J.K.Rowling rozhovor

(Jeremy a J.K. Rowlingová sedí u stolu v její  pracovně  a prohlíží si výtisk HP a Fénixova řádu)

Jeremy Paxman(JP) : Tak tohle je ono?
JK Rowlingová (JKR): To je ono.

JP: Můžeme se podívat dovnitř?
JKR: Hmmm...malinko. Můžete se podívat tady... ano, na tohle.

JP: Kolik to má stran?
JKR: 766... A to celé se spisovatelským blokem, což je, a věřím, že se mnou budete souhlasit, velký úspěch.

JP: Ale nemyslíte si, že celá tahle záležitost s utajením, ona potřeba utajení, je trochu směšná?
JKR: Ne.

JP: Proč ne?
JKR: Ne, vůbec ne. Vlastně většina z toho pochází ode mě.

JP: Vážně?
JKR: Ano. Někdo může být cynický a já jsem si jistá, že vy byste byl také a řekl byste, že to byl marketingový trik, ale já nechci, aby děti věděly, co přijde. Je to součást vzrušení z toho příběhu a... – víte – potila jsem krev, abych vytvořila ty svoje falešné stopy a položila všechny opěrné body... pro mě to není... je to můj... je to můj... Chystala jsem se říct, že to můj život, ale ne, není to můj život, ale je to velmi důležitá část mého života.

JP: Přidal tomu na ceně ten úspěch a sláva?
JKR: Ta sláva je zajímavá věc, protože já jsem nikdy nechtěla být slavná, ani jsem nikdy nesnila, že bych mohla být. To víte, ty moje představy o tom být slavná spisovatelka a pak tady je znovu to mírné odpojení od reality, které se mnou hodně udělalo. Představovala jsem si, že být slavná spisovatelka je něco jako být Jane Austenová. Moci sedět doma jako důležitá osobnost a moje knihy by byly slavné a občas bych si dopisovala s tajemníkem prince z Walesu. Víte, já si nemyslela, že by se  hrabali v mých odpadkových koších, nečekala jsem, že by mě fotografovali na pláži. Taky mě ani ve snu nenapadlo, že to by to mohlo mít negativní dopad na život mé dcery. Bylo by neomalené říct, že mi sláva nepřinesla nic příjemného: například, když procházím Safeways (pozn.red.: supermarkety) a potkám úplně neznámého člověka, který mi řekne pár hezkých věcí třeba o mé práci... Chci tím říct, že se mi pak samozřejmě dál kráčí mnohem svižněji. Je to hrozně hezká věc. Jenom bych si přála, aby mě neoslovovali, když kupuju... víte...

JP: Toaletní papír?
JKR: Přesně tak, prostě položky podobně problematického typu. Vždycky to tak ale dopadne. Nikdy, když jsem v oddělení ovoce a zeleniny. Nikdy.

JP: Myslíte si, že Vás úspěch změnil?
JKR: Ano.

JP: Jak?
JKR: Už se necítím jako takové plýtvání místem.

JP: Tak jste se přece necítila?
JKR: Přesně takhle. Byla jsem na tom mizerně. Ano, doopravdy jsem byla. A teď cítím, že se ukazuje, že je jedna věc, ve které jsem byla dobrá. Vždycky jsem věděla, že bych mohla vyprávět příběhy a myslím, že je to docela smutné, že jsem to potřebovala potvrdit tím, že mi vydali knížku.

JP: A co peníze? Hodně lidí se cítí provinile, když najednou vydělá hodně peněz. A co vy, cítíte se provinile?
JKR: Ano, hrozně provinile.

