HP a fénixův řád - 5.kapitola

Fénixův řád „Tvoje –?“ „Má drahá stará matka,“ řekl Sirius, „už několik měsíců se neúspěšně pokoušíme ji s té stěny sundat, ale mám dojem, že asi dala na zadní stranu plátna Permanentí ulpění. Pojďme raději dolů, než se ostatní zase proberou.“ „Ale co tu dělá portrét tvojí matky?“ ptal se Harry, zatímco procházeli dveřmi z haly a směřovali dolů po úzkých kamenných schodech. „Nikdo ti to neřekl? Tohle je dům mých rodičů,“ vysvětloval Sirius. „Ale protože jsem poslední Black, patří teď mně. Nabídl jsem ho Brumbálovi pro ústředí – zřejmě jediná užitečná věc, kterou jsem kdy udělal.“ Harry, který očekával trochu lepší přijetí, si všiml tvrdé hořkosti v Sinusově hlase. Následoval svého kmotra dál po schodech až do sklepní kuchyně. Byla jen o trochu méně strašidelná než hala, vypadala tak trochu jako jeskyně s hrubými kamennými zdmi. Většina světla pocházela z velkého ohně na vzdáleném konci místnosti. Ve vzduchu se vznášel řídký oblak tabákového kouře, skrz který bylo možno spatřit těžké železné hrnce a pánve, zavěšené pod zčernalým stropem. Bylo tu nacpáno mnoho židlí, zřejmě kvůli schůzi, a uprostřed stál dlouhý dřevěný stůl, pokrytý souvislou vrstvou pergamenů, pohárů, prázdných lahví od vína a také tam ležela hromada jakýchsi hadrů. Pan Weasley a jeho nejstarší syn Billy s hlavami u sebe cosi tiše rozebírali. Paní Weasleyová si odkašlala. Její manžel, hubený, plešatějící, zrzavý muž v brýlích s kostěnými obroučkami, se rozhlédl a vyskočil na nohy. „Harry!“ zvolal, hrnul se k němu a pak mu zuřivě potřásl rukou. „To jsem rád, že tě vidím!“ Přes rameno viděl Harry Billyho, který pořád ještě měl dlouhé vlasy stažené do culíku, jak rychle sklízí se stolu papíry. „Jaká byla cesta?“ zavolal na Harryho, zatímco se snažil posbírat dvacet pergamenů najednou, „neprotáhl vás Pošuk skrz Grónsko?“ „Pokusil se,“ odpověděla Tonková a šla Billymu pomoci, ale ihned se jí podařilo převrhnout na poslední papír svícen. „Ale ne – omlouvám se –“ „Ale drahá,“ odmávla to paní Weasleyová a spravila papír svou hůlkou. V záblesku, který vyšlehl, se Harrymu podařilo zahlédnout něco, co vypadalo jako plány jakési budovy. Paní Weasleyová si toho všimla. Popadla plán a rychle ho nacpala do Billyho náruče. „Tenhle nepořádek musíte uklízet hned po skončení schůze,“ řekla přísně a začala vyndávat nádobí z prastarého příborníku. Billy vytáhl hůlku, zamumlal „Evanesco!“ a svitky se ztratily. „Sedni si, Harry,“ řekl Sirius, „Mundunguse už znáš?“ To, co Harry pokládal za hromadu hadrů, se pohnulo, dlouze to popotáhlo a se škubnutím se to probralo. „Někdo mě chtěl?“ huhlal Mundungus ospale, „souhlasim se Siriusem…“ Zvedl jednu otrhanou ruku, jako kdyby pro něco hlasoval a nesoustředěně se zahleděl do prázdna. Ginny se zahihňala. „Už je po schůzi, Dungu,“ informoval ho Sirius a všichni se posadili, „je tu Harry.“ „Eh?“ vyjádřil se Mundungus, zíraje na Harryho skrze závoj nečesaných nazrzlých vlasů. „Hrome. Jo. Seš okej?“ „Jo“, odpověděl Harry. Mundungus nervózně prohraboval kapsy, nespouštěje z Harryho oči, a vytáhl otlučenou černou fajfku. Strčil si ji do pusy, zapálil hůlkou a pořádně potáhl. Okamžitě ho obklopil oblak zeleného dýmu. „Ti dlužim omluvu,“ zavrčelo to ze smrdícího kouře. „Tak naposled, Mundungusi,“ křikla na něj paní Weasleyová, „mohl byste prosím přestat kouřit v kuchyni z té věci, zvlášť, když se právě chystáme jíst?!