25. Náhodně Vyslechnutá Jasnovidka

To, že Harry Potter chodí s Ginny Weasleyovou, vzbudilo očividně zájem spousty lidí, především děvčat. Harry však přesto během několika následujících týdnů překvapeně a s uspokojením zjišťoval, že ho kolující klepy vůbec nevyvádějí z míry. Byla to docela příjemná změna, že se o něm mluvilo kvůli něčemu, co jej dělalo šťastnějším, než kdy pamatoval, a ne kvůli tomu, že se zapletl do nějaké strašlivé černé magie."Člověk by řekl, že si najdou pro své drby a tlachání nějaké lepší téma," poznamenala Ginny, která se usadila ve společenské místnosti na podlaze, opírala se Harrymu o nohy a četla si v Denním věštci. "Tři útoky mozkomorů v jediném týdnu a Romilda Vaneová je zvědavá akorát na to, jestli máš na prsou fakt vytetovaného hipogryfa."Ron s Hermionou vyprskli smíchy, Harry je ale ignoroval."Cos jí řekla?""Nakukala jsem jí, že tam máš maďarského trnoocasého draka," odpověděla Ginny a lenivě otočila stránku novin. "To je víc frajerské.""Díky," ušklíbl se Harry. "A cos jí řekla, že má za tetování Ron?""Trpaslenku, neřekla jsem ale, kde ji má."Ron zamračeně zahlížel na Hermionu, která se svíjela smíchy."Tak bacha, nepřehánějte!" zahrozil varovně prstem Harrymu a Ginny. "Že máte moje svolení, to ještě neznamená, že ho nemůžu vzít zpátky…""Tvoje svolení," pošklebovala se Ginny. "Odkdypak k něčemu potřebuju tvoje svolení? A jestli se nepletu, sám jsi říkal, že jsi radši, když chodím s Harrym než s Michaelem nebo s Deanem.""Jo, to je pravda," připustil neochotně Ron. "A dokud se nezačnete muckat všem na očích…""Ty pokrytče ubohá! A co ty s Levandulí, kam se člověk podíval, tam jste se muckali a mrouskali!" vyjela na bratra Ginny.S příchodem června však už nebyla Ronova snášenlivost vystavena tolika zkouškám, protože Harry a Ginny měli možnost trávit spolu stále méně času. Ginny se blížil termín zkoušek NKÚ, takže se musela často až do noci mořit s opakováním. Jednou večer se takhle sebrala a odešla do knihovny, zatímco Harry zůstal sedět u okna ve společenské místnosti. Původně chtěl dopsat domácí úkol z bylinkářství, ve skutečnosti byl ale zcela pohlcen vzpomínkami na obzvlášť krásnou hodinu, kterou v poledne strávil u jezera s Ginny. Vtom se na židli mezi ním a Ronem objevila Hermiona a v obličeji měla zlověstně odhodlaný výraz."Potřebuji s tebou mluvit, Harry.""O čem prosím tebe?" zeptal se podezřívavě Harry Právě den předtím ho Hermiona peskovala, že Ginny rozptyluje, místo aby ji nechal, ať se pilně připravuje na zkoušky."O tom takzvaném princi dvojí krve.""Už zase?" zasténal Harry. "Nech to už prosím tě plavat!"Dosud v sobě nenašel odvahu zajít znovu do Komnaty nejvyšší potřeby a odnést si odtamtud svoji učebnici, což se projevilo i ve zhoršených výsledcích jeho práce na hodinách lektvarů (i když Křiklan, kterému se Ginny líbila, to pobaveně připisoval jeho zamilovanosti). Nepochyboval totiž o tom, že se Snape ještě nevzdal naděje, že se mu podaří nachytat ho s princovou učebnicí v brašně, a rozhodl se nechat ji v bezpečném úkrytu, dokud kolem něj bude Snape čenichat."To tedy nenechám," odsekla umíněně Hermiona, "dokud si neposlechneš, co ti chci říct. Snažila jsem se totiž o tom individuu, co se vyžívalo ve vymýšlení zakázaných zaklínadel, zjistit něco víc…""On se v žádných zakázaných zaklínadlech ne…""On, on - kdo říká, že to byl kluk?""To už jsme si snad vyjasnili, ne?" zabručel nevrle Harry. "Princ, Hermiono, princ!""No jasně!" odsekla a na tvářích jí naskočily červené skvrny. Vytáhla z kapsy jakýsi prastarý novinový výstřižek a vztekle ho položila před Harryho. "Tak se podívej! Koukni na tu fotku!"Harry vzal téměř se rozpadající výstřižek do ruky a zadíval se na pohyblivou fotografii, zažloutlou stářím. Ron se přiklonil a prohlížel si ji také. Na snímku byla asi