Hůlka se otočila jednou kolem dokola a pak ukázala vpravo, kde byl neprostupný živý plot. Bylo to směrem k severu a Harry věděl, že ke středu bludiště musí jít na severozápad. Nejlepší proto bylo jít po pěšině, která vedla doleva, a jakmile to bude možné, zamířit zase vpravo.Stezka před ním byla také opuštěná, a když došel k zatáčce vpravo a vydal se tím směrem, zjistil, že mu opět nestojí nic v cestě. Nevěděl dost dobře proč, byl však stále nervóznější z toho, že se dosud nesetkal s žádnou překážkou. Nepochybně už měl přece na nějakou narazit? Napadlo ho, že se v něm bludiště nejspíš pokouší vzbudit falešný pocit bezpečí. Pak přímo za sebou zaslechl nějaký pohyb: zvedl hůlku, připraven zaútočit, ale její záře dopadla jen na Cedrika, který se právě vyřítil ze stezky napravo. Vypadal ošklivě otřesený a z rukávu hábitu se mu kouřilo."Hagridovi třaskaví skvorejši!" usykl. Jsou obrovští - jen taktak jsem jim unikl!"Zavrtěl hlavou, zahnul na další pěšinu a zmizel mu z očí. I Harry ovšem chtěl být od skvorejšů co nejdál, proto znovu přidal do kroku; když však prošel zatáčkou, najednou uviděl -Po pěšině se k němu neslyšně blížil mozkomor. Byl vysoký dvanáct stop, tvář mu zakrývala kápě a mrtvolně tlející ruce napřahoval před sebe. Postupoval vpřed a poslepu se ho přitom snažil najít. Harry slyšel jeho chrčivý dech a cítil, jak ho zaplavuje vlhký, nelidský chlad; věděl však, co má udělat…Vybavil si tu nejšťastnější myšlenku, jakou mohl, ze všech sil se soustředil na to, jak se z bludiště dostane ven a pak to s Ronem a Hermionou společně oslaví, zvedl hůlku a vykřikl: "Expecto patronum!"Ze špičky Harryho hůlky vyskočil stříbrný jelen a hnal se k mozkomorovi, který couvl a škobrtl o lem vlastního hábitu… Harry ještě nikdy neviděl, že by nějaký mozkomor klopýtl."Jen počkej!" vykřikl a běžel v patách svého stříbrného ochránce. "Ty jsi přece obyčejný bubák! Riddikulus!"Ozval se praskavý zvuk, proměnlivý tvor vybuchl a zůstal po něm jen obláček kouře. Také stříbrný jelen zmizel a Harryho mrzelo, že s ním nezůstal; jak rád by tu nebyl sám… postupoval však dál co nejrychleji a nejtišeji, napínal sluch a hůlku znovu držel vysoko nad hlavou.Doleva… doprava… znovu doleva… dvakrát se přitom octl ve slepé uličce. Opět si pomohl čtyřsměrným kouzlem a zjistil, že míří příliš na východ. Otočil se, zahnul doprava a viděl, jak se před ním vznáší podivná nazlátlá mlha.Opatrně se k ní přiblížil a zamířil na ni světlem z hůlky. Vypadalo to na nějaké kouzlo, a tak uvažoval, zda tu mlhu dokáže odstranit z cesty."Reducto!" zvolal.Kouzlo proletělo mlhou na druhou stranu a nijak jí neublížilo. Harry si pomyslel, že ho to mělo napadnout: zmenšovací kletba totiž sloužila pro pevné předměty. Co by se stalo, kdyby tou mlhou prošel? Mělo smysl se toho odvážit, nebo se měl raději otočit a jít zpátky?Stále ještě váhal, když vtom do ticha zazněl hlasitý výkřik."Fleur?" vyjekl.Odpovědí mu však bylo naprosté ticho. Rozhlížel se na všechny strany. Co se jí stalo? Její výkřik se ozval odněkud zepředu - zhluboka se tedy nadechl a proběhl kouzelnou mlhou.Svět se převrátil vzhůru nohama: Harry visel ze země, vlasy měl zježené a brýle mu klouzaly po nose, jen jen mu v příštím okamžiku spadnout do bezedné oblohy. Přitiskl si je na špičku nosu a