23. Viteály (1.část)

Když se Harry tiše kradl zpět do hradu, cítil, jak felix felicis přestává působit. Hlavní brána zůstala naštěstí pro něj odemčená, ve druhém patře ale narazil na Protivu a jen o vlásek unikl odhalení díky tomu, že se mu podařilo včas uskočit a proběhnout jednou z osvědčených zkratek. Když se konečně ocitl před portrétem a svlékl neviditelný plášť, nijak ho nepřekvapilo, že Buclatou dámu zastihl v nanejvýš neochotné náladě."Víte vůbec, kolik je hodin?""Hrozně se omlouvám - musel jsem venku vyřídit jednu důležitou záležitost…""No prosím, jenže heslo se o půlnoci změnilo, takže se nejspíš budete muset vyspat na chodbě, co vy na to?""To nemyslíte vážně!" vyjekl Harry. "Jak to, že se změnilo zrovna o půlnoci?""Tak to chodí," ušklíbla se Buclatá dáma. "Jestli se vám to nelíbí, běžte si to vyřídit s ředitelem, bezpečnostní opatření se zpřísnila na jeho příkaz.""To je úžasné," postěžoval si trpce Harry a pohlédl na tvrdou podlahu. "Vážně skvělé. Jo, moc rád bych si to šel s Brumbálem vyřídit, kdyby tady byl, protože zrovna on po mně chtěl, abych -""Vždyť tady je," ozval se za Harrym čísi hlas. "Profesor Brumbál se do školy vrátil před hodinou."K Harrymu připlouval vzduchem Skoro bezhlavý Nick a hlava se mu na okruží jako obvykle nebezpečně kymácela."Dozvěděl jsem se to od Krvavého barona, který ho viděl přicházet," oznámil. "Podle toho, co baron říkal, se vrátil s dobrou náladou, i když samozřejmě trochu unavený.""Kde je?" vyhrkl Harry a srdce mu poskočilo."Právě sténá a dělá randál nahoře v astronomické věži, je to jeho oblíbená zábava -""Nemyslím Krvavého barona, ale Brumbála!""Ach tak - ten je ve své pracovně," odpověděl Nick. "Pokud jsem Baronovi správně rozuměl, má ještě před spaním nějakou práci -""Jo, to tedy má," přikývl Harry a celý se vzrušením roztřásl, když si představil, jak Brumbálovi sděluje, že se mu podařilo vzpomínku získat. Prudce se otočil, znovu se dal do běhu a zcela ignoroval volání Buclaté dámy."Vraťte se! No dobrá, lhala jsem! Byla jsem naštvaná, že jste mě probudil! Heslo je pořád Tasemnice."Harry už se ale hnal chodbou pryč. Když za několik minut vyštěkl Karamelové dortíčky,Brumbálův chrlič uskočil a uvolnil mu cestu na točité schodiště."Dále," ozval se na zaklepání Brumbál. Znělo to vyčerpaně.Harry strčil do dveří a otevřel je. Brumbálova pracovna vypadala stejně jako vždy, jen za okny zářila hvězdnatá obloha."Dobrý bože, Harry!" pohlédl na něj překvapeně Brumbál. "Čemu vděčím za tvou milou, ale pozdní návštěvu?""Pane profesore - mám ji! Získal jsem od Křiklana tu vzpomínku!"Harry vytáhl skleněnou lahvičku a ukázal ji Brumbálovi. Na kratičký okamžik se ředitel zatvářil ohromeně. Pak se mu tvář roztáhla širokým úsměvem."To je úžasné, Harry! Opravdu skvělá práce! Věděl jsem, že to dokážeš!"V tu ránu zjevně zapomněl, jak je pozdě, spěšně oběhl stůl, nezraněnou rukou uchopil lahvičku s Křiklanovou vzpomínkou a dlouhými kroky zamířil ke skříňce, v níž schovával myslánku."A nyní," řekl, když položil kamennou nádobu na stůl a vyprázdnil do ní obsah lahvičky, "nyní se na to konečně podíváme. Pospěš si, Harry!"Harry se poslušně sklonil k myslánce a cítil, jak se mu nohy odlepují od podlahy pracovny… Opět se propadal prázdnou temnotou, z níž se vynořil v kabinetu Horacia Křiklana, ovšem před mnoha lety.Mnohem mladší Horacio Křiklan s hustými a lesklými slámově světlými vlasy a světle rezavým knírem tam seděl v pohodlném