HP a fénixův řád - 7.kapitola

Slyšení Harry zalapal po dechu; nemohl si pomoci. Sklepení, ve kterém byl, mu bylo až moc povědomé. Nejen že ho už viděl – už tu i byl. Tohle bylo to místo, které navštívil, když se podíval do Brumbálovy Myšlénky, místo, kde byli Lestrangeovi odsouzeni k doživotnímu žaláři v Azkabanu. Stěny byly z tmavého kamene, ozářené mihotavým světlem pochodní. Po obou stranách měl prázdné lavice, ale ve vysokých lavicích před sebou viděl mnoho siluet. Siluety spolu mluvily tichým hlasem, ale když se za Harrym zavřely těžké dveře, rozhostilo se ticho. Síní zazněl chladný mužský hlas. „Jdeš pozdě.“ „Omlouvám se,“ řekl Harry nervózně, „Já – nevěděl jsem, že se změnil čas zahájení.“ „To není chyba Wizengamotu,“ řekl hlas, „ráno k vám byla poslána sova. Posaď se.“ Harryho pohled utkvěl na křesle uprostřed místnosti – opěrky na ruce byly omotané řetězy. Na vlastní oči viděl, jak se řetězy proberou k životu a omotají každého, kdo si mezi ně sedne. Jeho kroky duněly, když šel po kamenné podlaze. Opatrně se posadil na krajíček křesla a řetězy výhružně zachřestily, ale zůstaly ležet. Harrymu se dělalo trochu nanic. Podíval se na lidi v lavici nad sebou. Bylo jich tam asi padesát, všichni, alespoň ti, které viděl, ve švestkově modrých róbách s ozdobně vyšitým „W“ na levé straně hrudi, a všichni zírali dolů na něj, někteří velmi přísně, jiní s upřímnou zvědavostí. Uprostřed přední řady seděl Kornelius Popletal, ministr kouzel. Popletal byl tělnatý muž, který rád nosil limetkově zelenou buřinku, ale pro dnešek ji odložil; odložil i svůj obvyklý shovívavý úsměv, se kterým dříve mluvil s Harrym. Po Popletalově levici seděla široká čarodějka s hranatými čelistmi a velmi krátkými šedými vlasy; na oku měla posazený monokl a celkově působila velmi odstrašujícím dojmem. Po ministrově pravici seděla další čarodějka, ale byla moc daleko a její tvář zůstala skryta ve stínu. „Dobrá,“ spustil Popletal, „obžalovaný je přítomen – konečně – tedy začněme. Jste připraven?“ zavolal dolů. „Ano pane,“ odpověděl mu dychtivý hlas, který Harry znal. Ronův bratr Percy seděl na konci přední lavice. Harry se na něj podíval, očekávaje nějaké znamení, že ho poznal, ale žádné nepřišlo. Percyho oči, schované za brýlemi s kostěnnými obroučkami, byly upřeny na pergamen, v ruce držel připravené pero. „Disciplinární řízení, dvanáctého srpna,“ řekl Popletal zvučným hlasem a Percy začal ihned psát, „ohledně přestupku proti výnosu o zákazu používání kouzel nezletilými čaroději, spáchaného Harrym Jamesem Potterem, bydlištěm v Zobí ulici číslo čtyři, Kvikálkov, Surrey.“ „Vyšetřující: Kornelius Oswald Popletal, ministr kouzel; Amélie Susan Bonesová, ředitelka Oddělení prosazování magického práva; Dolores Jane Umbridgová, starší tajemnice ministra. Soudní zapisovatel, Percy Ignatius Weasley –“ „Svědek obžalovaného, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál,“ řekl tichý hlas za Harrym a ten otočil hlavu tak rychle, až mu křuplo v krční páteři. Brumbál pomalu kráčel síní, na sobě měl dlouhý hábit v barvě půlnoční modři a jeho výraz byl dokonale klidný. Došel až k Harrymu, podíval se na Popletala přes brýle se skly tvaru půlměsíce, které měl posazené na zahnutém nose a jeho stříbrné