HP a fénixův řád - 3.kapitola

Předsunutá stráž Právě mě napadli mozkomorové a možná budu vyloučen z Bradavic. Chci vědět, co se děje, a chci odtud pryč. Harry napsal ta slova na tři kousky pergamenu, jakmile se dostal ke stolu ve své ložnici. První adresoval Siriusovi, druhý Ronovi a třetí Hermioně. Jeho sova Hedvika byla zrovna na lovu; její klec stála prázdná na stole. Harry netrpělivě přecházel po pokoji, v hlavě mu pulzovala tupá bolest, mozek odmítal být ospalý, přestože oči ho pálily únavou. Z toho, jak táhl Dudleyho, ho bolela záda a na hlavě měl dvě bolestivé boule – jednu od okna, druhou od Dudleyho pěsti. Nepřestával chodit, zlost a frustrace pořád nechtěly zmizet, skřípal zuby a zatínal pěsti, vrhaje zlostné pohledy z okna na prázdnou hvězdnatou oblohu. Mozkomorové poslaní, aby ho sebrali, paní Figgová a Mundungus Fletcher coby tajně ho sledující agenti, vyloučení z Bradavic a slyšení na ministerstvu –a ještě k tomu mu pořád nikdo nechtěl nic vysvětlit. A o čem, o čem jen byl ten Hulák? Čí hlas to zněl tak strašlivou silou dole v kuchyni? Proč musel pořád zůstat tady, jako vězeň, bez jediného slůvka vysvětlení? Proč s ním všichni zacházeli jako se zlobivým děckem? Nepoužívej magii, zůstaň v domě… Nakopl svůj školní kufr, ale nijak mu to nepomohlo – teď se k zádům a hlavě ještě ke všemu přidala bolest v noze. Zrovna když kulhal kolem okna, ozvalo se téměř neslyšitelné zašumění křídel a dovnitř jako malý duch vletěla Hedvika. „No to je dost,“ vítal ji Harry nevrle, když přistála na vršku klece, „můžeš to pustit, mám pro tebe práci!“ Hedvika ho vyčítavě sledovala kulatýma zlatýma očima přes mrtvou žábu, kterou držela v zobáku. „Pojď sem,“ nakázal Harry a přivázal tři roličky na její šupinatou nohu. „Odnes tohle přímou cestou Siriusovi, Ronovi a Hermioně a nevracej se bez hezky dlouhých, pořádných odpovědí. Klovej je tak dlouho, dokud nenapíšou nějakou slušnou odpověď, jasné? Rozumíš?“ Hedvika vydala přidušené zahoukání, protože v zobáku stále držela žábu. „Tak leť.“ Hedvika ihned odstartovala. Jakmile byla pryč, praštil sebou Harry na postel a zíral na tmavý strop. Ke všem těm nepříjemným pocitům se teď ještě přidaly výčitky za to, že byl na Hedviku nevrlý; byla jedinou spřízněnou duší, kterou tady, v domě číslo 4 v Zobí ulici, měl. Slíbil si, že jí to vynahradí, až se vrátí s dopisy. Museli přece odpovědět brzy; útok mozkomorů se nedal jen tak ignorovat. Zítra, až se probudí, bude mít na stole tři krásné tlusté dopisy a plán na okamžitý přesun do Doupěte. A s touto šťastnou myšlenkou Harry konečně usnul. Ale Hedvika se do rána nevrátila. Harry strávil den ve svém pokoji, který opouštěl jen když potřeboval na záchod. Teta Petúnie mu skrze kočičí dvířka, která sem nainstaloval před třemi roky strýc Vernon, předhodila snídani, oběd a večeři. Pokaždé, když ji Harry slyšel přicházet, ptal se jí na Huláká, ale stejně tak by se mohl ptát dveřní kliky – odpověď by byla stejná. Jinak se Dursleyovi jeho ložnici pečlivě vyhýbali. Harry jim stejně svou společnost vnucovat nehodlal, další kolo by ho mohlo rozčílit tak, že by se dopustil dalšího nepovoleného použití kouzel. A tak to šlo celé tři dny. Harry