36. Na rozcestí (2.část)

Popletal se jen podivně usmíval.Podíval se na Harryho, potom na Brumbála a zeptal se ho: "A vy - ehm - vy věříte tomu, co Harry říká, Brumbále?"Na okamžik zavládlo v místnosti ticho, které porušil jen Sirius - černý pes zavrčel, naježil srst a vycenil na Popletala zuby."Ovšemže Harrymu věřím," prohlásil Brumbál a v očích mu vztekle zaplálo. "Slyšel jsem Skrkovo doznání a slyšel jsem, jak Harry líčil, co se stalo, když se Poháru dotkl. Obojí to do sebe zapadá a dohromady se tím vysvětluje všechno, co se udalo od minulého léta, kdy zmizela Berta Jorkinsová."Popletal se podivně usmíval dál. Ještě jednou se podíval na Harryho a potom řekl: "Takže vy jste ochoten věřit, že se lord Voldemort vrátil, jenom proto, že to tvrdí nějaký šílený vrah a chlapec, který… ehm…"Ministr na něj sklouzl pohledem, a Harry náhle pochopil."To máte z těch článků Rity Holoubkové, pane Popletale," poznamenal klidně.Ron, Hermiona, paní Weasleyová i Bill rázem nadskočili. Nikdo z nich si nevšiml, že je Harry vzhůru.Popletal mírně zrudl, pak se však v jeho tváři objevil vzdorný, urputný výraz."A co má být?" řekl a díval se přitom na Brumbála. "Co mám dělat, jestliže jsem zjistil, že se o tom chlapci snažíte ledacos ututlat? Je přece hadí jazyk, že? A každou chvíli mívá všelijaké záchvaty -""Teď zřejmě máte na mysli bolesti, které Harry občas pociťuje ve své jizvě?" zeptal se Brumbál chladně."Připouštíte tedy, že je mívá?" vyhrkl Popletal. "Bolesti hlavy? Těžké sny? A možná - možná i přeludy?""Něco vám řeknu, Korneliusi," Brumbál k ministrovi přistoupil o krok blíž, a znovu jako by z něj vyzařovala ona nepojmenovatelná síla, kterou Harry vycítil, už když omráčil mladého Skrka. "Harry není o nic méně duševně zdravý než vy a já. Ta jizva na čele nemá s pomatením nic společného. Myslím, že ho bolí, když je lord Voldemort nablízku, nebo když obzvlášť touží vraždit."Popletal o půl kroku ucouvl, ale tvářil se stejně zatvrzele jako předtím. "Promiňte, Brumbále, ale o té jeho jizvě, kterou způsobila kletba a která účinkovala jako poplašný zvon, neslyším poprvé…""Ale já jsem viděl, jak se Voldemort vrátil!" Harry se znovu pokusil vylézt z postele, paní Weasleyová ho však přiměla, aby si lehl. "Viděl jsem také Smrtijedy a mohu vám je vyjmenovat! Byl tam Lucius Malfoy -"Snape sebou prudce trhl, ale když se na něj Harry podíval, sklouzl očima zpátky k Popletalovi."Malfoy byl obžaloby zproštěn!" namítl Popletal, kterého se to očividně dotklo. "Je to velice stará kouzelnická rodina - navíc přispěli na významné akce -""Macnair!" pokračoval Harry."I ten byl zproštěn obžaloby, a teď pracuje pro ministerstvo!""Avery - Nott - Crabbe - Goyle -""Jen opakuješ jména těch, kteří před třinácti lety byli zproštěni obvinění, že patřili k Smrtijedům!" řekl Popletal rozzlobeně. "Možná jsi jejich jména našel v protokolech z tehdejších procesů! Pro boha živého, Brumbále - už na konci minulého roku ten chlapec přišel s nějakou potrhlou historkou - to, co vykládá, je den ze dne neuvěřitelnější, a vy mu vždycky znovu skočíte na špek - ten chlapec dovede mluvit s hady, Brumbále, a vy si ještě myslíte, že mu můžete důvěřovat?""Vy hlupáku!" rozkřikla se profesorka McGonagallová. "A co Cedric Diggory? Co pan Skrk? Ty přece nezabil žádný šílenec, a k tomu čirou náhodou!""Nevím o ničem, co by to vyvracelo!" rozkřikl se Popletal a samým rozčilením zrudl ve tváři stejně jako ona. "Zato se mi zdá, že jste si všichni usmysleli vyvolat paniku, která by rozvrátila všechno, o co jsme těch třináct let usilovali!"Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Vždycky Popletala považoval za laskavého člověka, snad trochu chvástavého a trochu nafoukaného, v jádru ale dobráka. Teď však před ním stál malý, navztekaný kouzelník, který se rozhodně odmítal smířit s tím, že by jeho pohodlný a spořádaný svět mohlo něco narušit - odmítal uvěřit, že by Voldemort znovu povstal."Voldemort se vrátil," opakoval Brumbál. Jestli před tím konečně přestanete zavírat oči, Popletale, a učiníte nezbytná opatření, snad ještě můžeme všechno zachránit. První a nejdůležitější krok je vyhnat z Azkabanu mozkomory, kteří ho teď ovládají -""Co je to za nesmysl!" rozkřikl se Popletal znovu. "Vyhnat mozkomory! Kdybych to vůbec jen navrhl, okamžitě by mě z ministerstva vykopli! Polovina z nás se v noci cítí v posteli v bezpečí jen proto, že víme, že v Azkabanu hlídají mozkomorové!""Zato my ostatní už tak klidně nespíme, Korneliusi, když pomyslíme na to, že jste dozorem nad nejnebezpečnějšími stoupenci lorda Voldemorta pověřil tvory, kteří se přidají na jeho stranu, jakmile je zavolá," řekl Brumbál. "Nemyslete si, že vám zůstanou věrní! Voldemort jim dokáže nabídnout daleko větší prostor, aby uplatnili své síly a libůstky, než vy! Až se k němu připojí mozkomorové a jeho dřívější stoupenci se k němu vrátí, sotva mu dokážete zabránit, aby znovu získal takovou moc, jakou měl před třinácti lety!"Popletal jen naprázdno otvíral a zavíral ústa, jako kdyby mu chyběla slova, jimiž by vyjádřil své rozhořčení."Druhý krok, který musíte podniknout - a hned," naléhal Brumbál, "je vyslat posly k obrům.""Vyslat posly k obrům?" zaječel Popletal, jak se mu znovu vrátila řeč. "Co je zas tohle za šílený nápad?""Nabídněte jim přátelskou ruku, dřív než bude pozdě," řekl Brumbál, "nebo je Voldemort stejně jako v minulosti přesvědčí, že on jediný ze všech kouzelníků jim vrátí jejich práva a svobodu!""To - to přece nemůžete myslet vážně!" zalapal po dechu Popletal, zakroutil hlavou a zacouval od něj ještě dál. "Kdyby se kouzelnická veřejnost doslechla, že jsem vešel do styku s obry - lidé je nenávidí, Brumbále - měl bych po kariéře -""Vás totiž zaslepuje láska k úřadu, který zastáváte, Korneliusi!" řekl Brumbál; zvýšil teď hlas, kolem hlavy se mu rozzářila aura moci a oči mu znovu zaplály. "Přikládáte přílišnou důležitost - a dělal jste to vždycky - takzvaným čistokrevným rodům! Nechápete, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane! Váš mozkomor před chvílí zlikvidoval posledního žijícího člena čistokrevného rodu, který patřil k těm nejstarším - a sám vidíte, co se svým životem Skrk udělal! Něco vám řeknu, Korneliusi - udělejte, co jsem vám navrhl, a všichni na vás budou vzpomínat jako na jednoho z nejstatečnějších a největších ministrů kouzel, které jsme kdy měli, ať už zůstanete v úřadě nebo ne. Nebo