patnáctiletá hubená dívka. Nebyla nijak hezká, tvářila se podrážděně a trucovitě zároveň, měla husté obočí a protáhlý bledý obličej. Pod fotografií stálo: Eileen Prince-Lloydová, kapitánka bradavického tchoříčkového týmu."A co má být?" zeptal se, když přelétl očima stručnou zprávu, k níž fotografie patřila. Byla to dost nudná informace o soutěži mezi několika školami."Jmenovala se Eileen Prince-Lloydová. Prince-Lloydová, Harry!"Dívali se jeden na druhého a Harrymu konečně došlo, co se Hermiona snaží naznačit. Vyprskl smíchy."To snad ne!""Cože?""Chceš říct, že tohle byl princ dvojí krve? To nemyslíš vážně!""A proč ne? Harry, v kouzelnickém světě přece žádní opravdoví princové neexistují! Buď je to přezdívka, rádoby titul, který si někdo sám dal, nebo se tak někdo mohl skutečně jmenovat, nemyslíš? Počkej, poslouchej mě! Co když byl třeba její otec kouzelník a jmenoval se Prince, zatímco její matka Lloydová byla mudla? Pak by se mohla podepisovat buď jako Prince-Lloydová, nebo jen Prince dvojí krve!""No to jsi vymyslela fakt skvěle, Hermiono…""Ale vždyť je to tak! Třeba byla hrdá na to, že má polovinu Princeovy krve!""Tak hele, Hermiono, já ti říkám, že to žádná holka nebyla. To se prostě pozná.""Ty si zkrátka myslíš, že na něco takového nemohla být holka dost chytrá!" vyjela na něj rozčileně."Jak bych si mohl myslet, že holky nejsou dost chytré, když se už pět let kamarádím s tebou?" bránil se Harry, kterého se její obvinění dotklo. "Mám na mysli styl, kterým píše. Vím prostě, že princ byl kluk, to se fakt pozná. Tahle holka s tím neměla vůbec nic společného. Kdes vůbec k té fotce přišla?""V knihovně," odpověděla podle očekávání Hermiona. "Jsou tam celé štosy starých ročníků Věštce. No, každopádně se podívám, jestli o té Eileen Prince-Lloydové nenajdu ještě něco dalšího.""Příjemnou zábavu," popřál jí ironicky Harry."To si piš, že si na tom dám záležet!" odsekla Hermiona. "A nejdřív ze všeho," křikla na něj už od otvoru v portrétu, "prohledám staré záznamy o cenách udělených za lektvary!"Harry se za ní ještě chvíli zamračeně díval a pak se znovu zahleděl na tmavnoucí oblohu."Prostě pořád ještě nepřekousla, že jsi v lektvarech lepší než ona," poznamenal Ron a zahloubal se opět do Tisíce kouzelných bylin a hub."Nemyslíš si taky, že jsem cvok, když si tu učebnici chci zase vzít, že ne?""Jasně že ne," ubezpečil ho Ron. "Princ byl prostě génius. A kromě toho… nebýt té rady s bezoárem…" významně si přejel prstem přes krk, "už bych tady nebyl a nebavil se tu s tebou, nemyslíš? Samozřejmě netvrdím, že by se mi líbilo zrovna to zaklínadlo, cos použil proti Malfoyovi…""Ani mně se nelíbilo," přidal se honem Harry."Ale dostal se z toho, ne? Než bys řekl švec, byl zase na nohou.""Jo," přikývl Harry, přestože ho trochu hryzlo svědomí. Malfoy už byl skutečně v pořádku. "Díky Snapeovi…""Tuhle sobotu máš u Snapea další školní trest?" zajímal se Ron."Jo, a příští sobotu zase, a přespříští zrovna tak," povzdechl si Harry. "Navíc mi tuhle naznačoval, že jestli nebudu do konce školního roku se všemi těmi krabicemi hotový, budeme pokračovat i po prázdninách."Snapeovy školní tresty mu byly čím dál víc na obtíž, protože mu ukrajovaly z onoho beztak už hodně omezeného času, který mohl trávit s Ginny. Poslední dobou dokonce často přemýšlel, jestli si to náhodou neuvědomuje i Snape, protože ho nechával pracovat pokaždé o něco déle a ještě hýřil významnými narážkami, jakou má Harry smůlu, že nemůže využít skvělého počasí a nejrůznějších příjemností, které venku nabízí.Z chmurných úvah ho vytrhl Jimmy Peakes, který se zničehonic objevil vedle něj a podával mu svitek pergamenu."Díky, Jimmy… hele, to je od Brumbála!" ožil Harry, rozvinul pergamen a přečetl si vzkaz. "Mám za ním okamžitě přijít do pracovny!"Dívali se na sebe."Páni!" zašeptal