ušáku s nohama položenýma na sametově čalouněném taburetu, v jedné ruce držel malou sklenku vína a druhou se prohraboval v krabici s ananasovými lupínky. A kolem Křiklana seděl půltucet přibližně patnáctiletých chlapců, v jejichž středu se vyjímal Tom Raddle s Rojvolovým blyštivým zlatočerným prstenem na ruce.Brumbál přistál vedle Harryho v okamžiku, kdy se Raddle ptal: "Je to pravda, že profesorka Merrythoughtová odchází na odpočinek, pane?""No tak, Tome, to bych vám přece nemohl prozradit, ani kdybych to věděl," pohrozil mu Křiklan prstem, současně na něj ale spiklenecky mrkl. "Musím říct, že bych vážně rád věděl, kam na ty informace chodíte, chlapče, jste lépe informovaný než polovina učitelského sboru."Raddle se usmál, ostatní se zasmáli nahlas a vrhali po něm obdivné pohledy."Ta vaše ďábelská schopnost dozvídat se o věcech, o kterých byste nic vědět neměl, a uvážlivé lichocení lidem na důležitých místech - mimochodem, děkuji za ty ananasy, správně jste vystihl, že je to moje nejoblíbenější pochoutka -"Několik chlapců se znovu pobaveně zasmálo."…jsem skálopevně přesvědčen, že do dvaceti se z vás stane ministr kouzel. Do patnácti, budete-li mi dál posílat ananasy. Mám na ministerstvu vynikající známosti."Tom Raddle se pouze usmál, zatímco ostatní se rozesmáli nahlas. Harry si všiml, že Tom ani zdaleka není mezi shromážděnými chlapci nejstarší, přesto k němu zjevně všichni vzhlíželi jako k vůdci."Trochu pochybuji, že bych našel uplatnění právě v politice, pane profesore," ozval se, když smích kolem něj utichl. "Už proto, že nemám to správné rodinné zázemí."Někteří chlapci kolem něj se po sobě podívali s potutelným úsměvem. Harry si byl jistý, že mají z něčeho legrací: všichni nepochybně věděli nebo alespoň tušili, jakého slavného předka má jejich vůdce."Nesmysl," odbyl přezíravě Raddleovu námitku Křiklan. "Je přece nad slunce jasnější, že člověk se schopnostmi, jaké máte vy, musí pocházet z dobrého kouzelnického rodu. Kdepak, vy to dotáhnete daleko, Tome, ještě nikdy jsem se v žádném studentovi nemýlil."Malé zlaté hodiny na Křiklanově stole odbily jedenáct a profesor se po nich ohlédl."Můj ty bože, to už je tak pozdě? Raději byste už měli jít, hoši, jinak budeme mít všichni problémy. Lestrangei, zítra chci to vaše písemné pojednání, jinak vás čeká školní trest. A totéž platí i pro vás, Avery."Chlapci jeden po druhém opouštěli kabinet. Křiklan se pracně zvedl z křesla a odnesl prázdnou sklenici na svůj stůl. Jakýsi pohyb za ním upoutal jeho pozornost: otočil se a zjistil, že tam stojí Raddle."Pospěšte si, Tome! Nechcete přece, aby vás přistihli, jak se po večerce touláte, vždyť jste navíc prefekt…""Chtěl jsem se na něco zeptat, pane profesore.""Jen se ptejte, chlapče, jen se ptejte!""Zajímalo by mě, pane profesore, co víte o… o viteálech."Křiklan na něj upřeně zíral a tlustými prsty nepřítomně přejížděl po nožce své sklenky."Píšete nějakou práci pro obranu proti černé magii, ne?"Podle Harryho si ale Křiklan naprosto jasně uvědomoval, že o žádný domácí úkol nejde."Ne tak docela, pane," zavrtěl hlavou Raddle. "Narazil jsem na ten pojem v jedné knize a nepochopil jsem přesně, o co jde.""Ne… totiž… těžko byste v Bradavicích hledal nějakou knihu, která by podrobně popisovala, co jsou to viteály Tome. Jsou totiž součástí velice černé magie, přímo té nejčernější," vysvětloval Křiklan."Vy o nich ale zřejmě víte úplně všechno, že, pane profesore? Chci říct, že