Grimmauldovo náměstí 12 „Co je to ten Fénixův – ?“ začal Harry. „Tady ne, chlapče,“ přerušil ho Moody, „počkej, až budeme uvnitř!“ Sebral Harrymu papírek a zapálil ho hůlkou. Zpráva se zkroutila a popel odletěl na zem. Harry se rozhlížel po okolních domech – stáli před číslem 11; podíval se vlevo a viděl číslo 10; ovšem napravo byla třináctka. „Ale kde je – ?“ „Mysli na to, co sis právě zapamatoval,“ řekl tiše Lupin. Harry přemýšlel a ještě než došel k té části o čísle dvanáct, mezi jedenáctkou a třináctkou se najednou objevily staré dveře, následovány špinavými zdmi a slepými okny. Vypadalo to, jako by se tu ocitl nafukovací dům a odstrčil všechny ostatní stranou. Harry na to nevěřícně zíral. Hudba z čísla jedenáct pokračovala. Mudlové vevnitř si evidentně ničeho nevšimli. „Tak pojď, honem,“ pobídl ho Moody a šťouchnul ho do zad. Harry vyšel po prošlapaných schodech, zíraje na právě se objevivší dveře. Byly natřené na černo, ale nátěr byl oprýskaný. Stříbrné klepadlo mělo tvar hada. Nebyla tu žádná klíčová dírka ani poštovní schránka. Lupin vytáhl hůlku a klepl na dveře. Harry slyšel spoustu hlasitých kovových zvuků, z nichž poslední zněl jako vytahovaný řetěz. Dveře se s vrzáním otevřely. „Honem, Harry,“ zašeptal Lupin, „ale nechoď vevnitř moc daleko a na nic nesahej.“ Harry překročil práh, za nímž byla velmi temná hala. Cítil zatuchlinu, vlhkost a prach; dům byl cítit jako dlouho opuštěná budova. Ohlédl se přes rameno a viděl, jak ostatní přicházejí za ním, Lupin s Tonkovou nesli kufr a Hedvičinu klec. Moody stál na vrchním schodě a rozsvěcoval lampy, které předtím Zhasínačem zhasl; oranžové světlo zaplavilo náměstíčko. Pak Moody vešel dovnitř a zavřel za sebou, takže tma v hale teď byla dokonalá. „Ještě něco –“ Zase praštil Harryho hůlkou do hlavy; Harry cítil známé stružky, stékající mu po zádech, tentokráte horké a věděl, že Moody odstranil kouzlo Disiluze. „A teď všichni stůjte, než to tu trochu osvětlím,“ řekl potom Moody. Z toho, jak všichni mluvili potichu, měl Harry podivný pocit; bylo to jako když vstoupíte do domu, kde někdo umírá. Slyšel syčení a pak dlouhou chmurnou halu s potrhanými tapetami a vyrudlým kobercem blikavě ozářily staré plynové lampy. Nad hlavou se jim třpytil starý lustr plný pavučin a na stěnách visely zčernalé portréty. Harry zaslechl, jak něco rychle peláší pod obložením stěn. Lustr i plynová lampa na stole měly tvar hada. Pak se ozvaly rychlé kroky a z dveří na konci haly se vynořila paní Weasleyová. Zářila jako sluníčko, i když, jak si Harry všiml, byla trochu pohublá a bledší, než obvykle. „Harry, jsem tak ráda, že tě vidím,“ šeptala a sevřela ho po způsobu vpravdě medvědím; potom si ho přidržela rukama a chvíli ho kriticky zkoumala. „Nevypadáš moc dobře, potřebuješ trochu vykrmit, ale obávám se, že budeš muset počkat na večeři.“ Otočila se k ostatním čarodějům a zašeptala: „Zrovna přijel, setkání začíná.“ Čarodějové zašuměli vzrušením a vydali se chodbou ke dveřím, kterými přišla paní Weasleyová. Harry se pustil za Lupinem, ale paní Weasleyová ho zadržela. „Ne, Harry, setkání je jen pro členy Rádu. Ron a Hermiona jsou nahoře, můžeš tam s nimi zatím počkat a pak bude večeře. A tady v hale nemluv nahlas,“ dodala důrazným šepotem. „Proč?“ „Bude lepší nic neprobudit.“ „Co tím –?“ „Vysvětlím později, teď musím jít, čekají na mě na schůzi – jen ti ukážu, kde budeš spát.