Ron. "Myslíš, že to znamená… že třeba vypátral…""Asi bych se o tom měl jít přesvědčit, ne?" vyskočil Harry.Vyběhl ze společenské místnosti a utíkal chodbou v sedmém patře, co mu nohy stačily. Nepotkal nikoho kromě Protivy, který proplul kolem v opačném směru, jen jaksi ze zvyku po něm hodil pár kousků křídy a hlasitě se rozchechtal, když se úspěšně vyhnul Harryho obrannému kouzlu. Jakmile se ztratil, zavládlo na chodbě ticho - do večerky zbývala pouhá čtvrthodina a většina studentů už se vrátila do společenských místností.A pak se k Harrymu donesl výkřik a cosi třesklo. Zastavil se a naslouchal."Jak se… opovažujete… ááá!"Hluk přicházel z nedaleké chodby. Harry tam tryskem zamířil s hůlkou připravenou v ruce, vyběhl zpoza rohu a spatřil profesorku Trelawneyovou. Ležela bezvládně na podlaze, hlavu měla schovanou pod jednou ze svých nesčetných šál a kolem ní se válelo několik lahví sherry. Jedna z nich se rozbila, když s nimi jasnovidka upadla."Paní profesorko…"Harry k ní přiskočil, a jak jí pomáhal na nohy, několik šňůr s blýskavými korálky se jí omotalo kolem brýlí. Profesorka Trelawneyová hlasitě škytla, načechrala si vlasy, chytila se Harryho pomocné ruky a vstala."Co se stalo, paní profesorko?""Dobrá otázka!" vypískla ječivě. "Šla jsem tudy jen tak procházkou a přemýšlela jsem o jistých temných znameních, která jsem zahlédla…"Harry ale jejímu vysvětlení nevěnoval přílišnou pozornost. Právě si totiž uvědomil, kde přesně se nacházejí. Po jeho pravé ruce byl gobelín s tančícími trolly a po levé ten hladký a neprostupný úsek zdi, v němž se skrývaly…"Paní profesorko, vy jste se chtěla dostat do Komnaty nejvyšší potřeby?""…o předzvěstech, jež se mi ráčily… cože?"Náhle zatékala očima."Do Komnaty nejvyšší potřeby," opakoval Harry. "Vy jste se tam chtěla dostat?""Já - totiž - netušila jsem, že studenti vědí o -""Všichni o ní nevědí," ujistil ji Harry. "Co se ale stalo? Vykřikla jste… měl jsem strach, že jste si ublížila…""No - víte," zaváhala profesorka Trelawneyová, omotávala se šálami jako obrannými štíty a zkoumala ho neúměrně zvětšenýma očima za skly brýlí. "Chtěla jsem - tedy - chtěla jsem uložit do Komnaty jisté - hmm… předměty osobní potřeby…" A zamumlala ještě cosi nesrozumitelného o "ohavných pomluvách"."Chápu," přikývl Harry a pohlédl na láhve sherry. "Nepodařilo se vám ale dostat se dovnitř a schovat je."Připadalo mu to velice podivné: jemu samotnému se Komnata koneckonců otevřela, když do ní chtěl schovat učebnici prince dvojí krve."Ale ne, dostala jsem se dovnitř bez problémů," opravila ho profesorka Trelawneyová a vyčítavě pohlédla na zeď. "Jenom tam někdo byl.""Někdo byl v Ko…? Kdo?" naléhal Harry. "Kdo tam byl?""Nemám ponětí," zavrtěla hlavou profesorka Trelawneyová a bylo na ní vidět, že ji Harryho naléhání poněkud vyvedlo z míry. "Vešla jsem do Komnaty a zaslechla jsem něčí hlas, což se mi za všechna ta léta, co tam schovávám… chci říct, co Komnatu používám, ještě nestalo.""Hlas? A co říkal?""On vlastně ani nic neříkal," zamyslela se profesorka Trelawneyová. "Jen… halekal.""Halekal?""Halekal radostí," přikývla.Harry na ni nechápavě civěl."Byl to mužský nebo ženský hlas?""Hádala bych, že spíš mužský," usoudila profesorka Trelawneyová."A vypadalo to, že má radost?""Obrovskou radost," ohrnula nos profesorka Trelawneyová."Jako by něco oslavoval?""Přesně tak.""A potom…?""Pak jsem zavolala: Kdo je tu?""To jste se musela ptát, abyste to zjistila?" vyčetl jí mírně otráveně Harry."Moje vnitřní oko," vysvětlovala důstojně profesorka Trelawneyová a urovnávala si šály i četné šňůry s blyštivými korálky, "se soustředilo na záležitosti povýšené nad všední říši halekajících hlasů.""Jasně," přisvědčil honem Harry. O vnitřním oku profesorky Trelawneyová už toho slyšel ažaž. "A řekl vám ten hlas, kdo