JP: Proč?
JKR: Nestala jsem se okamžitě velmi bohatou. Největší skok pro mě byl posun dopředu v Americe – mohla jsem si dovolit koupit dům, tedy ne rovnou, ale víte, předtím jsme bydleli v podnájmu. Tehdy jsem se necítila provinile, ale byla jsem spíš vyděšená. Myslela jsem si, že tohle nesmím hned rozházet: Mám nějaké peníze, nesmím s nimi udělat žádnou hloupost. A potom, ano, potom jsem se cítila provinile. Chci říct, že přinejmenším jsem viděla příčinu a následek. Věděla jsem, že jsem pracovala tvrdě a dlouho. Samozřejmě ta odměna byla naprosto nepřiměřená, ale věděla jsem, jak jsem se tam dostala, takže pro mě bylo jednodušší to racionalizovat.

JP: Mluvme teď o další knize. Harry, Ron a Hermiona budou starší. Změní se nějak?
JKR: Docela dost, protože jsem shledala docela zlověstné, když jsem se podívala zpět například na knihy o Famous Five. Myslím, že během 21 nebo 20 dobrodružství  nebo tak nějak, ty postavy nikdy neměly žádný hormonální impuls – snad kromě toho, že vždycky, když Anne rozbalila věci na piknik, tak jí řekli, že by pro někoho byla dobrá ženuška.

JP: Ale to je běžný vzor dětských knížek, ne? Ve Swallows a Amazons (název knihy, pozn.red.) je to samé, ne? Ty děti nikdy nevyrostou. Zato Vaše...
JKR: A přesně to vede až k uctívání u Petra Pana, kde je to docela jednoznačné a mě to přišlo dost děsivé. Dostala jsem hodně otevřený dopis od jedné ženy, která mě slyšela říkat, že Harry bude mít svoji první schůzku s dívkou a v tom dopise stálo: „Prosím, nedělejte to, to by bylo strašné. Chci, aby Vaše knížky byly svět, kam mohou moje děti utéct.“ Doslova řekla „bez bolesti a strachu“ a já si v tu chvíli myslela „Četla jste ty knihy? Jak můžete říct, že jsou bez bolesti a strachu? Vždyť Harry prochází naprostým peklem pokaždé, když se vrátí do školy.“ Proto si myslím, že trocha mazlení by mu nemusela uškodit.

JP: Takže v knížce bude nějaké to párování?
JKR: No, až se naplní čas.

JP: Nepravděpodobné párování? Hermiona a Draco Malfoy nebo něco podobného?
JKR: Já to opravdu nechci prozradit, protože by to zničilo všechny fanouškovské stránky. Mají se svými teoriemi takovou zábavu... a vážně je to legrace. A někteří z nich se dokonce dostávají docela blízko. Ale nikdo nikdy – jednou jsem šla a na nějaké jsem se podívala a nikdo... Je tu jedna věc, kterou kdyby někdo uhodl, tak bych byla opravdu naštvaná. Je to totiž něco jako srdce toho všeho. A také vysvětlení všeho. Ale nikdo se k tomu ještě nedostal, i když pár lidí už to načrtlo. Víte, byla bych pěkně rozzlobená, kdyby po třinácti nebo čtrnácti letech psaní knih někdo přišel a řekl: „Myslel jsem si, že se tohle v sedmém díle stane.“ Protože už je pozdě,  teď už to nemůžu změnit, všechno je na tom postaveno a jsou na tom položeny moje opěrné body.

JP: Stane se z Harryho vzpurný puberťák?
JKR: V téhle knížce je mnohem mnohem víc rozzuřenější. Vlastně je docela naštvaný většinu času a já myslím, že oprávněně. Podívejte se, čím prochází. Je jen otázka času, než se začne cítit trochu víc rozzlobený nad tím, jak s ním život jedná.

JP:  Když se podíváte na spousty toho zboží spojeného s Harrym, když se podíváte na věci jako je například Mixér na výrobu dýňová šťávy Harryho Pottera a tak podobně...
JKR: Něco takového existuje, anebo jste si to vymyslel?

