5. Padlý Válečník

"Hagride?" Harry zápasil s troskami kůže a kovu, které ho opklopovaly, a jak se snažil postavit, ruce se mu bořili do blátivé vody. Nedokázal pochopit, kam Voldemort zmizel a očekával, že se každou chvíli snese z okolní temnoty. Cosi vlhkého a horkého kapalo z jeho brady a předlotí. Vybrodil se na břeh rybníčku a tam se zarazil o velkou temnou masu na zemi, což byl Hagrid.
"Hagride? Hagride, mluv se mnou..." Ale černá hromada se ani nepohla.
"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Hary Potter"?" Harry mužův hlas nepoznával. Na to zakřičel ženský hlas: "Oni havarovali. Tede! Havarovali na zahradě!" Harrymu se motala hlava. "Hagride," opakoval hloupě a podlomily se mu kolena. Další věc, kterou si uvědomil, bylo to, že leží na zádech na něčem, co mu připomínalo podušku, s pálivou bolestí na žebrech a pravé ruce. Svůj chybějící zub měl zpět. Jizva na jeho čele stále pulsovala bolestí.

"Hagride?" Otevřel oči a uviděl, že leží na pohovce v neznámém, jemně osvíceném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na podlaze opodál, mokrý a zablácený. Světlovlasý, silnější muž Harryho úzkostlivě sledoval. "Hagrid je v pořádku, synu," řekl muž, "žena se o něj teď stará. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Postaral jsem se o tvoje žebra, zub a ruku. Mimochodem, já jsem Ted, Ted Tonks - otec Dory." Harry se posadil příliš rychle. Před očima mu vyrazila světýlka a cítil závrať. "Voldemort..."
"Buď v klidu," řekl Ted Tonks a pokládaje mu ruku na rameno, tlačil Harryho zpátky do polštářů.
"To byla ošklivá nehoda, co jste měli. Co se vlastně stalo? Něco se pokazilo na té motorce? Arthur Weasley znovu přestřelil? On a ty jeho mudlovské hračičky..."
"Ne," řekl Harry a jeho jizva pulsovala jako čertvé zranění. "Smrtijedi. Bylo jich spousta, pronásledovali nás...""Smrtijedi?" řekl Ted ostře.
"Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že nevěděli, že budeš dnes večer převezen, myslel jsem...""Věděli to," řekl Harry. Ted Tonks se podíval nahoru na strop, jakoby si myslel, že skrz něj uvidí až na nebe nad ním.
"Tak, potom tedy víme, že naše ochranná kouzla vydržela, ne? Neměli by být schopni přiblížit se k domu na méně, jak 100 yardů v jakémkoliv směru." Teď už Harry rozumněl tomu, proč Voldemort najednou zmizel - ocitli se v bodě, kde motorka překročila bariéru kouzel Řádu. Jenom doufal, že budou i nadále fungovat. Představil si Voldemorta sto yardů daleko, jak se snaží najít způsob, kterým by pronikl skrz cosi, co si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu. Shodil nohy dolů z pohovky - musel vidět Hagrida na vlastní oči předtím, než uvěří, že je skutečně naživu. Nicméně, jakmile se postavil, dveře se otevřely a Hagrid se protlačil skrz ně, tvář pokrytou blátem a krví, malinko kulhající, ale jako zázrakem živý.

"Harry!" Překročil podlahu mezi nimi dvěma kroky, odhodil při tom z cesty dva křehké stolečky a aspidistru, a stiskl Harryho v takovém objetí, že mu málem znovu praskla jeho čerstvě srostlá žebra. "Krindapána, Harry, jak ses z toho dostal? Já myslel, že už sme voba vyřízený!""Jo, já taky. Nemůžu uvěřit..." Harry zmlknul ve chvili, kdy si všiml ženy, která právě vstoupila do mistnosti za Hagridem.
"Ty," zakřičel a vrhnul svou ruku do kapsy, která ale byla prázdná. "Tvoje hůlka je tady, synu," řekl Ted a poklepal s ní Harrymu na paži. "Spadla zrovna vedle tebe, sebral jsem jí...A ta žena, na kterou křičíš, je moje manželka.""Eh, já...omlouvám se." Když popošla více do místnosti, podoba paní Tonksové a její sestry Bellatrix už byla mnohem menší. Její vlasy byly světlejší a oči měla širší a vlídnější. Přesto vypadala po Harryho výkřiku poněkud povýšeně. "Co se stalo naší dceři?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli přepadeni...kde je Nymfadora?" "Já nevím," řekl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."

