HP a fénixův řád - 9.kapitola

Hoře paní Weasleyové Brumbálův náhlý odchod Harryho dokonale překvapil. Zůstal sedět v řetězovém křesle a bojoval s pocity šoku a úlevy. Členové Wizengamotu se jeden po druhém zvedali, mluvili, sbírali si papíry a balili si věci. Harry se postavil. Vypadalo to, že mu nikdo nevěnuje ani nejmenší kousek pozornosti, kromě žábovité čarodějnice, která teď zírala na něj místo na Brumbála. Ignoroval ji a snažil se zachytit pohled pana Popletala nebo madam Bonesové, aby se zeptal, jestli může odejít, ale Popletal byl zjevně rozhodnut si ho nevšímat a madam Bonesová se zabývala svým kufříkem, takže udělal několik napjatých kroků směrem ke dveřím a když ho nikdo nezavolal zpátky, velice rychle síň opustil. Posledních několik kroků už běžel, rozrazil dveře a málem se srazil s panem Weasleym, který stál venku a v bledé tváři se mu zračily obavy. „Brumbál neřekl –“ „Zproštěn –“ začal Harry, sotva zavřel dveře, „– všech obvinění!“ Pan Weasley se rozzářil a chytil Harryho za ramena. „Harry, to je báječné! Jistě, nemohli samozřejmě říct, že jsi vinen, ne s těmi důkazy, ale i tak, nebudu zastírat, že jsem měl trochu –“ Ale zarazil se, protože dveře síně se otevřely a Wizengamot se hrnul ven. „U Merlinovy brady!“ zvolal pan Weasley překvapeně a odtáhl Harryho stranou, „tebe vyslýchal celý soud?“ „Vypadá to tak,“ řekl tiše Harry. Jeden či dva čarodějové na Harryho kývli a někteří, včetně madam Bonesové, řekli „Dobrý den, Arthure“, ale většina odvracela zraky. Kornelius Popletal a žabí čarodějka opouštěli sklepení mezi posledními. Popletal dělal, že Harry a pan Weasley jsou součástí zdi, ale čarodějnice se na Harryho opět zkoumavě zadívala. Poslední odcházející byl Percy. Stejně jako Popletal, i on svého otce a Harryho ignoroval; propochodoval kolem s velkým svitkem pergamenu a hrstí náhradních brků, záda měl ztuhle narovnaná a nos ve vzduchu. Linie kolem úst pana Weasleyho trochu ztvrdly, ale kromě toho nedal nijak najevo, že právě viděl svého třetího syna. „Vezmu tě hned zpátky, abys mohl ostatním říct, jak jsi dopadl,“ řekl a popostrčil Harryho vpřed, když Percy zmizel na schodišti do devátého patra. „Vyrazím do Bethnal Green k tomu záchodu a po cestě se stavíme doma.“ „A co budete s tím záchodem dělat?“ ptal se Harry, na tváři veselý škleb. Všechno se mu najednou zdálo pětkrát veselejší. Pomalu mu to docházelo – byl očištěn, pojede do Bradavic. „Oh, je to jen jednoduché protizaklínadlo,“ vysvětloval pan Weasley, zatímco stoupali po schodech, „ale nejde jen o to, napravit škody, jde o přístup k vandalismu, Harry. Škádlení mudlů může vypadat jako nevinné žertíky, ale je to výraz něčeho mnohem hlubšího a ošklivějšího a já –“ Pan Weasley se zarazil vprostřed věty. Dorazili do devátého patra a Kornelius Popletal stál jen pár stop od nich a tiše mluvil s vysokým mužem s dlouhými světlými vlasy a špičatou bledou tváří. Muž zaslechl jejich kroky a otočil se. Také se zarazil uprostřed rozhovoru a jeho studené šedé oči se zúžily a zahleděly na Harryho. „Ale, ale, ale… Patronus Potter,“ řekl Lucius Malfoy ledově. Harry měl pocit, jako by právě narazil do něčeho tvrdého. Ty studené šedé oči naposled viděl skrze škvíru v kápi Smrtijeda, a ten hlas naposled slyšel na temném hřbitově, jak se mu posmívá, zatímco ho lord Voldemort mučil. Harry nemohl uvěřit, že se mu Lucius Malfoy vůbec může podívat do očí; nemohl uvěřit, že je tady, na Ministerstvu magie, že s ním Kornelius Popletal mluví, přestože mu Harry před několika málo týdny řekl, že Malfoy je Smrtijed. „Ministr mi právě vyprávěl, jak jsi šťastně unikl, Pottere,“ pronesl lenivě pan Malfoy, „je překvapivé, jak se dokážeš vykroutit ze sebeužší díry… Úplně jako had.“ Pan Weasley varovně sevřel Harryho rameno. „Jo,“ řekl Harry, „jsem v utíkání dobrej.“ Lucius Malfoy zvedl oči k panu Weasleymu. „A Arthur Weasley! Co tady děláš, Arthure?“ „Pracuju tady,“ odsekl pan Weasley. „Ale ne přímo tady, že?“ zvedl pan Malfoy obočí a hodil rychlý pohled na dveře za zády pana Weasleye. „Myslel jsem, že jsi nahoře v druhém patře… Neděláš něco jako že pašuješ domů mudlovské krámy a očarováváš je?“ „Ne,“ řekl pan Weasley ostře a zaryl prsty do Harryho ramena. „A co vy tu vlastně děláte?“ zeptal se Harry Luciuse Malfoye. „Nemyslím, že soukromé záležitosti mezi mnou a panem ministrem jsou tvojí starostí, Pottere,“ odpověděl Malfoy a uhladil si hábit. Harry zaslechl jemné cinkání něčeho, co nejspíš byla plná kapsa zlata. „Víš, jen proto, že jsi Brumbálův oblíbenec, nemůžeš tu samou shovívavost očekávat od nás ostatních… Můžeme tedy jít do vaší kanceláře, pane ministře?“ „Jistě,“ řekl Popletal a otočil se k Harrymu a panu Weasleymu zády. „Tudy, Luciusi.“ A odkráčeli, mluvíce tichými hlasy. Pan Weasley nepustil Harryho rameno, dokud se neztratili ve výtahu. „Proč nečekal u Popletalovy kanceláře, když s ním chtěl projednat nějakou záležitost?“ vybuchl Harry rozzlobeně. „Co dělal tady dole?“ „Podle mě se pokoušel proklouznout do soudní síně,“ řekl pan Weasley, vypadal velmi rozčileně a neustále se ohlížel přes rameno, jako by se chtěl ujistit, že je nikdo nesleduje. „Snažil se zjistit, jestli budeš vyloučen nebo ne. Nechám vzkaz Brumbálovi, až tě vyhodím doma, měl by vědět, že Malfoy už zase mluvil s Popletalem.