29. Fénixův Nářek

"Pojď, Harry.""Ne.""Tady zůstat nemůžeš, Harry. Tak už pojď.""Ne."Harry se odmítal od Brumbála odloučit, odmítal kamkoli jít. Hagridova obrovská ruka, jež mu spočívala na rameni, se třásla. Pak se ozval jiný hlas: "Pojď, Harry."Za paži ho tentokrát uchopila drobná a mnohem teplejší ruka a přitahovala si ho k sobě. Podvolil se jejímu stisku, aniž by si doopravdy uvědomoval, co se děje. Teprve když se bezmyšlenkovitě prodíral shromážděným davem, došlo mu podle lehkého závanu květinové vůně, že je to Ginny, kdo ho odvádí do hradu. Odevšud na něj dorážely nesrozumitelné hlasy, noční tmou se nesly vzlyky a výkřiky, Harry a Ginny ale kráčeli dál a vyšli po schodišti do vstupní síně. Harry koutkem oka matně vnímal spousty tváří, všichni si ho zvědavě prohlíželi, šeptem si vyměňovali vzrušené poznámky, a na podlaze, po níž kráčel s Ginny k mramorovému schodišti, se jako kapky krve třpytily rubíny z nebelvírských přesýpacích hodin."Jdeme na ošetřovnu," směrovala ho Ginny."Mně ale nic není," bránil se Harry."Je to na příkaz McGonagallové," vysvětlovala Ginny. "Všichni už tam čekají, Ron, Hermiona, Lupin a všichni, co -"Harrymu sevřel srdce další záchvěv strachu: vždyť úplně zapomněl na nehybné postavy, které zůstaly tam někde za ním."Kdo ještě je mrtvý, Ginny?""Jen klid, z našich nikdo.""Ale to Znamení zla - Malfoy říkal, že zakopl o něčí tělo -""Zakopl o Billa, ten ale bude v pořádku, žije."Jak Harry vytušil, v hlase jí přesto zaznělo cosi, co nevěstilo nic dobrého."Víš to jistě?""Jistěže to vím… on je jen… jen trochu pošramocený, nic víc. Napadl ho Šedohřbet. Madame Pomfreyová říká, že - že už nikdy nebude vypadat jako dřív -" Ginnyin hlas se nepatrně zachvěl. "Zatím pořádně nevíme, jaké to pro něj bude mít důsledky. Chci říct, že Šedohřbet je sice vlkodlak, ovšem teď nebyl proměněný do vlčí podoby.""A co ti ostatní… viděl jsem jich na zemi ležet víc…""Neville je na ošetřovně, madame Pomfreyová ale myslí, že se z toho dostane bez následků, a profesor Kratiknot, kterého omráčili, už je taky v pořádku, jen maličko otřesený. Trval dokonce na tom, že se musí jít podívat na své svěřence z Havraspáru. Mrtvý je jen jeden Smrtijed, trefila ho nějaká z těch vražedných kleteb, co kolem sebe metal ten veliký blondýn. Řeknu ti, Harry, že nebýt tvého šťastlivého lektvaru, byli bychom teď nejspíš všichni mrtví, takhle jako by nás nikdo nedokázal trefit -"Dorazili k ošetřovně. Když otevřeli dveře, spatřil Harry na posteli hned za nimi Nevilla, který zjevně spal. Ron, Hermiona, Lenka, Tonksová a Lupin stáli v kruhu kolem dalšího lůžka téměř na opačném konci místnosti. Když zaslechli vrznutí otevíraných dveří, zvedli všichni hlavu. Hermiona se rozběhla k Harrymu a objala ho. Také Lupin k němu vykročil a tvářil se ustaraně."Jsi v pořádku, Harry?""Nic mi není… co je s Billem?"Nikdo se neměl k odpovědi. Harry se podíval Hermioně přes rameno a uviděl na polštáři ležet jakýsi obličej, který vůbec nepoznával - byl tak strašlivě potrhaný a rozdrásaný, že působil téměř groteskně. Madame Pomfreyová nanášela Billovi na jeho rány nějakou ohavně páchnoucí zelenou mastičku. Harry si vzpomněl, jak snadno vyléčil Snape hůlkou rány, které Malfoyovi způsobilo zaklínadlo Sectumsempra."Neznáte nějaké kouzlo, které by se na to dalo použít?" zeptal se ošetřovatelky."Na tahle zranění žádné kouzlo nezabírá," zavrtěla hlavou madame Pomfreyová. "Vyzkoušela jsem už všechno, co znám, ale na pokousáni vlkodlaka žádný lék neexistuje.""Nepokousal ho přece za úplňku," namítl Ron, který na bratrův obličej upíral oči, jako by ho chtěl už jen tím pohledem donutit, aby se začal uzdravovat. "Šedohřbet nebyl proměněný, tak se snad z Billa nestane opravdový - opravdový -"Nejistě pohlédl na Lupina."Ne, nemyslím, že by se z Billa stal opravdový vlkodlak," zavrtěl hlavou Lupin. "To ovšem ještě neznamená, že se z něj alespoň částečně něco nepřeneslo. Takovéhle rány bývají prokleté. Sotvakdy se zahojí úplně a… Bill v sobě možná už navždy bude mít něco z vlka.""Třeba by o něčem, co může zabrat, věděl Brumbál," uvažoval Ron. "Kde vůbec je? Bill s těma šílencema bojoval na jeho příkaz, Brumbál je za něj zodpovědný, nemůže ho takhle nechat -""Rone," řekla