3. Chtě Nechtě

Harry Potter hlasitě chrápal. Téměř čtyři hodiny proseděl v ložnici u okna a vyhlížel na ulici. Když se začalo stmívat, usnul nakonec s tváří přitisknutou ke studené okenní tabulce, s brýlemi nakřivo a s ústy dokořán. Zamlžené kolečko sražené páry od jeho dechu se jasně lesklo v oranžové záři venkovního pouličního osvětlení a umělé světlo zbavilo Harryho obličej veškeré barvy, takže pod kšticí vzpurných černých vlasů vypadal jako duch.Místnost byla přeplněná nejrůznějšími Harryho potřebami i změtí věcí nepotřebných. Na podlaze se válela soví pírka, okousané jablečné ohryzky a obaly od bonbonů, mezi zmuchlanými hábity na posteli vykukovalo několik halabala pohozených učebnic zaklínadel a na osvětlené stolní desce vládl nepřehledný chaos pomačkaných novin. Obrovský titulek v jedněch z nich se tázal:

HARRY POTTER: VYVOLENÝ?

Neustále se šíří četné nepotvrzené zprávy o nedávných záhadných dramatických událostech na Ministerstvu kouzel, při nichž byl opět spatřen Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit."Máme zákaz o tom mluvit, na nic se mě nevyptávejte," vymluvil se jistý rozrušený vymazávač paměti, který odmítl uvést své jméno, když včera večer odcházel z ministerstva.Vysoce postavené zdroje přímo z ministerstva přesto potvrzují že centrem zmíněných události byla legendární síň věšteb.Přestože čaromluvčí ministerstva nadále důsledně odmítají potvrdit byť jen existenci takové síně, stále rostoucí procento kouzelnického společenství je přesvědčeno, že Smrtijedi, kteří si nyní v Azkabanu odpykávají trest za porušení zákazu vstupu a za pokus o loupež, měli v úmyslu ukrást jakousi věštbu. Její povaha není známa, množí se však spekulace o tom, že se týká Harryho Pottera, o němž se ví, že jediný přežil vražednou kletbu, a který rovněž prokazatelně byl onoho večera na ministerstvu. Někteří jdou tak daleko, že Pottera nazývají vyvoleným a domnívají se, že ho věštba jmenuje jako jediného spasitele, který nás dokáže zbavit Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit.Kde se však zmíněná věštba - pokud totiž vůbec existuje - momentálně nachází, není známo, přestože (pokračování na s. 2, slp. 5)
Vedle těchto novin ležely další. Jejich titulek hlásal:

POPLETALA VYSTŘÍDAL BROUSEK

Většinu titulní strany v tomto čísle zabírala velká černobílá fotografie muže s hustou lví hřívou vlasů, na jehož obličeji se již výrazně podepsal zub času. Snímek se pohyboval: muž mával komusi u stropu.
Rufus Brousek, dosavadní vedoucí oddělení bystrozorů na odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, nahradil Korneliuse Popletala ve funkci ministra kouzel. Jmenování Rufuse Brouska se mezi členy kouzelnického společenství setkalo převážně s nadšenou odezvou, přestože již několik hodin poté, kdy se nový ministr ujal úřadu, začaly kolovat pověsti o jeho údajné roztržce s Albusem Brumbálem, jemuž byla před nedávnem navrácena funkce Nejvyššího divotvorce ve Starostolci.Brouskovi mluvčí přiznávají, že ministr okamžitě po převzetí nejvyšší funkce s Brumbálem sešel, k tématům jejich rozhovoru se však odmítli vyjádřit. Albus Brumbál je znám (pokračování na s. 3, slp. 2)
Nalevo od tohoto čísla leželo další, složené tak, že byl okamžitě vidět titulek článku.
