Brumbál vstal. Okamžik ještě s odporem hleděl na Bartyho Skrka, potom však znovu zvedl hůlku. Vyletěly z ní provazy, které se kolem Skrka ovinuly a pevně ho spoutaly.Potom se obrátil k profesorce McGonagallové. "Minervo, mohl bych vás požádat, abyste tu zůstala hlídat, než Harryho odvedu nahoru?""Samozřejmě," přisvědčila profesorka McGonagallová. Vypadala, jako když je jí trochu špatně od žaludku; jako kdyby se právě dívala, jak někdo zvrací. Když však vytáhla hůlku a namířila ji na Bartyho Skrka, ruka se jí ani trochu nezachvěla."Severusi," obrátil se Brumbál k profesoru Snapeovi, "řekněte prosím madame Pomfreyové, aby sem přišla; Alastor Moody musí na ošetřovnu. Pak jděte ven, najděte Korneliuse Popletala a přiveďte ho sem. Bezpochyby bude chtít Skrka vyslechnout osobně. Řekněte mu, že kdyby mě potřeboval, asi tak za půl hodiny budu na ošetřovně."Snape mlčky přikývl a vyšel z kabinetu."Harry?" pronesl Brumbál laskavě.Harry vstal, ale okamžitě zavrávoral; bolest v noze, na kterou nemyslel celou dobu, co poslouchal Bartyho Skrka, se znovu ozvala. Zároveň si uvědomil, že se třese po celém těle. Brumbál ho pevně uchopil za paži a vyvedl ho do tmavé chodby."Chci, abys nejdřív zašel do mé pracovny, Harry," řekl potichu, když mířili chodbou vzhůru. "Čeká tam na nás Sirius."Harry přikývl. Cítil se podivně otupělý a všechno mu připadalo naprosto neskutečné, ale nezáleželo mu na tom; byl dokonce rád. Nechtěl přemýšlet o ničem, co se stalo od chvíle, kdy se poprvé dotkl Poháru tří kouzelníků. Nechtěl zpytovat své vzpomínky, které se mu nepřestávaly honit hlavou a byly čerstvé a ostré jako fotografie: Pošuk Moody ležící v truhle. Červíček, zhroucený na zemi, jak si hladí zmrzačenou paži. Voldemort, vystupující z kotle, nad nímž se vznáší hustá pára. A Cedric… mrtvý… Cedric, který ho prosil, aby ho odnesl jeho rodičům…"Pane profesore," zamumlal, "kde jsou Cedrikovi rodiče?""Jsou s profesorkou Prýtovou," řekl Brumbál. Hlas, který během celého výslechu Bartyho Skrka zůstával tak klidný, se mu teď poprvé mírně zachvěl. "Byla ředitelkou Cedrikovy koleje a znala ho ze všech nejlíp."Právě dorazili ke kamennému chrliči. Brumbál řekl heslo, chrlič odskočil stranou a oba vyjeli po pohyblivém točitém schodišti k dubovým dveřím. Brumbál se do nich opřel a otevřel je.Uvnitř stál Sirius. Obličej měl bílý a vychrtlý jako tenkrát, kdy uprchl z Azkabanu. Rychle přešel přes místnost. "Harry, jsi v pořádku? Já to tušil - tušil jsem, že se něco takového - co se stalo?"Třásly se mu ruce, když Harrymu pomáhal do křesla před psacím stolem."Co se stalo?" opakoval naléhavěji.Brumbál začal Siriusovi líčit všechno, co jim Barty Skrk řekl. Harry poslouchal jen napůl. Byl tak unavený, že ho bolela každá kost v těle, a jediné, co si přál, bylo sedět tady v křesle, aby ho přitom nikdo nerušil, sedět v něm třeba celé hodiny, až konečně usne a nebude už muset na nic myslet ani cokoli cítit.Ozvalo se tiché zašumění křídel. To se zvedl ze svého bidýlka fénix Fawkes, přeletěl pracovnu a usedl Harrymu na koleno."Nazdar, Fawkesi," řekl