HP a fénixův řád - 8.kapitola

Ministerstvo kouzel Harry se druhý den vzbudil v půl šesté a to tak náhle, jako kdyby mu někdo zařval do ucha. Chvíli nehybně ležel, zatímco vyhlídka na disciplinární řízení zaplňovala každičkou buňku v jeho mozku a potom, když už to nešlo snést, vyskočil z postele a nasadil si brýle. Paní Weasleyová mu položila čerstvě vyžehlené džínsy a tričko do nohou postele a Harry si je teď oblékl. Prázdný obraz na zdi se zachichotal. Ron ležel rozvalený na posteli, pusu otevřenou a spal jako špalek. Nepohnul se, ani když Harry přešel místnost, vyšel ven na odpočívadlo a zavřel za sebou dveře. Snažil se nemyslet na chvíli, kdy Rona zase uvidí, protože to už možná nebudou spolužáci z Bradavic, a potichu sešel se schodů, kolem hlav Pištových předchůdců, dolů do kuchyně. Čekal, že bude prázdná, ale když došel ke dveřím, slyšel z druhé strany hlasy. Otevřel a spatřil pana a paní Weasleyovy, Siriuse, Lupina a Tonkovou sedět za stolem, jako by na něj čekali. Všichni byli oblečení, kromě paní Weasleyové, která na sobě měla prošívaný vínový župan. Když Harry vstoupil, vyskočila. „Snídaně,“ řekla, vytáhla hůlku a spěchala k ohni. „Dob'é 'áno“ zazívala Tonková. Vlasy měla blonďaté a kudrnaté. „Spal jsi dobře?“ „Ano,“ řekl Harry. „Já jsem b – b – byla vzhůru celou noc,“ řekla a opět důkladně zívla, „pojď si sednout…“ Vytáhla židli, přičemž se jí podařilo svalit tu, co stála vedle. „Co bys rád, Harry,“ volala paní Weasleyová, „ovesnou kaši? Vdolečky? Lososa? Vejce se slaninou? Topinku?“ „Jen – jen topinku, díky,“ řekl Harry. Lupin na něj mrkl a pak se obrátil na Tonkovou: „Co jsi to říkala o Scrimgeourovi?“ „Oh… no… Tedy, měli bychom být trochu opatrní, dával mně a Kingsleymu divné otázky…“ Harry byl docela vděčný, že se nemusí do konverzace zapojovat. Jeho vnitřnosti se kroutily. Paní Weasleyová před něj položila několik topinek a marmeládu; pokusil se něco sníst, ale bylo to jako žvýkat koberec. Paní Weasleyová se posadila vedle a začala mu upravovat tričko, zastrčila cedulku a uhlazovala švy na ramenou. Přál si, aby toho nechala. „…a budu muset říct Brumbálovi, že zítra nemůžu vzít noční službu, jsem m – ooo – c unavená,“ dokončila Tonková a znovu zažívala na celé kolo. „Vezmu to za tebe,“ nabídl se pan Weasley, „nevadí mi to, musím stejně dodělat nějaké hlášení.“ Pan Weasley na sobě neměl hábit, ale proužkované kalhoty a starého bombera. Otočil se od Tonkové na Harryho. „Jak se cítíš?“ Harry pokrčil rameny. „Budeš to mít brzy za sebou,“ pokusil se ho povzbudit pan Weasley, „během pár hodin se to vyjasní a pustí tě.“ Harry neříkal nic. „Slyšení je na mém poschodí, v kanceláři Amélie Bonesové. Je ředitelkou Oddělení prosazování magického práva a bude to ona, kdo tě bude vyslýchat.“ „Amélie Bonesová je v pohodě, Harry,“ přidala se Tonková, „je spravedlivá, vyslechne tě.“ Harry přikývl, ale stále nemohl vymyslet nic, co by řekl. „Snaž se neztratit sebeovládání,“ řekl stručně Sirius, „buď zdvořilý a drž se faktů.“ Harry opět přikývl. „Zákon je na tvojí straně,“ řekl tiše Lupin, „i nezletilý čaroděj smí použít kouzla, je-li v ohrožení života.“ Něco velmi studeného káplo Harrymu na záda; chvíli si myslel, že ho někdo začarovává Disiluzí, ale pak mu došlo, že ho paní Weasleyová češe mokrým hřebenem. Snažila se jeho vlasy silou přitlačit k hlavě. „Copak se nikdy nedají učesat rovně?