Ona a Ted si vyměnili ustrašené pohledy. Na Harryho dolehla směs strachu a viny. Pokud kdokoliv z ostatních zemřel, byla to jeho vina. Všechno jeho vina. To on souhlasil s tím plánem, když jim dal svoje vlasy. "Přenášedlo," vykřikl, jak si náhle vzpomněl. "Musíme se vrátit do Doupěte a zjistit...potom vám pošleme zprávu nebo...nebo Tonksová jí pošle, jednou..." "Dora bude v pořádku, 'Dromedo," řekl Ted. "Ona ví, co dělat. Už byla s bystrozory ve spoustě takových situací. Přenašedlo je tímhle směrem," dodal směrem k Harrymu. "Odlétá za tři minuty, pokud chceš." "Jo, určitě chceme," řekl Harry.

Uchopil svůj batoh a hodil si ho na záda. "Já..." Podíval se na paní Tonksovou, protože se jí chtěl omluvit za strach, ve kterém jí zanechal a za který se cítil tak příšerně zodpovědný, ale nenapadala ho žádná vhodná slova tak, aby to nevyznělo prázdně a neupřímně. "Řeknu Tonksové...Doře...aby se ozvala, až...Děkuju, že jste nám pomohli, děkuju za všechno, já..." Byl rád, že opustil místnost a následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do koupelny. Hagrid šel hned za nimi, přikrčený tak, aby se nebouchnul hlavou o rám dveří.
"Támhle, synu. To je přenášedlo." Pan Tonks ukazoval na malý stříbrný hřeben ležící na toaletním stolku.
"Děkuju," řekl Harry s prstem nataženým tak, aby se dotýkal hřebínku a byl připravený k přesunu.
"Počkej chvilku," řekl Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde je Hedvika?"
"Ona,...zasáhli jí," odpověděl Harry. Když si to uvědomil, styděl se za sebe a slzy mu vyhrkly do očí. Sova byla jeho společníkem, jeho velkým pojítkem s kouzelnickým světem, když byl nucen se vracet k Dursleyovým. Hagrid natáhl svou obrovskou ruku a poplácal ho soucitně po rameni.

"Nevadí," řekl mrzutě, "nevadí. Prožila skvělej, dlouhej život..."
"Hagride!" řekl Ted varovně zrovna ve chvíli, kdy se hřeben rozzářil do světle modra a Hagrid k němu přiložil svůj ukazovák právě včas. S trhnutím za pupkem, jako kdyby ho neviditelné lano zatáhlo vpřed, byl Harry vtlačen do prázdna a nekontrolovatelně se točil s prstem přilepeným na přenášedlo. On i Hagrid pádili pryč od pana Tonkse a o sekundu později už se jeho nohy dotkly tvrdé země a on upadl na všechny čtyři na zahrádku Doupěte. Uslyšel křik. Zahodil pryč nyní již nelepící přenášedlo, postavil se s lehkým zakymácením na nohy a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak běží dolů po schodech u zadního vchodu.
Mezitím se i Hagrid, který také upadl na zem, nejistě zvedal na nohy.

"Harry? Ty jsi ten pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová. "Co tím myslíte? Je tu už někdo z ostatních?" vzdychl Harry. Odpověď byla dobře čitelná z výrazu bledé tváře paní Weasleyové.
"Smrtijedi na nás čekali," řekl jí Harry, "byly jsme obklíčeni a v tu chvíli jsme rychle odletěli. Věděli, že to bude dnes v noci. Nevím, co se stalo komukoliv z ostatních. Čtyři z nich nás začali pronásledovat a jediné, co jsme mohli dělat, bylo utéct pryč. A potom nás dohonil Voldemort..." Zaslechl sebeobviňující tón ve svém hlase, prosbu o pochopení, proč neví, co se stalo s jejími syny, ale... "Díky bohu, že se ti nic nestalo," řekla a stiskla ho v objetí, o kterém Harry cítil, že si ho nezaslouží. "Něměla bys trošičku brandy, Molly?" zeptal se Hagrid malinko třesoucím se hlasem.
"Pro lékařský účely...?" Mohla by jí přivolat kouzlem, ale jak se otočila a běžela zpět k nakřivo stojícímu stavení, Harry věděl, že chce schovat svou tvář. Otočil se k Ginny a ta mu odpověděla na jeho nevyslovenou prosbu. "Ron a Tonksová se měli vrátit první, ale zmeškali svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," řekla ukazujíc při tom na prázdnou plechovku od oleje ležící opodál.

"A tohle," ukázala na starý zouvák, "mělo být tátovo s Fredem. Ty tu měli být druzí. Ty a Hagrid jste třetí a," zkontrolovala si hodinky, "pokud to zvládli, tak George a Lupin by měli být zpátky do minuty." Paní Weasleyová se znovu objevila a nesla láhev brandy, kterou předala Hagridovy. Ten jí odzátkoval a na ex jí do sebe obrátil.
"Mami!" vykřikla Ginny a ukázala na místo pár stop od nich. Ve tmě se objevilo modré světlo, neustále se zvětšovalo a Lupin s Georgem se objevili. Nejprve se točili nad zemí a potom dopadli na zem. Harry okamžitě poznal, že je něco špatně. Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a tvář měl zalitou krví. Harry vyrazil vpřed a vzal George za nohy. Společně s Lupinem donesli George do domu, skrz kuchyň až do obývací místnosti, kde ho položili na pohovku. Když světlo lampy zalilo Georgeovu hlavu, Ginny zalapala po dechu a Harryho žaludek se silně zakymácel - jedno z Georgových uší bylo pryč.
Ta strana jeho hlavy byla zaplavena vlhkou, jasně červenou krví. Ještě před tím, než se paní Weasleyová sklonila nad svým synem, vzal Lupin Harryho za rameno a ne příliš jemně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kde se Hagrid stále ještě pokoušel procpat svoje velké tělo skrz zadní vchod.