“ „Co spolu mohli mít za soukromou věc?“ „Zlato, předpokládám,“ řekl zlostně pan Weasley, „Malfoy už léta štědře přispívá na všech možných místech… Seznámí se tak s těmi správnými lidmi… A pak může chtít službičky… Třeba odložení zákonů, které se mu nelíbí… Lucius Malfoy má velmi dobré známosti.“ Přijel výtah; kromě hejnka obletníků, které začaly kroužil kolem hlavy pana Weasleyho, byl prázdný. Stiskl tlačítko do atria a dveře se zaklaply; pak zamával rukama, aby obletníky odehnal. „Pane Weasleyi,“ začal pomalu Harry, „jestliže se Popletal stýká se Smrtijedy jako je Malfoy, a k tomu o samotě, jak víme, že na něj nepoužili kletbu Imperius?“ „Nemysli si, že nás to nenapadlo,“ odpověděl tiše pan Weasley, „ale Brumbál si myslí, že Popletal jedná sám za sebe – což ovšem není moc dobré. A teď už o tom raději nebudeme mluvit.“ Dveře se otevřely a vystoupili do téměř opuštěného atria. Hlídač Erik byl pořád zalezlý za svým Denním věštcem. Prošli přímo kolem fontány, když si Harry vzpomněl. „Počkejte…“ řekl, vytáhl z kapsy váček na peníze a vrátil se k fontáně. Podíval se nahoru do tváře pohledného čaroděje, který ale zblízka vypadal spíš hloupě a slabě. Čarodějka měla přihlouplý úsměv jako finalistka soutěže miss, a podle toho, co Harry věděl o skřetech a kentaurech, nebylo jejich zvykem takhle rozměkle zírat na jakékoliv lidi. Jenom plíživá servilita domácího skřítka vypadala věrohodně. Zašklebil se, když pomyslel, co by na sochu skřítka řekla Hermiona, a obrátil svůj váček vzhůru nohama, takže nejen deset galeonů, ale celý jeho obsah vysypal do bazénku. „Já to věděl!“ zaječel Ron a zamával pěstí ve vzduchu, „ty se vždycky ze všeho dostaneš!“ „Museli tě osvobodit,“ řekla Hermiona, která v momentě, kdy Harry vstoupil do kuchyně, vypadala na omdlení a teď si zakrývala oči třesoucí se rukou, „nic na tebe neměli, vůbec nic.“ „No, vypadáte, že jste si docela oddechli, na to, že jste všichni věděli, že se z toho dostanu,“ řekl Harry s úsměvem. Paní Weasleyová si otírala oči zástěrou a Fred, George a Ginny tancovali jakýsi válečný taneček na popěvek, který zněl: Je z toho venku, je z toho venku…“ „To stačí! Posaďte se!“ křikl pan Weasley, i když se samozřejmě také usmíval. „Poslouchej, Siriusi, Lucius Malfoy byl na ministerstvu –“ „Co?“ řekl Sirius ostře. ,Je z toho venku, je z toho venku…“ „Buďte zticha, vy tři! Ano, viděli jsme ho v devátém patře mluvit s Popletalem a pak spolu šli do Popletalovy kanceláře. Měli bychom to říct Brumbálovi.“ „Rozhodně,“ řekl Sirius, „řekneme mu to, neboj.“ „No, musím zas jít, v Bethnal Green na mě čeká ten blinkající záchod. Molly, přijdu pozdě, beru službu za Tonkovou, ale Kingsley říkal, že se možná staví na večeři –“ ,Je z toho venku, je z toho venku…“ „To stačí – Frede – Georgi – Ginny!“ křikla paní Weasleyová, když pan Weasley opustil kuchyň. „Harry, drahoušku, sedni si a najez se, vždyť jsi skoro nesnídal.“ Ron a Hermiona se posadili k němu, šťastnější než kdy jindy po celou tu dobu, co se objevil na Grimmauldově náměstí a Harryho opět zalil pocit nesmírné úlevy, který trošku narušilo setkání s Malfoyem. Pochmurný dům vypadal mnohem vřeleji a příjemněji; dokonce ani Pišta nevypadal tak hnusně, když strčil svůj rypáček do kuchyně, aby se podíval, kvůli čemu je tu takový rozruch. „Samozřejmě, když se objevil Brumbál, nebyla už žádná možnost, že by tě usvědčili,“ říkal Ron šťastně a nakládal všem na talíře obrovské hromady bramborové kaše. „Jo, zhoupnul to na moji stranu,“ řekl Harry. Věděl, že by znělo dost nevděčně, ne-li dětinsky, kdyby dodal „Přál bych si, sby se mnou býval promluvil. Nebo se na mě aspoň podíval.“ A jakmle na to pomyslel, jizva na čele ho začala pálit tak, že si na ni musel přitisknout ruku. „Co se děje,“ vyskočila Hermiona. „Jizva,“ zamumlal Harry, „ale to nic… To teď dělá pořád…“ Nikdo z ostatních si ničeho nevšiml; všichni se cpali jídlem a nadšeně omílali Harryho úspěch; Fred, George a Ginny si stále prozpěvovali. Hermiona vypadala trochu starostlivě, ale než mohla něco říct, Ron šťastně prohlásil: „Vsadím se, že se tu Brumbál dnes večer objeví, aby to s námi oslavil.“ „Nemyslím, že bude moci, Rone,“ řekla paní Weasleyová a položila před Harryho obrovskou mísu pečeného kuřete. „Má teď opravdu spoustu práce.“ „JE Z TOHO VENKU, JE Z TOHO VENKU!“ „ZMLKNĚTE!“ zařvala paní Weasleyová. Během příštích několika dní si Harry nemohl nevšimnout, že v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí je jeden člověk, který z jeho návratu do Bradavic nebyl tak úplně nejšťastnější. Sirius sice dělal, že je opravdu šťastný, když mu Harry tu novinu oznámil, tiskl mu ruce a zářil stejně, jako ostatní. Brzy byla ale jeho nálada ještě horší a mrzutější než kdy jindy, skoro s nikým, včetně Harryho, nemluvil a trávil stále více času v pokoji své matky s Klofanem. „Ne aby ses cítil vinen!“ řekla mu Hermiona ostře, když jí a Ronovi při čištění plesnivé kredence ve třetím patře Harry sdělil své pocity. „Patříš do Bradavic a Sirius to ví. Osobně se domnívám, že je trochu sobecký.