“ Přitiskla si prst na rty a vedla ho – šla po špičkách – kolem moly prožraných závěsů, za kterými Harry tušil dveře a stojanu na deštníky, který byl evidentně vyroben z useknuté trollí nohy, na tmavé schodiště, kde byly na stěnách pověšené kovové placky s vysušenými hlavami. Bližší pohled Harrymu prozradil, že to jsou hlavy domácích skřítků. Všechny měly stejný, čenichu podobný nos. Harry byl s každým schodem stále zmatenější. Co jen, pro všechno na světě, dělali v domě, který vypadal, jako by patřil těm nejtemnějším z temných mágů? „Paní Weasleyová, proč –?“ „Ron a Hermiona ti všechno vysvětlí, miláčku, já opravdu musím jít,“ zašeptala nepřítomně paní Weasleyová a ukázala přes odpočívadlo na dveře vpravo. „Tady budeš bydlet. Až bude po schůzi, zavolám tě.“ A uháněla zase po schodech dolů. Harry přešel odpočívadlo, vzal za kliku, která měla pochopitelně tvar hadí hlavy, a otevřel dveře. V ponuré místnosti byly dvě postele; to bylo všechno, čeho si všiml, pak se ozvalo zašveholení, zaječení a jeho zorné pole vyplnilo neuvěřitelné množství rozčepýřených vlasů. Hermiona se vrhla do jeho náruče s takovou silou, že ho málem srazila na zem, zatímco Ronova sovička Papušík vzrušeně poletovala kolem jejich hlav. „HARRY! Rone, už je tady, Harry je tady! Neslyšeli jsme tě přijít! Oh,jak se máš? Jsi v pořádku? Zlobil ses na nás? Vsadím se, že ano, vím, že naše dopisy byly na nic – ale nemohli jsme ti nic říct, Brumbál nás donutil přísahat, že budeme držet jazyk za zuby, panebože, musíme ti toho tolik říct a ty nám taky –mozkomorové! Když jsme se to dozvěděli – a to řízení na ministerstvu – je to neslýchané, podívala jsem se na to, nemůžou tě vyloučit, existuje výjimka z výnosu o zákazu používání kouzel pro nezletilé čaroděje, pokud jde o život ohrožující situace –“ „Nech ho vydechnout, Hermiono,“ řekl Ron a zavřel za Harrym dveře. Vypadalo to, že poporostl o dalších pár palců a teď byl ještě vytáhlejší než dřív, i když ten dlouhý nos, rudé vlasy a pihy se nezměnily. Zářící Hermiona pustila Harryho, ale než stačil promluvit, zasvištělo to a na jeho rameni přistálo něco velkého a bílého, co doteď sedělo na skříni. „Hedviko!“ Sněhově bílá sova zacvakala zobákem a jemně ho štípla do ucha, zatímco Harry ji hladil po peří. „Byla pěkně rozparáděná,“ řekl Ron, „málem nás uklovala k smrti, když přinesla poslední dopisy, podívej –“ a ukázal Harrymu svůj ukazováček, sice už napůl zahojený, ale i tak bylo vidět, že se do něj zobák zabořil pěkně hluboko. „Ach, ano,“ řekl Harry, „za to se omlouvám, ale fakt jsem chtěl ty odpovědi, takže –“ „Chtěli jsme ti je poslat, kamaráde, Hermiona byla jako na trní, pořád říkala, že určitě provedeš něco hloupého, když tam budeš muset zůstat sám, beze zpráv, ale Brumbál –“ „— vás donutil přísahat,“ doplnil Harry, „já vím, Hermiona už mi to řekla.“ Hřejivý pocit, který ho obklopil, když spatřil své přátele, se náhle vytratil, jako by ho někdo uhasil ledovou vodou. Po takové době, kdy toužil je vidět –najedou by byl raději, kdyby ho Ron s Hermionou nechali o samotě. Rozhostilo se napjaté ticho, během kterého Harry automaticky hladil Hedviku a na nikoho se nedíval. „Myslel si, že je to tak nejlepší,“ řekla Hermiona, „myslím Brumbál.“ „Jasně,“ odpověděl Harry a všiml si, že její ruce také nesou stopy Hedvičina zobáku a zjistil, že mu to není zas až tak moc líto. „Nejspíš předpokládal, že u mudlů budeš v bezpečí,“ začal Ron. „Jo?“ zvedl Harry obočí, „a byl snad někdo z vás tohle léto napaden mozkomory?“ „No – to ne, ale – proto nechal lidi z Fénixova řádu, aby tě celou tu dobu hlídali – „ Harrym to škublo, asi jako když při chůzi po schodišti nechtěně vynecháte schod. Takže všichni věděli, že je sledován – kromě něj. „No, ale moc to nezabralo, že?