Harry tiše a hladil ptáka po nádherném rudozlatem peří. Fénix na něj přátelsky zamrkal; jak ho hřál a tížil ho na noze, Harryho kupodivu povzbuzovalo.Brumbál mezitím domluvil. Usedl za psací stůl naproti Harrymu a díval se na něj, Harry se však jeho pohledu vyhýbal. Brumbál měl v úmyslu klást mu otázky: chtěl, aby to všechno prožil znovu."Potřebuji vědět, co se stalo od chvíle, kdy ses v bludišti dotkl toho Přenášedla, Harry," vybídl ho."Snad bychom to mohli nechat na ráno, co říkáte, Brumbále?" ozval se Sirius rázně a položil Harrymu ruku na rameno. "Nechtě ho, ať se vyspí. Ať si odpočine."Harry pocítil ke kmotrovi nenadálou vděčnost, Brumbál si však Siriusových slov nevšímal. Naklonil se k chlapci, který jen neochotně zvedl hlavu a pohlédl do jeho modrých očí."Kdybych se domníval, že ti to pomůže," začal vlídně, "jestliže tě teď přivedu do kouzelného spánku a dovolím ti odložit chvíli, kdy si budeš muset vzpomenout na to, co se udalo dnes večer, rozhodně bych to udělal. Jenže by ti to nepomohlo. Potlačit na chvíli bolest vede jen k tomu, že bolí ještě víc, když ji pak ucítíš. Prokázal jsi takovou statečnost, že překonala vše, co bych od tebe očekával. Chci, abys nám teď svou odvahu předvedl ještě jednou. Řekni nám, jak to všechno bylo."Fénix vydal jediný tichý, chvějivý zvuk; chvíli se vznášel ve vzduchu a Harry měl pocit, jako by mu hrdlem sklouzla až do žaludku krůpěj horké tekutiny, která ho zahřála a dodala mu sil.Zhluboka se nadechl a začal vyprávět. Jako by mu přitom vyvstávalo před očima vše, co se toho večera udalo: viděl jiskřící hladinu lektvaru, který vzkřísil Voldemorta; viděl, jak se Smrtijedi přemisťují mezi okolní hroby; a viděl Cedrikovo tělo na zemi vedle Poháru.Sirius dál pevně tiskl Harryho rameno a jednou dvakrát si odkašlal, jako by chtěl něco poznamenat. Brumbál však zvedl ruku, aby ho zarazil, a Harry byl rád: bylo snazší mluvit bez přerušování, když už jednou začal. Svým způsobem se mu dokonce ulevilo: měl pocit, že z něj tak odchází něco jedovatého. Mluvit o tom všem ho stálo spoustu sil, věděl ale, že až to dopoví, bude mu líp.Když jim však líčil, jak ho Červíček bodl dýkou do paže, Sirius hlasitě vykřikl a Brumbál vyskočil ze židle jako blesk, až sebou Harry trhl. Brumbál obešel psací stůl a řekl mu, aby natáhl ruku. Harry oběma ukázal místo, kde měl roztržený rukáv, a šrám pod ním."Říkal, že moje krev mu dodá větší sílu, než kdyby použil krev někoho jiného," vysvětlil Brumbálovi. "Říkal, že tím také získá ochranu - tu, kterou mi odkázala matka. A měl pravdu - když se mě dotkl, nebolelo ho to - dotkl se mé tváře."V jediném prchavém okamžiku měl dojem, že se Brumbálovi v očích mihlo něco vítězoslavného. Zato v příští vteřině si byl jistý, že šlo jen o zdání. Když se Brumbál znovu usadil do křesla za stolem, vypadal tak staře a unaveně, jak ho Harry ještě nezažil."Co se dá dělat," řekl, když si sedal. "Voldemort tedy překonal i tuhle mimořádnou překážku. Pokračuj, Harry, prosím."Potom jim Harry vylíčil, jak se Voldemort vynořil z kotle, a zopakoval