neměl chvilku klidu a neustále pobíhal po pokoji a zuřil na všechny, kdo mohli za to, že se tu musí dusit ve vlastní šťávě; a někdy zase propadal letargii, takže ležel třeba hodinu bez hnutí na posteli, koukal do prázdna a přemítal o slyšení na ministerstvu, které ho čekalo. Co když ho odsoudí? Co když ho vyloučí ze školy a jeho hůlka bude rozlomena na dva kusy? Co by pak dělal, kam by šel? Nemohl by jen tak pořád žít u Dursleyových jako dřív, ne teď, když poznal i druhý svět, do kterého opravdu patřil. Mohl by se nastěhovat k Siriusovi, jak ostatně Sirius před rokem navrhoval, než musel utéct před ministerstvem? Mohl by vůbec takhle sám žít, když ještě není plnoletý? Nebo to za něj všechno rozhodnou jiní? Byla jeho porušení pravidel tak těžká, že mohl čekat celu v Azkabanu? Kdykoliv jeho myšlenky zabloudily k obávanému vězení, vstal Harry z postele a začal znovu přecházet po pokoji. Čtvrtou noc, zrovna když Harry procházel další apatickou fází a koukal do stropu, přišel do pokoje strýc. Harry se na něj pomalu podíval. Strýc Vernon měl na sobě svůj nejlepší oblek a na tváři blazeovaný výraz. „Jdeme ven,“ řekl. „Prosím?“ „My – tím myslím tvoje teta, Dudley a já – jdeme ven.“ „Fajn,“ odpověděl Harry a vrátil se ke zkoumání stropu.“ „Zatímco budeme pryč, nesmíš opustit tuto místnost.“ „OK.“ „Nedotkneš se televize, sterea, ani čehokoli jiného.“ „Jasně.“ „Nebudeš brát jídlo z ledničky.“ „Jo.“ „Zamknu dveře.“ „Udělej to.“ Vernon Harryho sledoval, jeho mdlé odpovědi mu byly krajně podezřelé –a pak vydusal ven a zavřel za sebou. Harry slyšel zacvakat klíč v zámku a strýcovy těžké kroky na schodech. O pár minut později k němu zvenku dolehlo startování motoru a potom zvuk odjíždějícího auta. Harrymu to bylo úplně jedno. Koneckonců mezi domem s Dursleyovými a domem bez Dursleyových nebyl žádný rozdíl. Stejně neměl sílu ani na to, aby vstal a rozsvítil světlo. V místnosti se pomalu šeřilo a Harry ležel a poslouchal noční zvuky proudící dovnitř oknem, které stále nechával otevřené pro Hedviku. V domě co chvíli něco zavrzalo. V trubkách to rachtalo. Harry ležel bez hnutí, nemyslel na nic, zcela utopený ve vlastním zoufalství. A pak zaslechl z kuchyně zřetelnou ránu. Okamžitě se posadil. Dursleyovi ještě nemohli být zpátky, vždyť sotva odjeli, a navíc, to by zaslechl jejich auto. Chvíli bylo ticho, pak se ozvaly hlasy. Lupiči, napadlo Harryho a sklouzl s postele – ale hned potom mu došlo, že lupiči by nemluvili nahlas, zatímco to, co se pohybuje po kuchyni, se o něco takového nestaralo. Sebral s nočního stolku svou hůlku a postavil se ke dveřím. Vtom zámek hlasitě cvakl, až sebou škubl, a dveře se rozletěly. Harry stál bez hnutí, díval se na chodbu a napínal uši, ale nic se nedělo. Na chvíli zaváhal a pak tiše vyklouzl ven. Srdce se mu opět nastěhovalo do krku. Dole v hale stáli nějací lidé, viděl jejich siluety; bylo jich asi osm a dívali se nahoru na něj. „Odlož tu hůlku, chlapče, než někomu vypíchneš oko,“ ozval se hluboký, bručivý hlas. Harryho srdce nekontrolovatelně poskakovalo. Ten hlas znal, ale hůlku držel stále nataženou vpřed. „Profesore Moody?