“ „Ah,“ na to Mundungus. „Dobře. Promiň, Molly.“ Nacpal dýmku zpět do kapsy a kouř se rozplynul, ale odporný zápach hořících ponožek zůstal. „A jestli chcete večeři před půlnocí, budete mi muset pomoct,“ dodala paní Weasleyová. „Ne, ty ne, Harry, drahoušku, měl jsi dlouhou cestu.“ „Co pro tebe můžu udělat, Molly?“ zeptala se s nadšením Tonková. Paní Weasleyová viditelně zaváhala. „Eh – to by nebylo spravedlivé, Tonková, taky by sis měla odpočinout, už jsi toho dnes udělala dost.“ „Ne, ne, chci ti pomoct!“ odpověděla čarodějka vesele a jak mířila k příborníku, kde Ginny právě hledala příbory, převrhla židli. Brzy už se ale ozývalo kuchyní cinkání těžkých nožů, které samy od sebe krájely maso a zeleninu, zatímco pan Weasley na ně dohlížel. Paní Weasleyová míchala něco v kotlíku nad ohněm a ostatní připravovali nádobí a další jídlo ze spíže. Harry zůstal u stolu se Siriusem a Mundungusem, který po něm pořád žalostně pošilhával. „Viděls eště Figgy?“ ptal se. „Ne, už jsem neviděl nikoho.“ „Hele, já bych bejval nevypad,“ naklonil se k němu Mundungus, v hlase prosebný tón, „ale měl sem takovou vobchodní příležitost –“ Harry cítil, jak se mu něco otírá o nohu a nadskočil, ale byl to jen Křivonožka, Hermionin zrzavý kocour, který se otíral o jeho lýtko a tiše předl; pak vyskočil Siriusovi na klín a stočil se do klubíčka. Sirius ho nepřítomně podrbal za ušima a zachmuřeně se podíval na Harryho. „Měl jsi hezké prázdniny?“ „Ne, bylo to strašný.“ Přes Siriusovu tvář poprvé proběhl náznak jakési grimasy. „Osobně nechápu, na co si stěžuješ.“ „Co?“ nevěřil Harry svým uším. „Já bych útok mozkomorů jen přivítal… Smrtelný zápas o mou duši by ten únavný stereotyp zajímavě narušil. Myslíš, že ses neměl dobře, ale alespoň jsi měl možnost vyrazit ven a projít se, protáhnout si nohy, sem tam se poprat… Já tu sedím už měsíc, pořád na jednom místě.“ „Jak to?“ zamračil se Harry. „Protože Ministerstvo kouzel po mně pořád jde a Voldemort ví, že jsem zvěromág, Červíček mu to musel vyklopit, takže moje největší výhoda je k ničemu. Není nic, co bych pro řád mohl udělat, alespoň Brumbál si to myslí.“ Lehká změna tónu hlasu, kterou Harry postřehl, když Sirius vyřkl jméno Brumbál, mu řekla, že Sirius asi také není ředitelovým postupem příliš nadšen. Pocítil vlnu spřízněnosti se svým kmotrem. „Aspoň víš, o co vlastně jde,“ řekl povzbudivě. „No to jo,“ odpověděl sarkasticky Sirius, „poslouchám Snapeova hlášení i ty jeho poznámky o tom, jak strašně tam venku riskuje život zatímco já si tu v pohodlíčku sedím na zadku… A otázky, jak jde uklízení –“ „Jaké uklízení?“ „Snažíme se předělat tohle místo na bydlení pro lidi,“ vysvětlil Sirius a rukou opsal kuchyň, „nikdo tu už deset let nežil, od smrti mé matky, pokud nepočítáme jejího starého domácího skřítka, a ten se zbláznil – za celou tu dobu tady neutřel ani smítko.“ „Siriusi,“ ozval se Mundungus, který zjevně nevěnoval konverzaci žádnou pozornost a pečlivě zkoumal prázdný pohár, „to je ryzí stříbro?“ „Ano,“ řekl znechuceně Sirius, „nejvzácnější stříbro z patnáctého století, gobliní práce, zdobená erbem rodiny Blacků.“ „Tak to jo,“ huhlal Mundungus a leštil pohár svým odrbaným rukávem. „Frede – Georgi – NE, JEN TO TAM ODNESTE!