jim všechno, co si zapamatoval z jeho řeči k Smrtijedům. Popsal jim také, jak mu Voldemort dal rozvázat pouta, vrátil mu hůlku a připravil se na souboj.Když se však dostal k tomu, jak jejich hůlky spojil zlatý paprsek světla, zadrhlo se mu hrdlo. Pokoušel se mluvit dál, jeho mysl však úplně zaplavily vzpomínky na ty, kteří vystoupili z Voldemortovy hůlky. Znovu měl před očima, jak se z ní vynořil Cedric, potom ten stařec, Berta Jorkinsová… jeho matka… otec…Byl rád, když Sirius ticho přerušil."Vaše hůlky se spojily?" zeptal se a sklouzl pohledem z Harryho na Brumbála. "Ale proč?"Harry se znovu podíval na Brumbála, v jehož tváři se teď objevil zaujatý výraz."Priori incantatem," zamumlal.Upřeně Harrymu pohlédl do očí, a málem jako by mezi nimi prolétl neviditelný paprsek porozumění."Zaklínadlo, které se obrátí proti tomu, kdo ho vyslal?" pronesl Sirius ostře."Správně," přisvědčil Brumbál. "Harryho a Voldemortova hůlka mají stejné jádro. Obě obsahují pero z ocasu téhož fénixe. Po pravdě řečeno, tohohle fénixe," dodal a ukázal na ru-dozlatého ptáka, jenž klidně seděl Harrymu na koleně."Cože, to pero v mé hůlce ztratil Fawkes?" zeptal se Harry užasle."Ano," potvrdil Brumbál. "Pan Ollivander mi napsal, že sis tu druhou hůlku koupil, hned jak jsi před čtyřmi lety odešel z jeho krámu.""A co se stane, když se nějaká hůlka setká se svou sestrou?" zeptal se Sirius."Jedna proti druhé nebudou účinkovat, jak by měly," vysvětlil Brumbál. "Jestliže je ovšem jejich majitelé donutí, aby proti sobě bojovaly… stane se něco mimořádně vzácného.Jedna z hůlek donutí tu druhou, aby vydávila kouzla, která vyslala - v opačném pořadí. Nejdřív to poslední… a pak ta, která mu předcházela…"Harry na jeho tázavý pohled přikývl."Což znamená," pokračoval pomalu Brumbál a dál hleděl Harrymu do tváře, "že se v té či oné podobě musel znovu objevit Cedric."Harry znovu přikývl."Takže Diggory oživl?" zeptal se Sirius ostře."Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé," povzdechl si ztěžka Brumbál. "Všechno, co se mohlo stát, je jen jakýsi zpětný odraz. Z Voldemortovy hůlky se zřejmě vynořil stín živoucího Cedrika… mám pravdu, Harry?""Promluvil na mě," řekl Harry a náhle se znovu roztřásl. "Ten… Cedrikův duch nebo co to bylo… na mě promluvil.""Jeho odraz, který si zachoval Cedrikovu podobu i povahu," přisvědčil Brumbál. "Tuším, že se pak objevili i další… ti, kteří se stali obětí Voldemortovy hůlky už dřív…""Nějaký stařec," řekl Harry s hrdlem stále staženým. "Berta Jorkinsová. A…""A tvoji rodiče?" zeptal se Brumbál tiše."Ano," odpověděl Harry.Sirius mu stiskl rameno tak pevně, až to zabolelo."Poslední vraždy, které ta hůlka spáchala," přikývl Brumbál. "V opačném pořadí. Kdybys to spojení dokázal udržet, samozřejmě by se objevily ještě další oběti. Tak to je. Harry, a ty odrazy, ty stíny… co udělaly?"Harry mu vylíčil, jak postavy, jež se vynořily z hůlky, obcházely podél zlaté pavučiny, jak z nich Voldemort zřejmě měl strach, jak mu otcův stín řekl, co má dělat, a jak Cedrikův duch vyslovil svou poslední prosbu.V tu chvíli zjistil, že o tom nedokáže dál mluvit. Ohlédl se na Siriuse a uviděl, že jeho kmotr sedí s hlavou zabořenou v dlaních.Najednou si také uvědomil, že Fawkes už mu nesedí na koleně. Fénix se snesl na podlahu, opřel si svou krásnou hlavu o Harryho poraněnou nohu, z očí se mu řinuly perlově bílé slzy a dopadaly na ránu, kterou mu v bludišti způsobil pavouk. Bolest zmizela a kůže se zacelila - měl nohu opět v pořádku."