“ zeptal se váhavě. „To slovo „profesor“ mi moc neříká,“ odpověděl hlas, „učení jsem zatím moc nedal, že? Pojď dolů, chceme si tě pořádně prohlédnout.“ Harry trochu sklonil hůlku, ale držel ji stále pevně a nepohnul se. Měl dobrý důvod být podezřívavý. Strávil celých devět měsíců ve společnosti někoho, koho pokládal za Moodyho a nakonec zjistil, že to není Moody, ale podvodník; podvodník, který se pokusil, než byl odhalen, Harryho zabít. Ale než se rozhodl, co tedy udělá, přišel zdola další, trochu drsnější hlas. „To je v pořádku, Harry. Přišli jsme si tě odvést.“ Harryho srdce poskočilo. Ten hlas také znal, i když ho už přes rok neslyšel. „Profesore Lupine?“ řekl nevěřícně, „to jste vy?“ „Proč tady vlastně stojíme v té tmě,“ zeptal se třetí hlas, ženský, Harrymu neznámý. „Lumos.“ V hale se rozzářila hůlka a osvítila celé okolý magickým světlem. Lidé dole se shlukli pod posledním schodem a dívali se nahoru na Harryho, někteří natahovali krk, aby ho lépe viděli. Remus Lupin stál nejblíž. I když byl stále mladý, vypadal unaveně, skoro nemocně; měl víc šedých vlasů a jeho oblek byl záplatovaný a potrhaný. Ale přesto se na Harryho široce usmíval a ten se pokusil mu úsměv oplatit, přestože byl tak trochu v šoku. „Óóó, vypadá přesně jak jsem si ho představovala,“ řekla čarodějka se svítící hůlkou. Vypadala ze všech nejmladší; měla bledou tvář tvaru srdce, tmavé zářící oči a krátké, jedovatě fialové ježaté vlasy. „Ahoj Harry!“ „Jo, teď už to chápu, Remusi,“ řekl holohlavý čaroděj v černém, který stál skoro vzadu – měl hluboký rozvážný hlas a v uchu zlatý kruh – „vypadá přesně jako James.“ „Až na ty oči,“ přidal se sípavým hlasem šedovlasý čaroděj, „Lillyiny oči.“ Pošuk Moody, který měl dlouhé rozčepýřené šedé vlasy a chyběl mu kus nosu, si Harryho podezřívavě měřil svýma podivnýma očima, z nichž každé mířilo jinam. Jedno bylo malé, tmavé a vypadalo jako skleněné, druhé velké, kulaté a jiskřivě modré – magické oko, které vidělo skrz zdi, dveře a taky dozadu za Moodyho hlavu. „Jseš si jistej, že je to on, Lupině?“ zavrčel, „bylo by trapné přivést místo něj Smrtijeda, který se za něj vydává. Měli bychom se ho zeptat na něco, co ví jen pravý Harry Potter. Pokud ovšem někdo nemáte s sebou veritasérum?“ „Harry, jak vypadá tvůj Patronus?“ zeptal se Lupin. „Jako jelen,“ odpověděl nervózně Harry. „Tak je to on, Pošuku,“ souhlasil Lupin. Harry, dobře si vědom, jak na něj všichni zírají, sešel po schodech dolů a hůlku si zastrčil do zadní kapsy džínsů. „Tam si ji nedávej!“ zařval Moody, „co kdyby se vznítila? Lepší čarodějové než ty už si připálili zadek!“ „Ty znáš někoho, kdo si připálil zadek?“ zeptala se fialovovlasá čarodějka se zájmem. „Toho si nevšímej. Prostě tu hůlku nedávej do zadní kapsy!“ uzavřel Moody. „Nikdo už nedodržuje základní bezpečnostní pravidla při používání hůlek.“ Oddusal směrem ke kuchyni. „Já to viděl,“ dodal, když čarodějka obrátila oči v sloup. Lupin potřásl Harrymu rukou. „Jak se daří?“ zeptal se. „D-dobře…“ Harry nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Čtyři týdny bez jediné zprávičky a najednou je v Zobí ulici banda čarodějů, přímo v Dursleyovic domě. Prohlížel si lidi kolem Lupina – a oni pozorovali jeho. Uvědomil si, že už si čtyři dny neučesal vlasy. „Já – chci říct, to je štěstí, že jsou Dursleyovi zrovna venku,“ zahuhlal. „Štěstí, ha!