vlasy a plnovous se zaleskly v záři pochodní. Mezi členy Wizengamotu to zašumělo. Všechny zraky teď byly upřeny na Brumbála. Někteří vypadali otráveně, jiní trochu vystrašeně; dvě postarší čarodějky v zadní řadě ale zvedly ruce a zamávaly na pozdrav. V Harrym Brumbálův příchod vzbudil mocnou vlnu emocí, pocit síly a naděje, jaký měl, když zaslechl zpěv fénixe. Chtěl zachytit Brumbálův pohled, ale Brumbál se na něj nedíval; hleděl na očividně nervózního Popletala. „Ach,“ řekl Popletal, který vypadal velmi rozladěně, „Brumbál. Ano. Vy – eh – dostal jste naši zprávu že čas a – eh – místo řízení bylo změněno?“ „Musel jsem ji propást,“ odpověděl vesele Brumbál, „ale díky šťastné náhodě jsem dorazil na ministerstvo o tři hodiny dříve, takže to dobře dopadlo.“ „Ano – dobře – myslím, že budeme potřebovat další židli – já – Weasleyi, mohl byste –?“ „To je v pořádku, to je v pořádku,“ řekl Brumbál stejným klidným hlasem; vytáhl hůlku, krátce jí trhl a najednou se vedle Harryho objevilo pohodlné barevné křeslo. Brumbál se posadil a zkoumal Popletala přes sepjaté špičky prstů pohledem plným zdvořilého zájmu. Mezi členy Wizengamotu bylo pořád ještě rušno; až když Popletal znovu promluvil, uklidnili se. „Ano,“ zopakoval Popletal, přehrabuje své poznámky, „Dobrá, tedy. Obvinění. Ano.“ Konečně vylovil ten správný kousek pergamenu, zhluboka se nadechl a četl: „Obžalovaný je obviněn z toho, že vědomě, záměrně a při plném vědomí neoprávněnosti svého počínání a přesto, že už dříve dostal písemné varování od ministerstva kouzel ohledně podobného případu, vyvolal druhého srpna v devět hodin a dvacet tři minut v oblasti obydlené mudly a v přítomnosti mudly kouzlo Patronus, čímž se dopustil přestupku podle paragrafu C výnosu o zákazu používání kouzel nezletilými čaroději, vydaného roku 1875, a také podle oddílu 13 zákona o utajení Mezinárodní konfederace čarodějů. „Jsi Harry James Potter, bydlištěm v Zobí ulici číslo čtyři, Kvikálkov, Surrey?“ zeptal se Popletal, zíraje na Harryho přes okraj pergamenu. „Ano,“ řekl Harry. „Obdržel jsi oficiální varování od ministerstva ohledně ilegálního použití kouzel před třemi lety?“ „Ano, ale –“ „A přesto jsi druhého srpna použil kouzlo Patronus?“ „Ano,“ odpověděl Harry, „ale –“ „I když jsi věděl, že nejsi oprávněn používat kouzla mimo školu, dokud ti nebude sedmnáct?“ „Ano, ale –“ „A také jsi věděl, že jsi v oblasti plné mudlů?“ „Ano, ale –“ „A věděl jsi, že jsi v bezprostřední blízkosti mudly?“ „Ano,“ řekl Harry rozzlobeně, „ale použil jsem ho jen proto, že jsem byl –“ Čarodějnice s monoklem ho přerušila dunivým hlasem. „Ty jsi vykouzlil plně funkční kouzlo Patronus?“ „Ano,“ odpověděl Harry, „protože –“ „Hmotného Patrona?“ „Prosím?“ řekl Harry. „Tvůj Patron měl jasně definovaný tvar? Tím myslím, bylo to víc než jen obláček dýmu?“ „Ano,“ řekl Harry a cítil se poněkud netrpělivě a také zoufale, „je to jelen, vždycky je to jelen.“ „Vždycky?“ zaduněla madam Bonesová, „ty už jsi někdy Patrona vykouzlil?“ „Ano,“ řekl Harry, „už ho umím asi rok.“ „A je ti patnáct let?“ „Ano, a –“ „To ses naučil ve škole?“ „Ano, profesor Lupin mě to naučil ve třetím ročníku, kvůli –“ „Působivé,“ řekla madam Bonesová a přísně si ho měřila, „pravý Patronus v jeho věku… Velmi působivé.