10. Rodina Gauntů (1.část)

Po celý zbytek týdne se Harry na hodinách lektvarů i nadále řídil radami prince dvojí krve pokaždé, když se rozcházely s pokyny Libaciuse Brutnáka. Výsledkem bylo, že na čtvrté hodině už se Křiklan nad jeho schopnostmi přímo rozplýval a tvrdil, že někoho tak nadaného měl příležitost učit jen zřídkakdy. Rona ani Hermionu to nijak netěšilo. Harry jim sice nabídl, že se s nimi o svoji učebnici podělí, Ron ale nečitelné písmo luštil mnohem pracněji a nemohl po Harrym v jednom kuse chtít, aby mu obtížné pasáže četl nahlas, protože to by vypadalo příliš podezřele. Hermiona se zas tvrdohlavě držela pokynů, jimž říkala "oficiální", stále víc ji ale popuzovalo, že podle nich dosahuje horší výsledky než Harry podle prince.Harry jen občas a velice obecně přemýšlel, kdo asi oním princem dvojí krve byl. Přestože mu nával domácích úkolů, které dostávali, nedovolil, aby si svoje Přípravy lektvarů pro pokročilé přečetl celé, alespoň je prolistoval a přesvědčil se, že je v nich sotva jediná stránka, na které by si princ nezapsal nějaké dodatečné poznámky; ne všechny se přitom týkaly výhradně přípravy lektvarů. Tu a tam se v knize našel návod na různá kouzla a zaklínadla, která si princ zřejmě sám vymyslel."Nebo taky vymyslela," poznamenala podrážděně Hermiona, když v sobotu večer zaslechla, jak Harry ve společenské místnosti jedno z nich popisuje Ronovi. "Třeba to byla holka. Řekla bych, že to vypadá spíš na ženské než na mužské písmo.""Říkal si princ dvojí krve," odsekl Harry. "Kolik myslíš, že je mezi princi holek?"Na to Hermiona nedokázala odpovědět. Pouze se zlostně zamračila a přitáhla si své pojednání O principech znovuzhmotnění blíž k sobě, neboť Ron se je snažil číst vzhůru nohama.Harry pohlédl na hodinky a honem strčil princovy staré Přípravy lektvarů pro pokročilé do brašny."Je za pět minut osm, už musím jít, nebo přijdu k Brumbálovi pozdě.""Ááách!" vydechla Hermiona a okamžitě vzhlédla. "Hodně štěstí! Počkáme na tebe, rádi si vyslechneme, co tě bude učit!""Tak ať to zvládneš," rozloučil se s ním Ron a pak se s Hermionou dívali, jak odchází otvorem v podobizně.Harry se ubíral opuštěnými chodbami, po chvíli se ale musel narychlo schovat za jednu sochu, když se před ním zpoza rohu vynořila profesorka Trelawneyová. Něco si tiše mumlala, promíchávala balíček ušpiněných karet a za chůze si je prohlížela."Piková dvojka, to je konflikt," šeptala si pro sebe, když míjela sochu, za níž se krčil Harry. "Piková sedma, to je zlé znamení. Piková desítka - násilí. Pikový kluk - snědý mladý muž, pravděpodobně v nesnázích, nemá rád, když se ho někdo vyptává -"Náhle se zarazila přímo před sochou, na opačné straně Harryho úkrytu."To přece není možné," mumlala rozčileně a Harry slyšel, jak energicky míchá karty. Poté znovu vykročila a zanechala za sebou jen nepatrný závan kuchyňského sherry. Harry počkal, dokud si nebyl jistý, že je pryč, opět chvatně vykročil a nezastavil se, dokud nedospěl na chodbě sedmého patra k místu, kde u zdi stál jediný chrlič."Kyselé bonbony," nahlásil. Chrlič uskočil stranou, zeď za ním se rozestoupila a objevilo se pohyblivé točité kamenné schodiště. Harry na ně vstoupil a schodiště ho plynulou spirálou vyneslo ke dveřím s bronzovým klepadlem, jež vedly do Brumbálovy pracovny.Harry zaklepal."Dále," ozval se Brumbálův hlas."Dobrý večer, pane profesore," pozdravil Harry a vešel do ředitelovy pracovny."