“ ozvala se čarodějka s fialovými vlasy, „to jsem byla já, kdo je odstranil z cesty. Poslala jsem jim mudlovskou poštou dopis, že byli vybráni Anglickou společností pro nejlépe udržované trávníky. Teď právě jedou na večírek s předáváním cen… Nebo si to alespoň myslí…“ Harry si živě představil obličej strýce Vernona, až zjistí, že žádná Anglická společnost pro nejlépe udržované trávníky není. „Půjdeme pryč?“ zeptal se, „brzy?“ „Za chvilku,“ odpověděl Lupin, „jen čekáme na znamení.“ „Kam jdeme? Do Doupěte?“ zeptal se s nadějí v hlase Harry. „Ne, do Doupěte ne,“ řekl Lupin a kynul Harrymu ke kuchyni; všichni čarodějové ho následovali. „To je moc riskantní. Máme místo někde jinde, v bezpečí. Chvíli to dalo…“ Pošuk Moody seděl na kuchyňském stole a přihýbal si z malé láhve, zatímco jeho magické oko se rozhlíželo všemi směry. „Tohle je Alastor Moody, Harry,“ pokračoval Lupin, ukazuje na Moodyho. „Jo, já vím,“ ošil se Harry. Zdálo se mu divné, že je představován někomu, koho znal – myslel si, že znal – už rok. „A tohle je Nymfadora –“ „Neříkej mi Nymfadora, Remusi,“ ohradila se mladá čarodějka, „jen Tonková.“ „Nymfadora Tonková, která raději používá pouze příjmení,“ dokončil Lupin. „Stejně jako bys to udělal ty, kdyby tě tvoje praštěná matka pojmenovala Nymfadora“ zahučela Tonková. „A toto je Kingsley Retězák,“ ukázal Lupin na čaroděje v černém. „Elfias Doge.“ Čaroděj se sípavým hlasem kývl. „Dedalus Kopal –“ „My už jsme se potkali,“ zapištěl Kopal a smekl vysoký fialový klobouk. „Emmeline Vance.“ Vznešeně vypadající čarodějka ve smaragdovém šálu pokynula hlavou. „Sturgis Podmore.“ Podmore měl hranatou čelist a husté slámově žluté vlasy a mrkl na Harryho. „A Hestie Jonesová.“ Černovlasá čarodějka s růžovými tvářemi si právě prohlížela topinkovač. Harry při představování na každého kývl a přál si, aby na něj pořád tak zvědavě necivěli. Bylo to jako by se náhle ocitl na jevišti. Bylo mu také divné, proč je jich tolik. „Překvapivě hodně lidí se přihlásilo, že se mnou pro tebe zajdou,“ vysvětlil Lupin, jako by slyšel Harryho myšlenky, a jeho ústa se zkroutila do mírného úsměvu. „Jo, jasně, čím víc, tím líp,“ zahučel temně Moody, „jsme tvoje stráž, Pottere.“ „Čekáme na signál, že můžeme bezpečně opustit dům,“ řekl Lupin, vyhlížeje z okna. „Máme asi tak 15 minut.“ „Jsou takoví čistotní, tihle mudlové,“ divila se Tonková a prohlížela si Dursleyovic kuchyň s neskrývaným zájmem. „Můj otec je mudla a je to takovej správnej starej špindíra. Předpokládám, že se to různí, jako u čarodějů?“ „No – ano,“ řekl Harry a otočil se zpět na Lupina, „podívejte, co se vlastně děje, ještě mi nikdo nic neřekl, co vlastně Volde-“ Čarodějové zasyčeli; Dedalus Kopal upustil klobouk a Moody zachrčel „Sklapni!“ „Co?“ divil se Harry. „Tady nic rozebírat nebudeme, je to příliš riskantní,“ řekl Moody a namířil na Harryho své normální oko, zatímco to druhé zůstávalo zaměřené na strop. „Sakra,“ zaklel a srovnal si ho rukou, „od té doby, co ho ten parchant nosil, se pořád zasekává.