harry, Ron a Hermiona se vykradli z ložnic velice časně a spěchali do sovince, aby poslali zprávu Siriusovi. Teď tu stáli u okna a dívali se na louky, ještě zastřené mlhou. Všichni tři byli bledí a měli opuchlé oči, protože se dlouho do noci bavili o panu Skrkovi."Tak si to ještě jednou projdi, Harry," vyzvala ho Hermiona. "Co pan Skrk doopravdy řekl?""Jak už jsem říkal, valný smysl to nedávalo," vysvětloval Harry. "Tvrdil, že chce Brumbála před něčím varovat. Rozhodně se zmínil o Bertě Jorkinsové, a byl zřejmě přesvědčený, že je mrtvá. Neustále opakoval, že je to jeho vina… a taky se zmínil o svém synovi.""To ovšem jeho vina opravdu byla," prohlásila Hermiona nedůtklivě."Vůbec nebyl při smyslech," pokračoval Harry. "Polovinu té doby, co jsem s ním byl, jako kdyby myslel, že jeho žena i syn jsou naživu, a pořád Percymu něco vykládal o práci a dával mu pokyny.""A ještě… připomeň mi to o Ty-víš-kom," ozval se nesměle Ron."To jsem ti už přece říkal," opakoval Harry sklíčeně. "Tvrdil, že je den ode dne silnější."Chvíli všichni tři mlčeli.Potom Ron prohlásil zdánlivě sebejistým hlasem: "Vždyť jsi sám říkal, že nebyl při smyslech, takže to z poloviny byl nejspíš jen nepříčetný blábol…""Až na to, že když se pokoušel mluvit o Voldemortovi, byl nejvíc při smyslech," ohradil se Harry a nebral na vědomí, jak sebou Ron trhl. "Dělalo mu potíže dát dohromady souvislou větu, ale když se to týkalo Voldemorta, jako kdyby věděl, kde je a co chce udělat. V jednom kuse opakoval, že musí mluvit s Brumbálem."Odvrátil se od okna a zahleděl se do trámoví sovince. Ze spousty bidýlek jich byla polovina prázdná, ale co chvíli vletěla dovnitř některým oknem další sova, která se vracela z nočního lovu s myší v zobáku."Kdyby mě Snape nezdržel," postýskl si trpce, "mohli jsme tam přijít včas. ,Pan ředitel teď nemá čas, Pottere… co je to za nesmysly, Pottere?' Proč mi prostě nemohl jít z cesty?""Možná nechtěl, abyste se tam dostali!" vyhrkl Ron. "Možná že - počkej - jak dlouho myslíš, že vám trvalo, než jste dorazili dolů do lesa? Myslíš, že se tam mohl dostat dřív než Brumbál a ty?""To ne - ledaže by se proměnil v netopýra nebo něco takového," odpověděl Harry."U Snapea by mě to vůbec nepřekvapilo," zamumlal Ron."Musíme zajít za profesorem Moodym," mínila Hermiona. "Musíme se ho zeptat, jestli pana Skrka našel.""Jestli s sebou měl Pobertův plánek, mohla to pro něj být hračka," řekl Harry."Jen jestli Skrk mezitím neopustil školní pozemky," namítl Ron, "protože ten plánek sahá jen k jejich hranicím, že jo?""Sst!" sykla náhle Hermiona.Někdo vystupoval po schodech do sovince. Harry slyšel dva hlasy, které se ozývaly blíž a blíž a přely se mezi sebou."- jenže to už je vydírání, a mohli bychom se dostat do pořádného maléru -""- zatím jsme se snažili jednat slušně, ale teď už se musíme chovat stejně podrazácky jako on. Určitě by se mu nezamlouvalo, kdyby se na ministerstvu kouzel dozvěděli, co udělal -""Znovu ti říkám, že když tohle napíšeš na papír, je to vydírání!""No jasně, ale kdyby nám zaplatil slušnou sumičku, aby ten dluh vyrovnal, to by ti nevadilo, co?"Dveře sovince se s rachotem rozletěly. Na prahu zůstali stát jako přimrazení Fred s Georgem, když uviděli Harryho, Rona a Hermionu."Co tady děláte?" vypálili svou otázku Ron a Fred současně."Posíláme dopis," odpověděli jakoby jedním hlasem Harry a George."Takhle brzy ráno?" podivili se oboustranně Hermiona i Fred.Vzápětí se Fred ušklíbl. "Víte co - my se nebudeme vyptávat vás, co tady děláte, když vy se nebudete vyptávat nás."V ruce držel zalepenou obálku. Harry na ni zvědavě mrkl, ale Fred - ať už náhodou, anebo úmyslně - posunul prsty tak, aby nebylo vidět adresu."A taky vás už nebudeme zdržovat," dodal, posměšně se jim uklonil a ukazoval na dveře.Ron se ani nepohnul. "Koho vlastně vydíráte?" zeptal se.