MINISTERSTVO RUČÍ
ZA BEZPEČNOST STUDENTŮ
Rufus Brousek, nově jmenovaný ministr kouzel, se dnes vyjádřil k novým přísným opatřením, přijatým s cílem zajistit bezpečnost studentů, kteří se na podzim budou vracet do Školy čar a kouzel v Bradavicích."Ze zjevných důvodu nebude ministerstvo o svých nových tvrdých bezpečnostních krocích sdělovat žádné podrobnosti." prohlásil ministr. Jistý dobře informovaný zdroj však potvrdil, že tato opatření zahrnují obranná kouzla i zaříkadla a složitý systém protikleteb a rovněž počítají s malou speciální skupinou bystrozorů, jejichž jediným úkolem bude ochrana bradanické školy.Zdá se, že ministrův nekompromisní postoj k bezpečnosti studentů většinou zklidňuje situaci. Jak uvedla paní Augusta Longbottomová: "Můj vnuk Neville, mimochodem blízký přítel Harryho Pottera, po jehož boku v červnu na ministerstvu bojoval proti Smrtijedům -
Další text nebylo vidět, protože na novinách stála velká ptačí klec, v níž seděla nádherná sněžná sova. Jantarově zlatýma očima se pánovitě rozhlížela po místnosti, několikrát otočila hlavu a spočinula pohledem na svém chrápajícím pánovi. Jednou či dvakrát netrpělivě cvakla zobákem, Harry ale spal tak hluboce, že ji neslyšel.Přímo uprostřed pokoje stál obrovský kufr. Víko bylo zvednuté, jako by kufr na něco čekal, zatím však byl skoro prázdný, jen na dně leželo trochu špinavého prádla, pár sladkostí, několik prázdných lahviček od inkoustu a zpřelámaných brků. O kousek dál se na podlaze válel rudý leták s následujícím textem:
Vydáno na žádost Ministerstva kouzelOCHRANA VAŠEHO DOMU A RODINYPŘED ČERNOU MAGIÍ
Kouzelnickému společenství hrozí v současné době vážnénebezpečí ze strany organizace, jejíž členové si říkajíSmrtijedi. Dodržování následujících jednoduchýchbezpečnostních pokynů pomůže vás, vaší rodinui váš domov ochránit před napadením.1.Nedoporučuje se vycházet z domu sám, bez doprovodu.2.Obvzláště opatrní buďte v nočních hodinách.Zorganizujte své pochůzky pokud možno tak,aby byly ukončeny před setměním.3.Překontrolujte si bezpečnostní prvky kolem svého domua přesvědčte se, že jsou všichni rodinní přískušníciseznámeni s nouzovými opatřeními, jako jsou štítováa zastírací kouzla a v případě nezletilých členů rodinyasistované přemísťování.4.S příbuznými a blízkými přáteli si domluvte kontrolníotázky, abyste byly s to odhalit Smrtijedy,vydávající se pomocí mnoholičného lektvaruza jiné osoby (viz leták 2).5.Budete-li mít pocit, že se někdo z rodinných příslušníků,kolegů, přátel nebo sousedů chová nezvykle a podivně,okamžitě kontaktujte Sbor pro prosazování kouzelnickýchzákonů. Takové osoby mohou být pod vlivem kletbyImperius (viz leták 4).6.V případě, že se nad nějakou obytnou či jinou budovouobjeví Znamení zla, NEVSTUPUJTE a okamžitě kontaktujteoddělení bystrozorů.7.Nepotvrzené zprávy naznačují, že Smrtijedi v současnédobě využívají služeb neživých (viz leták 10).Spatříte-li neživého nebo setkáte-li se s ním, NEPRODLENĚo tom informujte ministerstvo.
Harry zabručel ze spaní a obličej mu sklouzl po skleněné tabuli o několik centimetrů níž, takže měl brýle ještě víc nakřivo, přesto se neprobudil. Na okenním parapetu hlasitě tikal budík, který Harry před několika lety opravil, a ukazoval za minutu jedenáct. Vedle budíku ležel lístek pergamenu pokrytý úzkým tenkým písmem a Harry jej přidržoval volně visící rukou. Dopis sice před třemi dny dorazil pevně stočený do úzké roličky, Harry ho ale od té doby četl tolikrát, že teď už byl úplně vyhlazený.