JP: Mluvím vážně. Mám tady seznam asi 50 věcí. Vyšívaná trika Harryho Pottera, ručníky, budíky Harryho Pottera a Rona Weasleyho. A tak bych mohl pokračovat...
JKR: Věděla jsem o těch budíkách… No, co na to říkám? Čestně, myslím si, že se o mně ví, že kdybych všechno to obchodování mohla zarazit, udělala bych to. Dvakrát ročně se bavím s Warner Brothers o tomto zboží a můžu vám říct, že jste měl vidět pár těch věcí, které byly zamítnuty: například Záchodové prkýnko Ufňukané Uršuly a horší.

JP: To zní docela legračně.
JKR: Věděla jsem, že to řeknete. Není to legrační. Je to až děsivé...     

JP: Ale mohla jste přece říct: „Ne, já odmítám jakékoliv obchodování s tímto zbožím“.
JKR: Nemyslím si, že jsem v té době mohla. Ne v té době. Vůbec nemám paměť na data... Muselo to být někdy kolem roku 1998 – 99, kdy jsem začala jednat s Warner Brothers, a nebylo v mých silách toto zastavit. Ve filmovém světě je to něco přirozeného. Jsou to na výrobu velice drahé filmy a když je nepřestanou vyrábět, což není zaručeno, tak se stanou ještě dražšími a já se třesu, co řeknou, až uvidí pátý díl. Předpokládám, že si začnou myslet, že to píšu jenom, abych viděla, jestli to dokážou natočit, což samozřejmě nedělám. Ale vím, že pár lidí má bolesti hlavy z rozsahu světa, který píšu.

JP: Nemáte někdy strach, že Váš odkaz nebude tento svět, který jste stvořila, ale jen zboží z umělé hmoty?
JKR: Jestli se bojím? Naprosto upřímně? Ne. Nebojím se toho. Myslím, že knihy budou vždycky důležitější než kusy umělé hmoty. A to je... Já tomu opravdu věřím a možná to zní arogantně, ale tak to prostě cítím.

JP: Víte aspoň, kdy jste se dostala na úroveň, na které jste? Víte aspoň, kolik vyděláváte?
JKR: Ne.

JP: Víte, kolik jste vydělala za minulý rok?
JKR: Ne.

JP: No, jsou to desítky milionů, myslím...
JKR: Nedávno jsem potkala mého účetního a řekla mu: „V seznamu bohatých lidí říkají, že jsem bohatší než královna, takže to znamená, že jsi zpronevěřil docela dost peněz.“ Já vím, kde se zhruba pohybuji. Chci říct, že to není tak, že bych o tom neměla ani páru. A bez pochyby nemám 280 milionů liber.

JP: Kolik je to přibližně?
JKR:  Myslíte, že Vám to povím?

JP: Nevím. Nemůžete mě obviňovat, že se ptám.
JKR: Ne, já vás neobviňuji.

JP: Zmínila jste se, že další knihu jste začala psát hned po dokončení té předchozí. Začala jste tedy už s šestým dílem?
JKR: Ano.

JP: A jak jste daleko?
JKR: Ne příliš, protože jsem na svět přivedla další dítě. Ale ano, začala jsem ji ještě když jsem byla těhotná s Davidem. Vlastně jsem něco napsala i teď nedávno, což není špatné, když uvážíte, že je mu teprve deset týdnů. Ale momentálně mi zabírá veškerý čas. Ale něco málo jsem udělala.

JP: Zjistíme v pátém díle, proč Voldemort choval takovou nenávist k Harryho rodičům?
JKR: Ano.

JP: Můžete nám nějak napovědět...
JKR: Ne. Už to nebude dlouho trvat. No tak, najdete to v pátém díle.

JP: Co dalšího jste ochotná nám prozradit o pátém díle?
JKR: Samozřejmě nového profesora Obrany proti černé magii.

JP: Bude to žena?
JKR: Ano. A není to Fleur, o které všichni spekulují na internetu. A není to ani... Kdo je ta druhá osoba, na kterou se pořád ptají? Paní Figgová. Není to ani paní Figgová. Četla jsem obě tyhle varianty.