“ zeptala se zoufale. Harry zavrtěl hlavou. Pan Weasley se podíval na hodinky a pak na něj. „Myslím, že vyrazíme,“ řekl, „budeme tam trochu brzo, ale bude lépe, když budeš tam než když se budeš potloukat tady.“ „Dobře,“ řekl Harry automaticky, položil topinku a zvedl se. „Dobře to dopadne, Harry,“ řekla Tonková a poplácala ho po rameni. „Hodně štěstí,“ popřál mu Lupin, „jsem si jist, že to bude v pořádku.“ „A kdyby ne,“ dodal výhružně Sirius, „tak se za Amélií Benešovou osobně stavím…“ Harry se slabě usmál. Paní Weasleyová ho objala. „Všichni ti držíme palce,“ řekla. „Díky,“ řekla Harry, „takže… uvidíme se potom.“ Následoval pana Weasleyho po schodech nahoru a přes halu. Slyšel, jak si Sinusová matka za závěsy něco brblá ze spaní. Pan Weasley odjistil dveře a vyšli do studeného šedého rána. „Normálně do práce jen tak nechodíte, že?“ zeptal se ho Harry, když čerstvým krokem vyrazili kolem náměstí. „Ne, obvykle se přemisťuji,“ odpověděl pan Weasley, „ale ty nemůžeš a myslím, že to bude lepší, když se dostavíme zcela nemagicky… Udělá to lepší dojem, vzhledem k tomu, kvůli čemu tě předvolávají…“ Pan Weasley měl během chůze jednu ruku schovanou pod bundou. Harry věděl, že pevně svírá hůlku. Ulice byly prakticky opuštěné, ale když se objevili na malé staničce metra, bylo kolem rázem spousta lidí dojíždějících do práce také v tak časou hodinu. Pan Weasley musel, jako pokaždé, když se ocitl v těsné blízkosti mudlů směřujících za svými každodenními cíly, napnout veškeré sebeovládání, aby skryl své nadšení. „Prostě skvostné,“ šeptal a ukazoval na automaty na lístky, „přímo geniální.“ „Jsou mimo provoz,“ upozornil ho Harry, ukazuje na ceduli. „Ano, ale i tak…“ řekl pan Weasley a věnoval automatům mazlivý pohled. Koupili si lístky od ospalého hlídače (transakci pro jistotu provedl Harry, protože pan Weasley to s mudlovskými penězi moc neuměl) a o pět minut později už nasedali do vlaku, který se s nimi rozkymácel směrem do středu Londýna. Pan Weasley úzkostlivě kontroloval mapu tratí nad okénky. „Ještě čtyři zastávky, Harry… Už zbývají jen tři… Ještě dvě…“ Vystoupili ve stanici v samém srdci Londýna a vlna mužů a žen v oblecích a s kufříky je vynesla z vagónu. Vyjeli po eskalátoru, prošli turnikety (pan Weasley byl nadšen způsobem, jakým turniket spolkl jeho lístek) a objevili se na široké rušné ulici lemované impozantními budovami. „Kde to jsme?“ podivil se pan Weasley a Harrymu se na moment zastavilo srdce, protože ho napadlo, že i přes neustálé koukání na mapu vystoupili špatně, ale o vteřinu později pan Weasley dodal: „Ach, ano… tudy, Harry“ a vedl ho postranní ulicí. „Promiň,“ řekl, „ale nikdy nejezdím vlakem a z mudlovské perspektivy to vypadá úplně jinak. „Ve skutečnosti jsem vlastně vchodem pro návštěvníky nikdy nešel.“ Čím dál postupovali, tím menší a méně impozantní domy míjeli, až konečně dorazili do ulice, ve které se vyskytovalo několik poměrně ošuntělých kancelářských budov a hospoda. Harry by čekal, že ministerstvo kouzel bude na trochu reprezentativnějším místě. „A jsme tady,“ řekl pan Weasley vesele a ukázal na opuštěnou červenou telefonní budku, která postrádala některé skleněné stěny a doplňovala ji pestrými dílky sprejerů ozdobená zeď. „Až po tobě, Harry.