je?""Ne, to tedy neřekl," postěžovala si. "Všude se najednou udělala černočerná tma, a než jsem si uvědomila, co se děje, letěla jsem po hlavě z Komnaty ven!""A jak to, že jste nepoznala, co se chystá?" neudržel se Harry, aby se nezeptal."Vždyť říkám, byla tam tma jako v…" Zarazila se a střelila po něm podezřívavým pohledem."Myslím, že byste o tom měla povědět profesoru Brumbálovi," usoudil Harry. "Měl by se dozvědět, že Malfoy něco oslavuje… chci říct, že vás někdo vyhodil z Komnaty."K jeho překvapení se však profesorka Trelawneyová náhle napřímila a zatvářila se povýšeně."Pan ředitel mi dal jasně najevo, že by byl radši, kdybych za ním nechodila tak často," prohlásila chladně. "Nemám ve zvyku vnucovat se lidem, kteří neumějí moji společnost ocenit. Jestliže se Brumbál rozhodl ignorovat varování, která mu vycházejí v kartách -"Vtom Harryho popadla vyzáblou rukou za zápěstí."Ať je vykládám jakkoli, znovu a znovu se v nich objevuje…"A dramaticky rozmáchlým gestem vytáhla kartu, kterou schovávala pod šálami."…věž v bouři," dořekla šeptem. "Katastrofa. Neštěstí. Čas plyne a ono se blíží…""Jasně," přitakal opět Harry. "No ale… přesto si myslím, že byste měla Brumbálovi povědět, jak jste v Komnatě slyšela ten hlas, jak se všude snesla tma a jak vás někdo vyhodil ven…""Myslíte?" Profesorka Trelawneyová se v tu chvíli nad jeho slovy zjevně zamyslela a Harry na ní viděl, že se jí představa mít možnost o svém malém dobrodružství povyprávět ještě jednou docela zamlouvá."Já za ním zrovna jdu," pokračoval Harry. "Mám s ním schůzku. Můžeme jít spolu.""No prosím, v tom případě vás doprovodím," souhlasila s úsměvem profesorka Trelawneyová. Sklonila se k zemi, posbírala láhve sherry a bez okolků je zastrčila do velké modrobílé vázy v nedalekém výklenku."Scházíte mi na mých hodinách, Harry," postýskla si lítostivě, když společně vykročili. "Jako jasnovidec jste nikdy za moc nestál, zato jste byl vynikající předmět…"Harry ani nehlesl. Být předmětem neustálých předpovědí zkázy, jimiž ho profesorka Trelawneyová zahrnovala, ho nepředstavitelně štvalo."Obávám se," pokračovala učitelka jasnovidectví, "že ten kůň - pardon, myslím ten kentaur - o věštění z karet vůbec nic neví. Ptala jsem se ho - jako svého kolegy - jestli také cítí vzdálené záchvěvy blížící se katastrofy. Téměř mi ale připadalo, jako by se mi vysmíval. Ano, vysmíval!"Hlas jí vystoupal do téměř hysterické výše a Harry natáhl zřetelnou vůni sherry, přestože všechny láhve zůstaly schované ve váze za nimi."Možná se tomu koni donesly pomluvy, že jsem nezdědila nadání své praprababičky. To o mně už dlouhá léta roztrušují lidé, kteří žárlí na moje schopnosti. Víte, co takovým lidem říkám, Harry? Nechal by mě snad Brumbál učit na téhle slavné škole, věnoval by mi celá ta léta svoji důvěru, kdybych neprokázala, že jsem jí hodná?"Harry zamumlal cosi nesrozumitelného."Přesně si vzpomínám na svůj první pohovor s Brumbálem," pokračovala chraplavým hlasem profesorka Trelawneyová. "Udělala jsem na něj samozřejmě obrovský dojem, úplně jsem ho ohromila… byla jsem tehdy ubytovaná U Prasečí hlavy, což mimochodem nedoporučuji, chlapče - mají tam v postelích štěnice - ale neměla jsem mnoho peněz. Brumbál mi prokázal tu čest, že za mnou přišel do hostince a navštívil mě v mém pokoji. Začal mi klást otázky… musím přiznat, že zpočátku se nezdál být jasnovidectví příliš příznivě nakloněn… a vzpomínám si, že jsem si po chvíli začala připadat tak trochu divně, moc jsem ten den nejedla… pak ale…"A teď konečně Harry začal jejímu vyprávění věnovat skutečně pozornost. Věděl totiž, k čemu pak došlo. Profesorka Trelawneyová tehdy pronesla věštbu, jež změnila běh celého jeho života - věštbu týkající se jeho a Voldemorta."