30. Myslánka (2.část)

Skrk vstal. Pohlédl na čtveřici před sebou a v jeho obličeji se zračila čirá nenávist."Stanuli jste zde před Kouzelnickým soudním dvorem," pronesl jasně slyšitelným hlasem, "aby nad vámi vynesl rozsudek za zločin tak odporný -""Otče," ozval se do toho chlapec se slámově žlutými vlasy. "Otče… prosím…""- že jsme o podobném u tohoto soudu slýchali jen vzácně," Skrk zesílil hlas, aby syna přehlušil. "Vyslechli jsme důkazy proti vám. Všichni čtyři jste obviněni, že jste zajali bystrozora Franka Longbottoma a použili proti němu kletbu Cruciatus, neboť jste se domnívali, že ví, kde se nachází váš uprchlý vládce. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit -""Já jsem to neudělal, otče!" vřískl dole chlapec v řetězech. "Přísahám, že jsem to neudělal, otče, neposílej mě zpátky k mozkomorům -""Dále jste obviněni," hřímal dál pan Skrk, "že když vám Frank Longbottom neposkytl informace, jež jste chtěli získat, použili jste kletbu Cruciatus i proti jeho ženě. Připravovali jste znovunastolení Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, a obnovu života se zákony násilí, který jste vedli v dobách, kdy byl mocný. Žádám nyní porotce -""Matko!" vykřikl chlapec dole a vetchá drobná čarodějka vedle pana Skrka se rozvzlykala a kolébala se dál dozadu dopředu. "Matko, zadrž ho, matko, já jsem to neudělal, já při tom nebyl!""Žádám nyní porotce," burácel pan Skrk, "aby zvedli ruku, pokud jsou stejně jako já přesvědčeni, že si obžalovaní za tyto zločiny zaslouží doživotní vězení v Azkabanu."Čarodějky a kouzelníci po pravé straně sklepení svorně zvedli ruce. Diváci v lavicích podél stěn začali tleskat, stejně jako v předchozím procesu tleskali Pytlounovi, a obličeje měli plné divokého nadšení. Chlapec začal křičet."Ne, matko, ne! Já jsem to neudělal, já to neudělal, já jsem to nevěděl! Neposílejte mě tam, nedovol mu to!"Mozkomorové se neslyšně vrátili do sálu. Všichni tři chlapcovi společníci se pokojně zvedli z křesel a žena s přimhouřenýma očima vzhlédla ke Skrkovi a křikla: "Pán zla beztak povstane, Skrku! Uvrhněte nás do Azkabanu, ale my budeme čekat! On povstane znovu a přijde si pro nás, a odmění se nám víc než komu jinému ze svých stoupenců! My jediní jsme mu zůstali věrní! My jediní jsme se ho snažili najít!"Chlapec se však pokoušel postavit mozkomorům na odpor, i když Harry viděl, jak ho jejich chladná, vysávající síla začíná přemáhat. Někteří z diváků vstali a všichni zahrnovali vězně urážlivými posměšky; žena už důstojně vyšla ze sklepení, chlapec se však stále ještě bránil."Vždyť jsem tvůj syn!" rozkřikl se na pana Skrka. Jsem tvůj syn!""Ty nejsi můj syn!" zaburácel pan Skrk a oči mu náhle div nevylezly z důlků. Já žádného syna nemám!"Vetchá čarodějka vedle něj hlasitě vyjekla a sesula se na lavici. Omdlela, Skrk však jako by si toho ani nevšiml."Odveďte je!" zaryčel na mozkomory a prskal kolem sebe. "Odveďte je, a ať tam shnijí zaživa!""Otče! Já jsem s tím neměl nic společného, otče! Ne, to ne! Otče, prosím!""Myslím, že je načase, aby ses vrátil ke mně do pracovny," ozval se Harrymu u ucha klidný hlas.Harry sebou trhl a rozhlížel se. Potom se podíval na druhou stranu. Po jeho pravici seděl Albus Brumbál a díval se, jak mozkomorové odvlékají Skrkova syna pryč - a nalevo oď něj stál jiný Albus Brumbál a hleděl přímo na něj."Tak pojď," vybídl ho Brumbál po jeho levici a zasunul mu ruku pod loket. Harry cítil, jak ho zdvíhá, a sklepení kolem něj se rozplynulo. Okamžik byla všude tma a potom měl pocit, jako kdyby udělal zpomalený přemet a naráz dopadl na obě nohy v Brumbálově pracovně. Byla ozářená sluncem, které ho na chvíli úplně oslnilo. Ve skříni před ním se třpytila kamenná mísa a Albus Brumbál stál vedle něj."Pane profesore," zajíkl se Harry, "já vím, že