HP a fénixův řád - 6.kapitola

Vznešený a starodávný rod Blacků Paní Weasleyová je následovala po schodech a vypadala zachmuřeně. „Chci, abyste všichni hned šli do postele a žádné mluvení,“ řekla, když dorazili na první odpočívadlo, „zítra tu bude rušno. Předpokládám, že Ginny už spí,“ dodala k Hermioně, „pokuste se ji nevzbudit.“ „Už spí, jasně,“ zahučel potichu Fred poté, co jim Hermiona dala dobrou noc a oni se vydali do dalšího patra, „jestli Ginny nečeká na Hermionu celá žhavá vytáhnout z ní, o čem jsme se dole bavili, tak já jsem tlustočerv…“ „Teď vy, Rone, Harry,“ řekla paní Weasleyová na druhém odpočívadle a ukázala směrem k jejich pokoji, „šup do postele.“ „Dobrou,“ řekli Ron a Harry dvojčatům. „Dobře se vyspěte,“ mrkl na ně Fred. Paní Weasleyová za Harrym dveře ihned zavřela. Ložnice teď vypadala, jako by to snad šlo, ještě tmavší a tajuplnější. Prázdný obraz na stěně pomalu a zhluboka oddychoval, jako by jeho neviditelný obyvatel spal. Harry se převlékl do pyžama, sundal si brýle a vlezl si do studené postele, zatímco Ron ještě hodil sovám na skříň něco k snědku, aby přestaly poskakovat a šustit křídly. „Nemůžeme je každou noc pouštět na lov,“ vysvětloval Ron, když si natahoval své pyžamo kaštanové barvy, „Brumbál nechce, aby kolem náměstí poletovalo moc sov, myslí, že by to bylo podezřelé. Ach… Málem bych zapomněl…“ Vrátil se ke dveřím a zastrčil závoru. „Proč to děláš?“ „Pišta,“ řekl Ron a zhasl světlo, „když jsem tu byl první noc, objevil se ve tři ráno. Věř mi, nechtěl by ses vzbudit a vidět ho, jak se plíží po místnosti. V každém případě…“ Zalezl do postele, uvelebil se pod peřinou a pak se podíval na Harryho; v té tmě Harry viděl jen siluetu v měsíčním světle, procházejícím oknem, „jak to vidíš?“ Harry hned věděl, co tím Ron myslí. „No, neřekli nám moc toho, co bychom už nevěděli, že?“ řekl a přemýšlel o tom, co se dozvěděl, „v podstatě nám jen prozradili, že Řád se pokouší odradit lidi od paktování s Vol –“ Ron se ostře nadechl. „– demortem,“ dořekl Harry pevně. „Kdy už se naučíš vyslovovat jeho jméno? Sirius a Lupin to dělají.“ Ron poznámku ignoroval. „Jo, máš pravdu,“ řekl, „skoro všechno, co nám řekli, jsme už věděli díky Prodlouženým uším. Jediná novinka byla –“ Prásk. „AU!“ „Ztichni, Rone, nebo je tu máma za chvíli zpátky.“ „Vy dva jste se právě přemístili na moje kolena!“ „Ve tmě je to trochu složitější.“ Harry viděl rozmazané obrysy Freda a George, jak seskakují s Ronovy postele. Pak zaskřípala péra a Harryho matrace se o pár palců pohnula, jak se na ni George posadil. „Už jste se k tomu dostali?“ zeptal se dychtivě. „K té zbrani, co se o ní zmínil Sirius?“ řekl Harry. „Spíš o které mu to ukouzlo,“ řekl Fred, který seděl u Rona, spokojeně. „Skrze Uši jsme o ničem takovém neslyšeli, ne?“ „Co si myslíte, že to je?“ řekl Harry. „Může to být cokoliv,“ řekl Fred. „Ale nic horšího než kletba Avada Kedavra to snad být nemůže, ne?“ řekl Ron, „co může být horší než smrt?“ „Možná je to něco, co dokáže zabít najednou spoustu lidí,“ přemýšlel nahlas George. „Možná je to nějaký obzvlášť bolestivý způsob, jak zabíjet lidi,“ řekl se strachem v hlase Ron. „Na bolest má kletbu Cruciatus,“ řekl Harry, „nic výkonnějšího už nepotřebuje.“ Nastalo ticho a Harry věděl, že ostatní, stejně jako on, přemýšlejí, jaké hrůzy by ta nová zbraň mohla napáchat. „A kdo si myslíte, že ji teď má u sebe?“ zeptal se George. „Doufám, že někdo z našich,“ ozval se nervózně Ron. „Jestli jo, tak ji pravděpodobně u sebe má Brumbál,“ řekl Fred. „Ale kde?“ řekl rychle Ron, „v Bradavicích?“ „To se vsaď!“ řekl George. „Schoval tam přece i kámen mudrců!“ „Zbraň bude určitě větší než kámen mudrců,“ řekl Ron. „Nemusí být,“ řekl Fred. „To je pravda, velikost nerozhoduje,“ řekl George, „podívej se na Ginny.“ „Co tím myslíš?“ zeptal se Harry. „Nikdy na tebe nevyčarovala jednoho z těch svých netopýřích strašáků?“ „Psst!“ řekl Fred a zvedl se z postele, „poslouchejte!