2. Tkalcovská Ulice

Chomáče stejné studené mlhy, která se tlačila do oken ministerského předsedy, se o mnoho mil dál vznášely nad špinavou řekou, jejíž proud se klikatil mezi zarostlými břehy plnými odpadků. Tyčil se tu do výše obrovitý komín, temný a hrozivý pozůstatek jakési opuštěné továrny. Až na tichý klokot černé vody vládlo všude absolutní ticho. Jedinou známkou života byla vychrtlá liška, která se spustila po říčním břehu dolů k vodě a ve vysoké trávě na jejím okraji zvědavě očichávala starý odhozený papír od ryby a hranolků.Pak se ozvalo tlumené prásk a na samém břehu řeky se zčistajasna objevila štíhlá postava zahalená v plášti s kápí přes hlavu. Liška strnula a pevně upřela ostražité oči na tento podivný nový úkaz. Postava zřejmě potřebovala krátkou chvíli, aby se zorientovala v okolí, pak ale rychlým a lehkým krokem vyrazila a lem jejího dlouhého pláště zašustil v trávě.Po druhém, o něco hlasitějším prásknutí se ve vzduchu zhmotnila další zahalená postava."Počkej!"Lišku, která se v podrostu krčila téměř přimáčknutá k zemi, to drsné zvolání vylekalo. Vyskočila z úkrytu a rozběhla se po břehu vzhůru. Následoval záblesk zeleného světla, bolestné zavytí a liška opět padla k zemi, mrtvá.Druhá postava převrátila špičkou nohy mrtvolu zvířete na záda."Byla to jen liška," ozvalo se zpod kápě pohrdavě. "Myslela jsem, jestli to není bystrozor… Počkej, Ciso!"První žena, která se při světelném záblesku zastavila a ohlédla přes rameno, však už zase šplhala po břehu, z něhož se liška právě skutálela dolů."Ciso - Narciso - poslouchej mě -"Druhá žena svoji společnici dostihla a popadla ji za paži, pronásledovaná se však z jejího sevření vytrhla."Jdi zpátky, Belo!""Musíš mě vyslechnout!""Však jsem tě vyslechla. A už jsem se rozhodla. Dej mi pokoj!"Žena jménem Narcisa konečně dospěla na vrchol příkrého břehu, kde staré rezivé zábradlí oddělovalo řeku od úzké dlážděné uličky. Druhá žena, Bela, se k ní okamžitě připojila. Stály teď vedle sebe a dívaly se přes ulici na řady zchátralých cihlových domů, jejichž okna byla ve tmě matná a slepá."Tady že bydlí?" zeptala se Bela hlasem, z něhož čišelo opovržení. "Tady? Na tomhle mudlovském hnojišti? Jsme z našeho stavu určitě první, kdo kdy vkročil -"Narcisa ji však neposlouchala. Protáhla se mezerou mezi sloupky zrezivělého zábradlí a hbitým krokem přecházela přes ulici."Počkej, Ciso!"Bela se rozběhla s rozevlátým pláštěm za ní a viděla, jak Narcisa proklouzla úzkým průchodem mezi dvěma domy do další ulice, téměř navlas shodné s tou předchozí. Některé lampy uličního osvětlení byly rozbité, takže obě ženy přebíhaly mezi ostrůvky světla a pásy hluboké tmy. Pronásledovatelka dostihla prchající ženu právě v okamžiku, kdy zahýbala za další roh; tentokrát se jí podařilo pevně ji uchopit za paži a otočit ji k sobě, takže si hleděly přímo do očí."Ciso, tohle nesmíš, nesmíš mu věřit!""Pán zla mu věří, ne?""Pán zla se… alespoň si myslím… mýlí," lapala Bela po dechu a oči se jí pod kápí na okamžik jasně zableskly, když se rozhlížela na všechny strany, aby se přesvědčila, že jsou doopravdy samy. "Každopádně nám nařídil, abychom o tom plánu s nikým nemluvily. Tohle je porušení příkazu, který nám Pán zla -""Pusť mě, Belo!" zavrčela Narcisa, vytáhla zpod pláště hůlku a hrozivě jí namířila své společnici přímo do obličeje. Bela se jen zasmála."No ne, Ciso! Ty vyhrožuješ vlastní sestře? To bys ne…""Není už nic, co bych nebyla schopná udělat!" vydechla Narcisa hystericky a prudce švihla hůlkou jako napřaženým nožem, až vyšlehl další světelný záblesk. Bela sestřinu paži pustila, jako by ji světlo