6. Ghůl v Pyžamu (2.část)

V místnosti nastalo ticho, které přerušovalo jen Hermionino bouchání, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry, který neměl slov, přejížděl pohledem od jednoho k druhému. Díky opatřením, která udělali na ochranu svých rodin, si Harry uvědomil (a nic jiného by ho k tomu nepřimělo víc), že sním opravdu půjdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to vystihl.

Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.

"Ginny asi nechala nepatrné smítko prachu na kroužku na ubrousky," řekl Ron.
"Nevím, proč musí Delacourovi přijet dva dny před svatbou."

"Fleuřina sestra bude družička, takže tady musí být na zkoušku, je příliš mladá, aby sem mohla přijet sama," vysvětlila Hermiona a váhavě se zadívala na Souboj se Smrtonoškou.
"No, ale hosté nijak nepřispějí k tomu, aby se mamka přestala stresovat," řekl Ron.

"Teď se opravdu potřebujeme rozhodnout," pokračovala Hermiona, hodila do koše Teorii obrany proti černé magii, aniž by se po ní znovu podívala, a popadla Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě, "kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, a rozumím ti proč… ale… neměly by naší prioritou být hlavně Viteály?"

"Kdybysme věděli, kde ty zbylé viteály jsou, souhlasil bych," odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.

Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu; teď, když se potýkal s druhou výzvou k boji, to Harryho táhlo k místu, kde se to stalo, a chtěl tomu porozumět.

"Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort nechává hlídat Godrikův důl?" zeptala se Hermiona.
"Možná očekává, že se navštívíš hrob svých rodičů, jakmile budeš volný a půjdeš, kam jen chceš?"

To Harryho nenapadlo. Zatímco hledal protiargument, promluvil Ron a očividně následoval tok svých myšlenek.

"Ten R.A.B.," řekl. "víte přece, ten, co ukradl pravý medailon?"
Hermiona přikývla.

"Na tom papírku přece stálo, že se ho chystá zničit, nebo ne?"

Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále složený vzkaz od R.A.B.
"Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost," četl Harry.
"Co když ho tedy zničil?" zeptal se Ron.

"Nebo ona," skočila mu do řeči Hermiona.
"Ať už kdokoli," pokračoval Ron. "bude to pro nás o jeden méně!"

"Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?" řekla Hermiona, "abychom se přesvědčili, zda je opravdu zničen."

"A jakmile se nám dostane do rukou, jak ho máme zničit?" tázal se Ron.
"No," pokračovala Hermiona, "zkoušela jsem o tom něco vyhledat."

"Jakže?" zeptal se jí Harry.
"Myslel jsem si, že v knihovně žádné zmínky o Viteálech nejsou."
"Taky že nebyly." Hermiona zrůžověla. "Brumbál je všechny z knihovny odstranil - ale nezničil je."

Ron se narovnal a rozšířil zorničky.

"Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?"
"To - to nebyla krádež!" odpověděla Hermiona a zoufale klouzala pohledem z Harryho na Rona. "Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ..."

"Přejdi k věci!" okřikl ji Ron.

"No… bylo to lehké," pronesla Hermiona tichým hlasem. "Stačilo přivolávací kouzlo. Však víš - Accio. A ony přiletěly z okna Brumbálovy pracovny přímo do dívčích ložnic."

"Ale kdy jsi to udělala?" zeptal se Harry a pozoroval Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěřivosti.

"Hned po jeho - Brumbálově - pohřbu," řekla ještě slabším hlasem.
"Hned potom, co jsme se dohodli, že opustíme školu a vydáme se ne cestu za Viteály. Když jsem si šla nahoru pro věci - napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe… a byla jsem tam sama… takže jsem to zkusila … a vyšlo to. Přilétly otevřeným oknem, a tak jsem - no - jsem je zabalila."Polkla a pak prosebně dodala: "Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů!"

"Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?" zeptal se Ron. "Kde jsou ty knížky teď?"

Hermiona chvíli hledala a pak vytáhla z hromady tlustý svazek vázaný ve vybledlé černé kůži. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.