Úšklebek z Fredova obličeje naráz zmizel. Harry postřehl, jak se George na své dvojče rychle ohlédl a teprve pak se usmál na mladšího bratra."Neblázni, to byla jenom legrace," zahrával to do ztracena."Ale neznělo to tak," namítl Ron.Fred a George si spolu vyměnili pohled.Potom Fred příkře vyjel: "Už jsem ti říkal, Rone, abys do ničeho nestrkal nos, jestli přes něj nechceš dostat. Sice nevím, proč by ti na tom mělo záležet, ale -""Jestli někoho vydíráte, tak do toho mi něco je," protestoval Ron. "George má pravdu, mohli byste se dostat do pořádného maléru.""Vždyť jsem ti říkal, že to byla jen legrace," zasáhl znovu George. Přistoupil k Fredovi, vzal mu dopis z ruky a začal ho připevňovat na nožku nejbližší sově pálené. "Abys věděl, Rone, začínáš mluvit tak trochu jako náš drahý starší bratr. Jen tak dál, a bude z tebe prefekt.""To tedy ne!" ohradil se Ron prudce.George odnesl sovu pálenou k oknu a vypustil ji. Potom se otočil a zašklebil se na bratra: "Tak přestaň lidem říkat, co mají dělat. Ahoj na snídani."Dvojčata odešla ze sovince a Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali."Myslíte, že o tom všem něco vědí?" zašeptala Hermiona. "O Skrkovi a o tom ostatním?""Určitě ne," mínil Harry. "O takhle vážné věci by určitě někomu pověděli. Řekli by to Brumbálovi."Ron se však tvářil rozpačitě."Co je?" zeptala se ho Hermiona."Totiž…" soukal ze sebe Ron. Já nevím, jestli by mu to řekli. Oba dva… oba jsou teď úplně posedlí tím, aby si vydělali peníze. Všiml jsem si toho, když jsem chodil s nimi - přece víš - tenkrát, když -""Když jsme spolu nemluvili," dořekl místo něj Harry. "Já vím, ale že by někoho vydírali…""Jde o ten obchod s žertovnými předměty, který si chtějí zařídit," vysvětloval Ron. "Myslel jsem, že to říkají jen tak, aby naštvali mamku, ale oni to doopravdy mají v plánu. V Bradavicích už je čeká jen poslední ročník a tak věčně mluví o tom, že je nejvyšší čas, aby se postarali co dál. Taťka jim pomoct nemůže, a oni potřebují zlato, aby to mohli rozjet."Teď se tvářila rozpačitě Hermiona. "Ano, ale… přece by neudělali nic, co je proti zákonům, aby si k němu pomohli - nebo snad ano?""Ty myslíš, že ne?" zeptal se Ron pochybovačně. "Nebyl bych si tak jistý… porušovat řady jim přece nikdy zvlášť nevadilo, nemyslíš?""Ano, jenže teď mluvíme o zákonech," řekla Hermiona zděšeně. "To není žádný přihlouplý školní řád… za vydírání by je nečekal jen školní trest! Rone… možná bys to měl říct Percymu…""Ty ses zbláznila!" namítl Ron. "Tohle říct Percymu? Nejspíš by se zachoval jako pan Skrk a udal by je." Ulpěl očima na okně, kterým vyletěla sova s Fredovým a Georgeovým dopisem, a dodal: "Víte co, pojďte na snídani.""Myslíte, že je moc brzy na to, abychom zašli za profesorem Moodym?" zeptala se Hermiona, když scházeli po točitých schodech."To určitě," řekl Harry. "Nejspíš by nás přes dveře vyhodil do povětří, kdybychom ho vzbudili takhle časně. Myslel by, že se ho pokoušíme přepadnout, když spí. Počkáme s tím do přestávky."Hodina dějin čar a kouzel se málokdy takhle