“ A s odporným srknutím, asi jako když čistíte odpad zvonem, si oko vyndal. „Pošuku, kolikrát jsem ti říkala, jak je to nechutné?“ ohradila se konverzačním tónem Tonková. „Buď tak hodnej, Harry, podej mi sklenici vody,“ požádal Moody. Harry naplnil sklenici vodou a donesl ji Moodymu, zatímco čarodějové pečlivě sledovali každý jeho krok. To zírání už ho začínalo unavovat. „Na zdraví,“ řekl Moody a vzal si vodu. Hodil magické oko do ní a chvíli sklenicí kvedlal, takže oko kroužilo kolem dokola a prohlíželo si při tom lidi kolem. „Na zpáteční cestě chci mít rozhled na 360 stupňů.“ „Jak se tam dostaneme – tam, co se chystáme?“ ptal se Harry. „Na košťatech,“ řekl Lupin, „je to jediná možnost. Jsi moc mladý na přímý přesun kouzlem, Letaxová síť bude pod dohledem a otevřít nepovolenou bránu si nemůžeme dovolit.“ „Remus říká, že umíš dobře létat,“ promluvil Kingsley Řetězák. „Létá výborně,“ opravil ho Lupin a díval se na hodinky, „každopádně, Harry, měl by ses jít sbalit. Až přijde signál, musíme být připraveni.“ „Pomůžu ti,“ nabídla se Tonková a šli spolu s Harrym do jeho pokoje v patře; po cestě si všechno zvědavě prohlížela. „Legrační místo,“ komentovala to, „takové až moc čisté, jestli mi rozumíš? Tak nepřirozeně. Ach, tak tohle je lepší,“ dodala, když vstoupili do Harryho pokoje a rozsvítili. V jeho pokoji byl trochu větší nepořádek, než v domě. Čtyři dny mizerné nálady udělaly svoje, Harry se neobtěžoval uklízet. Na zemi se válely knihy, které tam odhodil, když se neúspěšně pokoušel rozptýlit čtením; Hedvičina klec potřebovala vyčistit jako sůl, protože už začínala páchnout; a v otevřeném kufru se povalovala prapodivná směsice mudlovských a kouzelnických oděvů, která vybublávala až na podlahu. Harry začal sbírat knihy a rychle je házet do kufru. Tonková se zastavila u otevřené skříně a kriticky se prohlížela v zabudovaném zrcadle. „Víš, mám dojem, že fialová není tak docela moje barva,“ řekla po chvíli zamyšleně, „co myslíš, nevypadám v ní moc nápadně?“ „Eh – „začal Harry, prohlížeje si čarodějku přes hromádku Famfrpálových týmů Británie a Irska. „Určitě ano,“ rozhodla se Tonková. Pevně zavřela oči, jako kdyby se urputně snažila na něco si vzpomenout, a o vteřinu později už její vlasy zářily žvýkačkově růžovou barvou. „Jak jste to udělala?“ nevěřil svým očím Harry. „Jsem metamorfmágyně,“ odpověděla čarodějka, zkoumajíc pečlivě svůj odraz v zrcadle. „Můžu měnit svůj vzhled, jak se mi zlíbí,“ vysvětlila, když viděla, že Harry se nechytá. „Narodila jsem se tak. Dostala jsem nejlepší známky ze skrývání a maskování během bystrozorského tréninku, a to prakticky bez jakéhokoli dalšího studia.“ „Vy jste bystrozorka?“ zeptal se Harry a bylo vidět, že to na něj udělalo dojem. Kariéra lovce temných mágů, to bylo přesně to, co hodlal po vystudování Bradavic dělat. „Ano,“ děla pyšně Tonková, „Kingsley také, a ten je ještě o trochu lepší než já. Já jsem prošla teprve před rokem. Málem jsem propadla z plížení a stopování. Jsem hrozně nemotorná, slyšel jsi, jak jsem rozbila ten talíř, když jsme se objevili dole?“ „Jde se to naučit, být metamorfmágem?“ zajímal se Harry a přestal balit. Tonková se zachichtala. „Vsadím se, že bys občas tu jizvu rád schoval, co?