“ Všichni ztichli. Po schodech stoupaly kroky. „Máma,“ řekl George a téměř okamžitě se ozvalo hlasité prásk a Harry cítil, jak se zátěž z jeho matrace ztratila. O pár sekund později zavrzala podlaha přede dveřmi; paní Weasleyová evidentně poslouchala, jestli vevnitř někdo nemluví. Hedvika a Papušík žalostně zahoukali. Podlaha znovu zavrzala a pak slyšeli, jak jde nahoru zkontrolovat Freda a George. „Ona nám vůbec nevěří, víš,“ komentoval to Ron lítostivě. Harry si byl jist, že nedokáže usnout; tenhle večer byl tak napěchovaný událostmi, o kterých mohl přemýšlet, že čekal, že bude několik hodin bdít a všechno to pořád dokola přebírat. Chtěl ještě mluvit s Ronem, ale paní Weasleyová zase vrzala po schodech dolů a když zmizela, slyšel, jak jdou jiní nahoru… Vlastně to byla spousta mnohonohých příšerek, která se tiše proháněla za dveřmi ložnice a Hagrid, učitel péče o čarovné tvory, říkal: Nejsou to miláčkové, Harry? Tento rok budeme studovat zbraně… a Harry viděl, že příšerky mají místo hlav kanóny a blížily se k němu… uhnul… Příští věc, kterou věděl byla, že leží stočen do klubíčka pod vyhřátou peřinou a místností se nese Georgovo volání. „Máma říká, abyste vstali, v kuchyni máte snídani a pak vás chce v salóně, je tam mnohem víc dorot než předpokládala a myslí si, že taky pod pohovkou našla hnízdo mrtvých klubkobuchů.“ O půl hodiny později už Ron s Harrym, kteří se rychle oblékli a nasnídali, vstupovali do salónu, dlouhé místnosti v prvním patře s vysokým stropem a olivově zelenými stěnami pokrytými špinavými tapetami. Koberec vydechoval obláčky prachu pokaždé, když na něj dopadla něčí noha a dlouhé, mechově zelené sametové závěsy bzučely jako by se v nich proháněly neviditelné včely. Kolem nich se také paní Weasleyová, Hermiona, Ginny, Fred a George seskupili; vypadali zvláštně, protože měli přes nos a ústa převázaný kus hadru. V rukách drželi velké láhve s černou tekutinou a namontovanými tryskami. „Zakryjte si obličeje a vezměte si spreje,“ řekla paní Weasleyová Harrymu a Ronovi, když je spatřila a ukázala na další dvě láhve černotiny na vřetenovitých nohách. „To je dorotocid. Ještě nikdy jsem neviděla tak zamořené místo –co tu ten domácí skřet posledních deset let dělal –“ Hermionin obličej byl skoro celý zamotán do čajového ubrusu, ale i tak Harry viděl, jak na paní Weasleyovou vrhla vyčítavý pohled. „Pišta je opravdu starý, nejspíš už nezvládne –“ „Divila by ses, co Pišta všechno zvládne, když chce, Hermiono,“ řekl Sirius, který právě vstoupil do místnosti a nesl krvavými skvrnami posetý pytel, který byl patrně plný mrtvých krys. „Zrovna jsem krmil Klofana,“ dodal, když viděl Harryho tázavý pohled. „Nechávám ho nahoře v ložnici mé matky. Každopádně… Tenhle psací stůl…“ Upustil pytel na křeslo a pak se sehnul, aby prozkoumal zamčené zásuvky stolu, který se – jak si Harry právě všiml – lehce třásl. „No, Molly, vypadá to opravdu na bubáka,“ řekl Sirius a koukal skrz klíčovou dírku, „ale měli bychom nechat Pošuka, ať se na to podívá, než ho pustíme ven – jak znám svou matku, mohlo by to být i něco horšího.“ „Máš pravdu, Siriusi,“ řekla paní Weasleyová. Oba mluvili jemnými, zdvořilými hlasy, takže Harry si byl jist, že ani jeden z nich na včerejší noc nezapomněl. Z haly se ozval hlasitý zvonivý třesk, následovaný kakofonickou směsí ječivých hlasů, které už včera probudila Tonková svou nehodou se stojanem na deštníky. „Pořád jím říkám, aby nezvonili na zvonec!“ řekl podrážděně Sirius a spěchal dolů. Slyšeli ho dupat po schodech, zatímco domem se nesla ozvěna vřískotu paní Blackové: Nečestné skvrny, zatracení bastardi, zrádci krve, děti špíny…“ „Harry, zavři prosím dveře,“ požádala paní Weasleyová. Harry strávil zavíráním dveří tolik času, kolik si jen troufl, protože chtěl vědět, co se dole děje. Siriusovi se evidentně podařilo zatáhnout závěsy nad portrétem své matky, protože skřeky ustaly. Slyšel, jak jde halou, pak zaklapal řetěz a potom se ozval hluboký hlas, který identifikoval jako hlas Kingsleyho Řetězáka: „Hestie mě právě propustila, má teď Moodyho plášť, říkal jsem si, že nechám zprávu Brumbálovi…“ Harry cítil v zádech pohled paní Weasleyové, neochotně dveře zavřel a připojil se k „večírku“ s dorotami. Paní Weasleyová právě konzultovala Rádce o domácích škůdcích Zlatoslava Lockharta, který měla položený na pohovce. „Dobře – musíme být opatrní, doroty koušou a mají jedovaté zuby. Mám tu protijed, ale raději bych ho nepoužila.“ Narovnala se, postavila se proti závěsům a pobídla je všechny vpřed. „Až řeknu, musíte hned začít stříkat,“ řekla, „předpokládám, že na nás vyrazí, ale na těch sprejích je napsáno, že by je měly paralyzovat. Až budou znehybněné, házejte je tady do kbelíku.“ Opatrně vystoupila o krok z palebné linie a zvedla sprej. „Tak – teď!