JP: Zjistíme něco dalšího o Snapeovi?
JKR: Ano.

JP: A o Harryho matce? Zamiloval se do ní, byla to neopětovaná láska nebo tak něco?
JKR: Že by kvůli tomu nesnášel Harryho?

JP: Ano.
JKR: Spekulujete?

JP: Spekuluju, ano. Jenom se ptám, jestli nám to můžete prozradit.
JKR: Ne, nemůžu. Ale dozvíte se toho o Snapeovi hodně.

JP: Bude tam nějaká smrt?
JKR: Ano. Hrozná smrt…

JP: Hrozná smrt důležité postavy.
JKR: Ano. Po tom, co jsem to udělala, jsem přišla do kuchyně a …

JP:  Po tom, co jste zabila tu postavu?
JKR: Ano. Dvakrát jsem tu smrt přepsala a pak už to bylo hotové. Definitivní. Ta postava byla definitivně mrtvá. Přišla jsem ubrečená do kuchyně a Neil se mě zeptal: „Co se proboha stalo?“ A já jsem řekla: „Právě jsem tu osobu zabila.“ Neil neví, kdo ta osoba je. A já jen opakovala: „Právě jsem ji zabila.“ A on mi na to odpověděl: „Tak to nedělej.“ Myslela jsem si: doktor, no... tak jsem mu řekla: „Ale to takhle to nejde. Když píšeš knihy pro děti, tak musíš být nemilosrdný zabiják.“

JP: Budou z toho čtenáři smutní?
JKR: Ano. Já jsem z toho byla neuvěřitelně smutná. Vždycky jsem věděla, že to přijde, ale dokázala jsem to v sobě nějak zapřít, psát dál tu postavu a nepřemýšlet o tom.

JP: Takže víte, co se stane se všemi hlavními postavami v průběhu knih?
JKR: Ano, vím.

JP: Proč přestanete, až vyrostou? Mohlo by být zajímavé dozvědět se, co se stane s Harrym, až bude dospělý.
JKR: Jak víte, že se toho dožije?

JP: Myslíte konce sedmého dílu?
JKR: Byl by to způsob, jak skončit všechny ty obchody.

JP: A zároveň konec Vašich příjmů…
JKR: To ano, ale údajně jsem bohatší než královna, tak co bych se starala?

( J.K. Rowlingová a Jeremy Paxman v kuchyni)

JKR: Řekla bych, že teď jsem šťastnější, než kdykoliv předtím...

JP: Ale to samozřejmě není jenom kvůli psaní...
JKR: Ne... ale má to s tím hodně společného. Potřebovala jsem si vzít nějaký čas volno mezi čtvrtým a pátým dílem a opravdu si myslím, že jsem díky tomu vypořádala se spoustou věcí. Zvedla jsem hlavu a pořádně jsem se nadechla, podívala jsem se okolo, viděla jsem, co všechno se stalo a dovolila jsem si dát si na čas, abych se s tím vypořádala trochu lépe. Myslím, že kdybyste se mnou dělal rozhovor před čtyřmi lety, pochybuju, že bych byla tak uvolněná.

JP: To je součást toho, že jste se stala veřejným majetkem.
JKR: Ano.

JP: Pro to, co jste vytvořila, mají lidé pocit, že jim patříte.
JKR: Ano, to je určitě pravda. Do téhle kanceláře dostáváme tisíc dopisů týdně – přijďte a zahajte moji slavnost, napište osobní dopis mojí dceři, přijďte na synovu narozeninovou party – víte, co myslím. A svým způsobem je to velice dojemné, že si myslí, že si skutečně myslí, že mám čas.

