3. Pozvání

Když Harry přišel do kuchyně, všichni tři Dursleyovi už seděli u stolu. Nikdo z nich se na něj ani nepodíval, když vstoupil, ani když se posadil. Velký brunátný obličej strýce Vernona se skrýval za ranními novinami a teta Petunie s pusou našpulenou na koňských zubech právě krájela na čtvrtky grapefruit.Dudley se tvářil navztekaně a vzdorovitě a působil dojmem, že zabírá ještě víc místa než obvykle. To bylo opravdu výmluvné, protože si pro sebe i tak vždycky stačil zabrat celou jednu stranu čtvercového stolu. Když mu teta Petunie položila na talíř čtvrtku nepocukrovaného grepu a třaslavě řekla "Tady máš, drahoušku", Dudley se na ni jen nasupeně podíval. Ode dne, kdy přijel domů na prázdniny s vysvědčením, nastal v jeho životě krajně nepříjemný zvrat.Za špatné známky ho strýc Vernon ani teta Petunie zpravidla nijak neplísnili: teta Petunie jako vždy tvrdila, že Dudley je velice nadaný hoch, kterému učitelé nerozumějí, a strýc Vernon zase prohlašoval, že nikdy nestál o to, aby jeho syn byl baba a šprt. Obvinění, že šikanuje mladší spolužáky, také nebrali vážně - "No co, bujnější, to on tedy je, ale kuřeti by neublížil!" zajíkala se teta Petunie v slzách.Na konci výroční zprávy k vysvědčení však stálo ještě několik trefných poznámek školní zdravotní sestry, a ty ani strýc Vernon a jeho žena nedokázali vyvrátit. Teta Petunie hořekovala, že Dudley má těžké kosti a všechna jeho nadváha je jenom dětské sádlíčko, a protože chlapec pořád ještě roste, musí hodně jíst. Jedno však bylo jisté: v celém školním skladu pro něho nenašli tak velké pumpky, do kterých by se vešel. Zdravotní sestra ze Smeltings prostě viděla to, co tetiny bystré oči - které u ní doma postřehly jindy každý otisk prstu na zářivě čistých stěnách a bedlivě sledovaly, kdy kdo ze sousedů přišel nebo odešel - vidět odmítaly: že totiž Dudley nejen nepotřebuje jíst víc než ostatní, ale že už měří a váží skoro tolik jako mladá kosatka.A tak po mnoha záchvatech vzteku, po hádkách, při nichž se v Harryho ložnici třásla podlaha, a po moři slz, které teta Petunie prolila, zavládl u Dursleyových nový režim. Kalorníček, který jim zdravotní sestra ze Smeltings poslala, vylepila teta na dvířka lednice, ze které zmizelo všechno, co měl Dudley rád - a šumivé limonády a dortíčky, čokoládové tyčinky a hamburgry nahradilo ovoce, zelenina a všechno to, čemu strýc Vernon říkal krmení pro králíky. Aby to Dudleymu nepřišlo tak kruté, teta Petunie vyhlásila, že stejnou dietu bude držet celá rodina. Podala teď čtvrtku grepu i Harrymu, a ten si všiml, že je o dost menší než ta, kterou dostal jeho bratránek. Teta byla zřejmě přesvědčená, že nejlepší způsob, jak Dudleyho povzbudit na duchu, je dbát o to, aby přinejmenším dostával větší porce než Harry.Teta Petunie ovšem neměla tušení, co se skrývá pod uvolněným podlahovým prknem v Harryho pokoji. Nevěděla, že její synovec žádnou dietu nedrží. Jakmile vytušil, že by celé léto měl žít jen o mrkvi, vyslal ke svým kamarádům Hedviku s úpěnlivou prosbou o pomoc - a všichni se zachovali mnohem líp, než očekával.Od Hermiony se Hedvika vrátila s velikou krabicí napěchovanou pamlsky bez cukru (Hermionini rodiče byli zubaři). Hagrid, bradavický hajný, mu poslal sáček domácích griliášových hrudek (těch se Harry ani nedotkl, poněvadž s Hagridovým kuchařským uměním měl svoje zkušenosti). Zato paní Weasleyová poslala Errola, jejich rodinnou sovu, s obrovským