jsem neměl - já jsem nechtěl - dveře té skříně byly pootevřené a já -""Úplně ti rozumím," přikývl Brumbál. zvedl mísu, odnesl ji ke svému psacímu stolu, postavil ji na naleštěnou desku a posadil se na židli. Posunkem Harrymu naznačil, aby si sedl proti němu.Harry se posadil a upnul oči na kamennou mísu. Látka v ní opět nabyla svoji původní, stříbřitě bílou podobu a pod jeho pohledem vířila a vlnila se."Co je to?" zeptal se Harry rozechvělým hlasem."Tohle? Říká se tomu Myslánka," řekl Brumbál. "Občas zjišťuji - a určitě ten pocit znáš také - že mám hlavu k prasknutí naplněnou myšlenkami a vzpomínkami.""Aha," hlesl Harry, neboť po pravdě řečeno nemohl tvrdit, že by takový pocit někdy měl."V takových chvílích," vysvětloval Brumbál a ukázal mu na kamennou mísu, "používám Myslánku. Prostě si odsaješ z hlavy přebytečné myšlenky, vyliješ je do mísy a můžeš si je v klidu prohlédnout. Navíc je v téhle podobě snazší postřehnout, co mají společného a jak souvisejí, rozumíš.""Chcete říct… že tohle jsou vaše myšlenky?" zeptal se Harry a zíral na zvířenou bílou látku v míse."Ovšem," přisvědčil Brumbál. "Počkej, ukážu ti to."Vytáhl z hábitu hůlku a špičkou si ji přiložil ke stříbrným vlasům na spánku. Když ji odtáhl, jako by na ní utkvěl vlas - vzápětí však Harry zjistil, že to ve skutečnosti je lesklý pramínek téže podivné, stříbřitě bílé látky, jež byla v Myslánce. Brumbál svou další myšlenku přidal do mísy a Harry užasle pozoroval, jak po hladině pluje jeho vlastní tvář.Brumbál Myslánku uchopil z obou stran svýma dlouhýma rukama, zvedl ji v náručí a zakroužil s ní, jako když zlatokop krouží pánví, aby našel zlatá zrna… a Harry viděl, jak se jeho tvář proměnila v obličej profesora Snapea, jenž otevřel ústa, promluvil do stropu a ozvěna opakovala jeho hlas: Je ho zas vidět… a Karkarovovo také… silnější a zřetelnější než kdy dřív…""Na tuhle spojitost bych přišel i bez nápovědy," vzdychl si Brumbál, "ale na tom nesejde." Zadíval se přes horní okraj půlměsícových brýlí na Harryho, jenž dosud užasle zíral na Snapeův obličej kroužící po míse. "Zrovna jsem s Myslánkou pracoval, když pan Popletal přišel na naši schůzku, a uklidil jsem ji dost ve spěchu. Bezpochyby jsem přitom pořádně nezavřel dveře skříně, což samozřejmě upoutalo tvoji pozornost.""Nezlobte se," zamumlal Harry.Brumbál však zavrtěl hlavou."Zvědavost není žádný hřích," prohlásil. "Měli bychom jí ovšem dávat průchod jen opatrně… ano, to určitě…"Svraštil čelo a špičkou hůlky šťouchl do myšlenek v míse. Obratem se z nich vynořila postava - dívka přibližně šestnáctiletá, obtloustlá a zamračená, jež spočívala nohama pořád v míse a začala se pomalu otáčet. Harryho ani profesora Brumbála si nevšímala. Když promluvila, její hlas se opakoval ozvěnou stejně jako předtím Snapeův, jako kdyby vycházel z té kamenné mísy: "Uřknul mě, pane profesore, a já jsem si z něj přitom jen dělala legraci. Řekla jsem mu, že jsem minulý čtvrtek viděla, jak za skleníky líbá Florence."Ale proč, Berto," zeptal se posmutněle Brumbál a pozoroval mlčky se otáčející dívku, "proč jsi ho musela sledovat?""Berta?" šeptl Harry a prohlížel si ji. "To je - to byla Berta Jorkinsová?""Ano," přisvědčil Brumbál a znovu šťouchl do myšlenek v míse. Berta se do nich propadla nazpátek a nabyly zase stříbřité neprůhlednosti. "Takhle si Bertu pamatuji ze školy."Na Brumbálův obličej dopadlo stříbřité světlo z Myslánky a Harryho náhle zarazilo, jak staře profesor vypadá. Věděl samozřejmě, že mu přibývá let, nějak si však nikdy doopravdy nepřipustil, že už je starý."Takže, Harry," pronesl Brumbál rozvážně. "Než ses zatoulal do mých myšlenek, chtěl jsi mi něco říct.""Ano, pane profesore," přisvědčil. "Dnes odpoledne jsme měli jasnovidectví, a já - ehm - já jsem při něm usnul."Zaváhal a čekal, jestli