“ Mezi čaroději a čarodějkami to opět hučelo; pár jich přikývlo, ale jiní se mračili a potřásali hlavami. „Teď nejde o to, jak působivé to kouzlo bylo,“ řekl Popletal nedůtklivě, „vlastně bych řekl, že čím působivější, tím horší, pokud vezmeme v úvahu, že ten chlapec ho vykouzlil před mudlou!“ Ti, co se mračili souhlasně mumlali, ale byl to pohled na Percyho svatouškovské kývání, co pobídlo Harryho do řeči. „Udělal jsem to kvůli mozkomorům!“ pronesl hlasitě, než ho někdo zase mohl přerušit. Čekal další huhlání, ale ticho, které se rozhostilo, bylo ještě hustší než předtím. „Mozkomorové?“ řekla po chvíli madam Bonesová a její husté obočí vyletělo vzhůru, takže hrozilo, že monokl vypadne. „Co tím myslíš, chlapče?“ „Tím myslím, že tam v té ulici byli dva mozkomorové a šli po mně a mém bratranci!“ „Ach,“ ozval se Popletal a nervózně se ošíval a rozhlížel se po Wizengamotu, jako by je pobízel, aby se nad tím vtipem zasmáli, „ano. Ano. Myslel jsem si, že to bude něco takového.“ „Mozkomorové v Kvikálkově?“ podivila se madam Bonesová, „tomu nerozumím –“ „Ne, Amélie?“ řekl Popletal, stále se ošívaje. „Dovol, abych ti to vysvětlil. Promyslel si to a rozhodl se, že mozkomorové budou docela dobrá krycí historka. Vskutku. Mudlové přece nevidí mozkomory, že, chlapče? Velmi šikovné, velmi šikovné… Takže je to jen tvoje slovo a žádný svědek…“ „Já nelžu,“ zvolal Harry, aby překřičel další vlnu rozčileného šumu. „Byli tam dva, každý šel z jedné strany ulice, všechno ztemnělo a udělala se zima a můj bratranec je ucítil a utíkal –“ „Dost, dost!“ řekl Popletal s velmi povýšeným výrazem ve tváři, „je mi líto, že musím přerušit jistě velmi dobře nacvičenou historku –“ Brumbál si odkašlal. Wizengamot opět ztichl. „Ve skutečnosti máme ještě jednoho svědka přítomnosti mozkomorů,“ řekl, „tím myslím kromě Dudleyho Dursleyho.“ Popletalova nadutá tvář trochu splaskla, jako by z ní někdo vypustil vzduch. Chvíli zíral dolů na Brumbála a pak se trochu sebral a řekl: „Obávám se, Brumbále, že nemáme čas na další výmysly. Chci tu záležitost rychle vyřídit –“ „Možná se mýlím,“ přerušil ho vesele Brumbál, „ale jsem si jist, že v listině práv Wizengamotu stojí, že obžalovaný má právo předvolat svědky ke svému případu. Není to snad v pravomoci Oddělení prosazování magického práva, madam Bonesová?“ pokračoval, obraceje se na čarodějku s monoklem. „Správně,“ odpověděla madam Bonesová, „přesně tak.“ „Oh, dobře, dobře,“ odsekl Popletal, „kde je ten člověk?“ „Přivedl jsem ji s sebou,“ řekl Brumbál, „čeká za dveřmi. Mohu –?“ „Ne– Weasleyi, dojděte tam,“ štěkl Popletal na Percyho, který se ihned zvedl, seběhl po schůdkách z vyvýšeného místa pro soudce a spěchal ke dveřím, aniž by se podíval na Harryho nebo na Brumbála. O chvíli později se vrátil, následován paní Figgovou. Byla ještě zjizvenější a scvrklejší než kdy jindy. Harry by si docela přál, aby se byla přezula ze svých oblíbených důchodek. Brumbál se postavil, nabídl paní Figgové místo a vyčaroval si jiné křeslo. „Plné jméno?“ zeptal se Popletal hlasitě, když si paní Figgová nervózně sedla na krajíček křesla. „Arabella Doreen Figgová,“ řekla paní Figgová svým třaslavým hlasem. „A kdo přesně jste?