"Hej!," řekl Hagrid rozhořčeně, "jdi od něj! Koukej Harryho pustit!"
Lupin ho ignoroval. "Jaké zvíře bylo v rohu mého kabinetu, když jsi poprvé přišel?" "Eh...eh, ďasovec v nádrži, ne?" Lupin pustil Harryho, a ten spadl pozadu zpět na kuchyňskou linku.
"Co se tam stalo?" křičel Hagrid. "Omlouvám se Harry, ale musel jsem to zkontrolovat," řekl Lupin stroze. "Byly jsme zrazeni. Voldemort věděl, že budeš převezen dnes a jediní lidé, kteří mu to mohli říct byli přímo zapojení v plánu. Mohl jsi být podvodník."
"Tak proč nezkotrolujete mě?" funěl Hagrid, jak pořád bojoval s úzkými dveřmi. "Vy jste napůl obr," řekl Lupin, vzhlížeje na Hagrida. "Mnoholičný lektvar je určen pouze pro lidi."
"Nikdo z řádu by Voldemortovi neprozradil, že to uděláme dneska," řekl Harry. Ta představa pro něj byla děsivá, nemohl uvěřit, že by to kdokoliv z nich udělal. "Voldemort mě dostihnul až úplně na konci. Nevěděl od začátku, který jsem. Kdyby znal plán, věděl by od začátku, že jsem s Hagridem."

"Voldemort tě dostihnul?" řekl Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jsi unikl?" Harry mu vysvětlil, jak je Smrtijedi sledovali, zdálo se, že nějak poznali, že on je pravý Harry, zanechali sledování a museli nějak uvědomit Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhly útočiště u rodičů Tonksové.

"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi udělal?" "Já..." Harry se snažil vzpomenout si. Celá cesta se mu zdála jako směs paniky a zmatku. "Uviděl jsem Stana Silničku...Víš, toho kluka, co dělal v záchranném autobusu. Snažil jsem se ho odzbrojit místo, abych...no, on nevěděl, co dělá, ne? Musel být pod kletbou Imperius?!" Lupin vypadal zděšeně. "Harry, čas, kdy stačilo odzbrojovat je pryč! Tihle lidé se snaží tě zajmout a zabít! Minimálně omráčit, pokud nejsi připraven zabít!" "Byli jsme stovky stop vysoko! Stan nebyl sám sebou, a kdybych ho omráčil a on spadnul, zemřel by úplně stejně, jako kdybych použil Avada Kedavra! Expeliarmus mě zachránil před Voldemortem před dvěma lety," dodal Harry vzdorně.
Lupin mu připomněl Zachariáše Smithe z Havraspáru, který se mu vysmíval, když chtěl Brumbálovu armádu učit odzbrojovací zaklínadlo. "Ano, Harry," řekl Lupin s bolestí v hlase, "a mnoho Smrtijedů o tom podalo svědectví! Promiň mi, ale to bylo velice neobvyklé chování ve chvíli, kdy ti bezprostředně hrozí smrt. Zopakovat to dnes před Smrtijedy, kteří byli u toho nebo o tom alespoň slyšeli, bylo málem jako spáchat sebevraždu." "Takže vy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" řekl Harry rozzlobeně. "Samozřejmě, že ne," řekl Lupin, "ale Smrtijedi - narovinu...většina lidí! - by očekávala, že zpátky zaútočíš! Expeliarmus je užitečné kouzlo, ale Smrtijedi si zřejmě myslí, že je to takový tvůj podpis a já na tebe musím naléhat, aby se tak doopravdy nestalo!" Lupin doháněl Harryho k pocitu, že je idiot, ale uvnitř něho něho bylo zrníčko vzdoru.

"Já neodstřelím člověka z mojí cesty jen proto, že tam zrovna náhodou stojí," řekl Harry, "to je Voldemortův způsob." Lupinova odveta už nepřišla - konečně úspěšný Hagrid se prodral dveřmi a dopotácel se k židli, na kterou si sednul, ale ta se pod ním okamžitě rozsypala. Ignorujíc jeho směs klení a omluv, obrátil se Harry opět na Lupina.