…pak nás ale zcela nevychovaně vyrušil Severus Snape!""Cože?""Ano, venku na chodbě se ozval nějaký hluk, pak se rozlétly dveře a stál v nich ten poněkud neotesaný výčepní se Snapem, který žvanil něco o tom, že se tam ocitl omylem, protože si spletl schody. Obávám se ale - a už tehdy jsem o tom byla přesvědčená - že ho ten výčepní chytil, když u dveří tajně naslouchal mému rozhovoru s Brumbálem. Abyste totiž věděl, také se tenkrát ucházel o zaměstnání a nepochybně doufal, že ode mne pochytí něco, co mu přijde vhod! No, po té příhodě Brumbál každopádně projevil mnohem větší ochotu mě zaměstnat a já jsem se nemohla ubránit dojmu, Harry, že si prostě uvědomil, jak obrovský rozdíl je mezi mnou, s mým skromným vystupováním a nenápadným talentem, a tím neomaleným a vlezlým mladíkem, který se nestyděl poslouchat u klíčové dírky… Copak se děje, Harry? Drahoušku -"Ohlédla se přes rameno, protože si teprve v tom okamžiku uvědomila, že Harry nejde vedle ní, že se zastavil a zůstal celé tři metry za ní."Co se děje, Harry?" zopakovala znejistěle.Snad proto, že v obličeji celý zbělel, se zatvářila tak ustaraně a vystrašeně. Stál, jako by ho do země zarazil, zaplavovaly ho šokové vlny jedna za druhou - a smývaly mu z vědomí vše kromě této novinky, která mu tak dlouho zůstala utajena…Byl to tedy Snape, kdo věštbu vyslechl. Byl to Snape, kdo zprávu o vyslovené věštbě donesl Voldemortovi. Snape společně s Petrem Pettigrewem vyslali Voldemorta za Lily, Jamesem a jejich synem…V tu chvíli pro Harryho neexistovalo nic důležitějšího."Harry?" zavolala na něj znovu profesorka Trelawneyová. "Harry - myslela jsem, že jdeme oba za ředitelem?""Zůstaňte tady," procedil Harry ztuhlými rty."Ale, drahoušku… Chtěla jsem mu přece povědět, jak mě někdo napadl v Komnatě -""Zůstaňte tady!" zopakoval vztekle.Tvářila se vyplašeně, když kolem ní proběhl a zabočil do Brumbálovy chodby, kde stál na stráži osamělý chrlič. Vykřikl na něj heslo, vrhl se vzhůru po pohyblivém točitém schodišti a bral schody po třech. Na dveře Brumbálovy pracovny nezaklepal, ale zabušil pěstí jako kladivem, a klidný Brumbálův hlas ho vyzval, aby vstoupil, když už do místnosti vpadl jako bouře.Fénix Fawkes se ohlédl a v jasně černých očích se mu zableskly zlaté paprsky zapadajícího slunce. Brumbál stál u okna, shlížel na školní pozemky a v náručí držel dlouhý černý cestovní plášť."Nuže, Harry, slíbil jsem, že smíš jít se mnou."Vteřinu či dvě Harry vůbec nechápal, o čem Brumbál mluví. Rozhovor s Trelawneyovou mu vyhnal z hlavy myšlenky na všechno ostatní a mozek mu pracoval jen na pomalé obrátky."Jít… s vámi…?""Samozřejmě, jen jestli chceš.""Jestli…"A pak si Harry vzpomněl, proč se původně do Brumbálovy pracovny tak nedočkavě hnal."Vy jste objevil další? Další viteál?""Domnívám se, že ano."Vztek a zášť v Harrym sváděly boj s překvapením a vzrušením, malou chvilku nebyl schopen slova."To je přirozené, že se bojíš," poznamenal k tomu Brumbál."Já nemám strach!" ohradil se okamžitě a ani trochu nelhal. Strach byl jedním z pocitů, které mu v daný okamžik byly na hony vzdálené. "Který viteál to je? A kde je?""Nejsem si jistý, který z nich to bude, i když myslím, že hada můžeme vyloučit. Domnívám se ale, že je ukrytý v jisté jeskyni mnoho mil odtud - v jeskyni, kterou jsem se dlouhý čas snažil najít. V té jeskyni Tom Raddle kdysi týral dvě děti ze sirotčince, stalo se to na jejich každoročním výletě. Vzpomínáš?""Jistě," přikývl Harry. "Jak je ten viteál chráněný?""To nevím. Mám určitá neblahá tušení, která se mohou ukázat jako zcela mylná." Na okamžik zaváhal, než pokračoval dál. "Slíbil jsem ti, Harry, že mě budeš smět doprovodit, a svůj slib dodržím. Zachoval bych se ovšem velice špatně, kdybych tě nevaroval, že to bude neobyčejně nebezpečná výprava.""Jdu s vámi!" vyhrkl Harry tak rychle, že Brumbála skoro nenechal domluvit. Kypěl vztekem na Snapea