“ „To je zbytečně silné slovo, Hermioně,“ nesouhlasil Ron a mračil se, zatímco se pokoušel odstranit ze svého prstu kus plísně, „taky bys nechtěla být v tomhle baráku zavřená bez jakékoli společnosti.“ „Bude tu mít společnost! Je to snad ústředí Fénixova řádu, ne? Jen doufal, že tu s ním Harry bude bydlet.“ „To si nemyslím,“ řekl Harry a ždímal hadr, „to by mi dal přímou odpověď, když jsem se ho ptal, jestli bych mohl.“ „Jen si nechtěl dělat zbytečné naděje,“ pravila moudře Hermiona. „A asi taky cítil trochu vinu, protože si myslel, že jedna jeho polovina opravdu toužila po tom, aby tě vyloučili. Pak byste oba byli vyvrženci.“ „Nech toho!“ řekli Harry a Ron unisono, ale Hermiona jen pokrčila rameny. „Jak myslíte. Ale někdy si myslím, že paní Weasleyová a Sirius mají trochu zmatek v tom, jestli ty jsi ty nebo tvůj táta, Harry.“ „Takže si myslíš, že má o kolečko víc?“ rozohnil se Harry. „Ne, jen si myslím, že byl moc dlouho sám,“ řekla stručně Hermiona. Do místnosti vstoupila paní Weasleyová. „Pořád to ještě nemáte?“ zeptala se a strčila hlavu do kredence. „Já myslel, že nám jdeš říct, abychom si udělali pauzu!“ řekl kousavě Ron. „Víš vůbec, kolik plísně jsme z toho dostali, než jsi se tu objevila?“ „Byli jste tak ochotní pomáhat řádu,“ řekla paní Weasleyová, „můžete pomoct tak, že uděláte z ústředí místo k žití.“ „Cítím se jako domácí skřítek,“ remcal Ron. „No, tak teď aspoň víš, jaký mají těžký život, možná se budeš trochu víc angažovat ve SPOŽÚSu!“ pravila Hermiona s nadějí v hlase, když paní Weasleyová odešla, „víte, možná by to nebyl špatný nápad ukázat lidem, jaké to je pořád uklízet – mohli bychom uspořádat charitativní úklid společenské místosti v Nebelvíru, jehož výtěžek by šel na SPOŽUS, zvýšilo by to povědomí o věci i rozpočet.“ „Podpořím ti rozpočet, když už o SPOŽÚSu neřekneš ani slovo,“ zahuhla Ron podrážděně, ale tak, aby ho slyšel jen Harry. Jak se blížil konec prázdnin, snil Harry o Bradavicích čím dál víc; nemohl se dočkat, až zase uvidí Hagrida, zahraje si famfrpál, dokonce se těšil i na to, jak se bude zeleninovým záhonkem prodírat ke skleníkům s bylinami; všechno bylo lepší než tenhle zaprášený a zatuchlý barák, kde polovina kredencí byla pořád ještě zavřená a ze stínů k nim doléhaly Pištovy nadávky, ačkoliv si Harry samozřejmě dával pozor, aby nic z toho neřekl před Siriusem. Pravda byla, že život na ústředí protivoldemortovského hnutí nebyl zdaleka tak zajímavý či vzrušující, jak si Harry původně myslel. I když sem pravidelně přicházeli a zase odcházeli členové Fénixova řádu a někdy se zdrželi na večeři, jindy jen na krátký šeptaný rozhovor, paní Weasleyová dobře hlídala, aby se nic nedoneslo k uším (Prodlouženým i obyčejným) Harryho a ostatních a nikdo, včetně Siriuse, nevypadal, že by mu byl ochoten sdělit víc, než mu řekli první noc po jeho příjezdu. Poslední den prázdnin čistil Harry střechu skříně od Hedvičina trusu, když do pokoje vstoupil Ron s několika obálkami v ruce. „Dorazily seznamy knih,“ řekl a hodil jednu obálku Harrymu, stojícímu na židli. „To je taky dost, už jsem si myslel, že zapomněli, většinou to chodí dřív…“ Harry smetl poslední zbytky nepořádku do pytle na odpadky a hodil ho přes Ronovu hlavu do odpadkového koře, který ho spolkl a hlasitě krknul. Pak dopis otevřel. Byly tam dva kusy pergamenu – na jednom známé upozornění, že škola začíná prvního září, na druhém seznam knih. „Jen dvě nové,“ řekl, „Základní kniha kouzel, stupeň 5 od Mirandy Jestřábové, a Teorie obranné magie od Wilberta Slinkharda. Prásk. Fred a George se přemístili přímo před Harryho. Už na to byl tak zvyklý, že ani nespadl s židle. „Právě jsme přemýšleli, kdo tam dal tu Slinkhardovu knihu,“ řekl Fred konverzačním tónem. „Protože to znamená, že Brumbál našel nového učitele obrany proti černé magii,“ dodal George. „Už bylo na čase,“ řekl Fred. „Co tím myslíš?“ zeptal se Harry a seskočil s židle. „No, slyšeli jsme přes Uši před pár týdny mámu a tátu,“ řekl mu Fred, „a podle toho, co říkali, měl Brumbál dost problém na tu práci někoho sehnat.“ „Ani mě to nepřekvapuje, když uvážím, jak ti poslední čtyři dopadli,“ řekl George. „Jeden vyhozený, jeden mrtvý, jeden přišel o paměť a jeden strávil devět měsíců zavřený v truhle,“ vypočítával Harry na prstech, „jo, už vidím, co máš na mysli.“ „Co je s tebou, Rone?“ zeptal se Fred. Ron neodpověděl. Harry se otočil Ron stál jako solný sloup a s pootevřenými ústy civěl do svého dopisu z Bradavic. „Co se děje?“ zeptal se Fred netrpělivě a nahlédl Ronovi přes rameno. Pak mu také spadla čelist. „Prefekt?“ řekl, zíraje nedůvěřivě na dopis, „prefekt?“ George přiskočil, vyškubl z Ronovy druhé ruky obálku a obrátil ji vzhůru nohama. Do dlaně mu z ní vypadlo něco šarlatovozlatého. „Není možná,“ řekl George tiše. „To musí být chyba,“ řekl Fred, sebral dopis Ronovi a prohlížel ho proti světlu, jako by hledal vodoznak. „Nikdo se zdravým rozumem by neudělal z Rona prefekta!“ Dvojčata se otočila a upřela zraky na Harryho. „Mysleli jsme si, že jsi tutovka!“ řekl Fred tónem, který zněl, jako by Harryho obviňovali z podvodu. „Mysleli jsme, že Brumbál musí vybrat tebe!