popálilo."Narciso!"Narcisa už ale zase uháněla kupředu. Její pronásledovatelka si promnula ruku a opět vyrazila za ní, tentokrát si však od ní udržovala uctivou vzdálenost, přičemž obě ženy vnikaly stále hlouběji do opuštěného labyrintu cihlových domků. Konečně Narcisa dochvátala do ulice zvané Tkalcovská, nad níž se tyčil vysoký tovární komín, podobný obřímu káravému prstu. Ozvěna jejích kroků na dlažebních kamenech se nesla celou ulicí, když procházela kolem rozbitých a prkny zatlučených oken, dokud nedospěla k poslednímu domku. Mezi záclonami jedné z přízemních místností pronikalo ven tlumené světlo.Ještě než Bela, drtící mezi zuby tiché kletby, ke své sestře doběhla, Narcisa už stačila zaklepat na dveře. Teď společně stály a čekaly, obě trochu namáhavě oddechovaly a nasávaly pachy znečištěné řeky, jež k nim přinášel lehký noční vánek. Po několika vteřinách zaslechly, jak se uvnitř cosi pohnulo, a dveře se na skulinku pootevřely. Zahlédly zlomek mužské postavy opatrně vykukující ven, muže s dlouhými černými vlasy, rámujícími v pramenech nažloutlý obličej s černýma očima.Narcisa shodila z hlavy kápi. Byla tak bledá, že to vypadalo, jako by v temnotě svítila, a dlouhé plavé vlasy, které jí splývaly po zádech, jí dodávaly vzezření utopence."Narciso!" hlesl muž a ještě o něco pootevřel dveře, takže světlo zevnitř ozářilo ji i její sestru. "To je ale milé překvapení!""Severusi," zašeptala nervózně. "Mohla bych s tebou mluvit? Je to naléhavé.""Ale samozřejmě."Ustoupil, aby mohla projít. Její sestra, stále ještě zahalená, bez vyzvání vešla také."Snape," sekla odměřeně, když kolem něj procházela."Belatrix," oplatil jí Snape a jeho úzká ústa se zkřivila v mírně uštěpačném úsměvu. Pak za oběma ženami zacvakl dveře.Vešly přímo do maličkého obývacího pokoje, který připomínal temnou polstrovanou celu. Stěny byly úplně zakryté knihami, většinou vázanými ve staré černé nebo hnědé kůži, a v kruhu matného světla několika svící z lustru, zavěšeného pod stropem, stála omšelá pohovka, obstarožní křeslo a rozvrzaný stůl. Všechno dohromady působilo zanedbaným dojmem, jako by dům po většinu času zůstával neobydlený.Snape gestem vyzval Narcisu, aby se posadila na pohovku. Svlékla si plášť, odložila ho stranou, usadila se a upřeně zírala na své roztřesené bílé ruce, sepjaté v klíně. Belatrix si shodila z hlavy kápi o něco pomaleji. Vlasy měla na rozdíl od sestry černé, těžká víčka přimhouřená a bradu jasně řezanou; přešla k pohovce, postavila se za Narcisu a ani na okamžik nespustila ze Snapea oči."Tak co pro vás mohu udělat?" zeptal se, když se usadil do křesla proti oběma sestrám."Jsme… jsme tady sami, že ano?" ujišťovala se tiše Narcisa."Ano, samozřejmě. Totiž, je tu Červíček, ale taková chamraď se nepočítá, že?"Ukázal hůlkou na stěnu za sebou pokrytou knihami, v níž hlasitě práskly skryté dveře, jak se rozlétly dokořán. Za dveřmi bylo úzké schodiště a na něm stál jako přimražený drobný mužík."Nepochybně si uvědomuješ, Červíčku, že máme hosty," protáhl líně Snape.Mužík s nahrbenými zády neochotně slezl z posledních několika schodů a vešel do pokoje. Měl malé uslzené oči, špičatý nos a nepříjemný afektovaný úsměv. Levou rukou si opatrně přidržoval pravici, která vypadala, jako by byla zasunutá do zářivě stříbřité rukavice."Narcisa!" zakvičel pisklavým hláskem. "A Belatrix! To je roztomilé -""Jestli máte žízeň, Červíček nám přinese něco k pití," přerušil ho Snape. "A pak se vrátí do své ložnice."