Vyrazili svorně do lesa v čele s panem Weasleym. Kráčeli po stezce osvětlené lucernami a pevně k sobě tiskli své nákupy. Všude kolem slyšeli tisíce lidí, křik a smích a chvílemi i zpěv. Ovzduší horečného vzrušení bylo nesmírně nakažlivé, Harry se pořád musel zeširoka usmívat. Nějakých dvacet minut šli lesem a hlasitě se spolu bavili a vtipkovali, až se konečně vynořili na opačné straně a před sebou spatřili obrovský stadion. I když Harry viděl jen nepatrnou část obrovitých zlatých stěn, jež obklopovaly hřiště, bylo mu jasné, že dovnitř by se pohodlně vešlo deset katedrál."Je tu sto tisíc míst k sezení," sdělil mu pan Weasley, když postřehl výraz posvátné úcty v jeho obličeji. "Vyčleněná brigáda ministerstva - pět set lidí - na něm pracovala celý rok. Na každém centimetru se použila kouzla na odpuzování mudlů. Jakmile se sem během té doby některý třeba jen přiblížil, vzpomněl si najednou, že má nějakou schůzku, a honem pádil pryč… Pánbůh jim požehnej," dodal laskavě a vedl svou výpravu k nejbližšímu vchodu, kolem něhož se už hemžil houf křičících čarodějek a kouzelníků."Máte ta nejlepší místa!" řekla čarodějka z ministerstva u vchodu, když jim zkontrolovala vstupenky. "Nejvyšší lóže! Tady po těch schodech, Arture, a až úplně nahoru."Schodiště na stadion pokrýval těžký rudý koberec. Namáhavě vystupovali vzhůru spolu s davem dalších, ti ovšem postupně odbočovali nalevo i napravo do vstupů na tribuny. Pan Weasley se svou výpravou pokračoval výš a výš, až dorazili úplně nahoru a octli se v nevelké lóži na nejvyšším místě celého stadionu, umístěné právě uprostřed mezi zlatými brankami. Ve dvou řadách tu stálo na dvacet nachových a pozlacených křesel, a když Harry s Weasleyovymi usedl v první řadě a pohlédl dolů, naskytla se mu podívaná, jakou by si nikdy v životě nedokázal představit.Sto tisíc čarodějek a kouzelníků se v tu chvíli usazovalo na sedadlech, která se v řadách zvedala výš a výš kolem dlouhého oválného stadionu. Vše zalévalo tajuplné nazlátlé světlo, které jako by vycházelo ze samotného hřiště; z jejich vznosné lóže jeho plocha vypadala hladká jako samet. Na obou koncích stadionu stály tři sloupy s obručemi, vysoké padesát stop: to byly branky. Přímo proti nim, téměř v úrovni Harryho očí, byla obrovská tabule, po které neustále běžela zlatá písmena, jako by na ni psala ruka neviditelného obra a napsané po sobě hned zase mazala: když se na ni Harry soustředěně zahleděl, zjistil, že po stadionu vysílá reklamy.
• Masařka: koště pro celou rodinu. Bezpečné, spolehlivé a se zabudovaným alarmem na ochranu proti zlodějům •• Univerzální čistič kouzelných nečistot paní Skowerové: kde nejsou skvrny nejsou ani problémy •• Kouzelnické gala oblečení - Londýn, Paříž, Prasinky •
Harry odtrhl oči od nápisů a přes rameno se podíval, kdo ještě je s nimi v lóži. Do této chvíle byla prázdná, až na malé stvořeníčko, které sedělo v zadní řadě na třetím sedadle zkraje. Mělo tak krátké nožky, že mu přes židli trčely dopředu, na sobě mělo ubrousek, jakým se přikrývá čajník (ovšem nařasený jako tóga), a tvář mělo zabořenou v dlaních. Ony dlouhé, netopýří uši připadaly Harrymu podivně známé…"Jsi to ty, Dobby?" zeptal se nevěřícně.Stvořeníčko zvedlo hlavu a roztáhlo prsty a Harry uviděl veliké hnědé oči a nos, který vypadal jako rajské jablíčko a byl právě tak velký. Dobby to nebyl - bez nejmenší pochyby to však byl domácí skřítek, podobně jako jeho někdejší přítel, kterého vysvobodil od jeho dřívějších majitelů, rodiny Malfoyových."Pán mi řekl Dobby?" vypískl skřítek zvědavě přes prsty. Měl ještě vyšší hlas než