“ zeptal se Popletal dokonale znuděným a pyšným hlasem. „Obyvatelka Kvikálkova, bydlím poblíž místa, kde žije Harry Potter.“ „Nemáme žádné záznamy o čarodějnici ani čaroději ve Kvikálkově, kromě Harryho Pottera,“ řekla okamžitě madam Bonesová. „I když je oblast pečlivě monitorována, vzhledem k… k minulým událostem.“ „Jsem moták,“ řekla paní Figgová, „takže nepodléhám registraci, ne?“ „Moták, eh?“ řekl Popletal a důležitě si ji prohlížel, „Ověříme si to. Sdělíte podrobnosti o svém původu mému asistentu Weasleymu. Mimochodem, mohou motáci vidět mozkomory?“ dodal, rozhlížeje se napravo i nalevo. „Ano, samozřejmě!“ ozvala se rozhořčeně paní Figgová. Popletalův pohled se upřel zpět na ni a jeho obočí se zvedla. „Dobrá,“ řekl nezúčastněně, „jaká je vaše verze?“ „Druhého srpna kolem deváté večer jsem vyrazila nakoupit žrádlo pro kočky do obchodu na konci Vistáriové ulice,“ vychrlila paní Figgová, jako kdyby to měla připravené, „když tu jsem si všimla rozruchu v uličce mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem utíkat dva mozkomory –“ „Utíkat?“ přerušila ji madam Bonesová ostře. „Mozkomorové neutíkají, vznášejí se.“ „Přesně to jsem měla na mysli,“ opravila se paní Figgová rychle a její povadlé tváře zrůžověly, „vznášeli se uličkou k něčemu, co vypadalo jako dva kluci.“ „Jak vypadali?“ zeptala se madam Bonesová a zúžila oči tak, že se okraje monoklu ztratily v záhybech kůže. „No, ten jeden byl docela Velkej a ten druhej zase hubenější –“ „Ne, ne,“ řekla madam Bonesová netrpělivě, „ti mozkomorové… Popište mi je.“ „Ach,“ řekla paní Figgová a červenala se už i na krku, „byli velcí. Velcí a měli kápě.“ Harry pocítil, jak mu v žaludku klíčí známé semínko hrůzy. Ať už paní Figgová řekla cokoliv, znělo to, jako by viděla maximálně obrázek mozkomora, a obrázek nikdy nemohl vystihnout celou pravdu o těch strašných bytostech: přízračný způsob, jakým se pohybovali, vznášejíce se kousek nad zemí, jejich hnilobný zápach, ani strašlivý chřestivý zvuk, který vydávali, když nasávali okolní vzduch… Zavalitý čaroděj s velkým černým knírem, sedící v druhé řadě, pošeptal něco své sousedce, kudrnaté čarodějce. Ta přikývla. „Velcí a měli kápě,“ zopakovala madam Bonesová chladně, zatímco Popletal posměšně zachrchlal. „Dobře. Ještě něco?“ „Ano,“ řekla paní Figgová, „cítila jsem je. Ochladilo se, a to byla prosím velmi teplá letní noc. A cítila jsem… jako kdyby ze světa zmizela všechna radost… A vzpomněla jsem si… Na ošklivé věci…“ Její hlas se roztřásl a ztichl. Oči madam Bonesové se trochu rozšířily. Harry viděl pod jejími víčky červené stopy od zarytého monoklu. „Co mozkomorové dělali?“ zeptala se a v Harrym zahořel plamínek naděje. „Šli po těch chlapcích,“ řekla paní Figgová o něco silnějším a jistějším hlasem a červená barva z její tváře zmizela. „Jeden upadl. Druhý couval a snažil se mozkomora odehnat. To byl Harry. Zkusil to dvakrát a podařil se mu jen kousek stříbrné mlhy. Na třetí pokus vykouzlil Patrona, který vyrazil proti prvnímu mozkomorovi a potom, na Harryho pokyn, odehnal druhého od jeho bratrance. A tak se to tedy stalo,“ zakončila trochu amatérsky paní Figgová. Madam Bonesová se na ni tiše dívala. Popletal se nedíval, místo toho si pohrával se svými lejstry. Konečně zvedl oči a poněkud agresivně se zeptal: „Tak jste to vy viděla, že?