a jeho touha podniknout něco zoufale riskantního v posledních několika minutách desetinásobně zesílila. Zřejmě mu to bylo vidět na obličeji, protože Brumbál odstoupil od okna, pozorněji se na něj zadíval a mezi stříbrným obočím mu naskočila nepatrná vráska."Co se ti stalo?""Nic," zalhal pohotově Harry."Něco tě muselo rozčilit?""Nejsem rozčilený."Harry, nitrobrana ti nikdy doopravdy nešla -"Nitrobrana byla jiskrou, jež v Harrym zažehla zuřivost."Snape!" vyštěkl tak hlasitě, že Fawkes za jejich zády tiše vypískl. "Snape, to je to, co mě rozčililo! Pověděl Voldemortovi o té věštbě, byl to on, to on poslouchal za dveřmi, prozradila mi to Trelawneyová!"Brumbálův výraz se nezměnil, Harry však měl dojem, že jeho tvář pod krvavě rudým přísvitem zapadajícího slunce nepatrně pobledla. Dlouhou dobu neřekl ředitel ani slovo."Kdy ses to dozvěděl?" zeptal se konečně."Právě teď!" zachrčel Harry a musel se ze všech sil krotit, aby se nedal do křiku. A stejně se nakonec neudržel. "A VY JSTE HO TADY NECHAL UČIT! BYL TO PŘITOM ON, KDO VOLDEMORTA POSLAL ZABÍT MOJE RODIČE!"Oddechoval, jako by měl za sebou několik kol boxu, odvrátil se od Brumbála, který nepohnul jediným svalem, a začal přecházet po jeho pracovně sem a tam. Mnul si přitom klouby na ruce a musel maximálně zburcovat svoje sebeovládání, aby nezačal rozbíjet všechno kolem. Měl chuť vybuchnout a rozkřičet se na Brumbála, ale neméně zapáleně chtěl také jít s ním a pokusit se zničit Voldemortův viteál. Rád by Brumbálovi vyčetl, že je starý pošetilý blázen, když Snapeovi důvěřuje, měl ale hrozný strach, že pokud svůj vztek neovládne, odmítne ho ředitel vzít s sebou…"Harry," ozval se tiše Brumbál. "Poslouchej mě, prosím."Přestat rozčileně přecházet sem a tam bylo stejně obtížné jako nedat se do křiku. Harry se zarazil na místě, skousl si ret a zahleděl se do Brumbálova vrásčitého obličeje."Profesor Snape se dopustil strašlivého…""Neříkejte mi, že šlo o omyl, pane profesore, poslouchal přece za dveřmi!""Nech mě prosím domluvit." Brumbál počkal, dokud Harry stroze nepřikývl. "Profesor Snape se dopustil strašlivého omylu. Toho večera, kdy vyslechl první polovinu věštby profesorky Trelawneyové, byl ještě ve Voldemortových službách. Přirozeně si pospíšil za svým Pánem a pověděl mu vše, co slyšel, neboť ta věštba se jeho Pána bezprostředně týkala. Nevěděl ale - a ani to vědět nemohl - kterého chlapce bude Voldemort posléze hledat a pronásledovat, a nevěděl také, že jeho rodiči, které na své vražedné výpravě zahubí, jsou lidé, s nimiž se osobně zná, jak jde právě o tvé rodiče…"Harry se výbušně, nevesele uchechtl."Nenáviděl tátu stejně, jako nenáviděl Siriuse! Copak jste si toho nevšiml, pane profesore, že příliš často umírají lidé, které Snape nenávidí?""Nemáš vůbec tušení, jakými výčitkami profesor Snape trpěl, když si uvědomil, jak si lord Voldemort tu věštbu vyložil, Harry. Jsem přesvědčen, že je to věc, kterou si v životě vyčítá ze všeho nejvíc, a že to byl také důvod, proč se vrátil -""V nitrobraně je ale Snape vynikající, že, pane?" skočil mu do řeči Harry a hlas se mu třásl úsilím, aby znovu nezačal hulákat. "A není snad Voldemort dodnes přesvědčen, že je Snape na jeho straně? Pane profesore… Jak si můžete být jistý, že Snape stojí při nás?"Brumbál chvíli mlčel. Působil dojmem, že se v duchu rozhoduje. Konečně promluvil. "Jsem si jistý. Severusi Snapeovi absolutně důvěřuji."Harry několik vteřin zhluboka dýchal a snažil se zachovat klid. Nezabíralo to."Zato já mu nevěřím!" prohlásil stejně halasně jako předtím. "Zrovna teď chystá s Dracem Malfoyem nějakou nepravost, přímo vám před nosem, a vy přesto -""Už jsme o tom přece mluvili, Harry," přerušil ho Brumbál. Tentokrát to už zase znělo přísně. "Svůj názor jsem ti řekl.""Klidně ale dnes večer odejdete ze školy a vsadím