---------------------------
"Už odešel, dědečku?" Zeptala jsem se.
"Ne." Ozvalo se, ale ne z dědových úst.
"Co tu zase děláš?"
"Děda i Patric odešli. Jsme tu jen my dva."
"Neodpověděl si."
"Coby, přišel jsem za tebou."
"Ale já si to nepřeji."
"Kolikrát tohle chceš ještě opakovat?"
"Tak dlouho dokud si nedáš pokoj."
"Tak to bude ještě trvat, já nepřestanu."
"Jsem upoutána na vozík! Tak mě nech nepokoji."
"Mě je jedno, že si upoutána na vodík. Já se o tebe budu starat, když mi dáš možnost."
"Já ti ji nedám. Už tak, že semnou ztrácí čas Patric a ani si nenajde holku."
"Ty a děda jste jeho rodina, rád se o tebe stará."
"A rád se plete i do jiných věcí."
"Vše dělá pro tvé dobro."
"A on myslí, že ty si pro mě dobrý? Že já jsem dobrá pro tebe?"
"Ano."
"Můžeš si najít někoho jiného."
"Nechci."
"Stará písnička."
Utrhl růži a donesl mi ji.
"To je tak těžké říci, že mě miluješ?"
"Ty ses na to neptal."
"Dobře, tak mi to řekni.. Miluješ mě?"
Zakoukala jsem se mu do očí, ale neřekla ani slovo.
"Vím co ti rozváže jazyk." Chytil kola vozíku a shodil malé závorky, abych
nemohla ujet.
"Co to děláš?"
"Preventivní opatření." Usmál se.
"Na co?"
"Na tohle." Řekl a začal mě líbat.
Jak mi to chybělo, ale nemohla jsem to dopustit. Chtěla jsem to dopustit, vždyť se mi to líbilo a on to sakra poznal.
"Tak?"
"Siriusi, proč mi to děláš?"
"Chci svou odpověď. Chci, aby si přestala trucovat. Přestala lhát, že si nevzpomínáš. Už sis vzpomněla téměř na všechno, tak v čem je problém? Jen chci, aby si mi odpustila a byla semnou."
"Už dávno jsem ti odpustila."
"Vidíš."
"Nemůžu chodit v tom je ten problém. Jak se budu o tebe starat, jak můžu mít děti. Vodit je do školy a dělat jim snídaně?"
"Já se postarám o tebe, děti mít můžeš, to ti nikdo nezakázal. Hold to bude fungovat jinak."
"Ne."
"Co ne?"
"Já tohle nechci."
"Proč? Pořád to samí do kolečka."
"I kdybych tě měla ráda, nechci abys ses musel starat o mě."
Podal mi růži a já si ji od něj vzala. Tak krásně voněla. Pozoroval mě s úsměvem na tváři. Usmála jsem se na něj a měla ho chuť políbit, ale nemohla jsem. Byla jsem přesvědčená, že mu nebudu kazit život. On byl však rychlejší a opět jsme se líbali. Nechala jsem si to líbit a omylem pustila růži. Její ostrý trn mě škrábl do levé nohy a já zasyčela bolestí. Cítila jsem bolest, tak by to být nemělo. Sírius vytáhl čistý kapesník a nohu mi ovázal. Dívala jsem se na svou nohu a přemýšlela zda je to zázrak nebo měl lékař pravdu. Sírius mi sundal nohy z vozíku, jako by četl v mé hlavě. Rozhodně jsem cítila jeho dotek. Pomalu mě vzal za ruce a pomohl mi se postavit. Stála jsem na nohou a připadala jsem si tak dobře. Země byla pevná a já měla chuť začít běhat. Usmíval se a oči se mu leskly. Pomalu jsme chodili, jako když se učí malé dítě, ale mě to nevadilo. Vzal mě do náručí a políbil. Posadili jsme se na dědovu houpačku.
"Vidíš, doktor měl pravdu."
"Asi ano."
"Vždyť chodíš."
"Je to krásné cítit zase půdu pod nohama."
"Už mi odpovíš na tu otázku?"
"Stejně znáš odpověď, je stejná jako pře lety. Stále tě miluji a budu."
Pohladil mě po tváři a začal něžně líbat mé rty. ….
******
Dnes máme dvanáctiletého syna, kterého Sírius vždy přál a malou holčičku, které v červnu bude devět. Život s ním bych za nic nevyměnila.
2024 ©