biskupským chlebíčkem a hromadou nejrůznějších paštiček zapečených v těstě. Nebožák Errol, který už byl v letech a síly mu valem ubývaly musel v Zobí ulici zůstat pět dnů, aby se po té cestě zotavil. A potom k narozeninám (na které si Dursleyovi vůbec nevzpomněli) dostal Harry hned čtyři fantastické dorty - ty mu poslali Ron, Hermiona, Hagrid a Sirius. Dva z nich ještě nedojedl, a tak se teď bez protestů pustil do grepu a těšil se přitom na opravdovou snídani, až se vrátí k sobě nahoru.Strýc Vernon odložil noviny, znechuceně ohrnul nos a podíval se na svou čtvrtku grepu."To má být všechno?" zeptal se nevrle tety Petunie.Jeho choť se na něj podívala nesmírně příkře a potom kývla hlavou směrem k Dudleymu, který už svou porci zhltnul a teď se zakyslým výrazem upíral svá prasečí očka na Harryho příděl.Strýc Vernon vzdychl tak hlasitě, až se mu zježil mohutný, hustý knír, a chopil se své lžičky.Vtom venku někdo zazvonil. Strýc Vernon se ztěžka zvedl a zamířil do předsíně. Dudley se bleskurychle natáhl, a zatímco teta dolévala z konvice vodu do čajníku, ukradl otci z talířku zbytek grepu.Harry slyšel, jak strýc u dveří s někým mluví; pak se kdosi hlasitě rozesmál a strýc Vernon ho stroze odbyl. Vzápětí domovní dveře zaklaply a z předsíně bylo slyšet, jak strýc roztrhl nějaký papír.Teta Petunie postavila čajník na stůl a hořela zvědavostí, kam její manžel zmizel. Nemusela čekat dlouho, v minutě byl nazpátek a tvářil se nepříčetně."Ty kluku!" vyštěkl na Harryho. "Okamžitě pojď se mnou do obývacího pokoje!"Harry zkoprněle přemýšlel, co zase proboha provedl. Vstal, vyšel za ním z kuchyně ven a zamířil do sousední místnosti. Strýc Vernon hlučně přibouchl dveře."Takže," zahřměl, došel ke krbu a otočil se k Harrymu, jako by mu chtěl oznámit, že ho zatýká.. "Takže -"Takže co? řekl by mu Harry s největší radostí, vycítil ale, že by strýcovu výbušnou povahu neměl hned po ránu vystavovat tak náročné zkoušce, obzvlášť když byl už zmožený tím, že nedostal pořadně najíst. Proto raději nasadil zdvořile rozpačitý výraz."Tohle právě teď přišlo," strýc před ním zamával červeno-fialovým psaním. "A týká se to tebe."Harry zrozpačitěl ještě víc. Kdo o něm mohl strýci Vernonovi psát? A kdo z těch, které znal, posílal dopisy obyčejnou mudlovskou poštou?Strýc ho probodl zlobným pohledem, potom se podíval na dopis a začal číst nahlas:
Vážení pane a paní Dursleyovi,neměli jsme dosud příležitost seznámit se osobně, jsem ale přesvědčená, že vám Harry o našem Ronovi už nejednou vyprávěl.Možná vám už taky řekl, že příští pondělí večer se hraje finále mistrovství světa ve famfrpálu - a Arturovi (to je můj manžel) se díky jeho konexím v oboru kouzelných her a sportů podařilo zajistit ty nejlepší vstupenky.Pevně věřím, že Harrymu dovolíte, aby jel s námi, poněvadž je to jedinečná životní příležitost. Británie naposled mistrovství pořádala před třiceti lety, a sehnat lístky je mimořádně obtížné. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby pak už u nás mohl Harry zůstat do konce prázdnin. Postarali bychom se, aby v pořádku odjel školním vlakem do Bradavic.Bylo by nejlepší, kdyby nám Harry poslal odpověď co nejdřív, a to normálním způsobem, protože zdejší mudlovský pošťák k nám ještě nikdy nic nedoručoval a nejsem si jistá, jestli vůbec ví, kde náš dům je.Už se na Harryho moc těšíme!

Se srdečným pozdravem

Molly Weasleyová
P.S. Snad jsem na ten dopis nalepila dost známek.