“ Otevřel dveře budky. Harry vkročil dovnitř, zvědavý, co to má, pro všechno na světě, znamenat. Pan Weasley se nacpal za ním a zavřel dveře. Vešli se tam jen tak tak; Harry byl natlačen na telefonní aparát, který se klinkal na zdi, zjevně od doby, kdy se ho nějaký vandal pokusil urvat. Pan Weasley se natáhl pro sluchátko. „Pane Weasleyi, myslím, že tohle bude taky mimo provoz,“ podotkl Harry. „Jsem si jist, že je v pořádku,“ řekl pan Weasley, držel si sluchátko nad hlavou a koukal na číselník. „Tak to zkusíme… Šest…“ vytáčel, „dva… čtyři… a ještě čtyři… a znova dvojka…“ Když se kolečko po posledním čísle vrátilo na začátek, ozval se v budce chladný ženský hlas, ne však ze sluchátka, ale tak jasně a hlasitě, jako by hned vedle nich stála neviditelná žena a mluvila. „Vítejte na ministerstvu kouzel. Prosím uveďte vaše jméno a důvod příchodu.“ „Eh…,“ řekl pan Weasley a evidentně přemýšel, jestli má mluvit do sluchátka nebo ne. Vyřešil to tak, že si přidržel mluvítko u ucha. „Arthur Weasley, Oddělení zneužívání mudlovských předmětů, doprovázím Harryho Pottera na disciplinární řízení…“ „Děkuji,“ děl hlas, „návštěvník si prosím vezme cedulku a připne si ji na hábit.“ Cvaklo to a zachrastilo a ze šachtičky, kam obvykle padají vrácené drobné, něco vypadlo. Harry zvedl malou stříbrnou kartičku s nápisem Harry Potter, disciplinární řízení. Připíchl si ji na tričko a hlas opět promluvil. „Návštěvníku ministerstva, jste povinen podrobit se prohledání a předložit svou hůlku k registraci u bezpečnostního pultu, který je na konci atria.“ Podlaha telefonní budky se zatřásla a pak začala celá pomalu klesat do země. Harry se trochu nedůvěřivě díval, jak se chodník zdánlivě zvedá za skly budky, až je obklopila temnota. Pak dlouho nic neviděl; jen slyšel temné skřípání, jak si budka razila cestu do podzemí. Po několika minutách, které se ovšem Harrymu zdály docela dlouhé, osvítil jeho nohy proužek zlatého světla a postupně se rozšiřoval, až zalil celou budku a Harry musel zavřít oči, protože mu z toho začínaly slzet. „Ministerstvo kouzel vám přeje hezký den,“ řekl ženský hlas. Dveře budky se rozskočily a pan Weasley vyšel ven, následován Harrym, který překvapením otevřel ústa. Stáli na konci velmi dlouhé a velkolepé haly s nablýskanou tmavou dřevěnou podlahou. Strop byl vyvedený v páví modři a vykládaný zářícími zlatými symboly, které se neustále měnily a přemisťovaly jako nějaká nebeská vývěsní tabule. Stěny na obou stranách byly také obložené leštěným tmavým dřevem a na mnoha místech v nich byly přepychové krby. Co chvíli se z některého krbu na levé straně s jemným zasvištěním vynořil čaroděj či čarodějka. Před krby na pravé straně se dělaly krátké fronty těch, kteří potřebovali naopak odejít. V polovině haly byl vodotrysk; uprostřed kulatého bazénku stála skupina zlatých soch nadživotní velikosti. Ta nejvyšší znázorňovala vznešeně vypadajícího čaroděje, ukazujícího hůlkou přímo nad sebe. Kolem něj byli seskupeni krásná čarodějka, kentaur, skřet a domácí skřítek, přičemž poslední čtyři jmenovaní obdivně hleděli na čarodějku a čaroděje. Z konců jejich hůlek, ze špičky kentaurova šípu, skřetova klobouku a z uší domácího skřítka tryskaly třpytivé proudy vody a jejich jemné syčení se přidávalo k hlasitým prásk přemisťovacích kouzel a ke zvukům kroků stovek lidí (kteří měli vesměs ve tvářích otupělé a ospalé výrazy), sunoucích se k pozlaceným bránám na konci haly. „Tudy,“ řekl pan Weasley. Přidali se k proudu a kličkovali mezi pracovníky ministerstva, z nichž někteří nesli kymácející se hromady