“ řekl Harry a snažil se o klidný hlas, „nakonec jsem se tak nějak musel o sebe postarat sám, že?“ „Byl hrozně rozzlobený,“ hájila Brumbála Hermiona hlasem plným hrůzy, „viděli jsme ho. Když zjistil, že Mundungus opustil službu. Šel z něj strach.“ „No, já jsem rád, že opustil službu,“ řekl ledově Harry, „kdyby to neudělal, nemusel bych použít magii a Brumbál by mě nechal do konce léta v Zobí ulici.“ „A ty… Ty se nebojíš toho slyšení na ministerstvu?“ zeptala se tiše Hermiona. „Ne,“ zalhal Harry. Popošel od nich a rozhlížel se po místnosti, zatímco Hedvika mu seděla na rameni; ale neviděl nic, co by ho potěšilo. Pokoj byl tmavý a pochmurný. Jediné, co ho trochu oživovalo, byl prázdný kus plátna v ornamentálním rámu; když kolem něj Harry přecházel, zdálo se mu, že něco slyší – tichý chichot něčeho, co se rychle vzdalovalo. „A proč měl Brumbál takový zájem na tom, abych zůstal v nevědomosti?“ zeptal se Harry a pořád se snažil znít klidně. „Obtěžovali jste se ho alespoň zeptat?“ Ohlédl se zrovna včas, aby viděl, jak si ti dva vyměnili pohledy, které jasně říkaly, že se chová právě tak, jak se obávali, že se bude chovat. Jeho náladu to příliš nevylepšilo. „Řekli jsme Brumbálovi, že ti chceme všechno prozradit,“ řekl Ron, „opravdu. Ale má teď hrozně moc práce, viděli jsme ho jen dvakrát a neměl moc času, jen na nás vynutil tu přísahu, že ti nenapíšeme nic důležitého, protože sovy by mohl někdo chytit.“ „Mohl by mi předat informace, kdyby opravdu chtěl,“ konstatoval Harry, „netvrďte mi laskavě, že nezná způsob, jak mi poslat zprávu bez použití sov.“ Hermiona vrhla na Rona rychlý pohled. „Taky nás to napadlo. Ale on prostě nechtěl, abys cokoli věděl.“ „Možná si myslí, že mi nemůže věřit,“ řekl Harry a pozoroval je. „Nebuď blázen,“ polekal se Ron. „Nebo že se o sebe neumím postarat.“ „Jistěže si něco takového nemyslí!“ zlobila se Hermiona. „Fajn, tak proč jsem musel zůstat u Dursleyových, zatímco vy jste tady byli přímo u zdroje?“ začínal se rozohňovat Harry, „jak to, že vy můžete vědět o všem, co se děje?“ „Nemůžeme!“ přerušil ho Ron, „Máma nás nenechá zúčastnit se schůzí, prý jsme moc malí –“ Než si to Harry uvědomil, začal křičet. „TAK NEPUSTÍ VÁS NA SCHŮZE, NO TO JE HRŮZA! POŘÁD JEŠTĚ MŮŽETE BÝT TADY, NE? TADY A SPOLU! JÁ JSEM MUSEL ZŮSTAT MĚSÍC U DURSLEYŮ! A VYDRŽET VÍC, NEŽ SI VY DVA KDY DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT A BRUMBÁL TO VÍ – KDO ZACHRÁNIL KÁMEN MUDRCŮ? KDO NÁS ZBAVIL RIDDLA? KDO VÁM ZACHRÁNIL KŮŽI PŘED MOZKOMORY?“ Každá hořká myšlenka, kterou Harry v posledním měsíci měl, se vyvalila ven; frustrace z izolace; bolest z toho, že tu všichni byli spolu bez něj; zlost na ty, co ho sledovali a nic mu neřekli – pohár trpělivosti přetekl. Hedvika se vystrašeně vrátila zpět na skříň a Papušík rozrušeně štěbetal a divoce poletoval pod stropem. „KDO SE MUSEL MINULÝ ROK VYPOŘÁDAT S DRAKY, SFINGAMI A DALŠÍMI PODOBNÝMI VĚCMI? KDO HO VIDĚL SE VRÁTIT? KDO MU MUSEL UTÉCT? JÁ!“ Ron stál jako přimražený, s otevřenou pusou, neschopen slova, zatímco Hermiona vypadala, že se každou chvíli rozpláče. „ALE PROČ BYCH ASI MĚL VĚDĚT, CO SE DĚJE? PROČ BY SE VŮBEC MĚL NĚKDO OBTĚŽOVAT MI SDĚLIT, O CO TADY JDE?