se, že vás přitom nenapadlo, že by se Snape s Malfoyem mohli rozhodnout a -""Rozhodnout k čemu?" zeptal se Brumbál a povytáhl obočí. "Co přesně si myslíš, že ti dva provádějí?""No… nějakou špatnost!" vyhrkl Harry a ruce se mu bezděčně sevřely v pěst. "Profesorka Trelawneyová byla před chviličkou v Komnatě nejvyšší potřeby, protože si tam chtěla schovat svoje láhve s sherry, a slyšela, jak tam Malfoy vítězoslavně haleká a oslavuje! Snažil se tam opravit nějakou nebezpečnou věc, a jestli chcete vědět, co si myslím, tak se mu to konečně podařilo, a vy se zrovna chystáte odejít ze školy a -""Tak dost," zarazil ho Brumbál. Řekl to naprosto klidně, takže Harry nakonec zmlkl - došlo mu, že překročil nějakou neviditelnou mez. "Opravdu se domníváš, že jsem třeba jen jedinkrát nechal školu nechráněnou, když jsem z ní v letošním roce odcházel někam jinam? Nenechal. A až odejdu dnes večer, opět mě nahradí dodatečná ochranná opatření. Buď tak laskav a nesnaž se mi naznačit, že neberu ochranu svých studentů dostatečně vážně, Harry.""Nechtěl jsem -" zamumlal Harry trochu provinile, ale Brumbál ho ani tentokrát nenechal domluvit."Už se o tom nehodlám dál bavit."Harry spolkl slova, jež se mu drala na jazyk. Obával se, že i tak už zašel příliš daleko a že se sám připravil o možnost Brumbála doprovázet, ředitel však pokračoval. "Chceš tedy dnes večer jít se mnou?""Ano," přitakal bez váhání."Dobrá. Tak poslouchej."Brumbál se napřímil do celé své výše."Vezmu tě s sebou pod jednou podmínkou: že okamžitě a bez váhání uposlechneš každý rozkaz, který ti dám.""Samozřejmě.""Rozmysli si, jestli mi správně rozumíš, Harry. Chci říct, že musíš poslechnout, i když ti přikážu, abys utekl, schoval se, nebo se vrátil. Mám tvoje slovo?""No… ano, samozřejmě.""Když ti řeknu, aby ses schoval, poslechneš mě?""Ano.""Když ti řeknu, abys utekl, uděláš to?""Ano.""Když ti řeknu, abys mě nechal být a zachránil sám sebe, uděláš, co ti přikážu?""Já -""Harry?"Chvíli si hleděli do očí."Ano, pane.""Výborně. V tom případě si běž pro svůj neviditelný plášť. Sejdeme se za pět minut ve vstupní síni."Brumbál se otočil a znovu se zahleděl ohnivě ozářeným oknem ven; slunce teď zalévalo celý obzor rubínově rudým přísvitem. Harry rychle vyšel z pracovny a seběhl po točitém schodišti. Bylo to zvláštní, ale v hlavě měl náhle zcela jasno. Věděl, co musí udělat.Když se vrátil do společenské místnosti, seděli Ron s Hermionou vedle sebe. "Co ti chtěl Brumbál?" okamžitě vyzvídala Hermiona. "Je ti dobře, Harry?" dodala zneklidněle."Je mi fajn," ujistil ji na půl úst a proběhl kolem nich. Vylétl po schodech vzhůru, vpadl do ložnice, otevřel kufr a vytáhl z něj Pobertův plánek a smotané ponožky. Pak tryskem seběhl ze schodů do společenské místnosti a prudce zabrzdil před ohromenými Ronem a Hermionou."Nemám moc času," lapal po dechu. "Brumbál myslí, že jsem si šel pro neviditelný plášť. Poslouchejte…"Rychle jim vypověděl, kam jde a proč, ale na zděšené Hermioniny výkřiky ani na Ronovy překotné otázky nereagoval - říkal si, že podrobnosti si mohou později domyslet sami."…chápete, co to všechno znamená?" chvatně ukončil svůj výklad. "Brumbál tu dnes večer nebude, takže ať jde Malfoyovi o cokoli, bude mít další příležitost v klidu si to vyzkoušetPsst, poslouchejte mě!" sykl rozčileně, když viděl, že se ho Ron i Hermiona chystají přerušit. "Vím, že to byl Malfoy, kdo v Komnatě nejvyšší potřeby něco oslavoval. Tumáte…" strčil Hermioně do ruky Pobertův plánek. "Musíte Draca sledovat a taky musíte sledovat Snapea. Řekněte o tom každému z Brumbálovy armády, koho se vám podaří sehnat. Ty galeony, kterými jsme se svolávali, ještě budou fungovat, ne, Hermiono? Brumbál říká, že školu zabezpečil dalšími ochrannými kouzly, ale jestli v tom jede Snape, bude vědět, jaká kouzla Brumbál