Řeknu to ještě jednou," prohlásil Brumbál, když fénix vzlétl a znovu se usadil na bidýlku u dveří. "Dnes večer jsi prokázal takovou statečnost, že jsi tím překonal veškeré moje očekávání, Harry. Prokázal jsi stejnou statečnost jako ti, kdo zahynuli v boji proti Voldemortovi, když stál na vrcholu svých sil. Nesl jsi břímě, s nímž by měl co dělat dospělý kouzelník, a vyrovnal ses s ním - dal jsi nám už vše, co jsme od tebe měli právo očekávat. Teď se mnou půjdeš na ošetřovnu. Nechci, aby ses dnes večer vracel do ložnice. Uspávací lektvar a pár hodin v klidu… Siriusi, byl bys tak laskav a zůstal u něj?"Sirius přikývl a vstal. Přeměnil se znovu ve velkého černého psa, vyšel s Harrym a s Brumbálem z pracovny a vydal se s nimi po schodech dolů na ošetřovnu.Jakmile Brumbál otevřel dveře, Harry uviděl paní Weasleyovou, Billa, Rona a Hermionu. Stáli kolem ustarané madame Pomfreyové a zřejmě se dožadovali, aby jim řekla, kde Harry je a co se s ním stalo.Když Harry, Brumbál a černý pes vešli dovnitř, všichni se prudce otočili a paní Weasleyová přidušeně vykřikla: "Harry! Ach Harry!"Okamžitě se k němu vrhla, Brumbál se však postavil mezi ně."Molly," řekl a zvedl ruku, "buď tak hodná a chvilku mě poslouchej. Harry dnes večer zakusil strašlivé věci, a teď si to ještě musel všechno oživit, když mi to líčil. Potřebuje se vyspat, potřebuje ticho a klid. Kdyby si přál, abyste tu s ním zůstali," dodal a díval se přitom i na Rona, Hermionu a Billa, "nic proti tomu nemám. Nechci ale, abyste se ho vyptávali, dokud nebude připravený vám odpovídat, a určitě ne dnes večer."Paní Weasleyová přikývla. Byla bílá jako stěna.Otočila se k Ronovi, Hermioně a Billovi, jako kdyby se chovali kdovíjak hlučně, a sykla: "Slyšeli jste? Potřebuje ticho!""Pane řediteli," ozvala se madame Pomfreyová a nespustila oči z velkého černého psa (což byl Sirius), "mohl byste mi vysvětlit, co má tohle -""Ten pes s Harrym chvíli zůstane," řekl Brumbál prostě. "Ujišťuji vás, že je velice dobře vycvičený. Harry - počkám tu, dokud si nelehneš."Harry mu byl nevýslovně vděčný za to, že všechny požádal, aby se ho na nic nevyptávali. Ne že by nestál o to, aby tu s ním byli; ovšem představa, že by to měl všechno znovu vykládat a ještě jednou to prožít, byla nad jeho síly."Přijdu se na tebe ještě podívat, jen co si promluvím s Popletalem, Harry," řekl Brumbál. "Rád bych, abys tu zůstal ještě zítra, než promluvím k celé škole." Poté odešel.Když madame Pomfreyová odváděla Harryho k nejbližší posteli, zahlédl pravého Moodyho, jak leží nehybně na lůžku na opačné straně místnosti. Dřevěnou nohu a kouzelné oko měl na nočním