kouzelník vašeho kalibru - promiňte, jestli mi nic nemůžete říct, samozřejmě chápu - já jen, že mi bylo jasné, že jestli mi to vůbec někdo může vysvětlit, jste to určitě vy… Tak mě napadlo, že se zeptám…"Raddle to hraje doopravdy skvěle, pomyslel si Harry. Ten váhavý tón, zdánlivá nenucenost, uvážlivé lichocení - a přitom nic nepřehání. Harry sám měl s dolováním informací od neochotných lidí mírně řečeno bohaté zkušenosti, takže mu bylo okamžitě jasné, že právě nahlíží do kuchyně opravdovému mistrovi. Zřetelně na Raddleovi viděl, jak doslova hoří touhou, aby poučení o viteálech získal - možná si pro tento okamžik připravoval půdu celé týdny."No dobrá," přikývl Křiklan, přitom se však na Raddlea nedíval, ale pohrával si s mašlí na krabici ananasových lupínků. "Nemůže být samozřejmě na škodu, když vám vysvětlím alespoň základní fakta. Jen abyste pochopil, o co vlastně jde. Pojmu viteál se používá k označení předmětu, do něhož někdo ukryl část své duše.""Bohužel mi není docela jasné, jak je něco takového možné, pane," zamračil se Raddle.Pečlivě si kontroloval hlas, Harry v něm však vycítil tetelivé vzrušení."No, musíte svoji duši rozpoltit, rozumíte," vysvětloval Křiklan, "a jednu část potom ukryjete do nějakého předmětu mimo své tělo. Dotyčná osoba pak nemůže zemřít ani tehdy, jeli její tělesná schránka napadena či zničena, protože část duše zůstane připoutaná k zemi a nepoškozená. Existovat v takové podobě je ovšem samozřejmě…"Křiklanův obličej se zkroutil v bolestné grimase a Harry zjistil, že se mu vybavují slova, jež slyšel téměř před dvěma lety."Ta kletba mě vyrvala z vlastního těla - byl jsem míň než duch, míň než to nejubožejší strašidlo… ale zůstal jsem naživu.""…jen málo lidí by o to stálo, Tome, velmi málo. Smrt by byla přijatelnější."Raddleova žádostivost byla teď už naprosto zjevná: dychtivě na Křiklana zíral a nedokázal svou netrpělivost skrýt."Jak můžete rozpoltit svou duši?""Víte," ošíval se rozpačitě Křiklan, "musíte chápat, že duše je svou podstatou předurčena k celistvosti a neporušenosti. Její rozpolcení je násilný akt, který se příčí přirozenému řádu věcí.""Jak se ho ale dosáhne?""Aktem zla - tím nejtěžším ze všech zločinů. Spácháním vraždy. Ten, kdo zabije, rozpoltí svoji duši. Kouzelník, který má v úmyslu vytvořit viteál, může jejího poškození využít ve svůj prospěch - uzavře odtrženou část -""Uzavře? Ale jak - ?""Existuje jisté zaklínadlo, ale na to se mě neptejte, nevím, jak zní!" zarazil ho Křiklan a potřásl hlavou jako starý sloní samec, kterého obtěžují komáři. "Vypadám snad, že bych ho někdy zkoušel? Vypadám jako vrah?""Ne, pane profesore, to jistě ne," ubezpečil ho spěšně Raddle. "Omlouvám se. Nechtěl jsem vás urazit…""Ale ne, kdepak, vůbec jste mě neurazil," zabručel nevrle Křiklan. "Je přirozené, že vás tyhle věci svým způsobem zajímají… Kouzelníky jistého ražení tato stránka magie odjakživa přitahuje…""Ano, pane profesore," přikývl Raddle. "Jedné věci ale nerozumím. Čistě jen ze zvědavosti, víte? Napadlo mě… jestli jeden viteál není trochu málo. Dá se duše rozpoltit jen jednou? Nebylo by lepší a neposkytlo by vám větší sílu, kdybyste svou duši rozdělil na víc částí? Chci říct, není například sedmička nejmocnější kouzelné číslo? Nebylo by tedy sedm…""U Merlinovy brady, Tome!" štěkl Křiklan. "Sedm! Copak není dost zlé, přemýšlíte-li o zabití jednoho člověka? Ať tak či tak… Rozdělit duši je samo o sobě dost hrozné… ale rozervat