vlekla. Harry, který konečně odložil své rozbité hodinky, se každou chvíli díval na Ronovy, ale i na nich se ručičky pohybovaly tak pomalu, že by byl ochoten odpřísáhnout, že také nejdou. Všichni tři by si z únavy nejradši položili hlavu na stůl a zdřímli si. Hermiona si dokonce ani nepsala poznámky jako obvykle: podpírala si hlavu rukou a nepřítomně civěla na profesora Binnse.Když konečně zazvonilo, kvapně se vydali k učebně obrany proti černé magii a zahlédli profesora Moodyho, jak z ní právě vychází. Vypadal stejně unaveně, jako si připadali oni. Víčko na normálním oku měl pokleslé a jeho obličej vypadal ještě pokřiveněji než obvykle."Pane profesore!" zavolal na něho Harry, mezitím co si k němu razili cestu zástupem studentů."Nazdar, Pottere," zavrčel Moody. Svým čarodějným okem sledoval dvojici kolemjdoucích prváků, kteří se zatvářili nervózně a přidali do kroku; profesorovo čarodějné oko se stočilo dovnitř do jeho hlavy a sledovalo je až za roh. Teprve poté Moody znovu promluvil: "Pojďte dál."Ustoupil stranou, vpustil je do prázdné učebny, vbelhal se za nimi a zavřel za sebou."Našel jste ho?" vyhrkl Harry bez dlouhých okolků. "Myslím pana Skrka.""Ne," řekl Moody. Došel ke katedře, posadil se, potichu zamručel, jak si natáhl dřevěnou nohu, a sáhl pro svoji placatku."Použil jste ten plánek?" zeptal se Harry."Samozřejmě," přisvědčil Moody a dal si pořádný doušek. "Udělal jsem to podle vás, Pottere. Šel jsem s ním ze svého kabinetu až do Zapovězeného lesa, ale Skrk tam nikde nebyl.""Takže se opravdu přemístil?" zeptal se Ron."Na školních pozemcích se nikdo přemístit nemůže, Rone!" prohlásila Hermiona. "Mohl ovšem zmizet i jiným způsobem, že ano, pane profesore?"Moodyho čarodějné oko teď spočinulo na ní a rozkmitalo se. "Vy byste také mohla zauvažovat, jestli se nechcete stát bystrozorem," řekl jí. "Myslí vám to skvěle, Grangerová."Hermiona se potěšeně zarděla."Neviditelný být nemohl," uvažoval Harry "poněvadž plánek ukazuje i neviditelné. To znamená, že musel opustit školní pozemky.""Myslíš vlastním přičiněním?" zeptala se Hermiona dychtivě. "Nebo se o to někdo postaral?""Ano, někdo ho mohl - mohl ho třeba posadit na koště a odletět s ním pryč, co říkáte?" navrhl spěšně Ron a dychtivě pohlédl na Moodyho, jako by očekával ujištění, že i on má předpoklady stát se bystrozorem."Nedá se vyloučit, že ho někdo unesl," zabručel Moody."Takže vy myslíte, že je někde v Prasinkách?" zeptal se Ron."Může být kdekoli," zavrtěl Moody hlavou. "S určitostí víme jen to, že tady není."Důkladně zívl, až se mu všechny jizvy napnuly a zkřivenými ústy bylo vidět, kolik mu chybí zubů."Podle toho, co mi Brumbál vykládal," dodal po chvíli, "jste vy tři celí žhaví do pátrání, jenomže pro Skrka nemůžete udělat vůbec nic. Po tom teď bude pátrat ministerstvo, Brumbál je už vyrozuměl. A vy, Pottere, se soustřeďte na ten třetí úkol.""Cože?" vyjevil se Harry. "Ano,ovšem…"Od chvíle, kdy včera večer odešel s Krumem z bludiště, si na poslední úkol turnaje ani jednou nevzpomněl."Měl by pro vás být jako šitý na míru," prohlásil Moody, podíval se na Harryho a poškrábal se na zjizvené, ježaté bradě. "Podle toho, co mi Brumbál říkal, jste už takových věcí zvládl spoustu. Hned v prvním ročníku jste prý dokázal překonat dlouhou řadu překážek, které chránily Kámen mudrců, je to pravda?""Pomáhali jsme mu," připomněl Ron chvatně. "Já i Hermiona jsme mu pomáhali."Moody se usmál. "Tak mu teď pomozte, aby se připravil i na tenhle úkol. Moc bych se divil, kdyby nevyhrál," řekl. "A do té doby… musíte být ustavičně na pozoru, Pottere. Ustavičně na pozoru!" Znovu si důkladně zavdal z placatky a jeho čarodějné oko se stočilo k oknu, kterým bylo vidět košovou plachtu kruvalské lodi."A vy dva - " pohlédl normálním okem na Rona a na Hermionu - "se držte blízko Pottera, jasné? Já budu samozřejmě na všechno dohlížet, ale stejně … vždycky je lepší víc očí než míň."