jeho přítel. Spíš jenom slabounce, třaslavě pištěl, a Harry si pomyslel - i když u domácích skřítků to bylo velice těžké posoudit - že to spíš může být skřítka. Ron i Hermiona se spěšně otočili a podívali se také; o Dobbym toho od něj slyšeli spoustu, v životě se s ním však nesetkali. Dokonce i pan Weasley se zvědavě ohlédl."Promiň," řekl Harry skřítkovi. "Myslel jsem totiž, že je to někdo, koho znám.""Ale já přece Dobbyho znám taky, pane!" zapištěla skřítka. Zakrývala si obličej, jako kdyby ji ta nazlátlá záře oslepovala, ačkoli nejvyšší lóže nebyla nijak jasně osvětlená. Jmenuji se Winky, pane - a vy," pohlédla na jizvu na jeho čele a tmavohnědé oči se jí roztáhly, až byly velké jako talířky - "vy jste určitě Harry Potter, pane!""Ano, to jsem já," přisvědčil Harry."Ale Dobby o vás mluví od rána do večera, pane!" řekla, spustila ruce trochu dolů a hleděla na něj s posvátnou hrůzou."Jak se mu vede?" zeptal se Harry. Jak se mu líbí na svobodě?""Ach, pane," zavrtěla hlavou Winky, "neberte to jako opovážlivost, pane, ale nejsem si jistá, jestli jste Dobbymu prospěl, pane, když jste ho osvobodil.""Ale proč?" užasl Harry. "Má snad nějaké potíže?""Svoboda mu stoupla do hlavy, pane," řekla Winky smutně. "Chtěl by víc, než odpovídá jeho postavení, pane. Nemůže sehnat jiné místo, pane.""Proč ne?" zeptal se Harry.Winky o půl oktávy snížila hlas a zašeptala: "Chce za svou práci dostávat zaplaceno, pane.""Zaplaceno?" opakoval Harry nechápavě. "Ale proč - proč by mu za práci neměli platit?"Winky se při té představě zatvářila zděšeně a mírně sevřela prsty, takže už jí do obličeje viděl zas jenom napůl."Domácím skřítkům se přece neplatí, pane!" vypískla potichu. "Fakt, nic takového se nedělá, pane. Říkala jsem mu kolikrát, opravdu jsem mu to říkala - najdi si nějakou slušnou rodinu a usaď se, Dobby. Jenže on má plnou hlavu ztřeštěných nápadů, pane, jaké se na domácího skřítka ani trochu nepatří. Ještě chvíli si budeš takhle vymýšlet, Dobby, říkám mu pořád, a jednoho krásného dne se dozvím, že si tě předvolalo oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory, jako nějakého obyčejného skřeta.""Počkej, snad už je načase, aby si užil trochu legrace," namítl Harry."Domácí skřítkové tu nejsou od toho, aby si užívali legrace," prohlásila Winky důrazně a nepřestávala si rukama zakrývat obličej. "Domácí skřítkové dělají, co se jim řekne. Tak třeba já nemám vůbec ráda výšky, Harry Pottere -" podívala se na zábradlí a naprázdno polkla, "ale můj pán mě poslal do nejvyšší lóže, a tak jsem tady, pane.""Ale proč tě sem poslal, když ví, že nemáš ráda výšky?" zeptal se Harry a zamračil se."Můj pán - můj pán chce, abych mu držela místo, Harry Pottere, poněvadž má spoustu práce," vysvětlila Winky a ukázala hlavou na prázdné místo vedle sebe. "Winky by nejradši už byla zase zpátky v pánově stanu, Harry Pottere, ale Winky dělá, co jí řeknou. Winky je dobrá domácí skřítka."Znovu se ustrašeně podívala na zábradlí lóže a pak si úplně zakryla oči. Harry se obrátil k ostatním."Tak takhle vypadá domácí skřítek?" zamumlal Ron. Jsou to dost podivná stvoření, že ano?""Dobby byl ještě podivnější," řekl Harry upřímně.Ron vytáhl svůj všechnohled, aby ho vyzkoušel, a zahleděl se do davu na protější straně stadionu."To je síla!" řekl a kroutil přehrávacím knoflíkem po straně. "Když chci, začne se ten starý chlápek tam dole vždycky šťourat v nose… a znovu… a ještě jednou…"Hermiona mezitím dychtivě listovala v programu v sametových deskách se střapcem."Před zápasem se uskuteční přehlídka maskotů obou družstev," četla nahlas."Ta vždycky