34. Priori Incantatem

Červíček přistoupil k Harrymu, který se namáhavě zvedl, aby unesl vlastní tělo, až mu rozváže pouta. Červíček zvedl svou novou stříbrnou ruku, vytáhl mu z úst kus látky, který mu v nich vězel jako roubík, a pak jediným máchnutím přeřízl provazy, jež poutaly chlapce k náhrobku.Na zlomek vteřiny Harry dokonce zauvažoval, zda nemá uprchnout; zraněná noha však pod ním podklesla, jak stál na zarostlém hrobě, a mezitím se Smrtijedi semkli kolem něj a Voldemorta v těsnějším kruhu než předtím, takže zaplnili i mezery, kde měli být ti, kteří chyběli. Červíček vystoupil z kruhu, zamířil tam, kde leželo Cedrikovo tělo, vrátil se s Harryho hůlkou a hrubě mu ji vrazil do ruky, aniž na něj pohlédl; potom znovu zaujal své místo v kruhu přihlížejících Smrtijedů."Chodil jsi na hodiny soubojů, Harry Pottere?" zeptal se Voldemort tichým hlasem a rudýma očima blýskl ve tmě.Jeho otázka Harrymu připomněla Soubojnický klub v Bradavicích, kam krátce chodil přede dvěma roky. Jako by se to stalo v nějakém dřívějším životě… jediné, čemu se tam naučil, bylo odzbrojovací kouzlo Expelliarmus, co však by mu teď bylo platné vyrazit Voldemortovi hůlku z ruky (i kdyby to dokázal), když kolem něj stáli Smrtijedi a měli převahu aspoň třicet na jednoho? Nikdy se neučil ničemu, co by ho připravilo pro takovouhle chvíli. Věděl, že bude čelit právě tomu, před čím je Moody vždycky varoval… kletbě Avada kedavra, která se nedala odrazit - a Voldemort měl pravdu - tentokrát tu nebyla jeho matka, aby za něj položila život… nechránilo ho vůbec nic…"Teď se jeden druhému pokloníme, Harry," řekl Voldemort a trochu sklonil hlavu, hadí tvář však od něj neodvrátil. "No tak, musíme přece postupovat do puntíku přesně… Brumbál by si určitě přál, aby ses blýskl dobrým vychováním… pokloň se smrti, Harry…"Smrtijedi se znovu zachechtali. Také Voldemort se usmíval bezretými ústy. Harry se nepoklonil. Nemínil připustit, aby si s ním Voldemort ještě pohrával, než ho zabije… takovou radost mu dopřát nehodlal…"Řekl jsem pokloň se," přikázal mu Voldemort a zvedl hůlku - a Harry cítil, jak se mu ohýbá páteř, jako kdyby ho nějaká obrovská, neviditelná ruka do předklonu nelítostně tlačila, a Smrtijedi se chechtali ještě víc."Výborně," řekl potichu Voldemort a zvedl hůlku. Tlak, který Harryho zmáhal, okamžitě polevil. "A teď se mi postav jako muž… čestný a hrdý, ať zemřeš jako tvůj otec…A teď - teď se spolu utkáme."Voldemort zvedl hůlku, a než Harry mohl podniknout cokoli na svoji obranu, než se vůbec stačil pohnout, znovu ho zasáhla kletba Cruciatus. Bolest byla tak prudká a úporná, že už ani nevěděl, kde je… doběla rozpálené nože mu probodávaly každičký kousek kůže a hlava se mu určitě musela užuž rozskočit bolestí; křičel tak, jak ještě v životě nekřičel -A pak bolest ustala. Harry se převalil a vyškrábal se na nohy. Třásl se stejně bezmocně jako předtím Červíček s uříznutou rukou; odpotácel se k hradbě přihlížejících Smrtijedů, ti ho však přistrčili zpátky k Voldemortovi."Uděláme si krátkou přestávku," pravil Voldemort