“ Její zrak se dotkl Harryho znamení na čele. „To máte pravdu,“ souhlasil Harry a otočil se. Neměl rád, když lidé zírali na jeho jizvu. „No, obávám se, že to bude muset jít tou horší cestou. Metamorfmágové jsou vzácní, je to vrozené, nedá se to naučit. Ostatní čarodějové potřebují hůlku nebo lektvar. Ale pospěš si Harry, budeme muset jít, dole na nás čekají,“ dodala provinile a rozhlížela se po nepořádku na podlaze. „No – to ano,“ popadl Harry další knihy. „Nebuď hloupý, bude to rychlejší, když zabalím já,“ vyjekla Tonková a opsala hůlkou široký kruh nad podlahou. Knihy, oblečení, váhy, teleskop, zkrátka všechno zavířilo ve vzduchu a vletělo přímo do kufru. „Není to moc srovnané,“ zhodnotila svou práci čarodějka, „moje matka to uměla dobře, dokonce dokázala přinutit ponožky, aby se složily, ale nikdy jsem se nenaučila, jak to dělá. Trik je v takovém trhnutí – „ škubla s nadějí v hlase hůlkou. Jedna z Harryho ponožek se zazmítala a pleskla sebou na vrcholek nepořádku v kufru. „Inu co,“ řekla Tonková, „hlavně že je všechno vevnitř. Ještě trochu vyčistit tu klec,“ namířila hůlku na Hedvičinu klec. „Vydrhnout.“ Pár peříček a nepořádku se ztratilo. „No, to už je lepší. Nikdy jsem tyhle kouzla do domácnosti moc nezvládala. Tak, máš všechno? Kotlík? Koště? Páni! Kulový blesk!“ Její oči se rozšířily zájmem, když spatřila koště v Harryho pravé ruce. Kulový blesk, dárek od Siriuse, byl jeho chloubou – mezinárodně proslavený typ. „A já mám pořád Kometu 2-60,“ zalitovala Tonková, „ale co… Hůlku máš pořád v kalhotách? Obě půlky v pořádku? Fajn. Tak jdeme. Locomotor kufr.“ Harryho kufr se vznesl do vzduchu. Tonková ho namířenou hůlkou řídila ven ze dveří a pak se schodů dolů, zatímco v levé ruce nesla klec. Harry šel za ní s koštětem. Moody si mezitím nasadil magické oko, které se po vyčištění protáčelo takovou rychlostí, až se z toho Harrymu dělalo nevolno. Kingsley Retězák a Sturgis Podmore zkoumali mikrovlnku a Hestie Jonesová se smála nad loupačem brambor, který našla, když se hrabala v zásuvkách. Lupin právě pečetil dopis pro Dursleyovy. „Výborně,“ řekl, když Tonková s Harrym vstoupili. „Máme asi tak minutu. Měli bychom jít ven na zahradu, abychom byli připraveni. Harry, nechám tu dopis pro tvoji tetu a strýce, aby neměli strach a věděli – „ „To oni nebudou,“ skočil mu do řeči Harry. „– že jsi v bezpečí –“ „To je spíš rozlítostní.“ „– a že se příští léto zase uvidíte.“ „Je to nutné?“ Lupin se usmál a nic neříkal. „Pojď sem, chlapče,“ pokynul Harrymu Moody hůlkou, „musím tě zamaskovat.“ „Musíte mě co?“ zeptal se nervózně Harry. „Kouzlo Disiluze,“ vysvětloval Moody, „Lupin říká, že máš neviditelný plášť, ale ten by nedržel, až poletíme. Tohle bude lepší.“ Vší silou ho praštil do hlavy a Harry měl divný pocit, jako by Moody rozbil vajíčko; z místa, kam ho hůlka bouchla, se mu po těle rozlévaly studené stružky. „To se ti povedlo, Pošuku,“ komentovala Tonková a koukala se Harrymu na břicho. Harry se podíval dolů na své tělo, nebo spíš na to, co bývalo jeho tělo, protože teď už tak rozhodně nevypadalo. Nebyl neviditelný; jen měl teď stejnou barvu jako kredenc za ním. Vypadal zkrátka jako chameleón. „Tak jdeme,“ zavelel Moody a odemkl zadní vchod hůlkou. Vystoupili na pečlivě udržovaný trávník strýce Vernona. „Jasná noc,“ vrčel Moody a jeho magické oko skenovalo oblohu, „hodilo by se nám pár mraků. Hej, ty,“ štěkl na Harryho, „poletíme v sevřené formaci, před tebou bude Tonková, budeš se jí držet. Lupin tě bude krýt zespodu a já zezadu. Ostatní budou kroužit kolem. Ať se děje co chce, zůstaneme tak, jasné? Kdyby snad někdo z nás byl zabit –“ „Jak moc je to pravděpodobné?