stolku."Jak je na tom?" zeptal se."Dostane se z toho," ujistila ho madame Pomfreyová, přinesla mu pyžamo a zatáhla kolem postele závěsy. Harry si sundal hábit, oblékl si pyžamo a lehl si. Ron, Hermiona, Bill, paní Weasleyová a černý pes závěsy obešli a usadili se na židlích po obou stranách lůžka. Ron s Hermionou se na něj dívali s jistou opatrností, jako kdyby se ho báli."Jsem v pořádku," řekl jim. Jenom jsem unavený."Paní Weasleyové vhrkly do očí slzy a vcelku zbytečně mu ještě urovnávala postel.Madame Pomfreyová, která se mezitím vyřítila do své ordinace, se vrátila s pohárkem a s malou lahvičkou jakéhosi rudofialového lektvaru."To všechno musíš vypít, Harry," vysvětlila mu. "Potom usneš a nic se ti nebude zdát."Harry si od ní pohárek vzal a usrkl několik doušků. Okamžitě na sobě pocítil, jak malátní. Vše kolem zahalila mlha. Světla na ošetřovně na něj přes závěsy kolem postele přátelsky pomrkávala a Harry se tělem bořil stále hlouběji do teplé péřové matrace. Ještě než lektvar dopil, přemohlo ho vyčerpání a usnul, aniž řekl jediné slovo.
Vtom se probudil. Bylo mu však takové teplo a byl tak ospalý, že ani neotevřel oči a chtěl spát dál. Místnost byla jen chabě osvětlená; byl si jistý, že je ještě večer, a měl pocit, že nespal nijak dlouho.Potom zaslechl nějaké šuškání."Jestli s tím nepřestanou, určitě ho probudí!""A proč tak křičí? Nic jiného se už přece stát nemohlo, nebo snad ano?"Harry otevřel oči, měl je však celé zalepené. Někdo mu sundal brýle. Nejasně vedle sebe rozlišil paní Weasleyovou a Billa. Paní Weasleyová stála."To je Popletalův hlas," šeptala. "A ten druhý je Minerva McGonagallová, že? Ale kvůli čemu se tak hádají?"Teď už i Harry slyšel, jak venku někdo křičí a zřejmě spěchá k ošetřovně."Jistě je to politováníhodné, Minervo, ale přesto -" říkal zvýšeným hlasem Kornelius Popletal."Vůbec jste ho neměl pouštět do hradu!" ječela profesorka McGonagallová. "Až se to dozví Brumbál -"Harry slyšel, jak se dveře na ošetřovnu rozletěly. Bill roztáhl závěsy a všichni u lůžka se upřeně zahleděli ke dveřím; nikdo z nich si nevšiml, že se Harry posadil a dal si na nos brýle.Do místnosti právě rázně vkročil Popletal a v patách za ním následovali profesorka McGonagallová a profesor Snape."Kde je Brumbál?" uhodil ministr na paní Weasleyovou."Tady není," odsekla mu rozzlobeně. "A tohle je ošetřovna, pane ministře, raději byste měl -"To však už se dveře otevřely znovu a Brumbál vtrhl dovnitř."Co se stalo?" vyjel ostře a klouzal pohledem z Popletala na profesorku McGonagallovou. "Proč tady rušíte? Překvapujete mě, Minervo - žádal jsem vás přece, abyste hlídala Bartyho Skrka -""Toho už nikdo hlídat nemusí, Brumbále!" ječela profesorka. "Tady pan ministr už to zařídil!"Harry dosud nezažil, že by se takhle přestala ovládat. Ve tvářích jí naskočily rudé skvrny hněvu, ruce svírala v pěst a třásla se vzteky."Když jsme panu Popletalovi sdělili, že jsme zajali Smrtijeda, který zavinil, co se tu dnes večer stalo," řekl potichu Snape, "usoudil patrně, že je v sázce jeho osobní bezpečnost. Přestože