ji na sedm kusů…"Křiklan se teď tvářil velice ustaraně - prohlížel si Raddlea, jako by měl poprvé v životě příležitost pořádně si ho prostudovat, a Harry viděl, že lituje, že se vůbec nechal přesvědčit, aby o viteálech začal mluvit."Samozřejmě," zahučel, "je tohle všechno, o čem mluvíme, čistě hypotetická otázka, že? Ptáte se jen z akademického zájmu…""Ano, pane profesore, samozřejmě," ujistil ho honem Raddle."Přesto ovšem, Tome… Nechte si to, co jsem vám řekl, pro sebe - myslím všechno, o čem jsme se bavili. Lidem by se asi příliš nelíbilo, že spolu rozmlouváme o viteálech. Tady v Bradavicích je to totiž zakázané téma… Obzvlášť Brumbál proti němu zaníceně brojí…""Nepovím nikomu ani slovo, pane," slíbil Raddle a odešel. Ještě před odchodem se mu ale Harry stačil podívat do obličeje: byl naplněn stejně nezkrotným štěstím jako tenkrát, kdy se poprvé dozvěděl, že je čaroděj - štěstím, které Raddleovy pohledné rysy nijak nezkrášlilo, ale naopak mu vtisklo jakousi méně lidskou podobu…"Děkuji ti, Harry," ozval se tiše Brumbál. "Půjdeme."Sotvaže znovu přistáli na podlaze pracovny, Brumbál si hned sedl za stůl. Také Harry se posadil a čekal, co mu ředitel poví."Hodně dlouho jsem doufal, že se mi tenhle poslední důkaz dostane do rukou," promluvil konečně. "Shoduje se totiž s teorií, ze které jsem vycházel, potvrzuje, že mám pravdu, a zároveň mi říká, že mě ještě čeká obrovská spousta práce…"Vtom si Harry všiml, že všichni někdejší ředitelé a ředitelky na obrazech rozvěšených na stěnách jsou vzhůru a poslouchají. Jakýsi zavalitý kouzelník s červeným nosem si dokonce k uchu přiložil naslouchátko."Tak tedy, Harry," pokračoval Brumbál, "nepochybně si také uvědomuješ význam toho, co jsme právě vyslechli. Když byl Tom Raddle jen o několik měsíců mladší či starší, než jsi dnes ty, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby zjistil, jak získat nesmrtelnost.""A vy myslíte, že se mu to podařilo, pane profesore?" zeptal se Harry. "Že dokázal stvořit viteál? A že proto nezemřel, když mě tehdy napadl? Že měl ten viteál někde schovaný? Kousek jeho duše byl někde v bezpečí?""Kousek… nebo možná víc kousků," přisvědčil Brumbál. "Sám jsi Voldemorta slyšel: chtěl hlavně znát Horaciův názor na to, co by se stalo kouzelníkovi, který by vytvořil víc než jeden viteál, jaký by byl osud kouzelníka, který by kvůli nesmrtelnosti neváhal spáchat několik vražd a opakovaně tak rozerval svoji duši, aby její jednotlivé části mohl uložit do mnoha viteálů, ukrytých na různých místech. Z žádné knihy by nic takového nevyčetl. Pokud vím - a jsem přesvědčen, že na takový případ nemohl narazit ani Voldemort - žádný kouzelník ještě nikdy svoji duši nerozpoltil na víc než dvě části."Brumbál se na okamžik odmlčel, aby si utřídil myšlenky, a pak se opět ujal slova. "Před čtyřmi lety jsem získal něco, co jsem považoval za nevyvratitelný důkaz, že Voldemort svoji duši skutečně rozpoltil.""Kde?" vydechl Harry. "A jak?""Ten důkaz jsi mi poskytl ty, Harry," odpověděl Brumbál. "Byl jím ten deník, Raddleův deník s radami, jak znovu otevřít Tajemnou komnatu.""Tomu nerozumím, pane profesore," přiznal Harry."No, přestože sám jsem toho Raddlea, který se z deníku vynořil, neviděl, to, cos mi popsal, byl jev, s jakým jsem neměl žádnou zkušenost. Že by pouhá vzpomínka začala samostatně jednat a myslet? Pouhá vzpomínka že by dokázala vysávat životní sílu z děvčete, do jehož rukou se dostala? Ne, v té