27. Věž v Bouři

Když se vynořili pod hvězdnatou oblohou, Harry vytáhl Brumbála na nejbližší balvan a pak ho zvedl na nohy. Celý promočený roztřesený a zatížený váhou jeho těla, jak jej stále podpíral, soustředil se Harry jako ještě nikdy v životě na cíl, do něhož se chtělpřemístit: Prasinky. Zavřel oči, stiskl Brumbálovu paži, jak nejsilněji dokázal, a vykročil vstříc onomu pocitu příšerného stlačení.Že se mu to podařilo, poznal, ještě než oči znovu otevřel - mořský vánek prosycený pachem soli zmizel. Stáli s Brumbálem v Prasinkách uprostřed neosvětlené Hlavní ulice, třásli se zimou a kapala z nich voda. Na kratičký děsivý okamžik měl Harry dojem, že se k němu z postranních uliček plíží podél krámků další neživí, když ale párkrát zamrkal, viděl, že se nikde nic nehýbe. Všude panoval naprostý klid a černočernou tmu protínala jen záře několika luceren a osvětlených oken v patrech nad krámky."Dokázali jsme to, pane profesore!" zašeptal s námahou Harry. Teprve teď si uvědomil, že ho bolestivě píchá na prsou. "Dokázali jsme to! Máme ten viteál!"Brumbál zavrávoral a opřel se o něj. Harry se chviličku domníval, že ředitel ztratil rovnováhu kvůli jeho neobratnosti při přemisťování, pak si ale ve světle vzdálené pouliční lucerny povšiml, že ještě nikdy neměl tak bledý a zpocený obličej."Je vám dobře, pane profesore?""Bývalo mi i líp," zahučel slabým hlasem Brumbál, koutky úst mu přitom ale pobaveně škubly. "Ten lektvar… rozhodně nebyl zdravotní čaj…"A k Harryho zděšení se skácel k zemi."Pane profesore…! Všechno bude dobré, pane profesore, z toho se dostanete, nebojte se…"Zoufale se rozhlížel a hledal pomoc, nikde však nikoho neviděl a sám věděl jen jediné - musí Brumbála co nejrychleji dopravit na ošetřovnu."Musím vás dostat do školy, pane profesore… Madame Pomfreyová…""Ne," zarazil ho Brumbál. "Musím… musím se dostat k profesoru Snapeovi… mám ale dojem… že teď právě bych tak daleko nedošel…""Máte pravdu… Poslyšte, pane - půjdu a někde zaklepu, najdu někoho, u koho můžete zůstat - pak poběžím do školy a přivedu madame -""Severuse," skočil mu rozhodně do řeči Brumbál. "Potřebuji Severuse…""No dobře, tak Snapea - budu vás tu ale muset na chviličku nechat, abych -"Než se však stačil pohnout, zaslechl zvuk běžících kroků. Srdce mu zaplesalo: někdo je zahlédl, někdo pochopil, že potřebují pomoc. Ohlédl se a spatřil, že k nim temnou ulicí běží madame Rosmerta v chlupatých pantoflích na vysokém podpatku a v hedvábném župánku s vyšívanými draky."Viděla jsem, jak jste se sem přemístili, když jsem zatahovala záclony na okně v ložnici! Díky bohu, díky bohu! Vůbec jsem nevěděla, co mám - ale co je to s Albusem?"Zarazila se, namáhavě oddechovala a překvapeně se dívala na Brumbála."Ublížil si," odpověděl Harry. "Madame Rosmerto, mohli bychom ho odvést ke Třem košťatům? Já poběžím do školy a přivedu pomoc.""Sám tam nahoru jít nemůžeš! Copak si neuvědomuješ - vy jste neviděli - ?""Jestli mi s ním pomůžete," pokračoval Harry, který ji vůbec neposlouchal, "myslím, že ho dostaneme dovnitř -""Co se stalo?" otázal se Brumbál. "Něco špatného, Rosmerto?""Znamení - Znamení zla, Albusi."A ukázala na oblohu k Bradavicím. Když to Harry uslyšel, zmocnila se ho děsivá předtucha… otočil se a pohlédl ke škole.Uviděl je okamžitě, vznášelo se na obloze nad školou: zářivě zelená lebka s hadím jazykem, znamení, které za sebou