“ „Tak se to stalo,“ zopakovala paní Figgová. „Dobře,“ řekl Popletal, „můžete jít.“ Paní Figgová hodila po Brumbálovi vyděšeným pohledem a pak se zvedla a odšourala se ke dveřím. Harry slyšel, jak se za ní zavřely. „To nebyla moc přesvědčivá svědkyně,“ podotkl znuděně Popletal. „No, nevím,“ zaburácela madam Bonesová, „rozhodně popsala velmi přesně detaily útoku mozkomorů. A nenapadá mě, proč by to všechno říkala, kdyby se to nestalo.“ „Ale mozkomorové, procházející se po mudlovském předměstí – a k tomu se náhodou nachomýtne čaroděj?“ zasupěl Popletal, „to by musela být opravdu velká náhoda. Ani Pytloun by se nevsadil –“ „Já si nemyslím, že někdo z nás věří, že tam ti mozkomorové byli náhodou,“ řekl lehkým hlasem Brumbál. Čarodějka po Popletalově pravici, ta, jejíž tvář skrýval stín, se pohnula, ale jinak byli všichni zticha a skoro se nehýbali. „A to mělo jako znamenat co?“ zeptal se Popletal ledově. „To znamená, že se domnívám, že tam byli posláni,“ odpověděl Brumbál. „Myslím, že bychom o tom měli záznam, kdyby někdo poslal dva mozkomory na procházku do Kvikálkova!“ štěkl Popletal. „Ne, pokud mozkomorové dostávají rozkazy od někoho jiného než od ministerstva kouzel,“ řekl Brumbál klidně, „o mém pohledu na věc už jsme spolu diskutovali, Korneliusi.“ „To ano,“ řekl Popletal prudce, „a nemám nejmenší důvod věřit, že vaše domněnky jsou něco víc než pusté tlachy, Brumbále. Mozkomorové zůstávají na svém místě v Azkabanu a dělají, oč je požádáme.“ „Pak tedy,“ řekl tiše, ale jasně Brumbál, „se musíme zeptat sami sebe, proč někdo z ministerstva poslal druhého srpna do té uličky dva mozkomory.“ V absolutním tichu, které nastalo, se čarodějka sedící po Popletalově pravici nahnula vpřed, takže Harry poprvé spatřil její tvář. Pomyslel si, že vypadá jako velká bledá žába. Byla malá, se širokým měkkým krkem, tak krátkým, jako měl strýc Vernon a její ústa byla široká a ochablá. Velké kulaté oči trochu povylézaly z důlků. Dokonce malá sametová černá mašle, kterou měla ve vlasech, mu připomněla velkou mouchu, kterou se právě chystá ulovit svým dlouhým lepkavým jazykem. „Dolores Jane Umbridgová, starší tajemnice ministra,“ řekl Popletal. Čarodějka promluvila vzrušeným vysokým dívčím hláskem, který Harryho překvapil; čekal skřehotání. „Jsem si jistá, že jsem vám špatně rozuměla, profesore Brumbále,“ řekla a zaculila se, ale její oči zůstaly chladné. „Jsem tak hloupá. Ale na moment se zdálo, jako byste snad tvrdil, že ministerstvo nařídilo útok na tohoto chlapce!“ Zasmála se zvonivým hláskem, ze kterého se Harrymu zježily vlasy na zátylku. Několik členů Wizengamotu se také zasmálo. Nemohlo být ovšem jasnější, že ani jeden z nich se nepobavil. „Jestliže je pravda, že mozkomorové dostávají příkazy přímo od ministerstva, a je také pravda, že mozkomorové před týdnem napadli Harryho a jeho bratrance, pak z toho lze logicky vyvodit, že jedině někdo z ministerstva mohl ten útok nařídit,“ vysvětlil Brumbál zdvořile, „samozřejmě, tito dva mozkomorové mohli být mimo kontrolu ministerstva –“ „Neexistují žádní mozkomorové mimo kontrolu ministerstva!