Když strýc Vernon dočetl, sáhl znovu do náprsní kapsy a něco z ní vytáhl."Jen se na to podívej," zavrčel.Třímal v ruce obálku, ve které dopis od paní Weasleyové přišel, a Harry se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Z obou stran ji odshora až dolů pokrývaly poštovní známky, až na malý čtvereček na přední straně, kam paní Weasleyová maličkými písmeny vtěsnala adresu pana Dursleyho."No, těch známek tam dala opravdu dost," podotkl Harry a snažil se, aby to vyznělo v tom smyslu, že takovou chybu jako paní Weasleyová může udělat každý. Strýci Vernonovi šlehaly z očí blesky."Pošťák si toho samozřejmě všiml," pronesl se zaťatými zuby. "A moc ho zajímalo, odkud ten dopis přišel; proto zazvonil. Nejspíš mu to připadalo legrační."Harry na to neřekl nic. Stejně by sotvakdo pochopil, proč jeho strýc tak vyvádí jen kvůli tomu, že paní Weasleyová nalepila na dopis tolik známek. On už však u Dursleyových žil příliš dlouho na to, aby věděl, jak přemrštěně reagují na všechno, co se jen malinko vymyká běžnému pořádku. Největší hrůzu jim nahánělo, aby se někdo nedozvěděl, že mají něco společného (třeba jen vzdáleně) s lidmi, jako je paní Weasleyová.Strýc Vernon po něm ještě pořád loupal očima, ale Harry se tvářil, jako by se nic nedělo. Pokud teď neřekne ani nevyvede nějakou hloupost, může se těšit na zážitek, který mu zůstane na celý život. Čekal, jestli se strýc nějak vyjádří, ten však jej dál jen provrtával pohledem, a tak Harry promluvil jako první."A smím tedy jet s nimi?" zeptal se.Ve strýcově velkém, brunátném obličeji to křečovitě zaškubalo a naježil se mu knír. Harry si uvědomil, co to znamená: za strýcovým knírem zuřila úporná bitva, při níž se navzájem potírala dvě základní nutkání. Pokud Harrymu dovolí, aby na ten zápas jel, udělá mu radost - a právě tomu se celých třináct let vzpouzel. Ovšem na druhé straně, pokud mu dovolí strávit zbytek prázdnin u Weasleyových, zbaví se toho kluka o celých čtrnáct dnů dřív, než mohl doufat - a strýci Vernonovi byla na obtíž každá hodina, kterou u nich strávil. Nejspíš proto, aby získal čas na rozmyšlenou, se znovu zahleděl na dopis od paní Weasleyové."Kdo to vůbec je?" znechuceně si prohlížel její podpis."Už jsi ji viděl," vysvětloval mu Harry. Je to maminka mého kamaráda Rona, na konci školního roku na něho čekala na nádraží, když přijel vlak z Bra… když přijel školní vlak."Málem už řekl spěšný vlak z Bradavic, a to by strýce Vernona určitě rozčililo. Jméno Harryho školy u Dursleyových ještě nikdo nevyslovil nahlas.Strýc Vernon zkřivil svůj obrovský obličej, jako by si usilovně vybavoval něco velice nepříjemného."Myslíš tu macatou?" zabručel nakonec. "Co má tu spoustu zrzounů?"Harry se zamračil. Zrovna od jeho strýce znělo dost legračně, když o někom říkal, že je při těle. Vždyť jeho vlastní syn Dudley právě dosáhl toho, co mu hrozilo už od tří let - byl teď širší než delší.Strýc mezitím dopis znovu pročítal."Famfrpál," mručel si potichu. "Co je zas tohle za nesmysl?"Během nedlouhé chvíle už to bylo podruhé, co se jeho otázka Harryho dotkla."To je sport," odsekl. "Létá se při něm na košťatech -""Dobrá, dobrá!" zesílil strýc hlas a Harry s jistým zadostiučiněním postřehl, že se tváří poněkud vylekaně. Zřejmě na něj bylo příliš, aby si někdo v jeho obývacím pokoji dovolil pronést nahlas slovo košťata. Vyřešil to tím, že se znovu začetl do dopisu, a Harry mu viděl na rtech, jak si pro sebe opakuje "poslal nám odpověď normálním způsobem". Strýc Vernon se zakabonil."Co tím myslí, normálním způsobem?" utrhl se."Normálním pro nás," řekl Harry, a než ho pan Dursley stačil zarazit, dodal na vysvětlenou: "Soví poštou, víš. Ta je pro kouzelníky normální."Strýc Vernon se zatvářil tak rozhořčeně, jako kdyby Harry vypustil z úst nějaké hodně sprosté slovo. Třásl se vzteky a nervózně vyhlédl z okna, jako by očekával, že za ním spatří některého souseda s uchem přitisknutým ke sklu."Kolikrát ti mám říkat, že se o té své zvrácenosti nesmíš v našem domě ani slovem