zanechávali Smrtijedi pokaždé, když někam pronikli… pokaždé, když vraždili…"Kdy se tam objevilo?" zeptal se Brumbál, bolestivě zmáčkl rukou Harryho rameno a namáhavě se postavil."Musí to být sotva pár minut! Když jsem pouštěla ven kocoura, ještě tam nebylo, když jsem ale vyšla nahoru -""Musíme se neprodleně vrátit do hradu," prohlásil Brumbál, a přestože se nepatrně zapotácel, zdálo se, že je svrchovaným pánem situace. "Potřebujeme se tam nějak dopravit, Rosmerto, co košťata - ?""Mám dvě schovaná za výčepním pultem," odpověděla a zatvářila se vystrašeně. "Mám pro ně doběhnout a -""Ne, Harry to zvládne."Harry neotálel a zvedl hůlku."Accio Rosmertina košťata!"O vteřinu později zaslechli hlasité prásknutí a hlavní dveře hostince se otevřely dokořán. Na ulici vylétla dvě košťata a jako o závod se hnala k Harrymu, zastavila nad zemí ve výši pasu a nepatrně se chvěla."Pošlete prosím zprávu na ministerstvo, Rosmerto," požádal ji Brumbál a nasedl na bližší koště. "Je docela možné, že si v Bradavicích ještě nikdo neuvědomuje, co zlého se přihodilo… Harry, vezmi si neviditelný plášť."Harry vytáhl z kapsy plášť a přehodil si ho přes ramena, ještě než nasedl na koště. Madame Rosmerta už cupitala zpátky k hostinci, když se Harry s Brumbálem odrazili od země a vznesli se do vzduchu. Mířili k hradu a Harry koutkem oka pozoroval Brumbála, připraven chytit ho a pomoci mu, kdyby padal. Zdálo se ale, že pohled na Znamení zla vlil řediteli do žil novou sílu - nahnul se co nejníž ke svému koštěti, oči měl upřené na znamení a dlouhé stříbrné vlasy i vousy za ním v nočním vzduchu vlály jako závoj. Také Harry hleděl před sebe na vznášející se lebku, strach se v něm vzdouval jako jedovatá bublina, stlačoval mu plíce a vytěsňoval mu z hlavy všechny prožité útrapy.Jak dlouho byli vlastně pryč? Nevyčerpali už Ron, Hermiona a Ginny svoji dávku štěstí? Je to snad někdo z nich, jehož smrt zvěstuje Znamení zla vznášející se nad školou, nebo je to Neville, Lenka či někdo z Brumbálovy armády? A pokud je to některý z nich… To přece on je požádal, aby opustili bezpečí svých ložnic… má snad znovu mít na svědomí smrt kamaráda?Letěli nad temnou klikatou cestou, po níž zkraje večera do Prasinek přišli, a Harry přes svištění nočního vzduchu v uších slyšel, jak Brumbál opět nějakým neznámým jazykem cosi mumlá. Domyslel se, co to asi bylo, když se pod ním koště nepatrně otřáslo přesně v okamžiku, kdy přelétali zeď ohraničující školní pozemky - Brumbál uvolňoval ochranná kouzla, jimiž hrad kolem dokola sám zabezpečil, aby mohli plnou rychlostí proletět dovnitř. Znamení zla se třpytilo přímo nad astronomickou věží, nejvyšší v celém hradu. Zemřel tedy někdo právě tam?Brumbál už přelétl zubaté cimbuří věže a slézal z koštěte. Harry přistál vedle něj o pouhých pár vteřin později a rozhlédl se na všechny strany.Na hradební předprsni nikdo nebyl. Dveře k točitému schodišti, jež vedlo dolů do hradu, byly zavřené. Nikde žádné známky zápasu, žádné stopy po boji na život a na smrt, žádná mrtvá těla."Co to znamená?" zeptal se Harry Brumbála a zvedl oči k zelené lebce, jejíž hadí jazyk se nad nimi odpudivě třpytil. "Je to skutečně pravé Znamení zla? Vážně se někdo dostal do… Pane profesore!"V přízračném zeleném svitu znamení Harry viděl, jak se Brumbál zčernalou rukou křečovitě chytil za hruď."Běž vzbudit Severuse," přikázal Harrymu