"Bude George v pořádku?" Všechno Lupinovo zklamání z Harryho se zdálo být touto otázkou smyto. "Myslím, že ano, ale není tady žádná šance vrátit mu jeho ucho. Ne, když bylo odejmuto kletbou." V tom se z venku ozval hlasitý zvuk. Lupin vyběhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a sprintoval na zahradu, kde se objevily dvě postavy.

Jak se k nim Harry blížil, poznal, že to je Hermiona, která se právě proměňova zpět do své podoby, a Kingsley, oba svírající ohnuté ramínko na šaty. Hermiona sebou mrštila do Harryho náručí, ale Kingsley vůbec nevypadal, že by ho těšilo kohokoliv z nich vidět. Přes Hermionino rameno Harry uviděl, jak zvedá hůlku a míří s ní na Lupinův hrudník. "Poslední slova Albuse Brumbála k nám dvěma!" "Harry je největší naděje, kterou máme. Věřte mu," řekl Lupin klidně. Kingsley otočil svou Hůlku na Harryho, ale Lupin řekl:

"Je to on, otestoval jsem to!" "Dobře, dobře!" odvětil Kingsley a schoval hůlku zpátky do svého pláště. "Ale někdo nás zradil! Věděli, že to bude dnes!" "Vypadá to tak," řekl Lupin, "ale patrně nevěděli, že tam bude sedm různých Harry Potterů."
"Malá výhoda!" zavrčel Kingsley. "Kdo ještě je zpátky?" "Jenom Harry, Hagrid, já a George." Hermiona potlačila malé zasténání.
"Co se ti stalo?" zeptal se Lupin Kingsleyho. "Sledovalo mě jich pět, dva jsem zranil, jednoho možná zabil," odříkal Kingsley, "a viděli jsme Ty-víš-koho - přidal se k pronásledovatelům asi na půlce cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on umí..." "Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl. Objevil se za mnou a Hagridem.""Tak proto se nás pustil - kvůli tobě!" řekl Kingsley. "Nemohl jsem pochopit, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?" "Harry byl přiliš milý na Stana Silničku," řekl Lupin. "Stan?" zopakovla Hermiona. "Ale já myslela, že je v Azkabanu?" Kingsley se neradostně zachechtal. "Hermiono, uskutečnil se hromadný útěk, který ministerstvo samozřejmě ututlalo. Traversovi spadla maska, když jsem na něj poslal kletbu, taky měl být v Azkabanu. Ale co se stalo tobě Remusi?Kde je George?" "Přišel o ucho," řekl Lupin.
"Přišel o...?" zopakovala Hermiona zvýšeným hlasem.
"Snapeova práce," řekl Lupin. "Snape?!" zařval Harry. "Neřekl jsi..." "Ztratil svou masku během pronásledování. Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že jsem mu to oplatil, ale jediné, co jsem mohl dělat bylo udržet George na koštěti. Ztrácel příliš mnoho krve." Mezi všemi čtyřmi se rozhostilo ticho, když se podívali na oblohu. Nebyli tam žádné známky pohybu - hvězdy byli stále stejné, neblikající, neměnné, nazakryté jejich přiletajícími kamarády. Kde byl Ron? Kdy byli Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? "Harry, podej mi ruku!" volal Hagrid chraplavě ze dveří, ve kterých už byl zase zaseklý. Rád, že může něco dělat, vytáhl ho Harry na svobodu a skrz prázdnou kuchyň proběhl zpět do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová a Ginny stále pečovali o George. Paní Weasleyová už zastavila krvácení a pod světlem lampy Harry uviděl čistý zející otvor na místě, kde bylo Georgovo ucho. "Jak mu je?" Paní Weasleyová se rozhlédla kolem a řekla: "Nemůžu mu ho dát zpátky. Ne, když bylo odstraněno černou magií. Ale mohlo to být mnohem horší...Je naživu." "Ano. Díky Bohu." "Slyšela jsem v zahradě ještě někoho...?" zeptala se Ginny. "Hermionu a Kingsleyho," odpověděl Harry. "Zaplať pánbůh," zašeptala Ginny. Dívali se jeden na druhého a Harry jí chtěl obejmout. Nikdy to neudělal, když u toho byla paní Weasleyová, ale než stačil zareagovat, z kuchyně se ozvala obrovská rána. "Prokážu, kdo jsem, Kingsley, až uvidím svého syna! Teď ustup, jestli víš, co je pro tebe dobré!" Harry ještě nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle křičet. Vrazil do obýváku, pleš lesknoucí se potem, brýle nakřivo, Fred těsně před ním, oba bledí, ale nezranění. "Arthure!" zaštkala paní Weasleyová. "Díky Bohu!" "Jak mu je?" Pan Weasley si kleknul na kolena vedle George. Poprvé za tu dobu, co ho Harry znal, se zdálo, že Fred neví, co říct. Díval se přes opěradlo pohovky na Georgeovo zranění, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pravděpodobně vyplašený hlukem příchodu Freda a svého otce se George probral.
"Jak se cítíš Georgi?" zašeptala paní Weasleyová. Georgeovi prsty ohmatávaly stranu jeho hlavy. "Jako kopáč," zahuhlal.
"Co je s ním?" kuňkal Fred a koukel zděšeně. "Má něco s hlavou?" "Jako kopáč," opakoval George, otevřel oči a podíval se nahoru na svého bratra. "Vidíš...jsem kopáč. Mám díru v hlavě, vykopal jsem si díru do hlavy, Frede, bereš to?" Pan Weasley zaštkal hlasitěji, než obvykle a Fredovi se do popelavého obličeje vrátila barva.