Á, dobrý večer, Harry. Posaď se," vybídl ho s úsměvem. "Doufám, že se ti první týden nového školního roku líbil.""Ano, pane profesore, děkuji," odpověděl Harry."Určitě jsi nezahálel, když už sis stačil vysloužit školní trest.""Totiž…" vykoktal rozpačitě, Brumbál se ale netvářil nijak přísně."Dohodl jsem s profesorem Snapem, že ti ten trest přeloží na příští sobotu.""Dobrá," přikývl Harry, který měl momentálně hlavu plnou důležitějších věcí, než byl školní trest od Snapea, a nenápadně se rozhlížel kolem - snažil se najít něco, z čeho by poznal, co s ním Brumbál zamýšlí tento večer dělat. Kruhová pracovna vypadala jako vždycky: křehké stříbrné přístroje stály na stolcích s pavoučími nohami, vyfukovaly obláčky kouře a tiše vrčely, portréty bývalých ředitelů a ředitelek klímaly ve svých rámech a Brumbálův nádherný fénix Fawkes trůnil na bidýlku za dveřmi a s živým zájmem Harryho pozoroval. Nezdálo se ani, že by si Brumbál udělal místo, kde by ho cvičil v soubojových dovednostech."Tak tedy, Harry," rozhovořil se Brumbál věcným tónem, "nepochybně jsi přemýšlel o tom, co s tebou na našich - neumím to pojmenovat lépe - hodinách hodlám dělat.""Ano, pane profesore.""Dospěl jsem totiž k závěru, že teď, když už víš, co lorda Voldemorta přimělo, aby se tě před patnácti lety pokusil zabít, je načase, abych ti poskytl jisté informace."Na okamžik zavládlo ticho."Na konci minulého školního roku jste sliboval, že mi povíte úplně všechno," připomněl Harry a jen stěží se mu podařilo potlačit vyčítavý tón. "Pane profesore," dodal ještě."A to jsem také udělal," opáčil nevzrušeně Brumbál. "Vypověděl jsem ti všechno, co vím. Počínaje tímto okamžikem opustíme pevné základy faktických údajů a vydáme se spolu kalnými bažinami paměti do houštin těch nejdivočejších dohadů. Počínaje tímto okamžikem, Harry, se může stát, že se dopustím právě tak politováníhodného omylu jako Humphrey Říhal, který se domníval, že nazrál čas na vynález sýrového kotlíku.""Myslíte si ale, že máte pravdu, ne?" poznamenal Harry."Přirozeně. Ovšem, jak jsem ti už dokázal, dopouštím se omylů jako kdokoli jiný. Naopak, protože jsem - promiň mi to tvrzení - o něco chytřejší než většina lidí, bývají o to větší i moje omyly.""Pane profesore," ozval se nesměle Harry, "má to, co se mi chystáte říct, něco společného s tou věštbou? Pomůže mi to… přežít?""S tou věštbou to má společného hrozně moc," ujistil ho Brumbál stejně nenuceně, jako by se Harry ptal, jaké bude druhý den počasí, "a rozhodně doufám, že ti to pomůže přežít."Vstal, obešel stůl a prošel kolem Harryho, který se honem otočil na židli a sledoval, jak se sklání ke skříňce u dveří. Když se znovu napřímil, držel v ruce známou kamennou misku, jejíž okraje zdobily podivné ornamenty. Položil myslánku na stůl před Harryho."Vypadáš ustaraně."Harry se skutečně na myslánku díval poněkud nedůvěřivě. Dosavadní zkušenosti, které s touto podivnou pomůckou, jež uchovávala a zjevovala myšlenky a vzpomínky, doposud udělal, byly sice nanejvýš poučné, ale také dost nepříjemné. Když obsah myslánky rozčeřil naposledy, viděl v ní mnohem víc, než by si byl sám přál. Brumbál se ale usmíval."Tentokrát do myslánky vstoupíš se mnou… a