zůstal zděšeně viset. Měl pocit, jako by měl nohy přilepené k trávě, z níž se teď stal strop. Pod ním se donekonečna prostírala temná obloha posetá hvězdami. Připadalo mu, že kdyby se teď pokusil pohnout třeba jen nohou, spadl by ze země úplně."Uvažuj," přikázal sám sobě, jak se mu všechna krev nahrnula do hlavy,"uvažuj přece…"Žádným z kouzel, která si nacvičil, však nemohl čelit tornu, že si země a obloha najednou vyměnily místo. Odváží se pohnout nohou nebo ne? Slyšel, jak mu krev hučí v uších. Měl pouze dvě možnosti - buď se pokusí jít dál, nebo vypálí červené jiskry a bude zachráněn, ale vyloučí ho z turnaje.Zavřel oči, aby neviděl ten nekonečný prostor pod sebou, a s největším úsilím, jakého byl schopen, zdvihl pravou nohu z travnatého stropu.A rázem se věci vrátily k obvyklému řádu: Harry padl na kolena na nádherně pevnou zem. Na okamžik jako by ochrnul zděšením. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, znovu vstal a spěšně zamířil dál. Ještě se ohlédl přes rameno, když z té nazlátlé mlhy vyběhl - pomrkávala teď na něj v měsíčním světle jako neviňátko.Na křižovatce dvou cest se zastavil a rozhlížel se kolem dokola, zda neuvidí Fleur. Byl si jistý, že to byla ona, kdo před chvílí vykřikl. Nač asi narazila? Nestalo se jí něco? Červené jiskry však nikde neviděl - znamenalo to, že se jí podařilo nebezpečí uniknout, nebo měla takové problémy, že ani nestačila vytáhnout hůlku? Zahnul doprava a pociťoval stále větší tíseň… zároveň však nedokázal potlačit myšlenku takže to máme o jednoho míň…Pohár byl někde tady blízko - a Fleur patrně vypadla ze hry. Zato on dorazil až sem, nebo ne? Co když se mu opravdu podaří zvítězit? Poprvé od onoho večera, kdy zjistil, že je šampiónem, na zlomek vteřiny znovu zahlédl sám sebe, jak před celou školou zdvíhá Pohár tří kouzelníků…Dalších deset minut nenarazil na žádnou překážku, až na slepé uličky. Dvakrát na témže místě špatně zahnul. Nakonec přece objevil novou pěšinu a vyrazil po ní klusem. Světlo z hůlky se mu komíhalo nad hlavou a jeho stín se mihotal po živých plotech kolem, pokřivený k nepoznání. Pak zahnul do další uličky a přímo před sebou spatřil třaskavého skvorejše.Cedric měl pravdu - skutečně byl obrovský. Byl dlouhý deset stop a nejvíc ze všeho připomínal obrovského štíra. Dlouhý jedový trn mu trčel zkroucený nad zadkem a tlustý krunýř se zaleskl v záři Harryho hůlky, když s ní na něj namířil."Mdloby na tebe!"Zaklínadlo zasáhlo skvorejšův krunýř a odrazilo se od něj. Harry se v poslední chvíli skrčil, cítil však pach spálených vlasů, jak mu ožehlo temeno. Vzápětí vytryskl skvorejšovi ze zadku oheň a letěl vzduchem přímo k Harrymu."Impedimenta!" vykřikl. Zaklínadlo znovu zasáhlo jen skvorejšův krunýř a odrazilo se od něj. Harry zavrávoral, několik kroků ucouvl a upadl. "IMPEDIMENTA!"Skvorejš už od něj byl téměř na dosah, když zničehonic ztuhl - Harrymu se podařilo zasáhnout ho do břicha, kde neměl krunýř. S hlasitým supěním se od skvorejše odtáhl a utíkal opačným směrem, jak nejrychleji dokázal - zaklínadlo Impedimenta nepůsobilo trvale a skvorejšovi musely každou chvíli nohy začít znovu sloužit.Vydal se stezkou vlevo a octl se ve slepé uličce. Vrátil se, odbočil doprava, a skončil v další. S bušícím srdcem se přinutil zůstat stát, znovu