"Ubohý," řekl Fred, "s celým širým světem humoru, který tu byl před tebou, ty vymyslíš 'díru a kopáče'?" "No, jo," řekl George a zašklebil se na svou slzami zalitou matku.
"Teď už nás budeš moct rozlišit, mami." Rozhlédnul se kolem. "Ahoj Harry,...jseš Harry, že jo?" "Jo, to jsem," řekl Harry a popošel blíže k pohovce.
"Tak jsme tě aspoň dostali zpět v pořádku," řekl George. "Proč se Ron a Bill nechoulí kolem mé skoro smrtelné postele?" "Ještě se nevrátili, Georgi," odpověděla mu paní Weasleyová. Georgův úšklebek zmizel. Harry se letmo podíval na Ginny a naznačil jí, aby ho doprovodila ven.

Když procházeli kuchyní, řekla mu tichým hlasem: "Ron a Tonksová by se už měli vrátit. Neměli dlouhou cestu. Tetička Muriel nebydlí odsud tak daleko." Harry neodpovídal.
Pokaždé, když přijel do Doupěte, spadl z něho všechen strach, ale tentokrát ho celého zahalil, jakoby mu lezl pod kůži, pulsoval v jeho hrudi a slepil mu hrdlo. Když sestupovali po schůdcích do zahrady, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley přecházel tam a zpět po zahradě a při každé otočce se zadíval na nebe. Harry si vzpoměl na strýce Vernona, jak chodil po obývacím pokoji asi tak před milionem let.

Hagrid, Hermiona a Lupin stáli rameno na rameni a upírali v tichosti pohledy nahoru. Nikdo z nich se neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se vlekly, jako by to byly celé roky. I ten nejmenší poryv větru způsobil, že nadskočili a v naději, že uvidí některého chybějícího člena řádu, jak se nezraněný objeví, otočili se na keřík, který ve větru zašumněl. A v tom se přímo nad nimi zhmotnilo koště a sneslo se směrem k zemi.

"To jsou oni," zavřeštěla Hermiona. Tonksová přistála s dlouhým smikem, který všude po okolí rozhodil zeminu a kamení. "Remusi!" Tonksová se rozbrečela, když sbelhala z koštěte do Remusova náručí. Ron zmateně doklopýtal k Harrymu a Hermioně. Jeho tvář byla bledá a vypadal, že není schopen ze sebe vydat slovo.
"Jste v pořádku," zamumlal ještě před tím, než k němu vyletěla Hermiona a pevně ho objala. "Já myslela..myslela jsem...""Sem v pohodě," řekl Ron a poplácával jí po zádech. "Sem v pohodě."
"Ron byl skvělej," pronesla Tonksová vřele a uvolnila se z Remusova sevření. "Užasnej. Omráčil jednoho smrtijeda přímo do hlavy. A to když míříte na pohyblivý cíl z letícího koštěte..."
"Vážně jsi to udělal?" zeptala se užasle Hermiona s rukama stále kolem Ronova krku.
"Pořád ten překvapený tón," řekl trochu nazlobeně a vymanil se na svobodu.
"Jsme poslední?" "Ne," odpověděla mu Ginny, "pořád ještě čekáme na Billa s Fleur a Pošuka s Mundungusem. Jdu říct mamce a taťkovi, že jsi v pořádku, Rone..." Odběhla dovnitř. "Tak co máte? Co se stalo?" Lupinův hlas zněl až rozzlobeně, když se obracel na Tonksovou.

"Belatrix," řekla Tonksová. "Chtěla mě dostat skoro tak, jako Harryho, Remusi. Hodně se snažila mě zabít. Chtěla bych jí dostat, dlužím jí to. Ale určitě jsme zranili Rudolphuse...Potom už jsme byli u Ronovi tetičky Muriel, ale nestihli jsme naše přenášedlo, jak nás obskakovala..."
Lupinovi pohrával sval na čelisti. Přikyvoval, ale vypadal, že není schopen už cokoliv dalšího dodat. "A co se stalo vám?" obrátila se Tonksová na Harryho, Hermionu a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy ze svých cest, ale po celou dobu nad nimi neustále viseli obavy z nepřítomnosti Pošuka, Billa a Fleur a bylo čím dál těžší je ignorovat.