jsme mu to vymlouvali, přivolal si mozkomora, aby ho do hradu doprovodil. Zavedl ho do pracovny, kde Barty Skrk -""Já jsem mu říkala, Brumbále, že s tím nebudete souhlasit!" vztekala se profesorka McGonagallová. "Říkala jsem mu, že byste nikdy nepřipustil, aby nějaký mozkomor vkročil do hradu, ale -""Vážená dámo!" zahřměl Popletal, který také vypadal rozčilenější, než jak ho Harry znal. "Jednou jsem ministrem kouzel a je na mně, pro jaký doprovod se rozhodnu, jestliže mám vyslechnout osobu, která by mohla být nebezpečná -"Profesorka McGonagallová ho však přehlušila."Ve chvíli, kdy to - TO…" křičela, "vešlo dovnitř," ukazovala prstem na Popletala a třásla se po celém těle, "vrhlo se to na Skrka a - a -"Harry ucítil v žaludku ledový chlad, zatímco profesorka hledala slova, kterými by popsala, co se stalo. Nepotřeboval, aby tu větu dokončila. Věděl, co mozkomor udělal. Vtiskl Bartymu Skrkovi smrtící polibek a ústy mu vysál duši. Bylo to horší, než kdyby zemřel."Buď jak buď, není ho žádná škoda!" vztekal se Popletal. "Vždyť zavinil smrt několika lidí!""Jenže už nemůže svědčit, Korneliusi," řekl Brumbál a změřil si Popletala tak tvrdým pohledem, jako kdyby ho právě prokoukl. "Nemůže vypovídat, proč ty lidi zabil.""Proč je zabil? Na tom přece není nic záhadného!" vztekal se Popletal. "Byl to naprostý šílenec! Podle toho, co mi Severus a Minerva řekli, si zřejmě myslel, že to všechno dělá na příkaz Vy-víte-koho!""Lord Voldemort mu ovšem příkazy opravdu dával, Korneliusi," řekl Brumbál. "Smrt těch lidí byla jen okrajovou součástí jeho plánu, který mu měl vrátit všechny síly, a ten plán mu vyšel. Voldemort získal své tělo zpátky."Popletal se zatvářil, jako kdyby dostal ránu do obličeje. Zmateně zamrkal a zíral na Brumbála tak vyjeveně, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.Pak začal koktat: "C-c-c-cože? Vy-víte-kdo že se vrátil? T-to je přece n-nesmysl! Co to povídáte, Brumbále…" poulil na něj oči."Minerva a Severus vám nepochybně řekli, že jsme vyslechli doznání Bartyho Skrka," trval na svém Brumbál. "Dali jsme mu totiž veritasérum a on se přiznal, že ho otec potají dostal z Azkabanu a Voldemort - který se od Berty Jorkinsové dozvěděl, že je naživu - ho přišel osvobodit. Potom ho využil k tomu, aby se zmocnil Harryho. A jejich plán bohužel vyšel. Skrk Voldemortovi pomohl, aby se vrátil.""Podívejte se, Brumbále," řekl Popletal a Harry s úžasem zjistil, že jeho tvář rozjasnil lehký úsměv. "Tomu snad - tomu ani vy sám přece nevěříte. Vy-víte-kdo že by se vrátil? Ale, prosím vás… Skrk samozřejmě mohl věřit, že jedná na jeho příkaz… ale že byste bral vážně něco, co tvrdil takový šílenec, právě vy, Brumbále…""Když se Harry dnes večer dotkl Poháru tří kouzelníků, ten ho odnesl přímo k Voldemortovi," poznamenal věcně Brumbál. "Byl svědkem toho, jak se lord Voldemort znovu narodil. Pojďte laskavě ke mně do pracovny, já vám to všechno vysvětlím."Ohlédl se na Harryho a zjistil, že je vzhůru, zavrtěl však hlavou a řekl: "Bohužel vám nemohu dovolit, abyste dnes večer Harryho vyslechl."