23. Viteály (2.část)

"A mohou být vytvořené z čehokoli?" zamyslel se Harry. "Třeba ze starých plechovek nebo - já nevím - z prázdných lahviček na lektvary…?""To asi spíš uvažuješ o přenášedlech, Harry, pro ně je třeba vybírat obyčejné předměty, které se snadno přehlédnou. Že by ale lord Voldemort použil k uschování vlastní drahocenné duše obyčejné plechovky nebo lahvičky od lektvarů? Zapomínáš, co jsem ti ukázal. Lord Voldemort rád sbíral nejrůznější trofeje a ze všeho nejvíc se sháněl po předmětech s mocnou kouzelnou minulostí. Vzpomeň si na jeho pýchu, víru ve vlastní nadřazenost a záměr výrazně se zapsat do dějin čar a kouzel - z toho všeho podle mě vyplývá, že Voldemort své viteály nepochybně volil nesmírně pečlivě a dával přednost předmětům, které byly takové cti hodný.""Na tom deníku přece nic zvláštního nebylo.""Jak jsi sám říkal, deník byl důkazem, že Voldemort je Zmijozelovým dědicem. Nepochybuji proto, že ho považoval za neobyčejně důležitý.""A co ty ostatní viteály?" otázal se Harry. "Myslíte, že víte, co na ně použil, pane?""Mohu jen hádat," pokrčil rameny Brumbál. "Z důvodů, o nichž jsem už mluvil, se domnívám, že měl lord Voldemort sklon dávat přednost předmětům, které se samy o sobě vyznačují jistou vznešeností. Probral jsem tedy všechno, co vím o jeho minulosti, abych zjistil, zda se mi nepodaří najít důkazy, že se nějaké podobné předměty v jeho blízkosti ztratily.""Ten medailonek!" vyjekl Harry. "A šálek Helgy z Mrzimoru!""Ano," přisvědčil s úsměvem Brumbál. "Byl bych ochoten vsadit… asi ne celou druhou ruku… ale pár prstů určitě ano, že se z nich staly viteály číslo tři a čtyři. Se zbývajícími dvěma - opět tedy za předpokladu, že jich celkem vytvořil šest - je to trochu složitější, dovolím si ale hádat, že když už sehnal památky na Helgu z Mrzimoru a Salazara Zmijozela, chtěl určitě najít i něco, co patřilo buď Godriku Nebelvírovi, nebo Roweně z Havraspáru. Čtyři upomínky na čtyři zakladatele školy, to je představa, která nepochybně musela Voldemorta neodolatelně přitahovat. Nemohu říct, jestli se mu podařilo najít něco z Roweniny pozůstalosti, jsem si ale naprosto jistý, že jediné známé dědictví po Nebelvírovi zůstává v bezpečí."Ukázal zčernalými prsty na zeď za svými zády, kde byl ve skleněné vitríně uložen meč posázený rubíny."Myslíte, že to je ten pravý důvod, proč se chtěl vrátit do Bradavic, pane profesore?" napadlo Harryho. "Že tu chtěl najít něco, co patřilo jednomu z ostatních zakladatelů?""Přesně to si skutečně myslím," přikývl Brumbál. "To nám ovšem naneštěstí příliš nepomůže, protože jeho žádost byla zamítnuta, nebo se alespoň domnívám, že byla, dřív než měl možnost školu prohledat. To mě vede k nevyhnutelnému závěru, že jeho touha získat předměty patřící všem čtyřem zakladatelům zůstala nenaplněna. Měl určitě dva a možná našel i třetí - nic určitějšího momentálně nejsme schopni říci.""I kdyby se mu snad podařilo sehnat něco, co patřilo Roweně z Havraspáru nebo Nebelvírovi, pořád ještě zbývá šestý viteál," počítal na prstech Harry. "Pokud ovšem nenašel něco od obou?""To si nemyslím," zavrtěl hlavou Brumbál. "Řekl bych, že vím, co je tím šestým viteálem. Zajímalo by mě, co řekneš, když přiznám, že se už nějakou dobu zajímám o počínání toho hada, Naginiho.""Hada?" zatvářil se překvapeně Harry. "Copak se jako viteály dají použít i živí tvorové?""Nu, příliš bych to nedoporučoval," připustil Brumbál, "protože svěřit část vlastní duše něčemu, co dokáže samostatně myslet a pohybovat se, je očividně obrovské riziko. Pokud ovšem uvažuji správně, pak mu pořád nejméně jeden ze zamýšlených šesti viteálů chyběl, když vrazil do domu tvých rodičů a hodlal tě zabít.Vytváření