pergamenů, jiní otlučené kufříky, další si četli v Denním věštci. Když šli kolem fontány, všiml si Harry stříbrných srpců a bronzových svrčků, hledících na něj ze dna bazénku. Malý odrbaný nápis na bazénku pravil: PENĚŽITÉ DARY Z FONTÁNY KOUZELNÝCH BRATŘÍ BUDOU PŘEDÁNY ŠPITÁLU PRO MAGICKÉ NEMOCI A ZRANĚNÍ U SVATÉHO MUNGA Jestli nebudu vyloučen z Bradavic, hodím tam deset galeonů, slíbil si zoufale Harry. „Tady, Harry,“ řekl pan Weasley, když vystoupili z proudu ministerských úředníků, mířících k bránám. Vlevo u stolu, pod cedulkou Bezpečnostní služba, seděl špatně oholený čaroděj v hábitu barvy páví modři a když je spatřil, odložil Denního věštce. „Doprovázím návštěvu,“ řekl pan Weasley a ukázal na Harryho. „Postav se sem“ řekl znuděně čaroděj. Harry přistoupil blíž a čaroděj zvedl dlouhou, tenkou a ohebnou zlatou hůl, kterou ho zezadu i zepředu přejel od hlavy k patě. „Hůlku,“ zavrčel potom, odložil hůl a nastavil ruku. Harry mu dal svou hůlku. Čaroděj ji položil na podivný mosazný přístroj, který vypadal trochu jako váhy, jenže měl jen jednu misku. Přístroj začal vibrovat a pak ze škvírky na podstavci vypadl tenký proužek pergamenu. Čaroděj ho odtrhl a přečetl nahlas: „Jedenáct palců, uvnitř je péro z fénixe, používaná po čtyři roky. Je to správně?“ „Ano,“ kývl nervózně Harry. „Tohle si nechám,“ řekl čaroděj a napíchl papírek na mosazný bodák. „Tohle si vem,“ dodal a vrátil Harrymu hůlku. „Děkuji.“ „Počkat…“ řekl pomalu čaroděj. Jeho oči přeletěly z návštěvnické kartičky na Harryho čelo. „Děkujeme, Eriku,“ řekl pan Weasley pevně, popadl Harryho za rameno a odtáhl ho od pultu zpět mezi proudící čaroděje. Popostrkován davem následoval Harry pana Weasleyho skrze bránu do další, menší haly, kde za zlatými mřížemi čekalo na dvacet výtahů. Harry s panem Weasleym se přidali ke hloučku kolem jednoho z nich. Poblíž stál velký čaroděj s bradkou a velkou papírovou krabicí, ze které se linuly zvuky připomínající pilování. „Máš se dobře, Arthure?“ zeptal se čaroděj a kývl na pana Weasleyho. „Co to tam máš, Bobe?“ zadíval se pan Weasley na krabici. „To si nejsme jistí,“ řekl čaroděj vážně, „domnívali jsme se, že jde o běžné bažinné kuře, dokud nezačalo chrlit oheň. Vypadá to na těžký případ porušení zákazu experimentálních chovů.“ Před ně se s hlasitým klepáním a cinkáním spustil výtah; zlatá mříž se odsunula a Harry s panem Weasleym a ostatními nastoupili dovnitř, takže Harry skončil namáčknutý na zadní stěně. Několik čarodějů a čarodějek se na něj zvědavě dívalo; upřeně pozoroval své nohy, aby se nemusel nikomu dívat do očí a pro jistotu si přihladil ofinu. Mříže se zavřely a výtah se s hrozivým chrastěním řetězů rozjel vzhůru a Harry opět zaslechl známý ženský hlas z budky: „Sedmé patro, Oddělení magických her a sportů, včetně Britského a irského famfrpálového ústředí, Oficiálního gobstonového klubu a Absurdního patentového úřadu.“ Dveře se otevřely a Harry zahlédl nepořádně působící chodbu se spoustou plakátů famfrpálových týmů porůznu rozvěšených po stěnách. Jeden z čarodějů ve výtahu, nesoucí náruč násad ke košťatům, se s jistými obtížemi probil ven a zmizel v chodbě. Dveře se zavřely, výtah nastoupil cestu do dalšího podlaží a hlas oznámil: „Šesté patro, Oddělení magické přepravy, včetně Vedení Letaxové sítě, Regulačního úřadu pro košťata, Bránového úřadu a Testovacího centra pro přemisťování.