“ Harry stříkal jen pár sekund, když ze záhybů závěsu vyletěla plně vzrostlá dorota, mávajíc lesklými včelími křídly a ceníc zoubky jako jehličky; její tělo, připomínající tělo víly, bylo zakryto závojem hustých černých vlasů a všechny čtyři pěstičky byly zuřivě zaťaté. Harry jí stříkl do obličeje plnou dávku doroticidu. Znehybněla ve vzduchu a s překvapivě hlasitým žuch spadla na prochozený koberec. Harry ji zvedl a hodil ji do kbelíku. „Frede, co to vyvádíš?“ řekla ostře paní Weasleyová, „prostě na ni jednou stříkni a pak ji zahoď!“ Harry se otočil. Fred držel mezi palcem a ukazováčkem škubající se dorotu. „Okej,“ souhlasil Fred a okamžitě prsknul dávku spreje dorotě přímo do obličeje, ale jakmile se paní Weasleyová otočila zpátky, se šibalským mrknutím strčil dorotu do kapsy. „Chceme zkusit dorotí jed na našich Vyhýbacích svačinkách,“ prozradil George tiše Harrymu. Harry obratně sejmul dvě Doroty, které mu mířily přímo do obličeje, přesunul se ke Georgovi a zahuhlal: „Co jsou to Vyhýbací svačinky?“ „Kolekce sladkostí, po kterých se ti udělá špatně,“ zašeptal George, pečlivě sleduje záda paní Weasleyové, „ne nijak opravdu špatně, ale dost na to, abys nemusel do školy, když nechceš. Vyvíjeli jsme je s Fredem celé léto. Jsou zabalené v barevných papírcích, podle kterých je rozeznáš – když sníš oranžovou polovinu Blinkací pastilky, pozvracíš se. Hned jak tě pošlou ze třídy na ošetřovnu, spolkneš fialovou půlku –“ „– a ta tě dá zase dohromady, takže můžeš podle svého využít volnou hodinu, která by jinak byla zaplněna naprosto příšernou nudou. To taky dáváme do reklamních letáčků,“ šeptal Fred, který se také dostal ze zorného pole paní Weasleyové a sbíral do kapsy několik Dorot z podlahy. „Ale chce to ještě trochu zapracovat. Zatím se pokusným objektům nedaří přestat zvracet na dostatečně dlouhou chvíli, aby mohli spolknout fialovou půlku.“ „Pokusné objekty?“ „My,“ řekl Fred, „střídáme se. George si vzal Omdlévací řezy – oba jsme zkoušeli nugátky Krvavý nos – „ „Máma si myslela, že mezi sebou bojujeme,“ řekl George. „Takže pořád uvažujete o krámku se šprýmovnými předměty?“ zamumlal Harry, předstíraje, že upravuje trysku na svém spreji. „No, ještě jsme nesehnali prostory,“ přiznal Fred a ještě ztišil hlas, protože paní Weasleyová si právě otírala kapesníkem obočí, „takže zatím máme jen zásilkový obchod. Minulý týden jsme dali inzeráty do Denního věštce.“ „Dlužíme ti díky, kamaráde,“ řekl George, „ale neboj… Máma se nic nedozví. Už Denního věštce nečte, protože jsou tam lži o Brumbálovi.“ Harry se zakřenil. Vnutil Weasleyovic dvojčatům tisícigaleonovou výhru, kterou získal v turnaji tří kouzelnických škol, aby jim s jejich krámkem pomohl, ale byl rád, že se to paní Weasleyová nedozvěděla. Nebyla toho názoru, že mít krámek se šprýmovnými předměty je tou správnou kariérou pro její syny. Oddorotovávání závěsů zabralo skoro celé dopoledne. Už bylo po poledni, když si paní Weasleyová sundala ochranný šátek, zabořila se do rozpadajícího se křesla a hned zase s výkřikem vyskočila, neboť si sedla na pytel mrtvých krys. V závěsech už to nebzučelo; visely zplihlé a zvlhlé od spreje. V kbelících na zemi ležely omráčené doroty a vedle mísa jejich černých vajíček, které Kř ivonožka očichával a po nichž Fred s Georgem vrhali chtivé pohledy. „Myslím, že do tohohle se dáme až po obědě,“ ukázala paní Weasleyová na zaprášené prosklené skříně, stojící po stranách vedle krbové římsy. Byla v nich uložená spousta podivných věcí: sbírka rezavějících dýk, drápy, hadí kůže, několik zčernalých stříbrných krabiček s vytepanými nápisy v řečích, které Harry neznal a, coby nejošklivější kousek, zdobená křišťálová láhev s velkým opálem namísto zátky, plná – a tím si byl Harry poměrně jistý – krve. Zezdola se opět ozval zvon. Všichni se podívali na paní Weasleyovou. „Zůstaňte tady,“ řekla pevně a popadla pytel s krysami, zatímco v hale se rozezněl ječák paní Blackové, „přinesu nějaké sendviče.“ Odešla a opatrně za sebou zavřela. Všichni se jako jeden muž vrhli k oknu, odkud viděli na venkovní práh. Spatřili vršek nečesané nazrzlé hlavy a hromádku pečlivě vybalancovaných kotlíků. „Mundungus!“ řekla Hermiona, „na co si přinesl všechny ty kotlíky?“ „Zřejmě si je potřebuje někde nechat, než je prodá,“ řekl Harry, „to bylo přece to, co dělal tu noc, kdy mě měl sledovat. Kupoval někde nějaké kotlíky.