Milý Harry,Pokud Ti to vyhovuje, zastavím se u vás v čísle čtyři v Zobí ulici tento pátek v jedenáct hodin večer, abych tě doprovodil do Doupěte. Zvou tě, abys u nich strávil zbytek letních prázdnin. Budeš-li s tím souhlasit, ocením také, když mi pomůžeš s jistou záležitostí, kterou bych rád cestou do Doupěte vyřídil. Podrobněji Ti vysvětlím, o co jde, až se sejdeme.Odpověď mi laskavě zašli obratem po této sově. Doufám, že se v pátek uvidíme.Co nejsrdečněji Tě zdravíAlbus Brumbál
Přestože Harry celý text dávno znal zpaměti, kradmo po lístku pokukoval každých pět minut už od sedmé hodiny večerní, kdy si u sebe v ložnici sedl k oknu. Měl odtamtud poměrně slušný výhled na obě strany Zobí ulice. Bylo mu jasné, že nemá smysl číst ten vzkaz pořád dokolečka; svou kladnou odpověď odeslal po téže sově, která dopis přinesla a jak si Brumbál přál, a teď mu nezbývalo než čekat: Brumbál prostě buď přijde, nebo nepřijde.Přesto Harry neměl dosud sbaleno. Vůbec se mu nechtělo věřit, že by ho mohlo potkat takové štěstí a že bude ze společnosti Dursleyových vysvobozen po pouhých dvou týdnech. Nedokázal se zbavit pocitu, že se něco zvrtne - mohlo se stát, že se jeho odpověď na Brumbálův dopis někam zatoulá, mohlo se přihodit něco, co Brumbálovi znemožní vyzvednout ho tady, mohlo se dokonce ukázat, že ten dopis vůbec nepsal Brumbál, že to je nějaký trik, vtip nebo past. Harry se neuměl vyrovnat s tím, že si sbalí a pak bude muset zklamaně znovu vybalovat. Pro svůj případný odjezd udělal jenom to, že sněžnou sovu Hedviku bezpečně zavřel do klece.Minutová ručička budíku se právě posunula na dvanáctku a lampa, která svítila na sloupu za oknem, přesně v tom okamžiku zhasla.Harry se probudil, jako by náhlá tma byla poplašnou sirénou. Spěšně si narovnal brýle, odlepil tvář od skla, místo ní přitiskl k oknu nos a s přimhouřenýma očima pohlédl na chodník pod sebou. Po zahradní cestičce přicházela vysoká postava v dlouhém rozevlátém plášti.Harry se vymrštil, jako by ho zasáhl elektrický proud, převrátil židli, na které seděl, horečně začal sbírat všechno, co leželo na podlaze v jeho dosahu, a bez ladu a skladu to házel do kufru. Právě když se do něj přes celou ložnici strefoval hábitem, dvěma knihami zaklínadel a balíčkem sušenek, zazněl zvonek u domovních dveří."Co tu u všech čertů v tuhle noční hodinu kdo pohledává?" zaryčel dole v obývacím pokoji strýc Vernon.Harry s mosazným dalekohledem v jedné a s párem tenisek v druhé ruce ztuhl. Úplně zapomněl Dursleyovy upozornit, že se u nich Brumbál možná objeví. Napůl propadl panice a napůl se mu chtělo smát; přelezl kufr a podařilo se mu otevřít dveře ložnice právě ve chvíli, kdy už zaslechl hluboký hlas. "Dobrý večer. Vy jste nepochybně pan Dursley. Předpokládám, že vám Harry pověděl, že si pro něj přijdu?"Harry se rozběhl dolů, bral schody po dvou, ale kousek před patou schodiště se náhle zarazil. Dlouholeté zkušenosti ho naučily držet se pokud možno co nejdál od strýcových rukou. Dole v domovních dveřích stál vysoký hubený muž, jehož stříbrné vlasy a vousy mu splývaly až k pasu. Na křivém nose měl posazené půlměsícové brýle, oblečený byl v dlouhém černém cestovním plášti a na hlavě měl špičatý klobouk. Vernon Dursley, jehož knír byl sice černý, ale stejně hustý a rozježený jako Brumbálův, a který na sobě měl hnědofialový župan, na návštěvníka zíral, jako by nevěřil vlastním maličkým očím."Podle toho, jak užasle a nevěřícně si mě prohlížíte, vás Harry na můj příchod nejspíšneupozornil," pravil zdvořile Brumbál. "Přesto předpokládejme, že