“ zeptal se Harry, ale Moody ho ingnoroval. „– ostatní poletí, nebudou zastavovat, nebudou rozbíjet formaci. Kdyby nás dostali všechny a ty bys zůstal sám, Harry, převezme tě další skupina. Poletíš dál na východ a oni se k tobě přidají.“ „Nač tolik optimismu, Pošuku, bude si myslet, že to nebereme vážně,“ ozvala se Tonková kousavě, zatímco přivazovala Harryho kufr a klec na své koště. „Jen chlapci objasňuji plán,“ hájil se Moody, „naším cílem je bezpečně ho doručit do ústředí a kdybychom snad při tom zemřeli – „ „Nikdo umírat nebude,“ uzavřel svým hlubokým klidným hlasem Kingsley Retězák. „Nasedat, to je první signál!“ zavelel Lupin. Na obloze, vysoko, převysoko nad nimi se objevila sprška rudých jiskřiček. Harry je poznal – to byly jiskřičky z hůlky. Přehodil pravou nohu přes Kulového bleška, pevně chytil držadlo a už cítil, jak koště nedočkavě vibruje, jako by se těšilo, že se zase proletí. „Druhý signál, jedeme!“ řekl Lupin, když na nebi vybuchly zelené jiskřičky. Harry nakopl koště a vystartoval. Ledová noc svištěla skrz jeho vlasy a čisťounké zahrádky Zobí ulice rychle mizely v dáli, až vypadaly jako zelenočerný kostičkovaný ubrus; stejně tak se vzdalovaly myšlenky na ministerstvo, jako by je čerstvý vítr vyfoukal Harrymu z hlavy. Cítil, že co nevidět exploduje štěstím, konečně zase letěl, letěl pryč od Zobí ulice, přesně tak, jak si to celé léto představoval, letěl domů… Na pár chvil všechny jeho problémy zmizely, v porovnání s nekonečnou hvězdnatou oblohou byly nicotně maličké. „Doleva, doleva, kouká se na nás mudla!“ křičel Moody, Tonková ostře zabočila doleva a Harry ji následoval, pozoruje svůj kufr, zmítající se na jejím koštěti. „Musíme jít výš… Zvedněte to ještě o čtvrt míle!“ Harryho oči slzely pod náporem větru, jak stoupali; pod sebou nic neviděl, jen malá světýlka aut a pouličních lamp. Dvě z těch světýlek mohla klidně patřit autu strýce Vernona… Dursleyovi už se teď museli vracet zpět do svého prázdného domu, naštvaní z trapasu s neexistující soutěží o nejhezčí trávník… Harry se té představě nahlas smál, i když jeho smích přehlušovalo pleskání hábitů, vrzání nosiče s jeho kufrem a prudké svištění větru. Takhle dobře se necítil už měsíc – takhle šťastně. „Teď na jih,“ velel Pošuk, „před námi město!“ Vzali to trochu vpravo, aby se vyhnuli pavučině třpytivých světel pod sebou. „Směr jihovýchod a stoupejte, před námi je mrak, mohli bychom se v něm schovat,“ volal Moody. „Nepoletíme do žádného mraku!“ zlobila se Tonková. „Byli bychom celí promočení, Pošuku!