knize žilo něco mnohem nebezpečnějšího… byl jsem si prakticky jistý, že muselo jít o zlomek duše. Ten deník sloužil jako viteál. Tím ovšem vyvstalo právě tolik nových otázek, kolik starých bylo zodpovězeno. Mě osobně nejvíc zaujalo a znepokojilo, že ten deník měl být nejen pojistkou, ale zároveň i zbraní.""Pořád ještě tomu nerozumím," zavrtěl hlavou Harry."Zkrátka to fungovalo přesně tak, jak má viteál fungovat. Jinými slovy - ten zlomek duše, který v něm byl ukrytý, zůstal nedotčen a nepochybně sehrál určenou roli a zabránil smrti svého majitele. Zároveň však nemůže být pochyb o tom, že si Raddle doopravdy přál, aby si jeho deník někdo přečetl. Chtěl, aby ten kousek jeho duše pronikl do někoho jiného a ovládl ho a aby byl Zmijozelův netvor opět vypuštěn ze zajetí.""Nejspíš nechtěl, aby všechna jeho usilovná práce přišla nazmar," mínil Harry. "Chtěl, aby se lidé dozvěděli, že je Zmijozelovým dědicem, protože tehdy se k němu veřejně přihlásit nemohl.""Přesně tak," přikývl souhlasně Brumbál. "Nepřipadá ti ale, Harry, že pokud měl v úmyslu zaonačit to tak, aby byl jeho deník předán nebo podstrčen nějakému budoucímu bradavickému studentovi, pak s tím drahocenným kouskem vlastní duše, který v něm byl uložen, nakládal neobyčejně netečně? Jak vysvětlil profesor Křiklan, hlavním smyslem viteálu je uchovat část sebe sama v úkrytu a v bezpečí a ne ji někomu jen tak předhodit a riskovat, že ji ten někdo zničí, jak se také skutečně stalo - ten konkrétní zlomek duše, o němž mluvíme, už neexistuje, o to ses vlastnoručně postaral.Tenhle lehkomyslný přístup, s nímž Voldemort se svým viteálem naložil, jsem považoval za velice neblahé znamení. Naznačoval, že Pán zla vytvořil - nebo měl v úmyslu vytvořit - viteálů víc, aby pro něj ztráta jednoho z nich neznamenala takovou katastrofu. Nechtělo se mi něčemu takovému věřit, ale nic jiného zjevně nedávalo smysl.A pak, o dva roky později, jsi mi řekl, že oné noci, kdy se Voldemort vrátil do vlastního těla, učinil ke svým Smrtijedům velice zajímavé a znepokojivé prohlášení. - Já, který po cestě k nesmrtelnosti dospěl dál než kdokoli jiný. To byla jeho slova, která jsi mi tehdy tlumočil. Dál než kdokoli jiný. A mne napadlo, že vím, co to znamená, přestože jeho Smrtijedi to nevědí. Když to říkal, měl na mysli svoje viteály, víc než jeden viteál, Harry. To je něco, co podle mého nejlepšího vědomí žádný jiný kouzelník nikdy neměl. A přece to do sebe zapadalo - lord Voldemort jako by s postupem let stále ztrácel na lidskosti a proměnu, která se s ním udala, lze podle mého názoru vysvětlit pouze tím, že byla jeho duše znetvořena a vymyká se už hranicím toho, co bychom mohli nazvat obvyklým zlem.""Tím, že vraždil druhé, tedy zajistil, že jeho samého nelze zabít?" vyptával se Harry. "Proč si raději nevytvořil Kámen mudrců, nebo proč ho neukradl, když mu tolik záleží na nesmrtelnosti?""Víme přece, že přesně o to se před pěti lety pokusil," připomněl mu Brumbál. "Existuje ale několik důvodů, proč se domnívám, že Kámen mudrců není pro lorda Voldemorta tak přitažlivý jako viteály.Elixír života sice skutečně lidský život prodlužuje, je ale třeba ho pít pravidelně a nikdy s tím nepřestat, chce-li si ten, kdo ho pije, svoji nesmrtelnost uchovat. To znamená, že by byl Voldemort na elixíru absolutně závislý, a kdyby mu jeho zásoby došly nebo se něčím znečistily, nebo kdyby mu Kámen někdo ukradl, zemřel by jako každý obyčejný člověk. Nezapomínej, že