vyčerpaně, ale srozumitelně. "Pověz mu, co se stalo, a přiveď ho za mnou. Nic jiného nedělej, s nikým jiným nemluv a nesvlékej si plášť. Já počkám tady.""Ale -""Slíbils, že mě budeš poslouchat, Harry - běž!"Harry se rozběhl ke dveřím vedoucím k točitému schodišti, sotva ale položil ruku na železný kruh, jímž se otevíraly, zaslechl z druhé strany za nimi dusot běžících nohou. Tázavě se ohlédl na Brumbála, který mu gestem naznačil, aby ustoupil. Vrátil se o několik kroků zpátky a vytáhl hůlku.Dveře se rozlétly dokořán a na hradby se s výkřikem Expelliarmus! kdosi vřítil.V tomtéž okamžiku Harryho tělo ztuhlo a znehybnělo. Cítil, jak zády dopadá na stěnu věže, o niž zůstal opřený jako nějaká vratká socha, neschopen pohnout se či promluvit. Vůbec nechápal, jak je to možné - Expelliarmus přece není zaklínadlo zmrazovacího kouzla…A pak ve světle znamení spatřil, že Brumbálova hůlka obloukem vylétla do vzduchu, přelétla okraj předprsně a zmizela za cimbuřím. Teď pochopil: Brumbál ho neverbálním zaklínadlem znehybnil, ovšem vteřina, kterou k tomu potřeboval, ho připravila o možnost bránit se před útokem na sebe.Stál s obličejem bílým jako křída a zády se opíral o cimbuří, nejevil však sebemenší známku paniky či bezradnosti. Pohlédl na toho, kdo ho odzbrojil, a pozdravil: "Dobrý večer, Draco."Malfoy vykročil ze stínu a bleskurychle vše obhlédl, aby se přesvědčil, že jsou s Brumbálem sami. Pohled mu padl na druhé koště."Kdo je tu s vámi?""Na to bych se měl spíš zeptat já tebe. Nebo je to všechno jen tvoje dílo?"Harry v zelenavé záři znamení sledoval, jak se Malfoyovy světlé oči vracejí k Brumbálovi."Ne," odpověděl. "Mám tady pomocníky. Vaši školu dnes v noci navštívili Smrtijedi.""No to se podívejme," poznamenal uznale Brumbál, jako by mu Malfoy ukazoval vynikajícně vypracovaný domácí úkol. "Skutečně prvotřídní práce. Našel jsi způsob, jak je dostat dovnitř, že ano?""Jo," přikývl Malfoy a zdálo se, že sotva popadá dech. "Přímo vám před nosem, vůbec o ničem jste nevěděl!""Opravdu důmyslné," přikývl Brumbál. "Jenže… promiň… kde jsou teď? Zdá se, že jsi tu sám.""Narazili na vaše hlídky. Právě teď s nimi dole pod námi bojují. Nepotrvá jim to dlouho… běžel jsem zatím napřed. Mám - mám svůj vlastní úkol.""Ovšem, v tom případě bys ale neměl na nic čekat a splnit ho, chlapče," podotkl tiše Brumbál.Následovala chvíle ticha. Harry, uvězněný ve svém neviditelném a ochromeném těle, těkal pohledem od jednoho k druhému a natahoval uši, aby zaslechl vzdálené zvuky bojujících Smrtijedů. Draco Malfoy před ním jen upřeně hleděl na Albuse Brumbála, který se zcela neuvěřitelně usmíval."Draco, Draco, ty přece nejsi vrah.""Jak to víte?" vyštěkl Malfoy.Sám si zjevně uvědomoval, jak dětinsky to vyznělo. Harry v zeleném svědě znamení viděl, že mu ve tvářích naskočil rozpačitý ruměnec."Vůbec netušíte, čeho jsem schopný," nutil se Malfoy k ráznému tónu. "Nevíte, co všechno už jsem udělal!""Ale ano, vím," ujistil ho mírným hlasem Brumbál. "Málem jsi zabil Katii Bellovou a Ronalda Weasleyho. Celý školní rok ses čím dál zoufaleji pokoušel mne zabít. Nezlob se, že to říkám, Draco, ale byly to dost ubohé pokusy… Upřímně řečeno tak ubohé, že by mě zajímalo, jestli jsi je vůbec myslel vážně…""To si pište, že myslel!" rozkřikl se Malfoy. "Pracoval jsem na tom celý rok a dnes večer -"Odkudsi z hloubi hradu pod sebou zaslechl Harry