"Budu se muset vrátit na Downing Street, měl jsem tam být už před hodinou," řekl Kingsley konečně, po posledním upřeném pohledu na oblohu. "Dejte mi vědět, až se vrátí..." Lupin přikývnul. S mávnutím na ostatní Kingsley odešel do tmy směrem k brance. Harrymu se ještě zdálo, že slyší slabé prasknutí, jak se Kingsley přemístil pryč hned za plotem Doupěte. Pan a paní Weasleyovi přicházeli po zadních schůdcích s Ginny v těsném
závěsu. Oba rodiče objali svého syna ještě před tím, než se obrátili na Lupina a Tonksovou. "Děkujeme Vám," řekla paní Weasleyová, "za naše syny." "Nebuď hloupá, Molly," prohodila na to Tonksová. "Jak je Georgovi?" zeptal se Lupin. "Co je s ním?" pípnul Ron. "Přišel o..."
Ale konec věty paní Weasleyové byl přerušen společným výkřikem. Testrál právě přistál pár stop od nich. Bill a Fleur sjeli z jeho hřbetu, ošlehaní větrem, ale nezranění. "Bille! Díky Bohu! Díky, Bohu!" Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale obětí, které jí Bill věnoval bylo ledabylé. S pohledem upřeným přímo na svého otce řekl:

"Pošuk je mrtvý."

Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Harry ucítil, jak něco v něm padá dolů, skrz zem a opouští ho to navždycky. "Viděli jsme to," řekl Bill. Fleur přikývla, se slzami, které se leskly ve světle přicházejícím sem z oken kuchyně. "Stalo se to hned po tom, co jsme prolomili jejich kruh. Pošuk s Dungem byli blízko nás - mířili taky na sever. Voldemort - on umí létat - vyrazil přímo za nimi. Dung zpanikařil, slyšel jsem ho vykřiknout.
Pošuk se ho snažil zastavit, ale on se přemístil. Voldemortova kletba zasáhla Pošuka přímo do tváře. Spadl pozadu z koštěte a...nebylo nic, co bysme mohli udělat. Měli jsme polovinu z nich přímo za sebou..." Billův hlas se zlomil.

"Samozřejmě jste nemohli nic udělat," řekl Lupin. Všichni se zastavili a dívali se na sebe navzájem. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý. To není možné..Pošuk, tak schopný, tak odvážný, vždy suverénní... Nakonec na všechny dolehlo, ač to nikdo neřekl nahlas, že už není nic, kvůli čemu by měli zůstávat v zahradě a tiše následovali pana a paní Weasleyovi zpět do Doupěte, do obýacího pokoje, kde se Fred s Georgem společně smáli. "Něco se děje?" zeptal se Fred, zkoumajíc tváře všech příchozích.

"Co se stalo? Kdo je...?" "Pošuk," řekl pan Weasley. "Mrtvý."

Obličeje dvojčat se zkroutili do překvapené grimasy. Nikdo nevěděl, co dělat. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku, měla k Pošukovi blízko - Harry věděl, že byla jeho oblíbenec a držel nad ní ochrannou ruku na Ministerstvu kouzel. Hagrid, který si sedl do kouta, kde měl nejvíc místa, si utíral oči svým kapesníkem velkým jak ubrus. Bill odešel ke kredenci a vyndal láhev Ohnivé whisky a pár skleniček.
"Tady," řekl a s mávnutím hůlky rozeslal po místnosti 12 plných sklenic ke každému z nich a sám si nechal třináctou. "Na Pošuka!" "Na Pošuka!" pronesli všichni přípitek.

"Na Pošuka," jako ozvěna, řekl se škytnutím malinko opožděně Hagrid. Ohnivá whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se mu, jako by se do něj propalovala, znecitlivovala a naplňovala ho odvahou. "Takže Mundungus zmizel?" konstatoval Lupin, který svojí sklenici vypil na ex. Atmosféra se najednou změnila. Všichni vypadali napjatě a pozorovali Lupina se strachem z toho, co by mohli slyšet.
"Vím, co si myslíš," řekl Bill, "a napadlo mě to taky po cestě sem, protože vypadali, že nás očekávají, že? Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam bude sedm Harry Potterů - to je zmátlo a díky tomu jsme dokázali zmizet. Ale zapomněl jsi, že to byl Mundungus, koho to napadlo. Proč by jim neřekl takovou základní věc? Podle mě Dung prostě zpanikařil. Nechtěl jít první, ale Pošuk mu to nařídil a Ty-víš-kdo šel rovnou po nich. To bylo dost na to, aby kdokoliv zpanikařil."

"Ty-víš-kdo jednal přesně tak, jak Pošuk předpověděl," pokrčila nos Tonksová. "Pošuk říkal, že bude očekávat, že pravý Harry bude s tím nejzkušenějším bystrozorem. Začal pronásledovat Pošuka jako prvního, a když se zbavil Pošuka, začal pronásledovat Kingsleyho..."