Sirius jim poslal sovu s odpovědí hned příští den ráno. Snesla se k Harrymu ve stejném okamžiku, kdy před Hermionou přistál puštík s čerstvým Denním věštcem v zobáku. Hermiona si noviny vzala, prolistovala prvních několik stránek, prohlásila "Výborně! O Skrkovi ještě nic nevyčenichala!" a pak si s Ronem a Harrym přečetla, co si Sirius myslí o záhadných událostech, k nimž došlo předevčírem večer.
Harry - co tě to proboha napadlo, chodit do Zapovězeného lesa s Viktorem Krumem? Okamžitě mi pošli sovu a slib mi, že už s nikým nikam v noci nepůjdeš. V Bradavicích se pohybuje někdo velice nebezpečný. Je mi jasné, že chtěli Skrkovi zabránit, aby se setkal s Brumbálem, a tys v té tmě nejspíš byl jen pár metrů od nich. Mohli tě zabít.Tvé jméno se do Ohnivého poháru nedostalo náhodou. Pokud se tě někdo pokouší napadnout, má k tomu teď poslední příležitost. Drž se pohromadě s Ronem a s Hermionou, nevycházej po setmění z nebelvírské věže a důkladně se připravuj na třetí úkol. Cvič se v omračovacích a odzbrojovacích kouzlech. Může se hodit i pár zaklínadel. Pro Skrka nemůžeš udělat vůbec nic. Zbytečně se neukazuj a dávej na sebe pozor. Čekám na dopis, ve kterém mi slíbíš, že příště už nepřekročíš náležité meze.Sirius
"Zrovna on mi bude kázat, jestli jsem překročil meze nebo ne!" naježil se Harry, když Siriusův dopis zase složil a zastrčil si ho do hábitu. "Po tom všem, co sám ve škole vyváděl!""Bojí se o tebe!" napomenula ho důrazně Hermiona. "Stejně jako Moody a Hagrid! Tak je poslechni!""Za celý rok se mě nikdo nepokusil napadnout," bránil se Harry. "Nikdo mi nic špatného neudělal -""Jen hodil tvé jméno do Ohnivého poháru," namítla Hermiona. "A ten, kdo ho tam přihodil, tím něco sledoval, Harry. Čmuchal má pravdu. Možná že celou dobu čekají na svou příležitost. Možná právě při tomhle úkolu tě chtějí dostat.""Podívej," řekl Harry netrpělivě, "dejme tomu, že Čmuchal má pravdu a někdo že omráčil Kruma, aby mohl Skrka unést. To by ale znamenalo, že číhali mezi stromy kousek od nás, ne? Jenomže počkali, až odejdu, a pak teprve zaútočili. To zrovna nevypadá, že by šli po mně, nemyslíš?""Kdyby tě zavraždili v Zapovězeném lese, nedokázali by to zaonačit tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda!" stála na svém Hermiona. "Zato kdybys zahynul při turnajovém úkolu -""Ale napadnout Kruma jim nevadilo, uznej!" oponoval jí Harry. "Tak proč přitom nevyřídili i mě? Mohli to nastrojit, jako že jsme Krum a já svedli souboj nebo něco takového.""Harry, já tomu taky nerozumím," přiznala Hermiona zoufale. Já jenom vím, že se děje moc podivných věcí, a vůbec se mi to nelíbí… Moody má pravdu - Čmuchal má pravdu - musíš se okamžitě začít připravovat na ten třetí úkol. A určitě napiš Čmuchalovi a slib mu, že příště už sám nikam potají nepůjdeš."