Červíček sebou škubl, jako by po něm Snape něco hodil."Nejsem tvůj sluha!" zapištěl, uhýbal však před Snapeovýma očima."Vážně ne? Měl jsem dojem, že tě sem Pán zla poslal, abys mi pomáhal.""Pomáhal, to ano - ale ne abych ti připravoval pití a… a uklízel po tobě!""Neměl jsem tušení, Červíčku, že prahneš po nebezpečnějších úkolech," odpověděl Snape medovým tónem. "To lze snadno zařídit. Promluvím si s Pánem zla -""Když budu chtít, můžu si s ním promluvit sám!""To samozřejmě můžeš," odfrkl si pohrdlivě Snape. "Než to ale uděláš, přines nám pití. Nejlepší bude láhev toho skřítkovského vína."Červíček zaváhal a chvíli se zdálo, že se chce dát do hádky, pak se ale otočil a vyšel z pokoje druhými skrytými dveřmi. Ozvalo se tlumené bouchání a cinkot skla. Za několik vteřin byl Červíček zpátky a na podnosu nesl zaprášenou láhev s třemi sklenicemi. Položil podnos na rozvrzaný stůl, rychle odcupital a hlasitě za sebou zabouchl dveře maskované knihami.Snape nalil tři sklenice krvavě rudého vína a dvě z nich podal sestrám. Narcisa tiše zamumlala poděkování, zatímco Belatrix neřekla ani slovo, jen na Snapea dál nevraživě zahlížela. Ani v nejmenším se nezdálo, že by ho to nějak vyvádělo z míry, tvářil se naopak docela pobaveně."Na Pána zla," pronesl přípitek, zvedl sklenici a vypil ji do dna.Sestry ho napodobily. Snape jim znovu nalil.Po druhé sklínce ze sebe Narcisa vychrlila jedním dechem: "Promiň, Severusi, že jsem k tobě tak vpadla, ale prostě jsem musela přijít. Myslím, že ty jediný mi můžeš po…"Snape ji gestem zdvižené ruky zarazil a znovu namířil hůlkou na skryté dveře se schodištěm. Ozvala se hlasitá rána a zapištění, po němž následoval dusot nohou, jak Červíček uháněl po schodech nahoru."Omlouvám se," zabručel Snape. "Poslední dobou si navykl poslouchat za dveřmi. Nevím, čeho tím chce dosáhnout… Co jsi říkala, Narciso?"Zhluboka se roztřeseně nadechla a začala znovu."Vím, že jsem sem neměla chodit, Severusi, nařídili mi, abych nikomu nic neříkala, ale…""Tak bys měla držet jazyk za zuby!" zavrčela Belatrix. "Zejména v téhle společnosti!""V téhle společnosti?" opakoval ironicky Snape. "Jak si mám tvoji poznámku vyložit, Belatrix?""Tak, že ti nevěřím, Snape, a ty to moc dobře víš!"Narcisa ze sebe vyrazila jakýsi chraptivý vzlyk a oběma rukama si zakryla obličej. Snape odložil sklenici na stůl, znovu se pohodlně usadil, ruce si položil na opěrky křesla a usmál se do Belatrixiny zamračené tváře."Myslím, Narciso, že bychom měli Belatrix vyslechnout, úplně hoří nedočkavostí. Ušetříme si tím její pozdější únavná přerušování. Tak prosím," vybídl Belatrix, "z jakého důvodu mi nedůvěřuješ?""Ze stovky důvodů!" zahřímala, vystoupila ze svého místa za pohovkou a vztekle bouchla sklenicí do stolu. "Odkud mám začít? Kdes byl, když Pán zla padl? Proč ses ho nikdy nepokusil najít, když zmizel? Cos dělal celá ta dlouhá léta, která jsi strávil pod Brumbálovou ochranou? Proč jsi Pána zla zastavil, když se chtěl zmocnit Kamene mudrců? Proč ses okamžitě nevrátil, když se Pán zla znovu zrodil? Kdes byl před několika týdny, když jsme sváděli bitvu o to, abychom pro Pána zla získali tu věštbu? A proč, Snape, je Harry Potter dosud naživu, když je ti už pět let vydán na milost a nemilost?"Odmlčela se, hruď se jí prudce dmula a tváře měla doruda zbarvené zlostí. Narcisa za ní nehybně seděla, s tváří stále skrytou v dlaních.Snape se usmál."Ještě než ti odpovím - ale ano, Belatrix, to víš, že ti odpovím! A to, co ti povím, můžeš zopakovat všem ostatním, kteří si šuškají za mými zády a donášejí Pánovi zla falešné smyšlenky o mé zradě! Jak říkám, ještě než ti odpovím, dovol, abych se tě i já na něco zeptal. Doopravdy se domníváš, že mi všechny tyhle otázky, od první až do poslední, nepoložil i sám Pán zla? A