"Áno, ten je také veliše dobrý," přikývla Fleur, "ale štále to nevysvětluje, jaktoše větěli, že budeme přesunovat 'Arryho zrovna dneská. Někto mušel být neopaterný.Někto musel vysradit datum někomu s venku. To je to jediné, co vysvětluje, še snali datum , ale neznali pšesný plán." Zazářila na všechny kolem, slzy se jí stále ještě leskly na její krásné tváři a vyzývala pohledem všechny, aby jí nějak oponovali.
Nikdo to ale neudělal. Jediný zvuk, který narušil ticho bylo Hagridovo posmrkávání zpoza obřího kapesníku. Harry se upřeně zadíval na Hagrida, který právě riskoval svůj život proto, aby zachránil ten jeho - na Hagrida, který ho miloval, který mu věřil a který už byl jednou lstí obelhán, aby vyzradil Voldemortovi tajné informace výměnou za dračí vejce...

"Ne," řekl Harry nahlas. Všichni se na něj překvapeně otočili. Ohnivá whisky zřejmě zesílila jeho hlas. "Myslím,..pokud někdo udělal chybu a omylem prozradil tajemství, určitě to neudělal schválně. Není to jeho chyba," zopakoval znovu trochu hlasitěji, než by to udělal normálně. "Musíme si navzájem věřit. Já věřím každému z vás! Nevěřím tomu, že by mě kdokoliv z vás prodal Voldemortovi!" "Hezky řečeno, Harry," opáčil Fred neočekávaně.
"Už jo, 'ujo', 'ucho'!" řekl George. Lupin měl zvláštní výraz ve tváři, skoro až lítostivý, když se podíval na Harryho. "Myslíš, že jsem hlupák?" zeptal se Harry vyzívavě. "Ne, myslím, že jsi jako James, který by považoval za známku nečestnosti, kdyby měl přestat důvěřovat svým přátelům." Harry věděl, na co naráží - jeho otec byl zrazen Peterem Pettigrewem. Najednou ho popadl iracionální vztek. Chtěl se hádat, ale Lupin se otočil zády sednul si ke stolu a řekl Billovi: "Máme práci. Musím říct Kingsleymu..." "Ne,...já mu to řeknu. Já tam dojdu." "Kam jdeš," řekli Tonksová a Fleur společně. "Pošukovo tělo," řekl Lupin. "Musíme ho získat." "Nemohlo by to...," začala paní Weasleyová s důrazným pohledem na Billa. "Počkat," řekl Bill, " ne, pokud nechceš, aby si ho radši vzali Smrtijedi."

Nikdo nepromluvil. Lupin s Billem se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle - všichni kromě Harryho, který zůstal stát. Přítomnost a nevyhnutelnost smrti tu s nimi byla jako neodbytná přítomnost. "Musím taky jít," řekl Harry. Páry očí se do něj zabodly.

"Nebuď hloupý, Harry!" řekla mu paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?" "Nemůžu tu zůstat." Chytil se za předloktí, znovu mu v něm začalo cukat. Necítil takovou bolest už více jak rok. "Dokud tu zůstávám, jste všichni v nebezpečí. Nechtěl bych, aby..." "Ale nebuď takový," opáčila paní Weasleyová.

"Celá dnešní noc proběhla proto, abychom tě dostali bezpečně sem a díky Bohu se to povedlo. I Fleur souhlasila, že se vdá tady, místo ve Francii. Všechno jsme zařídili, takže teď můžeme zůstat společně a postarat se o tebe..." Nerozumněla tomu, spíše se teď cítil hůř, než líp. "Pokud by Voldemort zjistil, že jsem tady..." "Ale jak by mohl?" zeptala se paní Weasleyová. "Neexistuje způsob, jak by se mohl dozvědět, ve kterém z domů jsi." "Nejsem to já, o koho se bojím!" řekl Harry. "To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale, kdyby jsi teď odešel, byly by naše úspěchy dnes v noci trochu zbytečné."
"Nikam nepudeš!" zahřměl Hagrid. "Krindapána, Harry, po tom všem, čím sme prošli, bys vodešel?" "Jo a co moje ucho?" řekl George a trochu se vztyčil na svých poduškách. "Já to vím,..." "Pošuk by nechtěl..."
"JÁ VÍM!" zakřičel Harry. Cítil se poražen a vydírán.