viteálů si zřejmě zajišťoval úmrtími, která pro něj měla obzvlášť velký význam. Tvoje zavraždění do této kategorie nepochybně patřilo. Voldemort byl přesvědčen, že když tě zabije, odstraní tím nebezpečí, jež mu předpověděla věštba. Domníval se, že se tak stane neporazitelným. Jsem si jistý, že měl v úmyslu tvoji smrt využít k vytvoření posledního viteálu.Víme, že se mu nepodařilo tě zabít. O několik let později ale Naginiho využil k zavraždění jistého starého mudly a je docela možné, že tehdy ho napadlo proměnit ho ve svůj poslední viteál. Ten had je dalším symbolem jeho spojení se Zmijozelem: dokresluje tajemnou atmosféru, kterou kolem sebe jakožto lord Voldemort vytvořil. Řekl bych, že má Naginiho rád, pokud je něčeho takového vůbec schopen. Rozhodně ho má rád ve své blízkosti a zdá se, že je s to ho natolik ovládat, že to je neobvyklé i na někoho, kdo mluví hadím jazykem.""Takže -" usuzoval Harry, "deník je zničen a prsten taky. Šálku, medailonku a hada se zatím žádná pohroma netkla a vy si myslíte, že může existovat viteál z něčeho, co kdysi patřilo Roweně z Havraspáru nebo Godriku Nebelvírovi.""Vystihl jsi to a shrnul obdivuhodně přesně, ano," přisvědčil s nepatrnou úklonou Brumbál."Znamená to, že… že ty další pořád hledáte, pane profesore? To za nimi se vypravujete pokaždé, když zmizíte ze školy?""Správně," přikývl Brumbál. "Pátrám po nich už hodně dlouho. Domnívám se… možná se právě blížím k odhalení dalšího. Jdu po nadějné stopě.""A jestli ho objevíte," vyhrkl dychtivě Harry, "nemohl bych jít s vámi a pomoct vám zbavit se ho?"Brumbál si ho napřed změřil pohledem ostrým jako dýka, než odpověděl. "Ano, myslím, že bys mohl.""Vážně?" vyvalil oči Harry, kterého to absolutně zaskočilo."Samozřejmě," pousmál se Brumbál. "Řekl bych, že si to zasloužíš."Harry cítil, jak mu srdce poskočilo radostí. Bylo fantastické, že tentokrát nevyslechl žádné nabádání k opatrnosti a zdrženlivosti. Ředitelé a ředitelky na stěnách zjevně přijali Brumbálovo rozhodnutí s menším nadšením. Harry si všiml, že několik z nich kroutí hlavou, a Phineas Nigellus si dokonce nesouhlasně odfrkl."Když je nějaký viteál zničen, uvědomí si to Voldemort, pane profesore? Cítí to?" vyptával se Harry a portrétů si nevšímal."Vyslovil jsi velice zajímavou otázku, Harry. Myslím, že ne. Domnívám se, že dnes už je Voldemort natolik pohlcen zlem a životně důležité části jeho duše že jsou už od něj odděleny tak dlouho, že ztratil schopnost cítit, co cítíme my. Možná by si svou ztrátu uvědomil na samém prahu smrti… nebyl si ale například vědom zničení svého deníku, dokud nepřinutil Luciuse Malfoye, aby mu pověděl pravdu. Slyšel jsem, že když zjistil, že byl deník poškozen a zbaven všech svých kouzelných schopností, zmocnil se ho přímo děsivý záchvat vzteku.""Já jsem si ale myslel, že o to mu právě šlo, aby Lucius Malfoy propašoval jeho deník do Bradavic.""Ano, máš pravdu. To ale bylo před lety, kdy si byl jistý, že dokáže vytvořit další viteály, a i tehdy měl Lucius počkat na jeho příkaz. Ten ovšem nikdy nedostal, protože Voldemort krátce poté, co mu deník předal, zmizel. Nepochybně se domníval, že se Lucius s viteálem neodváží nic podniknout a jen ho bude pečlivě střežit. Příliš se ale spoléhal na Luciusův strach z Pána a Mistra, který se na dlouhá léta ztratil a kterého Lucius považoval za mrtvého. Lucius samozřejmě pravou povahu deníku neznal. Pokud je mi známo, Voldemort mu řekl, že je deník chytře očarován tak, aby způsobil, že Tajemná komnata bude opět otevřena. Kdyby Lucius tušil, že drží v rukou část duše svého pána, nepochybně by se k ní zachoval uctivěji - místo toho ale viteál použil jako pomůcku k uskutečnění starého plánu a k