“ zaječela paní Weasleyová. Harry, Sirius a Mundungus se otočili a v jedné vteřině zalehli pod stůl. Fred a Geroge očarovali velký kotel omáčky, železný džbán máslového ležáku a těžké prkno na krájení chleba i s nožem a to se teď všechno vydalo vzduchem ke stolu. Kotel přejel celý stůl a zastavil se těsně před koncem, zanechávaje na desce dlouhý černý šrám; džbán dopadl s hlasitou ranou a ležák se rozstříkl všude kolem; a nůž se vysmekl z prkna a přistál, špičkou dolů, výhružně vibrujíc, na místě, kde ještě před okamžikem byla Siriusova ruka. „PRO LÁSKU BOŽÍ!“ ječela paní Weasleyová, „TO NEBYLO POTŘEBA –UŽ TOHO MÁM DOST – JEN PROTO, ŽE MŮŽETE POUŽÍVAT KOUZLA, NEZNAMENÁ, ŽE MUSÍTE VYTAHOVAT HŮLKY KVŮLI KAŽDÉ PRKOTINĚ!“ „Jen se snažíme šetřit co nejvíc času,“ hájil se Fred a rychle utíkal pro nůž. „Promiň, Siriusi – já jsem nechtěl – „ Harry a Sirius se oba smáli; Mundungus, který se převrhl nazad i s židlí, se s kletbami na rtech drápal na nohy; Křivonožka hněvivě zasyčel a vystřelil pod příborník, kde také zůstal, pozoruje svýma velkýma žlutýma očima okolí. „Hoši,“ káral syny pan Weasley, zatímco přesouval kotel doprostřed stolu, „maminka má pravdu, měli byste projevit trochu smyslu pro zodpovědnost, teď, když už jste plnoletí –“ „Žádný z vašich bratrů nikdy nenapáchal tolik škod,“ vztekala se paní Weasleyová a praštila na stůl novým džbánem máslového ležáku, takže zase skoro všechen vyšplíchl ven. „Billy nikdy necítil potřebu používat přemisťování na každých pár metrů! Charlie nečaroval na všechno, co uviděl! Percy – „ Okamžitě se zarazila a vylekaně pohlédla na svého muže, jehož tvář ztuhla jako dřevěná maska. „Dejme se do jídla,“ řekl Billy rychle. „Vypadá to výborně, Molly,“ pochválil jídlo Lupin a nalil si omáčku s dušeným masem na talíř. Pár minut bylo ticho, jen židle vrzaly a nádobí cinkalo. Pak se paní Weasleyová obrátila na Siriuse. „Chtěla jsem ti říct, v salónu je něco v psacím stole, pořád to tam klepe a chrastí. Může to sice být jen bubák, ale myslím, že bychom měli nechat Alastora, aby se na to kouknul, než to pustíme ven.“ „Jak myslíš,“ řekl bez zájmu Sirius. „A záclony jsou plné dorot,“ pokračovala paní Weasleyová, „mohli bychom je zítra zkusit vyhnat.“ „Podívám se na to,“ slíbil Sirius a Harry zase slyšel v jeho hlase sarkasmus, ale nebyl si jist, jestli si toho všiml ještě někdo jiný. Tonková bavila Hermionu a Ginny tím, že mezi sousty proměňovala svůj nos. Se stejným soustředěným výrazem, jaký měla před zrcadlem v Harryho ložnici, ho měnila na zobákovitý hák, připomínající Snapea, malý houbovitý knoflíček a pak jí z každé nosní dírky vyrašil chomáč dlouhých chlupů. Evidetně to byla jejich oblíbená zábava, protože Hermiona i Ginny se brzy začaly dožadovat svých oblíbených nosů. „Udělej prasečí rypák, Tonková.“ Tonková poslechla a Harry zjistil, že se na něj přes stůl dívá ženská verze Dudleyho. Pan Weasley, Billy a Lupin se zaníceně bavili o skřetech. „Pořád nedávají nic najevo,“ říkal Billy, „nemůžu zjistit, jestli tuší, že se vrátil nebo ne. Samozřejmě, možná zůstanou raději neutrální. Budou se držet stranou.“ „Jsem si jist, že by nikdy nepřešli na stranu ty-víš-koho,“ kroutil hlavou pan Weasley, „utrpěli také svoje ztráty; vzpomínáš na tu skřeti rodinu, povražděnou nedávno u Nottinghamu?“ „Podle mě to záleží na tom, co jim kdo nabídne,“ přidal se Lupin, „a nemluvím o zlatu. Když jim někdo nabídne svobody, které my jsme jim po staletí odpírali, mohlo by je to zlákat. Co Ragnok, Billy, pořád nic?