“ „Harry, my jsme opravdu chtěli –“ začala Hermiona. „ZŘEJMĚ JSTE NECHTĚLI TAK MOC, PROTOŽE JINAK BYSTE MI POSLALI SOVU, ALE VLASTNĚ BRUMBÁL VÁS DONUTIL PŘÍSAHAT – „Ale to on opravdu –“ „ČTYŘI TÝDNY V ZOBÍ ULICI, KDY JSEM MUSEL VYTAHOVAT KOUSKY PAPÍRU Z ODPADKÁČŮ, ABYCH MĚL VŮBEC ASPOŇ TROCHU PONĚTÍ, CO SE DĚJE –“ „My jsme chtěli –“ „PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE JSTE SE TU PĚKNĚ NASMÁLI, CO, HEZKY POHROMADĚ –“ „Ne, upřímně –“ „Harry, nám je to opravdu líto!“ vykřikla zoufale Hermiona, oči plné slz. „Ale máš pravdu, Harry, byla bych stejně rozzlobená jako ty!“ Harry na ni zíral, těžce oddychuje, pak se obrátil a začal přecházet po pokoji. Hedvika temně houkala. Nastala dlouhá pauza, kterou rušilo jen vrzání podlahy pod Harryho nohama. „Kde to vůbec jsem?“ zeptal se potom. „Ústředí Fénixova řádu,“ odpověděl okamžitě Ron. „Byl byste někdo tak laskav a vysvětlil mi, co to je Fénixův řád?“ „Tajné společenství,“ řekla rychle Hermiona, „Brumbál je předseda, on ho taky založil. Členy jsou lidé, kteří posledně bojovali proti ty-víš-komu.“ „Kdo jsou členové?“ ptal se Harry dál a nechal chození po pokoji. „Moc jich není –“ „My jsme jich potkali asi dvanáct,“ řekl Ron, „ale myslíme si, že jich je víc.“ Harry se na ně díval. „No, a?“ vybídl je. „Eh,“ řekl Ron. „No, a – co?“ „Voldemort!“ houkl Harry a Ron s Hermionou se přikrčili. „Co se děje? Co chystá? Kde je? Co uděláme, abychom ho zastavili?“ „Už jsme ti to řekli, nesmíme na schůze Řádu,“ řekla nervózně Hermiona, „takže podrobnosti neznáme – ale máme zhruba představu,“ dodala rychle, když viděla výraz Harryho tváře. „Fred a George vynalezli Prodloužitelné uši,“ řekl Ron, „jsou opravdu užitečné.“ „Prodloužitelné – ?“ „Uši, ano. Ale už jsme je museli přestat používat, protože máma na to přišla a začala strašně vyvádět. Fred a George je museli všechny schovat. Ale ledacos jsme s jejich pomocí zjistili, než na nás máma kápla. Víme, že řád sleduje Smrtijedy, aby měli přehled –“ „Někteří z nich nabírají nové členy pro řád –“ „A někteří něco hlídají,“ dodal Ron, „vždycky mluvili o strážní službě.“ „Ta hlídaná věc jsem nemohl být já, že ne?“ zeptal se Harry sarkasticky. „No, vidíš,“ řekl Ron, kterému to právě evidentně došlo. Harry zafuněl, znovu obešel pokoj a podíval se na Rona a Hermionu. „Takže co jste vy dva celou dobu dělali, když nesmíte na schůze? Říkali jste, že máte práci.“ „To jsme opravdu měli,“ řekla Hermiona, „čistili jsme tenhle dům, byl prázdný celé věky a bylo to tu znát. Podařilo se nám vyčistit kuchyň, většinu ložnicí a myslím že zítra půjdeme na plánovací míst– AARGH!“ Uprostřed místnosti se ze vzduchu za doprovodu dvou hlasitých ran materializovala dvojčata Fred a George, Ronovi starší bratři. Papušík zatřepetal křídly a raději se schoval u Hedviky na skříni. „Přestaňte s tím!“ požádala slabým hlasem Hermiona dvojčata, která měla stejné zrzavé vlasy jako Ron, jen byla o něco menší. „Nazdar Harry,“ řekl George a zazářil na něj, „slyšeli jsme ladné tóny tvého hlasu.“ „Neměl bys v sobě tu zlost takhle potlačovat, Harry, nech to všechno vyjít ven,“ přidal se Fred, na tváři široký úsměv, „myslím, že v okolí padesáti mil je ještě pár lidí, kteří tě neslyšeli.“ „Takže jste udělali zkoušky z přemisťování?“ odsekl nevrle Harry. „S vyznamenáním,“ pravil Fred, který držel v ruce něco, co vypadalo jako dlouhý kus tělově zbarveného provázku. „Bylo by trvalo asi o třicet sekund déle, kdyby museli seběhnout schody,“ vysvětlil Ron. „Čas jsou peníze, bratříčku,“ řekl Fred, „V každém případě, Harry, rušíš nám poslech. Prodloužitelné uši,“ dodal, když viděl Harryho zvednuté obočí, a zvedl ruku s provázkem, který vedl ven ze dveří a na odpočívadlo. „Snažíme se zjistit, co se dole děje.