JP: No, kdybyste si o to neříkala, ty dopisy by nechodily.
JKR: Já je neobviňuju, že to zkouší, to v žádném případě. Až na jednu ženu, která mi napsala, jestli bych jí a jejímu manželovi nezaplatila roční poplatek, protože už nebyli tři roky v divadle – a když vezmete všeobecně dopisy žádající o peníze, tohle nebylo to pravé ořechové.  

JP: Dopisy žádající o peníze... musí to být břímě... přispíváte hodně peněz?
JKR: No... ehm. Přispívám, to je všechno, co vám můžu říct.

(J.K. Rowlingová a Jeremy Paxman u stolu, dívají se na poznámky)

JKR: Na tohle se nesmí kamera dívat moc zblízka. Je to plán na Fénixův řád. Mám tyhle plánky pro každou knihu – no, mám jich pro každou asi dvanáct. Je to způsob, jak si připomínám, co se má v každé kapitole stát, aby nás to posunulo v zápletce. A pak tady ještě jsou všechny vedlejší děje. Je to způsob, jak si udržet stopu.

JP: A tyhle kousky papíru, které jste tak elegantně uložila do tašky, to jsou nápady pro děj nebo...
JKR: No, něco z toho je teď naprosto nadbytečné, protože už je to napsané a já to vlastně schovávám ze sentimentálních důvodů. Ale něco z toho v tom má svůj příběh jako tohle – tady je historie Smrtijedů a nevím, jestli to někdy budu skutečně potřebovat – ale kdysi dávno se jmenovali Rytíři Walpurgisu. Nevím, jestli to budu potřebovat. Ale ráda o tom vím. Ráda si nechávám podobné věci po ruce.

JP: Jakým způsobem pracujete? Myslím tím, že hodně lidí si sedne a řekne si: „Musím ze sebe vychrlit 600 nebo 1000 slov denně.“ Pracujete také takhle? Jak to děláte?
JKR: Ne, je to jako natírat plot, že?

JP: No, někteří proslulí spisovatelé to tak dělají.
JKR: Tak to děláte vy...

JP: Ne - řekl jsem „proslulí spisovatelé“... Somerset Maugham psával 600 slov denně a přestal, třeba i když byl uprostřed věty.

JKR: Ne, takhle bych to nemohla dělat.

JP: Tak jak to tedy děláte? Sednete se a nepřestanete psát, dokud nejste tak vyčerpaná, že nemůžete pokračovat...
JKR: Vlastně ano, tak nějak. Je to zbytečně namáhající způsob psaní, to s těmi 600 slovy, chci říct. Někdy můžete pracovat velmi velmi těžce a přitom nenapsat jediné slovo, jenom přepracováváte, anebo nadrápete pár slov.

JP: Víme, že už jste napsala konec.
JKR: Napsala jsem poslední kapitolu sedmého dílu.

JP: Takže víte, kam se chcete dostat. A víte, jak se tam chcete dostat?

JKR: Ano. Ano. Chci říct, dovoluji si rezervu. Bylo by to tak nudné, kdybych to opravdu věděla. Bylo by to spojování teček, že? Není to tak dobře rozpracované. Ale je to docela zapletené. Myslím, že by bylo znepokojující, kdyby v tomhle stadiu nebylo, kdybych dokončila pátý díl a neměla tušení, co napíšu do šestého. Víte, je to složitý příběh, takže potřebuju vědět, kam se ubírám.

JP: Přála jste si někdy, abyste s tím nikdy nezačala?
JKR: Ano. Ale ne z toho důvodu, který asi očekáváte. Někdy jsem měla mizerné chvíle, kdy jsem si myslela: „Proč tohle, sakra, dělám?“ Ale velice vzácně. Velice vzácně.

JP: Proč jste si to občas myslela?
JKR: Tohle už jsem si nemyslela dlouho, ale taková chvíle nastala, kdy jsem psala čtvrtý díl. Procházela jsem špatným obdobím. Legrační je, že tisk psal, že jsem měla spisovatelský blok s Fénixovým řádem. 