“ Výtah se opět zastavil a několik lidí vystoupilo; zároveň do výtahu vletělo několik papírových letadélek. Harry se na díval, jak se plácají nad jeho hlavou; měla bledě fialovou barvu a na hraně křídel bylo vidět razítko ministerstvo kouzel. „To jsou jen obletníky,“ zašeptal mu pan Weasley, „používali jsme sovy, ale nešlo to… Všude na stolech byl neuvěřitelný nepořádek…“ Když pokračovali nahoru, obletníky se třepotaly kolem lampy, visící se stropu kabiny. „Páté patro, Oddělení mezinárodní spolupráce čarodějů, včetně Úřadu pro mezinárodní magické obchodní standardy, Úřadu mezinárodního magického práva a Britské pobočky mezinárodní konfederace čarodějů.“ Když se dveře otevřely, dva obletníky vyletěly ven a výtah opustilo i několik čarodějů a čarodějek, ale další obletníky proklouzly dovnitř, až se lampa u stropu rozkývala. „Čtvrté patro, Oddělení regulace a kontroly a magických tvorů, včetně Divize pro bestie, bytosti a duchy, Úřadu pro styk se skřety a Poradního odboru pro domácí škůdce.“ „Dovolíte,“ řekl čaroděj s oheň plivajícím kuřetem a následován malou letkou obletníků opustil výtah. „Třetí patro, Oddělení pro magické nehody a katastrofy, včetně Likvidační čety pro magické nehody, Ústředí pro mazání paměti a Komise pro důstojné omluvy mudlům.“ Všichni kromě Harryho, pana Weasleyho a čarodějky, která si četla předlouhý kus pergamenu, spadajícího až na podlahu, výtah opustili. Zbylé obletníky pokračovaly ve svém kroužení kolem lampy, než se dveře otevřely na dalším podlaží a ženský hlas oznámil: „Druhé patro, Oddělení prosazování magického práva, včetně Úřadu pro nepovolené použití kouzel, Bystrozorského ústředí a Správní rady Wizengamotu.“ „Jsme tady, Harry,“ řekl pan Weasley a spolu s čarodějkou vystoupili z výtahu do chodby lemované dveřmi. „Moje kancelář je na druhé straně.“ „Pane Weasleyi,“ zeptal se Harry, když minuli okno, kterým dovnitř proudilo sluneční světlo, „nejsme ještě pořád pod zemí?“ „Jsme,“ odpověděl pan Weasley. „To jsou kouzelná okna. Magická údržba každý den vybírá počasí. Když se naposledy dožadovali zvýšení platů, měli jsme tu dva měsíce hurikán… Tady za rohem, Harry.“ Zabočili za roh, prošli dvěma těžkými dubovými dveřmi a ocitli se ve velké místnosti rozdělené na menší kabinety, kde to hučelo hlasy a smíchem. Z kabinetů vyletovaly obletníky jako malé rakety. Nakřivo pověšená cedule na stěně nejbližšího kabinetu hlásala: Bystrozorské ústředí. Harry se pokradmu podíval pootevřenými dveřmi dovnitř. Bystrozorové pokryli stěny svých kanceláří obrázky hledaných čarodějů, rodinnými fotografiemi, plakáty oblíbených famfrpálových týmů a články z Denního věštce. Muž v šarlatovém hábitu, s culíkem delším než měl Billy seděl vevnitř s nohama na stole a diktoval svému psacímu brku nějaké hlášení. O kousek dál mluvila čarodějka s páskou přes oko přes zeď svého kabinetu s Kingsleym Retězákem. „Dobrý ráno, Weasleyi,“ pozdravil bezstarostně Kingsley, když ho míjeli, „potřeboval bych s vámi mluvit, nemáte minutku?“ „No, jestli je to jen minutka,“ odpověděl pan Weasley, „mám trochu naspěch.