tlumený výkřik. Malfoy ztuhl a ohlédl se."Někdo tam dole bojuje jako lev," poznamenal nevzrušeně Brumbál. "Vraťme se ale k tomu, co jsi říkal… Ano, podařilo se ti přivést do mé školy Smrtijedy, což jsem, přiznávám, považoval za nemožné. Jak jsi to dokázal?"Malfoy ale neodpovídal, stále ještě naslouchal, co se děje pod nimi, a zdálo se, že je skoro stejně ochromený jako Harry."Možná by ses do toho svého úkolu měl pustit sám," promluvil znovu Brumbál. "Co když moji strážní tvoje pomocníky přemohli? Jak si už pravděpodobně uvědomuješ, jsou tady dnes večer i členové Fénixova řádu. A ty koneckonců ničí pomoc nepotřebuješ… jsem v tuto chvíli bez hůlky a nemohu se bránit."Malfoy na něj dál jen upřeně zíral."Chápu," pokračoval Brumbál laskavým tónem, když se Malfoy nepohnul ani nepromluvil. "Máš strach něco podniknout, dokud se k tobě nepřipojí ostatní.""Nemám strach!" zavrčel Malfoy, nijak se ale nepokusil Brumbála ohrozit. "To vy byste se měl bát!""Ale čeho? Nemyslím, že mě zabiješ, Draco. Zabít někoho není ani zdaleka tak jednoduché, jak se domnívají ti, kteří to nikdy nezkusili… Tak mi zatím pověz, než se dočkáme tvých přátel… jak se ti podařilo propašovat je sem? Řekl bych, že ti trvalo hodně dlouho, než jsi konečně zjistil, jak to udělat."Malfoy vypadal, že přemáhá nutkání hlasitě se rozkřičet nebo zvracet. Polkl, několikrát se zhluboka nadechl a zlostně si Brumbála prohlížel. Hůlkou mu mířil přímo na srdce. Pak, jako by se z něj ta slova vydrala proti jeho vůli, odpověděl: "Musel jsem spravit tu porouchanou rozplývavou skříň, kterou už léta nikdo nepoužívá. Tu, co se v ní v loňském roce ztratil Montague -""Áááá!!!"Brumbálův povzdech se napůl podobal zasténání. Ředitel na okamžik zavřel oči."To bylo chytré… Předpokládám, že existuje ještě jedna?""Druhá je u Borgina a Burkese," odpověděl mu Malfoy, "a obě jsou nějak propojené. Montague mi vyprávěl, že když ho zavřeli do té, kterou máme v Bradavicích, ocitl se v naprostém prázdnu, chvílemi ale slyšel, co se děje ve škole, a chvílemi k němu zase doléhaly zvuky z obchodu, jako by skříň neustále cestovala tam a zase zpátky. Na jednom ani na druhém konci ho ale nikdo neslyšel… Nakonec se mu podařilo dostat se ven tak, žese přemístil, i když ještě neměl složenou zkoušku. Málem při tom přišel o život. Všichni to považovali za zábavnou historku, jen já jsem si uvědomil, co to znamená… Dokonce ani Borgin o tom nevěděl - já byl jediný komu došlo, že kdyby se mi podařilo tu rozbitou skříň spravit, možná bych tím otevřel cestu do Bradavic.""Vynikající," zamumlal Brumbál. "Smrtijedi tedy získali možnost projít od Borgina a Burkese přímo do školy a přispět ti na pomoc… Chytrý plán, velice chytrý… a jak správně říkáš, přímo mně před nosem…""Jo," přikývl Malfoy, kterému jako by Brumbálova chvála paradoxně dodala odvahu a klid. "Jo, zatraceně chytrý plán!""Pokud se nemýlím," pokračoval Brumbál, "měl jsi i chvíle pochybností, kdy sis vůbec nebyl jistý, zda se ti podaří tu skříň opravit. A uchýlil ses k velice primitivním a chybně vypočítaným krokům. Poslal jsi mi začarovaný náhrdelník, který nutně musel skončit v nesprávných rukou… a té otrávené medoviny jsem se mohl napít jen naprostou náhodou…""No, jasně - ale stejně jste nepřišel na to, kdo to má všechno na svědomí, co?" ušklíbl se posměšně Malfoy a Brumbál sjel po zdi cimbuří trochu níž k zemi, jako