30. Myslánka (1.část)

Dveře do pracovny se otevřely."Nazdar, Pottere," řekl Moody. "Tak pojďte dál."Harry vstoupil. V Brumbálově pracovně už jednou byl; byla to velice krásná kruhová místnost, na jejíchž stěnách visely podobizny bývalých bradavických ředitelů a ředitelek, kteří vespolek tvrdě spali a prsa se jim lehce zvedala a klesala.Vedle Brumbálova psacího stolu stál Kornelius Popletal ve svém obvyklém proužkovaném obleku a v ruce držel světlezelenou buřinku."Harry!" oslovil ho ministr bodře a vykročil mu vstříc. Jak se máš?""Skvěle," zalhal Harry."Právě jsme mluvili o tom večeru, kdy se objevil na školních pozemcích pan Skrk," navázal Popletal. "To tys ho našel, že ano?""Ano," přisvědčil Harry. Potom si řekl, že nemá smysl předstírat, že neslyšel, o čem mluvili, a dodal: "Ale madame Maxime jsem nikde neviděl, a té by dalo dost práce, kdyby se chtěla schovat, nemyslíte?"Brumbál se za Popletalovými zády na Harryho usmál a v očích mu zaplály veselé jiskřičky."No to jistě," odpověděl Popletal a zatvářil se rozpačité. "Právě jsme se chystali na malou procházku po školních pozemcích, Harry, takže nás prosím omluv… možná by ses prostě mohl vrátit do třídy -""Chtěl jsem s vámi mluvit, pane profesore," přispíšil si Harry a Brumbál na něm spočinul rychlým, zkoumavým pohledem."Počkej tu na mě, Harry," vyzval ho. "Nebudeme si to tam nijak dlouho prohlížet."Ministr s oběma profesory se kolem něj mlčky vyhrnuli ven a zavřeli za sebou. Asi tak za minutu Harry slyšel, jak se klapání Moodyho dřevěné nohy pomalu ztrácí dole na chodbě. Rozhlédl se."Nazdar, Fawkesi," pozdravil.Fawkes, fénix profesora Brumbála, stál na svém zlatém bidýlku u dveří. Byl velký jako labuť, měl nádherné červené a zlaté peří a teď švihl svým dlouhým ocasem a vlídně na Harryho mrkl.Harry se posadil na židli před Brumbálovým psacím stolem. Několik minut tam seděl, prohlížel si někdejší ředitele a ředitelky podřimující v rámech, přemýšlel o tom, co právě vyslechl, a přejížděl si prsty po jizvě, která už ho přestala bolet.Tady, v ředitelově pracovně, se cítil mnohem klidnější, protože věděl, že Brumbálovi zanedlouho vylíčí, co se mu zdálo. Zadíval se na stěnu za psacím stolem. Na poličce tam stál odřený, záplatovaný Moudrý klobouk. Ve skleněné skříni vedle něj ležel nádherný stříbrný meč s velikými rubíny zasazenými v jilci, který ihned poznal: sám ho v druhém ročníku vytáhl z Moudrého klobouku. Meč kdysi patřil Godriku Nebelvírovi, zakladateli Harryho koleje. Harry vzpomínal, jak mu tehdy přišel na pomoc ve chvíli, kdy už myslel, že nemá sebemenší naději. Zálibně si jej prohlížel a vtom postřehl skvrnu stříbřitého světla, jež mihotavě tančila po skleněné skříni. Zadíval se pozorněji, aby zjistil, kde se tu vzala, a spatřil střípek čehosi stříbřitě bílého; pableskoval z černé skříně za jeho zády, kterou někdo pořádně nezavřel. Harry na chvilku zaváhal, podíval se na Fawkese, nakonec však vstal, přešel pracovnu a skříň otevřel.Ležela v ní mělká kamenná mísa s podivnými ozdobami kolem horního okraje: byly to runy a znaky, které Harry neznal. Stříbřité světlo vycházelo z vnitřku mísy, jejíž obsah se nepodobal ničemu, co Harry kdy viděl. Nedokázal určit, zda je v míse tekutina nebo plyn. Bylo to cosi třpytně, bělavě stříbrného a bez přestání se to pohybovalo. Povrch se čeřil jako vodní hladina