ho za to pokárá, ale Brumbál jen řekl: "Ani se nedivím. Pokračuj.""Totiž, zdál se mi sen," vysvětloval Harry. "Sen o lordu Voldemortovi. Mučil v něm Červíčka… víte přece, kdo to je -""Ano, vím," přitakal ihned. "Pokračuj, prosím.""Voldemort dostal od sovy nějaký dopis. Říkal něco v tom smyslu, že Červíčkovu hloupou chybu se podařilo napravit. Říkal o někom, že je mrtvý. A potom řekl, že Červíčka nepředhodí hadovi - ten totiž ležel vedle jeho křesla. Říkal - říkal, že místo něj mu předhodí mě. Potom použil proti Červíčkovi kletbu Cruciatus - a mě začala bolet ta jizva," vylíčil mu to všechno Harry. "Bolela mě tak strašně, že mě to probudilo."Brumbál se na něj jen díval."Ehm - to je všechno," řekl Harry."Rozumím," přisvědčil Brumbál klidně. "Řekni mi, bolela tě ta jizva letos ještě někdy, když nepočítám tenkrát v létě, kdy tě probudila?""Ne, já - jak víte, že mě tenkrát v létě probudila?" užasl Harry."Nejsi sám, kdo si dopisuje se Siriusem," vysvětlil mu Brumbál. "Od jeho loňského útěku z Bradavic jsem s ním také v pravidelném styku. To já jsem mu doporučil onu jeskyni na úbočí hory jako nejbezpečnější místo, kde se může ukrýt."Brumbál vstal a začal za psacím stolem přecházet sem tam. Co chvíli si přitom přiložil špičku hůlky ke spánku, vytáhl odtamtud další stříbřitě lesklou myšlenku a přidal ji do Myslánky. Myšlenky v míse začaly tak prudce vířit, že Harry nedokázal nic jasně rozeznat; viděl jenom rozmazanou barevnou skvrnu."Pane profesore?" ozval se po několika minutách potichu.Brumbál přestal přecházet sem tam a podíval se na něj."Omlouvám se ti," řekl klidným hlasem a posadil se zpátky k psacímu stolu."Vy - vy víte, proč mě ta jizva bolí?"Brumbál se na něj chvíli zkoumavě díval a pak řekl: "Mohu se jenom dohadovat, nic víc… Domnívám se, že tě ta jizva bolí, když je Voldemort nablízku, a také ve chvílích, kdy se v něm zvedne zvlášť silný příval nenávisti.""Ale… proč?""Protože jste navzájem spojeni kouzlem, které selhalo," řekl Brumbál. "To není žádná obyčejná jizva.""A vy si myslíte, že ten sen… že se to opravdu stalo?""Je to možné," mínil Brumbál. "Řekl bych dokonce, že nanejvýš pravděpodobné. Harry - viděl jsi přitom Voldemorta?""Ne," řekl Harry. Jen jeho křeslo, a ještě zezadu. Ale - stejně bych nic neviděl, nebo snad ano? Chci tím říct - on přece nemá tělo? Jenže - jak by potom držel hůlku?""To máš jistě pravdu…" zamumlal Brumbál. Jak by mohl…"Několik minut pak žádný z nich nepromluvil. Brumbál se rozhlížel po pracovně, co chvíli si přiložil špičku hůlky ke spánku a přidal další třpytivou, stříbrnou myšlenku k rozvířené záplavě v Myslánce."Pane profesore," zeptal se Harry konečně, "myslíte, že opravdu nabývá na síle?""Myslíš Voldemorta?" zeptal se Brumbál a přes Myslánku se na něj podíval. Byl to onen zvláštní, pronikavý pohled, kterým se na něj Brumbál v minulosti podíval už několikrát a Harry měl pokaždé pocit, jako kdyby ho profesor úplně prohlédl, dokonce ještě důkladněji, než Moody svým čarodějným okem. "I v tomto případě, Harry, se s tebou mohu podělit jen o své domněnky."Brumbál znovu vzdychl a vypadal starší a unavenější než kdy jindy."Léta Voldemortova nového vzestupu," řekl, "doprovázejí podivná zmizení. Berta Jorkinsová se beze stopy ztratila právě tam, kde se podle všeho, co víme, zdržoval Voldemort naposled. Právě tak zmizel i pan Skrk - přímo tady v Bradavicích. A ještě tu máme třetí zmizení, kterému bohužel ministerstvo nepřikládá důležitost, poněvadž šlo o mudlu. Jmenoval se Frank Bryce, žil ve vsi, kde vyrostl Voldemortův otec, a od loňského srpna ho nikdo neviděl. Na rozdíl od většiny svých přátel z ministerstva totiž čtu mudlovské noviny."Brumbál se na Harryho velice vážně podíval. "Podle mého názoru všechna ta podivná zmizení spolu souvisejí. Ministerstvo