“ „No jo, máš pravdu,“ souhlasil Fred, když se dveře otevřely; Mundungus strčil kotle dovnitř a ztratil se jim ze zorného pole. „No nazdar, to se mámě nebude líbit…“ Přešli s Georgem ke dveřím a pozorně poslouchali. Paní Blacková už byla zase zticha. „Mundungus mluví se Siriusem a Kingsleym,“ zamumlal Fred, zamračený soustředěním, „moc ho neslyším… Myslíš, že bychom mohli risknout Uši?“ „Možná by to stálo za to,“ řekl George, „mohl bych se vyplížit nahoru a přinést –“ Ale v tu chvíli se dole rozlehl křik, díky kterému se Uši staly celkem postradatelnými. Všichni mohli slyšet přesně každé slovo, neboť paní Weasleyová ječela, seč jí plíce stačily. „TOHLE NENÍ ŽÁDNÁ ÚSCHOVNA KRADENÉHO ZBOŽÍ!“ „Zbožňuju, když máma křičí na někoho jinýho,“ zatetelil se Fred spokojeně a pootevřel dveře, takže slyšeli paní Weasleyovou ještě líp, „je to příjemná změna.“ „– NAPROSTO NEZODPOVĚDNÉ, JAKO KDYBY UŽ TAK TOHO NEBYLO DOST, ČEHO SE MUSÍME OBÁVAT, JEŠTĚ SEM PŘITÁHNETE KRADENÉ KOTLE –“ „Ti pitomci ji nechají rozehřát na provozní teplotu,“ podotkl George a potřásl hlavou, „nejlepší je hned se ztratit, jinak se dostane do ráže, jede celé hodiny. A od té doby, co se Mundungus ulil ze služby, když tě měl hlídat, Harry, se nemohla dočkat, až na něj něco bude mít – á, a ještě do toho Siriusova matka…“ Hlas paní Weasleyové zanikl v nově nastartovaném vřískotu portrétů v hale. George zavřel dveře, aby zvuk utlumil, ale těsně před tím dovnitř vklouzl domácí skřítek. Pomineme-li otrhaný hadr, který měl uvázaný jako bederní roušku, byl úplně nahý. Vypadal velmi staře. Jeho kůže vypadala, jako by pro něho byla moc velká, a – přestože měl holou hlavu jako většina domácích skřítků – z netopýřích uší mu vyrůstaly dlouhé bílé chlupy. Měl vodově šedé a krví podlité oči a velký, masitý nos, připomínající spíš rypáček. Skřítek si Harryho a ostatních vůbec nevšímal. Pomalým, ale zarputilým krokem se, celý shrbený a schoulený, sunul na druhou stranu místnosti a něco si pro sebe huhlal hlubokým ropuším hlasem. „…smrdí jako stoka a kriminálník, ale ona není o moc lepší, odporná zrádkyně se svejma spratkama, co obracej na ruby dům mojí paní, ach, moje ubohá paní, kdyby jen věděla, kdyby jen věděla o té spodině, co jí pustili do domu, co by řekla starému Pistovi, taková hanba, mudlovský šmejdi a vlkodlaci a zrádci a zloději, chudák starý Pišta, co jen může dělat…“ „Ahoj Pišto,“ řekl hlasitě Fred a s prásknutím zavřel dveře. Domácí skřítek se zarazil, přestal huhlat a zahrál velmi výraznou a velmi nepřesvědčivou etudu na téma „překvapení“. „Pišta neviděl mladého pána,“ řekl, otočil se a poklonil se Fredovi. Ještě s hlavou skloněnou dodal, tak, aby to všichni slyšeli: „hnusní malí spratci zrádkyně jsou to.“ „Prosím?“ zeptal se George, „teď jsem ti nerozuměl.“ „Pišta nic neříkal,“ řekl skřítek a poklonil se i Georgovi a zřetelně dodal: „a jeho dvojče, úchylné malé zrůdičky jsou to.“ Harry nevěděl, jestli se má smát nebo ne. Skřítek se narovnal, měřil si je zlým pohledem a zjevně byl přesvědčen, že ho nemůžou slyšet, protože si zase začal mluvit pro sebe. „…a mudlovská šmejdka, stojí a čumí, ach, kdyby jen moje paní věděla, jak hořce by plakala, a nějaký nový chlapec, Pišta nezná jeho jméno. Co tu dělá? Pišta neví…“ „To je Harry, Pišto,“ řekla Hermiona, „Harry Potter.“ Pistovy bledé oči se rozšířily a začal mumlat ještě rychleji a zuřivěji. „Mudlovská šmejdka promluvila na Pištu jako by byla jeho kamarádka, kdyby paní viděla Pištu v takové společnosti, ach, co by tomu řekla –“ „Neříkej jí mudlovská šmejdka!“ ohradili se nazlobeně Ron a Ginny.“ „To nic,“ zašeptala Hermiona, „nemá to v hlavě v pořádku, neví, co –“ „Nech toho, Hermiono, ví naprosto přesně co říká,“ řekl Fred a zhnuseně si Pištu měřil. Pišta pořád něco říkal, zraky upřené na Harryho. „Je to pravda? Je to Harry Potter? Pišta vidí jizvu, musí to být pravda, to je ten chlapec, co zastavil Pána zla, Pišta by rád věděl, jak to dokázal –“ „To bychom přece všichni, Pišto,“ řekl Fred. „Co vlastně chceš?“ zeptal se George. Pištovy obrovské oči se upřely na George. „Pišta uklízí,“ děl vyhýbavě. „Jako obvykle,“ ozval se hlas za Harryho zády. Sirius se vrátil a mračil se na skřeta. Hluk v hale ztichl; paní Weasleyová a Mundungus se zřejmě se svou hádkou přesunuli do kuchyně. Když Pišta spatřil Siriuse, vysekl opravdu hlubokou poklonu, až se praštil o podlahu do svého rypákovitého nosu. „Narovnej se,“ přikázal netrpělivě Sirius, „a řekni, co máš za lubem?