ve větru a vzápětí se roztrhal jako mraky plující sem a tam. Vypadalo to jako zkapalnělé světlo - nebo snad jako vítr v pevném skupenství - Harry to nedokázal pojmenovat.Měl chuť si sáhnout a zjistit, jaké to je na dotek, téměř čtyřleté zkušenosti v kouzelnickém světě mu však napovídaly, že strkat ruku do mísy plné nějaké neznámé látky by byla ta největší hloupost, jakou by mohl udělat. Vytáhl proto z hábitu svoji hůlku, nervózně se rozhlédl po pracovně, znovu se podíval na látku v míse a šťouchl do ní. Stříbřitá hladina uvnitř se prudce rozvířila.Harry se naklonil blíž, až měl hlavu ve skříni. Stříbřitá látka náhle zprůzračněla - vypadala jako sklo. Podíval se do mísy v domnění, že uvidí její kamenné dno - ale místo dna spatřil pod hladinou té záhadné látky obrovský sál, do něhož jako by nahlížel kulatým oknem ve stropě.V sále bylo šero; Harry si pomyslel, že je možná v podzemí, protože nikde nebyla žádná okna, jen pochodně v držácích, stejné jako ty, jež osvětlovaly stěny v Bradavicích. Naklonil se ještě víc, až měl nos sotva tři čísla od sklovité látky, a zjistil, že podél stěn sedí čarodějky a kouzelníci na lavicích postavených do řad nad sebou. Uprostřed sálu stálo prázdné křeslo - při pohledu na něj měl Harry zlověstný pocit. Na jeho opěrkách visely řetězy, jako kdyby toho, kdo do něj usedl, obvykle ke křeslu připoutávali.Kde ten sál mohl být? Určitě to nebylo v Bradavicích; nikdy na hradě takovou místnost neviděl. Navíc ten dav v záhadném sále na dně mísy tvořili samí dospělí a Harry věděl, že v Bradavicích tolik učitelů zdaleka není. Měl dojem, jako by všichni na něco čekali; třebaže shora viděl jen špičaté čapky, všichni jako by hleděli jedním směrem a nepromluvili mezi sebou ani slovo.Protože mísa byla kulatá a sál, do něhož nahlížel, byl čtvercový, Harry neviděl, co se děje v rozích. Sklonil se hlouběji a natáhl hlavu, aby tam dohlédl…Špičkou nosu se dotkl podivné látky, do níž nahlížel.Vtom se celá Brumbálova pracovna strašlivě zakymácela - Harry přepadl dopředu a spadl po hlavě do mísy -Nenarazil však čelem na kamenné dno. Propadal se dolů něčím ledově studeným a černým, jako by ho do sebe vtahoval jakýsi temný vír -A najednou zjistil, že sedí na lavici na konci sálu, který předtím viděl v míse, ovšem na lavici, jež stála vysoko nad ostatními. Vzhlédl ke kamennému stropu a čekal, že zahlédne kulaté okno, kterým sem ještě před chvilkou nahlížel, viděl však jenom tmavý, hladký kámen.Rychle a prudce oddechoval a rozhlížel se kolem. Nikdo z čarodějek a kouzelníků v sále (a bylo jich snad na dvě stě) se na něj nedíval. Ani jeden z nich jako by si nevšiml, že mezi ně právě spadl ze stropu čtrnáctiletý chlapec. Harry se otočil ke kouzelníkovi, který seděl vedle něj, a vyrazil hlasitý překvapený výkřik, jenž se rozlehl po celém mlčícím sále.Seděl přímo vedle Albuse Brumbála."Pane profesore!" šeptl přidušeně. "Moc se vám omlouvám - opravdu jsem nechtěl - jen jsem se díval do té mísy ve vaší pracovně - já - kde to jsme?"Brumbál se však nepohnul ani nepromluvil. Vůbec si Harryho nevšímal. Stejně jako všichni ostatní kouzelníci v lavicích pod nimi upřeně zíral do protějšího rohu sálu, kde byly dveře.Harry na profesora chvilku vyjeveně koukal, pak se rozhlédl po mlčícím, čekajícím davu a znovu pohlédl na Brumbála. Potom mu svitlo…Už jednou se octl na