dosažení vlastního cíle. Doufal, že když deník podstrčí dceři Artura Weasleyho, podaří se mu Artura zdiskreditovat, mne pak dá vyhodit z Bradavic a zároveň se zbaví velice nebezpečného předmětu, který by se mohl stát důkazem proti němu. Nebohý Lucius… Když si představím, jak musel Voldemort zuřit při zjištění, že jeho služebník zničil viteál kvůli vidině vlastního prospěchu, a přidám k tomu to loňské fiasko na ministerstvu, nepřekvapilo by mě, kdyby toho chudáka v koutku duše potají těšilo, že momentálně sedí v bezpečí Azkabanu."Harry chvíli seděl hluboce zamyšlený. "Znamená to, že když budou všechny jeho viteály zničeny," zeptal se pak, "bude Voldemorta možné zabít!""Ano, domnívám se, že ano," přitakal Brumbál. "Bez viteálů se z Voldemorta stane obyčejný smrtelník se zmrzačenou a zmenšenou duší. Nesmíš ovšem zapomínat, že ačkoli má duši pravděpodobně nenapravitelně poškozenou, jeho mozek a jeho kouzelnické schopnosti zůstávají nedotčené. Zabít kouzelníka, jakým Voldemort je i bez viteálů, k tomu bude zapotřebí neobyčejné dovednosti a síly.""Já ale žádné neobyčejné dovednosti ani sílu nemám!""Ale ano, máš," ujistil ho energicky Brumbál. "Máš jistou sílu, kterou Voldemort nikdy neměl. Jsi totiž schopen -""Já vím," skočil mu netrpělivě do řeči Harry. "Jsem schopen lásky!" Jen stěží se opanoval, aby nedodal: "No a co?""Ano, Harry, jsi schopen lásky," zopakoval po něm Brumbál a zatvářil se, jako že velice dobře ví, co Harry nevyslovil nahlas. "A to je vzhledem k tomu, čím vším jsi prošel, úžasné a pozoruhodné. Jsi pořád ještě moc mladý na to, abys doopravdy chápal, jak je něco takového neobvyklé, Harry.""Takže když věštba říká, že budu mít moc, jakou Pán zla sám nezná, znamená to prostě - lásku?" zeptal se s trochou zklamání Harry."Ano - prostě lásku," přisvědčil Brumbál. "Nikdy ale nezapomínej, Harry, že to, co se ve věštbě říká, je důležité jen proto, že tomu přikládal důležitost sám Voldemort. Vysvětloval jsem ti to na konci loňského školního roku. To Voldemort si tě vybral jako člověka, který pro něj bude představovat největší nebezpečí - a když si tě vybral, udělalz tebe toho, od koho mu největší nebezpečí doopravdy hrozí!""To je ale jedno a totéž -""Ne, není!" přerušil ho Brumbál, jako by už trochu ztrácel trpělivost, a namířil na něj sežehlou černou rukou. "Přisuzuješ té věštbě příliš velkou váhu!""Ale," zadrmolil Harry, "sám jste přece říkal, že ta věštba znamená -""Kdyby se Voldemort o té věštbě v životě nedoslechl, myslíš, že by se také splnila? Že by vůbec něco znamenala? Samozřejmě že ne! Domníváš se, že všechny věštby ze síně věšteb se vždy splní?""Ale," namítal nechápavě Harry, "loni jste říkal, že jeden z nás bude muset druhého zabít…""To ovšem jen proto, Harry, že se Voldemort dopustil vážné chyby a rozhodl se na slova profesorky Trelawneyové reagovat! Kdyby nebyl zavraždil tvého otce, byl by do tvé duše zasel tu nesmiřitelnou touhu po pomstě? Jistěže ne! Kdyby nebyl přinutil tvoji matku, aby pro tebe zemřela, byl by ti snad poskytl tu kouzelnou ochranu, kterou nedokáže proniknout? Jistěže ne, Harry! Copak to nechápeš? Voldemort - stejně jako všichni tyranové - si vytvořil svého nejhoršího nepřítele sám! Máš vůbec ponětí o tom, jaký strach mají tyranové z těch, které utlačují? Všichni si totiž uvědomují, že jednoho dne se mezi tou obrovskou spoustou jejich obětí nevyhnutelně najde člověk, který proti nim povstane a úder jim vrátí! Voldemort není žádná výjimka! Odjakživa byl ve střehu a čekal na toho, kdo se mu postaví. Vyslechl věštbu a okamžitě začal jednat, dosáhl ale jen toho, že nejen vlastnoručně vybral člověka, který má největší šanci ho porazit, ale navíc mu vtiskl do ruky