se Voldemort nejraději spoléhá sám na sebe. Domnívám se, že pouhá představa být na něčem závislý, byť by šlo jen o elixír, by pro něj byla nesnesitelná. Samozřejmě byl ochoten se ho napít, aby se vysvobodil z té strašlivé poloviční existence, k níž byl odsouzen poté, co se tě pokusil zabít. Tehdy ale chtěl jen znovu získat tělo. Jsem přesvědčen, že dál se hodlal spoléhat na svoje viteály. Kdyby se mu bývalo podařilo znovu získat lidskou podobu, nic jiného už by nepotřeboval. Byl už totiž nesmrtelný… nebo měl alespoň k nesmrtelnosti tak blízko, jak jen člověk může mít.Teď ale, Harry, když jsme vyzbrojeni touto životně důležitou a poučnou vzpomínkou, kterou se ti podařilo získat, máme k tajemství, jak lorda Voldemorta zničit, blíž, než kdy v minulosti kdokoli jiný. Sám jsi ho slyšel, Harry: 'Nebylo by lepší a neposkytlo by vám větší sílu, kdybyste svou duši rozdělil na víc částí?… Není sedmička nejmocnější kouzelné číslo…?' Není sedmička nejmocnější kouzelné číslo? Ano, myslím, že představa duše rozdělené na sedm dílů musela lorda Voldemorta velice lákat.""Chcete říct, že vytvořil sedm viteálů?" vydralo se zděšeně z Harryho a podobné výkřiky úžasu a pobouření se ozvaly i z několika portrétů na stěnách. "Ty ale můžou být kdekoli na světě - schované - zakopané nebo neviditelné -""Jsem rád, že si uvědomuješ závažnost našeho problému," konstatoval suše Brumbál. "Především tě ale musím opravit, Harry - Voldemort nevytvořil sedm viteálů, ale šest. Sedmá část jeho duše, ať jakkoli znetvořená, přebývá v jeho znovuoživeném těle. Byla to ta část, která si po dlouhá léta jeho vyhnanství uchovávala jakýsi přízračný život a bez níž by vůbec neexistoval. Na tu jednu sedminu jeho duše - na ten zlomek, který žije v jeho těle - bude muset ten, kdo chce Voldemorta zabít, zaútočit až úplně nakonec.""No tak tedy šest viteálů," zoufal si trochu Harry. "Jak je máme všechny najít?""Zapomínáš, že už jsi jeden z nich zničil. A další jsem zničil já.""Vážně?" rozjasnil se Harry."Ano, vážně," přikývl Brumbál a zvedl zčernalou, spálenou ruku. "Ten prsten, Harry, Rojvolův prsten. Musím říct, že byl začarován doopravdy strašlivou kletbou. Nebýt mých - promiň mi nedostatek falešné skromnosti - rozsáhlých znalostí a dovedností a nebýt včasného zásahu profesora Snapea, když jsem se téměř beznadějně zraněn vrátil do Bradavic, možná už bych ti teď o tom nemohl vyprávět. Jedna zmrzačená ruka mi ovšem nepřipadá jako neúnosná daň za sedminu Voldemortovy duše. Prsten už není viteálem.""Jak jste ho ale našel?""Nu, jak teď už víš, dlouhá léta se cílevědomě snažím zjistit o Voldemortově minulosti všechno, co se zjistit dá. Strávil jsem spousty času na cestách a navštívil všechna místa, která kdysi znal. Na skrýš, v níž byl prsten schovaný, jsem narazil v ruinách Gauntova domu. Zdá se, že když se Voldemortovi podařilo zapečetit do prstenu část své duše, nechtěl už ho raději nosit na ruce. Použil k jeho zabezpečení mnoho mocných kouzel a ukryl ho v chatrči, kde kdysi žili jeho předkové (Morfin byl samozřejmě dávno předtím odvlečen do Azkabanu). Ani ve snu ho nenapadlo, že bych si jednoho dne mohl dát tu práci a zbořeniště navštívil, ani že bych co nejobezřetněji pátral po stopách nějaké kouzelné skrýše.Přesto bychom se ovšem neměli nechat unést přílišným optimismem. Ty jsi zničil deník a já zase prsten, pokud je ale naše teorie o duši rozdělené na sedm částí správná, ještě čtyři viteály zbývají."