Ginny, "Brumbál je mrtvý.""Ne!" Lupin vyjeveně těkal očima mezi Ginny a Harrym, jako by doufal, že Harry tu zprávu popře. Když se tak nestalo, zhroutil se na židli u Billovy postele a skryl svůj obličej do dlaní. Harry ještě nikdy nezažil, že by se Lupin takto přestal ovládat, a připadal si, jako by se mu nevychovaně vtíral do soukromí. Proto se od Lupina raději odvrátil a na Ronův tázavý pohled němě přikývl, že má Ginny pravdu."Jak zemřel?" šeptla Tonksová. "Jak se to stalo?""Zabil ho Snape," vysvětloval Harry. "Byl jsem u toho, viděl jsem to. Když jsme se vrátili, přistáli jsme na astronomické věži, protože právě nad ní se vznášelo znamení… Brumbálovi nebylo dobře, byl strašně zesláblý. Podle mě mu došlo, když jsme slyšeli někoho běžet po schodech nahoru, že na nás někdo nastražil past. Znehybnil mě, takže jsem nemohl nic dělat. Byl jsem schovaný pod neviditelným pláštěm - a vtom ze dveří vyběhl Malfoy a odzbrojil ho -"Hermiona si přitiskla ruku k ústům a Ron zasténal. Lence se třásly rty."A potom dorazili další Smrtijedi - a po nich Snape - a Snape to udělal. Avada kedavra." Harry nebyl s to ve svém líčení pokračovat.Madame Pomfreyová se rozplakala. Nikdo si jí nevšímal, až na Ginny, která sykla: "Pst! Poslouchejte!"Madame Pomfreyová namáhavě polkla a s vykulenýma očima si zakryla ústa dlaní. Kdesi venku ve tmě zazněl fénixův zpěv a Harry si uvědomil, že tuhle melodii ještě nikdy v životě neslyšel: byl to beznadějný nářek děsuplné krásy. A Harry stejně jako dřív při fénixově zpěvu pocítil, že nepřichází zvenčí, ale tryská z jeho vlastního nitra - že to se jeho žal kouzlem proměnil v píseň, jež se nese školními pozemky a proniká hradními okny.Nevěděl, jak dlouho tam všichni stáli a naslouchali, a netušil ani, jak je možné, že smutek vyjádřený písní přece jen trochu tišil jejich bolest, měl však pocit, že uplynulo mnoho času, než se dveře ošetřovny znovu otevřely a než do ní vešla profesorka McGonagallová. Podobně jako ostatní byla poznamenána přestálou bitvou. Na tvářích měla několik šrámů a její hábit byl celý potrhaný."Molly s Arturem už jdou," oznámila a kouzlo melodie se rázem zlomilo. Všichni sebou škubli a zatvářili se jako vytržení z transu. Někteří znovu stočili pohled na Billa, jiní si protírali oči a kroutili hlavou. "Co se stalo, Harry? Hagrid říkal, že jsi s profesorem Brumbálem byl, když ho… když k tomu došlo. Prý je do toho nějak zapletený profesor Snape -""To Snape Brumbála zabil," vyhrkl Harry.Profesorka McGonagallová z něj chvíli nespustila oči a pak dost nebezpečně zavrávorala. Madame Pomfreyová se mezitím zjevně vzpamatovala, přiskočila k ní, vyčarovala ze vzduchu křeslo a podstrčila je pod ni."Snape," opakovala neslyšně McGonagallová a klesla do křesla. "Všem nám to bylo divné… a on mu tak důvěřoval… vždycky… Snape… to je k nevíře…""Snape mimořádně vynikal v nitrobraně," poznamenal Lupin neobvykle drsným tónem. "To jsme věděli odjakživa.""Brumbál se ale zapřísahal, že Snape stojí při nás," šeptala Tonksová. "Vždycky jsem si myslela, že o něm musí vědět něco, co my ostatní nevíme…""Pokaždé naznačoval, že pro to má neotřesitelný důvod, aby mu věřil," zahučela profesorka McGonagallová a otírala si koutky uslzených očí kapesníkem s kostkovaným vzorem na okrajích. "Chci říct, že… při Snapeově minulosti… všichni jsme o něm pochopitelně pochybovali… Brumbál mi výslovně zdůrazňoval, že Snape projevil naprosto nefalšovanou lítost… Nechtěl proti němu slyšet jediné slovo…""Hrozně ráda bych věděla, co mu Snape napovídal, že ho tak přesvědčil," zabručela Tonksová."Já to vím," ozval se Harry a pohledy všech se rázem stočily k němu. "Snape pověděl Voldemortovi o věštbě, kvůli které Voldemort vypátral a zabil moje rodiče. Potom Brumbálovi řekl, že si neuvědomoval, co tím způsobí, a že doopravdy lituje, že kvůli tomu přišli moji máma s tátou o život.""A tomu že Brumbál uvěřil?" žasl Lupin. "Brumbál uvěřil Snapeovi, když mu tvrdil, že lituje Jamesovy smrti? Snape Jamese nenáviděl…""A ani o mé matce si nemyslel nic pěkného," dodal Harry, "protože pocházela z mudlovské rodiny. Mluvil o ní jako o mudlovské šmejdce…"Nikdo se Harryho nezeptal, jak se to dozvěděl. Všichni byli šokováni a pokoušeli se přijmout obludnou