místě, kde ho nikdo neviděl ani neslyšel. Tenkrát se propadl stránkou v čarovném deníku rovnou do vzpomínek kohosi jiného… a pokud se příliš nemýlil, nyní se něco takového stalo znovu…Zvedl pravou ruku, malinko zaváhal a pak prudce zamával Brumbálovi před nosem. Profesor nezamrkal ani se k němu neotočil, vůbec se nepohnul. Harry si řekl, že tím je všechno jasné. Brumbál by ho určitě takhle nepřehlížel. To on, Harry, se octl v něčích vzpomínkách, a vedle něj nesedí dnešní Brumbál, i když není z doby nějak příliš vzdálené… má stejně stříbrné vlasy jako ten dnešní. Ale kde to jsou? A na co všichni ti kouzelníci čekají?Harry se rozhlédl pozorněji. Pohled shora dával tušit, že místnost se nachází patrně v podzemí - pomyslel si, že je to spíš sklepení než sál. Všechno v něm působilo ponuře a nahánělo hrůzu. Na stěnách žádné obrazy a nikde žádná výzdoba, nic než ty lavice v sevřených řadách nad sebou po obvodu celého sálu, a všechny postavené tak, aby z nich bylo dobře vidět na křeslo s řetězy na opěrkách.Než si Harry stačil udělat úsudek, kde vlastně jsou, uslyšel kroky. Dveře v rohu sklepem se otevřely a vešli tři lidé - nebo spíš jediný člověk v doprovodu dvou mozkomorů.Harry pocítil v břiše ledový chlad. Mozkomorové, vysoké nestvůry s obličejem zakrytým kápí, se pomalu a neslyšně sunuli ke křeslu uprostřed sálu a mrtvolnýma, slizkýma rukama drželi muže každý za jednu paži. Muž mezi nimi vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít, a Harry mu to věru nezazlíval… věděl, že v té vzpomínce na něj mozkomorové nemohou, až příliš dobře se však pamatoval, jakou mají moc. Shromážděním diváků to trochu trhlo, když mozkomorové muže posadili do křesla s řetězy a poté neslyšně vyšli ven. Dveře za nimi se zabouchly.Harry pohlédl na muže v křesle a zjistil, že je to Karkarov.Na rozdíl od Brumbála vypadal mnohem mladší: vlasy i kozí bradku měl černé. Nehalily jej hladké kožešiny, nýbrž tenký, potrhaný hábit, a celý se třásl. Zatímco ho Harry pozoroval, řetězy na opěrkách křesla se náhle zlatě rozzářily, vyplazily se k vězňovým pažím a připoutaly ho."Igore Karkarove!" ozval se strohý hlas nalevo od Harryho. Otočil se po něm a viděl, že v polovině lavice vedle něj vstal pan Skrk. Vlasy měl tmavé, v obličeji daleko méně vrásek a vypadal zdráv a svěží. "Přivezli vás z Azkabanu, abyste vypovídal před ministerstvem kouzel. Sdělil jste nám, že pro nás máte důležité informace."Karkarov se napřímil, jak nejvíc mohl, neboť byl pevně připoután ke křeslu."To mám, pane," přisvědčil, a i když jeho hlas zněl vyděšeně, Harry v něm přesto postřehl známý neupřímný tón. "Chci být ministerstvu prospěšný. Rád vám pomohu. Vím - vím, oč se ministerstvo snaží - chce pochytat poslední přívržence Pána zla. Velice rád k tomu přispěji, jak nejvíc budu moci…"Z lavic se ozvalo mumlání. Někteří kouzelníci a čarodějky si Karkarova prohlíželi se zájmem, jiní s neskrývanou nedůvěrou. Pak Harry zaslechl z druhé strany vedle Brumbála známý bručivý hlas: "Ty špíno."Harry se vyklonil, aby viděl za Brumbála. Seděl tam Pošuk Moody - vypadal však nesrovnatelně jinak. Neměl žádné čarodějné oko, nýbrž dvě normální; obě shlížely dolů na Karkarova a obě byly naplněny hlubokým odporem."Skrk ho chce propustit," zašeptal Moody Brumbálovi. Jsou spolu dohodnutí. Trvalo mně půl roku, než jsem ho vystopoval, a