doopravdy se domníváš, že kdybych mu na ně nebyl s to uspokojivě odpovědět, ještě bych tu seděl a mluvil s tebou?"Zaváhala."Vím, že ti věří, ale…""Myslíš, že se ve mně mýlí? Nebo že se mi ho nějak podařilo oklamat? Přelstít Pána zla, největšího čaroděje, nejdokonalejšího znalce nitrozpytu, jakého kdy tento svět poznal?"Belatrix neodpověděla, poprvé za celou dobu se však zdála být poněkud vyvedená z míry. Snape už svůj argument dál nerozváděl. Zvedl znovu sklenici, trochu z ní upil a pokračoval: "Ptáš se, kde jsem byl, když Pán zla padl. Byl jsem tam, kde jsem podle jeho příkazu být měl, v bradavické Škole čar a kouzel, protože po mně chtěl, abych špehoval Albuse Brumbála. Předpokládám, že víš, že jsem to učitelské místo přijal na jeho rozkaz?"Téměř nepostřehnutelně přikývla, pak otevřela ústa a chtěla něco říct, Snape ji však předešel."Ptáš se, proč jsem se ho vůbec nepokoušel najít, když zmizel. Ze stejného důvodu, proč se ho nikdy nepokusili hledat ani Avery, Yaxley, Carrowovi, Šedohřbet, Lucius," nepatrně pokynul hlavou směrem k Narcise, "a mnozí další. Domníval jsem se, že je vyřízený. Nejsem na to hrdý, mýlil jsem se, ale prostě je to tak… A kdyby Pán zla neodpustil těm z nás, kteří jsme tehdy ztratili víru, zbývalo by mu po čertech málo příznivců.""Zbývala bych mu já!" vyhrkla vášnivě Belatrix. "Já, která jsem pro něj strávila tolik let v Azkabanu!""Ano, jistě, to je samozřejmě nadmíru obdivuhodné," poznamenal Snape znuděným tónem. "Pochopitelně jsi mu tam ve vězení nebyla příliš platná, ale bylo to nepochybně šlechetné gesto -""Gesto?!" zaječela vztekle Belatrix a vypadala téměř šílená. "Zatímco já trpěla pod mozkomory, tys zůstal v Bradavicích a v pohodlí sis tam hrál na Brumbálova domácího mazlíčka!""Ne tak docela," opravil ji klidně Snape. "Odmítal mi dát místo učitele obrany proti černé magii, to přece víš. Obával se zřejmě, že by to u mě mohlo vést… hmm… k recidivě, že by mě to mohlo znovu zlákat k dřívějšímu způsobu života.""Tak to byla ta oběť, kterou jsi Pánovi zla přinesl, žes neučil svůj oblíbený předmět?" vyjela na něj ironicky. "Proč jsi tam vlastně celou tu dobu zůstával, Snape? Dál jsi špehoval Brumbála pro svého pána, kterého jsi považoval za mrtvého?""To sotva," zavrtěl hlavou Snape, "přestože Pána zla potěšilo, že jsem ze svého místa nikdy neutekl. Měl jsem šestnáct let informací o Brumbálovi, které jsem mu mohl předat, když se vrátil, což byl o něco užitečnější dárek na uvítanou než nekonečné vzpomínky na to, jak nesnesitelné to je v Azkabanu…""Zůstal jsi ale -""Ano, Belatrix, zůstal jsem," přerušil ji Snape a poprvé dal najevo jistou netrpělivost. "Měl jsem pohodlné zaměstnání, kterému jsem dal přednost před pobytem v Azkabanu. Na Smrtijedy se pořádaly štvanice, to přece víš. Brumbálova protekce mi zajistila, že jsem nemusel jít do vězení. Přišlo mi to velice vhod a využil jsem toho. Opakuji: Pán zla si nestěžuje, že jsem tam zůstal, takže nechápu, proč by sis měla stěžovat ty.Dál sis myslím přála vědět," zesílil o něco hlas, protože Belatrix se ho zjevně chystala znovu přerušit, "proč jsem Pánovi zla zabránil, aby se zmocnil Kamene mudrců. Na to je snadná odpověď. Nevěděl tehdy, jestli mi může věřit. Stejně jako ty se domníval, že jsem se z věrného Smrtijeda proměnil v Brumbálovu loutku. Byl v hrozně zuboženém stavu, nesmírně slabý a sdílel tělo s druhořadým kouzelníkem. Neodvážil se dát svou existenci najevo někdejšímu spojenci, protože se obával, že by ho ten spojenec mohl vyzradit Brumbálovi nebo ministerstvu. Hluboce lituji, že mi nevěřil, jinak by se byl mohl vrátit k moci o tři roky dřív. Za