by mu nohy začínaly vypovídat službu. Harry mlčky a marně zápasil s kouzlem, kterým byl spoután."Popravdě řečeno jsem na to přišel," zahučel Brumbál. "Byl jsem si jistý, že je to tvoje práce.""Tak proč jste mě nezarazil?" opáčil nevěřícně Malfoy."Pokoušel jsem se, Draco. Profesor Snape tě na můj příkaz sledoval -""To vůbec nebylo na váš příkaz, slíbil totiž mé matce -""Tak to pochopitelně vysvětlil tobě, Draco, ale -""Je dvojitý agent, vy senilní hlupáku, nepracuje pro vás, to si jen myslíte!""V tom s tebou musím nesouhlasit, Draco. Profesoru Snapeovi totiž bezvýhradně důvěřuji -""V tom případě už jste ztratil veškerou soudnost!" posmíval se Malfoy. "Snape se nabízel celou dobu, že mi pomůže - chtěl si nejspíš přisvojit všechny zásluhy. Tvrdil, že chce také přispět svým dílem… 'O co se vlastně snažíš? Ten náhrdelník, to byla tvoje práce? Taková hloupost, všechno se tím mohlo prozradit!' - O tom, co dělám v Komnatě nejvyšší potřeby, jsem mu neřekl ani slovo. Zítra se probudí a zjistí, že je po všem, a nebude už největším oblíbencem Pána zla. V porovnání se mnou z něj bude Nikdo, absolutní nula!""To je opravdu milé," připustil mírně Brumbál. "Každého z nás samozřejmě potěší, když někdo naši usilovnou práci dokáže řádně ocenit… přesto jsi ale musel mít nějakého komplice… v Prasinkách musel být někdo, kdo měl možnost podstrčit Katii ten… ten… áááá…"Brumbál opět zavřel oči a přikývl - vypadalo to, jako by se o něj pokoušel spánek."…samozřejmě… Rosmerta. Jak dlouho už je ovládaná kletbou Imperius?""Konečně vám to došlo, co?" popichoval ho Malfoy.Zdola se ozval další výkřik, tentokrát o něco hlasitější než poprvé. Malfoy se znovu nervózně ohlédl přes rameno, pak se vrátil očima k Brumbálovi, který pokračoval. "Takže jsi přinutil chudinku Rosmertu, aby se schovala na toaletě a strčila náhrdelník první bradavické studentce, která se tam objeví bez doprovodu? A ta otrávená medovina… no ano, samozřejmě, Rosmerta měla možnost přidat do ní na tvůj příkaz jed, než láhev poslala Křiklanovi. Domnívala se totiž, že ji od něj mám dostat jako vánoční dárek… Ano, to bylo chytré, velmi chytré… chudáka pana Filche přirozeně vůbec nenapadlo, že by měl láhev od Rosmerty překontrolovat… Pověz mi, jak jste se s Rosmertou domlouvali? Byl jsem přesvědčen, že máme všechny možnosti spojení mezi školou a vnějším světem pod kontrolou.""Začarované mince," vysvětloval Malfoy, jako by ho něco nutilo, aby nepřestával mluvit, přestože ruka s hůlkou se mu divoce třásla. "Jednu jsem měl já a druhou ona, takže jsem jí mohl posílat zprávy…""Není to náhodou stejná metoda tajného dorozumívání, jakou v loňském školním roce používala skupina, která si říkala Brumbálova armáda?" zajímal se Brumbál. Mluvil lehce a nenucené, Harry ale viděl, že se opět po zdi sesul o několik centimetrů níž."Jo, odkoukal jsem to od nich," přiznal Malfoy s pokřiveným úsměvem. "A nápad s otrávenou medovinou jsem zase pochytil od té mudlovské šmejdky Grangerové, slyšel jsem, jak se v knihovně bavila o tom, že Filch vůbec neumí rozeznávat jedy…""Buď tak laskav a to urážlivé označení přede mnou nepoužívej," napomenul ho Brumbál.Malfoy se drsně zachechtal."Vám vadí, že říkám mudlovská šmejdka, když se vás za chvilku chystám zabít?""Ano, vadí," přikývl Brumbál a Harry viděl, že mu nohy na zemi nepatrně podklouzly, jak se snažil udržet se vzpřímeně. "A