nedělejte nic - a zůstanete v dějinách jako ten, kdo Voldemortovi ustoupil z cesty a umožnil mu, aby se znovu pokusil zničit svět, který jsme se snažili obnovit!""Ten člověk mluví z cesty," šeptl Popletal. "Úplně zešílel…"Potom se v místnosti rozhostilo ticho. Madame Pomfreyová strnule stála u nohou Harryho postele a zakrývala si dlaněmi ústa. Paní Weasleyová byla k Harrymu skloněná a ještě pořád ho držela za rameno, aby nemohl vstát. Bill, Ron a Hermiona na Popletala třeštili oči."Jestli jste se rozhodl před tím vším zavřít oči a necháte tomu volný průběh, Korneliusi," řekl Brumbál, "naše cesty se rozcházejí. Vy musíte jednat tak, jak považujete za správné. A já - já budu jednat, jak považuji za správné já."V jeho hlasu nezněla sebemenší výhrůžka: jako by jen shrnul, jak se věci mají. Popletal se však naježil, jako kdyby se k němu Brumbál blížil s hůlkou v ruce."Aby bylo jasné, Brumbále," řekl a pohrozil mu prstem. "Vždycky jsem vám nechával volnou ruku a vážil jsem si vás. S vašimi rozhodnutími jsem snad vždycky nesouhlasil, ale nemluvil jsem vám do nich. Jiní by vám na mém místě sotva dovolili zaměstnávat vlkodlaky, nechávat si tu Hagrida nebo sám za sebe rozhodovat, čemu budete studenty učit, aniž byste to projednal s ministerstvem. Pokud jste se však rozhodl bojovat proti mně -""Jediný, proti komu hodlám bojovat," řekl Brumbál, "je lord Voldemort. Jste-li i vy proti němu, Korneliusi, zůstáváme na stejné lodi."Vše nasvědčovalo tomu, že na tohle už Popletal najít odpověď nedokáže. Chvilku se pohupoval na krátkých nožkách dozadu a dopředu a točil v rukou svojí buřinkou.Nakonec téměř prosebně zakňoural: "Přece se nemohl vrátit, Brumbále, to prostě není možné…"Vtom vykročil vpřed Snape, prošel kolem Brumbála a už cestou si vyhrnoval levý rukáv hábitu. Napřáhl k Popletalovi paži, a když ministr pohlédl na jeho nadloktí, polekaně couvl."Jen se podívejte," řekl Snape drsně. "Takhle vypadá Znamení zla. Není už znát tak jasně jako možná před hodinou, kdy žhnulo až do černa, ale ještě vidět je. Tohle znamení vypálil Pán zla všem Smrtijedům. Jeho prostřednictvím jsme se mohli navzájem poznat, a Pán zla nás také mohl s jeho pomocí přivolat. Jakmile se dotkl znamení kteréhokoli ze Smrtijedů, musel se okamžitě přemístit tam, kde se Pán právě nacházel. Během minulého roku bylo moje znamení stále znatelnější, a Karkarovovo také. Proč myslíte, že Karkarov dnes večer uprchl? Oba jsme cítili, jak nás to Znamení pálí. Oba jsme věděli, že se Vy-víte-kdo vrátil. Karkarov se bojí jeho msty. Ví, že udal příliš mnoho jiných Smrtijedů, než aby mohl doufat, že ho zase přijmou mezi sebe."Popletal ucouvl i před Snapem a kroutil hlavou. Zdálo se, že nepochopil ani slovo z toho, co profesor říkal. Se zjevným odporem chvíli civěl na ošklivé znamení na Snapeově paži, pak se podíval na Brumbála a zašeptal: "Nevím, co to vy a ten váš spolek na Brumbála hrajete, ale už jsem slyšel dost. Nemám k tomu co dodat. Zítra se vám ozvu, Brumbále, a promluvíme si o tom, jak vedete zdejší školu. Teď se musím vrátit na ministerstvo."Byl už téměř u dveří, když se zastavil. Otočil se a vrátil se k Harryho posteli."Tady máš svoji výhru," řekl úsečně, vytáhl z kapsy veliký váček zlata a hodil jej Harrymu na noční stolek. "Tisíc galeonů. Mělo to být předáno na slavnosti, ovšem za těchto okolností…"Narazil si buřinku na hlavu, vyšel z místnosti a zabouchl za sebou. Jakmile byl pryč, Brumbál se otočil k hloučku u Harryho lůžka."