se s tím ovšem neztotožňuje - jak jsi sám slyšel, když jsi čekal před mou pracovnou."Harry přikývl. Na chvíli oba opět zmlkli a Brumbál co chvíli vybíral z hlavy další myšlenky. Harry měl pocit, že by už měl odejít, zvědavost mu v tom však bránila."Pane profesore…" ozval se znovu."Ano, Harry?" zeptal se Brumbál."Ehm… mohu se vás zeptat… to soudní řízení, na kterém jsem se octnul… to v Myslánce?""Jen se ptej," řekl Brumbál ztěžka, "zúčastnil jsem se mnoha soudů, ovšem některé procesy se mi vybavují víc než jiné… obzvlášť teď…""Myslím… myslím ten proces, kde jste mě našel. Ten, ve kterém soudili Skrkova syna. Chtěl jsem se zeptat… to mluvili o Nevillových rodičích?"Brumbál se na něj podíval pronikavým pohledem."Copak ti Neville nikdy neřekl, proč ho vychovávala babička?" otázal se.Harry zavrtěl hlavou a podivoval se, jak je možné, že se na to Nevilla za celé čtyři roky, co ho zná, nikdy nezeptal."Je to tak, opravdu mluvili o Nevillových rodičích," potvrdil Brumbál. Jeho otec, Frank, byl bystrozor stejně jako profesor Moody. Franka i jeho ženu mučili, aby se dozvěděli, kde našel Voldemort po svém pádu útočiště, jak jsi to ostatně slyšel.""Jsou tedy mrtví?" zeptal se Harry potichu."Ne," odpověděl Brumbál s takovou trpkostí v hlasu, jakou od něj Harry ještě nikdy neslyšel. "Nezemřeli, ale zešíleli. Oba jsou v Nemocnici svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy. Myslím, že Neville je s babičkou vždycky o prázdninách navštěvuje, ale ani jeden svého syna nepoznává."Harry tam seděl ochromený hrůzou. O tomhle se nikdy nedozvěděl… za celé čtyři roky ho nikdy nenapadlo se zeptat…"Longbottomovi byli velice oblíbení," řekl Brumbál. "K tomu útoku na ně došlo krátce po Voldemortově pádu, když si všichni mysleli, že už jim žádné nebezpečí nehrozí. Vyvolalo to takovou bouři hněvu, jakou jsem do té doby neviděl. Ministerstvo bylo vystaveno obrovskému nátlaku, aby dopadlo pachatele. Bohužel výpověď Longbottomových nebyla vzhledem k jejich stavu příliš hodnověrná.""Takže syn pana Skrka se na tom možná vůbec nepodílel," pronesl Harry pomalu.Brumbál zakroutil hlavou. "Co se toho týče, nemám nejmenší tušení."Harry znovu chvíli seděl mlčky a díval se na vířící stříbrnou látku v Myslánce. Na jazyku ho pálily ještě dvě otázky… týkaly se však možné viny žijících osob."Ehm," vysoukal ze sebe, "pan Pytloun…""…nebyl od té doby obviněn, že by jakkoli napomáhal mocnostem zla," konstatoval Brumbál klidným hlasem."Fajn," dodal rychle Harry a znovu nahlédl do stříbrného víření v Myslánce, které teď bylo pomalejší, protože Brumbál už do mísy nepřidával další myšlenky. "A… ehm…"Jako by Myslánka vyslovila tu otázku za něj: na hladinu mísy opět vyplaval Snapeův obličej. Brumbál se na néj podíval a pak zvedl oči a pohlédl na Harryho."A profesor Snape také ne," dodal.Harry se podíval do jeho světlemodrých očí, a než se stačil zarazit, vyletělo mu z úst to, nač se chtěl zeptat doopravdy. "A proč myslíte, že skutečně přestal podporovat Voldemorta, pane profesore?"Brumbál několik vteřin vstřebával jeho pohled a potom řekl: "To je, Harry, mezi profesorem Snapem a mnou."Harry věděl, že tím jejich rozmluva skončila. Ne že by se snad na něj profesor rozzlobil, podle tónu, jakým mu odpověděl, však pochopil, že je načase, aby se rozloučil. Vstal tedy, a Brumbál se zvedl také."Harry," zavolal na něj ještě, když už stál u dveří. "Nikomu neříkej, co ses dozvěděl o Nevillových rodičích, prosím. Neville má právo sdělit to ostatním sám, až na to bude připraven.""Dobře, pane profesore," přisvědčil Harry a měl se k odchodu."A ještě -"Harry se otočil.Brumbál stál nad Myslánkou, tvář zdola ozářenou stříbrnými záblesky světla, a vypadal starší než obvykle. Chvíli na Harryho upřeně zíral a potom řekl: "Mnoho štěstí při třetím úkolu."