daných okolností jsem ovšem viděl pouze chamtivého a neschopného Quirrella, který se pokoušel Kámen ukrást, a přiznávám, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách, abych mu v tom zabránil."Belatrix zkřivila rty, jako by právě spolkla dávku nějakého odporného léku."Když se ale znovu objevil, nevrátil ses k němu, nerozletí ses za ním v okamžiku, kdy jsi ucítil, jak tě Znamení zla pálí…""Správně. Vrátil jsem se o dvě hodiny později. Vrátil jsem se na Brumbálův rozkaz.""Na Brumbálův - ?" zajíkla se zlostí."Přemýšlej!" vyštěkl na ni už zase netrpělivě. "Přemýšlej! To, že jsem počkal dvě hodiny, pouhé dvě hodiny, mi zajistilo, že jsem mohl zůstat v Bradavicích jako špeh! Protože jsem Brumbálovi dal možnost domnívat se, že jsem se po bok Pána zla vrátil jen proto, abych splnil jeho příkaz, jsem od té doby schopen předávat o Brumbálovi i o Fénixově řádu veškeré informace. Jen se nad tím zamysli, Belatrix: Znamení zla nabývalo na síle celé měsíce, věděl jsem, že se určitě brzy vrátí, všichni Smrtijedi to věděli! Měl jsem spoustu času na to, abych si rozmyslel, co chci dělat, abych si naplánoval svůj další postup, abych třeba utekl jako Karkarov, nemyslíš?Pán zla byl sice zpočátku rozezlen, že jsem se dostavil pozdě, ujišťuji tě ale, že ho to dokonale přešlo, když jsem mu vysvětlil, že jsem mu zachoval věrnost, přestože mě Brumbál považuje za svého člověka. Ano, Pán zla se domníval, že jsem ho navždy opustil, ale mýlil se.""Jenže k čemu nám od té doby jsi?" ušklíbla se Belatrix. "Jaké užitečné informace jsme od tebe dostali?""Svoje informace předávám přímo Pánovi zla," odtušil Snape. "Pokud neuznává za vhodné podělit se o ně s tebou -""Dělí se se mnou o všechny informace!" vybuchla Belatrix, okamžitě rozpálená doběla. "Říká, že jsem jeho nejloajálnější, nejvěrnější -""Vážně?" protáhl Snape hlasem, jehož zabarvení nenápadně naznačovalo pochybnosti."Opravdu to pořád říká? I po tom fiasku na ministerstvu?""To nebyla moje vina!" hájila se zrudlá Belatrix. "Pán zla mě v minulosti vždy pověřoval těmi nejdůležitějšími… Nebýt toho, že Lucius -""Neopovažuj se - neopovažuj se svalovat vinu na mého manžela!" zvedla Narcisa oči k sestře a zarazila ji tichým, smrtelně vážným hlasem."Nemá smysl hádat se o to, kdo co zavinil," vložil se mezi ně pohotově Snape. "Co se stalo, stalo se.""Ne ale tvým přičiněním!" zasyčela vztekle Belatrix. "Ne, ty jsi zase chyběl, když jsme my ostatní nastavovali vlastní kůži, že ano, Snape?""Měl jsem přikázáno zůstat tam, kde jsem byl," odpověděl Snape. "Možná ale s Pánem zla nesouhlasíš, možná si myslíš, že by si toho Brumbál nepovšiml, kdybych se spojil se Smrtijedy a bojoval po jejich boku proti Fénixovu řádu? A mimochodem, promiň, mluvila jsi o nastavování kůže… Jestli se nemýlím, stálo proti vám šest nezletilých, ne?""Ke kterým se, jak velmi dobře víš, brzy přidala polovina Řádu!" štěkla Belatrix. "A když už mluvíme o Řádu, tvrdíš přece dál, že nemůžeš prozradit, kde se skrývá jeho hlavní štáb, co?""Nejsem strážcem tajemství a nemohu jméno toho místa vyslovit. Víš snad přece, jak to kouzlo funguje. Pán zla je s informacemi, které mu o Řádu předávám, spokojen. Jak ses pravděpodobně domyslela, vedlo to nedávno k zajetí a zavraždění Emmeliny Vanceové a rozhodně to napomohlo odstranit také Siriuse Blacka, přestože za jeho definitivní likvidaci přiznávám plnou zásluhu tobě."Naklonil hlavu na stranu a připil jí, Belatrixin výraz se však nezměnil."Vyhýbáš se mé poslední otázce, Snape. Co Harry Potter? V uplynulých pěti letech jsi ho mohl kdykoli zabít, ale neudělal jsi to. Proč?""Mluvila jsi o téhle