a úzké nosní dírky se mu rozšířily vzrušením, "jen kratičkou přestávku… tohle bolelo, co říkáš, Harry? Jistě si nepřeješ, abych to zopakoval, že?"Harry neodpověděl. Věděl, že zemře stejně jako Cedric, četl to v těch nelítostných rudých očích… musel zemřít a nemohl proti tomu udělat vůbec nic… nehodlal však přistoupit na Voldemortovu hru. Nemínil poslušně plnit jeho příkazy… nehodlal prosit…"Ptal jsem se, jestli chceš, abych to zopakoval," řekl potichu Voldemort. "Odpověz!Imperio!"A Harry měl potřetí v životě pocit, jako by mu někdo z hlavy vymazal všechny myšlenky… ach, to blaho, když najednou nemusel myslet - bylo to, jako kdyby se vznášel, jako by snil… prostě odpověz NE… řekni ne… prostě odpověz NE…To neudělám, ozval se silnější hlas někde vzadu v jeho hlavě, neodpovím mu…Prostě odpověz NE.To neudělám. Neřeknu to…Prostě odpověz NE…"TO NEUDĚLÁM!"Vzdorná věta se mu doslova vydrala z úst. Rozlehla se po hřbitově, a sen náhle zmizel, jako kdyby ho někdo polil studenou vodou - okamžitě jím znovu projela bolest, kterou kletba Cruciatus prostupuje celé tělo - okamžitě si zas uvědomil, kde je a čemu čelí…"Tak ty to neuděláš?" zeptal se Voldemort tiše a Smrtijedi se přestali smát. "Ty mi neřekneš ne? Harry, poslušnost je ctnost, které tě musím naučit, než zemřeš… přidáme ještě trochu bolesti?"Znovu zvedl hůlku, tentokrát však byl Harry připraven; bezděčným pohybem, který si nacvičil při famfrpálu, se vrhl bokem na zem a odkutálel se za mramorový náhrobek Voldemortova otce. Slyšel, jak kámen pukl, když ho kletba minula."Přece si tu nebudeme hrát na schovávanou, Harry," uslyšel tichý, chladný hlas, když k němu Voldemort přistoupil blíž a Smrtijedi se rozchechtali. "Přede mnou se neschováš. Znamená to snad, že už tě náš souboj unavil? Znamená to, že bys byl raději, kdybych to skoncoval, Harry? Vylez ven, Harry… vylez ven, hraje se dál… bude to rychlé… možná to dokonce nebude bolet… to nevím… ještě nikdy jsem totiž neumíral…"Harry se skrčil za náhrobkem a věděl, že je konec. Neměl sebemenší naději… odnikud nemohl čekat pomoc. Ve chvíli, kdy slyšel, jak se Voldemort přibližuje, věděl jen jediné, a to už přesahovalo strach i rozum - nehodlal umřít skrčený jako děcko, které si hraje na schovávanou; nehodlal umřít vkleče u Voldemortových nohou… chtěl umřít vestoje jako jeho otec a hodlal se do poslední chvíle bránit, třebaže neměl čím…Než černokněžník stačil vpíchnout svůj hadí obličej za náhrobek, Harry vstal… pevně stiskl hůlku, napřáhl ji před sebe a vyrazil kolem náhrobku, až stanul Voldemortovi tváří v tvář.Černokněžník byl připraven. Jakmile Harry křikl "Expelliarmus!",Voldemort zahřměl: "Avada kedavra!"Z hůlky mu vytryskl proud zeleného světla, a z Harryho hůlky zároveň vyrazil proud červeného - oba se srazily ve vzduchu - a vtom se hůlka v Harryho ruce rozkmitala, jako by jí procházel elektrický náboj. Prsty se mu samy od sebe sevřely; nedokázal by ji už pustit, ani kdyby chtěl - a obě hůlky teď spojoval úzký paprsek světla, ani červený ani zelený, ale zářivě, sytě zlatý - a Harry, jenž