použil a jak je obejít. Zato zas nebude čekat, že ho budete hlídat vy, že?""Harry -" začala Hermiona, oči vyvalené strachy."Nemám čas se s vámi dohadovat," zarazil ji. "Tohle si vezměte taky -" Strčil Ronovi do rukou ponožky."Díky," řekl rozpačitě Ron. "Jenže k čemu mi budou ponožky?""Ponožky k ničemu, ale to, co je v nich, felix felicis - o ten se rozdělte a dejte taky Ginny. Rozlučte se s ní za mě. Musím už jít, Brumbál na mě čeká -""Ne!" zaprotestovala Hermiona, když Ron ohromeně vybalil malou lahvičku se zlatým lektvarem. "To nechceme, vypij to sám, kdo ví, co tě tam venku čeká!""Mně nic nehrozí, budu s Brumbálem," ubezpečil ji Harry. "Chci mít jistotu, že se nic nestane vám… nekoukej tak na mě, Hermiono, uvidíme se, hned jak se vrátím…"A tryskem se otočil, proběhl otvorem v portrétu a řítil se do vstupní síně.Brumbál už čekal u dubové hlavní brány. Otočil se, když k němu Harry doběhl na nejvyšší stupeň kamenného schodiště, těžce oddechoval a držel se za bok, v němž ho bolestivě píchalo."Byl bych raději, kdyby sis oblékl ten plášť, prosím," vybídl ho a počkal, dokud si ho Harry nepřehodil přes ramena. "Výborně," pochválil ho. "Půjdeme?"Na odpověď nečekal a začal scházet po kamenných schodech; jeho cestovní plášť se v nehybném letním vzduchu sotva rozvlnil. Harry pod neviditelným pláštěm spěchal vedle něj, stále ještě lapal po dechu a silně se potil."Co si ale lidé pomyslí, když vás uvidí odcházet, pane profesore?" zeptal se, když si vzpomněl na Malfoye a na Snapea."Že si jdu do Prasinek dát něco k pití," odpověděl bezstarostně Brumbál. "Občas zajdu posedět k Rosmertě, jindy se zase stavím U Prasečí hlavy… nebo to alespoň předstírám. Je to vynikající způsob jak zamaskovat, kam doopravdy jdu."V houstnoucí tmě se vydali po příjezdové cestě dolů. Vzduch byl plný vůně z prosluněné trávy, jezerní vody a kouře páleného dřeva z Hagridovy hájenky. Sotvakdo by uhodl, že mají namířeno někam, kde je čeká něco nebezpečného nebo děsivého."Pane profesore," zeptal se tiše Harry, když měli na dohled bránu u dolního konce příjezdové cesty, "budeme se přemisťovat?""Ano," přikývl Brumbál. "Pokud vím, ty už to také umíš.""Umím," potvrdil Harry, "ještě k tomu ale nemám povolení."Považoval za nejlepší nic nezatajovat: co kdyby všechno pokazil tím, že se objeví sto mil od místa, kam by se měl dostat?"Na tom nezáleží," zabručel Brumbál. "Můžu ti s tím zase pomoct."Prošli branou a zabočili na opuštěnou cestu do Prasinek. Kráčeli rychle se snášejícím soumrakem, a než došli na Hlavní ulici, byla už úplná tma. Z oken nad krámky zářila světla, a když se blížili k hostinci U Tří košťat, uslyšeli chraplavý křik."…a už mi sem nelez!" rozčilovala se madame Rosmerta a vyhazovala ze dveří jakéhosi nevábného, špinavého kouzelníka. "Á, dobrý večer, Albusi… Vyšel jste si nějak pozdě…""Dobrý večer, Rosmerto, dobrý večer… Promiňte, ale mám namířeno k Prasečí hlavě. Neurazte se, ale dal bych dnes večer přednost klidnějšímu prostředí."O minutu později zabočili za roh do postranní uličky, kde se - přestože bylo bezvětří - s tichým vrzáním pohupoval vývěsní štít hostince U Prasečí hlavy. Na rozdíl od Tří košťat se zdálo, že je uvnitř úplně prázdno."Ani nebude třeba, abychom chodili dovnitř," zahučel Brumbál, když se rozhlédl na všechny strany. "Pokud nás nikdo neuvidí mizet… polož mi teď ruku na paži, Harry. Nemusíš mě tak mačkat, jen tě vedu správným směrem. Tak až napočítám do tří. Raz… dva… tři…"Harry se otočil. Okamžitě se ho zmocnil onen strašlivý pocit, jako by ho někdo protlačoval tlustou gumovou hadicí. Nemohl se nadechnout, každou částečku těla měl téměř nesnesitelně stlačenou, a pak, právě když se začínal obávat, že se doopravdy udusí, neviditelná pouta jako by praskla - stál v chladné temnotě a nabíral do plic čerstvý slaný vzduch.