co tě překvapí nejvíc, bude to s mým svolením.""A kam se vydáme, pane profesore?""Po stopách vzpomínek Boba Ogdena," odpověděl Brumbál a vytáhl z kapsy křišťálovou lahvičku, jejíž stříbřitě bílý obsah nepokojně vířil."Kdo byl Bob Ogden?""Pracoval na odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů," vysvětloval Brumbál. "Přednedávnem zemřel, ještě před smrtí se mi ho ale podařilo vyhledat a přesvědčit, aby se mi svěřil se vzpomínkami, které tu uvidíš. Za okamžik ho doprovodíme na jedné z výprav, které podnikl v rámci svých služebních povinností. Buď tak laskav a vstaň, Harry…"Brumbálovi však činilo potíže vytáhnout z křišťálové lahvičky zátku. Zraněnou ruku měl zřejmě zatuhlou a bolela ho."Dovolíte - smím to zkusit, pane?""To nebude třeba, Harry…"Brumbál namířil na lahvičku hůlkou a zátka vylétla ven."Pane profesore - jak jste si poranil tu ruku?" opětovně vyzvídal Harry a prohlížel si Brumbálovy zčernalé prsty s odporem a soucitem zároveň."Teď na to není ta pravá chvíle, Harry. Ještě ne. Čeká nás setkání s Bobem Ogdenem."Brumbál naklonil lahvičku a přelil její stříbřitý obsah do myslánky. Zavířil v ní a zaleskl se, nepodobal se však kapalině ani plynu."Až po tobě," pokynul Brumbál Harrymu.Harry se předklonil, zhluboka se nadechl a prudce ponořil obličej do stříbřitě zářící hmoty v misce. Cítil, jak se jeho nohy odlepují od podlahy pracovny - a pak už jen padal, propadal se do vířící temnoty, dokud ho neoslepilo sluneční světlo a on do něj mrkal a mhouřil oči. Než mu přivykl, přistál vedle něj i Brumbál.Stáli na venkovské cestě, po obou stranách lemované vysokým neudržovaným živým plotem, a nad hlavami se jim klenula letní obloha, zářící jasnou pomněnkovou modří. Přibližně tři metry před nimi postával jakýsi drobný zavalitý chlapík, který měl na očích brýle tak tlusté, že jeho oči připomínaly dvě špendlíkové hlavičky. Četl si údaje na dřevěném rozcestníku, který vyčníval z trnité houštiny na levé straně cesty. Harry ihned věděl, že to musí být Ogden - za prvé byl jediný, koho viděli, a za druhé měl na sobě onu podivně nesourodou směsici oblečení, jakou si často vybírají nezkušení kouzelníci, chtějí-li vypadat jako mudlové: přes pruhovaný jednodílný koupací úbor si navlékl kamaše a šosatý vycházkový plášť. Sotva Harry stačil zaznamenat kouzelníkův bizarní zjev, vyrazil Ogden svižně po cestě.Brumbál s Harrym vykročili za ním. Když míjeli dřevěný rozcestník, zvedl Harry oči k oběma ukazatelům. Na tom, který mířil směrem, odkud přišli, stálo:
VELKÝ VISÁNEK 5 mil à
Na druhém, který mířil za Ogdenem, byl nápis:
ß MALÝ VISÁNEK 1 míle
Urazili nedlouhý kus cesty, během níž viděli jen a jen živé ploty, široširou modrou oblohu nad sebou a usilovně rázující šosatou postavu před sebou. Pak cesta zatočila doleva, zúžila se a příkře se sklonila po svahu dolů, takže se jim nečekaně otevřel pohled na celé údolí rozprostírající se pod nimi. Harry uviděl vesničku, nepochybně Malý Visánek, krčící se mezi dvěma strmými pahorky; její kostel i hřbitov měl před sebou jako na dlani. Na druhé straně údolí stálo na protilehlém svahu hezké venkovské sídlo, obklopené rozlehlým, sametově zeleným trávníkem.Ogdena přiměla prudce spadající cesta k neochotnému poklusu. Brumbál prodloužil krok a Harry si musel pospíšit, aby mu stačil. Domníval se, že