ho užaslým pohledem sledoval, zjistil, že i Voldemortovy dlouhé bílé prsty pevně svírají hůlku, která se třásla a kmitala.A potom - na nic takového nemohl být připraven - cítil, jak se odpoutává od země. On i Voldemort se vznesli do vzduchu, s hůlkami stále ještě spojenými nitkou mihotavého zlatého světla. Neslyšně se vzdalovali od náhrobku Voldemortova otce a poté spočinuli na kousku čisté volné půdy, kde nebyly žádné hroby… Smrtijedi křičeli a ptali se Voldemorta, co mají dělat; obklopili oba soky a znovu kolem nich utvořili kruh, had se jim plazil u nohou a někteří už se chopili hůlek…Zlatá nit, spojující Harryho a Voldemorta, se rozštěpila: jejich hůlky zůstaly spojeny, ale na tisíc dalších praménků vyletělo obloukem do výše a křižovalo se nad nimi, dokud je neobklopily zlatou pavučinou ve tvaru kupole, jakési zářící klece, kolem níž jako šakalové pobíhali Smrtijedi. Jejich křik zněl nyní podivně přidušeně…"Nic nedělejte!" vyjekl na ně Voldemort a Harry viděl, jak třeští rudé oči v úžasu nad tím, co se děje. Viděl, jak se snaží přetrhnout pramen světla, jenž dosud spojoval jejich hůlky, a sám tu svou stiskl oběma rukama ještě pevněji: zlatý pramen zůstal neporušen. "Nic nedělejte, dokud vám neporučím!" křikl Voldemort na Smrtijedy.A pak se vzduch naplnil nadzemským, nádherným zpěvem… zněl z každičké nitky zářící pavučiny, jež se kolem nich zachvívala. Harry jej poznal, třebaže jej slyšel jedinkrát v životě… byl to zpěv ptáka fénixe…Pro Harryho znamenal naději… byl to ten nejkrásnější a nejvítanější zpěv, jaký kdy v životě slyšel… zdálo se mu, že nezní jenom kolem něj, ale přímo v něm… ten zvuk si spojoval s Brumbálem - bylo to, jako kdyby mu přítel šeptal do ucha…Nesmíš to spojení přerušit.Já vím, odpověděl, vím, že nesmím… Jakmile si to však uvě domil, začalo to být mnohem těžší. Hůlka se mu rozkmitala mocněji než předtím… a také se změnil paprsek mezi ním a Voldemortem… jako by po nitce, spojující obě hůlky, klouzaly sem tam veliké kapky světla - Harry cítil, jak se mu hůlka roztřásla v prstech, neboť světelné krůpěje začaly pomalu, zato trvale klouzat k němu… paprsek teď směřoval od Voldemorta k němu a on cítil, jak zlobně se jeho hůlka zaškubala…Jakmile se nejbližší krůpěj světla ocitla téměř u špičky Harryho hůlky, dřevo v jeho prstech se tak rozpálilo, že měl strach, aby nevzplálo plamenem. Čím víc se kapka blížila, tím víc sebou hůlka trhala; Harry si byl jistý, že jakmile na ni skápne, hůlka ten dotek nevydrží. Měl pocit, že se mu co chvíli rozštípne mezi prsty -Soustředil se i nejmenší částečkou své mysli na to, aby krůpěj obrátil zpět k Voldemortovi. V uších mu dosud zněl fénixův zpěv a jeho oči rozlíceně utkvěly na krůpějích světla… pomalu, velice pomalu se zachvěly a zastavily a pak stejně pomalým pohybem zamířily na opačnou stranu… teď to byla černokněžníkova hůlka, která se zmítala jako posedlá, a Voldemort se tvářil užasle a vyděšeně…Jedna světelná krůpěj se už chvěla v nepatrné blízkosti od špičky Voldemortovy hůlky. Harry netušil, proč to dělá, nevěděl, čeho