zmínit?" zasyčel a tvář mu zmodrala jako švestka. "Stojíš si tu, ty jeden nevděčníku, na sobě máš šaty, do kterých jsme tě Petunie a já oblékli -""Ovšem až potom, co je Dudley donosil," namítl Harry chladně. Tričko, které měl právě na sobě, mu opravdu bylo tak velké, že si musel pětkrát přehrnout rukávy, aby vůbec měl volné ruce, a sahalo mu až pod kolena těch nejpytlovatějších džínsů, jaké kdy kdo viděl."Tak takhle se mnou mluvit nebudeš!" zaburácel strýc Vernon a bylo vidět, jak s ním cloumá vztek.Harry si ovšem nemínil dát něco takového líbit. Časy, kdy musel trpně přijímat každé nesmyslné pravidlo, které si Dursleyovi vymysleli, byly už pryč. Dudleyho dietu také nedodržoval, a pokud se mu to podaří, nehodlal připustit, aby mu strýc zabránil jet na mistrovství světa ve famfrpálu.Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a pak řekl: "Co se dá dělat, takže na mistrovství světa nepojedu. Můžu už jít nahoru? Mám totiž rozepsaný dopis pro Siriuse, který chci poslat. Přece víš - pro mého kmotra."A dosáhl svého: bylo to, jako kdyby vyslovil nějaké zaříkadlo. Viděl, jak se nachová barva ze strýcovy tváře vytrácí a zůstávají po ní jen tmavé skvrny, takže vypadala jako špatně promíchaná zmrzlina s černým rybízem."Takže - ty mu píšeš?" zeptal se pan Dursley rádoby klidným hlasem, Harry však viděl, jak se mu zorničky malých oček stáhly nenadálým strachem."No jistě," přisvědčil Harry, jako by na tom nic nebylo. "Už je to dost dlouho, co jsem mu psal naposled, a to víš, kdybych se neozval, ještě by si mohl myslet, že něco není v pořádku."Odmlčel se a s potěšením sledoval, jak jeho slova na strýce Vernona zapůsobila. Div že opravdu neviděl, jak se mu v hlavě pod hustými tmavými vlasy a pečlivě učesanou pěšinkou horečně otáčejí ozubená kolečka. Kdyby svému synovci zabránil, aby Siriusovi napsal, ten by si určitě pomyslel, že s Harrym špatně zacházejí; a kdyby mu řekl, že na mistrovství světa ve famfrpálu jet nesmí, Harry by to Siriusovi napsal a ten by věděl, že s ním špatně zacházejí. Strýci Vernonovi zbývalo jen jediné řešení - a Harry sledoval, jak k němu postupně dochází, jako kdyby ten velký kníratý obličej měl průhledný. S největším úsilím potlačil úsměv, aby si před strýcem zachoval co možná nejlhostejnější tvář. A potom…"Tak dobrá, jeď si na to zatracené… na to vaše hloupé mistrovství… nebo co. Hlavně ale napiš - napiš těm Weasleyovým, ať si pro tebe přijedou: nemám čas na to, abych tě vozil, kam si zrovna usmyslíš. Můžeš u nich zůstat až do konce prázdnin. A taky můžeš napsat tomu svému kmotrovi… můžeš mu napsat, že tam pojedeš.""Tak fajn," přikývl radostně Harry.Potom se otočil, zamířil ke dveřím z obývacího pokoje a jen stěží v sobě potlačoval touhu vyskočit do vzduchu a hlasitě si zavýsknout. Přece jen pojede… Pojede k Weasleyovým - a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu!V předsíni málem vrazil do Dudleyho, který poslouchal za dveřmi a zřejmě se těšil, že uslyší, jak to Harry schytá. Když viděl, že se jeho bratranec zubí od ucha k uchu, úplně ho to šokovalo."Že jsme dnes ale měli vynikající snídani, co říkáš?" šklebil se na něho Harry. "Opravdu jsem se nacpal, a ty jistě taky, viď?"Užaslý výraz v Dudleyho tváři ho rozesmál. Schody nahoru bral po třech a do své ložnice se doslova vřítil. Ze všeho nejdřív si povšiml, že Hedvika se už vrátila. Seděla ve své kleci, koukala na něho obrovskýma, jantarově žlutýma očima a cvakala zobákem přesně tím způsobem, který znamenal, že ji něco rozčiluje: Co to bylo, vyšlo najevo vzápětí."AU!" vyjekl Harry.Něco jako malý, šedivý opeřený tenisový míč mu ze strany narazilo do hlavy. Harry si úporně mnul skráň a rozhlížel se, co ho to vlastně uhodilo, až spatřil maličkou sovu. Byla tak nepatrná, že by se mu klidně vešla do dlaně, a vzrušeně svištěla po místnosti kolem dokola jako vystřelená raketa. Teprve teď si všiml, že mu k nohám upustila dopis. Sehnul se, poznal Ronovo písmo a roztrhl obálku, ve které byl narychlo načmáraný vzkaz.