jste mě radostně přivítal a pozval dál. V těchto nepokojných časech není moudré stát příliš dlouho na prahu."Energicky přestoupil práh a zavřel za sebou domovní dveře."Je to už hodně dávno, co jsem tu byl naposledy," poznamenal a upřel zahnutý nos přímo na strýce Vernona. "Musím uznat, že vašim jihoafrickým liliím se daří skvěle."Vernon Dursley neřekl ani slovo. Harry nepochyboval, že se mu dar řeči zase vrátí, a to brzy - žíla, která strýci tepala na spánku, už pomalu dosahovala kritického bodu. Pohled na Brumbála mu ale zřejmě vyrazil na chvilku dech. Možná to byl jeho nepokrytě kouzelnický vzhled, možná ale strýc Vernon sám vycítil, že tohoto muže by stěží dokázal zastrašit."Á, dobrý večer, Harry," pozdravil Brumbál a pohlédl na něj svými půlměsícovými brýlemi s výrazem obrovského uspokojení. "Výborně, výborně!"Tato slova jako by vytrhla strýce Vernona z otupělosti. Bylo zjevné, že se v životě nemůže shodnout s někým, kdo se dokáže podívat na Harryho a přitom říct výborně."Nechci vypadat jako hrubián -" nasadil tón, z něhož hrubost přímo prýštila."A přece se, žel bohu, neúmyslné hrubosti dopouštíme až znepokojivě často," dořekl za něj vážně Brumbál. "Nejlepší bude, když neřeknete vůbec nic, drahý pane. - Á, vy musíte být Petúnie!"Kuchyňské dveře se otevřely a v nich stála Harryho teta, na rukou měla gumové rukavice a přes noční košili přehozený župan. Očividně byla vyrušena ze svého obvyklého rituálu, který spočíval v tom, že před spaním otírala v kuchyni vše, co se otřít dalo. V jejím poněkud koňském obličeji se zračil absolutní šok."Albus Brumbál," představil se, když bylo jasné, že strýc Vernon se představování neujme. "Známe se samozřejmě z korespondence." Harrymu to připadlo jako trochu zvláštní způsob, jak tetě Petúnii připomenout, že jí kdysi poslal dopis, který jí vybuchl v ruce. Teta Petúnie se ale proti tomu nijak neohradila. "A tohle je jistě váš syn Dudley?"Dudley právě opatrně vykoukl ze dveří obývacího pokoje. Jeho velká blonďatá hlava, povystrčená z límce pruhovaného pyžama, působila zvláštním netělesným dojmem; ústa měl doširoka otevřená údivem a strachem. Brumbál vteřinu nebo dvě počkal, očividně aby se přesvědčil, zda někdo z Dursleyových něco řekne, když se ale mlčení protahovalo, usmál se."Co kdybychom předpokládali, že jste mě pozvali do obývacího pokoje?"Prošel kolem Dudleyho, který se mu neobratně klidil z cesty. Harry, který ještě pořád držel v rukou dalekohled a tenisky, seskočil z posledních několika schodů a rozběhl se za Brumbálem. Ten se mezitím usadil do křesla nejblíž krbu a rozhlížel se kolem se shovívavou zvědavostí. Působil tady mimořádně nepatřičným dojmem."Copak - copak my nikam nejdeme, pane?" zeptal se znepokojeně Harry."Ale ano, samozřejmě že půjdeme," přikývl Brumbál. "Nejprve si však musíme pohovořit o několika věcech. Jsou to věci, o kterých bych nerad mluvil venku. Ještě maličkou chviličku využijeme tetiny a strýčkovy pohostinnosti a posedíme tady.""Jo vy posedíte? Vážně?"Vernon Dursley vešel do pokoje s Petúnií po boku a Dudley se jim krčil za zády."Ano," přisvědčil nevzrušeně Brumbál, "posedíme."Vytáhl hůlku tak rychle, že si toho Harry sotva povšiml, a nedbale jí mávl. Pohovka vystřelila kupředu a podrazila všem třem Dursleyovým nohy, takže se na ni sesypali na jednu hromadu. Brumbál znovu mávl a pohovka se vrátila na původní místo."Bude lepší, když si uděláme pohodlí," prohodil spokojeně.Když si strkal hůlku do kapsy, Harry si všiml, že má ruku celou zčernalou a seškvařenou. Vypadalo to na ošklivou