“ řekl George rozhořčeně. „Když jsi vyhrál ten turnaj tří kouzelníků a vůbec!“ „Myslím, že právě všechny ty šílenosti nakonec mluvily proti němu,“ řekl George Fredovi. „Ano,“ řekl Fred pomalu, „no ano, je kolem tebe moc problémů, kamaráde. No, aspoň že jeden z vás má svoje priority srovnaný.“ Poplácal Harryho po rameni, zatímco věnoval Ronovi kousavý pohled. „Prefekt… protiva Ronnie prefektem.“ „Áách, máma se zblázní,“ zasténal George a hodil prefektský odznak zpět na Rona, jako by se bál, že se od něj něčím nakazí. Ron, který stále ještě neřekl ani slovo, odznak sebral, chvíli na něj zíral a pak ho podal Harrymu, jako by se ptal, jestli je opravdu pravý. Harry ho vzal do ruky. Na nebelvírském lvu se skvělo velké P. Už takový odznak viděl na Percyho hrudi, hned první den, kdy přibyl do Bradavic. Dveře se rozletěly. Hermiona, slzy v očích, tváře rudé a vlasy vlající kolem hlavy, vletěla do místnosti. V ruce měla obálku. „Dostali – dostali jste –“ Pak si všimla odznaku v Harryho ruce a vykvikla. „Já to věděla!“ řekla vzrušeně a mávala svojí obálkou, „já taky, Harry, já taky!“ „Ne,“ řekl rychle Harry a vrátil odznak Ronovi, „je to Ron, ne já. „Je – cože?“ „Ron je prefekt, ne já,“ řekl Harry. „Ron?“ otevřela Hermiona nevěřícně ústa. „Ale… jsi si jistý? Totiž –“ Když se na ni Ron vzdorovitě podíval, zrudla. „Na dopise je moje jméno,“ řekl. „Já…“ koktala Hermiona, kompletně zmatená, „já… teda… Páni! Skvělý, Rone! To je opravdu –“ „Nečekaný,“ kývl George. „Ne,“ řekla Hermiona a zčervenala ještě víc, „ne, to není… Ron přece dokázal spoustu… Je opravdu…“ Dveře za nimi se otevřely a dovnitř vcouvala paní Weasleyová s hromádkou vyžehlených hábitů. „Ginny říkala, že konečně dorazily seznamy knih,“ řekla, pohlédla na obálky, odložila hromadu na postel a začala ji třídit. „Když mi je dáte, zajdu odpoledne do Příčné ulice a koupím vám je, zatímco budete balit. Rone, budu ti muset sehnat nová pyžama, tahle už jsou o šest palců kratší než ty, je to k neuvěření, jak rychle rosteš… Jakou bys chtěl barvu?“ „Dej mu červenozlaté, aby mu šly k odznaku,“ zašklebil se George. „Aby mu šly k čemu?“ zeptala se nepřítomně paní Weasleyová a zarolovala pár kaštanově hnědých ponožek a položila je na Ronovu hromádku. „Jeho odznak“ zopakoval Fred, protože chtěl to nejhorší mít rychle za sebou. „Jeho krásný lesklý nový prefektský odznak.“ Chvíli to trvalo, než Fredova slova prorazila myšlenkami na pyžamo. „Jeho… ale… Rone, snad nejsi…?“ Ron jí ukázal odznak. Paní Weasleyová zakvičela jako předtím Hermiona. „Tomu nevěřím! To není možné! Oh, Rone, to je perfektní! Prefekt! Tak to už jsme z téhle rodiny všichni!“ „A já a Fred jsme co, sousedi odvedle?“ rozhořčil se George, když ho jeho matka odstrčila a objala svého nejmladšího syna. „Počkej, až to uslyší táta! Rone, jsem na tebe tak hrdá, to je tak krásná novina, mohl by ses stát dokonce primusem jako Bili a Percy, tohle je první krok! Ach, něco tak skvělého uprostřed všech těch problémů, jsem prostě nadšená, ach, Ronnie –.“ Fred a George za jejími zády dělali hlasité dávivé zvuky, ale paní Weasleyová se nenechala rušit; pevně Rona objímala a zuřivě ho pusinkovala po celé tváři, která získala podobně červenou barvu jako prefektský odznak. „Mami… nech toho… mami, ovládej se…“ huhlal a pokoušel se ji odstrčit. Konečně ho pustila a bez dechu řekla: „Takže, co by to mohlo být? Percymu jsme dali sovu, ale ty už jednu máš.“ „C-co tím myslíš?“ ptal se Ron, jako kdyby nemohl uvěřit svým uším. „Za to si zasloužíš odměnu!“ řekla láskyplně paní Weasleyová, „co takhle sadu pěkných nových hábitů?“ „Ty už jsme mu koupili,“ podotkl kysele Fred a vypadal, že té štědrosti lituje. „Nebo nový kotlík, ten Charlieho už je rezavý, nebo novou krysu, míval jsi Prašivku rád –“ „Mami,“ zkusil to Ron s nadějí v hlase, „mohl bych dostat nové koště?“ Výraz paní Weasleyové trochu ztuhl; košťata byla drahá. „Nemyslím nějaké opravdu dobré,“ dodal rychle Ron, „jen – jen prostě nové, místo toho starého…“ Paní Weasleyová zaváhala, pak se usmála. „Jistěže ano… No, tak to bych měla jít, jestli mám koupit koště. Uvidíme se později… Můj malý Ronnie prefektem! A nezapomeňte si sbalit kufry… prefekt… ach, jsem celá rozčilená!“ Dala Ronovi ještě jednu pusu na tvář, hlasitě vydechla a opustila pokoj. Fred a George si vyměnili pohledy. „Nebude ti vadit, když my tě nepolíbíme, Rone, že ne?“ řekly Fred přehnaně úzkostlivým hlasem. „Můžeme se poklonit, jestli chceš,“ dodal George. „Buďte radši zticha,“ zaškaredil se na ně Ron. „Nebo co?“ řekl Fred a po jeho tváři se rozlil velmi zlý škleb, „nebo nás necháš po škole?“ „Fakt bych chtěl, aby to zkusil,“ zatoužil George. „Klidně by mohl, když si nebudete dávat pozor!“ řekla rozzlobeně Hermiona. Fred a George se rozesmáli a Ron zamumlal: „Nech toho, Hermiono.“ „Budeme si muset dávat dobrý pozor, Georgi,“ řekl Fred a dělal, že se třese, „s těmihle dvěma v zádech…“ „Jo, vypadá to, že naše dny šťastného porušování předpisů jsou sečteny,“ potřásl George hlavou. A s hlasitým prásk dvojčata zmizela. „Ti dva,“ zuřila Hermiona a dívala se na strop, skrz který mohli slyšet, jak Fred s Georgem nahoře řvou smíchy. „Nevšímej jsi jich, jenom žárlí!