“ „Pišta uklízí,“ zopakoval skřet, „Pišta žije, aby sloužil vznešenému domu rodu Blacků –“ „Který je den ode dne černější – je tu spousta špíny,“ řekl Sirius. „Pán vždycky rád vtipkoval,“ řekl Pišta a znovu se uklonil a potichu dodal, „pán byl hnusná nevděčná svině, která zlomila své matce srdce –“ „Moje matka neměla srdce, Pišto,“ odsekl Sirius, „žila jen ze své zloby.“ Pišta se opět uklonil a promluvil. „Jak pán říká,“ a zase začal zuřivě huhlat: „Pán není hoden ani utřít sliz z bot své matky, ach, má ubohá paní, co by řekla, kdyby viděla, že mu teď Pišta slouží, jak jen ho nenáviděla, jakým zklamáním pro ni byl –“ „Ptal jsem se tě, co máš za lubem,“ řekl Sirius ledově, „pokaždé, když se objevíš a předstíráš, že uklízíš, něco ukradneš a schováš to u sebe, abychom to nemohli vyhodit.“ „Pišta by nikdy nesebral nic v pánově domě,“ řekl skřítek a pro sebe dodal, „paní by nikdy Pištovy neodpustila, kdyby ten gobelín někdo vyhodil, Pišta ho musí zachránit, Pišta nenechá pána a ty zrádce a jejich spratky ji zničit –“ „Myslel jsem si to,“ řekl Sirius a znechuceně si prohlédl protější zeď, „nepochybuju, že na něj taky dala Permanentní ulpění, ale když se ho budu moct zbavit, určitě to udělám. Teď jdi pryč, Pišto.“ Vypadalo to, že Pišta si netroufá neuposlechnout přímý příkaz; ale pohled, který po Siriovi vrhl, když se plížil kolem něj, byl plný nejhlubšího pohrdání a celou cestu pokračoval ve svém mumlání. „– přijde si z Azkabanu a rozkazuje Pištovi, ach, má ubohá paní, co by řekla, kdyby viděla svůj dům, žije v něm špína, vyhazuje její poklady, přísahala, že není její syn a on je teď zpátky, říkají, že je vrah –“ „Pokračuj a bude ze mě vrah!“ řekl podrážděně Sirius a práskl za skřítkem dveřmi. „Siriusi, nemá to v hlavě v pořádku,“ hájila ho Hermiona, „nemyslím si, že si vůbec uvědomuje, že ho slyšíme.“ „Byl moc dlouho sám,“ řekl Sirius, „poslouchal šílené rozkazy od portrétu mojí matky a mluvil sám na sebe, ale vždycky to byl hnusnej mrňavej –“ „Kdybychom ho mohli propustit,“ dodala Hermiona nadějně, „možná, že by –“ „Nemůžeme ho pustit, ví toho moc o řádu,“ zamítl to příkře Sirius. „A ten šok by ho zabil. Zkus mu navrhnout, aby opustil dům, a něco uvidíš.“ Sirius přešel k onomu gobelínu, který se Pišta pokoušel zachránit. Harry a ostatní ho následovali. Gobelín vypadal hrozně staře; byl vybledlý a vypadalo to, že ho sem tam prokousaly doroty. Ale i tak se ještě zlatá niť, kterou byl vyšitý, dostatečně leskla a bylo tak možné přečíst rodokmen, který (pokud to Harry dokázal odhadnout) mířil až někam do středověku. Nahoře bylo velkým ozdobným písmem vyšito: Vznešený a starodávný rod Blacků Toujours pur „Ale ty tu nejsi!“ řekl Harry poté, co si pečlivě prohlédl spodek rodokmenu. „Byl jsem tam,“ řekl Sirius a ukázal na malou kulatou dírku v gobelínu, která vypadala jako vypálená cigaretou. „Ale moje drahá stará matka mě vysmahla, když jsem utekl z domu – je to Pištova oblíbená příhoda, kterou si pořád opakuje.“ „Ty jsi utekl z domu?“ „Když mi bylo asi tak šestnáct,“ řekl Sirius, „už jsem toho měl dost.“ „Kam jsi šel?“ zeptal se Harry, zíraje na něj. „Za tvým otcem,“ odpověděl Sirius, „tvoji prarodiče byli rádi, víceméně mě přijali jako svého syna. Zůstal jsem tam přes prázdniny a když mi bylo sedmnáct, našel jsem si svoje bydlení. Můj strýc Alfard mi nechal nějaké peníze – toho taky odsud vyhodili, tak asi proto – a pak jsem se staral sám o sebe. Vždycky jsem byl vítán u Potterů na nedělní oběd.“ „Ale… Proč jsi…?“ „Odešel?“ usmál se hořce Sirius a pročísl si prsty své dlouhé vlasy. „Protože jsem je všechny nenáviděl: svoje rodiče s tou jejich mánií o čisté krvi a přesvědčením, že kdo je Black, má téměř královský původ… Mého idiotského bratra, který jim to všechno věřil… To je on.“ Sirius dloubl prstem do spodku gobelínu, do jména „Regulus Black“. Vedle data narození bylo i datum úmrtí (stalo se to před patnácti lety). „Byl mladší než já,“ řekl Sirius, „a byl mnohem lepším synem, jak mi pořád připomínali.“ „Ale zemřel,“ řekl Harry. „Jo. Idiot… Přidal se k Smrtijedům.“ „To není možné!“ „Ale Harry, viděl jsi už dost velkou část tohohle domu, abys mohl odhadnout, co tu žilo za čaroděje.“ „A tvoji rodiče byli – byli taky Smrtijedi?