JP: To je ta příští.
JKR: Ano, ta, co má teď vyjít. Spekulovalo se, že jsem se nacházela pod tlakem... no, je to legrační, protože doslova v po sobě jdoucích dnech, v kterémkoliv z nich, jsem se cítila příliš pod tlakem a kolabovala jsem – nebo jsem byla příliš šťastná, že jsem vdaná. A to mě brzdilo ve psaní. A prostě jsem nemohla mít obojí. Ale ve skutečnosti jsem s Fénixovým řádem nikdy neměla žádné potíže. Byla to docela poddajná kniha na psaní. U Tajemné komnaty jsem skutečně měla spisovatelský blok. Krátce, myslím. Nebyl to moc vážný případ, jen něco kolem pěti týdnů. A v porovnání s některými lidmi, co je to pět týdnů? U Ohnivého poháru jsem byla hrozně nešťastná u konce a v tu chvíli jsem si uvědomila, že si představuju, že si zlomím ruku, a tudíž nebudu moct... Opravdu jsem na tohle myslela. Chci říct, že jsem byla jen malý kousek od toho, abych skutečně přemýšlela: „Jak si mám zlomit ruku, abych mohla říct vydavatelům, že fyzicky nemůžu psát?“ a to by mi dalo víc času. Protože jsem se zavázala k neskutečnému termínu. A ten termín jsem splnila. Ale vážně jsem pracovala dnem i nocí. Byla jsem tak nešťastná.

JP: Takže jste neměla spisovatelský blok. Důvod, proč tahle kniha je – co, tři roky... Tři roky od té poslední, že? Proč to trvalo tak dlouho?
JKR: No, netrvalo.

JP: Co tím myslíte?
JKR: Netrvalo. Tu knihu jsem nepsala tak dlouho. Rozhodla jsem se... Byla jsem v docela hrozném stavu, když jsem dokončovala čtvrtý díl. V tu chvíli jsem opravdu cítila, že hodně věcí se seběhlo během Ohnivého poháru. Myslím tím, že pozornost tisku dosáhla až neznámé úrovně, už jsem nemohla pracovat venku, mimo domov a vůbec se událo moc věcí okolo, víte. Byla to ta sláva. Jestli se tak pořád cítím? Ne. Ale to proto, že jsem si vzala na nějaký čas volno. Během těch tří let jsem nepřestala psát, protože já píšu pořád.  Ale nechtěla jsem to hned publikovat. To byl velký rozdíl. Takže když jsem dokončila Ohnivý pohár, řekla jsem – tenkrát tady byli jen dva vydavatelé, kteří koupili příští knihu – oběma jsem řekla, že chci vyplatit zálohu. A u obou jsem na konci telefonátu téměř mohla slyšet srdeční zástavu. „Proč chcete vyplatit zálohu?“ Řekla jsem, že proto, že nechci příští rok publikovat. Chci tuhle knihu psát ne tak uspěchaně a chtěla bych si vzít nějaký čas volno. Protože předtím jsem... Dokončila jsem Kámen mudrců a doslova ještě to odpoledne jsem začala psát Tajemnou komnatu. Dokončila jsem Tajemnou komnatu a druhý den jsem začala psát Vězně z Azkabanu. A dokončila jsem Vězně z Azkabanu a víceméně jsem začala Ohnivý pohár, protože se dějově překrývaly – takže tam nebyla vůbec žádná přestávka. A já jsem věděla, že to nedokážu. Prostě jsem to věděla: můj mozek by zkratoval, kdybych se o to znovu pokusila. Takže mi řekli: „Dobře, tak co kdybychom dostali tu knihu, až ji dopíšete, ale nestanovili bychom žádný termín?“ A tak jsem řekla fajn. Takhle jsme to udělali. Nebyl žádný termín. Takže jednou pro vždy a pro zápis jsem neprošvihla termín. Protože žádný termín nebyl.