věci s Pánem zla?" otázal se Snape."On… poslední dobou jsme… Ptám se tebe, Snape!""Kdybych byl Harryho Pottera zavraždil, nemohl by Pán zla použít jeho krev k sebeoživení, nemohl by se učinit nepřemožitelným…""Chceš tvrdit, že jsi předvídal, k čemu toho kluka použije?" ušklíbla se posměšně."Nic takového netvrdím, o jeho plánech jsem neměl ponětí. Už jsem přiznal, že jsem Pána zla považoval za mrtvého. Snažím se ti pouze vysvětlit, proč Pán zla nelituje, že Potter zůstal naživu, přinejmenším že byl naživu ještě před rokem…""Proč jsi ho ale nechal naživu?""Copak jsi mi nerozuměla? Byla to jen Brumbálova ochranná ruka, díky níž jsem neskončil v Azkabanu! Myslíš si snad, že nemám pravdu, když tvrdím, že zavražděním jeho oblíbeného studenta bych si ho nejspíš obrátil proti sobě? Bylo v tom ale víc než jen tohle. Měl bych ti asi připomenout, že když Potter poprvé dorazil do Bradavic, ještě o něm kolovala spousta pověstí, proslýchalo se, že on je sám velký černokněžník a že právě díky tomu přežil útok Pána zla. Mnozí z původních přívrženců Pána zla se dokonce domnívali, že by se Potter mohl stát bojovou zástavou, pod níž bychom se všichni znovu spojili. Přiznávám, že jsem na něj byl zvědavý a vůbec jsem nepomýšlel na to jej zavraždit, až se na hradě objeví.Velice brzy jsem samozřejmě poznal, že není nadán vůbec žádnými mimořádnými schopnostmi. Vykroutil se z celé řady ošemetných situací jen díky tomu, že mu prostě přálo štěstí a pomáhali mu nadanější přátelé. Je ve všech směrech podprůměrný, přesto je ale stejně otravný a nafoukaný, jako kdysi býval jeho otec. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych ho nechal z Bradavic vyloučit, protože tam podle mého názoru vlastně vůbec nepatří, ale zabít ho, nebo dopustit, aby byl zabit v mé přítomnosti? Musel bych být hlupák, abych něco takového riskoval Brumbálovi přímo pod nosem.""A přes tohle všechno máme věřit, že vůči tobě Brumbál nikdy nepojal podezření?" ušklíbla se Belatrix. "Že vůbec netuší, komu jsi skutečně zachoval věrnost, že ti pořád bezvýhradně věří?""Sehrál jsem svoji roli dobře," ubezpečil ji Snape. "A zapomínáš na Brumbálovu největší slabost - má sklon myslet si o každém to nejlepší. Když jsem se těsně poté, co jsem opustil Smrtijedy, připojil k jeho učitelskému sboru, vymyslel jsem si pro něj historku plnou lítosti a výčitek svědomí, takže mě uvítal s otevřenou náručí, přestože - jak už jsem říkal - mě nikdy nepustil k černé magii blíž, aby mi mohl pomoci. Brumbál byl vždycky velký kouzelník - ale jistě, doopravdy byl -" (Belatrix si totiž pohrdlivě odfrkla) "to uznává i Pán zla. S potěšením však musím konstatovat, že stárne. Ten souboj, který Brumbál minulý měsíc s Pánem zla absolvoval, jím otřásl. Od té doby utrpěl další vážné zranění, protože reaguje pomaleji než kdysi. Po všechna ta léta ale nikdy nepřestal Severusi Snapeovi důvěřovat - a v tom je moje obrovská cena pro Pána zla."Belatrix se stále tvářila nepřesvědčeně, i když se zdálo, že si není jistá, z čeho by ještě mohla Snapea obvinit. Snape využil toho, že se odmlčela, a otočil se k její sestře."Takže… ty jsi mě přišla požádat o pomoc, Narciso?"Narcisa k němu zvedla oči a v obličeji se jí zřetelně zračilo zoufalství."Ano, Severusi. Myslím… myslím, že jsi jediný, kdo by mi mohl pomoct. Nemám nikoho jiného, na koho bych se obrátila. Lucius je ve vězení a…"Zavřela oči a zpod víček se jí po tvářích skutálely dvě velké slzy."Pán zla mi o tom zakázal mluvit," pokračovala s očima stále zavřenýma. "Nechce, aby o tom plánu kdokoli věděl. Je to… hrozně tajné, ale -""Jestli ti to zakázal, neměla bys nic