“ „Ne, ale můžeš mi věřit, že si mysleli, že Voldemort má dobré nápady, byli všemi deseti pro vyčištění naší rasy a zbavení se – mudlovských šmejdů. Nebyli sami, kdo si myslel, že Voldemortova myšlenka je správná, než se vybarvil… Pěkně se vyděsili, když viděli, co je Voldemort ochoten udělat, aby se dostal k moci. Ale vsadím se, že si rodiče nejdřív mysleli, že Regulus je ten správný hrdina, protože se k němu přidal.“ „Zabili ho bystrozorové?“ zeptal se Harry. „Ale ne,“ odpověděl Sirius, „zavraždil ho Voldemort. Nebo někdo na Voldemortův příkaz; pochybuju, že byl Regulus tak důležitý, aby ho zabil on sám. Z toho, co jsem po jeho smrti zjistil, dostal se k nim, pak zpanikařil, když se dozvěděl, co po něm chtějí a pokusil se vycouvat. Jenže Voldemortovi nemůžeš jen tak podat výpověď. Je to služba na celý život – nebo smrt.“ „Oběd,“ ozval se hlas paní Weasleyové. Držela před sebou nataženou hůlku a řídila s ní obrovský tác plný sendvičů a koláčů. Ve tváři byla ještě rudá a vypadala nazlobeně. Všichni se k ní hladově vrhli, ale Harry zůstal se Siriusem, který se skláněl nad gobelínem. „Už jsem to neviděl léta. Tady je Phineas Nigellus… můj pra-pradědeček, vidíš? Nejméně oblíbený ředitel, jakého kdy měla Bradavická škola. A Araminta Mehflua… sestřenice mojí matky… Snažila se protlačit výnos na zlegalizování honu na čaroděje s mudlovskou krví… A drahá tetička Elladora, která zavedla tradici usekávání hlav domácím skřítkům, když už byli moc staří na to, aby unesli podnos s čajem. Kdykoliv rodina vyprodukovala někoho alespoň trochu normálního, pochopitelně ho vydědila. Koukám, že Tonková tu taky není. Možná proto ji Pišta nechce poslouchat – poslouchá příkazy jen od toho, kdo patří do rodiny –“ „Ty a Tonková jste příbuzní?“ divil se Harry. „No ano, její matka Andromeda byla moje oblíbená sestřenice,“ řekl Sirius, zkoumaje gobelín. „Ne, Andromeda tu taky není, podívej –“ Ukázal na další dírku mezi jmény Bellatrix a Narcissa. „Andromediny sestry tu jsou, protože se hezky poslušně provdaly za čistokrevné čaroděje, ale Andromeda si vzala mudlu, Teda Tonku, takže –“ Sirius napodobil mávnutí hůlkou a trpce se zasmál. Harry se nesmál; byl příliš zaměstnán čtením jmen vedle vypálené dírky. Dvojitá zlatá linka spojovala Narcissu Blackovou s Luciusem Malfoyem a od nich vedla další čárka ke jménu Draco. „Malfoyovi jsou taky tvoji příbuzní!“ „Všechny čistokrevné rodiny jsou propojené,“ řekl Sirius, „když chceš, aby si tvoje děti braly jen čistokrevné, nemáš moc na výběr; moc už nás nezbylo. Molly je taky moje sestřenice a Arthur něco jako můj bratranec z druhého kolena. Ale nemá smysl, abys je tu hledal – jestliže jsou v téhle rodině nějací zrádci krve, tak jsou to Weasleyovi.“ Ale Harry už se díval na jiné jméno, vyšité vlevo od místa, kde bývala Andromeda: Bellatrix Blacková byla dvojitou čárkou spojená se jménem Rodolfus Lestrange. „Lestrange…“ četl Harry nahlas. To jméno pohnulo čímsi hluboko v jeho paměti; odněkud ho znal, ale nemohl si vzpomenou odkud, i když měl takový divný pocit v břiše. „Ti jsou v Azkabanu,“ řekl mu Sirius. Harry se na něj zvědavě podíval. „Bellatrix a její manžel Rodolfus přišel s Bartym Skrkem mladším,“ řekl Sirius stejným úsečným hlasem, „Rodolfův bratr Rabastan byl s nimi také.“ Pak si Harry vzpomněl. Viděl Bellatrix Lestrangovou v Brumbálově pracovně v tom podivném zařízení, které skladovalo myšlenky a vzpomínky: vysoká tmavá žena s očima s těžkými víčky, která před porotou prohlásila, že nadále následuje lorda Voldemorta a že je hrdá na to, že se ho pokusila po jeho pádu vyhledat a očekává, že až se opět vrátí, bude za to patřičně odměněna. „Nikdy jsi mi neřekl, že to byla tvoje –“ „Je snad důležité, že je to moje sestřenice?“ odsekl Sirius, „pro mě to není žádná moje rodina. Ona určitě ne. Neviděl jsem ji od doby, kdy jsem byl tak starý jako ty, pokud pominu, že jsem ji na krátkou chvíli zahlédl v Azkabanu. Myslíš, že jsem na takové příbuzné pyšný?“ „Promiň,“ omlouval se rychle Harry, „já to tak nemyslel – jen mě to překvapilo, to je všechno –“ „To nic, neomlouvej se,“ zamumlal Sirius. Odvrátil se od gobelínu s rukama vraženýma hluboko v kapsách. „Nejsem rád, že tu musím být,“ řekl a rozhlížel se po salónu, „nikdy by mě nenapadlo, že tu budu ještě někdy muset trčet.