"Tenhle svazek jednoznačně vysvětluje jak vytvořit Viteál. "Tajemství nejčernější magie" - je to příšerná kniha, opravdu děsivá, plná černé magie. Zajímalo by mě, kdy to Brumbál odstranil z knihovny… Pokud to neudělal do doby, než byl jmenován ředitelem, vsadím se, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval."

"Proč se tedy ptal Křiklana jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?" zeptal se Ron.

"Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm částí," odpověděl Harry.
"Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst."

"Čím víc jsem o tom četla," pokračovala Hermiona, "tím horší mi připadají a tím víc nemůžu uvěřit tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, že si rozdělíš duši, bude nestabilní, a to už jen při prvním viteálu!"

Harry si vzpomněl, jak Brumbál říkal, že se Voldemort posunul za hranice "běžného zla".

"Je tady možnost, jak duši zase spojit dohromady?" otázal se Ron.
"Ano," odvětila Hermiona s falešným úsměvem, "ale je to nesnesitelně bolestivé."

"Proč? Jak se to dělá?" zajímal se Harry.

"Lítost," naznačila Hermiona.
"Musíš opravdu litovat toho, cos udělal. Je tady dodatek. A ta bolest tě může i zabít. Neřekla bych, že by to Voldemort pokoušel, že?"

"Ne," prohlásil Ron předtím než mohl Harry jakkoli odpovědět. "A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?"
"Ano," kývla Hermiona a otáčela křehké stránky, jako by prozkoumávala zpráchnivělé vnitřnosti. "protože tu varují černokněžníky, že je musí začarovat silnými kletbami. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal s Raddleovým deníkem, byla jeden z pár prokázaných způsobů jak viteál zničit."

"Co, probodnout ho baziliškovým zubem?" zeptal se Harry.
"No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě," poznamenal Ron. "Už jsem uvažoval, co s nimi vlastně budeme dělat."

"Nemusí to být jenom baziliškův zub," pokračovala trpělivě Hermiona.
"Musí to být něco tak ničivého, že už ten viteál nepůjde spravit. Na baziliškův jed existuje jen jediný protijed a ten je nesmírně vzácný - "

"-fénixovy slzy," přikyvoval Harry.

"Přesně tak," potvrdila Hermiona.

"Náš problém je ten, že existuje velice málo substancí stejně ničivých jako baziliškův jed a je velice nebezpečné kteroukoli z nich nést s sebou. To musíme vyřešit, protože trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to udělat tak, aby to nešlo spravit ani kouzly…"

"Ale i když zničíme tu věc, ve kterém to žije," vložil se do debaty Ron, "proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?"

"Protože Viteál je pravý opak lidského tvora."Když viděla, že Harry a Ron jsou naprosto zmatení, tak honem dodala,
"Podívej, když teď popadnu meč, Rone, a probodnu tě, tvoji duši to nezničí."

"Což mě velice uklidňuje," řekl Ron a Harry se zachechtal.

"Vlastně by opravdu mělo! Ale já tím myslím, že ať se tvému tělu stane cokoli, tak tvoje duše přežije nedotknutá," řekla Hermiona. "Ale u viteálů to neplatí. Zlomek duše uvnitř viteálu je závislý na své schránce, na svém očarovaném těle… nemůže bez něj existovat."

"Když jsem probodnul ten deník, tak vážně jakoby umřel," řekl Harry a vybavil si při tom, jak z propíchnutých stránek prýštil inkoust, jako by to byla krev, a výkřiky části Voldemortovy duše, když mizel.

"A jakmile byl ten deník náležitě zničen, tak ten kousek duše uvězněný v něm nemohl dál existovat. Ginny se snažila deníku zbavit dřív než ty, ale samozřejmě se vrátil zpět jako nový."

"Počkat," řekl Ron a svraštil čelo.
"Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?"

"Pokud je kouzelná schránka nedotčena a dostane se s někým do těsné blízkosti, pak může zlomek duše do ní vložený vniknout třeba i do cizího těla. Tím nemyslím, že by ses toho předmětu musel dlouho dotýkat," dodala dřív než mohl Ron cokoli namítnout."Je to pocitech. Ginny do deníku vlila svoje srdce, čímž se stala neuvěřitelně bezbrannou. Pokud začneš mít viteál rád nebo na něm budeš závislý, máš problém."