Nechápali, že to, proč ho zachránili je přesně ten důvod, kvůli kterému on chce teď odejít? Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém mu jeho jizva nepříjemně tepala bolestí. Přerušil ho až pan Weasley. "Kde je Hedvika, Harry? Mohli bychom jí odnést nahoru a dát jí něco k jídlu."
V Harrym se všechno sevřelo jako pěst. Nemohl říct pravdu. Vypil poslední zbytek svojí Ohnivé whisky, aby se vyhnul odpovědi. "Když už to šlo ven jednou, pude to i podruhý, Harry," řekl Hagrid.
"Utekla mu, foukla mu zrovinka, když byl přímo nad tebou."
"Nebyl jsem to já," řekl Harry ploše. "Byla to moje hůlka. Moje hůlka jednala na vlastní popud."
Po pár okamžicích řekla Hermiona jemně: "Ale to není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž bys to chtěl? Reagoval jsi instinktivně."
"Ne," řekl Harry. "Motorka padala, nemůžu říct, kde byl v tu chvíli Voldemort, ale moje hůlka se najednou vzpřímila v mojí ruce, našla ho a vyslala na něj kletbu, ale žádnou, kterou bych znal. Nikdy před tím jsem zlaté plameny nedělal."
"Často," přidal se pan Weasley, "když jsi ve stresu, můžeš udělat kouzlo, o kterém si nikdy před tím ani nesnil. Často se to stává malým dětem před tím, než začnou chodit do školy..." "To nebylo jako tohle," opáčil Harry skrze sevřené zuby. Jeho jizva žhnula. Cítil vztek a flustraci. Nenáviděl představu, že si všichni myslí, že je dost silný na to, aby se utkal s Voldemortem.

Nikdo nic neříkal. Věděl, že mu nevěří. Teď, když o tom přemýšlel, zjistil, že nikdy před tím neslyšel o tom, že by nějaká hůlka sama kouzlila. Jeho jizva se plnila bolestí. Jediné, co mohl dělat, aby nezačal nahlas křičet bylo jít ven na vzduch. Sundal si brýle a odešel z místnosti. Jak procházel zahrádkou, prohlížel si ho velký kostnatý testrál. Roztáhl svoje ohromná netopýří křídla a potom pokračoval v pastvě. Harry se zastavil u zahradní branky, zírajíc na přerostlé květiny kolem a myslel na Brumbála. Brumbál by mu věřil, věděl to. Věděl by, proč se jeho hůlka tak zachovala, protože Brumbál vždycky měl nějakou odpověď. Znal hůlky - vysvětlil mu to zvláštní spojení mezi jeho a Voldemortovou hůlkou...Jenže Brumbál, stejně jako Sirius, stejně jako Pošuk a stejně jako jeho rodiče a jako jeho chudinka sova, všichni byli pryč a Harry už si s nikým z nich nikdy nepromluví.
Cítil horko uvnitř hlavy, ale nemělo nic společného s ohnivou whisky. A potom, z ničeho nic, bolest v jeho jizvě vystřelila a on zavřel oči a uvnitř jeho hlavy začal křičet cizí hlas. "Řekl jsi mi, že problém bude vyřešen, když si vezmu cizí hůlku!" A uvnitř jeho hlavy se objevil obraz zničeného starého muže ležícího na kamenné podlaze, jak křičí, hrozivě, táhle křičí, křičí v nepředstavitelné agónii.
"Ne, ne, prosím Vás, prosím..."
"Lhal jsi Lordu Voldemortovi, Ollivandere!" "Nelhal...přísahám, nelhal jsem." "Chtěl jsi pomoct Potterovi, aby mi utekl!" "Přísahám, že ne...Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat..." "Potom mi vysvětli, co se stalo. Luciusova hůlka je zničená!" "Nerozumím tomu...spojení...existuje jenom...mezi dvěma hůlkami..." "Lháři!!" "Prosím...žádám Vás..."

A Harry uviděl bílou ruku, jak pozvedá svou hůlku a cítil Voldemortův nával hněvu, uviděl starého muže svíjejícího se na zemi ve smrtelné agónii... "Harry?" Bylo to pryč, tak rychle, jak to přišlo. Hary stál třesoucí se ve tmě, svírající zahradní branku. Jeho srdce mu bušilo a jizva mu stále ještě pulsovala ostrou bolestí. Potom spozoroval Rona a Hermionu.
"Harry, pojď zpátky do domu," volala Hermiona, "nepomýšlíš, doufám, ještě pořád na odchod?" "Jo, musíš tady zůstat, kámo," řekl Ron a poplácal ho po zádech. "Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona, teď už dost blízko, aby mu viděla do tváře.

"Vypadáš strašně!" "No," řekl Harry třesoucím se hlasem, "pravděpodobně vypadám líp, než Ollivander..." Když skončil svoje vyprávění o tom, co se mu stalo, Ron vypadal poděšeně, ale Hermiona přímo hrozivě vystrašená. "Ale to přeci mělo skončit! Tvoje jizva...neměl už jsi to nikdy dělat! Musel jsi znovu nechat otevřít to spojení mezi tebou a Voldemortem. Brumbál chtěl, aby jsi uzavřel svojí mysl!" Když neodpovídal, chytila ho za ruku. "Harry, on přejímá ministerstvo, noviny a půlku celého kouzelnického světa! Nenech ho to samé udělat i s tvojí hlavou!"