pravdu toho, co se stalo."Všechno je to moje vina!" zasténala náhle profesorka McGonagallová. Vypadala naprosto zmateně a zoufale mačkala rukama zmáčený kapesník. "To já za to můžu! Poslala jsem dnes večer Filiuse, aby Snapea přivedl. Představte si, poslala jsem pro něj, aby nám přišel na pomoc! Kdybych ho sama neupozornila, že se něco děje, možná by se vůbec k Smrtijedům nepřidal. Myslím, že ani nevěděl, že tady jsou, dokud mu to Filius neřekl. Nejspíš vůbec netušil, že se sem chystají.""Za to vy nemůžete, Minervo," ujistil ji pevným hlasem Lupin. "Všichni jsme chtěli další posily a byli jsme rádi, že nám jde Snape na pomoc…""A když dorazil na místo boje, tak se hned přidal na stranu Smrtijedů?" vyzvídal Harry, který chtěl vědět o jeho podlosti a zradě všechno dopodrobna a horečně sbíral každičký důvod pro svoji nenávist, jen aby mu mohl přísahat pomstu."Vlastně sama přesně nevím, jak se to seběhlo," prohlásila roztěkaně profesorka McGonagallová. "Všechno bylo hrozně zmatené… Brumbál nám oznámil, že se musí na několik hodin ze školy vzdálit, a nařídil nám, abychom pro všechny případy hlídkovali na chodbách… Remus, Bill a Nymfadora se k nám měli připojit… a tak jsme se rozdělili do hlídek. Všude se zdál být klid. Všechny tajné chodby zvenčí do hradu byly zabezpečené. Věděli jsme, že na koštěti se dovnitř také nikdo nedostane. Všechny přístupové cesty do hradu byly chráněné mocnými kouzly. Pořád mi není jasné, jak se sem Smrtijedi mohli dostat…""Já to vím," řekl Harry a stručně všem pověděl o páru rozplývavých skříní a o čarodějné cestě, kterou mezi sebou vytvářely. "Takže do hradu pronikli přes Komnatu nejvyšší potřeby."Téměř proti své vůli sjel pohledem k Ronovi a Hermioně, kteří se tvářili, jako by do nich uhodilo."Všechno jsem to zbodal, Harry," posteskl si nešťastně Ron. "Udělali jsme, cos nám přikázal. Podívali jsme se na Pobertův plánek, a protože jsme na něm Malfoye neviděli, mysleli jsme si, že musí být v Komnatě nejvyšší potřeby. Tak jsme tam šli s Ginny a s Nevillem hlídat, jenže… Malfoyovi se podařilo projít kolem nás.""Asi půl hodiny po tom, co jsme se postavili na hlídku, vyšel z Komnaty," ujala se slova Ginny. "Byl sám a nesl si tu ohavnou scvrklou hnátu…""Svoji Ruku slávy," dodal na vysvětlenou Ron. "Svítí na cestu jen tomu, kdo ji nese, pamatuješ?""Tak či tak," pokračovala Ginny, "zřejmě se jen chtěl přesvědčit, jestli je čistý vzduch, aby mohl pustit ven Smrtijedy, protože jakmile nás uviděl, něco kolem sebe rozhodil a všude se udělala tma jako v pytli…""Peruánský instantní zatmívací prášek," ucedil hořce Ron. "Od Freda a George. Budu si s nimi muset vážně promluvit, komu všemu ty svoje krámy prodávají.""Vyzkoušeli jsme všechno - Lumos, Incendio i další zaklínadla," vyprávěla Ginny. "Tou tmou ale nic neproniklo. Tápali jsme kolem sebe, abychom z chodby našli cestu ven poslepu, a slyšeli jsme, jak kolem nás běží nějací lidé. Malfoy zřejmě díky té zatracené ruce viděl a vedl je, my se ale neodvážili použít žádné kletby ani jiná kouzla, protože jsme se báli, že bychom trefili jeden druhého. Když jsme se konečně dostali do chodby, kde bylo světlo, byli už všichni pryč.""Naštěstí," zachraplal Lupin, "na nás Ron, Ginny a Neville narazili prakticky vzápětí a řekli nám, co se stalo. Trvalo jen pár minut, než jsme Smrtijedy objevili - měli namířeno k astronomické věži. Malfoy očividně nepočítal s tím, že narazí na další hlídky. Každopádně už všechny zásoby zatmívacího prášku vyčerpal. Střetli jsme se, Smrtijedi se dali na útěk a my se pustili za nimi. Jeden z nich, Gibbon, se od ostatních oddělil a rozběhl se ke schodům do věže -""Aby vypustil znamení?" zeptal se Harry."Ano, určitě to udělal on, zjevně měli všechno připravené, ještě než vyšli z Komnaty nejvyšší potřeby," přikývl Lupin. "Nemyslím si, že se Gibbonovi zamlouvalo, že by nahoře měl čekat na Brumbála sám, protože hned zase seběhl dolů, zapojil se do bitky a trefila ho vražedná kletba, které jsem já stačil jen o vlásek uhnout.""To znamená, že když Ron s Ginny a s Nevillem hlídali u Komnaty nejvyšší potřeby," otočil se Harry k Hermioně, "tys byla -""Ano, byla jsem před Snapeovým kabinetem," zašeptala Hermiona a v očích se jí zaleskly slzy. "Ještě