Čeká nás spousta práce," řekl. "Molly… doufám, že s vámi i s Arturem mohu počítat?""Ovšemže ano," potvrdila paní Weasleyová. Byla úplně bílá, i rty měla bezkrevné, tvářila se však rozhodně. "Artur ví, jaký Popletal je. Mého muže celá ta léta na ministerstvu držely jedině jeho sympatie k mudlům a Popletal si o něm myslí, že mu chybí opravdová kouzelnická hrdost.""Takže teď potřebuji poslat Arturovi zprávu," řekl Brumbál. "Musíme okamžitě vyrozumět všechny, kdo budou ochotni slyšet na to, jak se věci doopravdy mají, a Artur je v dobrém postavení, aby se mohl spojit s těmi na ministerstvu, kteří na rozdíl od Korneliuse vidí dál než jen na špičku vlastního nosu.""Já se za ním vypravím," prohlásil Bill a vstal. Ještě teď večer.""Výtečně," pronesl Brumbál. "Řekni mu, co se stalo. Řekni mu, že se s ním co nejdřív spojím přímo. Musí si ovšem počínat opatrně. Kdyby Popletal tušil, že na ministerstvu zasahuji -""Nechte to na mě," řekl Bill.Popleskal Harryho po rameni, políbil matku na tvář, oblékl si plášť a spěšně vyšel z místnosti."Minervo," Brumbál se otočil k profesorce McGonagallové. "Chci, aby Hagrid co nejdřív přišel ke mně do pracovny. A také - pokud bude ochotná přijít - i madame Maxime."Profesorka přikývla a bez jediného slova odešla."Poppy" obrátil se Brumbál na madame Pomfreyovou, "byla byste tak hodná a zašla do kabinetu profesora Moodyho? Zřejmě tam najdete velice zoufalou domácí skřítku Winky. Udělejte pro ni, co můžete, a odveďte ji zpátky do kuchyně. Myslím, že Dobby se o ni už postará.""Ovšem - samozřejmě," řekla madame Pomfreyová užasle a odešla také. Brumbál se přesvědčil, že dveře jsou zavřené, a teprve když nebylo slyšet ani kroky madame Pomfreyové, promluvil znovu."A teď je načase," řekl, "aby si dva z nás ujasnili, kdo je kdo doopravdy. Siriusi - vezměte prosím na sebe svoji normální podobu."Velký černý pes pohlédl na Brumbála a v mžiku se proměnil zpět v člověka.Paní Weasleyová vykřikla a odskočila od postele."Vždyť to je Sirius Black!" zavřeštěla a ukazovala na něj."Nekřič, mami!" vyjekl Ron. "To je v pořádku!"Snape nevykřikl ani sebou neškubl, v jeho pohledu se však mísil vztek a zděšení."Black a v Bradavicích!" zavrčel a civěl na Siriuse, v jehož obličeji byla stejná nechuť. "Co tady pohledává?""Je tu na mé pozvání," řekl Brumbál a hleděl z jednoho na druhého, "stejně jako vy, Severusi. Já totiž důvěřuji vám oběma. Je načase, abyste své staré spory odložili a věřili si navzájem."Harry si v duchu říkal, že po nich Brumbál chce hotový zázrak. Sirius a Snape se na sebe dívali s krajním odporem."Pro nejbližší dobu se spokojím s tím," řekl Brumbál s trochou netrpělivosti v hlasu, "když upustíte od otevřeného nepřátelství a podáte si ruce. Stojíte teď na téže straně. Času není nazbyt, a pokud my, kteří známe pravdu - přitom, jak je nás málo - nebudeme jednotní, nikdo z nás nemá sebemenší naději."Sirius a Snape na sebe