“ Mluvili spolu, jako by se skoro neznali a když Harry otevřel pusu, aby Kingsleyho pozdravil, šlápl mu pan Weasley na nohu. Následovali Kingsleyho podél stěny do úplně posledního kabinetu. Jeho vnitřek Harryho kapánek šokoval; ze všech směrů se na něj dívala Siriusova tvář. Zdi byly pokryty výstřižky z novin a starými fotografiemi – byl tam dokonce Sirius jako svědek na svatbě Potterových. Jediné nezasiriusované místo zabírala mapa světa, v níž byly zabodány malé špendlíčky s lesklými červenými hlavičkami. „Tudy,“ řekl Kingsley panu Weasleymu stroze a vrazil mu do ruky kus pergamenu, „potřeboval bych co nejvíc informací o létajících mudlovských přemisťovadlech, spatřených v posledních dvanácti měsících. Dostali jsme informaci, že Black možná stále používá svou starou motorku.“ Pak Kingsley mrkl na Harryho a šeptem dodal, „dej mu tenhle článek, možná by ho to zajímalo.“ Pak řekl normálním hlasem, „a nedávejte si moc na čas, Weasleyi, zpoždění té zprávy o palných skráních zdrželo naše vyšetřování o celý měsíc.“ „Kdybyste tu zprávu vůbec četl, věděl byste, že jsou to palné zbraně,“ odvětil chladně pan Weasley, „a obávám se, že na hlášení o motorkách budete muset počkat; máme teď opravdu hodně práce.“ Ztišil hlas a dodal: „jestli se odsud dostaneš před sedmou, můžeš si s námi dát Mollyiny masové kuličky.“ Pobídl Harryho z Kingsleyho kanceláře, prošli spolu další řadou dubových dveří, chodbou doleva, přes další chodbu, doprava do jiné, špatně osvětlené a ne moc udržované chodby a konečně došli na konec, kde byly doširoka otevřené dveře do kumbálu s košťaty a naproti nim jiné, zavřené, s cedulkou Úřad zneužívání mudlovských předmětů. Ošumělá kancelář pana Weasleyho vypadala ještě menší než kumbál na košťata. Byly v ní nacpány dva stoly a okolo už se nedalo dost dobře projít, protože veškeré zbylé místo zabíraly přetékající registrační skříně, obložené lejstry i svrchu. Volné kousky stěn svědčily o posedlosti pana Weasleyho – byly tu plakáty aut, včetně plakátu s vyobrazením rozebraného motoru, dva obrázky poštovních schránek, evidentně vytržené z mudlovské dětské knížky a schéma zapojení vypínače. Na vrcholku skříňky seděl starý opékač topinek, který sklíčeně pokašlával a pár kožených rukavic, kroutících palci. Vedle stála fotka Weasleyovic rodiny. Harry si všiml, že z ní zřejmě odešla Percyho postava. „Okno nám nepřidělili,“ řekl omluvně pan Weasley, sundal si bundu a pověsil ji na židli. „Žádali jsme o něj, ale řekli nám, že ho nepotřebujeme. Sedni si, Harry, vypadá to, že Perkins tu ještě není.“ Harry se vmáčkl do židle u Perkinsova stolu, zatímco pan Weasley rozbaloval pergamen od Kingsleyho Retězáka. „Ach,“ zašklebil se, když z něj vybalil článek z časopisu nadepsaný Pokroucené slovíčka a rychle si ho prohlédl, „ano… Má pravdu. Tohle se Siriusovi bude opravdu líbit – proboha, co je zas tohle?“ Otevřenými dveřmi prosvištěl obletník a přistál na skytajícím opékači. Pan Weasley ho rozbalil a přečetl nahlas. „Třetí případ regurgitujícího veřejného záchodku v Bethnal Green, prosím ihned vyšetřit. Začíná to být divné…“ „Regurgitující záchod?“ „Antimudlovský žertík,“ vysvětlil pan Weasley, „už jsme tu měli dva minulý týden, jeden ve Wimbledonu, jeden v Elephant and Castle. Mudla zatáhne za splachovadlo a místo aby všechno odplavalo – no, asi si to umíš představit. Ti chudáci pak pořád volají ty – eskalátory nebo jak se jim říká – ti co spojují trubky a tak.“ „Instalatéry?“ „Ano, to je ono – ale ti s tím samozřejmě nic nezmůžou. Jen doufám, že ho chytíme, ať už je to kdo chce.“ „Budou je chytat bystrozorové?“ „Ne, to je pro bystrozory moc triviální, zasáhne normální patrola z oddělení prosazování magického práva – á, Harry, tohle je Perkins.