stojí za to," přisvědčil pan Weasley. "Národní mužstva si totiž pokaždé přivezou roztodivné tvory ze své rodné země a uspořádají s nimi malou podívanou."Během následující půlhodiny se lóže kolem nich postupně zaplňovala. Pan Weasley si neustále podával ruce s dalšími příchozími; zřejmě to byli velice významní kouzelníci. Percy vyskakoval z křesla tak často, až se zdálo, že se pokouší sedět na ježkovi, a když pak dorazil sám ministr kouzel Kornelius Popletal, uklonil se před ním tak hluboko, až mu spadly brýle a rozbily se. Uvedlo ho to do rozpaků, a když si je hůlkou opravil, zůstal už konečně sedět a vrhal závistivé pohledy na Harryho, s nímž se ministr pozdravil jako se starým přítelem. Znali se spolu zdřívějška a Popletal otcovsky potřásl Harrymu rukou, zeptal se, jak se mu daří, a představil ho kouzelníkům, kteří přišli s ním."Seznamte se, tohle je Harry Potter," vysvětloval bulharskému ministrovi, který měl na sobě nádherný hábit z černého sametu lemovaný zlatem a zřejmé mu nerozuměl ani slovo. "Harry Potter… ale no tak, víte přece, kdo to je… ten chlapec, co zůstal naživu, když Vy-víte-kdo… přece to znáte…"Bulharský kouzelník najednou postřehl Harryho jizvu, ukázal na ni prstem a začal něco hlasitě a vzrušeně drmolit."Věděl jsem, že mu to nakonec dojde," řekl Popletal unaveně Harrymu. "Když mluvím s nějakým cizincem, nejsem žádná hvězda; na cizí řeči potřebuji Bartyho Skrka. Á, jak vidím, jeho domácí skřítka mu hlídá křeslo… to dobře udělal, protože ti bulharští chachaři by nám nejradši zabrali všechna nejlepší místa… á, už je tu i Lucius!"Harry, Ron i Hermiona se rychle otočili. Ke třem dosud volným křeslům hned za panem Weasleym se kolem zadní řady právě snažili protáhnout někdejší majitelé domácího skřítka Dobbyho - Lucius Malfoy, jeho syn Draco a nějaká žena, o níž se Harry domyslel, že to bude Dracova matka.Harry a Draco Malfoy byli nepřátelé hned od první cesty do Bradavic. Bledý Draco se špičatou tváří a úplně světlými vlasy se velice podobal svému otci. Jeho matka, vysoká a štíhlá, byla také plavovlasá a vypadala by docela hezky, kdyby svými pohledy nedávala všem najevo, že nad nimi ohrnuje nos."Á, Popletale, dobrý večer," řekl pan Malfoy a podával mu ruku, když se k ministrovi kouzel dostal. Jak se máte? Mou ženu Narcisu tuším ještě neznáte? A našeho syna Draca také ne?""Velice mě těší, opravdu mě velice těší," Popletal se usmíval a ukláněl se paní Malfoyové. "Dovolte, abych vám představil pana Oblanskyho… Obalonskyho… pana … prostě tohle je bulharský ministr kouzel a stejně nerozumí ani slovo, co říkám, takže na tom nesejde. A koho tady ještě máme - s Arturem Weasleym se určitě znáte, že?"Byla to napjatá chvilka: Pan Weasley a pan Malfoy zírali jeden na druhého a Harry si živě vybavil, jak se ti dva naposled setkali tváří v tvář v knihkupectví Krucánky a kaňoury a poprali se tam. Pan Malfoy si teď chladnýma šedýma očima přeměřil pana Weasleyho a potom přeletěl pohledem po řadě, ve které seděli."Můj ty bože, Arture," pronesl potichu. "Co všechno jste musel prodat, abyste měl na lístky do nejvyšší lóže? Za ten váš dům byste přece tolik nedostal?"Popletal, který je neposlouchal, řekl: "Lucius právě přispěl velice štědrým obnosem na Nemocnici svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, Arture. Je tu jako můj host.""To je od něj hezké," přisvědčil pan Weasley s nuceným úsměvem.Pan Malfoy teď sklouzl očima na Hermionu, která mírně zrudla, umíněně však na něj koukala dál. Harry dobře věděl, proč Dracův otec tak stáhl rty: Malfoyovi se pyšnili