použil čtyřsměrné kouzlo, couvl o několik kroků zpátky a vybral si pěšinu, jež směřovala na severozápad.Několik minut po ní uháněl vpřed, když ze stezky souběžné s jeho cosi zaslechl a zůstal na místě stát."Co to děláš?" křičel Cedric. "Co si to ksakru myslíš, že děláš?"A potom Harry uslyšel Krumův hlas:"Crucio!"Vzduch byl rázem plný Cedrikových skřeků. Harry se zděšeně vyřítil vpřed a pokoušel se najít průchod na Cedrikovu stezku, ale když žádný neobjevil, zkusil znovu zmenšovací kletbu. Příliš nepůsobila, přece jen však v živém plotě vypálila škvíru, do níž Harry strčil nohu a kopal do hustých větví a trní tak dlouho, až v nich prorazil otvor: s námahou prolezl na druhou stranu, a potrhal si přitom hábit, ale hned vpravo uviděl na zemi ležet Cedrika, jak sebou trhá a škube. Krum stál nad ním.Harry se napřímil a namířil na něj hůlkou právě ve chvíli, kdy zvedl hlavu. Krum se otočil a dal se na útěk."Mdloby na tebe!" křikl Harry.Kletba zasáhla Kruma do zad: na místě se zastavil, padl dopředu a zůstal nehybně ležet s obličejem v trávě. Harry se vrhl k Cedrikovi, který už sebou přestal škubat, jenom ležel, snažil se popadnout dech a rukama si zakrýval tvář."Jsi v pořádku?" zachraplal Harry a uchopil ho za paži."Jo," zasupěl Cedric. Jo… i když tomu pořád nemůžu uvěřit… připlížil se ke mně zezadu… zaslechl jsem ho, tak jsem se otočil a on už na mě mířil hůlkou…"Cedric vstal. Ještě se celý třásl. Potom se oba bradavičtí šampióni zadívali na ležícího Kruma."To se mi vůbec nechce věřit… myslel jsem, že je docela prima," řekl Harry a zpytavě na Kruma zíral."Já taky," přiznal Cedric."Slyšel jsi předtím křičet Fleur?" zeptal se Harry."Slyšel," přisvědčil Cedric. "Snad nemyslíš, že ji Krum taky dostal?""Nevím," odpověděl pomalu Harry."Necháme ho tady?" zamumlal Cedric."Ne," rozhodl Harry. "Myslím, že bychom měli vystřelit červené jiskry. Ať si pro něj přijdou… jinak by ho mohl sežrat nějaký skvorejš.""To by mu jedině patřilo," zamumlal Cedric, přesto však zvedl hůlku a vyslal do vzduchu spršku červených jisker, které se vznášely vysoko nad Krumem a označovaly místo, kde leží.Harry s Cedrikem ještě chvíli stáli ve tmě a rozhlíželi se kolem. Pak Cedric řekl: "Ehm… asi bychom měli jít dál…""Cože?" zeptal se Harry. "Ano… ovšem…"Byl to zvláštní okamžik. Oba se na chvilku spojili proti Krumovi - teď si však znovu uvědomili, že jsou soupeři. Beze slova vykročili dál po temné stezce a potom Harry zahnul doleva, Cedric doprava - a zakrátko se už jejich kročeje ztratily ve tmě.Harry cestou opakovaně používal čtyřsměrné kouzlo, aby měl jistotu, že jde správným směrem. Teď už zůstali ve hře jenom on a Cedric. Víc než kdy předtím v něm vzplála touha dorazit k Poháru jako první, pořád však nemohl tak úplně uvěřit tomu, při čem před chvílí přistihl Kruma. Použít proti nějaké lidské bytosti některou kletbu, jež se nepromíjí, znamenalo podle Moodyho doživotní vězení v Azkabanu. Tak zoufale přece Krum po Poháru tří kouzelníků určitě netoužil… Harry zrychlil krok.I když ho co chvíli zdržely další slepé uličky, s houstnoucí tmou si byl jistý, že se přibližuje ke středu bludiště. Ve chvíli, kdy kráčel po dlouhé, rovné pěšině, znovu zahlédl jakýsi pohyb a světlo z jeho hůlky dopadlo na neobyčejné stvoření, které až do té chvíle