Louky kolem bradavického hradu ještě nikdy Harryho nelákaly tolik jako nyní, kdy musel zůstávat uvnitř. Několik příštích dnů trávil veškerý volný čas buď v knihovně, kde spolu s Hermionou a Ronem vyhledávali kouzla a zaklínadla, nebo v prázdných učebnách, kam se potají uchylovali a cvičili tam. Harry se soustředil na omračovací kouzlo, které nikdy předtím nepoužíval. Potíž byla v tom, že jeho nácvik vyžadoval od Rona a Hermiony jisté oběti."Nemohli bychom unést paní Norrisovou?" navrhl Ron v pondělí při polední přestávce; ležel v tu chvíli na zádech v učebně kouzelných formulí, a Harry ho už popáté za sebou omráčil a zase vzkřísil. "Že bychom pro změnu omračovali zase ji. Nebo bys mohl říct Dobbymu, Harry. Vsadím se, že by udělal cokoli, aby ti pomohl. Ne že bych si snad chtěl stěžovat -" opatrně se postavil na nohy a masíroval si záda - "ale už mě všecko bolí…""To máš z toho, že se nikdy netrefíš na měkké!" mínila netrpělivě Hermiona a přerovnávala hromadu polštářů, které přednedávnem používali při zapuzovacím kouzlu a Kratiknot je nechal ve skříni. "Prostě se snaž padat dozadu!""Když tě někdo omráčí, těžko si vybíráš, na co dopadneš, Hermiono!" odsekl Ron nazlobeně. "Proč to na chvíli nevezmeš za mě?""Tak dobře, nechme toho, ostatně Harry to kouzlo už zvládl," přispíšila si Hermiona. "A s odzbrojovacím kouzlem si starost dělat nemusíme, to už umí dávno… Myslím, že večer bychom měli začít s těmi zaklínadly."Nahlédla do seznamu, který si napsali v knihovně."Tohle se mi zamlouvá," řekla, "tady to překážecí kouzlo. Mělo by zpomalit každého, kdo by se tě pokusil napadnout, Harry. Tím začneme."Zazvonil zvon. chvatně nastrkali polštáře zpátky do Kratiknotovy skříně a vyklouzli z učebny."Uvidíme se na večeři!" rozloučila se Hermiona, neboť šla na věštění z čísel, kdežto Harry a Ron zamířili do severní věže na hodinu jasnovidectví. Vysokými okny dopadaly na chodbu široké pruhy oslnivě zlatého slunečního světla. Obloha venku byla tak zářivě modrá, že vypadala jako ze smaltu."U Trelawneyové bude horko jako v peci, ona ten oheň nikdy nenechá vyhasnout," předpověděl Ron, když vystupovali po schodišti ke stříbrnému žebříku a k padacím dveřím.Odhadl to naprosto správně. V chabě osvětlené místnosti bylo horko k padnutí. Nasládlá vůně, jež vystupovala z krbu, byla ještě těžší než jindy. Než Harry stačil dojít k jednomu z oken zakrytých závěsy, začala se mu točit hlava. Využil toho, že se profesorka Trelawneyová dívá jinam - snažila se totiž vyprostit svou šálu z lampy - nepatrně okno otevřel a postrčil své pestře čalouněné křeslo dozadu, takže mu do obličeje vál lehký vánek. Bylo to příjemné."Moji milí," řekla profesorka, usedla do pohodlného ušáku proti nim a svýma podivně zvětšenýma očima zkoumavě klouzala po celé třídě, "naše studium věštění z planet je téměř u konce. Dnes se nám však naskýtá vynikající příležitost zkoumat účinky Marsu, neboť se nyní nachází ve velmi zajímavém postavení. Všichni se teď podívejte sem, já ztlumím světla…"Mávla hůlkou a lampy zhasly. Jediné světlo vycházelo z krbu. Profesorka Trelawneyová se shýbla a vytáhla zpod křesla maličký model sluneční soustavy, zabudovaný ve skleněné kopuli. Byla to překrásná věcička: všechny měsíce se matně třpytily v prostoru kolem devíti planet a žhoucího slunce, a všechny se vznášely pod sklem bez nejmenší opory. Harry lenivě přihlížel, jak jim profesorka začala ukazovat vzrušující úhel, který Mars zaujímá vůči Neptunu. Zaplavila ho těžká vůně z krbu, ale po tváři mu pohrával vánek od okna. Někde za závěsem tiše bzučel nějaký hmyz. Harrymu začala klesat