s Lenkou, čekaly jsme tam celou věčnost a pořád se nic nedělo… a o tom, k čemu došlo nahoře, jsme vůbec nevěděly. Pobertův plánek měl u sebe Ron… Byla už skoro půlnoc, když se do sklepení přihnal profesor Kratiknot. Křičel něco, že se do hradu dostali Smrtijedi, a myslím, že vůbec nevnímal, že tam s Lenkou stojíme. Vrazil rovnou do Snapeova kabinetu a hulákal, že s ním Snape musí okamžitě běžet nahoru na pomoc ostatním. Pak zarachotila taková dutá rána, Snape se vyřítil z kabinetu, uviděl nás a - a -""Co?" pobídl ji Harry."Udělala jsem hroznou pitomost, Harry!" zašeptala pisklavě Hermiona. "Zařval na nás, že se profesor Kratiknot zhroutil, ať jdeme dovnitř a postaráme se o něj, a on… on sám že běží na pomoc, do boje proti Smrtijedům…"Zahanbeně si zakryla obličej a dál mluvila skrz prsty, takže jí bylo sotva rozumět."Vešly jsme k němu do kabinetu, abychom se podívaly, jestli můžeme profesoru Kratiknotovi nějak pomoct. Ležel na podlaze v bezvědomí… a pak - ach bože, teď je všechno tak jasné! Snape musel Kratiknota zneškodnit ochromujícím kouzlem, ale my jsme si to neuvědomily, Harry, nedošlo nám to, prostě jsme nechaly Snapea běžet!""To není vaše chyba," ujistil ji rázně Lupin. "Kdybyste Snapea neposlechly a neuhnuly mu z cesty, Hermiono, pravděpodobně by tebe i Lenku zabil.""A když tedy vyběhl nahoru," nenechal se rozptýlit Harry, který Snapea v duchu sledoval a viděl, jak se žene po mramorovém schodišti, černý hábit jako vždy rozevlátý za sebou a zpod pláště v běhu vytahuje hůlku, a když našel chodbu, kde jste všichni bojovali…""Byli jsme na tom mizerně, prohrávali jsme," přiznala tiše Tonksová. "Gibbon byl sice vyřízený, ale ostatní Smrtijedi vypadali, že jsou odhodlaní bojovat dál, i kdyby je to mělo stát život. Neville byl raněný, Billa pokousal krvežíznivý Šedohřbet… všude byla tma… kletby létaly sem a tam… ten Malfoyovic kluk někam zmizel, zřejmě kolem nás proklouzl a dostal se ke schodům na věž… Pak se za ním rozběhli další, ale jeden z nich za sebou schodiště zablokoval nějakou kletbou… Neville do té zábrany narazil a odmrštilo ho to do vzduchu jako kus hadru…""Nikdo tím nedokázal prorazit," doplnil ji Ron, "a ten blonďatý kolohnát kolem sebe v jednom kuse metal kletby a zaklínadla, odrážely se od zdí a každou chvíli nás některá jen těsně minula…""A potom se najednou objevil Snape," dodala Tonksová, "a v příští chvíli už tam zas nebyl…""Viděla jsem, jak k nám běží," vzpomínala Ginny, "jenže vtom mě o vlásek minula kletba toho blonďatého hromotluka, uskočila jsem a Snapea jsem ztratila z očí.""Já zase viděl, jak tou začarovanou zábranou proběhl, jako by tam vůbec nebyla," líčil dál Lupin. "Rozběhl jsem se za ním, ale odmrštilo mě to stejně jako Nevilla…""Musel znát nějaké zaklínadlo, které my neznáme," zašeptala profesorka McGonagallová. "Učil koneckonců obranu proti černé magii… Považovala jsem prostě za samozřejmé, že se tak žene - přece aby dostihl Smrtijedy, kterým se podařilo uniknout na věž…""Jo, hnal se," vyštěkl zuřivě Harry, "jenže proto, aby jim pomohl, ne aby je zastavil… a vsadím se, že k tomu, aby se vám podařilo projít tou zábranou, byste museli mít na ruce Znamení zla. Co se stalo pak, když se vrátil dolů?""No, ten hromotlucký Smrtijed odpálil těsně předtím nějaké kouzlo, po kterém se propadla polovina stropu, a také zrušil kletbu, co zablokovala přístup ke schodišti," znovu se ujal slova Lupin. "Všichni jsme se tam rozběhli - tedy každý, kdo ještě stál na nohou - a náhle se z prachu vynořil Snape a ten kluk. Nikdo z nás na ně pochopitelně nezaútočil -""Nechali jsme je klidně projít," přitakala dutým hlasem Tonksová. "Mysleli jsme, že je pronásledují Smrtijedi - a taky než jsme se stačili rozkoukat, byli Smrtijedi i s Šedohřbetem zase zpátky a my se znova pustili do boje… Měla jsem dojem, že Snape něco křičí, ale nerozuměla jsem mu…""Křičel: Je po všem!" řekl Harry. "Splnil, co měl vykonat."Všichni se odmlčeli. Venku nad temnými školními pozemky se dosud vznášel Fawkesův nářek. Lkavá melodie se nesla vzduchem a Harrymu se s ní do mysli vkrádaly nezvané a nevítané myšlenky… Už někdo odnesl z trávy u věže Brumbálovo tělo? Co se bude dít dál? Kam bude Brumbál uložen k odpočinku? Pevně zaťal