“ „Měli byste být opatrní,“ řekl mu Ron, „kdyby to máma zjistila…“ „Stojí to za to, mají dole nějakou velkou schůzi.“ Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila další rudá hříva. „No ne, ahoj, Harry!“ pozdravila Ronova mladší sestra, Ginny. „Měla jsem dojem, že slyším tvůj hlas.“ Otočila se na Freda s Georgem a řekla: „Dneska máte smůlu s Ušima, šla pryč z kuchyně a na dveře dala Neochvějnost.“ „Jak to víš?“ chtěl vědět George a vypadal velmi zklamaně. „Řekla mi to Tonksová. Prostě házíš na dveře věci a když se jich nedotknou, je na nich Neochvějnost. Házela jsem na ně ze schodů hnojůvky a ty se od nich jen tak odrazily, takže není žádná možnost, jak pod dveře dostat Uši.“ Fred si povzdychl. „Škoda. Vážně jsem byl zvědavej, co má starej Snape za lubem.“ „Snape?“ zeptal se Harry rychle, „on je tady?“ „Jo,“ kývl George, zavřel dveře a posadil se na jednu z postelí; Fred a Ginny ho následovali. „Podává hlášení. Přísně tajný.“ „Prevít,“ poposedl Fred. „Je na naší straně,“ řekla přesvědčeně Hermiona. Ron popotáhl. „Což neznamená, že už není prevít. Jen ten způsob, jakým se na nás dívá.“ „Bill ho taky nemá rád,“ dodala Ginny, jako kdyby se tím všechno uzavřelo. Harry si nebyl jist, že jeho zlost vyprchala, ale toužil po informacích tak silně, že na touhu zářit zase řvát zapomněl. Posadil se na druhou postel a začal. „Billy je tady? Myslel jsem, že pracuje v Egyptě.“ „Dal se přeložit na kancelářskou práci, aby mohl být doma a pracovat pro řád,“ řekl Fred, „říká, že mu hrobky chyběj, ale je tu něco, co mu to vynahradí.“ „Co tím myslíš?“ „Pamatuješ na Fleur Delacourovou?“ zeptal se George, „má teď práci u Gringottů, aby si výýý'pšttla áááglištinu –“ „A Billy jí dává spoustu soukromých lekcí,“ uchichntul se Fred. „Charlie je taky v Řádu,“ řekl George, „ale zůstal v Rumunsku. Brumbál chce mít v Řádu co nejvíc zahraničních čarodějů, takže Charlie se pokouší navazovat další kontakty.“ „Nemohl by to dělat Percy?“ zeptal se Harry. Když o něm slyšel naposled, pracoval třetí z Ronových bratrů na Úřadě mezinárodní magické spolupráce na Ministerstvu magie. Weasleyovi a Hermiona si vyměnili temné pohledy. „Ať se děje cokoliv, nemluv o Percym před mámou a tátou,“ požádal Ron Harryho napjatým hlasem. „Proč ne?“ „Protože kdykoliv zmíníš Percyho jméno, táta rozbije to, co má zrovna v ruce a máma začne brečet.“ „Bylo to hrozný,“ řekla smutně Ginny. „Co se stalo?“ zeptal se Harry. „Percy s tátou se pohádali,“ vysvětloval Fred, „nikdy jsem ještě neviděl tátu takhle vyvádět. Vždycky je to máma, kdo křičí.“ „Bylo to první týden po konci školy,“ pokračoval Ron, „zrovna jsme se chystali odjet sem a přidat se k řádu. Percy se vrátil domů a řekl nám, že ho povýšili.“ „To si děláš legraci?“ nevěřil Harry. Přestože věděl, že Percy je velmi ambiciózní, nezdálo se mu, že by byl v zaměstnání nějak zvlášť úspěšný. Byl to Percy, kdo si nevšiml, že jeho nadřízený je pod kontrolou lorda Voldemorta (ne, že by tomu snad někdo na ministerstvu věřil – všichni si mysleli, že se pan Skrk zbláznil). „Všechny nás to překvapilo,“ řekl George, „protože Percy se kvůli Skrkovi dostal do pěkné kaše, vyšetřovalo se to a tak. A nakonec řekli, že Percy si měl všimnout, že se Skrkem není něco v pořádku a informovat nadřízené. Ale znáš Percyho, Skrk ho nechal velet, proti tomu neprotestoval.“ „Tak jak je možné, že ho povýšili?