popáleninu."Pane - co se vám stalo s ru…""Později, Harry," zarazil ho Brumbál. "Posaď se, prosím."Harry se posadil do zbývajícího křesla a raději se nedíval na šokované Dursleyovy, kteří nebyli mocni slova."Rád bych také předpokládal, že mi nabídnete nějaké občerstvení," obrátil se Brumbál k strýci Vernonovi, "ale předpokládat něco takového by zřejmě bylo natolik optimistické, až by to hraničilo s pošetilostí."Rozmáchl se hůlkou potřetí a ve vzduchu se náhle objevila zaprášená láhev s pěti sklenicemi. Láhev se naklonila a nalila do každé z nich štědrou dávku medově zlaté tekutiny. Potom sklenice pluly vzduchem, každá k jedné osobě v místnosti."Nejlepší medovina madame Rosmerty, zraje v dubových sudech," vysvětlil Brumbál a pokynul zdviženým nápojem Harrymu, který svou sklenici uchopil a trochu se napil. Ještě nikdy nic takového neokusil, nesmírně mu to ale zachutnalo. Dursleyovi si vyměnili několik vystrašených kradmých pohledů, načež se pokoušeli svoje sklenice dokonale ignorovat. To však bylo poměrně obtížné, protože každého z nich ta jeho sklenice jemně ťukala ze stran do hlavy. Harry měl silné podezření, které nedokázal potlačit, že se Brumbál náramně baví."Takže k věci, Harry," začal Brumbál a otočil se k němu. "Vyvstala jistá nesnáz, kterou pro nás - jak doufám - budeš schopen vyřídit. Když říkám pro nás, mám na mysli Fénixův řád. Nejdřív ze všeho ti ovšem musím povědět, že před týdnem se našla Siriusova poslední vůle a že veškerý svůj majetek odkázal tobě."Hlava strýce Vernona na pohovce na druhé straně pokoje sebou trhla a otočila se k němu, Harry se však na něj nepodíval. Také ho nenapadlo, co by na to řekl, a jenom zabručel: "Hmm. Ano.""Z valné části je to poměrně jednoduchá záležitost," pokračoval Brumbál. "Na tvoje konto u Gringottových přibude docela slušná hromádka zlata a zdědíš také všechen Siriusův osobní majetek. Trošičku problematickou součástí toho dědictví -""Jeho kmotr je mrtvý?" zaburácel z pohovky strýc Vernon. Brumbál i Harry se otočili a pohlédli na něj. Sklenice medoviny mu teď ťukala do spánku velice naléhavě a strýc Vernon se ji snažil rukama odehnat. "Mrtvý? Jeho kmotr?""Ano," přisvědčil Brumbál. Neptal se Harryho, proč to Dursleyovým neřekl. "Náš problém," mluvil dál, jako by ho nikdo nepřerušil, "je v tom, že ti Sirius také odkázal dům číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí.""Ten kluk zdědil dům?" vyjekl dychtivě strýc Vernon a malá očka se mu zúžila, nikdo mu však neodpověděl."Klidně ho používejte dál jako hlavní štáb," prohlásil Harry. "Mně je to jedno. Můžete si ho nechat, já o něj nestojím." V životě už nechtěl do čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí vstoupit. Obával se, že ho budou navždy pronásledovat vzpomínky, jak Sirius bloumal po temných zatuchlých místnostech domu sám, uvězněný jako v žaláři, z kterého si zoufale přál uniknout."To je velkomyslná nabídka," uznal Brumbál. "Zatím jsme ale dům dočasně vyklidili.""Proč?""Totiž," začal vysvětlovat Brumbál a nevšímal si huhlání strýce Vernona, kterého neodbytná sklenice medoviny teď už do hlavy přímo bušila. "Rodinná tradice Blacků požaduje, aby se dům dědil vždy v přímé rodové linii, to jest aby přešel na dalšího mužského potomka jménem Black. Sirius byl posledním příslušníkem této rodové linie, protože jeho mladší bratr Regulus zemřel dřív než on a ani jeden z nich neměl děti. Přestože Sirius ve své poslední vůli jednoznačně uvádí, že si přeje, aby dům připadl tobě, je docela dobře možné, že je to místo chráněno nějakým kouzlem nebo