jedinečnou smrtící zbraň!""Ale -""Je nezbytně nutné, abys to správně pochopil!" zdůraznil Brumbál, vstal, začal přecházet po pracovně a lesklý hábit za ním šustivě povlával. Harry ho ještě nikdy neviděl tak rozrušeného. "Když se tě Voldemort pokusil zabít, sám si tě vytipoval jako pozoruhodného jedince, který tu teď sedí přede mnou, a vybavil tě k tomu zápasu vším potřebným! Voldemort si za to může sám, že se ti podařilo nahlédnout do jeho myšlenek, zjistit jeho cíle, může si i za to, že rozumíš hadímu jazyku, v němž udílí rozkazy. A přesto, Harry, i přes tuto výsadu, že vidíš do Voldemortova světa, což je mimochodem dar, pro nějž by kdekterý Smrtijed bez váhání vraždil, jen aby jej získal, jsi svodům černé magie nikdy nepodlehl, nikdy jsi ani na vteřinku nezatoužil stát se jedním z Voldemortových následovníků!""Ještě to tak!" ohradil se dotčeně Harry. "Vždyť mi zabil rodiče!""Stručně řečeno, chrání tě tvoje schopnost milovat!" shrnul svoje argumenty hlasitě Brumbál. "A to je jediná ochrana, která se může osvědčit proti vábničce Voldemortovy moci! Navzdory všem pokušením a utrpení, které jsi zakusil, zůstává tvoje srdce čisté, stejně čisté jako v jedenácti letech, kdy ses díval do zrcadla, v němž se odrážely tvoje nejhlubší niterné touhy. Tehdy ti zrcadlo neukázalo nesmrtelnost ani bohatství, ukázalo ti pouze cestu, jak můžeš lorda Voldemorta zničit. Máš vůbec ponětí, Harry, jak málo je kouzelníků, kteří by v tom zrcadle dokázali vidět to co ty? Voldemort si měl už tehdy uvědomit, s kým má tu čest, ale neuvědomil si to!Dnes už to ovšem ví. Několikrát jsi mu pronikl do mysli a neutrpěl jsi přitom žádnou újmu, zatímco on sám se na ministerstvu přesvědčil, že se tvé mysli nedokáže zmocnit, leda že zakusí smrtící agónii. Myslím, že nechápe, proč tomu tak je, Harry. Měl tolik naspěch se zmrzačením vlastní duše, že si nikdy nenašel čas, aby pochopil jedinečnou sílu neposkvrněné a celistvé duše.""Ale, pane profesore," namítl Harry a chvályhodně se snažil, aby to nevyznělo, že se chce hádat, "ono to nakonec vyjde nastejno, ne? Musím se ho přece pokusit zabít, protože jinak -""Musíš?" skočil mu do řeči Brumbál. "Ovšemže musíš! Ne ale kvůli té věštbě! Musíš proto, že ty sám nebudeš mít nikdy klid, dokud se o to nepokusíš! To víme oba! A přesto si prosím na okamžik představ, že jsi tu věštbu v životě neslyšel! Co bys teď k Voldemortovi cítil? Přemýšlej!"Harry se díval, jak před ním Brumbál rázuje sem a tam, a přemýšlel. Přemýšlel o matce, o otci a o Siriusovi. Přemýšlel o Cedriku Diggorym. Přemýšlel o všech strašlivých zločinech, o nichž věděl, že se jich lord Voldemort dopustil. V prsou jako by mu vyšlehl plamen a sežehl mu hrdlo."Přál bych si, aby zemřel," odpověděl tiše. "A chtěl bych být tím, kdo ho zabije.""Samozřejmě!" vykřikl Brumbál. "Jak vidíš, věštba sama o sobě neznamená, že něco musíšudělat! Věštba ale způsobila, že tě lord Voldemort poznamenal jako sobě rovného…Řečeno jinými slovy si můžeš vybrat, jak se zachováš, klidně můžeš předstírat, že se tě věštba vůbec netýká. Voldemort jí ovšem i nadále věří. Nepřestane tě pronásledovat… a díky tomu je prakticky jisté, že doopravdy -""Že nakonec jeden z nás toho druhého zabije," přikývl Harry. "Ano."Konečně však pochopil, co se mu Brumbál snaží říct. Napadlo ho, že je to stejný rozdíl jako mezi tím, když vás násilím dovlečou do arény, abyste bojovali na život a na smrt, a tím, když do stejné arény vejdete sami a s hlavou hrdě vztyčenou. Našli by se možná lidé, kteří by řekli, že je to dost ubohá volba, ale Brumbál věděl - a já to vím taky, pomyslel si Harry v náhlém návalu divoké pýchy, a rodiče to věděli právě tak dobře - že je v tom obrovský rozdíl.