Harry, Taťka sehnal lístky! Na pondělí večer, Irsko proti Bulharsku. Mamka napsala těm tvým mudlům, aby ti k nám dovolili přijet. Možná už ten dopis dostali, ale nevím, jak rychlá je mudlovská pošta, takže ti pro jistotu posílám ještě Pašíka.
Harry vytřeštil oči na jméno Pašík a podíval se na sovičku, která zrovna kroužila u stropu kolem stínidla. V životě neviděl nic, co by tak málo připomínalo prasátko. Možná to po Ronovi jen špatně přečetl, takže se znovu zahleděl do jeho dopisu:
Přijedeme pro tebe, ať už s tím tvoji mudlové budou souhlasit, nebo ne. Mistrovství světa si přece nenecháš ujít! Ale mamka i taťka říkají, že radši budeme dělat, jako že je prosíme o souhlas. Pokud ti to dovolí, pošli Pašíka hned zpátky s odpovědí, a v neděli v pět si pro tebe přijedeme. Pokud řeknou, že ne, pošli Pašíka hned zpátky, a v neděli v pět si tě stejně vyzvedneme.Hermiona přijede dnes odpoledne. Percy už pracuje - je v odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Nevyslovuj před ním slovo cizina, jestli nechceš, aby tě svými žvásty unudil k smrti.Brzy ahoj! Ron
"Uklidni se!" vyzval Harry malou sovičku, která mu přeletěla nízko nad hlavou a ztřeštěně šveholila; nejspíš byla pyšná, že dopis doručila tomu, komu patřil. "A pojď sem, potřebuji, abys Ronovi zanesla odpověď!"Sovička se snesla na vršek Hedvičiny klece, ale ta na ni jen chladně zírala, jako by ji vyzývala, ať jen to zkusí ještě blíž, jestli si troufne.Harry znovu uchopil svůj orlí brk, vzal kus prázdného pergamenu a napsal na něj:
Rone, všechno je v pořádku! Mudlové říkají, že s vámi smím. Tak ahoj zítra v pět! Už se nemůžu dočkat.Harry
Složil vzkaz tak, aby byl co nejmenší, a přivázal ho sovičce na maličkou nožku. Měl s tím ale obrovské potíže, poněvadž pořád vzrušeně poskakovala. Jakmile si byla jistá, že lístek drží pevně, vyrazila na zpáteční cestu; vyletěla oknem a v tu chvíli byla pryč.Harry se otočil k Hedvice."Co bys řekla na dlouhou cestu?" zeptal se jí.Hedvika jen důstojně zahoukala."Mohla bys tohle zanést Siriusovi?" řekl a zvedl svůj dopis. "Ale počkej… Ještě to dopíšu."Znovu pergamen rozvinul a spěšně připsal doušku:
P. S.Jestli mi budeš chtít napsat ještě teď o prázdninách, budu až do jejich konce u svého kamaráda Rona Weasleyho. Jeho taťka nám sehnal lístky na mistrovství světa ve famfrpálu!
Jakmile dopis dopsal, přivázal ho Hedvice na nohu. Seděla naprosto nehybně, jako by mu hodlala ukázat, jak se má chovat opravdová poštovní sova."Až se vrátíš, budu u Weasleyových, jasné?" řekl jí Harry.Něžně ho ždibla do prstu a pak už roztáhla svá obrovská křídla a s tichým svistem vyletěla otevřeným oknem ven.Harry se za ní díval, dokud nezmizela; potom zalezl pod postel, zvedl uvolněné prkno a vzal si pořádný kus narozeninového dortu. Seděl na podlaze, pomalu z něj ukusoval a vychutnával všechno to štěstí, které v tu chvíli pociťoval. Měl dort, a Dudley dostal k snídani jenom grapefruit; byl nádherný letní den a zítra už ze Zobí ulice odjede; s jeho jizvou už je zase všechno v pořádku, a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu. Jen stěží si v tu chvíli dokázal připustit nějaké starosti - i kdyby se měly týkat lorda Voldemorta.