“ „Nemyslím si,“ zapochyboval Ron a také se podíval nahoru. „Vždycky tvrdili, že prefekty se můžou stát jen šprťáci… Ovšem,“ rozzářil se, „oni nikdy nedostali nová košťata! Kéž bych mohl jít s mámou a vybrat si… Nebude si sice moct dovolit Nimbuse, ale teď vyrobili nového Zametáka a ten by byl skvělej… Jo, myslím, že půjdu a řeknu jí, že se mi líbí ten novej Zameták, jen aby věděla.“ Vyběhl z místnosti a nechal Harryho a Hermionu samotné. Harry se na ni z nějakého důvodu nechtěl podívat. Otočil se k posteli, sebral vyžehlené oblečení a zamířil s ním ke svému kufru. „Harry?“ řekla Hermiona napjatě. „Bezva, Hermiono,“ řekl Harry tak srdečně, že to ani neznělo jako jeho hlas a pořád se na ni nedíval, „skvělý. Prefektka. Výborně.“ „Díky,“ řekla Hermiona. „Ehm – Harry – mohla bych si půjčit Hedviku, abych dala vědět mámě a tátovi? Určitě je to potěší – víš, prefektka, to je něco čemu rozumí.“ „Jo, samozřejmě,“ řekl Harry tím příšerným srdečným hlasem, který k němu nepatřil, „klidně si ji vezmi!“ Nahnul se do kufru, položil oblečení na dno a předstíral, že tam něco rovná, zatímco Hermiona přešla ke skříni a zavolala na Hedviku. Uplynulo několik okamžiků; Harry slyšel, jak se dveře zavřely, ale zůstal skloněný a poslouchal; jediné, co slyšel, bylo chichotání prázdného obrazu a kašlání, jak koš v rohu vyplivoval sovince. Narovnal se a ohlédl se. Hermiona byla pryč a Hedvika také. Harry rychle zavřel dveře, pak se pomalu odplížil k posteli a lehl si na ni, zíraje nepřítomně na nohy skříně. Úplně zapomněl, že v pátém ročníku se vybírají prefekti. Byl příliš zaměstnán myšlenkou na vyloučení, než aby pomyslel na to, že odznaky si vždycky hledají cestu k určitým lidem. Ale pokud se pamatoval… Kdyby na to pomyslel… Co by býval očekával? Tohle ne, pravil slabý pravdomluvný hlásek v jeho hlavě. Harry zkřivil tvář a zakryl si ji rukama. Nemohl si nic nalhávat, kdyby pomyslel na to, že prefektský odznak je na cestě, čekal by, že dorazí k němu, ne k Ronovi. Byl proto arogantní jako Draco Malfoy? Myslel si snad, že je něco víc než ostatní? Opravdu věřil, že je lepší než Ron? Ne, řekl hlásek vzdorně. A je to opravdu tak? přemítal Harry, úzkostlivě zkoumaje své pocity. Jsem lepší ve famfrpálu, začal hlásek. Ale v ničem jiném lepší nejsem. To byla pravda, pomyslel si Harry; ve škole nebyl o nic lepší než Ron. Ale co mimo školu? Co všechna ta dobrodružství, která spolu s Ronem a Hermionou prožili od dob, kdy se ocitli v Bradavicích, riskujíce někdy i horší věci, než vyloučení? No, většinu času byli Ron a Hermiona se mnou, podotkl hlásek v Harryho hlavě. Ne pořád, hádal se s ním Harry. Nebojovali s Quirrelem. Nemuseli se potýkat s Riddlem a baziliškem. Neodehnali všechny mozkomory tu noc, kdy utekl Sirius. Nebyli se mnou na tom hřbitově, tu noc, kdy se vrátil Voldemort… Ublížený pocit, který měl večer po příjezdu, se zase vrátil. Rozhodně jsem toho udělal víc, pomyslel si Harry podrážděně. Dokázal jsem víc než kdokoliv jiný z nich všech! Ale možná, řekl hlásek, možná Brumbál nevybírá prefekty podle toho, že se dokážou dostat do spousty nebezpečných situací… Možná vybírá podle jiných kritérií… Ron musí mít něco, co ty nemáš… Harry otevřel oči a skrz prsty si prohlížel pařátovité nohy skříně, protože si vzpomněl, co říkal Fred: „Nikdo se zdravým rozumem by neudělal z Rona prefekta…“ Harry se zakuckal smíchy. O vteřinu později byl znechucen sám sebou. Ron Brumbála nežádal, aby mu dal prefektský odznak. Nebyla to Ronova vina. Bude snad on, Ronův největší přítel, rozmrzelý z toho, že nemá odznak, smát se s dvojčaty za Ronovými zády, pokazí mu chvíli, kdy, poprvé v životě, Harryho v něčem porazil? V ten okamžik zaslechl opět na schodech Ronovy kroky. Postavil se, narovnal si brýle a nasadil veselý výraz, zrovna když Ron vrazil do dveří. „Akorát jsem ji chytil,“ hlásil šťastně, „říkala, že se pokusí sehnat Zametáka, když to půjde!“ „Bezva,“ řekl Harry a s úlevou si všiml, že jeho hlas pozbyl oné falešné srdečnosti. „Poslechni, Rone – dobrá práce.“ Z Ronovy tváře se vytratil úsměv. „Nikdy by mě nenapadlo, že to budu já,“ zavrtěl hlavou, „myslel jsem, že to budeš ty!“ „Ne, já jsem nadělal moc problémů,“ zopakoval Harry Fredova slova. „Jo,“ řekl Ron, „asi jo… No, měli bychom raději balit, ne?“ Bylo zvláštní, po jak velké ploše se dokázaly jejich věci od chvíle, kdy dorazili, rozptýlit. Zabralo jim celé odpoledne posbírat po celém domě knihy a všechno ostatní a nacpat je zpět do školních kufrů. Harry si všiml, že Ron neustále přemisťuje odznak, nejdřív ho dal na noční stolek, pak do kapsy kalhot, potom ho zase vytáhl a položil na hromádku složeného školního oblečení, asi aby viděl, jak se bude vyjímat na černém pozadí. Teprve když se objevil Fred s Georgem a nabídli se, že mu ho pomocí Permanentního ulpění přilepí na čelo, zabalil ho do ponožek a zamknul do kufru. Paní Weasleyová se vrátila z Příčné ulice kolem šesté s náručí knih a dlouhým balíčkem v tuhém hnědém papíru, který Ron převzal s toužebným zasténáním. „Ne aby tě napadlo ho teď rozbalovat, přicházejí hosté na večeři, chci