tím může dosáhnout… soustředil se však jako ještě nikdy, aby ji dotlačil až k protivníkově hůlce… kanula pomalu… pomalinku… klouzala po zlaté niti stále dál… na okamžik se zachvěla… a potom se jí dotkla.Náhle začala Voldemortova hůlka vyrážet bolestné skřeky, jež ozvěna opakovala znovu a znovu… a pak - Voldemort úlekem vytřeštil rudé oči - z hrotu hůlky vyletěla hutná, jakoby kouřová ruka a hned zase zmizela… byla to přízračná ruka, kterou vykouzlil pro Červíčka… vzápětí další bolestné skřeky… a ze špičky hůlky začaly prýštit chuchvalce hustého šedého, velice hutného kouře… byla to hlava… po ní trup a paže… bylo to tělo Cedrika Diggoryho.Pokud by měl Harry samým zděšením hůlku upustit, pak ten okamžik právě nastal. Podvědomě ji však pevně svíral dál, takže pramen zlatého světla zůstal nepřerušen, dokonce i když se Cedrikův duch z hustého šedého kouře (a byl to vůbec duch? - vypadal tak opravdově) vynořil z konce Voldemortovy hůlky celý, jako by se soukal ven z velice úzkého tunelu… a pak si Cedrikův stín stoupl, pohlédl na pramen zlatého světla mezi Harrym a Voldemortem - a promluvil."Vydrž, Harry," řekl.Jeho hlas zněl jako ozvěnou z dálky. Harry upřel zrak na Voldemorta… v jeho široce rozevřených rudých očích přetrvávalo zděšení… s něčím takovým ani on nepočítal… a Harry ještě velice slabě slyšel polekané výkřiky Smrtijedů, kteří pobíhali kolem zlaté kupole…Hůlka znovu bolestně zaječela… tentokrát se z její špičky tlačil hutný stín jiné hlavy, po níž rychle následovaly paže i trup… Harry v něm poznal starce, kterého kdysi spatřil ve snu… a jeho duch, stín či co to vlastně bylo, dopadl vedle Cedrikova, opřel se o hůl a překvapeně zíral na Harryho, Voldemorta, na zlatou pavučinu i spojené hůlky…"Takže on to byl opravdový čaroděj?" zamručel stařec s očima upřenýma na Voldemorta. "To byl on, kdo mě zabil… jen mu dej, hochu…"A teď se z hůlky vynořovala další šedivá hlava, jako z kouřové sochy… patřila nějaké ženě… Harrymu se třásly obě ruce, jak se snažil udržet hůlku tak pevně, aby se ani nepohnula; viděl, jak žena-stín dopadla na zem, stoupla si a stejně jako ostatní se rozhlédla…Stín Berty Jorkinsové široce rozevřenýma očima obhlížel bojiště před sebou."Ne abys ho pustil!" vykřikla Berta a její hlas, stejně jako předtím Cedrikův, k němu dolehl jako ozvěna z veliké dálky. "Nesmí tě dostat, Harry - nepouštěj ho!"Stíny Berty, starce a Cedrika začaly přecházet podél stěny ze zlaté pavouci sítě uvnitř kupole, zatímco Stnrtijedi podél ní pobíhali zvenčí… Voldemortovy mrtvé oběti kroužily kolem obou soupeřů a šeptaly… šeptaly Harrymu slova, jež ho měla povzbudit, a na Voldemorta syčely cosi, co Harry neslyšel.A teď se ze špičky Voldemortovy hůlky vynořovala další hlava… jen co ji Harry uviděl, okamžitě věděl, kdo to bude… jako kdyby to čekal od chvíle, kdy hůlka vydala Cedrika… věděl, že to bude ona, neboť na tu, jež se právě objevila, myslel ten večer víc než na kohokoli jiného.Kouřový stín mladé ženy s dlouhými vlasy dopadl na zem stejně jako stín Bertin, napřímil se a pohlédl na