víčka…Seděl na zádech velikého výra a letěli jasně modrou oblohou k jakémusi starému domu obrostlému břečťanem, který stál vysoko na kopci. Snášeli se níž a níž a vítr příjemně foukal Harrymu do tváře. Když dorazili k temnému, rozbitému oknu v hořejším poschodí, vlétli dovnitř a dál letěli šerou chodbou až k místnosti úplně na konci… nakonec prolétli dveřmi do temného pokoje, v němž byla okna zatlučena prkny.Harry sklouzl výrovi ze zad… užasle zíral, jak velký pták přeletěl místnost a snesl se do křesla… stálo k němu otočené opěradlem… vedle na podlaze byly dva temné stíny…oba se hýbaly…Jeden byl veliký had, ten druhý však byl člověk… muž malé postavy se začínající pleší, uslzenýma očima a špičatým nosem… sípal a vzlykal na předložce u krbu…"Máš štěstí, Červíčku," ozval se chladný, vysoký hlas odněkud z křesla, kde přistál výr. "Máš opravdu veliké štěstí, neboť jsi tou hloupou chybou všecko nepokazil. Je mrtvý.""Můj Pane!" vyjekl muž na podlaze. "Můj Pane, já… jsem tak rád… a opravdu mě mrzí…""Máš smůlu, Nagini," pronesl chladný hlas. "Nakonec ti Červíčka nepředhodím… ale to nic, to nic… ještě zbývá Harry Potter…"Had zasyčel. Harry viděl, jak kmitá jazykem."A teď, Červíčku," pokračoval chladný hlas, "ještě maličkost, aby sis pamatoval, že další hloupou chybu ti už nestrpím…""Ne, to ne, můj Pane… prosím vás…"Z hloubi otočeného křesla se vynořila špička hůlky a mířila na Červíčka. "Crucio!" pronesl chladný hlas.Červíček zavřeštěl - vřískal, jako by měl všechny nervy v těle v jednom ohni, a jak měl Harry jeho vřískotu plné uši, jizva na čele ho začala bolestně pálit. Zavřeštěl také… teď ho Voldemort uslyší, dozví se, že je tady…"Harry! Harry!"Otevřel oči. Ležel na podlaze v učebně profesorky Trelawneyové a zakrýval si rukama obličej. Jizva ho dosud tak prudce pálila, že mu slzely oči. Ta bolest byla skutečná. Celá třída ho obklopila a Ron klečel vedle něj a tvářil se zděšeně."Jsi v pořádku?" zeptal se."Samozřejmě že není!" prohlásila profesorka Trelawneyová a vypadala krajně rozrušená. Její veliké oči se vznášely nad Harrym a upřeně si ho prohlížely. "Co to bylo, Pottere? Zlá předtucha? Zjevení? Co jste viděl?""Nic," zalhal Harry. Posadil se a cítil, jak se třese. Nedokázal přestat těkat očima kolem, do stínů za sebou: Voldemortův hlas zněl před chvílí tak blízko…"Tiskl jste si tu jizvu!" naléhala profesorka Trelawneyová. "Válel jste se po podlaze a tiskl jste si tu jizvu! No tak, Pottere, svěřte se mi, já se v takových věcech vyznám!"Harry se na ni podíval."Myslím, že budu muset jít na ošetřovnu," řekl. "Strašně mě bolí hlava.""Můj milý, to ve vás bezpochyby podnítily mimořádně jasnovidné vibrace mé učebny!" namítla profesorka. Jestliže teď odejdete, unikne vám příležitost dohlédnout dál, než jste kdy v životě -""Nechci vidět nic jiného než nějaký prášek proti bolení hlavy," řekl Harry.Postavil se. Třída od něj ustoupila. Všichni vypadali ustrašeně."Uvidíme se potom," zamumlal Harry Ronovi, popadl svoji brašnu a zamířil k padacím dveřím. Profesorka Trelawneyová měla ve tváři výraz hlubokého rozčarování, jako by jí právě upřeli nějaký úžasný zážitek, ale Harry si jí vůbec nevšímal.Když sestoupil po stříbrném žebříku dolů, nezamířil však na ošetřovnu - ani v nejmenším neměl v úmyslu tam jít. Sirius mu řekl, co má dělat, kdyby ho jizva začala znovu bolet, a on se hodlal řídit jeho radou: zamířil proto rovnou k Brumbálově pracovně. Cestou po chodbách myslel