jejich konečným cílem je určitě Malý Visánek, a stejně jako toho večera, kdy našli Křiklana, přemýšlel o tom, proč se k té vísce vydávají z takové dálky. Brzy ovšem zjistil, že se ve své úvaze mýlil. Cesta se stočila doprava, a když prošli zatáčkou, viděli, jak šosy Ogdenova pláště mizí dírou v živém plotě.Brumbál a Harry prošli za ním a ocitli se na úzké vyšlapané pěšině, po jejíchž stranách se táhly ještě vyšší a neupravenější živé ploty než ty, které nechali za sebou. Klikatá pěšina plná kamení a výmolů se svažovala dolů stejně prudce jako cesta, z níž sešli, a zdálo se, že míří k tmavému pásu stromů kousek pod nimi. A skutečně, po chvíli zabočila přímo k lesu a Brumbál s Harrym se vynořili za Ogdenem, který zůstal stát a vytáhl hůlku.Třebaže na obloze nebyl ani mráček, vrhaly staré stromy před nimi hluboké, temné a chladné stíny a Harrymu několik vteřin trvalo, než očima rozeznal stavení napůl ukryté ve změti kmenů. Připadalo mu velice zvláštní, že by se právě na takovém místě někdo rozhodl postavit dům, nebo že by později nechal celé okolí domu zarůst a připravit se tak o všechno světlo i o výhled do údolí. Přemýšlel, jestli v domě vůbec někdo bydlí - stěny byly totiž porostlé mechem a na střeše chybělo tolik šindelů, že místy prosvítaly trámy krovu. Všude kolem rostly spousty kopřiv a dosahovaly až k maličkým oknům, pokrytým tlustou vrstvou špíny Právě když dospěl k přesvědčení, že v takové barabizně nikdo bydlet nemůže, však jedno okno třísklo, rozlétlo se dokořán a začal z něj proudit tenký pramínek páry nebo dýmu, jako by uvnitř někdo vařil.Ogden potichu a podle Harryho podivně obezřetně postoupil kupředu. Jakmile ho zahalily temné stíny stromů, znovu se zastavil a upřeně se zahleděl na domovní dveře, k nimž kdosi hřebem přitloukl mrtvého hada.Pak cosi zašustělo a zapraskalo, z koruny nejbližšího stromu seskočil nějaký muž oděný v hadrech a dopadl přímo před Ogdena, který nakvap uskočil, přišlápl si šosy a zapotácel se."Nejsi tu vítán."Muž před nimi měl husté vlasy tak špinavé a ulepené, že se nedalo rozeznat, jakou barvu měly původně. Chybělo mu několik zubů a malé, tmavé oči šilhaly každé jiným směrem. Mohl svým zjevem působit směšně, ve skutečnosti na něm ale nic směšného nebylo - výsledný dojem byl hrůzostrašný a Harry se vůbec nedivil, že Ogden couvl o několik dalších kroků a teprve pak promluvil."Ehm… dobré ráno. Přicházím z Ministerstva kouzel -""Nejsi tu vítán.""Ehm… omlouvám se - ale nerozumím vám," zadrhl Ogdenovi nervózně hlas.Harry si pomyslel, že Ogden musí být neobyčejně natvrdlý - vždyť ten neznámý muž se vyjadřoval naprosto jasně, zejména vzalo-li se v úvahu, že v jedné ruce třímal hůlku a v druhé silně zkrvavený krátký nůž."Předpokládám, že ty mu rozumíš, Harry?" ozval se tiše Brumbál."Ano, samozřejmě," přitakal Harry, kterého ta otázka trochu vyvedla z míry. "Proč ale Ogden ne…?"Vtom znovu spočinul pohledem na mrtvém hadovi na dveřích a náhle pochopil."On mluví hadím jazykem?""Výborně," pochválil ho Brumbál a s úsměvem přikývl.Odraný muž se teď blížil k Ogdenovi s nožem v jedné a s hůlkou v druhé ruce."Tak poslyšte," začal Ogden, už však bylo pozdě. Zaznělo prásknutí, Ogden se zhroutil k zemi a oběma rukama se držel za nos, z něhož mu mezi prsty prýštilo jakési odporně žlutavé, mazlavé