když mluvíš o mém zabití, Draco, už jsi na to měl několik dlouhých minut. Jsme tady úplně sami. Zastihl jsi mě bezbrannějšího, než jsi mohl čekat i v tom nejbujnějším snu, a přesto jsi dosud nic neudělal…"Malfoy bezděky zkřivil ústa, jako by kousl do něčeho neobyčejně hořkého."Vraťme se ale k dnešnímu večeru," pokračoval Brumbál. "Zůstává mi tak trochu záhadou, jak k tomu vlastně došlo… Tys věděl, že odcházím ze školy? Vlastně ano, samozřejmě," odpověděl si sám, "Rosmerta mě viděla odcházet a nepochybně ti dala vědět pomocí těch chytře vymyšlených mincí…""Přesně tak," potvrdil jeho domněnku Malfoy. "Říkala ale, že jste si šel dát jen něco k pití a že se vrátíte…""Ano, dnes večer jsem se doopravdy napil… dá se také říct, že jsem se vrátil," zamumlal Brumbál. "A tebe napadlo, že mi nachystáš past?""Rozhodli jsme se, že nad věží vztyčíme Znamení zla a přinutíme vás tak, abyste se rychle vrátil podívat se, kdo byl zavražděn," vysvětloval Malfoy. "A zabralo to!""Tedy… zabralo i nezabralo…" řekl Brumbál. "Mám tomu ovšem rozumět tak, že zatím nikdo zavražděn nebyl?""Někdo o život přišel," vyhrkl Malfoy a hlas mu poskočil o oktávu výš. "Někdo z vašich lidí… nevím, kdo to byl, byla tam tma… zakopl jsem o jeho tělo… byli jsme domluvení, že až se vrátíte, budu už na vás tady nahoře čekat, připletli se mi však do cesty lidi z toho vašeho Fénixova řádu…""Ano, to oni mají ve zvyku," přikývl Brumbál.Zdola se ozvaly mocné rány a po nich výkřiky hlasitější než dosud - vypadalo to, že se bojuje přímo na točitém schodišti k věžnímu ochozu, kde stáli Brumbál, Malfoy a neviditelný Harry, jemuž se v neviditelné hrudi neslyšně rozbušilo srdce. Někdo je mrtvý… Malfoy zakopl o něčí tělo… kdo to asi je?"Ať tak či onak, nezbývá mnoho času," promluvil znovu Brumbál. "Promluvme si tedy o tom, jaké máš možnosti, Draco.""Jaké mám možnosti?" zopakoval po něm hlasitě Malfoy. "Stojím tady s hůlkou, jsem připraven vás zabít…""Můj drahý chlapče, přestaňme si už v této věci cokoli namlouvat. Kdybys byl doopravdy připraven mě zabít, byl bys to udělal hned v okamžiku, kdy jsi mě odzbrojil, a neztrácel bys čas tímhle příjemným tlacháním o různých způsobech a prostředcích.""Já žádné možnosti nemám!" odsekl Malfoy a náhle byl stejně bílý jako Brumbál. "Musím to udělat! Jinak mě zabije! Zabije mě i celou moji rodinu!""Chápu, v jak obtížné jsi situaci," ujistil ho Brumbál. "Proč jinak myslíš, že jsem tě až do dnešního dne nechal na pokoji? Bylo mi jasné, že kdyby si lord Voldemort uvědomil, že tě podezřívám, nechal by tě zabít."Malfoy sebou bázlivě škubl, když zaznělo Voldemortovo jméno."Neodvažoval jsem se promluvit si s tebou o tvém poslání, přestože jsem věděl, čím jsi byl pověřen, protože jsem se obával, aby proti tobě nepoužil nitrozpyt," pokračoval Brumbál. "Teď si spolu konečně můžeme pohovořit zcela otevřeně… Nestalo se ještě nic nenapravitelného, nikomu jsi neublížil doopravdy, i když jsi měl velké štěstí, že obě tvoje nezamýšlené oběti přežily… můžu ti pomoct, Draco.""Ne, to tedy nemůžete," zavrtěl hlavou Malfoy a ruka, v níž držel hůlku, už se mu třásla jako osika. "Nikdo mi nepomůže. Řekl mi, že to musím udělat, protože jinak mě zabije. Nemám na vybranou.""Přidej se na správnou stranu, Draco, a můžeme tě schovat spolehlivěji, než si vůbec dokážeš představit. A co víc, můžu ještě dnes vyslat členy Řádu za tvou