“ „To jsme se taky divili,“ řekl Ron, který se velmi snažil, teď, když Harry přestal ječet, aby konverzace zůstala pokud možno normální. „Přišel domů celý pyšný sám na sebe – víc, než bylo obvyklé, jestli si to vůbec dokážeš představit – a řekl tátovi, že mu nabídli místo přímo v kanceláři pana Popletala. Místo až moc dobré pro někoho, kdo před rokem vyšel z Bradavic – druhý asistent pana ministra. Předpokládal samozřejmě, že na tátu to udělá dojem.“ „Jenže neudělalo,“ dodal Fred pochmurně. „Proč ne?“ „Popletal evidentně poletoval po ministerstvu a kontroloval, jestli někdo nemá kontakty s Brumbálem,“ řekl George. „Brumbálovo jméno upadlo na ministerstvu v nelibost,“ pokračoval Fred, „všichni si myslí, že jen přivolává problémy, když tvrdí, že se ty-víš-kdo vrátil.“ „Táta říkal, že Popletal dal jasně najevo, že kdokoli má co dělat s Brumbálem, může si vyklidit stůl.“ „Problém je v tom, že Popletal podezřívá tátu, ví, že je Brumbálův přítel a taky si vždycky myslel, že táta je s tou svojí posedlostí mudly trochu divnéj.“ „Ale co to má co dělat s Percym?“ nechápal stále Harry. „Hned se k tomu dostanu. Táta si myslí, že Popletal chce Percyho u sebe jako špeha – aby mu dával informace o rodině – a o Brumbálovi.“ Harry hvízdl. „Tak to se muselo Percymu líbit.“ Ron se dutě zasmál. „Strašlivě zuřil. Řekl, že – no, řekl spoustu ošklivých věcí. Že prý musel bojovat s tátovou zavšivenou reputací od chvíle, kdy byl přijat na ministerstvo a že táta nemá žádné ambice a proto taky nikdy – no, víš – nevydělal moc peněz, chápeš…“ „Co?“ zeptal se nevěřícně Harry, zatímco Ginny zaprskala jako rozzlobená kočka. „Já vím,“ ujal se slova Ron, „a bylo hůř. Taky tátu obvinil, že je idiot, že se kamarádí s Brumbálem, že ten se řítí do průšvihu a stáhne ho s sebou a že on – Percy – ví, ke komu má být loajální a to sice k ministerstvu. A jestliže máma s tátou hodlají ministerstvo zradit, tak že se postará, aby všichni věděli, že on už k naší rodině nepatří. No, a pak si sbalil svých pět švestek a zmizel. Žije teď někde tady v Londýně.“ Harry tiše zaklel. Nikdy neměl Percyho nijak zvlášť rád, ale v životě by ho nenapadlo, že by dokázal být takový. „Máma z toho byla celá špatná,“ pokračoval trochu křečovitě Ron, „brečela a tak. Jela do Londýna a snažila se s Percym promluvit, ale ten jí zabouchl dveře před nosem. Netuším, co dělá, když se potká s tátou v práci – asi se ignorujou.“ „Ale Percy musí vědt, že se Voldemort vrátil,“ uvažoval Harry, „není hloupej, musí vědět, že vaši by neriskovali všechno jen tak pro nic za nic.“ „No, tvoje jméno taky přišlo na přetřes,“ řekl Ron a pokradmu se na Harryho koukl, „Percy řekl, že jediným důkazem je tvoje slovo a – nevím… Myslel si, že to není dost.“ „Percy bere Denního věštce vážně,“ řekla trpce Hermiona a všichni kývli. „O čem to zase mluvíte?“ ptal se Harry a ostatní si ho ostražitě měřili. „Ty jsi – ty jsi neodebíral Denního věštce'?“ zeptala se nervózně Hermiona. „Jo, odebíral!“ „A četl jsi ho – eh – pečlivě?“ zeptala se, ještě nervózněji, Hermiona. „Ne od A do Z. Kdyby tam mělo být něco o Voldemortovi, bylo by to na titulní stránce, ne?“ Všichni sebou škubli a Hermiona rychle pokračovala: „Musel bys číst opravdu od začátku do konce, aby sis toho všiml, ale – zmiňovali se o tobě několikrát týdně…“ „Ale já jsem neviděl –“ „Jestliže jsi četl jen titulní stránky, tak ne,“ potřásla hlavou Hermiona, „nemluvím o velkých článcích. Jen tak se o tobě občas zmínili, šoupli tvoje jméno do nějaké zprávy…“ „Co tím –?“ „Nebylo to moc hezké, víš,“ mluvila Hermiona dál a nutila se do klidu, „vycházeli z toho, co napsala Rita.“ „Ale ta pro ně snad nepíše, nebo ne?