tím, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu. Jinými slovy řečeno - považovali všechny, kteří měli mudlovské předky jako Hermiona, za jakási podřadná stvoření. Před ministrem kouzel se však pan Malfoy neopovážil nic říct. Pokynul posměšně panu Weasleymu a postupoval dál k volným křeslům. Draco vrhl na Harryho, Rona a Hermionu jediný pohrdavý pohled a potom usedl mezi matku a otce."Pakáž jedna slizká," zamumlal Ron a pak se s Harrym a Hermionou odvrátili a znovu se zadívali na hřiště. V příštím okamžiku se do lóže vřítil Ludo Pytloun."Můžeme začít?" zeptal se a kulatý vzrušený obličej se mu leskl jako veliký eidamský sýr. "Pane ministře - začneme?""Záleží jedině na vás, Ludo," odpověděl Popletal klidně.Ludo vytáhl hůlku, namířil jí na vlastní hrdlo, pronesl "Sonorus!" a rázem přehlušil hukot, který zaplňoval nabitý stadion. Jeho hlas zahřímal nad hlavami diváků a dolehl až do nejzazších koutů všech tribun: "Dámy a pánové… vítejte! Vítejte na finále čtyřstého dvacátého druhého mistrovství světa ve famfrpálu!"Diváci začali jásat a tleskat. Ve vzduchu zavlály tisíce vlajek a k všeobecnému kraválu a zmatku přispěly ještě dvě národní hymny, které zazněly zároveň. Z obrovité tabule proti nim zmizela poslední reklama (Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak - každá z nich v ústech znamená riziko!) a objevilo se na ní počáteční skóre:
BULHARSKO 0IRSKO 0
IRSKO 0
"A teď, beze všech odkladů, dovolte, abych vám představil… maskoty bulharského družstva!"Pravá strana tribun, která vypadala jako souvislý zářivě červený blok, nadšeně zaburácela."To jsem zvědav, koho si přivezli," řekl pan Weasley a naklonil se dopředu. "Ach!" Náhle si sundal brýle a honem si je leštil o hábit. "Víly!""Co jsou to Ví…"To však už na hřiště neslyšně vplulo snad sto vil, a tak se Harrymu na jeho otázku dostalo náležité odpovědi. Víly byly ženy… nejkrásnější ženy, jaké kdy v životě viděl… až na to, že nebyly - že vůbec nemohly být lidského rodu. Na okamžik ho to zmátlo a snažil se jen odhadnout, co vlastně mohou být: jak může jejich pleť vydávat takovou měsíční záři a jak jim plavé vlasy mohou vlát za hlavou, když nefouká žádný vítr… ale pak spustila hudba a on si přestal lámat hlavu, zda jsou lidské nebo ne - po pravdě totiž přestal uvažovat o čemkoli.Víly začaly tančit, a jemu se v hlavě úplně zatmělo blahem. V tu chvíli mu nezáleželo na ničem, jen si přál dívat se na ně pořád, protože kdyby přestaly tančit, určitě by se stalo něco strašného…A jak víly tančily rychleji a rychleji, začaly se Harrymu honit obluzenou myslí divoké, nerozumné nápady. Toužil udělat něco, co by na všechny zapůsobilo hlubokým dojmem, tady a hned teď. Co kdyby například skočil z lóže dolů na stadion… nevymyslí ale ještě něco lepšího?"Harry, co to děláš?" zaslechl Hermionin hlas odněkud z veliké dálky.Hudba umlkla a Harry zamrkal. Během vystoupení víl se zvedl z křesla a jednou nohou se ocitl na zábradlí lóže. Ron vedle něj ztuhl, jako by se chystal skočit z trampolíny.Celý stadion se naplnil nespokojeným pokřikem: diváci si přáli, aby víly ještě nepřestaly tančit. Harry si to přál také; teď hodlal samozřejmě fandit Bulharsku a nechápavě se podivoval, proč má na prsou připíchnutý velký zelený trojlístek. Ron vedle něj si nepřítomně strhával z čapky jetelové lístky. Pan Weasley se tomu jen mírně pousmál, natáhl se k synovi a vytrhl mu čapku z rukou."Za chvíli si tam ty trojlístky zase rád připíchneš," řekl, "jen co uvidíme irské vystoupení.""Cože?" podivil se Ron a s otevřenou pusou civěl na víly, které se teď seřadily na jedné straně hřiště.
2024 ©