Skrk ho teď pustí na svobodu, jestliže nám tu řekne dost nových jmen. Podle mě bychom ho měli vyslechnout a pak ho zas předhodit mozkomorům."Brumbál svým dlouhým, křivým nosem vydal tichý, nesouhlasný zvuk."Ach ano, zapomněl jsem… vy nemáte mozkomory rád, viďte, Albusi?" řekl Moody se zatrpklým úsměvem."Ne," přisvědčil Brumbál klidně, "přiznám se, že nemám. Už dlouho si myslím, že ministerstvo dělá chybu, když se spolčuje s takovými zrůdami.""Ale když jde o verbež, jako je tenhleten…" namítl Moody potichu."Říkáte, že pro nás máte jména, Karkarove," usekával slova pan Skrk. "Povězte nám je.""Musíte pochopit," spustil výmluvně Karkarov, "že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, dělal vždy všechno v největším utajení - chtěl, abychom my ostatní - chci říci, jeho přívrženci - a já teď velice lituji, že jsem k nim kdy patřil -""Tak už to rozbal," ušklíbl se Moody."- abychom neznali jména všech svých druhů - on jediný přesně věděl, kdo všechno k nám patří -""Což bylo prozíravé, protože takovým, jako jsi ty, Karkarove, to zabránilo, aby je všechny udal," zamumlal Moody."Říkal jste ovšem, že nějaká jména pro nás máte," připomněl mu pan Skrk."Ano - jistě, to mám," vyhrkl Karkarov bez dechu. "A byli to jeho významní přívrženci, to si prosím zapamatujte. Viděl jsem na vlastní oči, jak plnili jeho příkazy. Podávám toto své svědectví na znamení důkazu, že se Pána zla plně a naprosto zříkám a že pociťuji tak hluboké výčitky, že se sotva dokážu -""Ta jména!" požádal ho důrazně pan Skrk.Karkarov se zhluboka nadechl."Patřil k nim Antonín Dolohov," řekl. "Viděl jsem - viděl jsem ho mučit spoustu mudlů a - a těch, kteří nestáli na straně Pána zla.""A pomáhals mu přitom," zamumlal Moody."Dolohova jsme už zatkli," podotkl Skrk. "Chytili ho krátce po vás.""Skutečně?" otázal se Karkarov a rozšířily se mu oči. "To - to rád slyším!"Ale nevypadal tak; Harry postřehl, že ta zpráva pro něj byla jako rána do hlavy. Jedno ze jmen, která měl k udání, bylo bezcenné."A co další?" vyzval ho Skrk chladně."Ano, jistě… dál k nim patřil Rosier," vyhrkl Karkarov. "Evan Rosier.""Rosier je mrtvý," sdělil Skrk. "I jeho chytili krátce po vás. Místo aby šel po dobrém, postavil se na odpor, a při té srážce zahynul.""A vzal si s sebou i kousek ze mě," šeptl zprava Moody. Harry se k němu otočil a viděl, jak ukazuje Brumbálovi nos, z kterého mu pořádný kus chyběl."Nic - nic jiného si Rosier nezasloužil!" poznamenal Karkarov, z jeho hlasu však bylo zřetelně slyšet zděšení. Harry si uvědomil, co ho tak vylekalo: měl strach, že žádná z jeho informací už ministerstvu neposlouží. Karkarov sklouzl očima ke dveřím v rohu, za nimiž bezpochyby dosud čekali mozkomorové."A dál?" zeptal se Skrk."Ano!" znovu promluvil Karkarov. "Patřil k nim Travers - ten se podílel na zavraždění McKinnonových! Mulciber - byl odborník na kletbu Imperius a donutil spoustu lidí, aby páchali strašlivé věci! Rookwood - sloužil Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, jako špeh a předával mu užitečné informace přímo z ministerstva!"Harry viděl, že tentokrát se Karkarov trefil do černého. Přihlížející v síni si začali mezi sebou šuškat."Rookwood?" zopakoval udané jméno pan Skrk, kývl na čarodějku před sebou, a ta začala zapisovat na pergamen. "Augustus Rookwood z odboru záhad?""Ano, ten," přisvědčil