ruce zastrčené v kapsách do pěsti. Klouby pravé ruky ucítily malý, studivý medailonek falešného viteálu.Vtom se dveře ošetřovny rozlétly tak prudce dokořán, až sebou všichni škubli. Místností k nim kráčeli rázně pan a paní Weasleyovi a za nimi Fleur, jejíž krásný obličej byl zkřivený hrůzou."Molly - Arture!" vyhrkla profesorka McGonagallová, vyskočila a pospíchala se s nimi pozdravit. "Je mi to tak líto -""Bille," šeptla paní Weasleyová a prosmýkla se kolem profesorky McGonagallová, když uviděla synův znetvořený obličej. "Ach, Bille!"Lupin s Tonksovou spěšně vstali a ustoupili stranou, aby se oba Weasleyovi dostali blíž k posteli. Paní Weasleyová se sklonila k synovi a přitiskla mu rty ke zkrvavenému čelu."Říkala jste, že ho napadl Šedohřbet?" zeptal se pan Weasley nepřítomně profesorky McGonagallové. "Nebyl ale přeměněný. Co to tedy znamená? Co s Billem bude?""To ještě nevíme," odpověděla profesorka McGonagallová a bezmocně pohlédla na Lupina."Něco z Šedohřbeta se na něj pravděpodobně přeneslo, Arture," řekl Lupin. "Jde o hodně zvláštní případ, možná zcela ojedinělý… nevíme, jak se bude Bill chovat, až se probere k vědomí…"Paní Weasleyová si vzala z rukou madame Pomfreyové páchnoucí mast a začala jí potírat synovy rány."A Brumbál…" hlesl pan Weasley. "Minervo, je to pravda… je doopravdy…?"Profesorka McGonagallová přikývla a Harry ucítil, jak se Ginny vedle něj pohnula. Podíval se na ni. Měla lehounce přimhouřené oči a upírala je na Fleur, která si se zkamenělým výrazem v obličeji prohlížela ležícího Billa."Brumbál je mrtvý," zašeptal pan Weasley, ale paní Weasleyová měla oči jen pro svého nejstaršího syna. Rozvzlykala se a slzy jí kanuly na Billovy zohavené tváře."Ovšemže nezáleží na tom, jak vypadá… to přece v-vůbec není důležité… b-byl to ale takový pěkný k-kluk… vždycky mu to moc slušelo… a ještě ke všemu se m-měl ženit!""A tím mysslíte co?" rozkřikla se nečekaně Fleur. "Co tím mysslíte, když rršíkáte, že seměl šenit?"Paní Weasleyová k ní pozvedla uslzený obličej a zatvářila se překvapeně."No - jen to, že -""Vy ssnad mysslíte, že Bill si mě ušš nebude chtít vzít?" dorážela na ni Fleur. "Mysslíte, že pro pár kousanců ušš mě nebude milovat?""Ale ne, tak jsem to vůbec -""Prrotoše on bude chtít!" vypjala se Fleur do plné výše a pohodila dlouhou hřívou stříbrných vlasů. "Na to je nějaký vlkodlak krrátký, aby mě Bill prršestal milovat!""No ano, to je jistě pravda," připustila paní Weasleyová, "myslela jsem ale, že vzhledem k tomu - k tomu, jak - jak -""Mysslela jste, že si já nebudu chtít vzít jeho? Nebo jste sspíš doufala?" obořila se na ni Fleur a chřípí se jí chvělo rozčilením. "Prroč by mi sálešelo na tom, jak vypadá? Mysslím, že vypadám dosst hezky sa nás sa oba! Ty jissvy jsou jen důkassem, jak je můj manšel statečný! A tohle udělám já!" dodala vztekle, odstrčila paní Weasleyovou a vytrhla jí mastičku z ruky.Paní Weasleyová se opřela o svého manžela a s velice zvědavým výrazem pozorovala, jak Fleur ošetřuje jejímu Billovi rány. Nikdo ani nedutal a Harry se neopovažoval pohnout. Stejně jako všichni ostatní čekal, kdy dojde k výbuchu."Naše pratetička Muriel," ozvala se po dlouhé chvíli mlčení paní Weasleyová, "má překrásnou čelenku, je to skřetí práce.Určitě se mi podaří ji přesvědčit, aby ti ji na svatbu půjčila. Má totiž Billa moc ráda a ta čelenka ti báječně půjde k vlasům.""Děkuji," odpověděla chladně Fleur. "To bude urršitě moc milé."A pak najednou - Harry ani nepostřehl, kdy přesně k tomu došlo - se obě ženy navzájem objímaly a plakaly. Dokonale ho to zmátlo a přemítal, jestli se náhodou celý svět nezbláznil. Otočil se: Ron se tvářil stejně ohromeně jako on, a Ginny s Hermionou si vyměňovaly užaslé pohledy."Tak vidíš!" ozval se rozechvělý hlas. Tonksová probodávala Lupina rozčileným pohledem. "Pokousal ho vlkodlak, a stejně si ho chce vzít! Je jí to jedno!""To je něco jiného," bránil se Lupin tak tiše, že sotva hýbal ústy, a vypadal náhle nervózně. "Z Billa nebude stoprocentní vlkodlak. Jeho případ je úplně -""Mně je to ale taky jedno, nezáleží mi na tom!" rozkřikla se Tonksová, popadla Lupina za hábit na hrudi a třásla jím. "Už jsem ti říkala nejmíň miliónkrát…"A v tu chvíli Harrymu došlo, co znamená