říkat," zarazil ji okamžitě Snape. "Slovo Pána zla je zákon."Narcisa se zajíkla, jako by ji polili ledovou vodou, a Belatrix se poprvé od okamžiku, kdy vešli do domu, zatvářila spokojeně."Vidíš?!" otočila se vítězoslavně k sestře. "Dokonce i Snape to říká: přikázali ti, že o tom nemáš mluvit, tak drž jazyk za zuby!"Snape ale vstal z křesla, pomalu přešel k malému oknu, opatrně mezi záclonami vyhlédl na liduprázdnou ulici a pak je opět trhnutím zatáhl. Otočil se tváří k Narcise a zamračil se."Já o tom plánu ovšem čirou náhodou vím," prohlásil tiše. "Jsem jedním z té hrstky lidí, kterým o něm Pán zla pověděl. Přesto platí, Narciso, že kdybych s tím tajemstvím seznámen nebyl, provinila by ses na Pánovi zla obrovskou zradou.""Říkala jsem si, že o něm určitě budeš vědět!" hájila se Narcisa a oddechla si úlevou. "On ti přece tolik věří, Severusi…""Ty o tom plánu víš?" vyjela Belatrix a chvilkové uspokojení v její tváři vystřídala rozhořčená grimasa. "Ty o něm víš?""Samozřejmě," přikývl Snape. "V čem bys ale chtěla, abych ti pomohl, Narciso? Jestli se domníváš, že dokážu Pána zla přesvědčit, aby si to rozmyslel, obávám se, že nemáš naději, ani špetku naděje.""Severusi," zašeptala a po bledých tvářích se jí koulely slzy. "Můj syn… můj jediný syn…""Draco by měl být pyšný," utrousila lhostejně Belatrix. "Pán zla mu prokazuje obrovskou čest. A jedno musím Dracovi přiznat: nesnaží se před svou povinností couvnout, je zřejmě rád, že dostal příležitost prokázat svoje schopnosti, vzrušuje ho vyhlídka -"Narcisa se při těchto slovech dala do nelíčeného pláče, neustále však na Snapea upírala prosebný pohled."To proto, že je mu šestnáct a že si vůbec neuvědomuje, co ho čeká! Proč, Severusi? Proč právě můj syn? Je to příliš nebezpečné! Je to pomsta za Luciusův omyl, já vím!"Snape neodpověděl. Odvrátil oči od její tváře, jako by slzy považoval za cosi nepatřičného, nemohl ovšem předstírat, že ji neslyší."To je důvod, proč vybral právě Draca, že ano?" trvala na svém Narcisa. "Aby potrestal Luciuse?""Pokud Draco uspěje," ozval se Snape s očima stále odvrácenýma, "dostane se mu poct jako nikomu jinému.""Jenže on neuspěje!" vzlykla Narcisa. "Jak by mohl uspět, když ani sám Pán zla…"Belatrix vyděšeně vyjekla a Narcisa se neodvážila větu dokončit."Chtěla jsem jen říct… že se to ještě nepodařilo nikomu… Severusi, prosím… ty přece jsi, vždycky jsi byl… Dracův oblíbený učitel… Jsi Luciusův starý přítel…! Snažně tě prosím… jsi oblíbencem Pána zla, jeho nejdůvěrnějším rádcem… Nepromluvil bys s ním, nezkusil bys ho přesvědčit…?""Pán zla se nikým přesvědčit nedá a já nejsem takový hlupák, abych se o něco podobného pokoušel," prohlásil nesmlouvavě Snape. "Nechci předstírat, že se Pán zla na Luciuse nezlobí. Lucius měl celé té akci velet. Nechal se zajmout spolu s mnoha dalšími a navíc se mu nepodařilo získat ani tu věštbu. Ano, Pán zla je na něj rozezlený, Narciso, doopravdy velice rozezlený.""Takže mám pravdu, skutečně si Draca vybral, aby se pomstil!" zaštkala Narcisa. "Nejde mu o to, aby Draco uspěl, chce, aby při tom pokusu přišel o život!"Když na to Snape nic neřekl, zdálo se, že ztratila i tu poslední trochu sebeovládání, která jí ještě zbývala. Vstala, vrávoravě přistoupila ke Snapeovi a popadla ho za hábit Tváří se přitiskla těsně k němu, takže mu na hruď padaly její slzy, a vydechla: "Ty bys to dokázal, ty ano. Mohl bys to udělat místo Draca, Severusi. Podařilo by se ti to, samozřejmě že by se ti to podařilo, a pak by tebe vyznamenal nad všechny ostatní…"Snape ji uchopil za ruce, jež k němu vztahovala, a odtáhl je od sebe. Pohlédl do její uslzené