“ Do dveří právě vstoupil sehnutý, plaše vypadající starý čaroděj s rozčepýřenými bílými vlasy a těžce oddychoval. „Oh, Arthure!“ řekl zoufalým hlasem, aniž by se podíval na Harryho, „Díky bohu, nevěděl jsem, co mám dělat, jestli tu na tebe čekat nebo ne. Poslal jsem ti právě domů sovu, ale zjevně jste se minuli – naléhavá zpráva před deseti minutami –“ „O tom regurgitujícím záchodku vím,“ řekl pan Weasley. „Ne, ne, nejde o záchod, jde o to Potterovo slyšení – změnili čas a místo – začíná to v osm a je to dole ve staré soudní síni číslo deset – „ „Dole ve staré – ale řekli mi, že – při Merlinově bradce!“ Pan Weasley se podíval na hodinky, zalapal po dechu a vyskočil ze židle. „Honem, Harry, měli jsme tam být už před pěti minutami!“ Perkins se přitiskl na registrační skříně a pan Weasley s Harrym v patách spěšně opustili kancelář. „Proč změnili čas?“ ptal se bez dechu Harry, když utíkali kolem bystrozorského ústředí; lidé vykukovali ze dveří a zírali na ně. Harry měl pocit, že všechny jeho vnitřnosti zůstaly na Perkinsově stole. „Nemám ponětí, ale ještě štěstí, že jsme se sem dostali tak brzo, kdybys to propásl, byla by to katastrofa!“ Pan Weasley zabrzdil u výtahu a netrpělivě mačkal tlačítko.“ „Tak POJEĎ!“ Výtah konečně přihrkal a mohli nastoupit. Pokaždé, když se kabina zastavila, pan Weasley zaklel a praštil do tlačítka s číslem devět. „Ty síně už nikdo léta nepoužíval,“ řekl nazlobeně pan Weasley, „nenapadá mě, proč by to mohli chtít udělat tam – jedině že by – ale ne –“ V tu chvíli vkročila dovnitř kyprá čarodějka s kouřícím pohárem v ruce a pan Weasley větu nedokončil. „Atrium,“ ohlásil ženský hlas a zlaté mříže se otevřely, takže Harry na chvíli spatřil v dálce fontánu. Čarodějka vystoupila a místo ní nastoupil čaroděj, který měl dost nezdravou barvu a tvářil se zachmuřeně. „Dobré ráno, Arthure,“ pozdravil hlasem jako ze záhrobí, když se kabina dala do pohybu, „nevídáme tě tu dole moc často.“ „Naléhavá záležitost, Bode,“ řekl pan Weasley a netrpělivě podupával a vrhal na Harryho nervózní pohledy. „Ach ano,“ řekl Bode a s neskrývaným zájmem si Harryho prohlížel, „jistě.“ Harry se o Boda nezajímal, jelikož na to neměl náladu, ale jeho probodávající pohled mu byl krajně nepříjemný. „Oddělení záhad,“ oznámil ženský hlas stručně. „Rychle, Harry,“ řekl pan Weasley a jakmile se dveře otevřely, vyběhli chodbou, která se od těch ostatních dost lišila. Stěny byly holé, žádná okna, žádné dveře, jen jedny, úplně černé, na samém jejím konci. Harry čekal, že půjdou těmi dveřmi, ale pan Weasley ho chytil za ruku a táhl ho doleva, kde byl otvor a za ním schodiště. „Dolů, dolů,“ funěl a bral schody po dvou, „vždyť tam ani nejede výtah… Proč to proboha musí být zrovna tady…“ Dospěli na konec schodiště a utíkali další chodbou, která svými hrubými kamennými zdmi osvětlenými pochodněmi v držácích velmi připomínala chodbu vedoucí do Snapeova sklepení v Bradavicích. Minuli těžké dřevěné dveře pobité železnými hřeby. „Soudní síň… deset… Myslím… že jsme skoro… ano.“ Pan Weasley se s klopýtnutím zastavil u umouněných tmavých dveří s impozantním železným zámkem, vysíleně se opřel o zeď a chytil se za šev na hrudi. „Běž dál,“ funěl a ukázal palcem na dveře, „dovnitř.“ „Ale vy – vy se mnou –?“ „Ne, ne, to není dovoleno. Hodně štěstí!“ Harrymu bilo srdce až v krku. Těžce polkl, vzal za masivní železnou kliku a vkročil do soudní síně.