zaklínadlem, které má zajistit, aby se jeho majitelem nestal nikdo jiný než stoprocentně čistokrevný kouzelník."Harrymu se vynořila z paměti živá vzpomínka na nadávající a běsnící portrét Siriusovy matky, který v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí visel ve vstupní hale. "Vsadím se, že tam něco takového bude," zahučel."No právě," přikývl Brumbál. "A jestli nějaké takové zaklínadlo existuje, pak je nejpravděpodobnější, že vlastnictví domu přejde na nejstaršího ze Sinusových žijících příbuzných, což by v tomto případě znamenalo jeho sestřenici Belatrix Lestrangeovou."Harry si neuvědomoval, co dělá, a vyskočil. Dalekohled a tenisky se mu z klína skutálely na podlahu. Belatrix Lestrangeová, Siriusova vražedkyně, že by měla zdědit jeho dům?"To ne!" vyhrkl."My bychom přirozeně také byli raději, kdyby ho nedostala," poznamenal klidně Brumbál. "Je to neuvěřitelně komplikovaná situace. Nevíme, zda zaklínadla, kterými jsme dům zabezpečili my sami například proto, aby byl nezakreslitelný, budou fungovat i teď, když jeho vlastnictví přešlo ze Siriuse na někoho jiného. Každým okamžikem se může stát, že se na jeho prahu objeví Belatrix. Přirozeně jsme byli nuceni se vystěhovat, dokud se celá situace nevyjasní.""Jak ale chcete zjistit, jestli se budu smět stát jeho majitelem?""Naštěstí," odpověděl Brumbál, "na to existuje jednoduchý test."Odložil dopitou sklenici na stolek vedle křesla, než však stačil udělat cokoli dalšího, strýc Vernon zařval: "Zbavíte nás konečně těch zatracených krámů?"Harry se ohlédl. Všichni tři Dursleyovi se krčili na pohovce a rukama si chránili obličej před zuřivě poskakujícími sklenicemi, jež se jim odrážely od hlav a chrstaly medovinu na všechny strany."Ach, promiňte," omluvil se zdvořile Brumbál, opět zvedl hůlku a všechny tři sklenice zmizely. "Musím ale říct, že by od vás bylo zdvořilejší, kdybyste je vypili."Strýc Vernon vypadal, že má na jazyku nepřeberné množství rozzuřených výpadů, přesto se ale jen zabořil do polštářů vedle tety Petúnie a Dudleyho, neřekl ani slovo a malá prasečí očka upíral na Brumbálovu hůlku."Abys rozuměl," Brumbál se otočil znovu k Harrymu, jako by strýc Vernon ani nepípl, "pokud jsi ten dům doopravdy zdědil, pak jsi s ním zdědil také -"Mávl hůlkou popáté. Tentokrát se ozvalo hlasité prásk a objevil se domácí skřítek s nosem jako okurka, s obrovskýma netopýříma ušima a velikánskýma krhavýma očima. Krčil se v uválených hadrech na afghánském koberci Dursleyových. Teta Petúnie příšerně vyjekla: něco tak neuvěřitelně špinavého se ještě nikdy, kam jí paměť sahala, pod její střechu nedostalo. Dudley zvedl velké bosé růžové nohy téměř nad hlavu, jako by se bál, že mu ten podivný tvor skočí do nohavic pyžama, a strýc Vernon zaburácel: "Co je zas k čertu tohle?""Kráturu," dořekl Brumbál."Krátura nechce, Krátura nechce, Krátura nechce!" skřehotal domácí skřítek přinejmenším stejně hlasitě jako strýc Vernon, vztekle dupal dlouhýma pokroucenýma nohama a tahal se za uši. "Krátura patří slečně Belatrix, ach ano, Krátura patří Blackům, Krátura chce svoji novou paní, Krátura nechce jít k tomu Potterovic spratkovi, Krátura nechce, nechce, nechce -""Jak vidíš, Harry," zvýšil hlas Brumbál, aby skřítkovo věčné skřehotavé nechce, nechce, nechce překřičel, "Krátura nejeví přílišnou ochotu přejít do tvého vlastnictví.""To je mi jedno," prohlásil znovu Harry a s odporem hleděl na zmítajícího se a dupajícího skřítka. "Já ho taky nechci.""Nechce, nechce, nechce, nechce -""Ty bys byl raději, kdyby přešel do vlastnictví Belatrix