viděl jen na obrázku ve svém Obludném obludáriu.Byla to sfinga. Tělem připomínala obrovského lva: měla veliké tlapy s ostrými drápy a dlouhý žlutavý ocas se štětkou hnědých chlupů na konci, hlavu však měla ženskou. Když se k ní přiblížil, obrátila k němu své dlouhé mandlové oči a Harry váhavě zvedl hůlku. Sflnga však nebyla přikrčená, jako kdyby chtěla každou chvíli zaútočit: přecházela po stezce z jedné strany na druhou, jen aby mu zahradila cestu.Pak promluvila hlubokým, chraplavým hlasem. Jsi už blízko svého cíle. Ta nejkratší cesta vede kolem mne.""No, a… byla bys tak hodná a pustila mě dál?" požádal ji Harry, přestože věděl, co mu odpoví."Ne," odmítla a dál přecházela sem tam. Jenom když správně odpovíš na moji hádanku. Uhodneš hned napoprvé - nechám tě projít. Odpovíš špatně - vrhnu se na tebe. A jestliže neřekneš ani slovo, neublížím ti a nechám tě odejít."Harrymu spadlo srdce až do kalhot. S hádankami si uměla poradit Hermiona, ale on se v nich nevyznal. Uvažoval, jakou má šanci. Pokud bude hádanka příliš těžká, může prostě mlčet, vrátit se zpátky, aniž mu sfinga ublíží, a pokusit se najít nějakou jinou stezku do středu bludiště."Dobrá," souhlasil. "Můžeš mi tu hádanku říct?"Sfinga se posadila přesně uprostřed stezky na zadní tlapy a přednesla mu ji:
"Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí,a i když pozbyl čárku, se jako duha skví.Hned nato doprostřed to slůvko najít zkus,na které zastaví koně a pak i vůz.Nakonec poslouží ti jediná slabika:když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka.Spoj ty tři navzájem a zvíš, zda dál smíš jít:kterého z živých tvorů bys nechtěl políbit?"
Harry na ni vytřeštil oči."Mohla bys mi to říct ještě jednou… a pomaleji?" požádal ji váhavě.Sfinga na něj zamžourala, usmála se a hádanku mu zopakovala."A ty tři tajenky dohromady dávají tvora, kterého bych nechtěl políbit?" zeptal se.Sfinga se usmála svým tajuplným úsměvem, Harry si to však vyložil jako "ano" a zahloubal se. Samozřejmě existovala spousta tvorů, které by nechtěl políbit. Ze všeho nejdřív si vzpomněl na třaskavé skvorejše, něco mu však napovídalo, že to není ta správná odpověď. Musel se pokusit rozluštit jednotlivé části hádanky…"Ten, kdo se nejvíc honosí," zamumlal a nespouštěl ze sfin-gy oči, "a skví se jako duha… to by mohl být… nejspíš nějaký hejsek. Ne, ještě jsem nic neřekl! Přece to nemusí být člověk… že by to byl - páv? Ještě se k tomu vrátím… můžeš mi zopakovat, jak je to dál, prosím?"Sfinga mu znovu odrecitovala prostřední část hádanky."Slůvko, na které zastaví koně," váhal hlasitě Harry. "Ehm… to mi vůbec nic neříká… a vůz taky ne… můžeš mi ještě jednou zopakovat ten konec?"Znovu mu odříkala i poslední čtyři verše."Když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka," řekl Harry. "A má to být jediná slabika… počkej! To je přece ,ka'!"Sfinga se na něj usmála."Páv… ka… a má to být bez čárky… pav…ka…" říkal si Harry a teď také přecházel sem tam. Jaké živé stvoření bych nechtěl políbit… pavouka!"Sfinga se usmívala ještě víc než předtím. Vstala, natáhla přední tlapy a uhnula stranou, aby mohl projít."Díky!" řekl Harry. Ještě byl celý překvapený vlastní důmyslností, přesto však okamžitě vyrazil vpřed.Už musel být blízko, opravdu blízko… hůlka mu potvrzovala, že