na to, co ve snu viděl… byl stejně živý jako onen sen, který ho probudil tenkrát v Zobí ulici… v duchu si promítal všechny podrobnosti a snažil se určitě si je zapamatovat… slyšel, jak Voldemort obviňuje Červíčka, že udělal nějakou hloupou chybu… sova však přinesla dobrou zprávu, chybu se podařilo napravit a někdo byl mrtev… Voldemort tudíž nepředhodí Červíčka hadovi… zato mu hodlá předhodit jeho, Harryho…Vůbec si nevšiml, že už minul kamenný chrlič, jenž chránil vchod do Brumbálovy pracovny. Zamrkal, ohlédl se, uvědomil si, že přešel, vrátil se zpátky a stoupl si před chrlič. Potom si vzpomněl, že nezná heslo."Citrónová zmrzlina?" zkusil to.Chrlič se nepohnul."Dobrá, dobrá," řekl Harry a upíral na něj oči. "Dropsy. Ehm - tyčinka lékořice. Šumivé bzučivky. Maxovy maxižvýkačky. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak… ale ne, ty přece nemá rád, viď? Hele, prostě se otevři, slyšíš?" vyhrkl rozzlobeně. "Opravdu s ním potřebuji mluvit, a spěchá to!"Chrlič dál stál nehnutě.Harry do něj kopl, ale docílil jedině toho, že jej nesnesitelně zabolel naražený palec. "Čokoládová žabka!" rozkřikl se vztekle, jak stál jen na jedné noze. "Sladké brčko! Hejno švábů!"Chrlič náhle ožil a uskočil stranou. Harry zamrkal."Hejno švábů?" opakoval užasle. "Vždyť jsem si dělal jenom legraci…"Proběhl mezerou mezi stěnami a vkročil na první schod točitého kamenného schodiště, které se pomalu pohybovalo vzhůru, zatímco vchod za ním se znovu zavřel, a po chvíli schody vynesly Harryho až k lesklým dubovým dveřím s mosazným klepadlem.Z pracovny k němu doléhaly hlasy. Sestoupil z pohyblivého schodiště, zaváhal co teď, a zaposlouchal se."Obávám se, že mezi tím nevidím žádnou souvislost, Brumbále, ať dělám co dělám!" Poznal hlas ministra kouzel, Korneliuse Popletala. "Ludo tvrdí, že Berta je schopná perfektně zabloudit kdekoli. Všichni bychom očekávali, že už ji měl najít, s tím souhlasím, jenomže nemáme jediný důkaz, že by se stala obětí zločinu, Brumbále, ani jediný důkaz! Zejména ne o tom, že by to nějak souviselo se zmizením Bartyho Skrka!""A co vy si myslíte, že se stalo s Bartym Skrkem, pane ministře?" zavrčel hlasitě Moody."Podle mě jsou dvě možnosti, Alastore," řekl Popletal. "Buď se Skrk konečně zhroutil -, a budete se mnou jistě souhlasit, že je to víc než pravděpodobné při tom, co ho postihlo v osobním životě -, anebo se zbláznil a zatoulal se bůhvíkam -""To by se ovšem musel zatoulat mimořádně rychle, Korneliusi, pokud je to pravda," poznamenal Brumbál rozvážně."Nebo snad - dobrá…" Popletalův hlas zněl rozpačitě. "Vyjádřím se k tomu později, až si prohlédnu místo, kde jste ho našli. Říkali jste ale, že to bylo hned za krásnohůlským kočárem - Brumbále, copak nevíte, co je ta ženská zač?""Pokládám ji za velice schopnou ředitelku - a kromě toho výborně tančí," odvětil Brumbál klidně."Nechte toho, Brumbále!" rozčilil se Popletal. "Nemyslíte, že jí díky Hagridovi bezdůvodně straníte? Všichni obři ale neškodní nejsou - a jak můžete o Hagridovi tvrdit, že je neškodný, když je přímo posedlý netvory a obludami -""Nepodezírám madame Maxime o nic víc než Hagrida," poznamenal Brumbál stále s klidem. "Možná jste vůči ní zaujatý, Korneliusi.""Můžeme tuhle debatu ukončit?" zavrčel Moody."Ano, jistě, pojďme se podívat do toho lesa," souhlasil Kornelius netrpělivě."To jsem neměl na mysli," řekl Moody. "Ale venku za dveřmi stojí Potter a chce s vámi mluvit, Brumbále."