ještě vrhali nasupené pohledy, jako by jeden druhému přál jen to nejhorší, pak ale k sobě pomaličku přistoupili a podali si ruce, ovšem vzápětí od sebe hned zas ucukli."To pro začátek stačí," řekl Brumbál a postavil se mezi ně. "A teď mám pro vás práci. Popletalův postoj, i když nijak nepřekvapuje, mění všechno. Siriusi, potřebuji, abyste se ihned vydal na cestu. Musíte zburcovat Remuse Lupina, Arabelu Figgovou, Mundunguse Fletchera - celou starou partu. Potom se na čas schovejte u Lupina, já se tam s vámi spojím.""Ale -" namítl Harry.Přál si, aby tu Sirius zůstal. Nechtěl se s ním tak rychle zase rozloučit."Uvidíme se brzy, Harry," otočil se k němu Sirius. "Slibuju ti to. Ale teď musím udělat, co můžu, to přece chápeš, ne?""Ano," přisvědčil Harry. Jo… jistěže chápu."Sirius mu krátce stiskl ruku, kývl na rozloučenou Brumbálovi, znovu se přeměnil ve velkého černého psa, doběhl ke dveřím, tlapou stiskl kliku a byl pryč."Severusi," řekl Brumbál a otočil se k Snapeovi, "vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat… pokud jste připraven…""Jsem," řekl Snape."Pak tedy mnoho štěstí," popřál mu Brumbál a se stínem obav ve tváři ho sledoval, jak beze slova vyšel za Siriusem.Trvalo několik minut, než Brumbál znovu promluvil."Musím ještě dolů," řekl konečně. "Musím zajít za panem Diggorym a za jeho ženou. Harry - dopij si ten lektvar. Uvidíme se později."Jakmile zavřel dveře, Harry sklesl zpátky na polštář. Hermiona, Ron a paní Weasleyová se na něj mlčky dívali. Drahnou chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo."Musíš dopít zbytek toho lektvaru, Harry," připomněla paní Weasleyová nakonec. Jak se natahovala pro lahvičku a pro pohárek, zavadila rukou o váček zlata na nočním stolku. "Budeš dlouho a dobře spát. Pokus se chviličku myslet na něco jiného… přemýšlej, co si koupíš za tu svou výhru!""Já to zlato nechci," řekl Harry mdlým hlasem. "Vezměte si ho vy. Ať si ho vezme, kdo chce. Já jsem ho vyhrát neměl. Mělo patřit Cedrikovi."To, s čím zápasil od chvíle, kdy vykročil z bludiště, ho teď hrozilo přemoci. Ve vnitřních koutcích očí mu zacukalo palčivou, bodavou bolestí. Zamrkal a zahleděl se do stropu."Tys za to přece nemohl, Harry," zašeptala paní Weasleyová."To já jsem mu řekl, aby ten Pohár zvedl se mnou," namítl Harry.Ucítil tu palčivou bolest i v krku. Přál si, aby se na něj Ron nedíval.Paní Weasleyová postavila lektvar na noční stolek, sklonila se k Harrymu a objala ho. Nepamatoval se, že by ho kdy v životě někdo tak mateřsky sevřel v náručí. S jejím objetím jako by na něj celou tíhou dolehlo všechno, co ten večer zažil. Matčina tvář, otcův hlas, pohled na mrtvého Cedrika na zemi - to vše mu teď začalo vířit hlavou, až to téměř neunesl, až úplně zkřivil obličej, aby potlačil zoufalé zaskučení, které se mu užuž dralo z hrdla.Pak cosi hlasitě bouchlo a Harry s paní Weasleyovou se napřímili. U okna stála Hermiona a svírala cosi pevně v ruce."Promiňte," zašeptala."Tvůj lektvar, Harry," řekla paní Weasleyová a hřbetem ruky si otřela oči.Harry ho naráz dopil. Účinek se projevil okamžitě: převalily se přes něj mocné, nezastavitelné vlny bezesného spánku a klesl na polštář. Nepřemýšlel už o ničem