“ „Ne, dodržela slib… Ne, že by měla na výběr,“ dodala spokojeně. „Ale položila základy, na kterých se teď můžou snažit.“ „Snažit o co?“ chtěl vědět Harry. „Víš, jak o tobě psala, že se hroutíš na zem a tvrdíš, jak tě bolí ta jizva a tak?“ „Jo,“ kývl Harry, který některé výmysly Řitě Holoubkové nemohl zapomenout. „No, a tak o tobě píšou – jako bys byl podvodník, který se jen snaží upoutat pozornost a myslí si, že je velký tragický hrdina,“ pokračovala Hermiona rychle, „sem tam se o tobě objeví sarkastická poznámka. Třeba když se objeví něco dojemného, napíšou 'Příběh hodný Harryho Pottera', nebo když se někomu přihodí směšná nehoda, tak je to 'doufáme, že mu nezůstala jizva na čele, nebo ho za pár let budeme muset uctívat' – „ „Ale já přece nechci, aby mě někdo uctíval –“ začal Harry rozčileně. „Já vím že ne,“ skočila mu do řeči Hermiona, „já vím, Harry. Ale vidíš, o co jim jde? Chtějí z tebe udělat někoho, komu nebude nikdo věřit. Vsadím se o cokoliv, že je za tím Popletal. Chtějí, aby si čarodějové mysleli, že jsi jen hloupý kluk, který vykládá smyšlené historky, aby byl slavný.“ „Ale já jsem přece nechtěl – nežádal jsem o to – aby Voldemort zabil moje rodiče!“ vypěnil Harry. „Jsem slavnej, protože zabil moje rodiče, ale nemohl zabít mě! Kdo bych chtěl bejt slavnej kvůli něčemu takovýmu? Nenapadlo je, že bych byl radši, kdyby se to nikdy –“ „My víme, Harry,“ řekla Ginny vážně. „A samozřejmě se neobjevila ani zmínka o mozkomorech, kteří tě napadli,“ řekla Hermiona, „někdo jim musel říct, aby to drželi pod pokličkou. To mohl být přece trhák, mozkomorové v ulicích! Ani se nezmínili, že jsi poručil zákon o utajení. Myslíme si, že by to určitě udělali, do toho obrázku tebe coby podvodníka by jim to určitě sedlo. Zřejmě čekají, až tě vyloučí ze školy a pak se do toho pustí – chci říct, kdyby tě vyloučili, dodala rychle. „Určitě nebudeš, jestliže se řídí svými vlastními zákony, nemůžou ti nic udělat.“ Už zase mluvili o slyšení a to Harry nechtěl. Přemýšlel, jak změnit téma, ale byl toho ušetřen zvukem kroků na schodech. „A jéje.“ Fred škubl za Ucho a okamžitě se s Georgem vypařili. O pár sekund později vkročila dovnitř paní Weasleyová. „Už je po schůzi, můžete jít dolů a dát si večeři. Všichni tě chtějí vidět, Harry. A kdo nechal dole u dveří všechny ty hnojůvky?“ „Křivonožka,“ obvinila Ginny bez uzardění Weasleyovic kocoura, „strašně rád si s nimi hraje.“ „Aha. Myslela jse, že by to mohl být Pišta, dělá takové divné věci. A teď pojďte a nezapomeňte, potichu. Ginny, máš špinavé ruce, co jsi proboha dělala? Před jídlem si je umyj, ano?“ Ginny se zašklebila a šla za mámou. Harry zůstal v pokoji s Ronem a Hermionou, kteří na něj koukali, jako by se báli, že zase začne vyvádět. Harry se cítil trochu zahanben. „Podívejte…“ zahuhlal, ale Ron zavrtěl hlavou a Hermina řekla: „Věděli jsme, že budeš rozzlobený, Harry, my ti to nevyčítáme. Ale musíš chápat, my jsme se opravdu snažili Brumbála přemluvit –“ „Ano, já vím.“ Harry nadhodil nové téma, protože stačilo jen pomyšlení na ředitele Brumbála a vnitřnosti se mu zase začínaly vařit vzteky. „Kdo je Pišta?“ zeptal se. „To je zdejší domácí skřítek. Cvok. Ještě nikdy jsem takového nepotkal.“ Hermiona se na Rona zamračila. „Není cvok, Rone.“ „Jeho životním cílem je nechat si useknout hlavu, aby ji mohli vystavit jako hlavu jeho mámy na kovové placičce nad schodištěm. Přijde ti to normální?“ „Dobře – dobře, je trochu divný, ale to není jeho vina.“ Ron se podíval na Harryho a obrátil oči v sloup. „Hermiona to ještě se SPOŽÚSEM nevzdala.