“ „Momentálně má dost antimagickou náladu. Pořád ještě mele o Pytlounovi, tvrdí, že ministerstvo něco tají, že od něj nikdy nedostali zlato, však víš –“ Hlasitý smích ze středu stolu zbytek věty přehlušil. Fred, George, Ron a Mundungus se popadali za břicha. „… a pak,“ kuckal Mundungus, tvář mokrou od slz, „pak, věřte nebo ne, mi povidá – mi povidá – hej, Dungu, kdes ty žáby všecky vzal? Protože nějakej parchant mi všechny ty mý ukrad! A já na to, všechny tvý žáby, Wille, a co teď? To budeš chtít ňáký nový, že jo? No a pak, hoši, si ta pitomá gargoyla od mě koupí všecky ty svoje žáby zase zpátky za mnohem víc, než za ně dal původně –“ „Myslím, že to by z vašich obchodních zkušeností stačilo, Mundungusi, děkuji,“ zarazila ho paní Weasleyová ostře, když Ron, vyjící smíchy, padl bezmocně na stůl. „Promiň, Molly,“ otřel si Mundungus oči a mrkl na Harryho, „ale, víte, Will je původně ukrad Wartymu Harrisovi, takže sem neďál vlastně nic špatnýho.“ „Nevím, kde jste se učil rozlišovat dobré od špatného, ale mám pocit, že jste vynechal pár důležitých lekcí,“ dodala paní Weasleyová studeně. Fred a George schovali obličeje za své poháry ležáku; George hlasitě kašlal. Z nějakého důvodu vrhla paní Weasleyová na Siriuse ošklivý pohled a pak odešla pro rebarborovou marmeládu na pudink. Harry se podíval na svého kmotra. „Molly nemá Mundunguse moc ráda,“ vysvětlil mu Sirius. „Jak to, že je v řádu?“ ptal se velmi tiše Harry. „Je užitečný. Vyzná se v podsvětí – ostatně, jak by ne, když tam v podstatě patří. Ale je taky velmi loajální k Brumbálovi, který mu jednou pomohl z dost nepříjemné kaše. Není špatné mít po ruce někoho jako je Dung, všímá si věcí, kterých si my nevšimneme. Ale Molly si myslí, že pozvat ho na večeři už je trochu moc. Ještě mu neodpustila ten malér s tou službou, kdy tě měl hlídat.“ Tři porce rebarborové marmelády a pudinku po večeři se trochu podepsalo na Harryho pase, takže cítil, že ho kalhoty trochu škrtí (a to bylo co říct, když uvážíme, že kdysi patřily Dudleymu). Když odkládal lžíci, konverzace už utichala; pan Weasley byl pohodlně opřen ve své židli, Tonková široce zívala (nos už měla zase svůj); a Ginny seděla na podlaze, na klíně Křivonožku a hráli si spolu s korkovými zátkami od lahví ležáku. „Čas jí do postele, řekla bych,“ podotkla paní Weasleyová a zívla. „Ještě ne, Molly,“ řekl Sirius, odstrčil talíř a zadíval se na Harryho. „Víš, docela jsi mě překvapil. Předpokládal jsem, že to první, co uděláš, až se sem dostaneš, bude vyptávání na Voldemorta.“ Nálada u stolu se změnila s rychlostí, jakou se snad uměli pohybovat jen mozkomorové. Tam, kde se před chvílí vznášela příjemná ospalost, bylo teď poděšené napětí. Všechny kolem stolu zamrazilo z obávaného jména v zádech. Lupin, který se právě chystal cucnout si vína, položil pohár zpátky na stůl. „Však jsem se ptal!“ řekl Harry rozhořčeně, „ptal jsem se Rona a Hermiony, ale řekli mi, že do řádu nemůžou, takže –“ „Měli pravdu,“ přerušila ho paní Weasleyová, „jste ještě moc mladí.“ Seděla na židli rovně jako svíčka, pěsti zaťaté a položené na opěrkách, dokonale probuzená z ospalosti. „Odkdy musí někdo být ve Fénixově řádu, aby mohl pokládat otázky?“ zeptal se jí Sirius, „Harry byl v pasti v tom mudlovském domě celý měsíc. Má právo vědět, co se dě — „ „Tak moment!“ skočil mu Geroge hlasitě do řeči. „Jak to, že Harry dostane odpovědi na svoje otázky?“ přidal se nazlobeně Fred. „Jo, my se tu pokoušíme z tebe něco vypáčit celý měsíc a nedozvěděli jsme se jednu jedinou věc!