nová podoba jejího Patrona, její myší šedivé vlasy, i proč se rozběhla za Brumbálem, když se doslechla, že Šedohřbet opět někoho pokousal. Tonksová totiž vůbec nebyla zamilovaná do Siriuse…"A já zase tobě nejmíň miliónkrát říkal," vykrucoval se Lupin, uhýbal setkání s jejíma očima a raději koukal sveřepě do země, "že jsem pro tebe moc starý, moc chudý… a taky moc nebezpečný…""Od samého začátku tvrdím, že je směšné, jak k téhle věci přistupuješ, Remusi," ozvala se paní Weasleyová přes Fleuřino rameno. Stále ji ještě objímala a poplácávala po zádech."Na tom není nic směšného," odporoval Lupin. "Tonksová si zaslouží mladého a celého chlapa.""Až na to, že chce tebe," pousmál se pan Weasley. "A koneckonců, Remusi, chlap nemusí zůstat mladý a celý napořád," ukázal smutně na Billa na lůžku mezi nimi."Tohle není… není to zrovna vhodná chvíle probírat takové věci," namítl Lupin, pečlivě se vyhnul očím všech přítomných a bezradně se rozhlédl kolem. "Brumbál je mrtvý…""Brumbála by víc než koho jiného potěšilo, kdyby se dozvěděl, že je na světě o trochu víc lásky," poznamenala stroze profesorka McGonagallová a přesně v tom okamžiku se dveře znovu otevřely a na ošetřovnu vstoupil Hagrid.Tu nepatrnou část obličeje nepokrytou vlasy ani vousy měl celou mokrou a opuchlou. Vzlykal, slzel a v ruce žmoulal velikánský puntíkovaný kapesník."Už jsem… už jsem to zařídil, paní profesorko," vypravil ze sebe přidušeně. "Vo-vodnes jsem ho. Profesorka Prýtová zahnala děcka zpátky do postelí. Profesor Kratiknot si šel lehnout, ale povídal, že hnedle bude zas jako rybička, a profesor Křiklan vzkazuje, že dal vědět ministerstvu.""Děkuji, Hagride," přikývla profesorka McGonagallová, bez otálení vstala, otočila se a pohlédla na hlouček u Billova lůžka. "Budu se muset s ministerskými sejít, až sem dorazí. Hagride, vyřiďte prosím ředitelům kolejí - za Zmijozel může přijít Křiklan -, že s nimi potřebuji ihned mluvit, u sebe v pracovně. A chci, abyste přišel i vy."Hagrid přikývl, otočil se a šouravým krokem vyšel z ošetřovny. Profesorka McGonagallová se sklonila k Harrymu."Než se s nimi sejdu, ráda bych si chviličku pohovořila s vámi, Harry. Pojďte prosím se mnou."Harry vstal, zamumlal Ronovi, Hermioně a Ginny, že se za chvíli vrátí, a vyšel za profesorkou McGonagallovou ven. Chodby před ošetřovnou byly liduprázdné a do jejich ticha zaznívala jen vzdálená fénixova píseň. Až po několika minutách si Harry uvědomil, že nejdou ke kabinetu profesorky McGonagallové, ale k Brumbálově pracovně, a teprve za dalších pár vteřin mu došlo, že se asi dosavadní zástupkyně ředitele nyní stala ředitelkou… Pracovna za chrličem teď tedy patří jí…Mlčky vyjeli po pohyblivém točitém schodišti a vešli do kruhové pracovny. Harry netušil, co ho čeká: například jestli celá místnost nebude zahalená v černém, nebo jestli v ní dokonce nebude ležet Brumbálovo tělo. Pracovna však vypadala prakticky stejně, jako když z ní před pouhými několika hodinami s Brumbálem odcházel: stříbrné přístroje na stolcích na pavoucích nožkách tiše vrčely a vyfukovaly obláčky kouře, Nebelvírův meč ve skleněné vitríně se třpytil v měsíčním světle a Moudrý klobouk odpočíval na polici za stolem. Jen Fawkesovo bidýlko bylo prázdné - fénix dosud vyplakával svůj žal venku na školních pozemcích. A v řadě zesnulých bradavických ředitelů a ředitelek přibyl nový portrét… Přímo nad stolem dřímal ve zlatém rámu Brumbál a s půlměsícovými brýlemi na zahnutém nose vypadal klidně a vyrovnaně.Profesorka McGonagallová vrhla na portrét jediný pohled a učinila jakýsi podivný pohyb, kterým jako by si chtěla dodat odvahu, pak obešla stůl a očima v ustarané vrásčité tváři pohlédla na Harryho."Harry," oslovila ho. "Přála bych si vědět, co jste s profesorem Brumbálem dělali, když jste dnes večer odešli ze školy.""To vám nemůžu říct, paní profesorko," odpověděl jí. Čekal tuto otázku a odpověď na ni měl připravenou předem. Právě zde, v této místnosti, mu Brumbál důrazně kladl na srdce, že s nikým jiným než s Ronem a Hermionou nesmí mluvit o tom, co dělá na hodinách, na které k němu chodí."Může to být důležité, Harry," domlouvala mu profesorka McGonagallová."Je to důležité," přisvědčil, "dokonce velmi důležité, ale on si