“ „To není SPOŽÚS, ale es pé ó zet ú es e em!“ ohradila se ostře Hermiona. „Fronta za osvobození domácích skřítků! A není to jen můj zájem Brumbál taky říká, že máme být na Pištu hodní!“ „Ale jo, jasně. Pojďte radši, hlady šilhám.“ Vyrazil ze dveří a po schodišti, ale než stačili dojít dolů – „Stát!“ vydechl Ron a varovně zamával na Harryho a Hermionu. „Jsou ještě dole v hale, mohli bychom něco zaslechnout!“ Všichni tři se opatrně nahnuli přes zábradlí. Dole stála spousta čarodějů a čarodějek, včetně Harryho stráže, a vzrušeně šeptali. Ve středu hloučku spatřil Harry tmavovlasou mastnou hlavu svého nejneoblíbenějšího bradavického učitele, profesora Snapea. Nahnul se přes zábradlí ještě víc; nesmírně ho zajímalo, co Snape ve Fénixově řádu. Vtom se před jeho očima objevil tenký růžový provázek. Podíval se nahoru a uviděl Freda a George na odpočívadle o patro výš. O chvíli později se ale čarodějové vydali k východu a Harry slyšel, jak Fred zaklel a tahá Ucho zpátky nahoru. Slyšeli, jak se dveře otevřely a zase zavřely. „Snape tady nikdy nejí,“ řekl Ron Harrymu tiše, „naštěstí. Pojďte.“ „A nezapomeň mluvit tiše, až půjdeme přes halu,“ připomněla Hermiona. Když míjeli vystavené skřítčí hlavičky, spatřili Lupina, paní Weasleyovou a Tonkovou, jak zamykají vstupní dveře spoustou magických zámků. „Jíme dole v kuchyni,“ zašeptala paní Weasleyová, „Harry, drahoušku, hezky po špičkách přes chodbu a jsou to tamhlety dveře –“ BÁC. „Tonková!“ vykřikla paní Weasleyová a otočila se. „Omlouvám se!“ vyla čarodějka, která ležela na zemi rozplácnutá jako žába, „to ten pitomej stojan na deštníky, to už je podruhé, co jsem o něj –“ Ale poslední slovo zaniklo v příšerném, krev zmrazujícím zavřeštění. Prožrané sametové závěsy se rozletěly, ale nebyly za nimi žádné dveře. Na chvíli si Harry myslel, že se dívá z okna, z okna, za kterým stojí stará žena v černé kápi a vřeští a vřeští, jako by ji někdo mučil – a pak mu došlo, že je to jen portrét v životní velikosti, ale ten nejrealističtější a nejméně příjemný, jaký kdy viděl. Stařena prskala, její oči se divoce protáčely, žloutnoucí kůže se napínala, jak ječela ze všech sil; a pak se začaly probírat další portréty v hale a jeden za druhým se rozječely, až to Harryho donutilo zavřít oči a zacpat si uši rukama. Lupin a paní Weasleyová vyrazili vpřed a snažili se závěsy u stařeny zase zatáhnout, ale nešlo to a jekot byl stále silnější a silnější, navíc se z obrazu natahovaly křivé pařáty, jako by jim chtěly roztrhat obličeje. „Parchanti! Hajzlové! Zplozenci špíny a zla! Hybridi, mutanti, šílenci, vypadněte odsud! Jak si dovolujete znesvětit dům našich otců –“ Tonková se omlovala, seč jí síly stačily a pokoušela se postavit těžký stojan na původní místo; paní Weasleyová zanechala marných pokusů o zatažení závěsů a raději se rozběhla halou, omračujíc ostatní portréty svou hůlkou; a ze dveří proti Harrymu vyběhl muž s dlouhými černými vlasy. „Sklapni, ty zatracená stará bábo, SKLAPNI!“ zařval a trhnutím zavřel záclonu, se kterou se předtím rozčilovala paní Weasleyová. Tvář na obraze zbělela. „Tyyyyyyl“ zavyla a její oči div nevypadly z důlků „zrádce rodu, hnusáku, hanbo mé krve!“ „Řekl – jsem – SKLAPNI!“ poručil muž znova a spolu s Lupinem se jim, s nasazením všech sil, podařilo závěs zatáhnout. Ozvěna jekotu dozněla a utichla. Lehce oddechuje a urovnávajíc si černé vlasy, otočil se Sirius ke svému kmotřenci. „Ahoj Harry,“ zašklebil se, „vidím, že ses právě seznámil s mojí matkou.“