“ ,Jste moc mladí, nejste v řádu,“ pitvořil se Fred, napodobuje (velice zdařile) hlas své matky, „Harry není ani plnoletý!“ „To není moje chyba, že jste se o řádu nic nedozvěděli,“ řekl klidně Sirius, „to je rozhodnutí vašich rodičů. Ovšem Harry –“ „To není jenom na tobě, rozhodovat, co je pro Harryho dobré,“ vpadla mu do řeči paní Weasleyová. Na jindy tak klidné tváři se jí usadil nebezpečný výraz. „Nezapomněl jsi, doufám, co říkal Brumbál?“ „Kterou část?“ ptal se Sirius zdvořilým hlasem, ale bylo jasné, že se schyluje k boji. „Tu část o tom, že Harrymu nemáš říkat víc, než potřebuje vědět,“ odpověděla paní Weasleyová, kladouc důraz na poslední tři slova. Ron, Hermiona, Fred a George kmitali pohledy ze Siriuse na svou matku a zase zpátky, jako kdyby sledovali tenisový zápas. Ginny klečela na hromádce opuštěných korkových zátek a sledovala rozhovor s pootevřenou pusou. Lupin upřeně hleděl na Siriuse. „Nehodlám mu říkat víc, než potřebuje vědět, Molly,“ řekl Sirius. „Ale jelikož právě on viděl Voldemortův návrat“ (zase to kolektivní mrazení v zádech) „má víc než právo vědět –“ „Není členem řádu a navíc, je mu teprve patnáct –“ „A zažil už tolik, co většina členů řádu,“ přerušil ji Sirius, „dokonce víc, než někteří z nich.“ „Nikdo nepopírá, co dokázal,“ začala paní Weasleyová zvyšovat hlas a zaťaté pěsti se jí třásly. „Ale je ještě –“ „Už není dítě!“ „Ale ani dospělý!“ trvala na svém paní Weasleyová a krev se jí vlévala do tváří, „není James, Siriusi!“ „Vím velice dobře, kým je, Molly, děkuji,“ odsekl ledově Sirius. „Tím jsem si jistá. Občas o něm mluvíš tak, že mám dojem, že to bereš jako návrat svého nejlepšího přítele!“ „Co je na tom špatného?“ zeptal se Harry. „Co je na tom špatného? To, že ty nejsi tvůj otec, jakkoli moc jsi mu podobný,“ řekla paní Weasleyová, stále propalujíc Siriuse očima. „Jsi ještě pořád ve škole a dospělí, kteří jsou za tebe zodpovědní, by na to neměli zapomínat!“ „Tím myslíš, že jsem nezodpovědný kmotr?“ ohradil se Sirius a jeho hlas také začal získávat na intenzitě. „Tím myslím, že rád jednáš zbrkle, Siriusi, a proto ti asi taky Brumbál pořád připomíná, abys zůstal doma a –“ „Brumbálovy instrukce z toho vynecháme, ano?!“ „Arture!“ otočila se paní Weasleyová na svého manžela. „Arture, řekni taky něco!“ Pan Weasley nepromluvil. Sundal si brýle a očistil je, aniž by se na svou ženu podíval. Teprve když si je nasadil na nos, odpověděl. „Brumbál ví, že věci se změnily, Molly. Chápe, že bude potřeba Harryho do věci zasvětit, zvlášť teď, když musí zůstat na ústředí.“ „Ano, ale je rozdíl mezi tím a ochotou zodpovědět mu všechny otázky, na které si vzpomene!“ „Osobně,“ začal tiše Lupin, který konečně odtrhl zraky od Siriuse a paní Weasleyová se na něj rychle otočila, doufajíc, že konečně získá spojence, „osobně si myslím, že bude lepší, když se Harry dozví fakta – ne všechna fakta, Molly, ale ta základní ano – od nás, než aby je získával po kouskách a překroucená od… někoho jiného.“ Jeho výraz byl klidný, ale Harry si byl jistý, že Lupin tuší, že pár Prodloužených uší přežilo razii paní Weasleyové. „Dobře,“ nadechla se paní Weasleyová a rozhlédla se kolem stolu, hledajíc podporu, kterou nenašla, „dobře… Vidím, že jste mě přehlasovali. Jen vám řeknu tohle: Brumbál má svoje důvody, proč nechce, aby toho Harry věděl moc, a pokud budu mluvit jako někdo, kdo má na srdci jeho dobro –“ „Není tvůj syn“, řekl Sirius tiše. „Jako kdyby byl! Koho jiného má!