“ Harry mu rozuměl. Věděl, jak by se cítil, kdyby se – teď, když vyrostl a doufal, že je z toho místa navždy pryč – musel vrátit do čísla čtyři v Zobí ulici. „Pro Ústředí je to pochopitelně ideální,“ pokračoval Sirius, „můj otec sem dal veškerá zabezpečovací zařízení, jaká existují. Dům je neviditelný, takže mudlové si ho nikdy nemůžou všimnout – a teď ještě Brumbál přidal svoje ochranná kouzla, takže bezpečnější místo pro tebe neexistuje. Brumbál je tajemník řádu – nikdo nemůže ústředí najít, pokud mu to on sám neřekne – ten lístek, co ti Moody včera v noci ukazoval, byl od Brumbála…“ Sirius se štěkavě zasmál. „Kdyby moji rodiče viděli, co se s domem stalo… No, slyšel jsi portrét mojí matky, tak bys mohl mít trochu představu.“ Na chvíli se zamračil a pak si povzdechl. „Vůbec by mi nevadilo, kdybych mohl občas vypadnout a udělat něco užitečného. Ptal jsem se Brumbála, jestli bych tě mohl doprovodit na slyšení – v psí podobě, samozřejmě – abych ti poskytl trochu morální podpory, co ty na to?“ Harry měl pocit, že jeho žaludek se potopil do zaprášeného koberce. Od včerejší večeře si na slyšení ani nevzpomněl; měl takovou radost, že je zpátky mezi svými nejbližšími a že má konečně nové zprávy, že se mu to dočista vykouřilo z hlavy. Po Sinusových slovech se strach vrátil. Zadíval se na Hermionu a Weasleyovy, jak se cpou sendviči, a přemýšlel, jak by se cítil, kdyby odjeli do Bradavic bez něj. „Neboj se,“ řekl Sirius. Harry se na něj podíval a zjistil že ho Sirius celou dobu pozoruje. „Jsem si jistý, že tě očistí, v mezinárodní úmluvě skutečně je klauzule o možnosti použít kouzla v případě ohrožení života.“ „Ale jestli mě vyloučí,“ řekl tiše Harry, „můžu se vrátit k tobě a zůstat s tebou?“ Sirius se smutně usmál. „Uvidíme.“ „Cítil bych se ohledně toho slyšení líp, kdybych věděl, že se nebudu muset vrátit k Dursleyovým,“ naléhal Harry. „Musí to být dost příšerné místo, když bys dal přednost tomuhle,“ pravil ponuře Sirius. „Hoďte sebou, nebo na vás nic nezbude,“ zavolala na ně paní Weasleyová. Sirius si opět hluboce povzdychl, hodil po gobelínu temným pohledem a pak se s Harrym přidali k ostatním. Když odpoledne čistili zasklené skříně, snažil se Harry vší silou nemyslet na slyšení. Naštěstí pro něj úklid vyžadoval plné soustředění, protože většina věcí odmítala své zaprášené útočiště opustit. Siriuse ošklivě pokousala jedna stříbrná krabička; během několika vteřin byla jeho ruka pokryta nepěknou hnědou krustou, která vypadala jako rukavice. „To nic,“ konstatoval poté, co si ruku se zájmem prohlédl a klepnutím hůlky ji uvedl do původního stavu, „to je normální. Musí tam být Bradavičnatý prášek.“ Hodil krabičku do pytle, kam dávali odpad ze skříní; Harry viděl, jak si George opatrně obalil ruku hadrem a nenápadně přesunul kousavou škatulku do své kapsy mezi doroty. Našli podivný stříbrný nástroj, něco jako mnohonohé kleštičky, které okamžitě vyšplhaly po Harryho paži jako pavouk a pokusily se propíchnout mu kůži. Sirius je popadl a praštil je těžkou knihou s názvem Vznešenost přírody: Genealogie čarodějů. Také tam byla hrací skříňka, která po natažení hrála zlověstnou, cinkavou melodii, ze které se všichni rázem cítili ospalí, než se Ginny probrala a zavřela víko; těžký medailónek, který se nikomu nepodařilo otevřít; kupu starých pečetí; a nakonec, v zaprášené krabičce, Merlinův řád první třídy, který dostal Siriův dědeček za „službu ministerstvu.“ „To znamená, že jim dal spoustu peněz,“ řekl opovržlivě Sirius a hodil medaili mezi odpadky. Několikrát do místnosti vklouzl Pišta a pokusil se nějaké věci ukrást, mumlaje strašlivé kletby, když ho chytili. Když mu Sirius vyrval z pracek velký zlatý prsten s erbem Blacků, Pišta propukl v zuřivý pláč a hlasitě vzlykaje opustil salón a chrlil u toho na Siriusovu a Harryho hlavu taková jména, jaká Harry nikdy předtím neslyšel. „Ten patřil mému otci,“ řekl Sirius a hodil prsten do pytle, „Pišta mu nebyl tolik oddaný jako mé matce, ale i tak jsem ho minulý týden nachytal, jak schovává otcovy staré kalhoty.