snaživě Karkarov. "Domnívám se, že měl vytvořenou celou síť kouzelníků nasazených jak na ministerstvu, tak mimo, aby shromažďoval informace -""Ovšem Traverse i Mulcibera už máme," poznamenal pan Skrk. "Dobrá, Karkarove, pokud je to vše, dopraví vás zpět do Azkabanu, kde setrváte, dokud nerozhodneme -""Ještě ne!" vykřikl Karkarov a tvářil se doslova zoufale. "Počkejte, mám ještě další!"Harry viděl, jak se v záři pochodní potí a jak jeho bílá kůže stále zřetelněji kontrastuje s černoii barvou Jeho vlasů a bradky."Snape!" vykřikl. "Severus Snape!""Snapea už tento soudní dvůr obvinění zprostil," namítl Skrk chladně. "Zaručil se za něj Albus Brumbál.""Ne!" křičel Karkarov a cloumal řetězy, jež ho poutaly ke křeslu. "Ujišťuji vás, že Severus Snape je Smrtijed!"Brumbál vstal. "V této věci jsem již vypovídal," prohlásil klidně. "Severus Snape skutečně byl Smrtijed. Přešel však zpět na naši stranu ještě před Voldemortovým pádem a za cenu obrovského osobního ohrožení se stal naším zvědem. V této chvíli už není o nic víc Smrtijed než já."Harry se otočil a podíval se na Pošuka Moodyho. Postřehl, že za Brumbálovými zády má ve tváři výraz hlubokých pochybností."To je v pořádku, Karkarove," pronesl chladně Skrk. "Vaše výpověď je pro nás prospěšná. Váš případ přezkoumáme. Prozatím se však vrátíte do Azkabanu…"Hlas pana Skrka se vytrácel. Harry se rozhlédl: sklepem se rozplývalo, jako by bylo z kouře; všechno mizelo a on viděl jen svoje tělo, vše ostatní byla vířící temnota…Potom se sklepení objevilo znovu. Harry teď seděl jinde - stále na nejvyšší lavici, avšak vlevo od pana Skrka. Atmosféra v sále se zdála jiná: byla uvolněná, téměř radostná. Čarodějky a kouzelníci v lavicích podél stěn se mezi sebou bavili, málem jako by byli na nějakém sportovním utkání. Harryho pozornost upoutala jakási čarodějka v polovině lavic na protější straně: měla krátké světlé vlasy, byla oblečena ve fuchsiově červeném hábitu a olizovala špičku jedovatě zeleného brku. Nepochybně Rita Holoubková v mladším vydání! Harry se rozhlédl: Brumbál opět seděl vedle něj, na sobě však měl jiný hábit. Pan Skrk vypadal unaveněji a tak nějak ukrutněji, byl kost a kůže. Harry pochopil. Byla to jiná vzpomínka, jiný den… a jiný proces.Dveře v rohu sálu se otevřely a vešel Ludo Pytloun.Nebyl to však Pytloun zakládající už na sádlo, nýbrž očividně Ludo Pytloun v té nejlepší famfrpálové kondici. Nos ještě neměl zlomený a byl vysoký, štíhlý a samý sval. Když usedal do křesla s řetězy, vypadal nervózně, řetězy ho však nepřipoutaly jako Karkarova, a Pytloun, kterému to zřejmě dodalo odvahy, se rozhlédl po divácích, několika z nich zamával a dokonce se zmohl na lehký úsměv."Ludo Pytloune - byl jste předveden před tento Kouzelnický soudní dvůr, abyste se zodpovídal z obvinění souvisejících s činností Smrtijedů," začal pan Skrk. "Vyslechli jsme důkazy proti vám a jsme hotovi vynést nad vámi rozsudek. Chcete ještě něco dodat ke své výpovědi, než vyslovíme svůj verdikt?"Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Ludo Pytloun a Smrtijed?"Snad jenom…" Pytloun se rozpačitě usmál, "totiž - já vím, že jsem se choval jako idiot -"Jeden či dva kouzelníci a čarodějky na lavicích kolem se shovívavě usmáli. Pan Skrk však očividně jejich pocity nesdílel: propaloval Pytlouna nanejvýš strohým pohledem plným znechucení."Větší pravdu jsi v životě nevyslovil, chlapče," zamumlal kdosi za Harryho zády chraplavým hlasem Brumbálovi. Harry se otočil - opět tam seděl Moody. "Kdybych nevěděl, že mu to nikdy valně nemyslelo, řekl bych, že mu některé z těch Potlouků trvale poškodily mozek…""Ludoviku Pytloune! Byl jste přistižen, když jste předával informace přívržencům lorda Voldemorta," řekl pan Skrk. "Navrhuji, abyste za to byl uvězněn v Azkabanu na dobu ne kratší než -"Z okolních lavic se však proti tomu ozvaly rozhořčené protesty. Někteří kouzelníci a čarodějky vstali, kroutili hlavami a dokonce panu Skrkovi hrozili pěstmi."Ale já jsem vám přece říkal, že jsem o tom neměl sebemenší tušení!" zvolal Pytloun tak, aby přehlušil žvanící diváky, a vykulil své kulaté modré oči. "Ani v nejmenším jsem to netušil! Augustus Rookwood byl kamarád mého taťky… v životě mě nenapadlo, že by se mohl spolčit s Vy-víte-kým! Myslel jsem, že shromažďuje informace pro nás! A Rookwood mně pořád vykládal, že mi opatří místo na ministerstvu… jak potom, až skončím s famfrpálem, rozumíte… přece se nenechám až do smrti mlátit do hlavy Potlouky!"Několik diváků se zahihňalo."Nyní o tom dám hlasovat," pronesl pan Skrk chladně a otočil se na pravou stranu sklepení. "Žádám porotce, aby zvedli ruce… kdo je pro uvěznění…"Harry pohlédl na pravou stranu sklepení. Ruku nezvedl vůbec nikdo. Mnohé čarodějky a kouzelníci usazení kolem stěn začali tleskat. Jedna čarodějka v porotě vstala."Ano?" vyštěkl na ni tázavě pan Skrk."Rádi bychom panu Pytlounovi poblahopřáli k jeho vynikajícímu výkonu minulou sobotu ve famfrpálovém utkání Anglie proti Turecku," vyhrkla čarodějka.Pan Skrk byl vzteky bez sebe. Sklepení se rozbouřilo potleskem: Pytloun vstal a se zářivým úsměvem se ukláněl."Takový hnus!" prskal pan Skrk na Brumbála a posadil se, zatímco Pytloun vyšel ze sklepení. "A Rookwood mu opatří místo… den, kdy k nám Ludo Pytloun nastoupí, bude pro ministerstvo hotová katastrofa…"A sklepení se znovu rozplynulo. Když se opět vynořilo, Harry se rozhlédl. On i Brumbál nadále seděli vedle pana Skrka, ovzduší v sále však nemohlo být odlišnější. Panovalo v něm absolutní ticho, přerývané jen chraptivými vzlyky jakési čarodějky, která seděla vedle pana Skrka a připomínala věchýtek. Roztřesenýma rukama si tiskla k ústům kapesník. Harry se podíval na pana Skrka a viděl, že je ještě vyzáblejší a šedivější než kdy dřív. Na spánku mu škubal sval."Přiveďte je," přikázal a jeho hlas se nesl mlčícím sklepením jako ozvěna.Opět se otevřely dveře v rohu sálu. Tentokrát vešlo šest mozkomorů. Přiváděli mezi sebou čtyři lidi. Harry viděl, jak se diváci v lavicích otáčejí a ulpívají pohledem na panu Skrkovi. Někteří si mezi sebou šuškali.Mozkomorové usadili jednotlivé vězně do čtyř křesel s řetězy, která stála na podlaze sklepení. Jeden z vězňů byl podsaditý muž, jenž na Skrka hleděl prázdným pohledem; druhý byl hubenější a nervóznější a neustále těkal po divácích očima. Další - žena s hustými, lesklými tmavými vlasy a s přimhouřenýma očima - seděla na křesle s řetězy, jako by to byl trůn, a poslední, sotva dvacetiletý chlapec, se téměř hroutil hrůzou. Třásl se a slámově žluté vlasy mu visely do mléčně bílého obličeje posetého pihami. Vetchá drobná čarodějka na lavici vedle pana Skrka se začala kolébat dozadu dopředu a poplakávala do kapesníku.