“ odsekl Popletal a jeho tvář se zalila cihlovou červení. Brumbál sehnul hlavu v mírné úkloně. „Pak tedy jistě ministerstvo zahájí okamžité vyšetřování tohoto případu, aby zjistilo, jak je možné, že se dva mozkomorové ocitli tak daleko od Azkabanu a bez povolení zaútočili.“ „To nerozhodujete vy, co bude nebo nebude dělat ministerstvo kouzel,“ rozčílil se Popletal, jehož barva přešla v odstín purpurové, na který by i strýc Vernon mohl být pyšný. „Samozřejmě, že ne,“ pokračoval klidně Brumbál, „jen jsem si dovolil vyjádřit svou víru v to, že tato záležitost nezůstane nevyšetřena.“ Pohlédl na madam Benešovou, která si poupravila monokl a, lehce se mračíc, jeho pohled opětovala. „Rád bych vám všem připomněl, že chování zmíněných mozkomorů, pokud ovšem nejsou jen výplody fantazie tohoto chlapce, není předmětem dnešního slyšení!“ řekl Popletal, „jsme tady, abychom prozkoumali přestupky Harryho Pottera proti výnosu o zákazu používání kouzel nezletilými čaroději!“ „Jistě,“ řekl Brumbál, „ale výskyt mozkomorů v té uličce je velmi relevantní. Sedmý článek výnosu stanovuje, že kouzla mohou být ve výjimečných případech použita i před mudly, a mezi tyto výjimečné případy patří ohrožení života čaroděje nebo čarodějky, jehož se to týká, případně jiných čarodějů, čarodějek nebo mudlů, přítomných v tentýž čas na –“ „My známe článek sedm, děkuji vám!“ odsekl Popletal. „O tom nepochybuji,“ řekl Brumbál zdvořile, „pak jistě budete souhlasit, že Harryho Patronus za těchto podmínek spadá přesně do kategorie výjimečných případů, které tento článek popisuje?“ „Pokud tam byli mozkomorové, o čemž pochybuji.“ „Slyšel jste očitou svědkyni,“ přerušil ho Brumbál. „Pokud stále pochybujete o její důvěryhodnosti, dejte ji předvolat znovu a položte jí další otázky. Jsem si jist, že nebude protestovat. „Já – toto – ne – „ vybuchl Popletal, zuřivě přehrabuje papíry, „To – chci to mít dnes vyřízené, Brumbále!“ „Ale přirozeně se nebudete ohlížet na to, kolikrát je potřeba vyslechnout svědka, pokud hrozí vážné ohrožení spravedlnosti,“ řekl Brumbál. „Vážné ohrožení, u mého klobouku!“ zaječel Popletal vysokým hlasem. „Obtěžoval jste se vůbec někdy spočítat počet těch hloupých pohádek, se kterými tenhle kluk přišel, Brumbále, když se pokoušel krýt své přestupky proti zákazu používání kouzel mimo školu? Nezapomněl jste snad na to Vznášení, které vyčaroval před třemi roky –“ „To jsem nebyl já, to byl domácí skřítek!“ řekl Harry. „VIDÍTE?“ zařval Popletal a dělal Harryho směrem zuřivá gesta. „Domácí skřítek! V mudlovském domě! Co mi na to řeknete?“ „Dotyčný domácí skřítek je v současné době zaměstnán v Bradavické škole,“ řekl Brumbál, „pokud si přejete, mohu ho dát předvolat, aby poskytl důkazy.“ „Já – ne – nemám čas poslouchat domácí skřítky! A navíc, to není jediný – nafoukl svoji tetu, proboha!“ křičel Popletal a mlátil pěstí do soudcovské lavice, až na ní stojící láhev inkoustu nadskakovala. „A vy jste byl tak laskav a netrval jste na přísném trestu, neboť jste uznal, že i ti nejlepší čarodějové nejsou vždy schopni kontrolovat své emoce,“ řekl Brumbál klidně, zatímco Popletal se snažil očistit ze svých lejster inkoust. „A to jsem ještě ani nezačal o tom všem, co se přihodilo ve škole.“ „Ano, ale jelikož ministerstvo nemá pravomoce na trestání studentů Bradavic za jejich prohřešky ve škole, není Harryho chování ve škole pro toto slyšení relevantní,“ odpověděl Brumbál stále stejně zdvořile, teď už ale se sotva znatelným náznakem chladného tónu.