jde správným směrem. Pokud nenarazí na něco příliš hrozného, může se mu to podařit…Znovu si musel zvolit jednu z několika stezek. "Ukaž mi cestu!" pošeptal hůlce, hůlka se zatočila a ukázala na pěšinu vpravo. Vyrazil po ní a zahlédl před sebou světlo.Necelých sto metrů od něj se na podstavci třpytil Pohár tří kouzelníků. Harry hned vyrazil jako střela, v tu chvíli se však na stezku před ním vyřítila tmavá postava.Cedric ho předběhne, bude jasně první: hnal se k Poháru s vypětím všech sil a Harry věděl, že ho nemůže dohonit, vždyť Cedric byl o hodně vyšší a měl mnohem delší nohy než on -Vtom zahlédl přes živý plot vlevo cosi obrovského - řítilo se to po stezce, jež se křížila s pěšinou, po níž běžel, a pohybovalo se to tak rychle, že se s tím Cedric musel srazit; ale protože měl oči jen pro Pohár, vůbec si toho nevšiml -"Cedriku!" zařval Harry. "Pozor vlevo!"Cedric se ohlédl právě včas, aby ještě stačil kolem toho veletvora proběhnout a nenarazil do něj, ve spěchu však klopýtl. Harry viděl, jak mu hůlka vyletěla z ruky, a pak už na stezku vkročil obrovský pavouk a chystal se na Cedrika vrhnout."Mdloby na tebe!" zaječel znovu Harry. Kletba zasáhla pavoukovo obrovité, černé chlupaté tělo, ovšem zrovna tak dobře po něm mohl hodit kamenem: pavouk sebou trhl, rychle se otočil a místo proti Cedrikovi vyrazil proti němu."Mdloby na tebe! Impedimenta! Mdloby na tebe!"Nebylo to však nic platné - buď byl pavouk tak veliký, nebo v sobě měl tak čarodějnou sílu, že zaklínadla to jenom zhoršovala - Harry ještě na krátký okamžik zahlédl osm lesklých černých očí a kusadla ostrá jako břitva, a pak už se na něj pavouk vrhl.Uchopil ho předníma nohama a vyzvedl do vzduchu. Harry se zběsile bránil a pokoušel se pavouka kopnout. Zavadil přitom nohou o jeho kusadla a ihned pocítil nesnesitelnou bolest - slyšel, jak Cedric také křičí "Mdloby na tebe!", ani jeho zaklínadlo však neúčinkovalo o moc víc - a tak Harry zvedl hůlku, když pavouk znovu rozevřel kusadla, a vykřikl: "Expelliarmus!"Odzbrojovací kouzlo zapůsobilo: pavouk ho pustil, ovšem Harry spadl z výšky dvanácti stop na poraněnou nohu, a ta se pod ním podlomila. Bez rozmyslu zamířil hůlkou na pavoukovo břicho, jako to předtím udělal se skvorejšem, a vykřikl "Mdloby na tebe!" právě ve chvíli, kdy Cedric zavřeštěl totéž.Obě spojená kouzla dokázala, co samostatně nesvedlo žádné z nich - pavouk se převrátil na bok, polámal živý plot za sebou a rozhodil po pěšině změť chlupatých nohou."Jsi v pořádku, Harry?" slyšel křičet Cedrika. "Nespadl na tebe?""Ne," vypravil ze sebe Harry. Podíval se na poraněnou nohu: ošklivě krvácela a na potrhaném hábitu našel jakýsi hustý, lepkavý výměšek z pavoukových kusadel. Pokusil se vstát, noha se však celá chvěla a odmítala ho unést. Lapal po dechu; opřel se o živý plot a rozhlédl se kolem.Cedric stál jen pár metrů od Poháru tří kouzelníků, jenž se třpytil za jeho zády."Tak už si ho běž vzít," funěl Harry bez dechu. "Nač ještě čekáš, koukej si ho vzít. Vyhrál jsi."Cedric se však nepohnul z místa - díval se na Harryho. Potom se otočil a ulpěl očima na Poháru. V jeho nazlátlém světle spatřil Harry v sokově tváři dychtivý výraz. Cedric se znovu otočil k Harrymu, který se teď opíral o živý plot, aby se udržel na nohou."Vezmi si ho ty. Ty