“ „Má mě!“ „Ano. Ale bylo trochu těžké se o něj starat, zatímco jsi byl zavřený v Azkabanu, že?“ Sirius se začal zvedat ze židle. „Molly, nejsi jediný člověk u tohoto stolu, kdo má o Harryho starost,“ řekl ostře Lupin, „Siriusi, sedni si.“ Spodní ret paní Weasleyové se třásl. Sirius se pomalu posadil, bledý jako stěna. „Myslím, že Harry by do toho měl také co mluvit,“ pokračoval Lupin, „je už dost starý, aby rozhodoval sám za sebe.“ „Chci vědět, o co jde,“ řekl jednoduše Harry. Na paní Weasleyovou se nepodíval. Byl velmi dojat tím, že ho bere, jako by byl její syn, ale její snaha ochránit ho před informacemi o tom, co ho tak zajímalo, ho rozčilovala. Sirius měl pravdu, nebyl přece dítě. „Tak dobře,“ uzavřela paní Weasleyová, „Ginny – Rone – Hermiono – Frede – Georgi – chci, abyste hned šli.“ Zvedla se vlna protestů. „Jsme plnoletí,“ zaječeli unisono Fred a George. „Když může Harry, proč nemůžu já?“ cílil se Ron. „Mami, já to chci taky slyšet,“ kvílela Ginny. „NE!“ zařvala paní Weasleyová a z očí jí létaly blesky, „to rozhodně zakazuji –“ „Molly, Freda a George nemůžeš vyhodit. Už jsou plnoletí,“ podotkl slabě pan Weasley. „Ještě pořád chodí do školy.“ „Ale podle zákona už jsou plnoletí,“ řekl pan Weasley stejným unaveným hlasem. Paní Weasleyová byla ve tváři rudá. „Já – dobře, jak chcete, Fred a George můžou zůstat, ale Ron –“ „Harry mně a Hermioně stejně všechno řekne,“ odsekl Ron, „viď, Harry?“ dodal trochu nejistě. Na zlomek vteřiny byl Harry v pokušení říci mu, že ho ani nenapadne, aby Ron taky ochutnal to zoufalství, kdy člověk netuší, co se kolem něj děje. Ale pokušení se vytratilo, když se mu podíval do očí. „Jistě,“ řekl. Ron a Hermiona zářili. „Fajn! Fajn! Ginny – DO POSTELE!“ Ginny nešla potichu. Ještě dlouho ji slyšeli protestovat a nadávat a když dorazila s mámou do haly, přidal se k rámusu ještě vřískot paní Blackové. Lupin vyskočil, aby zjednal pořádek a vrátil se právě ve chvíli, kdy Sirius začal mluvit. „Dobře, Harry… Co bys chtěl vědět?“ Harry se zhluboka nadechl a vystřelil otázku, kterou byl posedlý celý uplynulý měsíc. „Kde je Voldemort?“ zeptal se, ignoruje reakce, které zapovězené jméno způsobilo kolem stolu. „Co dělá? Sledoval jsem mudlovské zprávy, ale nebylo tam nic, co by mu odpovídalo, žádná podivná úmrtí.“ „To proto, že k žádným podivným úmrtím zatím nedošlo,“ řekl Sirius, „alespoň pokud víme; a víme toho dost.“ „Víc, než si on myslí, že víme,“ dodal Lupin. „Jak to, že přestal zabíjet lidi?“ Harry věděl, že Voldemort minulý rok vraždil několikrát. „Protože nechce upoutávat pozornost,“ odpověděl Sirius, „bylo by to pro něj nebezpečné. Jeho návrat se neuskutečnil tak, jak si přál. Trochu to pokazil.“ „Neboli, ty jsi mu to pokazil,“ opravil ho Lupin se spokojeným úsměvem. „Jak?“ nechápal Harry. „Neměl jsi přežít! Nikdo kromě jeho Smrtijedů neměl o jeho návratu vědět. Ale ty jsi přežil a jsi svědek.“ „A Brumbál měl být rozhodně ten poslední, kdo se o tom měl dozvědět,“ řekl Lupin, „a o to ty ses postaral.“ „A pomohlo to?“ zeptal se Harry hloupě. „Děláš si legraci?“ řekl Billy, „Brumbál je jediný, koho se tyvíš-kdo bojí!“ „Díky tobě mohl Brumbál včas svolat Fénixův řád, prakticky hodinu poté, co se Voldemort objevil,“ řekl Sirius. „A co tedy řád dělá?“ „Tvrdě pracuje na tom, aby Voldemort nemohl uskutečnit své plány.