něj… a Harry jemuž se šíleně rozklepaly ruce, hleděl do přízračné tváře své matky"Tvůj otec už také přichází…" sdělila tiše synovi. "Chce tě vidět… všechno dobře dopadne… vydrž…"Přicházel… nejdřív se objevila hlava, posléze i tělo… kouřový stín Jamese Pottera, vysokého a rozcuchaného jako Harry vyplul z konce Voldemortovy hůlky, dopadl na zem a napřímil se vedle Lily Potterové. Přistoupil blíž k synovi, shlédl na něj a promluvil k němu stejně vzdáleným hlasem ozvěny jako stíny před ním. Mluvil ale tak tiše, že ho Voldemort s tváří zrůzněnou strachem, neboť jeho oběti kroužily kolem něj, nemohl slyšet…"Až se spojení přeruší, zdržíme se jen chvilku… dáme ti ale čas… musíš se dostat k Přenášedlu, to tě dopraví do Bradavic… rozumíš, Harry?""Ano," vydechl ztěžka. Zápasil právě s hůlkou, aby ji udržel, neboť se mu smekala a prokluzovala mezi prsty."Harry…" šeptl Cedrikův duch, "vezmi prosím s sebou mé tělo, odnes je mým rodičům…""Spolehni se," řekl Harry s tváří zkřivenou námahou, jak se snažil udržet hůlku."Udělej to teď hned," šeptl hlas jeho otce. "Připrav se, utíkej… teď…""TEĎ!" vykřikl Harry; beztak by už hůlku neudržel ani vteřinu. Mocným škubnutím ji obrátil vzhůru - a zlatá nit se přetrhla. Světelná klec zmizela, fénixův zpěv odumřel - stínové postavy Voldemortových obětí však nezmizely, shlukly se kolem něj a úplně ho zakryly -Harry už vyběhl a utíkal jako ještě nikdy v životě; srazil přitom dva ohromené Smrtijedy, které míjel, kličkoval za náhrobky a cítil, jak ho pronásledují jejich kletby, slyšel, jak narážejí do pomníků - vyhýbal se kletbám i hrobům a upaloval k Cedrikovu tělu. Bolest v noze si neuvědomoval, celou bytostí se soustředil na to, co musí udělat -"Omračte ho!" slyšel za sebou křičet Voldemorta.Tři metry od Cedrika se vrhl za mramorového anděla, aby unikl proudům červeného světla, a viděl, jak se konec anděl ského křídla roztříštil na kusy, když ho kletby zasáhly. Stiskl pevně hůlku a vyřítil se zpoza pomníku -"Impedimenta!" rozkřikl se a divoce mával hůlkou přes rameno proti Smrtijedům, kteří se k němu sbíhali.Podle přidušeného výkřiku odhadl, že aspoň jednoho z nich zastavil, neměl však čas se ohlížet. Přeskočil Pohár a znovu se vrhl k zemi, neboť za sebou slyšel nové výbuchy z hůlek; další proudy světla mu přeletěly nad hlavou, to však už ležel na zemi a natahoval ruku, aby uchopil Cedrikovu paži -"Ustupte! Zabít ho musím já! Patří mně!" křičel Voldemort.Harry sevřel prsty Cedrikovo zápěstí; mezi ním a Voldemortem stál ještě jeden náhrobní kámen, Cedric však byl příliš těžký, aby ho unesl, a na Pohár nemohl dosáhnout -Voldemortovy rudé oči šlehly ve tmě. Harry viděl, jak čer-nokněžníkova ústa zkřivil úšklebek a jak zvedá hůlku."Accio!" vykřikl Harry a namířil hůlkou na Pohár.Pohár se vznesl do vzduchu, přiletěl k němu, Harry jej uchopil za ucho -Ještě slyšel Voldemortův vzteklý výkřik, zároveň však pocítil známé škubnutí za pupíkem: Přenášedlo zabralo. Odnášelo Harryho pryč ve víru větru a barev stále rychleji a rychleji, a Cedrika s ním… Vraceli se zpátky…