"Zajímalo by mě, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?" ujal se slova Harry. "Proč jsem se ho nezeptal? Nikdy jsem…"Harryho hlas umlkl: Myslel na všechny ty věci, na které se měl Brumbála zeptat, a na to, jak teď, když ředitel zemřel (a Harryho napadlo, že promeškal spoustu příležitostí, když byl ještě Brumbál naživu), zjistí víc… jak se všechno dozví…

Nastalé ticho bylo přerušeno, když se rázně otevřely dveře, až se zachvěla stěna pokoje. Hermiona vyjekla a upustila "Tajemství nejčernější magie", Křivonožka rozhořčeně zasyčel zpod postele, Ron vyskočil z postele, uklouzl na obalu od čokoládové žabky a hlavou narazil do zdi. Harry instinktivně sáhl pro svoji hůlku, ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuchané a obličej byl zkřiven vztekem.

"Promiňte, že ruším vaše malé shromáždění," řekla třesoucím se hlasem.
"Vím, že si potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit, a vy jste souhlasili, že mi pomůžete."

"Ah, ano," řekla vyděšeně Hermiona, vyskočila na nohy a knížky přitom létaly všemi směry. "Promiňte… samozřejmě pomůžeme…"Hermiona vrhla na Harryho a Rona úzkostlivý pohled a pospíšila si pryč z pokoje za paní Weasleyovou.
"Jsme jak domácí skřítkové," hudroval tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu, zatímco je s Harrym následovali. "Akorát nás ta práce nijak neuspokojuje. Čím dřív bude konec svatby, tím budu šťastnější."
"Jo," přitakal Harry, "pak budeme jen hledat viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?"

Ron se začal smát, ale hned jak spatřil obrovskou hromadu dárků, která na ně čekala v pokoji paní Weasleyové, se mu úsměv z tváře vytratil.Delacourovi přijeli druhého dne ráno v jedenáct hodin. Harry, Ron, Hermiona a Ginny pociťovali k Fleuřině rodině menší vztek.Byla to jen slušnost, že si Ron navlékl stejný pár ponožek a Harry se pokusil učesat si vlasy. Když usoudili, že jsou dostatečně vhodně upraveni, shromáždili se na sluncem zalitém dvorku, aby přivítali hosty.Harry nikdy neviděl Doupě tak uklizené. Rezavé kotle a staré gumáky, které byly poházené na prahu zadních dveří, zmizely a nahradily je dva nové keře, které stály po obou stranách dveří v obrovských kořenáčích, a i když nefoukal vítr, jejich listy se líně vlnily. Kuřata byla zavřená, dvorek byl zametený a zahrada kolem byla posekaná, vyplená a prostě daná dopořádku. Přesto si Harry, kterému se víc líbila zarostlá, říkal, že vypadá spíše opuštěně bez bandy hopsajících trpaslíků.
Harry úplně ztratil ponětí, kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalováno. Jediné, co věděl, bylo, že bylo nemožné pro nikoho cestovat jakýmkoli kouzelnickým prostředkem přímo do Doupěte. Pan Weasley šel tedy proto přivítat Delacourovi na vršek nedalekého kopce, kam se měli přemístit přenášedlem.

Předzvěstí jejich příchodu byl nezvykle pronikavý smích, který patřil panu Weasleymu. O chvíli později se objevil u branky obtěžkaný zavazadly a vedl s sebou krásnou blonďatou ženu v zelenkavém hábitu, což byla Fleuřina matka.

"Mama!" vykřikla Fleur a pospíchala ji obejmout. "Papa!"
Monsieur Delacour nebyl ani v nejmenším tak půvabný jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně baculatý s malou špičatou černou bradkou, nicméně vypadal dobrosrdečně. Mířil k paní Weasleyové, která měla na nohou vysoké podpatkové boty, políbil ji dvakrát na každou tvář, až znějistěla.