nepřál, abych to komukoli pověděl."Profesorka McGonagallová na něj zachmuřeně pohlédla."Pottere -" (Harry si všiml, že mu opět začala říkat příjmením) "vzhledem k tomu, že profesor Brumbál zemřel, si zajisté uvědomujete, že se situace poněkud změnila -""Ani bych neřekl," pokrčil rameny Harry. "Profesor Brumbál nikdy nemluvil o tom, že bych se měl jeho příkazy přestat řídit, kdyby zemřel.""Ale -""Akorát jednu věc byste měla vědět, než sem dorazí lidi z ministerstva. Madame Rosmerta je očarovaná kletbou Imperius a pomáhala Malfoyovi a Smrtijedům. Ten náhrdelník i otrávená medovina byly jejím -""Rosmerta?" žasla profesorka McGonagallová, než však stačila ještě něco dodat, ozvalo se zaklepání na dveře a do pracovny se nahrnuli profesorka Prýtová, profesoři Kratiknot a Křiklan a za nimi Hagrid, který dosud ronil slzy velké jako hrách a jeho obrovité tělo se celé chvělo."Snape!" zavyl Křiklan. Byl celý pobledlý a zpocený a vypadal ze všech nejvíc otřesen. "Snape! Vždyť já ho učil! Myslel jsem, že ho znám!"Nikdo na jeho slova nestačil zareagovat, protože ze stěny vysoko nad nimi se ozval pronikavý hlas. Jakýsi sinale bledý kouzelník s krátce zastřiženými černými vlasy právě vstoupil na opuštěné plátno svého portrétu."Minervo, ministr tu bude co nevidět, právě se přemisťuje z ministerstva.""Děkuji, Everarde," přikývla profesorka McGonagallová a rychle se otočila ke svolaným učitelům."Než přijde, chci se s vámi poradit, co dál s Bradavicemi," spustila honem. "Osobně nejsem ani trochu přesvědčená, že bychom měli školu v příštím roce vůbec otevírat. To, že ředitele zavraždil náš kolega, je pro celou historii Bradavic strašlivou poskvrnou. Je to příšerné.""Podle mého názoru by si Brumbál určitě přál, aby škola zůstala otevřená," prohlásila profesorka Prýtová. "Domnívám se, že i kdyby o ni projevil zájem jeden jediný student, měla by mu tato škola zůstat přístupná.""A budeme mít po tom všem aspoň toho jednoho studenta?" zapochyboval Křiklan a otřel si zpocené čelo hedvábným kapesníkem. "Rodiče si raději nechají děti doma a já musím říct, že jim to ani nemám za zlé. Osobně si nemyslím, že by nám v Bradavicích hrozilo větší nebezpečí než kdekoli jinde, těžko ovšem můžeme očekávat, že budou takhle uvažovat matky studentů. Ty budou chtít mít celou rodinu pohromadě, což je jen přirozené.""Souhlasím," přikývla profesorka McGonagallová. "A krom toho nelze tvrdit, že Brumbál nikdy nepočítal s tím, že by někdy mohla nastat situace, v níž by bylo nutno výuku v Bradavicích ukončit. Uvažoval o zavření školy už tenkrát, kdy se znovu otevřela Tajemná komnata - a musím říct, že podle mne je zavraždění profesora Brumbála mnohem znepokojivější než představa, že někde v útrobách hradu žije neobjevený Zmijozelův netvor.""Budeme se muset poradit se správní radou," ozval se pisklavým hláskem profesor Kratiknot. Na čele měl sice ošklivý šrám, jinak ale při pádu ve Snapeově kabinetu patrně žádnou další újmu neutrpěl. "Musíme dodržovat oficiální postup. Rozhodnutí by se mělo přijmout co nejrychleji.""Ještě vy jste nic neřekl, Hagride," poznamenala profesorka McGonagallová. "Jaký je váš názor, mělo by se v Bradavicích dál učit?"Hagrid, který během celé debaty tiše plakal do svého velkého puntíkovaného kapesníku, zvedl opuchlé zarudlé oči a chraptivě zaskřehotal: "Já nevím, paní profesorko… vo takový věci musej rozhodnout ředitelé kolejí a vy jako ředitelka…""Profesor Brumbál si vašeho názoru vždy velice cenil," ujistila ho laskavým hlasem profesorka McGonagallová, "a já si ho cením také.""No, já tu každopádně zvostanu," prohlásil a z očí se mu dál kutálely slzy a stékaly mu do zcuchaných vousů. "Todle je můj domov, jsem tu doma už vod třinácti let. A esli se najdou nějaký děcka, co budou stát vo to, abych je učil, budu je učit. Jenže… nevím, nevím… Bradavice bez Brumbála…"Polkl, znovu zmizel za kapesníkem a už nepromluvil."Tak dobrá," přikývla profesorka McGonagallová a zadívala se oknem na školní pozemky, jestli už se neblíží ministr. "V tom případě musím souhlasit s Filiusem, že nejlepší bude přednést celou záležitost správní radě, která s konečnou platností rozhodne.A nyní k tomu, kdy vypravit studenty domů… Myslím, že by bylo rozumné udělat to co