vás všechny mít dole,“ řekla, ale v momentě, kdy zmizela, Ron zuřivě roztrhal papír a s extatickým výrazem prozkoumal každý palec délky svého nového koštěte. Paní Weasleyová pověsila nad stůl v kuchyni velký šarlatový transparent, na kterém stálo: BLAHOPŘEJEME RONOVI A HERMIONĚ NAŠIM NOVÝM PREFEKTŮM Měla lepší náladu, než jakou u ní Harry za celé prázdniny viděl. „Myslím, že bychom si mohli udělat malý večírek, ne jen obyčejnou večeři,“ řekla Harrymu, Ronovi, Hermioně, Fredovi, Georgeovi a Ginny. „Táta s Billym jsou na cestě, Rone. Poslala jsem jim sovu a jsou nadšení,“ dodala a celá jen svítila. Fred obrátil oči v sloup. Sirius, Lupin, Tonková a Kingsley Řetězák už tam byli a krátce poté, co si Harry dal jeden máslový ležák, vdusal dovnitř Pošuk Moody. „Ach, Alastore, jsem tak ráda, že jsi tady,“ zavrkala paní Weasleyová, když se sebe Moody setřásl cestovní plášť, „už tě o to chceme požádat dávno – mohl by ses podívat do psacího stolu v salónu a říct nám, co se to v něm schovává? Nechtěli jsme ho otevírat, pro případ, že by to bylo něco ošklivého.“ „Samozřejmě, Molly…“ Moodyho modré oko se otočilo nahoru a chvíli zíralo skrz strop kuchyně. „Salón,“ zavrčel a zornice oka se zúžila, „stůl v rohu? Ano, vidím to… Jo, je to bubák… Chceš, abych šel nahoru a vyřídil to, Molly?“ „Ne, ne, udělám to později,“ ujistila ho paní Weasleyová, „dej si něco k pití. Máme tu takovou malou oslavu…“ ukázala na transparent. „Čtvrtý prefekt v rodině!“ řekla šťastně a pohladila Rona po vlasech. „Prefekt, jo?“ bručel Moody a mířil normálním okem na Rona, zatímco to druhé se stočilo ke straně. Harry měl divný pocit, že se kouká na něj a přesunul se k Siriusovi a Lupinoví. „Tak to blahopřeju,“ řekl Moody a pořád se na Rona díval, „autority vždycky přitahují trable, ale předpokládám, že Brumbál si myslí, že vydržíš i ty nejhorší kletby, jinak by tě nejmenoval prefektem…“ Rona nový pohled na věc trochu vyděsil, ale byl ušetřen nutnosti odpovědi, neboť dorazil jeho otec a nejstarší bratr. Paní Weasleyová byla v tak dobré náladě, že ani neprotestovala, když s sebou přitáhli Mundunguse; měl na sobě dlouhý kabát, který byl na mnoha místech podezřele vyboulený, a odmítal si ho sundat. „Myslím, že je čas na přípitek,“ řekla paní Weasleyová, když si všichni dali pití. Pozvedla svůj pohár. „Na Rona a Hermionu, nové prefekty Nebelvíru!“ Ron a Hermiona zářili, zatímco jim všichni připíjeli a pak tleskali. „Nikdy jsem nebyla prefektkou,“ řekla Tonková, když se všichni vydali ke stolu pro něco k snědku. Měla rajčatově červené vlasy dlouhé až po pás; vypadala jako Ginnyina starší sestra. „Ředitelka naší koleje říkala, že postrádám některé důležité vlastnosti.“ „Jako například?“ zeptala se Ginny a sáhla po pečené bramboře. „Jako třeba že se neumím chovat,“ řekla Tonková. Ginny se zasmála; Hermiona vypadala jako že neví, jestli se má smát nebo ne a vyřešila to tak, že si pořádně lokla máslového ležáku a zakuckala se. „Co ty, Siriusi?“ zeptala se Ginny a praštila Hermionu do zad. Sirius, který stál přímo vedle Harryho, se svým obvyklým nahořklým způsobem zasmál. „Nikdo by ze mě neudělal prefekta. Na to jsem strávil moc času po škole s Jamesem. Lupin byl ten hodný chlapec s odznakem.“ „Brumbál se asi domníval, že budu schopen dát na své nejlepší kamarády trochu pozor,“ řekl Lupin, „musím bohužel říci, že jsem zcela selhal.“ Harrymu to trochu zvedlo náladu. Takže jeho otec také nebyl prefektem. Na večírku hned bylo o trochu veseleji; naložil si na talíř jídlo a cítil se mezi ostatními o mnoho lépe. Ron nadšeně vykládal o svém novém koštěti každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. „…z nuly na sedmdesát za deset sekund, to není špatný, že jo? Když pomyslíš, že Kometa 2-90 se podle příručky Jaké koště? dostane jen na šedesát a to ještě s mírnou podporou větru?“ Hermiona se velmi zaníceně bavila s Lupinem o právech domácích skřítků. „Tím chci říct, je to podobný nesmysl jako segregace vlkodlaků, ne? Všechno to vychází z toho, že se čarodějové pokládají za něco víc než jsou ostatní bytosti…“ Pan Weasley a Billy se, jako už mnohokrát, dohadovali o Billyho vlasech. „…se ti to trochu vymyká z ruky, a vypadáš přece tak dobře, mnohem lepší by to bylo kratší, nemyslíš, Harry?“ „No – já nevím –“ řekl Harry, který nečekal, že se ho někdo zeptá na jeho názor; raději se přesunul k Fredovi a Georgeovi, kteří se s Mundungusem nenápadně choulili v koutě. Mundungus se zarazil, když Harryho viděl, ale Fred na něj mrknul a pobídl ho blíž. „To je v pořádku, Mundungus!, Harrymu můžeme věřit, je to náš investor.“ „Koukni, co nám Dung přinesl,“ řekl George a něco Harrymu ukazoval. Měl v dlani cosi, co vypadalo jako hromádka černých tobolek. Ozýval se z nich slaboučký chřestivý zvuk, i když byly zcela nehybné. „Semínka jedovaté tentakule,“ řekl George, „potřebujeme je na Vyhýbací svačinky, ale jsou to ingredience třídy C, které se nesmějí prodávat, tak nám to chvilku dalo, než jsme je sehnali.“ „Takže deset galeonů za všechy, jo, Dungu?“ řekl Fred. „Za všecky ty trable, co sem s tim měl?“ rozšířily se Mundungusovy krví podlité oči nevěřícně. „Sorry, hoši, ale dvacet, a nepůjdu ani o svrček níž.