Lestrangeové? A bereš v úvahu, že celý poslední rok žil v hlavním štábu Fénixova řádu?""Nechce, nechce, nechce, nechce -"Harry na Brumbála vyvalil oči. Uvědomoval si, že nelze připustit, aby Krátura odešel žít k Belatrix Lestrangeové, jenže představa, že by ho měl vlastnit on, že by měl odpovídat za netvora, který Siriuse zradil, se mu hluboce příčila."Dej mu nějaký příkaz," vyzval ho Brumbál. "Jestli skutečně přešel do tvého vlastnictví, bude tě muset poslechnout. Jestli ne, budeme muset vymyslet nějaký jiný způsob, jak zabránit, aby se dostal do rukou své právoplatné majitelce.""Nechce, nechce, nechce, NECHCE!"Kráturův jekot přerostl v naříkavé vřískání. Harryho nenapadlo nic lepšího než poručit mu: "Sklapni, Kráturo!"Chvíli to vypadalo, že se snad skřítek dáví. Popadl se za hrdlo, dál zuřivě hýbal ústy a oči mu vylézaly z důlků. Po několika vteřinách zoufalého polykání se zhroutil obličejem na koberec (teta Petúnie tiše zasténala), rukama i nohama tloukl do podlahy a svíjel se v křečích prudkého, ale již bezhlesého hysterického záchvatu."Skvělé! Tohle celou věc zjednodušuje," zaradoval se Brumbál. "Vypadá to, že Sirius věděl, co dělá. Právoplatným majitelem čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí i Krátury jsi doopravdy ty.""A musím - musím si ho nechat u sebe?" zděsil se Harry, zatímco se mu Krátura zmítal u nohou."Když nebudeš chtít, nemusíš," ujistil ho Brumbál. "A smím-li něco navrhnout, mohl bys ho poslat do Bradavic, aby pracoval v kuchyni. Tam by ho alespoň měli ostatní domácí skřítkové pod dohledem.""Jasně," oddechl si úlevou Harry, "přesně tohle udělám! Hm… Hele, Kráturo, přeji si, abys šel do Bradavic a pracoval tam s ostatními domácími skřítky v kuchyni."Krátura, který pořád ještě ležel na zádech a rukama i nohama mával ve vzduchu, po Harrym střelil hluboce nenávistným pohledem a s dalším hlasitým prásk zmizel."Výborně," pochválil si Brumbál. "Pak je tu ještě Siriusův hipogryf Klofan. Od Siriusovy smrti se o něj stará Hagrid, teď ale Klofan patří tobě, takže pokud bys s ním snad měl jiné plány -""Ne," zavrtěl Harry bez váhání hlavou, "jen ať zůstane s Hagridem. Myslím, že Klofan sám by mu také dal přednost.""Hagrid bude mít radost," pousmál se Brumbál. "Hrozně rád ho zase viděl. Mimochodem, rozhodli jsme, že ho kvůli větší bezpečnosti přejmenujeme dočasně na Křídlošípa, i když pochybuji, že by se ministerstvo dovtípilo, že je to tentýž hipogryf, kterého kdysi odsoudili k smrti. Tak co, Harry, máš už sbaleno?""Totiž…""Nebyl sis jistý, jestli se objevím?" zeptal se s lišáckým výrazem Brumbál."Hned půjdu a… hmm… dobalím to," slíbil Harry a honem sbíral z podlahy dalekohled s teniskami.Trvalo mu něco málo přes deset minut, než sehnal dohromady všechno, co potřeboval. Úplně na konec vytáhl zpod postele svůj neviditelný plášť, zašrouboval lahvičku přebarvovacího inkoustu a přimáčkl víko kufru, do kterého ještě nacpal kotlík. Pak kufr jednou rukou zvedl, do druhé popadl klec s Hedvikou a znovu sešel po schodech dolů.Zklamaně zjistil, že na něj Brumbál nečeká v předsíni, což znamenalo, že bude muset ještě jednou zajít do obývacího pokoje.Nemluvilo se tam. Brumbál si tiše pobrukoval nějakou melodii a zdál se být naprosto spokojený, atmosféra však byla hustší než vychladlý pudink a Harry se neodvažoval na Dursleyovy pohlédnout. "Tak jsem hotový, pane profesore," oznámil."Výborně," přikývl Brumbál. "Už tedy jen poslední maličkost." Otočil se ještě jednou k Dursleyovým. "Jistě sami dobře víte, že za rok dosáhne Harry plnoletosti…""Ještě ne," ozvala se teta Petúnie; bylo to poprvé od Brumbálova příchodu, co promluvila."Jak prosím?" otázal se zdvořile Brumbál."