“ „Oho!“ řekl Popletal, „není naše starost, co dělá ve škole? Myslíte?“ „Ministerstvo nemůže vyloučit studenta Bradavic, Korneliusi, jak jsem vám připomínal už v noci druhého srpna,“ řekl Brumbál, „nemá ani právo konfiskovat jejich hůlky, dokud není jednoznačně prokázána vina; na to jsem vás také druhého srpna upozorňoval. Obávám se, že ve své chvályhodné snaze zajistit rychlé uplatnění zákona jste, samozřejmě nechtě, několik zákonů přehlédl.“ „Zákony se mohou změnit,“ řekl Popletal pomstychtivě. „To samozřejmě mohou,“ nachýlil Brumbál hlavu, „a vy jistě provádíte spoustu změn. Proč se, jen pár týdnů poté, co jsem byl požádán, abych opustil Wizengamot, stalo zvykem stavět pachatele prostých přestupků proti zákazu čarování nezletilých čarodějů před trestní soud!“ Několik čarodějů se nervózně zavrtělo. Popletal nabyl o něco tmavšího fialového tónu. Žábovitá čarodějka po jeho pravici toliko zírala na Brumbála a její obličej byl prost jakéhokoli výrazu. „Pokud je mi známo,“ pokračoval Brumbál, „ještě neexistuje zákon, který by říkal, že úkolem tohoto soudu je potrestat Harryho za každé kouzlo, které kdy provedl. Byl obžalován ze specifického přestupku a přednesl svou obhajobu. Vše, co teď on a já můžeme dělat, je čekat na váš verdikt.“ Brumbál opět sepjal prsty a zmlkl. Popletal na něj zuřivě zíral. Harry mrkl stranou na Brumbála, hledaje podporu; nebyl si jist, že bylo dobré Wizengamotu naznačovat, že by se měli pomalu rozhodnout. Brumbál ale ani tentokrát nedopřál Harrymu jediný pohled. Stále upřeně pozoroval lavice nad sebou, kde se rozpoutala horečnatá šeptaná porada. Harry se zadíval na své nohy. Jeho srdce, které se zdálo být mnohem větší než normálně, hlasitě tlouklo o žebra. Čekal, že bude slyšení mnohem delší. Nebyl si jist, jestli udělal dobrý dojem. Vlastně toho moc neřekl. Měl lépe vysvětlit, jak je mozkomorové napadli, jak upadl a jak už s Dudleym málem dostali smrtící políbení… Dvakrát se podíval nahoru na Popletala a otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale bijící srdce mu přiškrcovalo dýchací cesty a tak se pokaždé jen zhluboka nadechl a vrátil se ke svým botám. Pak šeptání ustalo. Harry se chtěl podívat na soudce, ale zjistil, že je mnohem, mnohem jednodušší zůstat u prohlížení tkaniček. „Kdo je pro, abychom obžalovaného očistili od všech obvinění?“ zaduněl hlas madam Bonesové. Harryho hlava sebou škubla. Tolik rukou vyletělo do vzduchu… Bylo jich víc než polovina! Snažil se je spočítat, ale než to mohl stihnout, madam Bonesová řekla: „A kdo je pro usvědčení?“ Popletal zvedl ruku; a s ním asi půl tuctu dalších, včetně čarodějky po jeho pravici a čaroděje s knírem a jeho rozčepýřené sousedky z druhé lavice. Popletal se rozhlédl a vypadal, jako by měl v krku opravdu velký knedlík, pak dal zase ruku dolů. Dvakrát se nadechl a řekl hlasem změněným potlačovaným hněvem: „Dobrá, dobrá… zbaven všech obvinění.“ „Výborně,“ reagoval promptně Brumbál, vyskočil na nohy a nechal zmizet obě pestrá křesla. „No, musím se vrátit ke své práci. Přeji všem hezký zbytek dne.“ A aniž by se podíval na Harryho, odkráčel ze sklepení.