“ „Dung je veselá kopa,“ řekl Fred Harrymu. „Jo, jeho nejlepší vtip byl šest srpců za pytel sukovčího peří,“ řekl George. „Opatrně,“ varoval je tiše Harry. „Proč? Máma je zaměstnaná cukrováním nad prefektem Ronem.“ „Ale může se sem koukat Moody,“ podotkl Harry. Mundungus se nervózně otočil. „Dobrá poznámka,“ zabručel, „tak jo, hoši. Deset, když si to vemete rychle.“ „Dík, Harry!“ pochválil ho Fred, když Mundungus vyprázdnil kapsy do natažených rukou dvojčat a odebral se ke stolu. „Musíme je hned odnést nahoru…“ Harry se díval, jak odcházejí a měl trochu divný pocit. Napadlo ho, že by pan a paní Weasleyovi určitě chtěli vědět, kde berou George a Fred peníze na svůj obchod a že se to – to bylo nevyhnutelné – dříve nebo později dozvědí. Nepřišlo mu nijak divné dát dvojčatům výhru z turnaje tří kouzelnických škol, ale co kdyby to způsobilo další malér v rodině jako ta příhoda s Percym? Brala by pořád paní Weasleyová Harryho jako svého syna, kdyby zjistila, že pomohl Fredovi s Georgem nastartovat kariéru, kterou pokládala za dost nevhodnou? Jak tam tak stál a v břiše cítil těžknoucí pocit viny, zaslechl své jméno. Jasný hlas Kingsleyho Retězáka bylo dobře slyšel i přes šum konverzace. „…proč neudělal Brumbál prefektem Pottera?“ říkal. „Měl své důvody,“ odpovídal Lupin. „Ale zvedlo by mu to sebedůvěru. Já bych to udělal,“ trval na svém Kingsley, „zvlášť po tom, co o něm pořád píše Denní věštec…“ Harry se na ně nepodíval; nechtěl, aby si Lupin nebo Kingsley všimli, že je slyšel. I když neměl moc hlad, šel za Mundungusem ke stolu. Jeho potěšení z večírku se vypařilo tak rychle, jako přišlo; přál si, aby byl nahoře v posteli. Pošuk Moody očichával zbytky svého nosu nohu pečeného kuřete; zjevně nenašel stopy žádného jedu, protože se do ní nakonec zakousl. „… držadlo je ze španělského dubu a má lak odolný proti zaklínadlům a vestavěný stabilizátor vibrací –“ vykládal Ron Tonkové. Paní Weasleyová široce zívla. „No, myslím, že se ještě podívám na toho bubáka, než půjdu spát… Arthure, nenech je vzhůru moc dlouho, ano? Dobrou, Harry.“ Opustila kuchyni. Harry položil talíř a přemýšlel, jestli by mohl jít za ní, aniž by to vzbudilo pozornost. „Jsi v pořádku, Pottere?“ zavrčel Moody. „Jo, jsem,“ zalhal Harry. Moody si přihnul ze své placatice a magickým okem zíral na Harryho. „Pojď sem, mám tu něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekl. Z kapsy zevnitř hábitu vytáhl otrhanou starou rodinnou fotografii. „Původní Fénixův řád,“ řekl, „našel jsem to minulou noc, když jsem hledal náhradní neviditelný plášť, jelikož Podmore neměl dost zdvořilosti na to, aby mi vrátil ten první… Myslel jsem, že byste se na to rádi podívali. Harry se podíval na fotku. Z ní se na něj koukal hlouček lidí, někteří mávali, jiní si posunuli brýle, aby lépe viděli. „Tady jsem já,“ řekl Moody a, celkem zbytečně, ukázal na sebe. Nebylo možno si ho splést, i když jeho vlasy byly o něco méně šedivé a nos měl ještě celý. „A tady vedle je Brumbál, Daedalus Kopal… Tohle je Marlene McKinnonová, byla zabita dva týdny poté, co jsme udělali tu fotku, dostali celou její rodinu. Toto jsou Frank a Alice Longbottomovi –“ Harryho žaludek, už tak trochu stažený, se stáhl ještě víc; znal dobře kulatou tvář Alice Longbottomové, i když ji nikdy nepotkal, protože to byla tvář jejího syna Nevilla. „…chudáci,“ pokračoval Moody, „radši smrt, než to, co se jim stalo… A tohle je Emmeline Vance, tu jsi potkal, a tady Lupin… Benjy Fenwick, taky ho dostali, našli jsme jen kousky… A koukni se sem,“ dodal a píchl do fotografie prstem, takže vyobrazení lidé se trochu odtáhli, aby druhá řada mohla postoupit dopředu. „To je Edgar Bones… Bratr Amélie Bonesové, toho a jeho rodinu taky dostali, byl to velký čaroděj… Sturgis Podmore, teda, ten vypadá mladej… Karadok Dearborn, ztratil se šest měsíců poté, nikdy jsme nenašli tělo… Hagrid, ten samozřejmě vypadá pořád stejně… Gideon Prewett, muselo přijít pět Smrtijedů, aby zabili jeho a jeho bratra Fabiána, bojovali jako hrdinové… uhněte, uhněte…“ Lidičky na fotografii se zase pohnuli a odhalili poslední řadu. „To je Brumbálův bratr Aberforth, potkal jsem ho jen jednou, divnej patron… Dorkas Loučková, tu zabil Voldemort osobně… Sirius, to měl ještě krátké vlasy; no, a tady – myslel jsem si, že by tě to mohlo zajímat!“ Harryho srdce poskočilo. Jeho matka a otec se na něj usmívali, seděli po stranách malého mužíčka s vodnatýma očima, kterého Harry znal jako Červíčka, člověka, který jeho rodiče prozradil Voldemortovi a tak je poslal na smrt. „Eh?“ řekl Moody. Harry se podíval do Moodyho zjizvené tváře. Moody se evidentně domníval, že mu právě ukázal jen takovou zajímavost. „No,“ řekl Harry a pokusil se o škleb, „ér – víte, právě jsem si vzpomněl, že jsem si nezabalil…“ Naštěstí si nemusel rychle něco vymýšlet, protože Sirius se právě zeptal: „Co to tam máš, Pošuku?