Pokusila se pohnout vozíkem, ale marně, zase mi ho zasekl.
"Já vím."
"Já opravdu nemůžu chodit a on to nespraví."
"Jak to můžeš vědět." Ozvalo se za Patrikovými zády.
"Kdo to je?" Zeptala jsem se Patrika.
"Sírius Black." Představil se sám.
"Ten kdo zmizel z tvých vzpomínek." Řekl Patrik.
"Povol mi ty kola." Poprosila jsem ho, ten muž mi naháněl hrůzu.
"Ne."
"Prosím, ten muž mi nahání hrůzu."
"Nemá proč."
"Páťo, prosím, já chci pryč."
"Nikam, alespoň ho vyslechni, já budu v kuchyni." Odešel a zavřel za sebou dveře.
Koukla jsem se na Blacka a shýbla se. Marně jsem se pokoušela kola uvolnit a on ke mně pomalu přistupoval.
"Ani se mě nedotýkejte." Křikla jsem na něj.
"Já ti nechci ublížit. Chtěl jsem ti to vysvětlit, co se tenkrát stalo."
"Já nestojím o Vaše vysvětlení, ať se týká čehokoliv a kohokoliv."
"Cho, poslouchej. Týkalo se to mě a tebe."
"Cože?"
Vzpomínala jsem si na pocit co jsem k tomuto muži zřejmě kdysi cítila. Byla to čistá láska a sílila. Měl nádherné oči a já měla pocit, jako když se v nich utopím.
"Miluji tě a vždy jsem miloval. Od té doby co jsem tě viděl poprvé. S Wendy jsme se domlouvali na …. Prostě to bylo kvůli nám dvou a ty si to špatně pochopila."
"Spíše teď nechápu o čem to mluvíte."
"Já vím, že si zapomněla schválně."
"Jak to můžete vědět."
"Nevykejme."
"Dobře, jak to můžeš vědět."
"Protože jsem ti hodně ublížil a neměl jsem to v úmyslu."
"A není to jedno. Nech mě na pokoji, já mám svůj život, tak si jdi za svým."
"Jestli budeš stále nepřístupná, budeš sama."
"Co když právě to chci."
Přitáhl kolečkové křeslo blíž k sobě. Dotkl se mé ruky a já si vzpomněla na dvě slova: Make a wish. Pak jsem si vzpomněla jak jsem běžela na schodech pak spadla.
"Cho, si v pořádku?"
"Jasně, že jsem."
"Byla jsi mimo."
"Jo." Znovu jsem se zamyslela a snažila se vzpomenout na víc.
Vybavila se mi Wendy. Stála vedle Blacka a byli vedle sebe hodně blízko. Podívala jsem se mu do očí. Nechápal můj výraz, ale já už věděla proč mě nohy neposlouchají.
"Co se teda stalo mezi tebou a Wendy?" Vylétlo mi z pusy.
"No konečně se semnou chceš bavit. …. Opravdu nic, jen jsem jí dal pusu na rozloučenou za pomoc. Miluji tebe."
"Ne já chci slyšet všechno."
"Na co sis vzpomněla?" Zeptal se náhle.
"Make a wish, Wendy a ty."
"Make a Wish si měla u dortu s růží. Pak si mě zpozorovala a utekla na schody. Snažil jsem se tě chytit za ruku, ale ty si najednou spadla a už se neprobrala. Bylo to na oslavě tvých narozenin."
"Na oslavě." Řekla jsem potichu a koukala se mu do očí.
"Ano. Wendy mi pomáhala s jedním překvapením pro tebe. Dal jsem jí pak tu pusu na tvář, ale ona mě začala líbat a pak jsem tě viděl. Nevěděl jsem jak ti to mám vysvětlit."
"takže za to může Wendy?"
"Svým způsobem, ano."
"Hmmm, stejně by nám to neklapalo. Ty jsi o dost starší a já už k tobě nic necítím." Lhala jsem sama sobě.
"Nikdy si neuměla lhát. Jen si na nás nepamatuješ."
"Jdi pryč, prosím."
"Ne, nepůjdu."
"Já tě o to žádám, Blacku."
"Dobrá, ale zase přijdu." Řekl, dal mi pusu na čelo a odešel kuchyňskými dveřmi.
Seděla jsem a přemýšlela, nutila svou hlavu ať si vzpomene na víc, ale nešlo to. Po chvilce ke mě přišel Patric.
"Tak co?" Zeptal se.
"On ti to snad neřekl?"
"Já to chci slyšet od tebe." Řekl a povolil mi kola.
"Nic." Řekla jsem a odjela kousek na sluníčko.
"Na co všechno sis vzpomněla? Na něco víc než si mu řekla?"
"Ne. Nejde to."
"Časem se ti to vybaví."
"Jak často sem chodil?"
"Mnohokrát, ale ty si ho vždy odmítla."
"To i dnes, ale ty si mě neposlouchal."
"Já se starám o tvé zdraví a o tebe samotnou. Chci přijít na to proč nechodíš."
"Chci chodit, ale nejde to."
"Ale něco v tobě chodit nechce."
2024 ©