matkou, aby ji také ukryli. Tvůj otec je momentálně v bezpečí v Azkabanu… až přijde čas, dokážeme ochránit i jeho… přidej se na správnou stranu, Draco… nejsi přece vrah…"Malfoy na něj upřeně zíral."Nakonec jsem už ale u cíle, ne?" odtušil pak pomalu. "Všichni si mysleli, že přijdu o život, až se o to pokusím, a já jsem zatím tady… A mám vás v hrsti… to já tu stojím s hůlkou, a vy jste mi vydán na milost a nemilost…""Ne, Draco," namítl tiše Brumbál. "Teď všechno záleží na mém milosrdenství, ne na tvém."Malfoy na to nic neřekl. Ústa měl otevřená a hůlka se mu v ruce stále třásla. Harry měl dojem, že vidí, jak nepatrně poklesla…Vtom se na schodišti rozlehly dunivé kroky a o chviličku později Malfoye odstrčily stranou čtyři postavy v černých hábitech, které vyrazily ze dveří a vyběhly na věžní ochoz. Harry, stále ještě ochromený kouzlem, bez mrknutí sledoval, co se bude dít. S hrůzou hleděl na čtyři neznámé - v šarvátce dole pod nimi patrně zvítězili Smrtijedi.Jakýsi tlusťoch s nezdravou pletí a podivně škodolibým, křivým pohledem se dýchavičně zachechtal."Brumbál zahnaný do kouta!" vykřikl a obrátil se k malé tlusté ženě, která vypadala jako jeho sestra a nedočkavě se zubila. "Brumbál bez hůlky! Brumbál docela sám! Dobrá práce, Draco, blahopřeji!""Dobrý večer, Amycusi," pozdravil klidně Brumbál, jako by vítal hosta na čajovém dýchánku. "A přivedl jste i Alektu, to je od vás milé…"Žena se krátce a zlostně zasmála."Myslíte, že vás ty vaše vtípky spasí dokonce na smrtelné posteli?" zeptala se posměšně."Vtípky? Ale ne, to je jen dobré vychování," opravil ji Brumbál."Tak už to skoncujte!" ozval se neznámý, který stál Harrymu nejblíž - vysoký, rozložitý chlapík se slepenými špinavými šedými vlasy a kotletami, jemuž černý hábit Smrtijeda přiléhal k tělu těsně a nepohodlně. Harry ještě v životě neslyšel nikoho mluvit, jako když o sebe skřípavě drhnou dva kusy kovu. Cítil z něj pronikavou směs pachů, v níž rozeznával špínu, pot a nepochybně i lidskou krev. Na umouněných rukou měl muž dlouhé zažloutlé nehty."To jste vy, Fenrire?" otázal se Brumbál."Přesně tak," zasípěl Smrtijed. "Jste rád, že mě vidíte, Brumbále?""Ne, to bych právě netvrdil…"Fenrir Šedohřbet se ušklíbl a vycenil špičaté zuby. Po bradě mu stékal pramínek krve, když si pomalým, odpudivým pohybem olízl rty."Víte přece, jak hrozně mám rád děti, Brumbále.""Mám tomu rozumět tak, že je nyní napadáte, i když není úplněk? To je ovšem naprosto neobvyklé… vypěstoval jste si zálibu v lidském mase, kterou už nestačíte uspokojovat jen jednou za měsíc?""Uhodl jste," zavrčel Šedohřbet. "Šokuje vás to, co, Brumbále? Nahání vám to strach?""Inu, nebudu předstírat, že se mi z toho tak trochu nezvedá žaludek," odpověděl Brumbál. "A musím také přiznat, že mě poněkud šokuje, že ze všech lidí na světě právě vás pozval tady Draco do školy, kde žijí všichni jeho kamarádi…""Já ho nepozval," vydechl Malfoy. Nedíval se na Šedohřbeta a zdálo se dokonce, že si dává pozor, aby o něj nezavadil ani koutkem oka. "Nevěděl jsem, že se tady objeví…""Výlet do Bradavic bych si nenechal ujít ani zanic, Brumbále," zasyčel chraptivě Šedohřbet. "Je tu tolik hrdel, která mohu rozervat… úžasné, opravdu úžasné…"Zvedl prst, žlutým nehtem se zašťoural mezi předními zuby a střelil po Brumbálovi posměšným pohledem."Vás bych si mohl dát jako zákusek, Brumbále…""Ne!" ostře ho