tváře a pomalu promluvil. "Domnívám se, že nakonec to skutečně bude požadovat ode mne. Trvá ale na tom, aby to nejprve zkusil Draco. Pochop, v tom nepravděpodobném případě, že by Draco uspěl, budu mít možnost zůstat v Bradavicích o něco déle a dál plnit svou užitečnou úlohu špeha.""Jinými slovy mu nezáleží na tom, jestli Draco přijde o život!""Pán zla je velice rozezlený," opakoval tiše Snape. "Neměl možnost vyslechnout si tu věštbu. Víš stejně dobře jako já, Narciso, že nikomu snadno neodpouští."Zhroutila se k zemi, zůstala mu ležet u nohou, vzlykala a sténala na podlaze."Můj jediný syn… můj jediný syn…""Měla bys být pyšná!" osopila se na ni nemilosrdně Belatrix. "Kdybych já měla syny, ráda a bez váhání bych je obětovala službě Pánovi zla!"Narcisa zaúpěla zoufalstvím a zajela si rukama do dlouhých plavých vlasů. Snape se k ní sklonil, uchopil ji za ruce, zvedl na nohy a dovedl ji zpět k pohovce. Pak jí nalil ještě trochu vína a vtiskl jí sklenici do ruky."Tak dost, Narciso. Vypij to a poslouchej."Trochu se utišila; roztřeseně se napila a celá se přitom potřísnila vínem."Snad by to šlo… myslím, abych Dracovi pomohl.""Severusi! Ach, Severusi - ty bys mu doopravdy pomohl? Postaral by ses o něj, dohlédl bys na to, aby se mu nic zlého nestalo?""Mohu to zkusit."Odstrčila sklenici tak prudce, až sklouzla přes celý stůl, sama se svezla z pohovky, poklekla Snapeovi k nohám, vzala jeho ruku do svých dlaní a přitiskla k ní rty."Jestliže budeš s ním, abys ho ochránil… Severusi, odpřísáhneš mi to? Zavážeš se mi neporušitelným slibem?""Neporušitelným slibem?" Snapeova tvář byla naprosto netečná, nic se z ní nedalo vyčíst, Belatrix se však hlasitě krákavě zachechtala."Copak jsi ho neposlouchala, Narciso? Jasně že to zkusí, o tom nepochybuji… Obvyklá prázdná slova, obvyklé uhýbání od konkrétních činů… samozřejmě na příkaz Pána zla!"Snape se na Belatrix ani nepodíval. Černýma očima se upřeně vpíjel do uslzených modrých očí Narcisy, která ho stále křečovitě držela za ruku."Ovšemže ano, Narciso, zavážu se ti neporušitelným slibem," řekl tiše. "Doufám, že se tvoje sestra uvolí být naším pečetním svědkem."Belatrix zírala s ústy otevřenými úžasem. Snape se spustil na podlahu a poklekl proti Narcise. Sledováni Belatrixiným nevěřícným pohledem se navzájem uchopili za pravou ruku."Budeš potřebovat hůlku, Belatrix," poznamenal chladně Snape.Vytáhla ji a stále se tvářila, jako by do ní uhodilo."A budeš si muset stoupnout o něco blíž k nám," upozornil ji.Pokročila kupředu, až stála přímo nad nimi, a položila špičku hůlky na jejich spojené ruce.Narcisa promluvila."Přísaháš, Severusi, že dohlédneš na mého syna Draca, až se pokusí splnit přání Pána zla?""Tak přísahám," odpověděl Snape.Z hůlky vystřelil tenký jazyk oslnivého plamene a omotal se kolem jejich rukou jako doruda rozžhavený drát."A přísaháš, že uděláš vše, co je v tvých silách, abys ho uchránil před újmou?""Tak přísahám," opakoval Snape.Z hůlky vyšlehl druhý plamenný jazyk, propletl se s prvním a vytvořil tak jemný žhoucí řetěz."A bude-li to nezbytné… budou-li okolnosti nasvědčovat tomu, že Draco neuspěje…" zašeptala Narcisa (Snapeova ruka se v jejím sevření zachvěla, ale nevytrhla se jí), "naplníš sám onen úkol, jímž Pán zla Draca pověřil?"Následoval okamžik ticha. Belatrix oba sledovala široce rozevřenýma očima, s hůlkou položenou na jejich sepjatých rukou."Tak přísahám," vydechl Snape.Belatrixin užaslý obličej se rudě zaleskl v záři třetího ohnivého jazyku, který vytryskl z hůlky, propletl se s prvními dvěma a pevně se obtočil kolem jejich spojených rukou jako provaz, jako hořící had.