“ „Jak víte, jaké jsou jeho plány?“ zeptal se rychle Harry. „Brumbál má jistou představu,“ řekl Lupin, „a Brumbálovy představy se obvykle naplňují.“ „A co si tedy Brumbál myslí, že plánuje?“ „Za prvé, bude se snažit postavit znovu svou armádu. Dřív míval velkou skupinu čarodějů a čarodějek, kteří ho následovali, své věrné Smrtijedy, a spoustu různých příšer Temnot. Slyšel jsi, jak plánoval přibrat na svou stranu obry; a to je jen jedna skupina, po které jde. Rozhodně nehodlá zaútočit na ministerstvo kouzel jen s tuctem Smrtijedů. „Takže vy se ho snažíte zastavit, aby se mu nepodařilo získat další spojence?“ „Jak jen dokážeme.“ řekl Lupin. „Jak?“ „Především musíme přesvědčit co nejvíc lidí, že ty-víš-kdo se vrátil, aby byli ostražití,“ odpověděl Billy, „a to není snadné.“ „Proč?“ „Díky přístupu ministerstva,“ ozvala se Tonková, „viděls přece Korneliuse Popletala poté, co se ty-víš-kdo vrátil. Rozhodně tomu odmítá uvěřit.“ „Ale proč?“ ptal se Harry zoufale, „proč je tak hloupý? A Brumbál –“ „Á, teď se ti podařilo dotknout se přímo podstaty toho problému,“ řekl pan Weasley s křivým úsměvem, „Brumbál.“ „Popletal se ho bojí,“ řekla Tonková smutně. „Bojí se Brumbála?“ nechápal Harry. „Bojí se toho, co Brumbál chystá,“ odpověděl pan Weasley, „Popletal si myslí, že Brumbál ho chce vyhodit ze sedla. Že chce být ministrem kouzel.“ „Ale Brumbál přece nechce –“ „Jistěže ne. Nikdy nestál o práci ministra, i když spousta lidí původně chtěla, aby to vzal, než nastoupil Popletal. A ten na to nikdy nezapomněl, jakou měl Brumbál podporu, i když se nikdy nestal kandidátem.“ „Popletal dobře ví, že Brumbál je mnohem chytřejší také silnější čaroděj a když začínal, pořád se ho ptal na nějaké rady,“ řekl Lupin. „Ale vypadá to, že si na moc zvykl a je teď sebevědomější. Miluje tu práci a podařilo se mu se přesvědčit, že on je tu ten chytrý a Brumbál se mu kvůli tomu snaží způsobit problémy nějakými výmysly.“ „Jak si něco takového může myslet?“ zlobil se Harry, „jak si může myslet, že by si to Brumbál všechno vymyslel – že bych si to já všechno vymyslel?“ „Protože kdyby přiznal, že se Voldemort vrátil, objevil by se problém, s jakým ministerstvo nemuselo bojovat skoro čtrnáct let,“ řekl Sirius hořce, „a Popletal se tomu prostě nedokáže postavit tváří v tvář. Takhle je to pro něj pohodlnější – věřit, že Brumbál lže.“ „Takže vidíš, v čem je potíž,“ řekl Lupin, „dokud ministerstvo trvá na tom, že není čeho se obávat, je těžké přesvědčit lidi, že je Voldemort zpátky, zvlášť když tomu sami věřit nechtějí. A co víc, ministerstvo tlačí Denního věštce, aby nezveřejňovali nic, co by mohlo podpořit šíření toho, čemu říkají Brumbálovy výmysly, takže většina lidí vůbec netuší, že se něco děje. Pak jsou snadnými terči pro Smrtijedy, když použijí kletbu Imperius. „Ale vy snad lidi varujete, nebo ne?“ zeptal se Harry a rozhlížel se po tvářích pana Weasleyho, Siriuse, Billyho, Mundunguse, Lupina a Tonkové. „Říkáte jim, že se vrátil?“ Všichni se neradostně usmáli. „Vzhledem k tomu, že jsem šílený masový vrah a ministerstvo na mou hlavu vypsalo odměnu deseti tisíc galeonů, těžko můžu vyrazit do ulic rozdávat letáčky,“ podotkl Sirius. „A já nejsem zrovna populární,“ ozval se Lupin, „pro vztahy mezi lidmi není nejlepší, když jsi vlkodlak.“ „Tonková a Arthur by ztratili svou práci na ministerstvu, kdyby si začali pouštět pusu na špacír,“ řekl Sirius, „a pro nás je důležité mít na ministerstvu lidi, protože se můžeš vsadit, že tam Voldemort brzy zamíří.