JP: A neměla jste u téhle knihy spisovatelský blok?
JKR: Ne! Napsala jsem čtvrt milionu slov. To je docela těžké se spisovatelským blokem.

JP: To je delší než Nový zákon, víte?
JKR: Ach Bože, přestaňte. Se všemi těmi novými informacemi, které jsem neznala. Vážně?

JP: Ano. O něco kolem 70 000 slov.
JKR: Víte, že křesťanští fundamentalisté najdou způsob jak to obrátit, aby mě nenáviděli ještě víc. Budou říkat, že jsem výmluvnější než Bůh.

(J.K. Rowlingová a Jeremy Paxman u stolu, dívají se na poznámky a knížku)

JP: Pátý díl – ta věc o velikosti cihly – byla původně mnohem delší, že?
JKR: Ne, ve skutečnosti nebyla. Je to o velikosti – původně jsem si myslela, že bude o něco kratší než Ohnivý pohár – a jak je ono rčení? Příběh rostl při vyprávění. A opravdu se tak stalo. Jde o to, že toho teď mám tolik, tolik postranních příběhů k vyprávění... Šestý díl nebude muset být tak dlouhý. 

JP: Chystáte se v sedmém díle svázat hodně volných konců?
JKR: Bože, doufám, že ne. Snažím se, abych to všechno čistě svázala v jednom krásném velkém uzlu... tak to je a šmitec.

JP: Takže by to nemuselo být zvláště dlouhé...
JKR: Ne, myslím, že to bude dlouhé, protože to nebudu chtít opustit. Budu prostě pokračovat v psaní. Pravděpodobně v sedmém díle načnu úplně novou zápletku. Bude hodně těžké opustit to. Chci říct, že se těším na éru po Harrym, protože některé věci, které jsou s tím spojeny, nejsou zase tak příjemné, ale zároveň mám hrůzu z toho opustit Harryho... protože na tom pracuji takovou dobu, která se, srdečně doufám, ukáže jako nejrušnější část mého života, pracovala jsem na tom tak tvrdě a tak dlouho – a pak to skončí. Myslím, že to po sobě zanechá obrovskou díru.

JP: Víte, co potom budete dělat?
JKR: Když jsem byla tak uprostřed - během těch tří let, psala jsem na okamžik něco jiného, což pro mě bylo opravdu skvělé. Bylo to dobré a možná se k tomu vrátím. Nevím.

JP: Je to román pro dospělé?
JKR: Hmmm. Je to něco úplně jiného. Psát to bylo velmi osvobozující.

JP: Nejspíš to bude těžké. Musela byste publikovat pod pseudonymem, nemyslíte?
JKR: Přesně tak. Ale to by se zjistilo do pár sekund. Nepodceňuji investigativní schopnosti tisku. Nevím, co budu dělat. Chci říct, že budu určitě dál psát. Ale publikovat? Nevím. Je to tak, jak jste řekl. Samozřejmě píšete, aby vám to vydali, protože píšete, abyste se podělil o příběh. Ale myslím na to, co se stalo A.A. Milneovi, samozřejmě se snažil psát romány pro dospělé, ale nikdy nebyl přijat bez zmínky o Tygříkovi, Pú a Prasátku. A dokážu si představit, že to samé by se stalo i mně. A to je skvělé. Bůh ví, že moje ramena jsou dost široká, abych to všechno unesla. Ale na konci série bych chtěla na chvíli mít normální život a nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je hned nepublikovat.

JP: Takže to není špatná věc, se kterou půjdete do hrobu – celý tenhle svět, který jste vytvořila a donutila děti opět číst?
JKR: Bože. Ne. Ne, vůbec. Samozřejmě jsem na Harryho nesmírně hrdá a nikdy ho nezavrhnu a přísahám, že se za to nikdy v životě neomluvím. Nikdy. Protože jsem na to hrdá a budu Harryho bránit proti všem.