“ a Moody se otočil k němu. Harry přešel kuchyň, protáhl se dveřmi a utíkal po schodech, dřív, než ho někdo stačil zadržet. Nevěděl, proč to byl takový šok; už obrázky svých rodičů viděl a Červíčka i potkal, ale aby ho to zaskočilo takhle nepřipraveného, když to nejméně čekal, to bylo trochu moc. A ještě k tomu je viděl obklopené tolika šťastnými tvářemi… Z Benjyho Enwicka našli jen kousky, Gideon Prewett umřel jako hrdina, Longbottomovi byli umučeni k šílenství a z fotografie na něj všichni šťastně mávali, aniž by tušili, že jsou odsouzeni ke zkáze… Možná, že Moodymu to přišlo zajímavé, ale Harryho to rozrušilo… Po špičkách vyšel schody kolem skřetích hlaviček, rád, že je zase sám, ale když dorazil na první odpočívadlo, zaslechl hlasy. V salóně někdo vzlykal. „Haló?“ řekl Harry. Žádná odpověď nepřišla, ale vzlykání pokračovalo. Vyšel zbývající schody a otevřel dveře do salónu. Někdo se krčil u tmavé stěny, hůlku v ruce a celá se třásla vzlyky. Na zaprášeném starém koberci v měsíčním světle ležel Ron, zjevně mrtvý. Harry cítil, jako by mu někdo z plic vysál všechen vzduch; jako by padal dolů podlahou; mozek mu v hlavě zamrzl; Ron – mrtvý – to ne – Ale počkat, to nemůže být Ron, ten je přece dole – „Paní Weasleyová?“ zakrákal Harry. „R – r – riddikulusl“ zaštkala paní Weasleyová a namířila třesoucí se hůlkou na Ronovo tělo. Prásk. Ronovo tělo se změnilo v Billyho, ležel s rozhozenýma rukama, oči otevřené a prázdné. Paní Weasleyová se rozvzlykala ještě hlasitěji. „R – riddikulusl“ řekla znovu. Prásk. Billyho tělo se změnilo v pana Weasleyho, brýle měl rozbité a po tváři mu tekla krev. „Ne!“ zavyla paní Weasleyová, „Ne… Riddikulus! Riddikulus! RID-DIKU-LUS!“ Prásk. Mrtvá dvojčata. Prásk. Mrtvý Percy. Prásk. Mrtvý Harry… „Paní Weasleyová, pojďte pryč!“ zakřičel Harry, dívaje se na svou vlastní mrtvolu ležící na podlaze. „Nechte to na někom –“ „Co se tu děje?“ Lupin, následovaný Siriusem a Moodym vběhli do místnosti. Lupin se podíval z paní Weasleyové na mrtvého Harryho a ihned pochopil. Vytáhl hůlku a velmi pevně a jasně pravil: „Riddikulus!“ Harryho tělo zmizelo. Ve vzduchu se vznášela stříbřitá koule. Lupin zamával hůlkou a koule se rozplynula v obláček mlhy. „Oh – oh – oh!“ vyrazila ze sebe paní Weasleyová a zhroutila se na zem v záchvatu pláče, tvář přikrytou rukama. „Molly,“ řekl Lupin dutě, „Molly, nech toho…“ V příští vteřině brečela paní Weasleyová na jeho rameni. „Molly, to byl jenom bubák,“ snažil se ji uklidnit, „jen pitomej bubák…“ „V-vidím je m-mrtvé pořád!“ vyla paní Weasleyová, „v-v jednom k-kuse! P-pořád se mi o tom z-zdá…“ Sirius zíral na místo, kde ležel bubák, předstírající mrtvého Harryho. Moody koukal na Harryho, který se jeho pohledu vyhýbal. Měl divný pocit, že Moodyho magické oko ho sledovalo celou cestu z kuchyně. „Neříkejte to Arthurovi,“ polykala paní Weasleyová vzlyky a zuřivě si utírala oči rukávem, „n-n-nechci, aby to věděl… J-jsem hloupá…“ Lupin jí podal svůj kapesník a paní Weasleyová se vysmrkala. „Harry, je mi to tak líto. Co si teď o mně musíš myslet?“ řekla roztřeseně. „Neumím se ani zbavit bubáka…“ „Neblázněte,“ pokusil se Harry o úsměv. „Já s-s-se tak bojím,“ zaštkala a z očí jí zase vytryskly slzy. „P-polovina rodiny je v řádu, b-b-byl by to zázrak, kdybychom tím všichni prošli bez úhony… A P-percy s námi nemluví… C-co kdyby se stalo něco hrozného a my – my se ani neusmířili? A co by se stalo, kdybych umřela já a Arthur, k-k-kdo se postará o Rona a Ginny?“ „Molly, to stačí,“ zarazil ji pevně Lupin, „tohle není jako posledně. Rád je lépe připravený, máme náskok, víme, co Voldemort chystá –“ Paní Weasleyová vyděšeně kníkla, když zaslechla to jméno. „Ale, no tak, Molly, je pomalu čas, aby sis na to jméno zvykla – podívej, nemůžu ti slíbit, že nikdo nepřijde k úhoně, to neví nikdo, ale jsme na tom mnohem líp než tenkrát. Ty jsi v řádu nebyla, tak tomu nemůžeš rozumět. Smrtijedi byli v přesile tak dvaceti na jednoho a sbírali nás jednoho po druhém…“ Harry si znovu vzpomněl na fotku a na zářící obličeje svých rodičů. Věděl, že Moody se na něj pořád dívá. „O Percyho se neboj,“ řekl náhle Sirius, „však on přijde. Je jen otázka času, kdy Voldemort odtajní svou existenci; a až to udělá, celé ministerstvo nás bude prosit, abychom jim odpustili. A nejsem si jist, jestli jejich omluvu přijmu,“ dodal hořce. „A co se týče toho, kdo by se postaral o Rona a Ginny,“ usmál se lehce Lupin, „co myslíš, že bychom udělali, nechali je umřít hladem?“ Paní Weasleyová se pokusila o slabý úsměv. „Jsem hloupá,“ zahuhlala znovu a utřela si oči. Ale Harry, když za sebou o nějakých deset minut později zavíral dveře do ložnice, si nemyslel, že je paní Weasleyová hloupá. Pořád se nemohl zbavit myšlenky na své rodiče na fotografii, ještě nevěděli, že jejich životy, jakož i životy mnoha jejich přátel, se chýlí ke konci. Obrázek bubáka, beroucího na sebe podobu členů Weasleyovic rodiny, se mu neustále promítal před očima. Jeho jizva sebou bez varování bolestivě zaškubala a žaludek se mu několikrát obrátil. „Dej pokoj,“ řekl přísně a třel si jizvu, dokud bolest neustoupila. „První známka šílenství – mluvit se svojí hlavou,“ ozval se úskočný hlas z prázdného obrazu na zdi. Harry ho ignoroval. Cítil se najednou o tolik starší a zdálo se mu nepředstavitelné, že ještě před hodinou se staral o nějaký krámek s vtípky a o to, kdo dostal prefektský odznak.