Říkám, že nedosáhne. Je o měsíc mladší než Dudley a Dudlánkovi bude osmnáct až za dva roky.""Ach tak," přikývl dobromyslně Brumbál, "jenže v kouzelnickém světě jsme plnoletí už v sedmnácti.""To je směšné," zahuhlal strýc Vernon, ale Brumbál ho ignoroval."Tak tedy - jak už víte, čaroděj, který si říká lord Voldemort, se vrátil do naší země. Kouzelnické společenství je momentálně ve stavu otevřené války. Harry, kterého se lord Voldemort již při několika příležitostech pokusil zabít, je dnes ještě ve větším nebezpečí, než byl před patnácti lety, kdy jsem ho nechal na prahu vašeho domu s dopisem, ve kterém jsem vám vysvětlil okolnosti zavraždění jeho rodičů a vyjádřil jsem naději, že se o chlapce budete starat jako o vlastního."Brumbál se odmlčel, a přestože i nadále mluvil klidným a nevzrušeným hlasem a nedával najevo sebemenší známku rozčilení, Harry cítil, jak z něj čiší chlad, a všiml si, že se Dursleyovi nepatrně přisunuli blíž k sobě."Vy jste mé žádosti nevyhověli. Nikdy jste se k Harrymu nechovali jako k synovi. Nepoznal u vás nic než nezájem a často dokonce i krutost. To nejlepší, co o vás mohu říct, je, že jste na něm alespoň nenapáchali tak úděsné škody jako na tom nešťastném chlapci, který sedí mezi vámi."Teta Petúnie i strýc Vernon se bezděčně rozhlédli kolem, jako by očekávali, že mezi sebou uvidí vmáčknutého ještě někoho jiného než Dudleyho."My - my že jsme špatně zacházeli s Dudlánkem? Jak to…?" spustil rozhořčeně strýc Vernon, Brumbál ho však zdviženým prstem umlčel; zavládlo ticho tak hrobové, jako by strýc Vernon oněměl."Kouzla, která jsem před patnácti lety vyvolal, znamenají, že dokud může Harry tento dům nazývat svým domovem, má v něm zajištěnu mocnou ochranu. Jakkoli tu pro něj byl život utrpením a on tu byl nevítaný a tyranizován, alespoň jste mu, i když zdráhavě, dovolili žít pod svou střechou. Zmíněná kouzla přestanou působit ve chvíli, kdy Harry dovrší svých sedmnácti let, neboli jakmile se stane mužem. Žádám vás pouze o jediné - dovolte Harrymu, aby se do tohoto domu směl před svými sedmnáctými narozeninami ještě naposledy vrátit, což mu zaručí, že jeho ochrana potrvá až do onoho dne."Nikdo z Dursleyových na to nic neřekl. Dudley se nepatrně mračil, jako by se pořád snažil přijít na to, kdy s ním někdo z rodičů špatně zacházel. Strýc Vernon vypadal, jako by se mu něco vzpříčilo v krku, teta Petúnie však byla v obličeji podivně zrudlá."Takže pojďme, Harry… Máme nejvyšší čas," vyzval ho konečně Brumbál, vstal a uhladil si dlouhý černý plášť. "Zatím na shledanou," obrátil se k Dursleyovým, kteří se tvářili, že by jim nevadilo, kdyby ke shledání už nikdy nedošlo, nasadil si klobouk a vykročil z místnosti."Sbohem," rozloučil se s Dursleyovými chvatně i Harry a vyšel za Brumbálem, který se zastavil u jeho kufru a Hedvičiny klece."Dnes se nemůžeme vláčet s takovým nákladem," prohlásil a znovu vytáhl hůlku. "Pošlu to do Doupěte napřed, tam to na nás bude čekat. Byl bych ale rád, kdyby sis vzal svůj neviditelný plášť… pro všechny případy."Harry vytáhl plášť z kufru s jistými obtížemi, protože se snažil před Brumbálem utajit ten binec uvnitř. Když si plášť nacpal do vnitřní kapsy bundy, mávl Brumbál hůlkou a kufr i s klecí a s Hedvikou zmizel. Brumbál mávl hůlkou ještě jednou a domovní dveře se otevřely do sychravé a mlžné tmy."A teď, Harry, vykročme do noci a vydejme se za tou přelétavou pokušitelkou, za dobrodružstvím!"