bys měl vyhrát," nadechl se zhluboka. "Dnes už jsi mi dvakrát zachránil život.""Jenomže v pravidlech stojí něco jiného," namítl Harry. Měl vztek na celý svět: poraněná noha mu působila hotová muka, celé tělo ho bolelo, jak se předtím snažil odrazit pavoukův útok, a po všem tom úsilí ho Cedric znovu předhonil, stejně jako tenkrát, když pozval Cho na ples dřív než on. "Body získává ten, kdo k Poháru dorazí první, a to jsi ty. Já totiž s touhle nohou opravdu žádné závody nevyhraju."Cedric udělal několik kroků k omráčenému pavoukovi, i když se tím vzdaloval od Poháru, a zakroutil hlavou."Ne," řekl."Přestaň být, prosím tě, ušlechtilý!" vyzval ho Harry podrážděně. "Prostě si ho vezmi, ať můžeme odtud."Cedric se díval, jak se Harry napřímil a pevně se přidržoval živého plotu."To tys mi tenkrát pověděl o těch dracích," prohlásil potom. "Byl bych vyřízený už při prvním úkolu, kdybys mi neřekl, co nás čeká.""Mně ovšem taky někdo pomohl," odsekl Harry a pokoušel se otřít si zkrvavenou nohu hábitem. "Tys mi zase pomohl s tím vejcem, takže jsme vyrovnaní.""Jenže mně s tím vejcem taky někdo pomohl," přiznal Cedric."Stejně jsme vyrovnaní," řekl Harry a co nejopatrněji si stoupl na poraněnou nohu. Jakmile se o ni opřel, celá se roztřásla; když ho pavouk upustil na zem, zřejmě si podvrtl kotník."A při druhém úkolu jsi měl dostat víc bodů," prohlásil Cedric tvrdohlavě. "Zdržel ses u dna, abys osvobodil všechny zajatce. To já bych neudělal.""Já jediný jsem byl tak hloupý, že jsem tu píseň bral vážně!" řekl Harry trpce. "Prostě si ten Pohár vezmi!""Ne," stál na svém Cedric.Překročil propletené pavoučí nohy a připojil se k Harrymu, který na něj ohromeně zíral. Cedric to opravdu myslel vážně! Obrátil se zády ke slávě, jakou mrzimorská kolej nezažila už celá staletí."Tak pojď," řekl Cedric. Nejspíš ho to stálo každičkou špetku vůle, kterou v sobě měl, stál tu však s kamennou tváří a se založenýma rukama, očividně pevně rozhodnutý.Harry sklouzl pohledem z Cedrika na Pohár. Na jediný oslnivě světlý okamžik viděl sám sebe, jak s ním vychází z bludiště. Viděl se, jak drží Pohár tří kouzelníků nad hlavou, slyšel burácivý křik diváků a zahlédl tvář Cho Changové rozzářenou obdivem, viděl ji daleko jasněji než kdykoli předtím… a pak ten obraz zmizel a on si uvědomil, že dosud hledí do Cedrikovy temné, zatvrzelé tváře."Vezmeme si ho oba," navrhl."Cože?""Zvedneme ho oba najednou. Pořad to znamená, že Bradavice zvítězily, a my se o to podělíme."Cedric na něj vytřeštil oči a potom mu poklesly ruce. "Myslíš - to myslíš vážně?""Jasně," přisvědčil Harry. "Jasně… vždyť jsme stejně jeden druhému pomáhali, nemyslíš? A jsme tu oba. Takže ho vezmeme spolu."Chvíli to vypadalo, že Cedric nevěří vlastním uším, potom však jeho tvář rozzářil široký úsměv."Tak platí," řekl. Jdeme!"Uchopil Harryho v podpaží a pomohl mu dokulhat až k podstavci, na kterém Pohár stál. Když k němu dorazili, oba vztáhli ruku, každý k jednomu zářícímu uchu."Až napočítám do tří, ano?" řekl Harry. Jedna - dva - tři -"Oba uchopili pohár zároveň, každý za jedno ucho.Vzápětí ucítil Harry někde za pupíkem nečekané škubnutí. Vznesl se do vzduchu, ale ruku, která svírala pohár, nebyl s to rozevřít. Táhla ho vzhůru, v kvílení větru a ve víru barev, a Cedric letěl vedle něj.