“ Harry byl rád, že se ozvala, jeho ruce už pomalu přimrzaly na rukojeť koštěte. Přál si, aby si byl býval vzal kabát, protože se pomalu začínal klepat zimou. Upravili kurs podle Pošukových instrukcí. Harry poulil oči do ledové zimy, která mu pomalu okusovala uši – taková zima mu byla na koštěti snad jen jednou, během famfrpálového zápasu proti Mrzimoru v třetím ročníku, kdy byla bouřka. Stráž kolem něj neustále kroužila jako dravci. Harry ztratil pojem o čase. Přemýšlel, jak dlouho už asi letí, zdálo se mu, že to musí být minimálně hodina. „Zatočte k jihozápadu,“ křikl Moody, „chceme se vyhnout dálnici!“ Harry byl tak zmrzlý, že mu myšlenka na teplý, suchý vnitřek auta nepřišla nijak kacířská a zatoužil také po cestě s Letaxem – bylo to sice trochu nepohodlné, ale v krbech bylo aspoň teplo. Kingsley Retězák proletěl kolem něj, jeho plešatá hlava a zlatá náušnice se zaleskly v měsíčním světle. Po jeho pravici teď byla Emmeline Vance, hůlku tasenou, rozhlížela se tu vpravo, tu vlevo a pak také udělala přelet nad Harrym a vystřídal ji Sturgis Podmore. „Budeme muset udělat zpětnou smyčku, abychom si byli jistí, že nás nikdo nesleduje,“ vypadl z Moodyho další skvělý nápad a Tonková zaječela: „Ty jsi pošuk, Pošuku! Už jsme tu všichni přimrzlí ke košťatům! Jestli budeme pořád někam uhýbat, nedoletíme tam ani za týden! Krom toho, už jsme skoro na místě!“ „Čas jít k zemi,“ oznámil Lupin, „drž se Tonkové, Harry!“ Harry následoval čarodějku dolů. Směřovali k největší síti světel, jakou kdy viděl, obrovská masa světla, uspořádaného do křížících se čar. Když se dostali níž, světlo se rozpadlo na jednotlivé lampy, komíny a blikající televize. Harry se nemohl dočkat, až bude na zemi, i když si byl jist, že ho budou muset z koštěte odmrazit. „Jsme tady,“ zvolala Tonková chvilku poté, co dosedli na zem. Harry přistál hned po ní a svalil se na neudržovaný trávník uprostřed malého náměstí. Tonková odvazovala jeho kufr. Třesoucí se Harry se rozhlížel kolem – umouněné domy kolem nevypadaly moc přátelsky, některé měly rozbitá okna, třpytící se v záři lamp, loupala se z nich omítka a venku ležely hromádky odpadků. „Kde to jsme,“ zeptal se, ale Lupinová odpověď byla krátká a tichá: „Vydrž.“ Moody něco hledal ve svém hábitu, sukovité ruce ztuhlé zimou. „Tady je to,“ zahuhlal konečně a vytáhl něco, co vypadalo jako stříbrný zapalovač. Cvaklo to a nejbližší lampa s lupnutím zhasla. Zase to cvaklo a zhasla další lampa, a tak to šlo dál, až nesvítila ani jedna lampa na náměstí a jediné světlo vycházelo zpoza zatažených závěsů v oknech a srpku měsíce. „To jsem si půjčil od Brumbála,“ řekl Moody a zase Zhasínadlo schoval. „To proto, kdyby náhodou nějaký mudla koukal z okna, jasné? A teď rychle, jdeme.“ Vzal Harryho za ruku a vedl ho přes trávník, přes cestu a pak na chodník; za nimi šel Lupin a Tonková a nesli Harryho kufr. Ostatní, s hůlkami připravenými, je následovali. Z okna v prvním patře nejbližšího domu bylo slyšet přidušenou hudbu. Z hromady nacpaných odpadkových pytlů, poházených u rozbité branky, se linul ostrý zápach. „Tady,“ podal Moody Harrymu kousek papíru a posvítil mu hůlkou, „rychle si to přečti a zapamatuj si to.“ Harry se podíval na papírek. Úzká písmenka úhledného rukopisu mu byla vzdáleně povědomá. V dopise stálo: Ústředí Fénixova řádu se nachází v čísle 12, Grimmauldovo náměstí, Londýn.