“ „Podařilo se nám přesvědčit pár lidí,“ řekl pan Weasley, „například Tonkovou – posledně byla moc mladá, aby mohla vstoupit do řádu, a mít na své straně bystrozory je velká výhoda – Kingsley Retězák nám hodně pomohl; řídí vyšetřování Siriusova zmizení, takže může ministerstvu dodávat informace, že Sirius je v Tibetu.“ „Ale když tedy nikdo z vás nerozšiřuje zprávy o tom, že se Voldemort vrátil –“ začal Harry. „A kdo říká, že nerozšiřujeme žádné zprávy?“ přerušil ho Sirius, „proč myslíš, že je jim Brumbál solí v očích?“ „Co tím myslíš?“ „Snaží se ho zdiskreditovat,“ řekl Lupin, „neviděl jsi minulý týden Denního věštce'? Napsali, že byl vyloučen z předsednictva Mezinárodní konfederace čarodějů, protože stárne a ztrácí pojem o realitě; ale není to pravda, pro jeho vyloučení hlasovali čarodějové z ministerstva poté, co přednesl řeč o Voldemortově návratu. Degradovali ho také z vrchního čaroděje Wizengamotu – to je nejvyšší soud – a teď se mluví o tom že mu odeberou Merlinův řád první třídy.“ „Ale Brumbál tvrdí, že je mu to jedno, dokud nepřestanou prodávat čokoládové žabky s jeho kartičkami,“ pousmál se Billy. „To není k smíchu,“ řekl pan Weasley ostře, „jestli bude pokračovat tímhle tempem, mohl by také skončit v Azkabanu, a to poslední, co potřebujeme, je Brumbál pod zámkem. Dokud ty-víš-kdo ví, že Brumbál na něj venku čeká, bude postupovat opatrně. Jakmile bude Brumbál odstraněn z cesty – no, pak by měl zametenou cestu.“ „Ale jestliže se Voldemort snaží nabrat nové Smrtijedy, vyjde přece najevo, že se vrátil?“ napadlo Harryho. „Voldemort nechodí od dveří ke dveřím, Harry,“ řekl Sirius, „používá různé triky, kletby, vydírá je. Má v tom praxi a pracuje v utajení. Mimoto, nábor nových následovníků je jen jedna z věcí, které provádí. Má i jiné plány, které může rozjet velice tiše, a na ty se teď soustředí.“ „Co kromě následovníků ještě chce,“ chtěl okamžitě vědět Harry. Zdálo se mu, že si Lupin se Siriusem vyměnili krátký pohled, než Sirius odpověděl. „Věci, které může získat jedině tajně.“ Když Harry nevypadal o moc chytřeji, než před tím, dodal: „Něco jako zbraň. Něco, co předtím neměl.“ „Tenkrát, když byl u moci?“ „Ano.“ „A to jako jakou zbraň? Něco horšího, než byla Avada Kedavra –?“ „To by stačilo!“ To promluvila paní Weasleyová, skrytá ve stínu vedle dveří. Harry si nevšiml, kdy se vrátila. Měla ruce založené na prsou a vypadala rozzlobeně. „Chci, abyste hned všichni šli do postele. Tím myslím všichni,“ dodala a významně se podívala na Freda, George, Rona a Hermionu. „Nemůžeš nám rozkazovat,“ začal Fred. „Ale můžu,“ zavrčela paní Weasleyová. Trochu se třásla a dívala se na Siriuse. „Už jsi toho Harrymu řekl dost. Ještě trochu a můžeš ho rovnou přibrat do řádu.“ „A proč ne?“ zeptal se rychle Harry, „chci se přidat. Vstoupit do řádu a bojovat.“ „Ne.“ Tentokrát to nebyla paní Weasleyová, kdo promluvil, ale Lupin. „Řád je jen pro plnoleté čaroděje,“ řekl, „kteří vyšli školu,“ dodal, když viděl, jak Fred s Georgem otevírají ústa. „Mohou vás tam potkat nebezpečí, o jakých nemáte ani tušení… Nikdo z vás. Myslím, že Molly má pravdu, Siriusi. Už jsme řekli dost.“ Sirius pokrčil rameny, ale nehádal se. Paní Weasleyová netrpělivě mávla na své syny a Hermionu. Jeden po druhém vstali a Harry, vida, že je po všem, šel s nimi.