svinstvo."Morfine!" zařval kdosi.Ze stavení chvatně vyběhl postarší muž a práskl za sebou dveřmi takovou silou, že se mrtvý had žalostně rozkýval. Tenhle druhý muž byl menší než první a dost podivně rostlý - ramena měl nezvykle široká a paže příliš dlouhé, jasně hnědé oči, krátce zastřižené ježaté vlasy a vrásčitý obličej; připomínal stárnoucího svalnatého opičáka. Zastavil se vedle chlapíka s nožem, který si prohlížel Ogdena válejícího se na zemi a otřásal se chraptivým smíchem."Ministerskej, že jo?" zeptal se starší muž a očima sklouzl k Ogdenovi."Přesně tak!" přikývl vztekle Ogden a opatrně si ohmatával obličej. "A vy nejspíš budete pan Gaunt?""No jasně," zazubil se muž. "Trefil vás přímo mezi voči, co?""To tedy trefil!" štěkl Ogden."Asi jste měl dát vědět, že jdete, nemyslíte?" vyjel na něj útočně Gaunt. "Tohle je soukromej pozemek. Nemůžete sem jen tak vpadnout a čekat, že se můj syn nebude bránit!""A před čím by se asi tak měl bránit, člověče?" rozčiloval se Ogden a namáhavě se sbíral ze země."Před čmuchalama. Před lidma, co tu nemaj co dělat. Před mudlama a podobnou špínou."Ogden si namířil hůlkou na nos, z něhož se stále řinuly spousty ohavného žlutého hnisu, a proudění okamžitě ustalo. Gaunt koutkem úst promluvil na Morfina."Běž do chalupy! Bez řečí!"Tentokrát už na to byl Harry připraven, takže hadí jazyk zřetelně rozpoznal. Vedle Gauntova sdělení slyšel zároveň i nepříjemný sykot - to jediné, co dolehlo k Ogdenovým uším. Chvíli to vypadalo, že Morfin hodlá protestovat, když po něm ale otec střelil výhružným pohledem, zjevně si to rozmyslel, zvláštním způsobem se pomalu odkolébal do domu a přibouchl za sebou dveře, až se had znovu žalostně rozhoupal."Přišel jsem sem něco vyřídit s vaším synem, pane Gaunte," oznámil Ogden, když si z pláště otřel poslední zbytky hlenů. "Byl to přece Morfin, že?""Jo, byl to Morfin," potvrdil lhostejně stařík. "Jste z čistokrevný rodiny?" vyjel náhle útočně."Do toho vám nic není," odbyl ho chladně Ogden a Harry cítil, jak v něm respekt vůči němu roste.Gaunt na to měl zcela jiný názor. Přimhouřil oči, zahleděl se Ogdenovi do obličeje a nepokrytě urážlivým tónem zahučel: "Když vo tom tak přemejšlím, přesně takovýhle frňáky vídám dole ve vsi.""O tom vůbec nepochybuji, jestli se dostali do blízkosti vašeho syna," odsekl Ogden. "Nebylo by lepší, kdybychom v naší debatě pokračovali uvnitř?""Uvnitř?""Ano, pane Gaunte. Už jsem přece říkal, že jsem přišel kvůli Morfinovi. Poslali jsme sovu -""Já se vo sovy nezajímám," prohlásil Gaunt. "A dopisy nevodvírám.""V tom případě si sotva můžete stěžovat, že k vám chodí návštěvníci bez ohlášení," usadil ho jedovatě Ogden. "Jsem tady ve věci vážného porušení kouzelnických zákonů, k němuž v těchto místech došlo dnes v časných ranních hodinách -""No dobrá, dobrá, dobrá!" zaburácel Gaunt. "Jen račte dál, zatraceně, když myslíte, že vám to k něčemu bude!"Vnitřek domu zřejmě tvořily tři maličké místnůstky. Z hlavní místnosti, která sloužila jako kuchyň a obývací pokoj zároveň, vedly další dvoje dveře. Morfin seděl ve špinavém křesle vedle kouřícího krbu, mezi tlustými prsty měl omotanou zkroucenou živou zmiji a tiše jí hadím jazykem prozpěvoval:
Kruť se a syč, můj malý hádku,na zemi svíjej se, ty zmije.Morfinovi buď věrným strážcem,Nebo tě ke dveřím přibije.