nejrychleji. Bude-li třeba, můžeme zařídit, aby bradavický spěšný vlak přijel hned zítra…""A co Brumbálův pohřeb?" ozval se konečně Harry."Tedy…" profesorka McGonagallová zaváhala, a protože se jí roztřásl hlas, zněl dál o něco méně rozhodně. "Vím - vím, že si Brumbál přál, aby byl uložen k odpočinku tady, v Bradavicích -""Pak není o čem dál mluvit, nemyslíte?" skočil jí do řeči Harry."Pokud to bude ministerstvo považovat za vhodné," pokrčila rameny profesorka McGonagallová. "Žádný ředitel ani ředitelka ještě nikdy nebyli…""Žádnej jinej ředitel ani ředitelka taky nikdy pro tudle školu neudělali tolik jako Brumbál," zavrčel Hagrid."Bradavice by měly být místem jeho posledního odpočinku," mínil profesor Kratiknot."Bezpochyby," přitakala profesorka Prýtová."V tom případě ale," znovu se ozval Harry, "byste měli studenty poslat domů až po pohřbu. Budou se s ním chtít -"Poslední slovo mu zadrhlo v krku, profesorka Prýtová to dořekla za něj."Rozloučit.""Správně řečeno," vypískl profesor Kratiknot. "Velice správně! Naši studenti by měli uctít jeho památku, to by se opravdu slušelo. Odjezd domů můžeme zařídit po pohřbu.""Souhlasím," přidala se úsečně profesorka Prýtová."Nejspíš… ano…" přitakal poněkud nervózním hlasem Křiklan, a Hagrid na znamení souhlasu jen přiškrceně vzlykl."Už je tady," oznámila profesorka McGonagallová, která stále shlížela dolů na školní pozemky. "Ministr… a vypadá to, že si s sebou vede celou delegaci…""Smím odejít, paní profesorko?" zareagoval okamžitě Harry.Nijak netoužil po tom, aby se ještě teď v noci setkal s Rufusem Brouskem a musel odpovídat na jeho otázky."Běžte," přikývla profesorka McGonagallová, "a raději si pospěšte."Vykročila ke dveřím a přidržela mu je otevřené. Harry seběhl po točitém schodišti a uháněl opuštěnou chodbou. Neviditelný plášť nechal nahoře v astronomické věži, což mu teď zrovna nevadilo - na chodbách nebyl nikdo, kdo by ho viděl, dokonce ani Filch, paní Norrisová či Protiva. Celou cestu až do chodby k nebelvírské společenské místnosti nepotkal živou duši."Je to pravda?" šeptla Buclatá dáma, když se k ní blížil. "Je to vážně pravda, že je Brumbál - mrtvý?""Ano, je," přisvědčil Harry.Buclatá dáma zakvílela, nečekala na heslo, ustoupila a nechala ho projít.Jak Harry předpokládal, byla ve společenské místnosti hlava na hlavě. Když prolezl otvorem v portrétu, rozhostilo se okamžitě ticho. Nedaleko zahlédl v jedné skupince sedět Deana a Seamuse, což znamenalo, že v jejich ložnici nejspíš nikdo nebo skoro nikdo není. Nepromluvil s nikým jediné slovo, dokonce se na nikoho ani nepodíval, přešel celou místnost, aniž by se zastavil, a zmizel ve dveřích k chlapeckým ložnicím.Jak doufal, Ron na něj čekal - ještě oblečený seděl na posteli. Harry se posadil na svoji postel s nebesy a oba si chvíli mlčky hleděli do očí."Probírají, jestli by se škola neměla zavřít," oznámil Harry."Lupin říkal, že ji možná zavřou," přikývl Ron.Následovala chvíle ticha."Tak co?" zeptal se co nejtišeji Ron, jako by se bál, že i nábytek může mít uši. "Našli jste ho? Přinesli jste ho? Myslím - ten viteál."Harry zavrtěl hlavou. Všechny události, k nimž došlo u černého jezera, mu teď připadaly jako vzdálená noční můra - doopravdy se to všechno stalo, a to před pouhými několika hodinami?"Vy jste ho nenašli?" vydechl zklamaně Ron. "On tam nebyl?""Ne," hlesl Harry. "Někdo už ho odnesl a nechal tam místo něj obyčejnou napodobeninu.""Někdo ho odnesl - ?"Harry beze slova vytáhl z kapsy falešný medailonek, otevřel ho a podal ho Ronovi. Podrobnosti mohly počkat na později… dnes v noci na nich nezáleželo… Dnes v noci bylo důležité jen to, jak všechno skončilo, jak skončilo jejich nesmyslné dobrodružství, jak skončil Brumbálův život…"R. A. B.," zašeptal Ron. "Kdo to je?""Nemám ponětí," zavrtěl hlavou Harry, oblečený se natáhl na postel a tupě zíral do stropu. Absolutně ho nezajímalo, kdo je nějaký R. A. B., a pochyboval, že ještě někdy pocítí zvědavost. Jak tak nehybně ležel, najednou si uvědomil, že ticho zavládlo i venku. Fawkes přestal zpívat.A Harrymu bylo jasné, aniž by si uvědomoval, jak to ví, že fénix odletěl, že navždy opustil Bradavice, stejně jako Brumbál opustil školu, opustil tento svět… opustil Harryho.