"Měli jste s tím tolik starrrostí," začal hlubokým hlasem. "Fleur říká, že jste pilně pracovali"

"Ah, to nic nebylo!" zatrylkovala paní Weasleyová. "Žádné starosti nebyly!"

Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do trpaslíka, který vše pozoroval zpoza keře u vstupních dveří.
"Drahá," řekl monsieur Delacour a stále držel dlaň paní Weaslyové mezi svými.

"Jsme opravdu poctěni nastávajícím spojením našich rodin. Dovolte, abych vám představil moji ženu, Apollinu."Madame Delacour přistoupila k paní Weaslyové, aby ji také políbila.
"Enchantée," řekla. "Váš manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!"Pan Weasley se šíleně zasmál; Paní Weasleyová po něm střelila pohledem, kterým ho umlčela, a on nasadil výraz, jako by stál u lůžka, na kterém stůně jeho nejlepší přítel.

"Samozřejmě s mou malou dcerrou jste se již setkali, s Gabrielou!" řekl Monsier Delacour.

Gabriela byla Fleur v menším vydání - jedenáct let stará se stříbřitě-blonďatými vlasy až po pás. Sladce se usmála na paní Weaslyovou, objala ji a poté se žhnoucím pohledem zadívala na Harryho a zamrkala řasami. Ginny si hlasitě odkašlala.

"Dobře, pojďte dál," pokračovala paní Weaslyová a uvedla Delacourovi dál do domu s mnohými
"Ne, prosím, až po vás!" a "Není zač!"

Jak se záhy ukázalo, Delacourovi byli příjemní a vstřícní hosté. Byli se vším spokojeni a asistovali u všech svatebních příprav. Monsier Delacour hodnotil vše od zasedacího pořádku po družiččiny boty slovy "Charmant!". Madame Delacour byla nesmírně zběhlá v kouzlech pro domáct, tudíž vmžiku vyčistila kamna. Gabriela pořád chodila za svojí starší sestrou, aby jí se vším pomohla a mluvila přitom rychlou francouzštinou.

Stinnou stránkou však bylo, že v Doupěti nešlo ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy tedy spali v obývacím pokoji, nic nedali na námitky pana a paní Delacourových a donutili je, aby si vzali jejich ložnici. Gabriela spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, svým svědkem, jakmile ten přijede z Rumunska.

Příležitosti k dalšímu plánování nebyly prakticky žádné, takže se Harry, Ron a Hermiona ze zoufalství nabídli, že budou krmit kuřata, a tak aspoň mohli opustit přeplněný dům.


"A pořád nás nechce nechat o samotě!" vztekal se Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem prádla.
"Ach, skvělé, už jste nakrmili kuřata," zvolala, když se k nim blížila.
"Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan na svatbu," vysvětlila a opřela se o kurník. Vypadala vyčerpaně.

"Millamanští markýzi … jsou velice dobří. Bill je doprovází… Měli byste radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla kolem trochu komplikuje organizaci svatby."

"Promiňte," řekl Harry pokorně.

"Ah, nebuď hloupý, drahoušku!" reagovala ihned paní Weaslyová. "Nemyslela jsem tím - no, tvoje bezpečí je mnohem důležitější! Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Koneckonců sedmnáctiny, to je velmi důležitý den."

"Nechci nic velkého," řekl rychle Harry, když si představil, jaké starosti by jim to přidělalo. "Opravdu, paní Weaslyová. Normální večeře bude úplně stačit … je to den před svatbou…"

"Tak dobře, pokud jsi si jistý, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, mám? A co Hagrida?"

"To by bylo skvělé," přitakal Harry. "Ale prosím, nedělejte si s tím starosti."

Podívala se na něj dlouhým zkoumavým pohledem, pak se trochu smutně usmála, narovnala se a odešla pryč. Harry ji sledoval, jak mávla hůlkou a mokré prádlo se vzneslo do vzduchu a samo se pověsilo na šňůru, a najednou pocítil velkou vlnu lítosti nad tím, jakou bolest a potíže jí přidělává.