“ Příštích několik dnů je paní Weasleyová nutila pracovat. Úklid salónu zabral celé tři dny. Nakonec už tam zůstaly jen dvě nežádoucí věci, gobelín s rodokmenem, který odolával všem snahám sundat ho se zdi, a chřestící psací stůl. Moody se zatím na ústředí neobjevil, takže zatím nevěděli, co ve stole je. Přesunuli se ze salónu do jídelny v přízemí, kde našli v příborníku pavouky velké jako talíře (Ron místnost urychleně opustil, aby si udělal čaj a nevrátil se příští hodinu a půl). Porcelán, který nesl Blackovský erb a motto, skončil neslavně v Siriusově pytli a stejný osud potkal staré fotografie v zašlých stříbrných rámečcích; vyobrazení lidé pronikavě kničeli, když se sklo rozbilo. Snape mohl jejich práci říkat „uklízení“, podle Harryho názoru však ve skutečnosti vyhlásili domu válku a ten se poměrně dobře bránil, v čemž mu ochotně pomáhal Pišta. Skřítek se stále objevoval tam, kde zrovna byli, jeho mumlání se zrychlovalo a bylo stále útočnější a pokoušel se toho z pytlů s odpadem ukrást co nejvíc. Sirius zašel tak daleko, že mu vyhrožoval oblečením, ale Pišta ho zmrazil vodnatým pohledem a řekl: „Pán musí činit, jak si pán přeje;“ potom se otočil a nahlas spustil: „ale pán se Pišty nezbaví, ne, protože Pišta ví, k čemu se chystají, ano, radí se proti Pánovi zla, ano, s mudlovskými šmejdy a zrádcovskou špínou…“ Nato Sirius, ignoruje Hermioniny protesty, popadl Pištu za plínku a doslova a dopísmene ho vyhodil z místnosti. Dveřní zvon zvonil několikrát denně, takže Siriusova matka několikrát denně vřeštěla a Harry s kamarády se pokoušeli odposlouchávat návštěvníky, i když z těch několika málo útržků, které pochytali, než je paní Weasleyová odvolala k nějaké práci, toho moc vyvodit nemohli. Snape několikrát přišel a zase odešel, ale k Harryho velké úlevě se nikdy nepotkali tváří v tvář; Harry také zachytil tvář své učitelky proměňování, profesorky McGonagallové, která v mudlovském oblečení vypadala opravdu divně, ale ani ona neměla čas, aby se zdržela. Někdy hosté zůstali a pomohli. Tonková se k nim přidala to památné odpoledne, kdy na záchodě v patře objevili vražedného ghúla a Lupin, který zůstával v domě se Siriusem, ale na rozdíl od něj často chodil ven provádět různé záhadné úkoly pro řád, jim pomohl opravit staré dědečkovy hodiny, které si vybudovaly ošklivý zvyk střílet po kolemjdoucích šipky. Mundungus si to u paní Weasleyové trochu vyžehlil, když zachránil Rona před gangem prastarých fialových hábitů, které se ho pokusily uškrtit, když je vyndával ze skříně. Harry si konečně, poprvé tohoto léta, užíval trochu legrace, i když stále špatně spal a měl noční můry o dlouhých chodbách a zavřených dveřích, ze kterých mu škubalo v jizvě. Dokud měl co dělat, byl spokojený; když ale měli volno, pokud se přestal hlídat nebo si vyčerpaně lehl na postel a pozoroval rozmazené stíny pohybující se po stropě, vkradla se mu do hlavy pochmurná myšlenka na slyšení na ministerstvu. Strach ho bodal do vnitřností jako jehly, když přemítal, co s ním bude, když ho vyloučí. Ta představa byla tak hrozná, že si netroufal mluvit o ní nahlas, ani s Ronem a Hermionou, kteří – i když je často viděl, jak si šeptají a vrhají po něm úzkostné pohledy – se o ní na jeho přání nezmiňovali. Někdy nezabránil své představivosti, aby mu neukázala beztvářného úředníka ministerstva, jak láme jeho hůlku vejpůl a posílá ho zpět k Dursleyovým; ale tam by stejně nešel. Byl rozhodnut vrátit se na Grimmauldovo náměstí a zůstat tu se Siriusem. Cítil se jako kdyby do jeho žaludku spadla těžká cihla, když mu ve středu u večeře paní Weasleyová pošeptala: „Vyžehlila jsem ti na zítra nejlepší šaty, Harry, a chci, aby sis umyl vlasy. Dobrý první dojem může udělat divy.“ Ron, Hermiona, Fred, George a Ginny přestali mluvit a zadívali se na něj. Harry přikývl a snažil se pokračovat v jídle, ale v puse měl najednou tak sucho, že nemohl žvýkat. „Jak se tam dostanu?“ zeptal se paní Weasleyové a snažil se, aby to znělo nezúčastněně. „Arthur tě vezme s sebou, až půjde do práce,“ odpověděla jemně paní Weasleyová. Pan Weasley se na Harryho povzbudivě usmál. „Můžeš počkat u mě v kanceláři, než bude čas,“ řekl. Harry se podíval na Siriuse, ale než se mohl zeptat, paní Weasleyová jeho otázku zodpověděla. „Profesor Brumbál si nemyslí, že je to dobrý nápad, aby šel Sirius s tebou a já musím dodat, že –“ „– že má rozhodně pravdu“ procedil Sirius skrz zaťaté zuby. Paní Weasleyová našpulila rty. „Kdy ti to Brumbál říkal?“ zeptal se Harry rychle. „Byl tu poslední noc, když jsi spal,“ řekl pan Weasley. Sirius zamyšleně dloubal vidličkou do brambory. Harry sklopil oči ke svému talíři. Myšlenka, že Brumbál byl v domě v předvečer slyšení a nechtěl se s ním ani setkat způsobila, že se cítil, bylo-li to vůbec možné, ještě hůř.