zarazil čtvrtý Smrtijed. Jeho tupý obličej působil krutým dojmem. "Máme svoje rozkazy. Musí to udělat Draco. Tak dělej, Draco, pospěš si!"V Malfoyově tváři teď bylo ještě méně odhodlání než předtím. Vyděšenýma očima hleděl Brumbálovi do tváře, která bledla víc a víc a sklouzla zase o něco níž, jak se Brumbál sesouval po zdi cimbuří k zemi."Jak se na něj tak dívám, stejně už mu moc času nezbývá," poznamenal muž s beztvarým obličejem a jeho sestra se dýchavičně zasmála. "Jen se na něj koukněte - copak se vám přihodilo, Brumlo?""Znáte to, Amycusi, menší odolnost, pomalejší reflexy," odpověděl Brumbál "Jedním slovem - stáří… Jednou to možná poznáte také… budete-li ovšem mít štěstí…""Co tím chcete říct, sakra, jak to myslíte?" zavřeštěl Smrtijed, kterého se náhle zmocnila zuřivost. "Jste pořád stejný, že jo, Brumlo, jen spousta řečí a skutek utek, nikdy nic neuděláte! Vůbec nechápu, proč se Pán zla s vaším zavražděním namáhá! Tak do toho, Draco, doraz ho!"Vtom se zdola znovu ozvaly zvuky potyčky a čísi hlas zaburácel: "Zatarasili schodiště - Reducto! REDUCTO!"Harrymu poskočilo srdce nadějí. Křik totiž znamenal, že se těmhle čtyřem nepodařilo vyřadit všechny protivníky z boje, že si mezi bojujícími pouze proklestili cestu na vrchol věže a podle toho, co bylo zdola slyšet, za sebou zahradili schodiště nějakou překážkou…"Tak dělej, Draco, honem!" vyštěkl muž s krutým obličejem.Malfoyovi se ale tak strašně třásla ruka, že sotva dokázal namířit hůlkou."Já to udělám," zavrčel Šedohřbet a s nataženýma rukama a vyceněnými zuby vykročil k Brumbálovi."Řekl jsem ne!" rozkřikl se muž s krutým obličejem. Vyšlehl záblesk zářícího světla a odhodil vlkodlaka stranou. Šedohřbet narazil na cimbuří, zavrávoral a zatvářil se rozzuřeně. Harrymu bušilo srdce tak divoce, že se mu zdálo nemožné, že nikdo neslyší, jak tam stojí uvězněn Brumbálovým zaklínadlem - kdybych se jen mohl pohnout, pomyslel si, vystřelil bych zpod pláště nějakou kletbu…"Draco, tak už dělej, nebo ustup, ať může někdo z nás…" zapištěla žena, a přesně v tu chvíli se věžní dveře znovu rozlétly dokořán. Na jejich prahu stál Snape. V ruce držel hůlku a černýma očima přejel po všech před sebou - od Brumbála bezmocně zhrouceného u zdi, přes čtyři Smrtijedy včetně běsnícího vlkodlaka, až po Malfoye."Máme tu problém, Snape," ozval se tlustý Amycus, jehož oči a namířená hůlka jako by se také nemohly odtrhnout od Brumbála, "ten kluk zřejmě nedokáže…"Vtom pronesl Snapeovo jméno velice tiše někdo jiný."Severusi…"Ten zvuk vyděsil Harryho víc než všechny hrůzy, které během celé noci zažil. Poprvé, kam jeho paměť sahala, se Brumbál doprošoval.Snape neřekl nic, postoupil však o několik kroků kupředu a hrubě Malfoye odstrčil. Tři Smrtijedi se beze slova stáhli, dokonce i vlkodlak se zatvářil zastrašeně.Snape se na okamžik na Brumbála zadíval a v neúprosných rysech jeho obličeje byly zřetelně znát odpor a nenávist."Severusi… prosím…"Snape zvedl hůlku a namířil na Brumbála."Avada kedavra!"Ze špičky jeho hůlky vytryskl paprsek zeleného světla a narazil Brumbálovi přímo do středu hrudi. Harrymu se neprodral přes rty zděšený výkřik. Němě a nehybně byl nucen přihlížet, jak kletba vymrštila Brumbála do vzduchu. Na zlomek vteřiny se zdálo, jako by byl zavěšen pod zářící lebkou, pak se pomalu převrátil na záda, jako velká hadrová panenka přepadl přes cimbuří a zmizel.